V roce 1966 jsem byl po dvouměsíčním prodloužení propuštěn do civilu. Vracel jsem se rychlíkem z Plzně a byl jsem v jádru nešťastný. Tolik kamarádů jsem jedním rázem ztratil. Říkalo se, že vojna není kojná, ale u mne toto pravidlo neplatilo. Pro mne vojna kojná byla. Těch šmelin, co jsem nadělal, spoustu peněz jsem vydělal, máslo, mouku, cukr, kafe a čokoládu jsem vyšetřil v magacínu a prodával ženským za poloviční cenu, kolikrát stály frontu u dveří skladu jako u pokladny v samoobsluze. Velkoryse jsem přehlížel kšeftíky mých podřízených, vojínů u armádní kuchyně. Jeden Ostravák dával ženským máslo za jejich něhu, která se odehrávala většinou v kamrlíku se špinavým prádlem.
Dívám-li se na tyto příhody dnešním pohledem, byly ty ženské, které armáda zaměstnávala, většinou mladé matky se zaprášenými manželi a tady na vojenském území nacházely mladé maso, zcela anonymní, protože, jak známo, málokdy se stalo, že by byl mladý muž povolán na vojnu ve svém bydlišti.
Pro mne to byly matky dcer a synů a nějak jsem nikdy nepocítil, že by mé tělo promluvilo chtíčem, se kterým bych běžel ke špinavému prádlu. Moje pozice byla zřejmě zcela jasná, neboť mi to žádná dáma ani nenabídla.
Ale mnohé jiné jsem od nich dostal zcela nezištně: třeba ještě jednu nepopsanou vycházkovou knížku, kde jsem si své vycházky ordinoval sám a velice dobře uměl podepsat podpraporčíka Ryse, také dvojí vycházkový stejnokroj a vždy čisté prádlo, a to obratem ruky, ne po týdnech, jak to bývalo na rotě zvykem.
Ženské byly všudypřítomné: nejen v kuchyni pro piloty, ale i v prádelně, uklízely na ošetřovně, a měly velice dobrý poplachový systém, podle kterého jsme vždy přesně věděli, kdy bude vyhlášen poplach. Uléhali jsme v tom případě v kanadách a v autoparku běžely motory vétřiesek nastartované. Jednou jsem se nechtěně dozvěděl o jejich centrále: byl to pekař ve vsi. Manželky pilotů tu nechávaly zprávy ženským obyčejným, takovým, kterým jsem velel v kuchyni.
Jen jednou se podařilo někomu ze shora poplach utajit. Nevěděli to ani lampasáci ani jejich manželky a samozřejmě ani vojáci. Pamatuji si, že jsme nastoupili v kanadách bez ponožek a byli jsme hnáni v plné polní spousty kilometrů. Protože z autoparku nevyjelo ani jedno auto včas, byli jsme za trest poháněni vzteklým řevem naštvaných důstojníků, jenž v podstatě nepatřil nám, ale pánům ze shora, že je takhle vypekli. Celou tu dálku jsme pak museli zase zpět v kanadách plných krve. Tenkrát jsem poznal, kolik je člověk ještě schopen poté, co si myslí, že je již na konci svých sil.
Nyní jsem seděl ve vlaku a přemýšlel, co si obléknu. Navíc jsem se bál domova, neboť jsem věděl, že naši zůstali na západě. Tedy máma se svým přítelem a můj malý bratr. Jak jsme míjeli lesy, vzpomněl jsem si nechtěně, jak jsem mu slíbil, že ho vezmu na čundr, jen co se vrátím z povinné vojenské služby. Škemral každou sobotu, když jsem oblečen jako americký voják, vyrážel do lesů, ale protože mu bylo teprve jedenáct let, nechtěla ho matka pustit.
Moje matka - to byla také kapitola sama o sobě. Vzala si mne do péče, když mi byly asi tři roky. Můj otec se znovu oženil, neboť byl vdovec se čtyřmi dětmi.
