Myšlenky o tom, co život přináší…..
Dovolená
29.1.2012 14:41
Blíží se březen a to
je čas naší dovolené, s Hankou a Helenkou. Když si o tom tak jeden přemýšlí, je
to docela velký zázrak si tady takhle sedět a psát a někdo tam daleko, tam ve
světě si to může přečíst. Řekl bych, že to naši rodiče nejen že neměli, ani neměli
zdání, že se něco takového bude jednou moci. Zrovna tak s dovolenou kam
plánujeme jet. Ještě jsme tam nebyli, ale fotky si již můžeme prohlédnout.
Strejda Google všechno zná a všude byl a vše vyfotil: Co
říkala?
Narozeniny
29.1.2012 14:41
Včera slavila
Annabella narozeniny. Napekla a navařila a bylo plno lidí. Hlavně tam byl i Marie bratr David, který mi dokázal
instalovat program co potřebuji na ovládání mých stránek. Adrian si vymyslel,
že když má noční, musí poslouchat přes mobil muziku a tak jsem mu nahrával tu
jeho hudbu na přídavnou paměť telefonu. Po určité době jsem dostával hlášení,
že se dostavila neznámá chyba. David přišel na to, že se musí nahrávat do různých
ordnerů pak se mu tam vešlo vše. Při
každém pokusu si nahranou hudbu poslechnout jsem měl pocit, že je telefon
rozbitý, ale ne to je právě to, co Adrian poslouchá. No každému to své…
Paulo Coelho tomu rozumí
27.1.2012 18:16:46
Proč žijeme neustále
v minulosti a v současnosti? Tuto otázku si pokládají lidé od počátku
civilizace. Končí život smrtí? Odcházíme na jinou úroveň života? Vrátíme se někdy
na planetu Zem zpět?
Nejprve se musíme
zbavit představy, že se dá čas měřit. Čas se změřit nedá. Přesto jsme si
vymysleli hodiny, abychom v reálném světě mohli existovat! Také se nemůžeme
vyvarovat realitou, že časem měříme viditelnou skutečnost. Proto jsme dokázali
přežít dravou zvěř. Podobně jako počítač ukládáme do paměti naše zážitky, což
nás chrání před nebezpečím, pomáhá nám nalézt potravu, žít ve společnosti.
Všechno to co jsme se naučili předáváme další generaci. To však není to pravé
žití. Čas neběží, je jen okamžikem. Okamžikem ve kterém právě žijeme. V tomto okamžiku co píši tyto řádky si
vzpomínám na první lásku, na první skladbu, co se naučila má dcera na klavír, okamžik,
kdy jsem nastoupil do vlaku, který mne odvezl daleko od domova. To vše jsem já,
teď tady, co jsem byl a co budu. Vše je ve věčnosti schováno, proto žiji dnes
vše co jsem prožil a co se ještě stane. Nejvíce starostí nám nadělá láska:
chtěli bychom aby zůstala stát, aby se neměnila, ale toto přání je léčka. Po
třiceti letech manželství již nejsem to co jsem byl a ani moje žena to nemůže
být. Proto se proměnila i láska. Žádný život nepočíná narozením a nekončí
smrtí: ptáme se kde jsou ti co nás již opustili? Naši blízcí neumřeli zcela:
neustále žijí v nás a doprovázejí nás. Podobně jako když jedeme vlakem a
pozorujeme lidi v našem vagónu, víme, že
ve vagónu před námi sedí také lidi, přestože je nevidíme. Samozřejmě patří toto
do tajuplné oblasti. Ale jak často jsme zažili tak zvaný déjé-vu. Najednou si
na vteřinku uvědomíme, že jsme tady na tomto neznámem místě již byli, nebo
nějakou situaci již zažili. Vše okamžitě zapomínáme, protože to nepatří do
našeho, námi chápaného, reálného života.
Každou noc cestujeme
v času: vracíme se do naší vzdálené či blízké minulosti, což děláme v našich
snech zcela nevědomě. Když se vzbudíme, máme pocit, že jsme zažili nějaký
nesmysl. Ale to není pravda: byli jsme v jiné dimenzi, v jiném životě, než ve kterém
žijeme, kde věci neběží jako zde. Kolik životů jsme již žili? Tato otázka je
špatně položena. Správná je: kolik životů žijeme nyní? Alef
26.1.2012 18:14
Dnes jsme byli, jako
každý den s Pajdou na kole. Bylo překrásné počasí a to mě zvábilo, abych vyndal
telefon a nafilmoval to. Nechtěně jsem natočil i Pajdu, jak dělal svou potřebu.
