I když to bylo vlastně tajemství, nikdo o tom neměl vědět, bylo u Sýkoráku nabito. Řehák měl první pokusný let.
Kluci tu byli všichni. Pak tu bylo spoustu dospěláků, neboli vrstevníků Řeháka a Mravence, a spoustu manželských párů. Okolí kolem rybníka vypadalo jako při letecké přehlídce na Točné. Napětí stouplo na vrchol, když byl u Čisovic zahlédnut traktor.
Diváci se dali do běhu, aby co nejrychleji byli na blízkém obzoru pole, odkud bylo na vesnici vidět.
Skutečně: blížil se sem traktor s valníkem, na kterém bylo impozantní Řehákovo dílo. Trvalo dlouho, než dojel na louku k rybníku, a oči všech zvědavců studovaly obrovské klubko sešroubovaných vodovodních rour. Přibližně někde uprostřed se nacházelo sedlo od kola, nad tím se blýskal Janův rotor a ze všeho vyčnívala jedna roura, na které byla ještě jedna malá vrtule. Dospěláci pomohli tu příšeru posadit do trávy a traktor s valníkem odjel k opuštěné chatě. Pak se přihnal Jan Baleš s kanystrem a někam lil benzín.
Vzrušení stoupalo.
Konečně z klubka mladých mužů vystoupil obr Řehák a blížil se k létajícímu stroji. Skoro se tam nevešel a dav si oddechl úlevou, když nakonec přece jen seděl. Jan Baleš neustále něco Řehákovi vysvětloval a zdálo se, že ho nastávající pilot pochopil. Pak byl nahozen motor, který dříve poháněl Mravencovu motorku. Protože neměl tlumič, řval jako blázen.
Řehák Mravence přesvědčil, že je dlužen Julinčině lásce, obětovat motor své motorky. Jan Baleš nanosil do dílny ve dvoře čisovického statku hliníkové plechy, kterými se právě něco v KOH-I-NOORU obkládalo, a udělal z nich vrtuli. Na pohon zadní vrtule rozebrali po Čisovicích několik kol a použili jejich řetězy k náhonu.
Jan Baleš ještě jednou něco úpěnlivě kladl na srdce statečné a láskou hořící hoře masa a svalů. Pak odehnal diváky a dal pokyn ke startu.
Motor řval stále více a pak něco klaplo, létající stroj se zvedl asi metr nad zem a počal se úžasnou rychlostí točit kolem své osy.
Když se již diváci na tu podívanou nemohli dívat, neboť se jim motaly hlavy, žďuchl létající stroj na zem a nastalo ticho. Po chvíli vylezl Řehák, dopotácel se k rybníku a zdlouhavě a vydatně zvracel.
V kopě zvědavců a fanoušků to zahučelo. Jak mocná musí být láska k Julince Trubhofferové, když pro ni Řehák tolik trpí.
Když se Řehák vzpamatoval, počalo se znovu s přípravou na start. Bylo slyšet, jak Jan Baleš nadává:
„Zdenku, vždyť jsem ti říkal, že musíš zapojit i zadní vrtuli, jinak se budeš stále točit kolem své osy!“ Řehák pokývl hlavou, jako že ano, že na to už bude myslet, a Jan kopl vzteky do šutru. Kámen letěl velikým obloukem a spadl do rybníka, na jejíž hladině se počaly dělat kola.
„I ryby to chtějí vidět,“ mínil Pepíček.
„Si blbej,“ sykl Ládík, ale nespouštěl oči z louky, kde opět počal vrčet Mravencův motor.
Tentokrát se helikoptéra nechtěla odlepit od trávy, ačkoli Řehák stále přidával plyn. V hloučku děvčat stála i Máňa Kamenová a s pocitem strachu se na to hlasité divadlo dívala.
Máňa byla jako Řehák: velká a hranatá jako zápasník.
Protože se na všechny mladé muže z celého okolí dívala ze shora, počala si na Zdenka Řeháka myslet. Když s ním totiž mluvila, hleděli si oba do očí vodorovnou linií. Ona totiž Máňa měla také přes dva metry.
Jenže Řehák miloval Julii. Máňa Kamenová proplakala noci a když se jí doneslo, že chce Řehák zdrhnout, dostavilo se u ní pokušení mladíka udat. Nakonec přece jen její dobrá stránka zvítězila: všichni mladí lidé, i ona, toužili po svobodě. Jen tak, dnes se rozhodnout a zítra odjet do světa. Bez povolení a výjezdní doložky. I ona Řehákovi přála svobodu, postavila ji nad svou lásku. Přišla se alespoň naposledy podívat, jak letí Řehák za tou voňavou, zářící a zcela neznámou svobodou.
Diváci začali pískat a povykovat různá hesla. Nejvíce se ujalo: když tu helikoptéru od trávy neodlepíte, tak to nechte patentovat jako lepidlo.
Řehák ubral plyn a pak motor vypnul. Odborníci, v čele s Janem Balešem a Mravencem, se počali ve spleti vodovodních rour hrabat. Asi po hodině, přičemž oči diváků neopustily obraz u břehu Sýkoráku ani na vteřinu, byl zase motor nahozen.
Z hladiny rybníka se zvedlo hejno hus a po jednom kruhu nad plochou vody, jež hrála šedí se zlatými paprsky odpoledního slunce, se rozhodly, že poletí k Hrudkovnám. Hrudkovny byly od místa, kde diváci pozorovali pokusy Zdenka Řeháka, směrem na západ. A právě tam, tím směrem, se nacházela svoboda. Nikdo si nedovedl představit, co to je. Zda je to věc, či štěstí, zda jsou to mandarinky na Vánoce, či skromná možnost zvolit si svého lékaře!
Nyní počal motor řvát takovou silou, že se Máňa Kamenová neudržela a začala brečet. Hlasitě vzlykala a děvčata jejího věku, co jí sahala jen do pasu, se marně snažila ji uklidnit.
Létající stroj, který Jan Baleš a Řehák s pomocí Mravence postavili, využívajíce všech znalostí o letectví, které se jim dostaly do ruky, se počal vznášet.
Masa diváků, která se stále zvětšovala, začala jásat. Máňa zapomněla plakat. Skřivánek, co dosud pěl v tetelících se výškách nad čisovickými poli, zmlkl.
Stroj vystoupil do výše komínů vysokých pecí, Hrudkoven. Jásot diváků, kteří se dívali do nebe, kde se vznášel Řehák, neustával. Všichni, doslova všichni tomu dvoumetrovému chlapci s dlaněmi jako lopaty přáli útěk z otroctví. Útěk za svobodou a za láskou.
Řehák, Řehák, skandovalo publikum.
Pak se létající stroj několikrát otočil kolem své osy, ale vzápětí počal zase stoupat. Neměl však snahu letět vpřed. Jen se bokem sunul nad hladinu rybníka.
Mládenci si postavili helikoptéru, neměli však možnost udělat vrtuli tak, aby se dala natáčet její osa. Tato velká technická závada způsobila, že byl létající stroj neovladatelný. Jan Baleš sice tušil, že stavba obrovské vrtule není tak jednoduchá, jenomže, jak to v mladých letech bývá, doufal, že to dobře dopadne.
Nedopadlo.
Pojednou něco zasvištělo vzduchem a vzápětí se do trávy před Máňu Kamenovou zasekl jeden z listů rotoru. To, co se pak dělo, šlo velice rychle za sebou.
Obrovský rotor se rozpadl a ostatní jeho listy se naštěstí zakously do hladiny. Létající stroj chvíli zůstal stát ve vzduchu, pak se ale přičiněním zadní vrtule, která ještě běžela, roztočil kolem vlastní osy. Pak žďuchl za hrobového ticha do vod Sýkoráku.
Chvíli trvalo, než obecenstvo pochopilo, co se stalo. Ještě než počaly ženské ječet, odkráčela Máňa Kamenová do rybníka. Šla do jeho středu a její hlava byla stále vidět.
Vlny na hladině se rychle uklidnily, jako by se nic nestalo.
Máňa šla. Chvilku měla vodu až po bradu, pak ale počala zase být vidět i její prsa, která se v mokrých letních šatech dobře rýsovala.
Najednou zůstala obrovská dívka stát. Davem to opět zašumělo. Máňa se ohnula a vzápětí držela v pravé ruce létající stroj a levou rvala Řeháka mezerami konstrukce ven. Zdálo se, že zamilovaný, po Julince toužící pilot je v bezvědomí.
Máňa Kamenová si hodila obra na paže a jako by byl lehký jak pírko, vynesla ho na trávu. Tady ho něžně položila divákům před nohy a dávala mu sladké umělé dýchání.
Tím skončilo Řehákovo zdrhnutí za Julčou, jak říkával, a jen o onom umělém dýchání se názory značně rozcházely.
Jedni tvrdili, že Řehák potřeboval dlouho, než se probral k vědomí, že málem zakukal, druzí tvrdili, že byl při smyslech, už když ho Máňa vynášela z vody, že schválně chudáka Máňu strašil a zneužíval.
No, ono to nehraje velkou roli, neboť si Máňa Řeháka vzala a dnes již mají děti, ještě o hlavu větší, než jsou oni dva.