V době, kdy mne počala vychovávat, neuměla ještě ani slovo česky. Pocházela ze Štýrského Hradce. Po deseti letech manželství zrodila syna, tedy mého malého bratra, kterého jsem od prvního okamžiku miloval. Jelikož má matka po dvanácti letech ovdověla a musela jít do zaměstnání, aby nás uživila, stal jsem se, aniž bych tím nějak strádal, jeho chůvou.
Dnes lituji, že nepřišel čas, abych bráchovi můj slib vyplnil. Neumí ani jednu českou trampskou píseň a já vím, že byla doba, kdy toho litoval. Naše absolutně nemuzikální matka ho nenaučila jedinou písničku, ani nějakou rakouskou, jakoby jejich, celkem početná rakouská rodina, žádné písně neznala. Ještě jedno nám nedala do vínku: nenaučila nás německy, přestože svůj německý přízvuk v češtině do smrti neztratila. Tenkrát jsem ještě netušil, že přijde doba, kdy jí to budu zazlívat.
Mé učení na kytaru, mé trampování však s potutelným úsměvem vždy trpěla, ba co více, myslím, ne vlastně vím, že se jí to líbilo. Když jsem se v neděli vracel z lesů, od táborových ohňů a amerických písní, jsa pln dojmů, vždy tvrdila, že smrdím a musel jsem své US oblečení svléknout před domem a byl jsem, jako dobytek, vždy zahnán do koupelny. Nikterak však nedávala najevo, že by bylo lepší, kdybych chodil v neděli do knihovny, či někam jinam, kde bych nenačichl ohněm a pivem a kouřem z cigaret, ne, věděla, že jsou tyto vandry pro mne důležité a tolerovala je.
Nyní jsem se vracel do prázdného domova. Domek, jediný pahýl bývalého otcova velkoobchodu, ve kterém jsme dosud z milosti komunistů bydleli, byl zcela osiřelý. Sestra s manželem dostala vytoužený byt v paneláku (jaká to nádhera, 35 metrů čtverečných, topení a teplá voda), a moje máti se svým přítelem, kterého jsem však také od dětství znal, zůstali před měsícem v Rakousku. Tuto novinu mi tlumočila má sestra v Plzni, kam se švagrem před měsícem přijela, celá rozmáčená slzami, které se valily jako Niagarský vodopád po jejích tvářích.
„To je horší, než kdyby umřeli. Budou žít někde na západě, a my je již nikdy v životě neuvidíme! Lepší by bylo, kdyby umřeli,“ naříkala.
Pro mne to bylo nepochopitelné, neboť jsem věděl, že to, co se mi nepovedlo před vojnou, udělám teď: zdrhnu.
Ale to, co mne zaskočilo, když jsem dojel rychlíkem do Prahy a tisíckrát použitou devatenáctkou dojel domů, jsem nečekal: odněkud z kouta prázdného domku na mne skočil smutek. Byl tak dotěrný, že jsem snad i plakal. Nechtěl jsem mezi lidi, chtěl jsem být sám, vymýšlel si plány, jak jim tam z toho západu můj malý brácha uteče a já se o něj budu starat a všem ukážu, že se umím postavit na nohy i bez těch….blbejch emigrantů!
Tato doba depresí trvala déle, než mi bylo milé. První, kdo mi podal pomocnou ruku, byl pan šéf: ano, nastoupil jsem zase do podniku, kde jsem se vyučil. Měli jsme tam kuchyň ve čtvrtém patře, kde jsme okny pozorovali Myslbekovu sochu svatého Václava na koni, jenž si již mnoho let říkal jednu větu: ještě krok a spadnu. Dívali jsme se na místo, kde se později upálil Jan Palach a kde se stavěli čeští lidé ruským tankům. Do té doby ale ještě chyběly dva roky.
Pan šéf mne celkem otcovsky utišil řka:
„Nedělej si starosti, tady u nás se nasnídáš a naobědváš a na večer ti zabalím vždy nějaký ten gáblíček. A tak jsem měl po starosti se zásobováním a kupodivu mne ta jeho slova opravdu povzbudila. Počínal jsem žít.
Jednoho večera někdo bušil do vrat našeho domku. Šel jsem otevřít a vidím venku stát George. Georg byl kámoš z devítiletky. Byl již v té době plešatý a jemu jsem vděčil za to, že jsem poznal stav, kterému se říká opilý, nebo nalitý i třeba ožraný. Jakkoli bych měl nazvat, co jsem tenkrát prožíval, jedno slovo by nestačilo.