No jistě, proč jinak člověk se psem chodí. Natočil jsem i dvě dámy, které také
šly s pejsky a dostal jsem vynadáno.
Nevím, jestli to byly nějaké agentky od tajné služby. Uklidnil jsem je slovy,
že si fotím hezké počasí. Jízda na kole je velice zrádná. Když jedu západním
směrem, tak si funím do síly větru a těším se na zpáteční cestu, kdy budu mít
vítr v zádech. Dnes jsem jel a to dvakrát a liboval jsem, že je bezvětří, že se
pěkně šlape, avšak na zpáteční cestě se do mě opřel vítr, byl totiž východní.
No nalít jsem jako vždy…
Sluneční erupce
24.1.2012 19:06
Dnes dorazila na Zem
silná sluneční erupce, která není pro
lidi škodlivá, jelikož jsme chráněny přirozený magnetickým polem naší planety.
Ale satelity, letecká doprava a i mobilní telefony mohou být rušené. A ejhle, Country
rádio škvrklá a skypování s Láďou ze Švýcar bylo poněkud obtížnější. Prý bude možno dnes v noci i v
našich končinách spatřit polární záři…
Jak Martin nedostal najíst
24.1.2012 19:06
Minulou sobotu si kamarádka
Miluška přišla pro knedlíky v prášku, které si objednala u mne, abych jí je
přivezl z Čech. Miluška byla v dobré náladě. Ptal jsem se co budeme pít a
naznačil jsem, že bych si dal s Martinem červené vínečko. Milušky jsem se
nemusel ptát, protože dávno registrovala u vchodu, přírodní, zimní lednici,
dózy Gambrinusu. Martin se mnou souhlasil ale dal si podmínku, že mu musím dát
kousek chleba, protože nedostal doma najíst.
Miluška byla totiž na zahájení provozu dámské gymnastiky, kteréžto
zařízení si otevřel Markův kamarád Thomas. Nechala manžílka chudáka doma pouze
o čočkové polívce. Přinesl jsem tedy to, co lednice dala. Mezi tím byl i sýr,
který mi dala Mařenka ještě v Čechách. Byl tak dobrý, že ani Pajda nemohl
odolat a hned se přihlásil u stolu. Miluška, jež říká Pajdovi, že je jeho
tetička, se dotazovala co ten pes chce? Chce sýr, mínil jsem nic netuše. Ty jsi
se zbláznil, takový drahý sýr dáváš psovi? No a co, mínil jsem, vždyť nikoho
jiného nemám! Martine, (Miluška neustále Martinovi vše překládá, když se bavíme
česky) on mu dává ten drahý sýr..a říká, že nikoho jiného nemá! A co já,
tetička, nedostanu nic? Ale jo, dostaneš ještě jeden Gambrinus. A kdo bude
řídit? No já ne, já již piji víno, mínil Martin. Nakonec zavolali Štefanovi,
synovi, aby je odvezl domů. Tak se stalo a Miluška si opět, jak to dělají
Turkyně, sedla na zadní sedadlo.
Jak dlouho se zdá sen?
22.1.2012 15:15
Dnes v noci se mi
zdál sen o Aničce. To není zase taková novota abych se o tom zmiňoval, neboť se
mi o ní zdá denně. Tak i dnes. Leželi jsme v posteli a moc pěkně si povídali.
Když jsem se jí chtěl dotknout, byla pryč. Pak zase, když ležela na boku za mými
zády, cítil jsem její dech. Tak to je
dobře, pochvaloval jsem si. Zůstaň za mnou, alespoň cítím tvůj dech. Pak jsem
se z hloubky snu probudil a zjistil jsem, že za polštářem mi sedí Pajda a
dožadoval se, abych ho pustil ven.
