Samstag, 23. Februar 2013

Freitag, 22. Februar 2013

Frankfurtská Skyline



 Tady je vidět výstavba Evropské Banky

Donnerstag, 21. Februar 2013

Znovu zbudování Frankfurtské opery

 Výzva : rettet das Opernhaus



Samstag, 16. Februar 2013

Komentář do zahraničí

Včera jsme se konečně vypravili do naši krásné, začouzené, Brdskými hvozdy obklopené hospůdky.
Po příchodu nás uvítal překvapený Slávek se slovy -konečně jste se objevili už toho abséntérství bylo
dost. Sotva jsme si sedli ještě nám Slávek ani nestačil všechno říc co chtěl,a rozlítli se dveře a vtrhla
tam divoká rota z Mníšku. Hombre vletěl do hospody první a z řevem ser to sem Slávo se usadil na své místo.
Kolem něho se usadili děvčata a se slovy dnes ti to Tomáši nějak sluší, se Tomáš rozhod něco do nich vrazit.
Slávo holky jsou nějak smutný, dej jim tu jejich radost,a ostatním- vždyt víš.
Tím celou hospodu naladil na zprávnou strunu a uspíšil jinak dlouhé ladění kytar. Začalo se hrát a taky kecat.
Slávek si povídal chvíli z Janou a svěřil se že by tady klidně zůstal a nešel na tu Berounku. Jen je blbý
že se zatím Robert k tomu nevyjádřil. Mirka nám vyprávěla že musí letos zmáknout asi třicet hradů ale
potřebuje někoho na přepravu. Mám to prý dojednaný z Arnoštem ale on se nějak neozývá. Já mám říkala
v prdeli klouby a tak potřebuji rychlé přemystování mezi těmy hrady ..
Za tři dny musím udělat tak 10 hradů a tak na ty moje hnáty mám prášky a mast ale z autem jsem v prdeli.
Tomáš se po každém druhém panáku omlouval ,že za tu rozbitou basu může on, ale že vše napraví.
Osmého března se bude slavit jeho svátek a tak at je tam basa,a všechno frčííí.
Slíbil jsem mu že basu přivezu a tak mě za to řekl jeden pěkně oplzlí for Všichni byli pěkně nalitý a v náladě
jen já jsem pil celý večer nealko pivo,a proto jsem si tam chvílemi připadal jak Alenka v říši divů..
Už se těším až mě přejde to zázračné léčení a nebudu tam trčet jak bílá vrána.
Z dalekých a krásných Brd Vás zdraví Zdeněk +Jana

Freitag, 15. Februar 2013

Montag, 11. Februar 2013

Original a Klon

Original foto
Clonovane foto


Nová choroba


 


Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba
Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti: VPDSP

Projevuje například takto:

Rozhodnu se zalít zahradu.

Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.

Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.

Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.

Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.

Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.

Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.

Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.

Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.

Jdu si tedy pro něj do pokoje.

Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.

Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.

Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.

Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.

Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.

Přitom uvidím na parapetu své brýle , které jsem hledal ráno.

Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.

Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.

Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.

Proboha, zase ho budeme večer hledat.

Musím ovladač položit k televizi v obýváku.

No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.

Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku.

A trochu i na podlahu.

Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.

Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.

K večeru: zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je

hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky

(a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.

Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.

No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.

Udělejte mi laskavost. Přepošlete to všem známým, protože si nemohu vzpomenout, komu jsem

to poslal a komu ne.

Jo, a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte! Váš den se blíží!!

=

 

Dvířka nikam...



 

Samstag, 9. Februar 2013

BARVA TOUHY - úryvek

 

De los Reyes - královská vesnička. Stará, původní část vesnice byla malá, ale když se započtou domy a sídla obyvatel Madridu, kteří sem utíkali hlavně v létě před těžkým vedrem velkoměsta, byla dost rozlehlá. Přestože hacienda Gomeros ležela stranou, patřili její obyvatelé mezi starousedlíky. Původně byli sedláci a pastevci, ale zásluhou Antonia změnila rodina způsob obživy. Mléko, sýr a skopové maso, olivy a jiné plody španělské půdy vyměnila za výrobu léků.
Senor Gomeros, vdovec, se oženil se svobodnou matkou Emilií, která přivedla do manželství syna, jehož si vzal za vlastního a dal mu své jméno. Spolu měli dceru Josefu. Obě děti studovaly v Madridu. Antonio vysokou chemickou školu a Josefa filosofii a řeči. Zatímco Antonio zůstal svobodný a založil výzkum a výrobu léků, poznala Josefa Karla Schwarze, Němce, syna staré rodiny z Frankfurtu, která se od nepoměti zabývala také výrobou léků.
Byla to láska na první pohled, kterou následovala svatba na rodinném panství v Laverune u Montpellieru. Karel Schwarz, který v té době již vedl rodinné obchody, poznal při této příležitosti Antonia. Slovo dalo slovo a Antonio a Karel se stali partnery.
Antoniovi to přišlo vhod, protože jeho podnikání nebylo moc úspěšné a Karel potřeboval obejít přísné německé zákony ve výzkumu.. Přenesl proto tento článek v řetězu výroby do Španělska, kde byly zákony mnohem výhodnější. Mladí Afričané, kterých byla plná zem, se rádi za mírný poplatek nabízeli jako probandi.
Gomeros & Schwarz přinesli na trh mnoho léků a udělali dobré peníze.
Když starý senor Gomeros zemřel, ujala se vlády nad haciendou Emilie. Byla to závistivá a hádavá žena, drobné postavy, špičaté brady a pronikavého, nepříjemného hlasu. Ovládala Antonia, jehož milostná dobrodružství většinou končila první návštěvou nové „slečinky“ na haciendě. Tak zůstával Antonio svobodný. Pravý důvod však nosil Antonio hluboko ve svém svědomí. Byl homosexuál.
V době, kdy Schwarzovi zatoužili po dětech, zabýval se Karel se svým španělským týmem mimotělním oplodňováním a měl celkem dobré výsledky. V té době však nebylo možné o této posvátné věci na veřejnosti mluvit. Josefa, přestože oba byli plodní, do jiného stavu nemohla přijít. Nebyla schopna těhotenství.
Karel byl moderní člověk, což bylo pro jeho podnikání nezbytné, a tak jednoho dne o svém výzkumu své ženě vyprávěl. Okamžitě dala souhlas. Skutečně se Karlovi podařilo její vajíčko svým semenem v laboratoři oplodnit.
Matkou, která měla dítě vynosit, měla být mladá, zdravá mulatka z Maroka, která na haciendě Gomeros sloužila. Byla plodem zakázané lásky mezi francouzským diplomatem a marockým děvčetem.
Julia, tak se Marokánka jmenovala, přišla do jiného stavu. Vše proběhlo v klidu a tichosti a dítě se začalo vyvíjet. Když byl stav na Julii vidět, začala Emile Gomeros řádit. Domnívala se, že otcem Juliina dítěte je Antonio.
Antonio teprve teď musel matku zasvětit, což mu nebylo moc milé, protože matka byla vše jiné než moderní žena. Ďábla a Boha svolávala, lomila rukama, nadávala, pak týden zalezla a nechtěla s nikým mluvit. Poté se vytasila se svým zlým plánem.
„Antonio,“ začala tónem, o kterém věděla, že jí syn zase podlehne, „když Bůh nechce, aby Schwarzovi měli děti, tak je to osud a vy nemáte právo do něj zasahovat. A když nebudou mít dědice, tak zdědíš po Josefě všechno ty!“
Antonio, který nebyl žádny dobrák a o poctivosti a charakterním jednaní měl svoje vlastní představy, se otřásl. Vždyť tady matka mluvila o své dceři. Ale pomyšlení na německo-španělské impérium a matčino neustalé domlouvání vykonalo své.
Julii odvezl do Granady, kde vlastnil ve starém městě nedaleko Alhambry dům, a Josefě napsal dopis do Frankfurtu, že potratila.
Josefa byla zdrcena. Prvním letadlem Frankfurt - Madrid přiletěla a do San Sebastian de los Reyes si vzala taxi. Ale Julii nenašla.
„Ta dorotka se vrátila do Maroka,“ hlásila matka a neodepřela si svůj komentář, co si o tom všem myslí. Antonio matčinu zprávu potvrdil.
Josefa vycítila zlobu a nenávist v jejím rodném domě a pojala podezření. Ale všechno pátrání, hledání a vyptávání nikam nevedlo. Julii nenašla. Vrátila se proto ke Karlovi a vztahy mezi rodinami Schwarzových a Gomerosových klesly pod bod mrazu.