„Ahoj,“ řekl jsem, „já do loděnice nejdu, jsem rád, že jsem to tenkrát přežil.“Byla to velice nebezpečná příhoda, a jak to tak bývá, když se přežije, byla to příhoda veselá. Georg mne tehdy pozval na víkend s kánoí, říkal tomu, že uděláme Sázavu. No dobrá, myslel jsem si, ale na kánoi jsem ještě neseděl.
„Už jsi někdy píchal?“ zeptal se a uvedl mne do rozpaků, protože tolik milostných dobrodružství jsem v té době za sebou neměl a i jinak jsem byl v těchto věcech dosti stydlivý. Nikdy jsem se ani podobnými erotickými záležitostmi nevytahoval. Georg viděl mé rozpaky a dodal:
„Myslím, píchal vodu, pádloval!“ zakroutil jsem hlavou.
„Až na maňáska, na kterém jsem ujel tátovi do rákosí, ještě ne, ale to mi bylo deset let!“ zdůrazňoval jsem kamarádovi, že jeho volba nebyla zrovna ta pravá, že někdo z našich jiných kámošů určitě již píchal. Ale Georg se nedal odradit:
„To je jednoduché, já tě to naučím.“
A tak jsme se jednoho dne vypravili do Bráníka, kde jsme měli přejít most inteligence na druhou stranu Vltavy, kde měla jeho starší sestra v loděnici uložené kanoe.
Jenomže ouha: do cesty se nám postavila hospoda se zahradní restaurací pod kaštany
„Právě jsem bral první výplatu,“ mínil George a zamířil pod kaštany tak samozřejmě, jako by tam chodil denně. „To se musí oslavit!“
Jak je to možné, že jsem do té doby s alkoholem pouze laškoval a neznal jeho skutečnou moc, to vám nepovím, ale jisté je, že někdy musí být vše poprvé. Kdyby alespoň nebylo toho šikovného pingla, který lítal, až se potkával, a stále nám vyměňoval ještě nedopité půllitry s pivem a štamprdlata se silně zeleným nápojem. V okamžiku, kdy jsem již skoro nevnímal Bráník, jsme nastoupili cestu k mohutnému a nezdolatelnému mostu Inteligence.
Pravděpodobně jsme ho přešli docela bez úhony, neboť má další vzpomínka byla, jak sedím mezi regály, na kterých bylo naskládáno plno lodí, nemaje zdání, co se semnou děje.
„Mně je blbě,“ hlásil jsem mé pocity Georgovi a byl si jist, že v příštím okamžiku zemřu.
„Ty jsi jednoduše nalitej,“ nedal se kamarád a donutil mě, abych se chopil jednoho konce obrovské zámořské lodi. Kupodivu jsme ji ale dotáhli ke břehu Vltavy a spustili na vodu.
„Tady v těch místech jsou nebezpečné víry, musíme dávat pozor,“ upozorňoval mne George a poručil mi, abych si sedl na příď. Víry, nevíry, já se bál, až bych plakal, ale statečně jsem se držel pádla. Neutonuli jsme, přežili jsme to a George byl se mnou spokojen. Pak jsme kanoe odnesli na nádraží a poslali ho proti proudu Sázavy. V sobotu jsme si ho měli někde bůhví kde vyzvednout a během dvou dnů se doplavit do Prahy. To jsme tenkrát také přežili.
Nyní tu stál, a já čichal zase nějakou neplechu.
„Co je?“ řekl jsem slušně. George si mne prohlížel od hlavy k patě a pak zahučel:
„Tys mě ale naštval, já tě měl v paměti tlustšího,“ řekl a hnal se do domu. Sedl si na válendu, kterou jsem si vlastnoručně předělal z manželských postelí po rodičích, protože se sestře do paneláku nevešly.
„No, já na vojně zhubnul a co?“ George si dal čaj, který jsem mu uvařil z uschlého pytlíčku, který měl za sebou několikerou horkou lázeň, takže voda po ponoření sáčku skoro nezměnila barvu.