Takže ten sen, cítěno
hodinové dění, se odehrál v okamžiku, kdy pes vyskočil na postel, aby mne
zbudil. Vyprávěl jsem o mém snu kamarádce, když jsme byli v bazénu plavat, a
ona se mi svěřila, že se jí také zdál podobný nesmysl: její muž ji požádal o
rozvod, protože mu zapomněla říci, že jde ošetřit tetičku. Kamarádka se s
bolestí probudila a říkala si: muži můj, nerozváděj se, se mnou, vždyť jsi již
šest let po smrti. Jak dlouho se zdá takový sen?
Opuštěno
20.1.2012 18:21
Tak jsem s Pajdou
dnes zavítal ke klubu, tam, kde jsem skoro třicet let působil. Pronájemce co
hospodu vzal po mně skončil. Vše tam zeje prázdnotou a vítr fouká. Tedy, on tam
foukal vždy ale dnes je takový opuštěný. Předsednictvo klubu nebylo schopno
najít nového pronájemce. Je to pro mne místo melancholické, vždyť patřilo tolik
let k mému životu. Byl jsem první nájemce od té doby co budovu postavili. Tak
to v životě chodí, nic netrvá věčně… Dnes tam fičí vítr
Blondýnky
19.1.2012 19:02
O blondýnkách se
vypráví, že jsou hloupé! Ale opak je pravdou: vtip od Hanky
Přijde v Praze
blondýna do banky a nechá se uvést k úředníkovi ohledně půjčky.
Prý cestuje obchodně
do Ameriky a potřebuje si na 2 týdny půjčit 1000
korun. Úředník na to,
že banka potřebuje nějakou záruku, takže blondýnka mu
nechá klíčky od
nového BMW. Auto bylo zaparkované u chodníku,měla
od něj doklady, vše
bylo v pořádku. Banka tedy souhlasí, že vezme
auto jako záruku
půjčky. Prezident banky a všichni úředníci se potom od
srdce zasmáli
blondýnce,která dá bavorák za 2,5 milionu korun jako
záruku na půjčku
1000korun. Jeden zaměstnanec auto odvezl a zaparkoval
v garážích banky. Po
dvou týdnech se blondýna objeví, zaplatí 1000 korun
a k tomu 17,41 korun
jako úrok. A úředník na to: "Slečno, jsme velmi
rádi, že jsme s Vámi
uzavřeli obchod a že všechno tak hladce proběhlo, ale
i tak nám to vrtá
hlavou. Když máte na bavoráka, tak si snad
nepotřebujete půjčit
1000 korun?"
"To ne, ale kde
bych v Praze zaparkovala na 14 dní za 17,-Kč ?????
Počítač
19.1.2012 15:18
Tak jsem včera dostal
od známého počítač, který byl u něj v opravě. Řeknu vám, že to není žádná
sranda, dostat do něj vše co tam člověk má rád. No tak zkuste třeba od boku
zjistit službu, která automaticky píše velké písmeno na začátku věty. No? Není
to tak jednoduché. Avšak na konci každé lopoty je úspěch a radost. Ono těch
úspěchů v našem věku zase není tolik a tak je důležité, ty malé, zveličovat.
Není nic krásnějšího než pocit radosti a je zcela jedno, z čeho. Abych nezapomněl, dnes to byl již druhý
úspěch. U Marka se seškvařila elektrická zásuvka a ji opravil. Tak přesně nevím
čím to bylo a tak je to sukces poloviční. Jako to cizí slovo, které mi navrhl
počítač jako modifikaci. Pak že lidi u toho přístroje blbnou...