MOSTY - úryvek

 

„Balešová, co tam pořád hledáte v tom dubu u lesa?“ řvala hned po ránu stará Koláčková přes potok. Elfriede se lekla. Koláčková řvala přes potok všechno možné, zrovna jako to dělal její muž, když se vracel nalitý z hospody.
Ona řvala banálnosti ze světa žen a Koláček zase tvrdil, že Baleš vše co má, ukradl. Bylo to nepříjemné, obzvláště proto, že se v rozhlase nyní nemluvilo o ničem jiném, než o rozkrádání národního majetku. Prozatím však kradli kapitalisté, ty ubohé kreatury, lidské existence zničené komunisty.
„Myslela jsem, že najdu nějakou houbu do polévky, paní Koláčková,“ zařvala a zvedla hlavu do stráně. Ty nás mají jako na talíři, ty by mohli s námi i stolovat, pomyslela si.
„Ženská bláznivá, copak rostou houby na jaře? To jedině tam u vás v tom Německu. Ale do polévky bych vám mohla přinést sušené!“
Elfriede se polekala. Jednou Koláčkové dovolila, aby něco přinesla, a měla ji v domě až do večera. „To mne moc mrzí, ráda bych, ale musím teď hned do Mníšku,“ našla rychle výmluvu.
„No, to je jiná, tak až příště,“ těžce se smiřovala Koláčková se zklamáním, že nemůže jít na pokec. Ta ženská viděla kus světa, s tou je jiné posezení než s těma burankama! litovala.
Tak a mám to. Teď budu muset do toho Mníšku jet, ona si to zkontroluje, litovala Elfriede, ale věděla, že nemá východisko. Jako na zavolanou se právě vracel Mikuláš ze školy:
„Co se děje?“ chtěla vědět.
„Soudružka Karásková je nemocná, tak máme volno,“ řekl a nakopl šutr, co se tu válel, že přelétl plot a spadl se žbluňknutím do potoka. Elfriede se za letícím kamenem dívala a přitom řekla:
„To je docela fajn, tak to spolu pojedeme do Mníšku, musím tam kvůli paní Koláčkové,“ vysvětlovala.
„Co tam potřebuje?“ chtěl vědět Mikuláš, ale na matčinu odpověď nebyl tak lačný, protože - jede se do Mníšku a to byl zážitek sám pro sebe.

BOLEST BEZ NADĚJE - úryvek

 

Rex byl vlčák, neobyčejně dobré povahy, ale byl uvázán na laně, které viselo od jabloně ke švestce, napnuté mezi stromy, a řetěz, jenž byl karabinou k lanu připevněn, umožňoval psovi běhat skoro po celé zahradě. Budilo to dojem, že je zlý. Ale nebyl. Kdykoliv si chlapci v boudě chtěli hrát, vždy je ochotně pustil a ležel před vchodem. Dvířka psí boudy měla kožené panty, a tak se musela vždy při otvírání nadzvedávat.
Sven konečně vyšel z domu a kluci si šli hrát. Když je Rex zahlédl, dobrovolně vylezl z boudy a zaujal svou pozici pod rozkvetlou třešní. Jednou štěkl k díře v plotě. Kluci se tím směrem podívali. Přicházel Boris.
„Tak a máme po hře,“ otráveně prohlásil Gustav. Sven nic neříkal, ale také se netvářil příjemně.
„Co děláte?“ ptal se Boris a pozoroval, jak kluci vylézají z boudy.
„Nic,“ podrobně popsal činnost Sven.
„Aha,“ chápal Boris. „Třeba bychom mohli něco podniknout?“ navrhl.
„Jo, mohli,“ mínil Gustav.
„Co kdybychom šli do lomu?“ dostal Sven nápad.
„Máte zase nějaké pukavce?“ napadlo Gustava. Děda s babičkou měli spoustu slepic a tím pádem i vajec. O existenci lednice neměli stařečkové zdání, a tak, když nebyl dostatečný odběr vajec, byly i pukavce. Pukavce byly zkažená, páchnoucí vajíčka. Když trefila určený cíl, vždy krásně pukla a ještě lépe smrděla.
Stará paní Niemeyerová zkažená vejce nechávala v ošatce za kurníkem, byla dobrá do kompostu. Chlapci jich tam našli devět. Každý si tedy vzal, opatrně, tři páchnoucí granáty a šli do lomu. V lomu se již asi hodně dlouho nelámal kámen, byl pěkně zarostlý stromy, křovím a trávou. Mezi lomem a Niemeyerovic zahradou vedla dráha. Bylo to to místo, kde koleje mizely v lese.
Chlapci bloumali lomem a hledali nějaký cíl. Z lesa zaslechli houkání vlaku. Vždy houkal, protože mezi lomem a cestičkou, která vedla dolů, k domu Bittnerových, byl nechráněný přechod. Chlapci po sobě pohlédli a všichni tři měli stejný nápad. Jejich cíl se blížil z lesa.
Jak vlak chlapce míjel, schytal všech devět pukavců. Jeden přistál na parní lokomotivě, druhý na uhláku, což byla součást mašiny, další pak na jednotlivých vagónech. Vejce vždy praskla, rozlila svůj páchnoucí obsah a namalovala po vozech dráhy žlutě barevné, fantastické obrazce. Chlapci byli nadšení. V posledním voze bylo otevřené okno a vejce, které Gustav právě vrhl, zmizelo v útrobách vozu. Takže nepuklo. Nejprve to bylo všeobecné zklamání, co se zobrazilo v chlapeckých tvářích, pak hrůza. To vejce muselo puknout někde uvnitř. Někde mezi cestujícími. Kluci si to uvědomili a utekli do lesa. Teprve u studny se zastavili, aby popadli dech.
„Myslíš, že strojvůdce zabrzdil vlak?“ obával se Gustav.
„Ne, to určitě ne, vlak smí zastavit jen ve stanici,“ poučoval Boris.
„Jak to víš?“ divil se Sven.
„Na to je předpis, to by vlaky mohly nabourat,“ vysvětloval Boris.
„Jo, předpis je, aby nezastavil jen tak pro nic za nic… ale když tam vlétne pukavec…?“ Gustav se nemohl uklidnit, již viděl ty facky, co budou doma létat.
„Vždyť to byl poslední vagón, než ty lidi doběhnou ke strojvůdci, budou už na nádraží!“ přemýšlel Sven.
„Jak by vůbec mohli lidi dojít ke strojvůdci, vždyť tam je uhlák a ten se projít nedá,“ namítl Boris. Kluci se uklidnili a posadili se na studni, která tu v lese z neznámých důvodů byla. Nikdo ji nepoužíval, široko daleko nebylo stavení, jen les a zase les.