„Dobrý,“ pochutnával si George, „potřebuji obsadit roli, ale to bys musel být tlustší!“
„Já zase ztloustnu,“ řekl jsem přesvědčivě, ale George mínil, že to musí být hned. Zapálili jsme si cigarety a vzpomínali na staré časy. Na mysl nám přišla příhoda, která se odehrávala ještě v době, když jsem chodil do učení.
Jeli jsme tenkrát na podnikový výlet, kterého se zúčastnili hlavně učňové, neb to byl výlet poučný. Mimo kádrové, 1. a 2. náměstka, ředitele a hlavní účetní a nějakého soudruha z vedení jsme byli samí učedníci. Dojeli jsme při plném vědomí až na Moravu do Mikulova a sešli do takzvaného Křížového sklepa, to si pamatuji, protože byl postaven do tvaru kříže, kde nám bylo nabízeno víno na ochutnání.
Jak jsme se z té hloubky dostali na světlo Boží, si již nepamatuji, akorát vím, že mi po deseti dnech přišlo dvanáct litrů vína na dobírku. Z Mikulova.
Zavolal jsem Georgovi, aby se na to přišel podívat, a on přivedl Alču, naši spolužačku. Alča byla malá a tak doháněla výšku vysokým tupírováním vlasů. Byla to postupně první láska všech kluků ze třídy, ovšem platonická.
Jak jsme to víno ochutnávali, pojednou jsme měli já a George pocit, že nám jde Alča na nervy a tak jsme ji posadili na skříň. Chudinka malá se tam bála a křičela, ale to nám bylo jedno, alespoň do nás nestrkala. George si sedl na piano tak, aby mohl nohama dupat na klávesy, a já hrál na kytaru. Škoda, že se tenkrát nehledaly talenty, Česko by již mělo Superstar!
George pozoroval onu skříň, kde Alča seděla, a řekl:
„Abych nezapomněl, dávám dohromady divadelní hru, já jsem režisér. Hrajeme v Nerudově ulici u Baráčníků!“
„Voni jsou teď v Nerudově ulicí?“ divil jsem se.
„No, a kde by měli podle tebe být?“ pokrčil jsem rameny. Baráčníky jsem znal, celá naše ulice byla slepená z malých domků a jejich obyvatelé měli spolek baráčníků. Neměl jsem tenkrát zdání, že to nějaký spolek byl, mám je v paměti, jak v krojích, za třeskuté hudby, šli ulicí, pyšní a zpěvem potlačovali různé nedostatky kvapícího orchestru: břink břink bum…
„Co se bude hrát?“
„Je to moderní konverzačka, sám jsem ji napsal ty hraješ obtloustlého pána,“ řekl George a dopil průsvitný čaj, mlaskl si a odporoučel se.
Pak jsme se sešli v Nerudově ulici v hospodě Na rychtě. Pochodoval jsem bázlivě ulicí do kopce, až jsem narazil na levé straně na hledanou hospodu. Chlapi, co se soustředěně mračili do půllitrů s pivem, se při mém vstupu okamžitě a ostražitě soustředili na mou osobu, což jsem nikdy neměl moc v lásce. V tom tajuplném podsvětí na mne dýchlo staro a moudro podhradí. Byl jsem na sto procent přesvědčen, že tam kdysi sedával Švejk a marně jsem hledal císaře pána, na kterého by sraly mouchy. Nějaký pán tam visel a mouchy naň dělali totéž. Byl jsem ucho od pohledu, dědkové u piva viděli, jak se stydím, nemaje vůbec žádnou rutinu při vstupu do hospody. Naštěstí ze dveří, které se jako kouzlem otevřely v černém pozadí výčepu, vyběhla dívka. Byla blondýna, měla na sobě „šusťák“, ačkoliv venku ani v hospodě nepršelo, a oslovila mne:
„Jdeš na zkoušku?“ Pokrčil jsem rameny.
„No, jistě že jdeš, co bys tu dělal jiného,“ řekla a táhla mne do oněch tajuplných dveří, za kterými se nacházela prkna, co znamenají svět. Stál jsem na jevišti jak očarován, a hleděl do obrovského hlediště a marně jsem tápal v mých prostorových schopnostech, netuše, jak se do tak malé hospody může vejít tak velký sál.