Cesta
18.1.2012 17:50
Dojel jsem dobře, měl jsem celou cestu sluníčko. Počítač
Tiguana mi hlásil, že jsem jel čistého času 4 a půl hodiny. Dále, že jsem měl průměrnou
rychlost 105 km v hodině a spotřebu 8 a půl litru na 100 km. Doma bylo vše
v pořádku. Jak se obyvatelé našeho dvora scházeli, vyklouzl Pajda na
ulici. Ani nevím, jak dlouho se toulal. Pak si na mne okénkem ve vratech
zaštěkal. Jak jsem očekával, vítali mne i moli, které tu se mnou sdílí můj
výměnek. Tak jsem na ně vzal elektrickou plácačku. Funguje to perfektně, to
bych nevěřil. Hned jsem ukončil let dvou potvorám. A mimochodem: kdybych byl
menší, asi bych tu již nebyl. Nechtěně jsem totiž dostal ránu a pěkně to
štíplo. Ani se nedivím, že se těm zvířátkům již po zásahu nechce žít…
Zase domů
17.1.2012 19:50
Tak zase měním
tapety. Jedu do Frankfurtu. Pajda mne neustále pozoruje a drží se neustále v mé
blízkosti. Bylo by docela možné, že bych mohl vyletět komínem. Ještě jsem
stačil pedikúru a paní, jež zpracovávala mé chodidla, zavedla řeč na popelnice. Jak to vypadá město
si vymyslelo zdražení, ale celkem to zařídilo tak komplikovaně, aby to jako
zdražení nevypadalo. Různorodé popelnice se budou dokonce snad i vážit. Ve
finále můžeme dostat něco zpět. Jo, tomu se dá věřit. Týdenní, čtrnáctidenní
popelnice různých velikostí budou mít čipy, už vidím ty zmatky. Na takovou
proceduru budou muset městští páni zaměstnat přinejmenším vysokoškoláky, možná
snad i profesory. Za málo odpadků chtějí hodně peněz a tak budou muset nynější,
neštudovaní zaměstnanci chodit po lesích, roklích a loukách a hledat levně
odklizené odpadky. Aby se majitelé těchto ilegálních odpadů daly zjistit a nachytat při činu, bude pověřena
renomovaná detektivní kancelář, která se bude platit z vybraných peněz. Na
samotné poplatky za odpad se budou muset pak zavést zjednodušené, přídavné
poplatky. Pane starosto, jste frajer…
Když člověk umře
16.1.2012 18:01
Aniččina maminka vždy
říkala, že tam, kam se člověk odebere když umře, to musí být krásné. Vždy se
při této její průpovídce smála a dokládala to tím, že se ještě nikdo nevrátil.
Ono být mrtvý, je docela jednoduché. Horší je ten strach ze smrti a té cesty
plné utrpení, než k ní člověk dojde. A je jisté, že člověk neodchází do nebe,
či věčných lovišť či do pekla. Jde tam, kde vždy byl. Člověk nejprve odchází do
vzpomínek svých milých, součastníků a pamětníků. Pokud nebyl zrovna nějaký
slavný, umře podruhé, když i jeho pamětníci nežijí a nastěhuje se do nějaké
matriky, kde si pobude třeba i sto let či déle nebo méně. Nakonec se dostane
tam kde vždy byl: do věčnosti. Je to tam strašně jednoduché, každý z nás tam
byl. Tak si třeba vzpomeňte jaké to bylo roku 1789 kdy vypukla francouzská
revoluce! No, jaké to bylo? No přeci prima, byli jsme všichni ještě mrtví a
mnoho let potom také. Takže, není se čeho bát…
Vzpomínka
16.1.2012 12:39
Původně jsme chtěli večer
sedět v hospodě a poslouchat country rádio, kde neachal Láďa s Marií a i já
něco Aničce zahrát. Jelikož ta stanice v hospodě nehraje, domluvili jsme se, že
se sejdeme až po přehrání písniček. Tu od Ládi hráli jako druhou, (písnička) a tu od mne vůbec. Buď jsem něco
zoral, nebo to tam v radiu založili, jediný poznatek je, neposílat E-Mail se
přáním do rádia příliš brzo. O tom všem neměli Ungrovi zdání a tak běhali od
hospody ke mně až se nakonec vše objasnilo. Marie s Láďou dorazili až po sedmé, tedy
teprve tehdy, kdy zjistili, že moji písničku nehráli. Mařenka udělala chuťovky
a pěkně jsme poseděli a i na Aničku vzpomínali. Děkuji kamarádům za milou
společnost…
15.leden
15.1.2012 0:07
Měli jsme s Aničkou
takový soukromý a tajný svátek. Bylo to vždy 13. A ještě lepší a
slavnostnější bylo, když to bylo pátek 13. A další umocnění, když to bylo pátek 13.
května. Jak říkám, náš tajný svátek. Dnes mám s Aničkou jiný svátek, který se
mnou bohužel nemůže sdílet. 15. ledna. Dnes to je již tři roky, co mne, nás
opustila. Stále nám tu chybí… Vzpomínka
U studánky.