DŮM U ŘEKY - úryvek

 

Sluncem ozářená basilika Sacré Coeur ho udeřila do očí svou bělobou. Nemaje vyhnutí, odvrátil oči a zase spatřil tu cizí ženu. Teď si ji prohlédl: byla krásná, i když o kráse žen Johann nikdy nepřemýšlel. Karolína byla tou dokonalou krásou, která se nedala s žádnou jinou srovnat. Tato žena byla však krásná. Překvapilo ho, že si již podruhé v krátkém čase uvědomil, že i jiná žena může být krásná. Smála se naň zářícími zuby a oči jí jiskřily:
„Pán je sám v Paříži?“ řekla. Jakýpak sám, jsem tu s mou Karolínou… vlastně… jsem sám, uvědomil si Johann.
„Ne, paní, má žena si odskočila,“ odpověděl.
Johann a Karolína mluvili plynně francouzsky a italsky. V té době to nebylo nic zvláštního. Tenkrát, když se mladý člověk vyučil řemeslu, byl poslán na zkušenou – šel do světa. Ten svět se pro každé z řemesel nacházel jinde. Krejčí ho měli ve Francii a v Itálii. Tam se mladí lidé naučili řeči země, tak jednoduše, jako se učí mluvit batolátka.
„Ale, již si odskočila… před dlouhou chvílí?“ otázka ve větě této ženy byla Johannovi jaksi záhadná. Přestože se snažil nedívat se na dámu, co si sedla k jeho stolu, musel teď na ni pohledět.
Měla mandlové oči a kaštanové vlasy, smyslné rty. Johann měl pocit, že každou chvíli prasknou a ta rudá krev, co se v nich tlačila, vytryskne ven. Na zálibu žen, hodiny sedět před zrcadlem a šminkovat se, nepomyslel. Opět ho bodla do očí bělostná záře Sacré Coeur. Čeho tou barvou chtěli stavitelé basiliky docílit? Johann neuhnul očima a bolest, kterou mu působila záře slunce, odrážející se od zdí mohutné stavby, mu připomněla její mandlové oči. Neležely vedle kořene jejího nosu, ne ony stály. Musel na ni zase pohlédnout, aby si ověřil, že se mýlí. Ne, nemýlil se, skutečně její oči stály v důlcích.
„Již nejméně hodinu tu vaše žena není, pane,“ usmála se Pařížanka a oči se stočily do normální polohy.
„Asi se zdržela…“ řekl a přemýšlel, kdy se její oči zase postaví. Nervózně se zavrtěl na dřevěné židli, která stála u příliš malého stolku.
Všechny stolky tu byly malé, směšné, v aschaffenburské pivnici by dlouho nevydržely. Živě si představil ty hrubé muže, kterým šenkýřky přinášely pivo v tuplovaných džbánech. Jak rozjařeně staví nádoby na dubové stoly a občas do nich udeří pěstí. Fajnové publikum této uličky by se jistě zhrozilo bavorské kultury.
Nohou zavadil o papírové tašky, ve kterých byly uloženy jeho šaty a Karolínin kostým.
„Promiňte, madame,“ řekl v domnění, že se dotkl pod stolem její nohy. Žena se zase usmála.
„Je mi líto, pane, ale to nebyla má noha, ale vaše balíčky…!“
„Promiňte… ano, máte pravdu, zapomněl jsem na náš nákup,“ omlouval se.
Vždy, když byl v rozpacích, měl pocit, že se musí omlouvat. Pro vše a za vše.
„Víte, mé nohy tak nešustí a při vašem doteku by vůbec neprotestovaly…“ nechala žena větu nedořečenou a otevřela tím dveře mužově fantazii. Johann však v tomto směru žádnou zkušenost neměl. Ještě ho nenapadlo, že s ním jeho nová společnice flirtuje.
Uvědomil si svízelnost situace, ve které se nachází. Karolína se urazila a on si tu sedí s cizí ženou. Pocítil provinění, špatné svědomí, jako by vše byla jeho vina. Rozhlédl se plaše ulicí, ale malíři a jejich zákazníci či kupci, možná jen obdivovatelé mu zacláněli ve výhledu.

Freitag, 8. Februar 2013

Vynalezli USA organizovaný zločin?


 

 

Dějiny jsou jako mocný tok. Historické příběhy jako kameny, které do něj byly vhozeny. Kameny zvlní hladinu řeky, některé nepatrně, jiné rozpoutají vlnobití. Jeden takový mocný balvan byl do toku řeky vhozen roku 1919. On to vlastně nebyl šutr, ale mnoho hektolitrů piva, šňapsů, vína a jiných alkoholických nápojů. Volstead Act , tak se všeobecně říkalo zákonu o prohibici, zakazoval dovoz, přepravu, výrobu a obchodování na území USA s alkoholem. Samozřejmě byla zakázaná i jeho konzumace. Tomu všemu předcházely protesty proti jeho legálnímu pití. Ještě začátkem 19. století je průměrná spotřeba na osobu a týden 1,7 litrů tvrdého alkoholu, což je třikrát tolik než dnes. A skutečně se snížila v prvních letech prohibice úmrtí a onemocnění z alkoholu.

 

Zde se však ukazuje v plné zřetelnosti, že historické pravdy mají vždy dvě strany. Protože během doby, kdy se občané zotavují z alkoholizmu a ze závislosti na něm, vyrůstá v temných zákoutích Chicaga a New Yorku nová nemoc: kriminální bandy splétají rafinovanou síť černých palíren, distribučních sítí a prodejen zakázaných nápojů. V tak zvaných  Speakeasy-Clubs tedy v tichých, nebo šeptajících hospodách se za drahé peníze pil největší blejvajs, ilegálních palíren.  Kšeft v té době běží a hvězdné osobnosti vstupují na scény: Al Capone!

 

Kriminalita je prastará, avšak za doby Capone&Co. narůstá do neznámých dimenzí. Jsou to manažeři nového mega podnikání. Je to  start organisované kriminality. Pracuje se nejen s transportní logistikou,  zakládají se seznamy úplatků, dnes by se řeklo korupce, tedy seznamy státních úředníků stojících na výplatní listině, ale provádí se i sprostá vražedná energie. Al Capone banda nebo-li Chicago Outfits, vedou ve městě krvavou válku proti Irskému North Side Gang, v New York bojuje Italsko Americká La Cosa Nostra proti židovské Kosher Nostra. Stovky nevinných umírají v přestřelkách, když se do sebe tato tyranská chátra pustí.  Ulice měst jsou tak nebezpečné, že opět vzniká hnutí, které požaduje zrušení prohibice, Volstead Act! V roce 1933 byl zákaz alkoholu zrušen. Zdá se, že vlny v toku dějin se uklidňují, avšak opak je pravdou. Organizovaný zločin ztrácí svůj nejlepší obchodní produkt, ale nové zboží je již objednáno: Opium, Kokain a heroin.

 

Dnes stojí boj proti drogám v USA 40 miliard dolarů ročně a nespočitatelné množství životů. Na prvním místě vede mexické město Juárez, jež je od amerického El Paso odděleno jen řekou Rio Grande.

Je to světové centrum vražd. Každý rok registrují úřady 2000 zločinů vraždy.

Jaký je to pocit, zachránit život vrahovi?

V Juárez vládnou drogový kartely. V průměru se  tu stanou čtyři vraždy denně. Přestřelky a bodné rány noži jsou na denním pořádku. Lékař z rychlé záchranky by o tom mohl zpívat písně, ba i balady. Carlos Buenrosto musí se svými kolegy zachraňovat životy, přičemž se stává sám cílem. Většinou dorazí ke zraněným ještě v okamžiku, kdy je vrah stále na místu činu a chce svou práci dodělat. Nemá zábran střílet i na zdravotní personál. Chce, aby raněnému nemohli pomoci. Často následují rychlou sanitku až k nemocnici a  stává se, že se k obrněné nemocnici ani nedostane a je cestou rozstřílena.