Mezitím mne dívka v šusťáku představovala různým lidem. Pokud si pamatuji, byli všichni v důchodovém věku. Neustále špulila rty a pod paží jí ustavičně překážel časopis „100 plus jedna zahraničních zajímavostí“ s lesklou obálkou. Pak si mne vzala stranou jedna paní statné postavy a pravila
„Dcera říkala, že přijdete, kde je George? Já jsem Májina maminka.“
„Ano, těší mne, já jsem Mikuláš a Georg… je támhle,“ ulehčen jsem ukázal na kamaráda, který sem vešel asi hlavním vchodem. Tvářil se důležitě, pravděpodobně hledal ansámbl, snad chtěl pořádat i konkurs, ale protože se mezi mladými v hledišti kromě mne, Máji a George nacházela už jen jedna dívka jménem Mondy, usoudil, že mu to stačí. Koulel jsem očima po Mondy, neboť to byla dívka, která mne zaujala, a po té, co mi podala ruku, ledovou jak chcíplá ryba, a zašeptala „já jsem Mondy“, zcela jsem počal šílet.
„Hele, jak se ti líbí můj účes?“ vyšpulila na mne Mája rty, jako by tušila, že se zabývám někým jiným, než její osobou, a hned dodala: „Nezdá se ti, že jsem tlustá?“
„Jak bys mohla být tlustá, vždyť v tom šusťáku ani nejsi vidět, a co furt špulíš ty pysky?“
„No to dělám Bardotku, ne! Ty ji neznáš?
„Aha,“ usoudil jsem moudře, neboť jsem Brigitte Bardotovou znal, kdo by ji neznal, byla tenkrát zobrazena na tisících plakátech po celé Praze.
V hledišti přibylo pár lidí, tedy spíše to vypadalo, jako by měl domov důchodců výlet, a já počal být seznamován s osobami, které jsem nikdy neviděl. Po nějaké chvíli mi došlo, že se nyní koná konkurs na nějakou hru a já byl vybrán starým režisérem panem Klatovským, kterému bylo asi pětasedmdesát, že budu hrát dědečka, a on se určil, že bude hrát milovníka. Později jsem se dozvěděl, že hrál vždy milovníky, v každém divadelním kusu. Rozdaly se nějaké listiny a babka, která mi přikázala, ať jí tykám, že MY jsme herci a MY si tykáme, zalezla do nápovědní budky a počalo se zkoušet. Hra byla jednoduchá, byla to pohádka a byla rýmovaná. Půvabnou princeznu hrála Mondy. Její milenec, starý Klatovský, se mi k ní nehodil a já, nemaje ani jednadvaceti let, jsem hrál moudrého dědečka. Vždy, když jsem zapomněl mluvit mou roli, kopla do mne Mája. Nastaly i situace, že Mája byla v zákulisí, neboť Klatovský měl stále vyschlo v krku a ona musela běhat do výčepu pro pivo, a babka z nápovědní budky mi vynadala. Brzy jsem pochopil, že musím reagovat na nástupy, to jest, když herec dořekl větu, jejíž konec jsem měl v textu, že musím mluvit.
Bylo pondělí a Klatovský se spokojeně usmál řka, že nám to jde a že tedy v sobotu je premiéra a nyní se jde do vinárny na Malostranském náměstí na sklínku.
Ta posezení s lidmi, kteří mohli být mí prarodiče a kterým jsem byl donucen tykat, se mi líbila. Mondy se upejpala, že nepije a Mája že má jen na jedno pivo a tak situaci zachránil George, který nedostal žádnou roli, tím, že objednal lahvičku vína. Když později staří odešli, objednal ještě jednu a hořce naříkal, že nebyl obsazen. Pak si ale vzpomněl na svou hru, kterou sám napsal a my počali zkoušet, tedy, dělali jsme, že máme zájem, aby George nebyl smutný. Pak řekla Mondy, že má příští týden narozeniny a já se přiznal, že vlastním byt, že žiji sám a to bylo na tehdejší poměry přímo úžasné.