13.1.2012 16:14
Dnes jsme chtěli opět
jet do Měřína
do plavečáku. Sedím a čekám až Míla s Evou předjedou před dům, když tu zazvonil
telefon: nikam nejedeme, koupaliště se otvírá až za měsíc, hlásila Eva. Ano,
překoukl jsem se, otvírá se 13. února. A tak jsem jel s Wendysem pro chleba, i
Drobeček se přihlásil, abych mu koupil pečivo. Pak jsem jel ke studánce pro
vodu. Je to dobrá voda a hlavně na můj čaj, který i po hodinách, jak by řekl
Ruda, má jiskru. U studánky stálo auto a mladík, ochotný a usměvavý již z dálky
zdravil. Petek, těch třílitrových měl plný auto kufr. V každé té petce bylo
několik kamínků, velikosti holubích vajec. Křemínky! Na co
tam ty kameny máš? Divil jsem se. No, on se ve flaškách neudělá takový zelený
povlak a voda má sílu a je dobrá, jako z horského potůčku. A babička ty kamínky
vždy pořádně umyje. Ano, to je dobrý nápad. Já když chci zbavit petky zeleného
povlaku, dělám to pískem a prostředkem na nádobí. Nápad babičky chlapce je
geniální…
Sen
13.1.2012 15:59
Většinu snů, co se
člověku zdá se zapomene. Při včerejším snu jsem se ale vzbudil. Byl tak
nesmyslný jak jen sny dokáží být. Odehrával se v Praze v domě mého otce, jež
kdysi patřil k rozsáhlému objektu velkoobchodu se sýry a vejci. Ve finále z
celého objektu zbyl je rodinný domek, který na místě stojí ještě dnes. V
přízemí jsme bydleli já s Aničkou, která však celý sen nepromluvila ani slovo.
Nahoře v podkroví bydleli Kim a Adrian. V jednom momentě jsem chtěl Kim ukázat
novou kuchyň, kterou tam synovec kdysi zřídil avšak překvapilo mne, že již byla
dávno objevena a plná harampádí. Tak asi jako ve Frankfurtu. Na to je Adrian
specialista. Ve dvoře stálo staré nákladní auto, ještě z otcova jízdního parku,
které očividně nemělo motor. Najednou se tam objevilo asi dvacet synových
kamarádů a namačkali se vedle auta, aby zkušebně zjistili, zda se na korbu, ve
stoje, vejdou. Věděl jsem, že při první zatáčce z korby spadnou a proto jsem
synovi zakázal s nákladním autem odjet. A tak jsme se pohádali až jsem se
vzbudil. V polospánku jsem přemýšlel, proč jsem ty kluky nenechal na tu korbu
se namačkat, vždyť náklaďák neměl motor! Anička při tom všem dění jen koukala.
Na okraj: žádný z aktéru snu, mimo mně, na tomto místě v životě nebyl…
Ten pes kašle,
12.1.2012 17:56
řekla mi Irenka včera
v hospodě. Právě si oblékala bundu, neboť výčep byl po dvoudenní zavírací době
pěkně prochladlý. Ano, souhlasil jsem, asi má chlupy v krku, po nich kašlu i
já. Ne, ne, řekla a zajímala se dále, proč Láďa nesedí na svém místě. Seděl totiž
jinde a tím překvapil i mne. Že bych boj o štamgastské místo vyhrál? Samozřejmě
že ne. Na jeho místě seděl Ondra, který již odešel a komu by se chtělo ohřívat
si těžce, zadnicí zahřáté, studené místo.