 

Nemocnice General v Juárez na rozdíl od jiných nemá žádnou high techniku, zato přijme všechny pacienty, i ty co nemají žádné pojištění, peníze jako i ty co neprokáží vlastní identitu. Denně sem přichází tucet  lidí s bodnými ránami, střelnými a stále více jich nedorazí za živa: používají se ustavičně větší projektily!

Zranění, jež se nachází v sanitkách dostávají nejnutnější péče, vysílačkou hlásí lékaři typ a rozsah zranění ale také hlásí jaké má raněný tetování, ke které bandě patří a tím varují zdravotní personál. Stává se, že vrazi vniknou i do operačního sálu aby ukončili svou misi.

 

Bez ozbrojené policejní eskorty rychlá sanitka nikdy z nemocnice nevyjíždí. Přesto si paramedicos nemocnice General nejsou ochranou jisti. Třicet procent policejních příslušníků je korupční a pracuje pro drogové kartely.

 

Alejandro Flores, člen městského lékařského komité, říká, že práce lékařů v Juárez je nebezpečný job. V posledních třech letech bylo uneseno dvanáct lékařů. Čtyři byli zavražděni. I zdravotní sestry zde mají status boháčů.

Před železnými dveřmi nemocnice General se musí lékaři úzkou štěrbinkou prokázat, než je ozbrojení policisti vpustí. Jednotky police jistí chodby nemocnice. To od té doby, co do útrob vniklo šest ozbrojených mužů a uneslo několik pacientů: my jim zachraňujeme životy a oni nás vraždí! Stěžuje si operační asistent Pablo Vasques.  

Přesto se dostane v General všem raněným stejné péče, jedno na které straně stojí. Čtyři vraždy denně překonal rok 2010 to bylo osm obětí každý den.

Lékaři se právě snaží zachránit život mladé patnáctileté Sarah. Její přítel již nejeví známky života. Byli požádáni drogovými zvědy, aby se pro ně stali pašeráky, což odmítli. Mladík byl na místě popraven a děvče zřejmě bude celý život ochrnuté. Zdravotní personál rychle odklízí mrtvé tělo, neboť během minut bude potřeba místo pro další oběť.

 

Ti co si to mohou dovolit, mají peníze,  pas a vízum, stěhují se za řeku do El Paso, do USA. El Paso má 700 000 obyvatel a patří, na třetím místě, k nejbezpečnějším městům spojených států. Město je obehnáno šesti metrovou, betonovou zdí. Východní a západní Berlin za doby studené války bylo zcela nicotné proti Juárez a El Paso dnes. Udržované zahrady a krví zbarvené chodníky, rodinné domky a dřevěné baráky, zpěv ptáků a nářek matek, co právě potvrdily identitu svých zavražděných synů. Nikde na světě neleží nebe a peklo tak blízko sebe.

 

A přeci není El Paso nevinné jak se zdá! Kdo chce vědět odkud pochází násilí v Juárez, zjistí, že právě z texaského pohraničního města - El Paso!! Odsud se prodávají zbraně pro válku kartelů na druhém břehu Rio Grande. Je to parazitní vztah: avšak parazit není Juárez, ale El Paso!, říká sociolog Howard Campbell. A skutečně nemá El Paso mimo zbraní a drog, žádné jiné finanční prameny.

El Paso bude nadále dodávat zbraně a lékaři a zdravotní personál nemocnice General budou nasazovat vlastní životy v drogové válce.

 

Arnošt Valeš

Zdroj: německý tisk

 

 

Sonntag, 3. Februar 2013

Deníček Prosinec 2012


 

Myšlenky o tom, co život přináší…

____________________________________________________

Poslední den v roce

31.12.2012 11:35

Právě se chystám se Zdeňkem do hospody, abychom trochu vyzdobili sál. Naštěstí včera přijel Dan a když jsem se vrátil z ohňostroje, byla aparatura již instalovaná. Dan je ajťák. Jelikož jsem si špatně uložil jeho telefonní číslo, měl jsem strach, že nás vypeče. Stavil jsem se tedy v jeho domě, který je v rekonstrukci, zaklepal a někdo mi otevřel. Říkám: je tu Dan? Ne, ten tu nepracuje, bylo mi odvětěno. No, povídám, Dan je majitel tohohle domu!  Jo, tak ten přijde na štědrý den, řekla mi hlava od vápna. Jo pane, ale štědrý den již byl!! Aha, tak přijde na Silvestra. Oddal jsem se tedy svému strachu a jak vidíte, vše dobře dopadlo…

 

Předposlední den v roce VIDEO

30.12.2012 19:11

Jak léta jdou, počínají mi být různé symbolické ceremonie méně důležité. Přesto jsem na ohňostroj šel, požádala mne Milena, že by se svezla. Náměstí bylo plné lidí, a já dnes s údivem zjistil, že město Mníšek má tři vánoční stromy na náměstí a jeden u podloubí a všude jsou ulice vyšperkované!! Proč to tu píši? Protože u nás v městečku jež splývá s Frankfurtem jako řeka v jezu již tři roky neděláme výzdobu, protože na to nemáme. To alespoň tvrdí páni radní. Tak si to tu užívám, třeba ta vlna šetření přijde i sem….

 

Perfektní před Silvestrová zábava

30.12.2012 12:05


 

Tak to mě nebaví

29.12.2012 16:53

Je krátce před Silvestrem a na můj vkus je vše příliš klidné. Vloni za Drobečka to se jezdilo nakupovat, plánovala se výzdoba a i jinak se šílelo. Ještě k dnešnímu datu a k této hodině se neví, kdo přijde. Na druhou stranu je Silvestr na Lhotě tak zavedená událost, že s tím prostě každý počítá. Akorát toho diskžokeje, kterého jsem si vymyslel, pořád nemohu dostat na drát. A tak je docela možné, že na poslední den v roce dostanu přes hubu….

 

Kouzelné ryby

28.12.2012 15:14

Dnes roztálo jezírko. Byl jsem se podívat, co dělají ryba. Takže, aby vám bylo jasno, ty červené, jak se lidově říká zlaté jsou tam všechny v plné parádě, ačkoliv se v létě tvářily červenočerně. Ty černé od Wendyse se asi schovaly, nebo šly někam do světa. Takže se jezírko osvědčilo….

 

Tak se to veze

27.12.2012 23:58

Dnes se vrátil Obama z Hawaii do Washington D.C. aby zachránil svět před zhoubou. Jestliže do konce roku nevyřeší deficit domácích financí, je USA bankrot. Obama však v Bílém domě skoro nikoho nenašel, žádní delegáti tam nebyli. Největší mocnost světa padá na kolena. Amerika měla vždy ve všem prvenství, zrovna jako Češi. Vláda je tak kriminální, že si toho všiml i švédský král. Jen by mě zajímalo, až se národ probere, a vyrazí na hrad, zda nechají střílet do lidí. Jenže ono zítra zase vyjde slunce, USA vytiskne nějaký ten dolar navíc a česká vláda zase něco ukradne a život půjde dál…..

 

 

Co si myslí švédský král a mnoho jiných lidí také


26.12.2012 17:00

 

 

Xenonové světlomety ODKAZ

26.12.2012 11:46

Měl jsem poslední dny potíže, rozbouraly se mi stránky. A tak na nich pracuji. Mezitím máme po Vánocích, které pro mne mají symbol hus a kachen. Okolnosti tomu zapříčinily, že je pojídám již třetí den. Ale chtěl jsem vám vyprávět, co se mi stalo před  svátky, když jsem jel ke studánce pro vodu. Mám u Tiguana xenonové světlomety. Ne že bych o ně usiloval ale byly v tom balíčku. Je to novodobé světlo, velice silné a navíc, mluvím teď o systému co mám já, se při nastartování fokus světla jakoby podívá na vozovku a pak se narovná do správné výše, to podle toho, jak je vůz naložen. Takže se vraťme k té studánce. Je tam velice špatná cesta a navíc úzká. Když jsem naplnil lahve a sedl do vozu, vidím, že přijíždí taxík. Slušně jsem tedy počkal, až projede kolem mne. Pán zastavil a stáhl okénko. Říkám si, jaký to slušný člověk, chce mi poděkovat. To co pak přišlo, to jsem nečekal:  "Vy debile, co tu šajníte, to jste tak blbý, že si nemůžete dát sklopená světla, je vám něco? Vy vole? Nemám zavolat záchranku pitomče jalovej?" Vím, že jsem neřekl ani slovo a jel jsem domů. Pajda se za taxíkem dlouho díval a měl vyceněné zuby. No tak…. neměl, ale někdy by mohl být pes rvavý a kousat…

 

 

Vánoce svátky pohody

22.12.2012 11:56

Byl jsem právě u Penny. Nával, jakoby lidé oslavovali konec světa, jež se včera nekonal. U pokladny sedělo děvče, velice nevlídné, paní přede mnou s ním měla nějaký konflikt. Když jsem přišel na řadu a platil 50 Eury, to děvče vyhodilo zcela. Namačkala na pokladně takové nesmysle, že paní vedoucí, jež byla pomocí signálního zařízení zavolána, se deset minut mazlila s klávesnicí pokladny, než to dala do pořádku. V té době již pokladní děvče usedavě plakalo. Za mými zády se rozčiloval velice nahlas nějaký zákazník, který byl již podezřelý z nervozity na prodejně, jelikož se skoro válel na nákupním vozíku a komandoval manželku, aby již konečně šli domů. Starší paní pokladní se naň mile usmála a popřála hezké svátky, což ho doběhlo dokonale. Venku na parkovišti stále a pořád hvízdalo auto poplach, ale mé to nebylo. Bylo to sousední, asi byl v autě pes. Jo, Vánoce jsou svátky pohody….

 

To byla fuška

20.12.2012 17:16

Možná že jste to postřehli, že se mi zbortil deníček. Nebylo s ní žádná řeč, musel jsem udělat nový. Jelikož jsem tam něco zamotal a zatmelil tak mi PC hlásil, že program není funkční. Bodejť by u Microsoftu věděli, že si k počítači sedne takové dělo jako jsem já. Takže, spojení stojí dizajn je pozměněn a ty spousty více méně neaktuálních věcí tam časem dodám.

 

Čeho si všímám

19.12.2012 18:03

Je před Vánocemi. Pozval jsem přátele a tak se zabývám tou malou oslavou. Je to opravdu malá věc, ale může zůstat vzpomínka na dlouhou dobu. Jelikož náš štědrý večer se koná v malém kruhu přátel, není žádného stresu. Nepřijde ta zmalovaná nová žena našeho syna, dceřiny děti nestrhnou celý vánoční strom a děda, přestože na stromku svítily elektrické svíčky, nezavolá hasiče. Svíčky jsou svíčky a hasiči jsou stejnak v pohotovosti. Ne z toho jsme již vyrostli, i když jsme taková scenária, v našich dlouhých životech, prožívali často. Ale lidé tu žijí a mluví, to je věc, kterou o mně nemohu tvrdit. Tak jen poslouchám. Hodnotné zprávy ze zahraničí se sem přes Šumavu nedostanou a tak je na přetřesu jen to domácí. Třeba volby presidenta. Stává se, že jeden kandidát má chvilku víc bodů a druhý míň a již je oheň na střeše. Každý kandidát je nevhodný a byl dokonce komunista. Nebo ve SSM. Nebo alespoň v pionýru. Každý je proti, proti všem a proti všemu. Zřejmě se v této zemi nenachází žádný poctivý člověk. Havel? Myslíte Václav Havel? No kde to prosám vás žijete? Vždyť to byl ten největší kolaborant. Jeho brácha byl ve vojenské službě četařem! Všemu tomu vede pan president. On je takový superprotivník. Nic se mu nelíbí, všechno dopadne špatně, ale aby navrhl nějaké řešení, to ne. On totiž žádné nemá, šíři ve vlastní zemi nechuť k životu a v cizině dělá permanentně ostudu.  Lidé jsou tu hrdí, že nemají Euro, ale na myšlenku, že tu politici proti nim hrají intriku, aby jejich nepoctivé obchody nebyly tolik viditelné, nikdo nepřijde. Nakonec si vše nakradené uloží ve měně, kterou doma hanobí. S jakou samozřejmostí přijímají dotace EU a jak strašně je EU zatěžuje, dokáží vyslovit v jediné větě. Jak se vede boj proti korupci by se lidé dozvěděli ze sousedního Německa. Ale nač šířit takové zvěsti, ještě by lidé měli pokažené Vánoce. Ozdobíme si opět stromeček a ani nám nepřijde na mysl, že jedle viděla přicházet a odcházet dinosaury, miliony roků dávala světadílům po celém světě  ráz a vydechovala kyslík do ovzduší.

 

Měřín

18.12.2012 18:51

Dnes jsme byli s Mílou v Měříně plavat. Bylo úplně prázdno. Mladá rodinka, táta-máma-chlapeček-babička. To bylo vše. Pak ale někam zmizeli a najednou se

objevil náš okupant. Je to pán našeho věku, neustále se mračí, s nikým nemluví, zabere si tu nejlepší trysku a k tomu ještě protější bublinky a dokáže tam být furt. Navíc je tak neomalený, že stříká kolem sebe a my jsme pak celý mokrý…

 

Plány na Silvestra VIDEO

17.12.2012 23:25

Tak jsme se zase všichni sjeli. Z písků, ze Švýcarska a z Německa. A hned jsme dali dohromady Silvestra. Bude kravatový. Byl to moc pěkný večer a bylo to fajn, že jsme se zase všichni sešli. Kluci měli již docela strach, jak to s tím Silvestrem zařídí, protože Slávek dělal vycpaného brouka a Robert říkal, že neví..!? Takže  tak si podnikatele nepředstavuji. Dnes večer jsem předložil plakát, byl schválen a Vlasta rozjede propagaci. Doufám, že nás bude zase plno….

Pohádka o tom, jak nechtěl být pejsek sám

15.12.2012 14:56


 

Vděčnost

15.12.2012 14:56

Vděčnost je malá sestra štěstí. Kdo si z nás nevzpomene, jak jsme, jako děti, byly nuceny poděkovat. To slůvko "děkuji" se obzvláště příčilo v ústech, když jsme musely děkovat za dárek, co jsme ani nechtěly.  Všichni vzpomínáme na tyto okamžiky jelikož jsme  byli nuceni udělat něco, co jsme nechtěli. U těchto okamžiků se také říká povinnost být vděčný, nebo dlužit vděk. Ale ukazovat někomu vděčnost, když ji ze srdce necítíme, zanechává hořkost v ústech, špatný pocit. To jsme cítily již jako děti. Zde se určitě nachází příčina a nedorozumění vděčnosti v dnešní době. Být vděčný nemá nic společného s povinností či  s nějakým dluhem. Je to základní lidský pocit, kterého se nemůžeme vzdát, zrovna jako lásky, tepla a bezpečnosti. Kdo je vděčný, je spokojený, vděčnost je sestra štěstí. Vděčnost není tak grandiózní jako láska, či štěstí, zato mnohem spolehlivější průvodce na cestě životem. Život s ní je lehčí, hezčí a klidnější. Vděčnost nám dává správný pohled na to, co je v životě důležitější, co je pro nás dobré, dbá abychom se netrápili, co by bývalo bylo lepší, či jaké by to bylo, kdyby bylo vše jinak. Vděčnost nás pojí se světem ve kterém žijeme, dává nám jistotu, že nejsme sami. V ní se ukrývá poklad, odhadnout hodnotu života a lidí, kteří  nás v něm doprovází, a dokáže ocenit zázraky přírody. Vděčnost je možná největší dar, který si může člověk sám věnovat. V tomto smyslu, přeji pěkné Vánoce….

 

Vánoční překvapení

13.12.2012 14:03

Na Frankfurtském hlavním nádraží se cestující dočkali pěkného překvapení ODKAZ nakonec je klip zakončen sloganem: Rentiere waren gestern! Die Bahn macht mobil! Neboli- sobi byli včera! Vlaky jsi mobilní! Tak tedy šťastnou cestu za všemi vánočními cíly.

 

Jak jsem si namlátil

12.12.2012 17:00

Dnes jsem jel na kole s Pajdou jako ostatně každý den. Ani mi to nepřišlo, že jezdím po ledě.  Až jsem z kola spadl. Prostě mi to ujelo. Samotný ten pád nebyl tak hrozný, ale v tom okamžiku ke mně přijížděla dáma, také na kole a málem do mě vrazila. Jak jsem si zase stoupl, tak jsem zase upadl. Ono to pěšky bylo ještě horší. Jak jsme se my dva mohli setkat je zcela neuvěřitelné, neboť jsme se nacházeli v území přírodní rezervace jež má rozlohu 2x3 km! Pozadí všeho je, že se město rozhodlo šetřit a ulice neprojíždí. Co si u toho páni radní mysleli, to nevím, ale takhle šetří již nejméně pět let. Jen ta místa, kde jezdí autobus se sypou. Tak raději sedím doma a probírám se věcmi. Tak mi přišly do ruky fotky le Lhoty z roku 1990 VIDEO

Fašank

11.12.2012 13:40

V této době, přesně řečeno od 11.11. v 11:11 hodin, počíná v Německu Fasching. V Čechách jsem to vždy překládal jako masopust, což je, zdá se mi pojmenování doby plesů. Toto období trvá v Německu až do popeleční středy. Pak vše končí a nastává 40 dní půst. Již z toho důvodu se mi zdá české masopust nějaké divné, můžeme s toho odvodit maso půst? Ano asi jo. Popeleční středou ale plesy v Čechách nekončí, což je zřejmě zapříčiněno tradičním atheismem. Fasching je období různých amatérských představení, které místy hraničí až do masového šílení. Vedou se řeči s oblibou v různých německých dialektech. Pakliže jsi hrdý, že obstojně ovládáš němčinu, tak tady by ti tyto znalosti nebyly nic platné. Včera jsem narazil na stránku, která nese název Fašank Božice. V hloubce našeho jazyka máme asi pro vše na světě slovo…ODKAZ

Vánoce, Vánoce přicházejí....

10.12.2012 16:58

Napsal James V. Jakoubek

Není nad prosperující Vizi profesora vědy ekonomické Klause Václava, bývalého ministra financí, předsedy vlády a dnes presidenta velmoci zvané the Czech Republic, o kterém svého času jistá povykující husa jménem Lucie Bílá hrdě prohlásila, že "...nám ho celý svět závidí...". Vize tato se dá shrnout do čtyř krátkých slovíček - "Ukrást co se dá...!!". Stačí si připomenout krátký výčet geniálních ekonomických tahů soudruha profesora Klause.

Po ustavení vlády t.zv. Porozumění pod vedením Václava Havla která se především zaměřila na ochranu komunistický gaunerů, zločinců a hochštaplerů (viz Havlovo heslo "U nás se žádný hon na čarodějnice konat nebude...!") se do Česka začali hrnout návštěvníci ze Západu chtiví sledovat rozvíjející se demokracii po Česku. Nával tento využil profesor Klaus pro "obnovu hospodářství" zavedením dvojího ceníku veřejných služeb - jeden pro "boháče" z bývalé nepřátelské kapitalistické ciziny a druhý pro chudáčky čecháčky kteří po čtyřicetileté vládě komunistů dřeli bídu s nouzí. A čecháčkové zdatní Klausovi tleskali - tak na ty kapitalistické zazobance!! Pak se zahájila "kupónová privatizace" a komunistická elita u vesla začala rozkrádat ve velkém. Nechápaví čecháčkové plánu tomuto velice fandili - co čecháček to kapitalista a investor, však my těm troubům ze Západu ukážeme, jak kapitalismus má správně vypadat. Když se rozkradlo co se dalo a kupónové knížky a akcie se v rukou čecháčků změnily v cár bezcenného papíru, potlesk tak veliký se už nekonal. A do slovníku světové ekonomie se dostal nový pojem - "tunelování". Z bývalých komunistických hochštaplerů se stali "podnikatelé" kteří se místo na rozvoj onoho průmyslu českého zaměřili na daňové úniky a podvody všeho druhu a s čím se dalo. Za klasický příklad lze uvést t.zv. LTO (vzpomínáte si, čecháčkové?). Když se veřejnost začala poptávat po zdroji milionového majetku různých těch "kapitánů českého průmyslu", ekonom Klaus se nechal slyšet, že "...nezná špinavé peníze...". To už tleskali jen podvodníci a gauneři. Klaus začal jezdit po světě kde se snažil rozdávat své rozumy. Tam to již tak slavné ale nebylo. Když se venku vydával za zdatného bojovníka proti komunistickému režimu, na otázky týkajících se jeho "studijních" stáží na Západě v době kdy normální občan ČSSR tamtéž nesměl ani na krátkou dovolenou, jaksi odpověď kloudnou nebyl schopen ze sebe vysoukat. Klasické bylo jeho vystoupení na Universitě v Chicagu odkud za "špatné otázky" studentů uraženě odkráčel pryč. Dnes je Klaus na Západě něco jako persona-non-grata, zejména po té co jednou tak nějak pozapoměl že není v Česku kde krást je normální ale na oficielní návštěvě v Chile kde bez hany a studu k obveselení veřejnosti ukradl lesklé, ceremoniální plnicí pero. Tudíž dnes se s carem Putinem v Rusku ponejvíce přátelí. Však taky medajli jakousi od něho v pokorném předklonu přijal. Však jsou staří kámoši - Putin, bývalý šéf KGB a Klaus dvojnásobný agent StB (krycí jména Kluk a Rek). Pověst ekonomického genia tak nějak v zahraničí vzala za své, v domovině české Vize jeho - ukrást co se dá - je však stále aktuální. Tím se dostávám k dalšímu námětu uvedeným v titulku - Vánoce , Vánoce přicházejí...

Čistě náhodou jsem se dostal do konfliktu s českým hospodářstvím. Stalo se to tím, že jsme jako každý roke zaslali vnučce, dceři syna manželky z prvního manželství a jejím dvěma malým dětem malý balíček hloupostí k Vánocům. Tentokrát však nasatala změna. Prozíravá vláda česká zřejmě s tímto přílivem zásilek ze zahraničí v souvislosti s nastávajími svátky tak nějak počítala a rozhodla se příležitosti této, dle Klausovic Vize ukrást kde-co, využít. Od vnučky jsme dva týdny po odeslání dostali zprávu, že balíček je v Praze na celnici - prý ať si pro něj přijede. Vzhledem však k tomu že byl příliš vysoce oceněn, úřady české za jeho vydání požadují peněžní částku něco přes 300 korunek českých. Vláda česká si totiž nárokuje podíl na zisku kterým se její děti chtějí, dle všeho zřejmě ilegálně, obohatit. Klausovi se asi zachtělo pozřít něco bonbonků a lízátek pro děti v balíčku přiložených. Vnučce jsem tedy sdělil že se na to podívám a poradil jí aby nikomu nic neplatila a kdyby na ni ouřadové čeští začali tlačit a nějak ji vyhrožovat kterak jest na úřadech českých tak říkajíc národním zvykem, aby jim řekla že nic nechce ať to pošlou zpět do USA. Pak jsem si začal dopisovat s čecháčky na úřadech. Díky vymoženosti zvané e-mail jsem tuto korespondenci zároveň zasílal do Prahy na Hrad presidentské kanceláři a na českou ambasádu ve Washingtonu D.C. Z nastalé korespondence jsem se od jisté Ivany Hubálkové z Centrální celnice v Praze a Michala Bejcka z české pošty dozvěděl podrobnosti o zajímavých směrnicích a regulí české byrokracie. Poučen jsem byl, že pro maximálně povolený limit takto zasílaných cenností Ministerstvo financí stanovilo částku 45 EU což při dnešním kurzu EU/US dolar činí 55 USD. Co tuto částku přesáhne, z toho příjemce je povinen platit 1) clo; 2) DPH; plus pevné poplatky za 3) vystavení administrativního dokumentu 180Kč; 4) vystavení kolektivní deklarace 97 Kč; 5) 10 Kč/den za skladné. Jelikož balíček byl ohodnocen cenou dolarů 63, tudíž jde o značně vysoký obnos suma-sumárum 5.75 dolarů přes onen uvedený maximální limit, proto z tohožto důvodu musí tedy příjemce navalit předběžnou částku 310 Kč. Dále mně bylo oficielním jazykem ouředně sděleno, že zde vůbec, ale vůbec nejde kterak se dle všeho já zcela mylně domnívám a tudíž zcela nesmyslně uvádím, o nějaký "balíček pro děti k Vánocům", ale o (zde cituji doslova): "...import of goods into the territory of CR, member of EC, from nonmember country of EC..."(?!?!), tedy pro nechápavce přeloženo do češtiny - dle Klause jde de-facto o "...dovoz zboží na teritoriální území ČR, člena EU, z území nečlena EU...". A to jsem se omezenec já domníval, že dětem pár drobností zasíláme - datla - zcela jasně z hlediska dnešního režimu českého jsem něco jako pašerák snažící se o dovoz kontrabandu na výsostné území republiky české, činnost to téměř kriminální, na kteroužto si musí bdělí ochránci hospodářství českého státu a ekonomové typu Klause řádně posvítit. Přece si naše české import-export hospodářství narušovat nenecháme. Kdepak, na nás holoubku rozhodně nestačíš, kam se na "našeho genia" kteréhož, dle dojemného sdělení Lucie Bílé nám celý svět závidí, hrabeš. Tak je to, žejo soudruzi...!!!

Na tomto bodě dnes (10. prosince, měsíc od odeslání balíčku) případ tento momentálně uvázl a jak pokračovat bude dál a jak eventuelně skončí se teprve uvidí. Nedoručené "imported goods" sedí kdesi "on the territory of the CR, member of the EC" v Praze. Poslední je zpráva datovaná 6. prosince, kde kpt. Ing. Čestmír Bolek z Hlavní celní zprávy, Budějovická 7, Praha 4, sděluje: "…We are sorry to hear about the problems but we would suggest that you contact and/or direct your complaint to the Czech Post office. Below for your convenience we are providing the contact information for the office…" Čili, celníci s tím již nemají co činit, ať tedy laskavě ráčím otravovat českou poštu. Dle všeho si případ jako horký brambor mezi sebou přehazují celní správa a poštovní úřad, pročež se tedy znovu obrátím s touto celní zprávou na pošťáky. Též podotýkám, že Klausovým Hradem, ani českou ambasádou ve Washingtonu na celou tuto poučnou ouřední korespondenci reagováno prozatím nebylo. Zřejmě jest vše dle zákona a regulí dobře konáno, tudíž zcela v pořádku, pročež komentářů netřeba. A krade se vesele dál.

Ještě jen podotýkám pro toho kdo by celý tento excercise z mé strany mohl považovat za cosi jako přehnanou reakci - k čemu pro pár stovek dělat takový cajmrsk. Z mého hlediska jde pouze a jenom o princip, o nic víc. Když Klaus a Co. chějí krást dětem lízátka a rukavičky, ať se tudíž nediví když se někdo na jejich zlodějinu ozve. Na jedné straně zkorumpovaní a hrabiví současní politici čeští kradou kde se dá, od hlavy státu dolů, viz třeba takový Davídek Rath nebo jakýsi fungl nový poslanec Pokorný či jak se ten poberta jmenuje jenž chěl "jen jeden milion" za zprostředkování jakéhosi kšeftu. Chudákům poslancům dnes již nestačí 95.300 za měsíc pročež žádají tuto almužnu zvýšit na 126.300. K tomu kontrast případu který zde uvádím kvůli jen necelým šesti dolarům údajného překročení jakéhosi "maximálně povoleného limitu" údajné hodnoty vánočního balíčku pro děti (pardon, dle úřadu českého jde o pašování kontrabandu na výsostné teritorium republiky České odněkud z Ameriky) chtějí titíž politici jen z lakoty a ničeho jiného z někoho vymámit přes 300 korun jenom proto, že onen někdo dostal pro děti malý vánoční balíček. Nedovedu si vůbec představit, že by zde v USA či kdekoliv jiném v civilizovaném státu vůbec, mohlo k zlodějině a lumpárně tohoto typu dojít.

Proto jsem tento cajmrsk začal dělat.

 

Mikuláš 2012 VIDEO

8.12.2012 15:23

Letos se náš, léta se opakující mejdan v neměnném hereckém obsazení, docela dobře vyvedl. Vypadá to u mně jako ve vínotéce. Abych tady psal, co se vše povídalo je zbytečné, protože se nám to stejně do rána vypařilo z hlavy. Jediná skutečnost, že jsme byli pospolu platí. Někdo si přinesl domů alespoň bolení hlavy, já takové potíže nemám. Ještě jednou díky za dary a přání....

 

Takový malý umělec

7.12.2012 17:16

Včera jsem slavil s dětmi mé narozeniny. Dnes přijdou přátelé, tak se to nějak přihodilo. Kluci mi udělali velkou radost s dárkem.  Je to takový malý umělec, přijímá přes Bluetooth v mobilu nahrané písničky a basuje a tváří se jako velký reprák.  No podívej se... VIDEO

 

Narozeniny

6.12.2012 15:28

Mám kamaráda, ten má narozeniny na nový rok. Tedy 1. ledna. No může člověk takový datum zapomenout? Já je mám zase na Mikuláše. Tedy dnes a to také nikdo nezapomene. Ty ostatní sváteční dny přátel a rodiny ty jsou zase zaneseny v telefonu, nebo v nějaké knížečce. Před sedmi lety jsem dostal od města Mníšek dopis k významnému jubileu. Mohlo to tím skončit! Od té doby dostávám jen kondolence. Jsou sice zabalené do pozlátka vše nejlepší, ale škodolibý úsměv se utajit nedá. No posuďte sami: ODKAZ Nicméně je člověk rád, že se na něj myslí. Byl tu Josef. Říkal, že je to život na nic. Peníze si ušetřil, ale úzkostlivé šetrnosti se po odchodu do penze nezbavil. Takže to má našetřeno pro dědice. Nakonec, dohodli jsme se, jsme tu už na nic. Zatěžujeme penzijní pokladnu a v našich bytech by mohli bydlet pracující mladí lidé. No, nechám těch keců. Právě jsem byl v kuchyni, šunka již voní, to bude zase pochoutka. Přeji veselý adventní čas…

 

 

Rozdělené spojené státy Americké ODKAZ

4.12.2012 22:21

To by se mému kamarádovi z mládí nelíbilo: "Byl jsi Johnny Američan, a to něco znamená"… Jak to tak vypadá, tak to dnes neznamená nic! Jen bídu s nouzí!

Prolezlá zem

3.12.2012 16:10

Odpovídám tímto kamarádovi R. který se pozastavil nad mým článkem o Hagia Sofia, což je obrovská mešita v Istanbulu. Vždy tam stála a já ji jako takovou, svatou stavbu muslimské víry akceptoval. Pak jsem se náhodou dočetl, že to byla kdysi největší, křesťanská katedrála Božské moudrosti. Kamarád R. za tím hledal něco hlubšího a tímto mu odpovím: kdybys zde, ve Frankfurtu žil takový život jaký vedeš v Čechách, tak bys byl zrovna tak spokojený, či měl ty samé starosti co jsou poskládané kolem kolejí vláčku mezi Prahou a tvou vesničkou a nějaký strašák islamistů  by tě nezajímal.

Němci jsou neuvěřitelně tolerantní národ. Když jsem přišel v roce 1968 do Frankfurtu, kdy shodou okolností Varšavský pakt napadl Československo, byli jsme zde, my Češi, středem pozornosti. Němci nám všemožně pomáhali, brali nás do rodin a měli pro nás spoustu jiných pozorností. Češi měli tak dobré jméno, že všichni dostali práci. Dozvěděl jsem se při té příležitosti, že nám oplácí to, jak jsme se starali o utečence , kteří se v Čechách schovávali před Hitlerem.  Tato skutečnost mi nebyla vůbec známá. Vysvětlení, že se jednalo o židy se tu nabízí, i to, že ta pomoc nebyla na dlouho. Jak si to mohl napůl vyvražděný národ pamatovat?

V roce 1968 již žili v Německu Italové a Španělé. Tyto národy byly pozvány na práci a zcela se integrovali do německého obyvatelstva. Španělé měli ve větších městech komunity, které se většinou tvořili kolem farností, konaly se španělské mše. Podobnou zkušenost jsme udělali i my: žena otěhotněla již po roce pobytu v cizině a tím jsme se dostali do styku s českým knězem, který byl Vatikánem povolán z jižní Ameriky, kde měl svou farnost, aby se staral o české ovečky ve Frankfurtu. České komunity v cizině byly a jsou většinou malé a lidi si vzájemně moc nevěří. Tato nedůvěra je hlavním rysem české povahy.

Víme o  případech, kdy byl neznámým cizincům vražen do ruky klíč a lístek s adresou se slovy.. pak za sebou zabouchněte vchodové dveře! Kde se stalo Čechům bezpráví, že jsou takoví?

Po roce 1968 si pozvali Němci do země Turky. Tenkrát bylo v zemi mnoho práce a populace mužského rodu stále ještě pokulhávala. V dalších dvaceti letech se odehrával neuvěřitelný technický a hospodářský rozvoj a národnost nehrála roly.

Všichni měli ruce plné práce. Společnost se dělila na inteligenci, chudou či bohatou, ta stála na nejvyšším stupínku, podnikatele, státní zaměstnance a dělníky. Přičemž se všem dařilo dobře. Ženy nenosily šátky a ty zcela zahalené patřily do pohádek 1000 a jedné noci. Železná opona stále stála a komunisti ji z východní strany ostražitě střežili. Dělníci brali  tenkrát dva tisíce DM a ředitelé deset tisíc. Pak se objevilo dosud neznámé slovo: globalizace. Železná opona se počala chvět, ženy co včera ještě byly módně uvědomělé najednou seděly v metru v šátkách a i burky se počaly vyskytovat. Ředitelé koncernů najednou brali milionové výplaty a svět se počal točit zpět.

Prolezlá zem se probrala a uvědomila si, že je plná muslimů, židů ale také nacistů, prostě nastal bordel. Neomalenost a ziskuchtivost velkých peněžních ústavů se mohla stát jenom poklesem všeobecné morálky. Pocit odpovědnosti se někam vytratil. Proti nehoráznostem islámského fundamentalismu, jež máme neustále na očích se obrníme, vždyť teror nacistů byl to samé. Vše tu již bylo a je dlouho, jenom rychlá komunikace televize, a internetu jsou nové.

A na tomto místě obdivuji Evropany, ať v Anglii, kteří si islám přivezli již z kolonií, zrovna jako Nizozemí a celý Benelux, Francouzi a Marokánci jsou v podstatě jedním jazykem svázáni a Němci, se všemu naučili při budování poválečně zničené zemi.

Je nám jasné, že k takové neskutečně vysoké a místy zbytečné životní úrovni mohlo dojít jen proto, že spoustu lidí na světě nemělo celou dobu prakticky co do huby! Nyní chtějí jen to, co máme my. Arabská revoluce byla rozpoutána jen zásluhou internetu a islámští fundamentalisti surfují na rozbouřených vlnách jako kluci u břehů Havajských ostrovů. Převážná většina Evropanů si uvědomuje že se bez států, kde vládne islám neobejdeme. Není to islám co nám hrozí, jsou to teroristi co jeho jménem vraždí. Nečetl jsem Korán ale velcí politologové tvrdí, že je to nadmíru mírumilovné náboženství.

Problému mezi Palestinci a Izraelem nerozumím a myslím, že nejsem sám. Vím, že byli Češi jediní, kteří pomohli vyhlásit Izraelský stát, tím, že jim poslali ruské a německé tanky. Akorát museli přelakovat rudé hvězdy a hákové kříže.  Nyní se Izrael sluní ve společenské, historické vině německého národa, BRD, a cítí ochranu USA, protože tam vládnou jen židi.  Podle mého pocitu si dovolují víc, než by jiným národům prošlo.

Nakonec ještě k Němcům: je to velice tolerantní národ, který si stále zachovává vysokou morální hodnotu. Je tak promíchaný integrovanými národnostními menšinami a mám na mysli i pokrevně, že  dnes již nenajdeš souseda, aby neměl imigrační pozadí. ( Immigration Hintergrund.) Což znamená, že dcera si vzala Turka a syn  má již druhé dítě s Afgánskou ženou. Je to tak velké a mocné, že to každý akceptuje a málo kdo o tom přemýšlí. Vedle Merklové sedí ve vládě Rössler, ten se narodil ve Vietnamu a byl Německými rodiči adoptován a je to vysoce inteligentní člověk. Právě tohle promíchání národností zapříčinilo, že jsou Němci na takové úrovni.

Největší oříšek pro EU jsou problémy s malými národy, kteří nejsou s integrací seznámeny. Nejhorším příkladem jsou Češi v čele s jejich prezidentem. Protože žiji v podstatě v obou zemích, mohu srovnávat. Smýšlení Čechů a Němců je úplně jiné. Tím nechci můj národ špinit, ne! Ale zkuste se vžít do situace, kdy Československo připadlo po 2. světové válce k západu a k celému systému, ve kterém si za 1. republiky velice dobře vedlo. Tak dobře, že Koruna byla tenkrát nejsilnější měna v Evropě. Myslíte na to? Představujete si to? Ano? Tak, to je ono, to je ten rozdíl…

 

 

Tak tu máme Advent

30.11.2012 17:56

Advent (z lat. adventus příchod) je začátek liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním – slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci času. Tak to stojí ve Vikipedie. Pro nás to znamená většinou stres a zbytečné utrácení. Ale již za 24 dní se bude den zase prodlužovat. To je také dobrá zpráva. Hlavně se všichni najíme a bude nám špatně. A protože si lidi obyčejně dělají touto dobou radost a dávají si dárky, tak vám tu také jeden dárek dám. Poslal mi ho Láďa ze Švýcar a je škoda si takovou nádheru nechat pro sebe. Sedmiletý chlapec je dirigentem! Takže vám přeji příjemný adventní čas…