To jsme již šli na stanici tramvaje.
„A kdy se vrátí rodiče?“ chtěla vědět Mondy a já se stydlivě přiznal, že jsem sirotek, že mí rodiče zdrhli za kopečky. Mája se přestala chovat jako Bardotka a barevný časopis jí vypadl z podpaží. Ohnul jsem se, abych jí ho podal, ale neodřekl jsem si poznámku, proč ho stále s sebou nosí, na což pohodila hlavou a řekla, že jí sluší.
Slušet může člověku všechno možné, ale že by časopis? Jak jsem o tom nechápavě přemýšlel, dohodli mí noví kamarádi mejdan na sobotu a zároveň určili vstupné: flašku Pražského výběru. Tramvaj nejela. Na stanici stálo plno lidí a čumělo. Nuda. Mája dostala nápad. Přistoupila ke mně a pošeptala mi ho do ucha. Usoudil jsem, že by to mohlo docela uvolnit náladu na stanici noční hromadné dopravy.
Mája si dala ruce v bok a řekla, lépe řečeno křičela: „Ty kreténe, sliboval jsi mi v manželství věrnost a zatím se tu taháš s kurvama!“
„Já se netahám, já tady slečnu jenom držím, aby neupadla,“ bránil jsem se a chytil jsem Mondy v podpaží. Mája se ke mně rozeběhla:
„Já tě, ty zmetku, zabiju!“ Muži, co stáli na stanici, se instinktivně začali sunout do pozadí, zatímco ženy bojovně vyčkávaly.
„To by sis pomohla, kdo ti bude živit ty tři fakany, co máš každého s jiným,“ napadla mě další část textu našeho nočního představení. Máju to trochu zarazilo:
„Jak můžu mít vůbec nějakého s tebou, když sedíš pořád v hospodě?“ Ženské přikyvovaly hlavami a čekaly, co na to namítnu. Spása, věděl jsem jak dál.
„To bys musela někdy doma uklidit, ty špíno špinavá,“ řekl jsem a odplivl si. Chlapi se začali tvářit vědoucně, jako by to doma měli zrovna tak těžké jako já.
„Cože, já a špína? Ukaž tady lidem, že máš trenky čisté a dokonce i vyžehlené! Která by se s tím dělala, no ukaž, ukaž,“ řvala Mája a já měl pocit, že mi v příštím okamžiku stáhne kalhoty. Mája si však přikryla dlaněmi obličej a jen já věděl, že tím kamufluje smích. Pak se jí podařilo srdcervoucně se rozplakat. Dvě ženské ji objaly a tři se měly k tomu, že po mně skočí. Dopadlo to však dobře, skočil jsem do tramvaje, která zrovna přijela, a zamířil až do zadní části. Ženské na mne zíraly celou dobu, než musely vystoupit. Mája dělala uraženou, ale pak se rozesmála a my ji následovali. Starší pán, který naši hádku sledoval, se usmál a řekl:
„Hlavně když jste se udobřili,“ a začetl se do Večerní Prahy
„Na to, že se známe teprve pár hodin, jsi byl dost sprostý,“ vyšpulila na mne Mája, teď již zase Bardotka, své rty.
„Ještě že přijela ta tramvaj, ty bys mi ty kalhoty asi stáhla, že jo?“
„To si piš, že jo,“ řekla bojovně a pak si vzpomněla: „V sobotu mejdan nebude, máme premiéru.“
„Bože, já to nezvládnu, já se zblázním!“ stěžovala si Mondy. Nějak jsem ji chtěl uklidnit a tak jsem řekl:
„Já ti dnes ještě zavolám, a budeme se učit roli po telefonu!“
„No, neříkej, že máš vlastní byt a ještě k tomu s telefonem?“ nafoukla se Mája.
„To bys valila oči, ještě k tomu s dlouhým kabelem, může chodit při telefonování po celém bytě,“ řekl George, aby ji naštval.