Ale říkám, že ten pes
kašle, nedala se odbýt Irenka. Měl bys mu dát štamprdle. Koukal jsem na ni
zcela hloupě. Ona však tvrdila, že to je normální, že se to dělá. Objednal jsem
tedy kapičku rumu a kápl jí do tlamičky mého psa, kterou on vždy ochotně
otevře, okamžitě se mi vytrhl a zmizel pod lavicí. Tak, povídám Irence, teď
máme tři možnosti: buď pes chcípne, nebo se mnou nebude mluvit a poslední
možnost je, že bude chlastat se mnou. Po dlouhé době Pajda vyskočil na lavici a
dlouho a s požitkem očuchával místo, kam určitě
kapička rumu také spadla. Vidíš, a již nekašle, řekla Irenka a Robert se
odebral do sklepa, protože topení zase přestalo hřát. Byl tam dlouho, že se za
ním vypravila i Irenka. Když se vrátila, oznámila, že Robert dolévá hrníčkem
vodu do ústředního topení, že je jí málo. To se snad dělá hadicí, aby se voda
natlakovala, divil jsem se. No jo, povídá Robert, ona je totiž prasklá. Zahalil
jsem se ještě více do kabátu, utáhl si šálu a přimáčkl Pajdu k mému tělo. To má
šmejd rád….
Tak nám zavřeli hospodu
9.1.2012 19:00
Tak nám zavřeli na
pondělí a úterý hospodu. Stříbrná Lhota je jak vymydlená, sotva tu někdo chodí,
že tu žijí lidé se pozná pouze podle komínů, že se z nich kouří. Tak budu mít
filmové večery. V zájmu šetření ovzduší a hlavně mé peněženky jsem nasadil
kuchyňské dveře, ty co vedou do chodbičky. Do krbové místnosti jsem zatáhl
závěs a tak žiji v oddělených prostorách. Pajda nemůže pochopit, jak se dostat
na druhou stranu závěsu a tak máme o legraci postaráno. Však on se to chlapec
naučí. Krbovou místnost, jejíž výška je až do střechy, tedy více jak pět metrů
vytápím krbem jen na večer k televizi. Jinak
se zabývám řešením, jak obstarat schodové stupínky a jeden nápad honí druhý a
nakonec vše zapomenu. Taky se vám to stává? Člověk pro něco jde a pak na místě
neví pro co. A tak přeji veselé stáří. Zdeněk mi poslal mail: živý
je ten uprostřed. Docela dobrý nápad na samotu. Princip je docela
jednoduchý…
Posezení při pražské šunce 2012 VIDEO
7.1.2012 16:13
Ve čtvrtek to konečně
klaplo. Tradiční posezení při pražské šunce se mělo tradičně konat mezi svátky,
ale nenašel se termín. Měl jsem v rukávu trumf, o kterém jsem nemluvil, protože
jsem do poslední chvíle nevěděl, zda přijede Jarda a Eva. Dopadlo to výborně.
Jana samozřejmě nelenila a nechala upadnout dvířka od skříně, no ale já ji na
to neupozornil, tak co? Ona totiž vždy něco vyvede, viz "Upadla
židle!" Na moučník jsem použil lžičku Amaretta, hořkého mandlového likéru
a pánům to tak zachutnalo, že zdolali celou láhev. Janinka mi uklidila před tím
i po té a ve finále jela ráno s Evou do Prahy. Zase mi nechala lísteček na
rozloučenou, které si schovávám. Moc pěkně mi tam říká! Potají jsem deponoval
Zdeňkovu basu v ložnici a tak, když jsme s Jardou počali hrát, mohl se přidat.
To byl mejdan, kruci noha….
Blesk
6.1.2012 16:56
Dostal se mi do ruky
Blesk z 5. 1. 2012 kde se uvádí jak vysoké jsou platy v Německu. Když si to
člověk přečte, tak se naštve. Hned si postěžuje sousedům a ti utíkají, aby si
mohli koupit také Blesk a být také naštvaní. Je to odporný kšeft s emocemi. A
ani to není pravdivé. Obyčejná
prodavačka tam prý bere 52000 korun. Na německém internetu však zjistíte, že odborná
prodavačka bere od 16967 až do 31457
korun. Za bydlení a vše co s tím souvisí zaplatí 20400 korun. A tak zjistíte,
že je všude chléb o dvou kůrkách. Takže nepodléhejte iluzi, že se jednoduše
vypravíte do Německa a budete za vodou. Jedno je jisté: je tam mnoho věcí
mnohem levnější. Je to velice komplexní systém, pomysleme, že si Němci budují
blahobyt od konce války, tedy i v době, kdy tu byl komunismus. Je docela možné,
že za pár let budování budeme na stejné úrovni a možná ještě vyšší. Je mi
nepochopitelná skutečnost, že novináři rádi píší o negativech. Při všelijakých
katastrofách a politických průšvizích se zvedá náklad tisku, tak tomu je. O
dobrých a kladných věcech se nepíše. Koho to zajímá?