„Hele, nech si řeči, nebo tě učešu, máš to jak vrabčí hnízdo,“ houkla Mája. Chvilku nám trvalo, než jsme si vzpomněli, že George vůbec žádné vlasy nemá, a dali se do nehorázného smíchu. Pak nás napadlo, že bychom mohli rozhoupat tramvaj, což bylo docela snadné, museli jsme všichni na jedné straně dělat stejné rytmické pohyby a už to houpalo, až jsme zůstali stát. Dokonce se otevřely i dveře. Pak se za námi zjevila hora masa, a těma dveřmi nás jednoho po druhém vyhodila.
„To byl řidič,“ mínil jsem.
„Jo, a to byla poslední tramvaj,“ řekla Mája.
Pak jsme šli noční Prahou jako zmoklé slepice. Až na konečnou.
„A co moje narozeniny?“ řekla Mondy do plynových lamp, neboť jsme právě procházeli Michlí.
„Odložíme o týden,“ rozhodla Mája.
V sobotu byla premiéra. Hlediště bylo nabité, ani neplatný lístek z minulého představení by nedopadl na zem. Počali jsme na prosvíceném hledišti rýmovat. Hlediště bylo černé a já dával ostražitý pozor, abych se nedíval tímto směrem. Početní převaha diváků byla na mne moc.
Scéna: někde u výčepu, kam chodila Mája Klatovskému pro pivo a kde se skrývala stará moudrost staropražských hospod, se očekávalo slunce, které mělo zakrátko vyjít. Na hradním ochozu stála dívenka (Mondy) a dychtivě hleděla do dáli.
„Noc celou tu toužím, milenče můj,
mé bojácné srdce neřekne stůj,
snad doletí tu dálku, kde kůň tvůj stojí,
věřím, že jednou naše srdce se spojí!“
Na scénu přichází děda (já), protahuje se a zívá.
„Čí ústa si k ránu lásku prosí,
když slunce sotva na nebe vzchodí,
stojíš tu marně jak v poli osika,
a doma milý Honza na tě čeká!“
Dívenka (Mondy) se lekne a pobouřeně se na mne osopí:
„Tys snad ztratil rozum, dědo,
Honza, ten umí jen nosit vědro,
Můj milý však švarné koně má,
Jednoho i pro mne osedlá!
Děda (já) se otočí k nápovědní budce, neboť zapomněl text. Děda (já) je asi stářím tupý a neslyší to, co slyší celé hlediště. Baba nápověda šílí: nebuď pyšné, švarné děvče…
Děda (já) se vzpamatoval:
„Nebuď hnusné, škaredé kleště,
jednou vzpomeneš si ještě,
že Honza je, je…
Teď jsem byl zcela pryč, věděl jsem přesně, že jsem všechno zvoral a v tu chvíli ke mně přistoupila dívenka (Mondy) a s úsměvem, ale zcela mimo text, řekla:
“…že Honza je král,
co vědra se bál,
a stále se smál, (ten rým napadl Mondy, protože se hlediště smálo)
a polibek mi dal.
Nyní na scénu přijel milenec (starý Klatovský na koni, takové lepší vydání klacku s koňskou hlavou mezi nohami, s čímž si hrávali děti v Babiččině údolí) a řval zcela mimo děj:
„Jakýpak král, já švarný jsem car,
Honza, ten ať oře pole,
Kdo neumí roli, ať jde do prdele!
Pak jsme se chytili a představení běželo dál. Dívenka si nakonec přece počala myslet na Honzu a milenec (starý Klatovský) se nechal utěšovat dědou (já) při červeném vínu.
Potlesk nebral konce a já se již těšil na posezení v malostranské vinárně. Třikrát se zvedla opona a za, dnes by se řeklo standing ovations, jsme se klaněli až ke kolenům.
Když Klatovský ve vinárně dopil sklínku, otřel si rty a řekl: „Dobrý, bylo to jak v Národním!“, dmul jsem se pýchou. Mája se mne zeptala: „Slušelo mi to?“
„Myslíš ten 100 plus jedna zahraničních zajímavostí?“ Mája našpulila rty jako Bardotka a šla se urazit. Protože ve hře nakonec převzala dívence Mondy Honzu, nemluvily herečky, Mája s Mondy, spolu skoro týden, ale to jsem se dozvěděl až na odloženém mejdanu…..