4.1.2012 16:46
Včera přišli do
hospody Tomáš s Janou a s pejsky. Jsou to potomci pejsků od Vendyse, kterým se
podařilo, dříve, než tomu mohli Jana s Tomášem zabránit, si založit rodinku.
Jeden pejsek má hnědé skvrny a to prý je Pajdovo dítě. Moc tomu nerozumím a tak
nedokáži posoudit, zda fenka může mít mláďata od dvou psů najednou. Pejskové
byli roztomilí, choulili se v košíku a byli
přikryti bundou. Matka je neustále kontrolovala, zda jsou všechny. Očividně je
pokaždé, když strčila hlavu do koše počítala. Narodilo se jich devět a přežilo
šest kusů. Samozřejmě byli středem pozornosti, obzvláště, když je Jana
jmenovala. Šest jmen si vymyslit to snad dokázal jen Tomáš….
Ať se hádají zde
3.1.2012 17:58
Kyselina uhelnatá asi
to nebude ale pravděpodobně kysličník uhličitý. V žádném případě však ne oxid
uhličitý, jak tvrdí soused Emil. Vedeme totiž takovou při po internetu. Moje
chyba asi bude, že překládám nesprávně věci z němčiny. Ostatně na horním odkazu
je vše jasně vysvětleno.
Dnes jsme jeli s
Mílou do Měřína zase nadarmo. Mají totiž až do 12.1.12 zavřeno a tak z plavání
nic nebylo. Škoda, oba jsme se těšili. Jeli jsme zato kouzelnou krajinou, skoro
nemravně svlečenou, zbavenou svého zeleného šatu, zato posvícenou zimním, nízko
na obzoru stojícím sluncem. Člověk si všímá věcí, které jinak v létě nevidí. Teplo
bylo jako někdy v létě, když je chladno. Tak to člověka divně naladí, když v
době, kdy má být krajina černobílá a jiskrná mrazem, máme vlastně něco divného.
Jakoby příroda vysílala vzkazy, že se něco bude dít. I když, vzpomínám si, jak
jsme před mnoha lety, bylo to v době, kdy jsme celá rodina aktivně lyžovali,
našli v Rakousku na horských velikánech skoro rozkvetlou louku. V Garmisch Partenkirchen
měly restaurace vyndané stolky a slunečníky, kde seděli turisté a pojídali
zmrzlinové poháry a nedalo se nic jiného dělat, než se procházet krajem.
2.1.2012 1:00
Tak a je to tady. Po
bouřlivém Silvestru jsme se probrali do nového roku. Roku, o kterém se tolik
mluví. Je to zcela výjimečný rok, protože již Majové věděli že to bude pro Zemi
rok poslední. Jenomže takových konců jsme zažili hodně. A zatím to nevyšlo. Již
na přelomu 19. století se na konec světa čekalo a někteří pamětníci naší rodiny
tvrdí, že si teta Hůlová na něm vydělala zlatý nos. Jednoduše si postavila
stánek s klobásami a horkým čajem a jak ty lidi stáli, bylo to někde v Nuslích,
a čekali až skočí svět, dostali hlad a žízeň. Na přelomu 20. století byla
situace podobná, jenže to teta již nežila, tak jsem pořádal Silvestra
nevídaných dimenzí, to jsem měl ještě živnost ve Frankfurtu a ten zlatý nos mi
sebral berňák.
Letos jsme opět
pořádali Silvestra na Lhotě v hospodě. Byla vyhlášena soutěž o nejlepší
klobouk a soutěž v tanci. Drobeček
uvařil, jídlo bylo dobré, kapela hrála o sto šest hospoda byla do podlesního
místa obsazená. Hosté si dali záležet na kloboucích, snad ani anglická
královská rodina sedíc v Ascotu na dostizích by se nemusela stydět. Jako
první cenu vyhrála Bílá paní Vlasta. V soutěži v tanci nás překvapil nenahlášený
závodník Ládík a první cenu získala Lea
s Luďkem.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen