Samstag, 30. März 2013

Brdský dopisvatel se ozval

Milí přátelé tento týden byl vzláštní po všech stránkách.Všichni očekáváme jaro jako ti ptáci a veškerá zvěř.
Objevili se hejna špačků, sojek i jiných ptáků, ale nečekali takový bordel v počasí jako je letos. Chodí nasraný po polích a o mouchu ani červa nezavadí. To nastartovalo Janu a i když má šest koček na stravu, prohlásila že ti ptáci chodí po polích protože nemají už sílu létat, Tak mě zaměstnala na celý úvazek. Jezdím a vozím  Janu po krámech ale ta nenakupuje po kilech ale po desetikilech všelijaké zrní a jiné dobroty pro ptáčky.
Minaříkovi ve Lhotě mají již vyzdobený stromek na zahradě, který je ověšen velikonočnými vejci, zvířátky a.t.d.
Naše stromy jsou také ověšeny ale lojovými koulemi, kusy všelijakých flákot a jinými ptačími dobrotami.
Největší překvapení nás ale čekalo v salonu Lhotka. Večer který probíhal klasicky (viz foto) se objevil Ládík Špás a s úsměvem na tváři se hrnul k Janě. Jana v domění co jí čeká hodila oči v sloup a tiše zanaříkala.
Překvapení co ji čekalo nejde nazvat jinak než, že blížící se jaro působí i na mrtvé ptáky. Ládík vyprávěl a vyprávěl že mě Jana potom řekla že se jí mohu na cokoli zeptat o Špásovi a všechno ví. Odcházeli jsme v půl noci a Ládík stále mluvil něco Janě i když jsme byli již ve dveřích kam ji pronásledoval.
Jana nemohla usnout prý furt slyšela Ládu tak nakonec skončila u prášku. Stoho plyne ponaučení
JARO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEPODCENOVAT!
Zdraví Vás - Zdeněk+ Jana

Mittwoch, 13. März 2013

Hlášení brdského zpravodaje

Jako každý pátek podávám hlášení z Brdského dění, a to zejména ze salonu ve Stř. Lhotce a drbů
ze širokého okolí. Ten večer jsme z Janou stáli opět před otázkou jak se dostat do vesnice přes hory
bahna a tečící močůvku hlavně z kopce k topolům. Nakonec bylo schváleno oběma že pojedem autem, a tím
nebudeme nepříjemně smrdět močůvkou všem přítomným. Tomáš Talůžek měl svátek a tak mě před čtrnácti
dni kladl na srdce že musím spravit basu a přijít. Basu jsem spravil a slib dodržel i když se mě nechtělo.
Přijeli jsme později a celá Mníšecká sestava byla prostřednictvím Tomáše pěkně upravená.
Mníšecká děvčata pila jako vždy když dává Tomáš pouze Beilees a tak co jsem jenom já napočítal jich
vybumbali hodně přes 30. Když si poroučeli další tak Slávek jim oznámil že už všechen Beilees vypili a
žádný nemá. Hrálo se hezky jenom ze začátku, ale z přibývajícími panáky, hudba šla dostracena.
Otázku jak to bylo s tím jeho mrtvým synovcem, nemělo cenu Tomášovy vůbec dávat. Jana seděla naproti
Špásovi a doma mě řekla, že za celý večer ji řekl při příchodu ahoj a při odchodu- jsem rád že jsi přišla Janičko.
Já jsem jako vždy hrál na basu a dýchal dým z cigaret který z celý hospody táhnul přímo na mě.Pil jsem
nealko Pito a při příchodu domů se mě při slovu Pito zvedal kufr. Tak jsem si dal dvě deci vína na srovnání
i proti doktorským varováním.
Pekárek dlouho naříkal že ho bolí břicho,tak jsme mu říkali jdi si vole k doktorovi ale on že néééé-. Ted je v nemocnici ale co mu je zatím nevíme. Američan Jakobe u Zdenka tady měl rodiče a tak s nima jezdili někde
v Karlových Varech v Plzni v pivovaru a provedli je po Praze. Byli hodně nadšený a štastný že už jejich kluk
umí docela dost česky. Strašně se jim tady líbilo, v Evropě prý nikdy nebyli a moc obdivovali starou Prahu
Z dalekých, divokých a krásných Brd Vás zdraví Zdeněk+ Jana

Dienstag, 12. März 2013

Překlad zprávy kpt. S.M. Richardse po Štěchovické misi

 

  James V. Jakoubek |      
Zpráva o mém zadržení Československou tajnou službou které následovalo
po operaci "Hidden documents"

Po 33 hodinové práci ve dnech 11. a 12. února 1946, ve vodě po kolena, za teploty pohybující se kolem bodu mrazu abychom vykopali a vyjmuli dokumenty objevené poblíž Štěchovic, Československo, oprerace "Hidden Documents", jsem se Staff Seržantem Taylor R. Fultonem, RA16157500 a Seržantem Philip R. Urquhartem, RA16175458, odejel do Prahy a pozdě v noci 12. února jsme se ubytovali v hotelu Alcron. Hlavním důvodem bylo předejít hrozícímu onemocnění z nachlazení, znovunabytí ztracených sil z těžké práce a zároveň splnit funkci lákadla aby získané dokumenty měly čas a možnost bez detekce být převezeny za hranice. Fysicky zcela vyčerpáni jsme spali až do 16:00 hodin následujícího dne, kdy jsme vstali, ustrojili se a šli se krátce projít po okolí.

Vrátili jsme se zpět do hotelu kolem 18:00 hodiny. Připravovali jme si večeři z našich "10-in-1" dávek a chystali se na další noc, když do našeho pokoje vspoupil anglicky mluvící štábní kapitán se dvěma muži v civilu a žádal mně, abych jim vysvětlil, co jsme poslední dva dny kopali poblíže Štěchovic. Odpověděl jsem, že jsme ve zmíněném městě nikdy nebyli a že jsme tak zašpiněni proto, že jsme byli nuceni opravovat naše nákladní vozidlo které mezi Plzní a Prahou vyvinulo poruchu motoru. Kapitán prohlásil že takovouto odpověď zásadně nemůže přijmout a proto nás žádá abychom se s ním všichni tři odebrali na velitelství kde se objasní otázky týkající se našeho právního statutu v Československu. Byli jsme odvedeni do budovy Generálního Velitelství. Tak jsem byl oddělen od obou seržantů a odveden do kanceláře šéfa české tajné služby.

V místnosti mimo tří mužů kteří nás zatkli byl další štábní kapitán a několik mužů v civilu, jeden z nich stenografoval výslech. Při mém vsupu do místnosti jeden z civilů zasyčel "gangster", čemuž jsem se k jeho zjevnému překvapení hlasitě zasmál. Předložil jsem jim mé povolení k přechodu hranic a osobní průkazku AGO která mně identifikovala jako amerického důstojníka. Oba tyto doklady mně byly ihned zabaveny. Dále mně byl odebrán písemný rozkaz a fotoaparát. Všechny tyto věci mně byly v pořádku vráceny až po mém propuštění. V tu chvíli jsem pokusil vyjasnit si své postavení otázkou zdali jsem byl zatčen a tudíž jsem vězeň a nebo se oficielně u nich zdržuji jen o své vůli. Odpověď zněla, že sice nejsem považován za vězně, zároveň ale v dané chvíli odejít nemohu. Dva krátkými samopaly ozbrojení vojáci stojící u dveří byli o této skutečnosti více než přesvědčující. Ihned jsem proto žádal o spojení s některým představitelem americké legace v Praze, bylo mně ale řečeno, že vyslanec ani vojenský atašé v tu dobu nemohou být kontaktováni, protože vzhledem k pozdní hodině již opustili ambasádu. Tudíž jsem prohlásil, že jde o zcela zjevnou lež a že je mně zcela jasné že nemají v úmyslu americké autority kontaktovat a oznámit jim mé zatčení.

Anglicky mluvící štábní kapitán ESSC (zkratka English Speaking Staff Captain) mně pak požádal, abych usedl ke stolu a sepsal plné hlášení o mé činnosti od opuštění americké zóny, včetně osob kteří se výpravy zúčastnili, co a kolik toho jsme u Štěchovic vykopali a kdo tuto operaci autorizoval. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu že vůbec nemám tušení o čem mluví, jen těžko může proto ode mně očekávat že mu něco podobného sepíšu. Když ode mně žádné přiznání ani odpovědi na dané otázky nedostal, začal mně vyjmenovával vše co jsme dělali od překročení hranic, kde jsme se v Praze ubytovali, kolik a kdo byl v naší výpravě a kdo byli naši spolupracovníci. Na konci jeho dlouhého proslovu mně pak podal již sepsané "přiznání" a prohlásil, že vzhledem k tomu že jsem přiznal jeho obsah, musím se pod to podepsat. Pochopitelně jsem něco podobného zcela rozhodně odmítl učinit a místo toho jsem začal dožadovat okamžité propuštění a když ne, tak alespoň podání pokrmu. Bylo mně tedy přineseno jídlo a po té jsem byl odveden do budovy sousedící s velitelstvím Generálního štábu. Tam jsem byl umístěn do velice malé místnosti rozměru pět krát šest a půl stop ve které byla umístěna jen postel. Tato místnost přímo sousedila se strážnicí kterou bylo proto nutno touto projít při opuštění budovy či jen použití toalety.

Později jsem se dozvěděl, že Seržant Urquhart byl vyslýchán do 24:00 hodiny a Seržant Fulton do 1:30 hodiny. Mimo jména, hodnosti a seriového čísla jiná informace nebyla poskytnuta ani jedním z mužů. Oba byli vyslýcháni ESSC který jim řekl, že jsou sabotéři a budou souzeni českým soudem a budou-li uznáni vinnými, budou zastřeleni. Také jim bylo řečeno, že zůstanou v zajetí dokud se nerozhodnou k plné výpovědi o naší misi. Byli umístěni pod stráží, o jedno poschodí pode mnou. Stráž dostala rozkaz zabránit jim v jakékoliv vzájemné komunikaci.

Následujícího dne (14. února) jsem vytrvale žádal na každém důstojníkovi který vstoupil do strážnice spojení s některým členem americké legace, ale všechny tyto moje žádosti a protesty byly odbyty se smíchem jako nějaký podařený žert. Noc před tím mně bylo slíbeno že budu spojen s vojenským atašé ihned co bude moci být kontaktován. V noci, ve 21:30 hodin, jsem byl odveden do sklepení Generálního štábu a tam mně bylo řečeno, že velvyslanectví nás odmítlo uznat za Američany a proto budu muset být vyfotografován, aby mohla být zjištěna moje totožnost. Toto jsem odmítl učinit a ESSC mně řekl, že tedy budu držen natrvalo, protože oni nebudou schopni bez našich fotografií dokázat americké ambasádě že jsme Američané. Později jsem se dozvěděl, že oba seržanté byli vyfotografováni.

Poprve nám vydali několik našich cigaret až v pátek 15. února, ale naše toaletní potřeby nám byly zadržovány až do soboty 16. února kdy jsem o to písemně požádal. Od té doby nám byly vydávány cigarety z našich zásob kdykoliv jsme o to požádali.

Znovu jsem byl vyslýchán až odpoledne 18. února kdy se ESSC vrátil a ptal se, zdali jsem se rozhodl podat plný popis naší operace. Vysmál jsem se mu do tváře což ho přimělo k poznámce, že jsem velice domýšlivý a sebevědomý a že jsem dle všeho své hodnosti dosáhl příliš snadno a rychle. Potom mně řekl svoji nejnovějši versi naší činnosti v okolí Prahy 11. a 12. února. Skoro ve všech bodech byl vedle a bylo zřejmé, že doufal získat nějaké informací z výrazu mé tváře a nebo si myslel, že mně přiměje k tomu abych ho v chybných bodech opravil. Bez úspěchu. Než pak odešel řekl, že budu držen tak dlouho, dokud se nerozhodnu vypovídat.

Ráno 19. února jsem se rozhodl pro útěk a naplánoval jej následovně. Ve 21:10 hodin, kdy většina vojska byla na večeři či jinde a na stážnici byl jen jeden strážný, odešel jsem jako na záchod, otevřel jsem dveře na toaletu, ale místo toho jsem se vydal po schodech dolů, minul několik strážných kteří se postavili do pozoru a zasalutovali, vyšel jsem ven a zamířil do středu města. (Zapoměli mně odebrat plán Prahy). Po projití asi jednoho bloku jsem za sebou zaslechl dupod pronásledovatelů a tak jsem se rozběhl do jedné z postraních ulic. Asi po čtyřech blocích byli pronásledovatelé schopni upoutat pozornost jednoho vojáka přede mnou, který mně natolik zpomalil, že jsem byl eventuelně polapen. Moc se se mnou nemazlili. Byl jsem několikrát uhozen do hlavy a stržen obličejem k zemi. Několik knoflíků mé uniformy bylo při tom utrženo. Když mně pak vlekli zpět na velitelství, způsobil jsem jak se patří scénu pro kolemjdoucí kterým jsem dával hlasitě najevo, že jsem americký důstojník a žádám, abych byl ihned spojen s americkými úřady.

Když jsem byl dopraven zpět do své místnosti a dal se trochu do pořádku, dostavil se ke mně francouzsky mluvící kapitán FSC (zkratka French Speaking Captain) a vysvětlil mně, že je celkem zbytečné pokoušet se o útěk, protože budeme stejně během několika dní propuštěni. Také chtěl vědět co bych si přál, aby můj pobyt u nich byl co nejpříjemnější a zdůraznil tvrzení které mně bylo neustále opakováno, že nejsem vězeň, ale "host". Po té nařídil, aby moje místnost byla jak se patří vyblízkána a od té doby byla denně uklízena. Také moje strava se ihned vylepšila a ke každému jídlu mně byla podávána sklenka vína. A anglické knihy mně byly přineseny abych se nějak zabavil a neměl dlouhou chvíli.

Ale i přes toto vše, poddůstojník, velitel stráže, mně varoval, že v případě mého nového pokusu o útěk mají nařízeno použít střelné zbraně.

I když jsem již nebyl znovu oficielně vyslýchán, FSC přicházel pravidelně každého večera ke mně na, jak se vyjádřil, "přátelskou" návštěvu. Pochopitelně každá taková návštěva se vždy eventuelně stočila k našemu tak říkajíc "kšeftu", na což zpravidla z mé strany následovala poznámka, že nastal čas abych se odebral ke spánku.

25. února přišel FSC znovu a prohlásil, že jeho představený nám zaručuje okamžité propuštění pokud jim sdělím kde vyjmuté "věci" jsou a kolik a co jich bylo. Já jsem trvale udržoval nevědomost o celém případu.

26. února jsem dostal silné bolení v krku a po dvou dnech jsem vůbec nemohl pozřít potravu a sotva mohl ze sebe slovo vypravit. Tehdy se mně podařilo přesvědčit strážné, aby mně převedli do vojenské nemocnice k ošetření, kam jsem byl převezen v pátek 1. března. Druhého dne po ošetření jsem jsem byl zase téměř v pořádku. Kolem 18:30 večer dne 2. března přišel za mnou do nemocnice FSC a zeptal se, zdali bych se nechtěl podívat na noční život Prahy. Ustrojil jsem se, ale neodjeli jsme někam do středu města, ale do presidentského sídla kde mně byly ukázánay bedny s dokumenty které byly to odpoledne vráceny z Frankfurtu do Prahy. Oběma seržantům pak bylo povoleno se ke mně připojit a společně jsme se vrátili do budovy Generálního štábu kde jsme byli pohoštěni jídlem a vínem. Poblahopřáli nám, jak mně tak oběma mým mužům, k výborně provedené práci a když jsem opominul konstatovat že i oni dosáhli jistého úspěchu v jejich práci, ESSC sám sebe pochválil a vysoce se ohodnotil a mnohokrát opakoval, že on ani jeho spolupracovníci nejsou žádní hlupáci. Toto byla tedy příležitost k potřásání rukou a plácání po zádech, kdy jsme měli zapomenout na nepříjemné události minulých tří týdnů.

Následujícího rána, v 11:00 hodin, jsme byli propuštěni, ale trvalo nám to až do 17:00 hodin než jsme dali dohromady celou naši výstroj která byla roztroušena po různých místech.

O naší stravě, i když byla po úrovni standartu americké armády, jsem si zcela jist, že jsme jedli více a lépe než český voják. Strava pro nás nebyla připravovaná v normální vojenské jídelně, ale byla nám přinášena z vedlejšího hotelu. Jídelníček byl ale jednotvárný a sestával z následujícího: kávová náhražka a suchá houska k snídani, salám s houskou ke svačině, vodnatá polévka, maso (velice malé množství) a knedlíky k obědu, další salám s houskou k odpolední svačině a maso a knedlíky k večeři. Tu jejich t.zv. kávu jsme dostali kdykoliv jsme o to požádali.

Mimo mého krátce-trvajícího útěku, vojáci kteří mně měli pod stráží se ke mně chovali velice dobře. Většina z nich neměla potuchy, proč jsem byl zadržen. Všichni z nich se chtěli též co nejvíce dozvědět o zemi Americe, a všichni chtěli proto hovořit s americkým "hostem". Kdybychom bývali zůstali v zajetí o mnoho déle, jsem skoro jist že by nám i pomohli k útěku. Přesto tam ale byla též klika, jak důstojníků tak mužstva, kteří byli přesvědčeni o tom, že pouze jen jedna opravdu veliká země existuje na Zemi - Rusko - a že jakékoliv americké přispění k válečnému vítězství bylo, v porovnání k této zemi, jen náhodné a nepatrné. Naše armáda byla jimi považovaná za jakési společenství playboyů, kteří vítězili ve válce jen díky vynikající a specializované výstroji. Rovněž mně bylo řečeno, že naše CIC používá pro získávání informací z Českoslovbenska gestapácké metody. Také vztahy mezi bělochy a černochy byly občas používány k poukazům na to, že naše armáda není demokratická.

Klika profesionálních vojáků má silné levičácké sklony, zatím co občan-voják má spíše tendenci uvažovat demokraticky a vzhlíží k Americe jako ke svému vzoru.


Stephen M. Richards
Kapitán, zbrojní odd.
05547869
15. březen 1946

Montag, 11. März 2013

Štěchovický archiv

 

  James V. Jakoubek

Jaro roku 1945. Druhá světová válka v Evropě se blíží ke konci a německé okupační úřady Protektorátu Čechy a Morava jsou si této skutečnosti plně vědomy. 15. dubna, ve 3 hodiny ráno, vyjíždí z Prahy směrem na jih kolona nákladních vozů 1. roty elitních ženistů SS-divize Das Reich. Na korbě jednoho z nich, na zapečetěných bednách, sedí mezi svými vojáky velitel 2. čety SS-Scharführer Günther Achsenbach. Poslání a cíl výpravy která mizí v ranní temnotě jsou přísně tajné, rozkaz přišel z Hlavního stanu v Berlíně.

Praha, polovina května, o měsíc později. Úřady osvobozených Čech začínají pátrat po německém okupačním archivu. Na jeho lokalizaci se mimo české StB, plně ovládané komunisty, zainteresuje také sovětská NKVD. Usilovné pátrání které se postupně rozšíří na celý bývalý Protektorát ani po několika měsících nikam nevede. Archiv jako by se do země propadl.

Začátek září 1945, zajatecký tábor Mülhausen, francouzská okupační zóna. Po několikadenní urgenci dosahuje soukromého slyšení u velitele jeden ze zajatých SS-manů který tvrdí, že má přísně tajné informace důležité pro vítězné spojence. Do kanceláře velitele je přiveden muž v rozervané uniformě SS bez signicií. Postaví se do pozoru a hlásí: Scharführer Günther Achsenbach. Pak podá veliteli stručnou zprávu o tajné misi SS ženistů v Čechách několik týdnů před koncem války, jejímž úkolem bylo ukrytí a zajištění dokumentů Protektorátu Čechy a Morava. Velitel po odvedení zajatce kontaktuje francouzskou zpravodajskou službu která SS-mana přebírá.

Druhá polovina září 1945. Francouzský atašé předává čs. ministerstvu zahraničí v Praze oficielní nótu. Mimo jiné se v ní praví, že válečný zajatec, příslušník zbraní SS, hodlá označit nedaleko Prahy místo kde před koncem války německé úřady nechaly zakopat důležité listiny a dokumenty. Hledaný archiv byl na světě. Co ale následovalo po této nótě není do dnešního dne spolehlivě objasněno, dá se ale shrnout do několika slov - debakl komunistických špionážních služeb StB a NKVD. Zatím co tyto po archivu usilovně pátraly, zapadla důležitá zpráva o jeho existenci do trezoru na čs. ministerstvu zahraničí. StB, ani NKVD se o této zprávě nedozvěděly...!

V čele ministerstva zahraničí v té době stál Jan Masaryk, demokrat do morku kostí a přesvědčený anti-komunista. Dá se předpokládat, i když pro to nejsou důkazy, že právě on tuto zprávu dostal do ruky a že to byl on, kdo byl hybnou silou za tím co následovalo - navenek dokonalé mlčení, kdy se pod touto klidnou hladinou rozjela supertajná akce do které mimo Francouzů a čs. ministerstva zahraničí byla zasvěcena strana třetí, americká vojenská výzvědná služba G-2.

Koncem ledna 1946 obdržel od generálního štábu USFET (United States Forces European Theatre) nadporučík americké intelligence G-2 v Norimberku William Owens rozkaz připravit covert-mission do sovětské okupační zóny. Název mise: Operation Hidden Documents. Rozkaz oznamoval, že půjde o nebezpečnou akci s možnými ztrátami, proto musí jít o dobrovolníky. Nutný požadavek: členem výpravy musí být kvalifikovaný pyrotechnik, protože bude nutno zjednat přístup do místa zabezpečeného větším množstvím výbušnin SS původu, dále tři nákladní vozy a výkopová technika. Čas na splnění - jeden týden. Poručík se nejprve soustředil na nejdůležitější osobu mise na které bude záviset její úspěch, pyrotechnika. Jeho volba padla na bomb disposal officer 26. pěchotní divize Třetí armády gen. George S. Pattona, kapitána Stephena M. Richardse, mezi vojsky proslulého chladnokrevností, odvahou a dokonalou znalostí německé explosivní techniky. Kpt. Richards, který se nikdy žádnému nebezpečí či dobrodružství nevyhnul, ihned souhlasil. Jediné co si vyžádal byl výběr pomocníků vlastní volby. Takto se členy pyrotechnického oddílu mise stali Staff Seržant Taylor R. Fulton a Seržant Philip J. Urquart.

Čtvrtek 7. únor 1945. Kpt. Richard obdržel ve Frankfurtu n/Moh. rozkaz odejet se svými dvěma muži do Norimberku a ohlásit se na velitelství u npor. Owense. Tam se dozvěděli podrobnější údaje o úkolu který je očekával - na neznámém místě ve vnitru Čech zneškodnit výbušniny chránící štolu s důležitými dokumenty. Výbušniny o které se jedná: cca 50 protipěchotních min, neurčité množství tzv. crater charge (německá specialita která po sobě zanechává několikametrový kráter) a asi půl tuny plamenometného oleje se zápalnými rozbuškami. Schema odpalovacího zařízeni neexistuje. Odjezd na misi v několika dnech. Kpt. Richards byl se svými dvěma muži ubytován v budově štábu a npor. Owens odejel do Riensburgu, hlavního velitelství oddělení G-2 pro další instrukce. Kpt. Richards využil situaci a navštívil soud s válečnými zločinci který právě probíhal v Norimberku.

Neděle 10. únor 1945, 7 hodin ráno. Z Norimberka vyjíždějí tři nákladní vozy, pick-up truck a Jeep, a zamíří k hraniční čáře americko-sovětské okupační zóny. Výpravu tvoří 13 mužů - velitel mise nadporučík Owens a kpt. Richards se svými dvěma muži, dále francouzští vojáci npor. A. Silberbauer a seržant A. Vital a zajatec SS-Scharführer Günther Achsenbach, dále armádní fotograf poručík Wayne Leeman a válečný korespondent Lionel S. Shapiro, plus čtyři příslušníci Pattonovy armády jejichž jména a hodnosti se mně nepodařilo zjistit. Na hraničním přechodu se npor. Owen vykázal anglicko-českým dokladem vystaveným čs. ministerstvem zahraničí které opravňovalo kolonu k překročení hranic. V 9 hodin, za husté chumelenice, vjela výprava do nitra Čech a po 10. hodině dorazila do Plzně. Tam se na několik hodin zastavila a mimo jiné účastníci navštívili světoznámý pivovar a ochutnali proslavené pivo. Vojáci Pattonovy armády byli v Plzni velice populární. Odpoledne se výprava vydala do Prahy kam dojela pozdě večer. Po ubytování v hotelu Alcron npor. Owen a kpt. Richards vyšli na Václavské náměstí. Nedaleko Můstku se k nim připojil civilista, byl to příslušník americké rozvědky OSS a ústně jim předal další rozkazy: druhý den ráno před rozedněním odejet jižně od Prahy nedaleko Štěchovic kde zajatec Achsenbach určí místo zakopaných dokumentů. Tyto vykopat a urychleně dopravit do US okupační zóny.

Pondělí 11. únor 1945. Brzy ráno, ještě za tmy, odjíždí tichými pražskými ulicemi americká kolona do Štěchovic. Tam zahne na polní cestu která několik kilometrů sleduje koryto potoka. Konečně zastaví a zajatec Achsenbach se s npor. Owenem a svými dvěma francouzskými strážci vydá pěšky do terénu který vypadá jako by se ho nikdy nedotkla lidská ruka. SS-man studuje okolí. Po chvíli přistoupí k malé jedli a bez námahy ji i s kořeny vytáhl ze země. "Zde to je," prohlásil, "sám jsem tento stromek zde zasadil když jsme loni toto místo maskovali."

Celá výprava se okamžitě dala do práce. Během krátké doby narazí lopata jednoho z nich na roh dřevěného bednění a práce okamžitě ustanou. Všichni, kromě pyrotechniků a zajatce, opustí místo výkopu. Kpt. Richards a seržanti Fulton a Urquhart znovu podrobují zajatce důkladnému výslechu o všem, co si o zaminování pamatuje. Pak, po dalších dvou hodinách opatrné práce, mají před sebou obnažený čtverec roubeného vchodu šachty rozměrů přibližně 2x2 metry. Kpt. Richards posílá své pomocmíky pryč a na sebe bere risiko otevření štoly. Z bezpečné vzdálenosti na vrchu strže účastníci mise s napětím sledují činnost odvážlivce. Lionel Shapiro později ve své zprávě napíše: "... v tu chvíli nám všem tuhla v žilách krev...!" Kpt. Richards opatrně vypáčí fošnu ze stropu štoly. Do vzniklého otvoru vsune ruku a dle předpovědi zajatce nahmátne tenký napjatý drát o kterém již ví, že vede k ručnímu granátu v nitru štoly. Vyjme ruku a dá znamení aby se všichni ukryli. Ti, mimo Shapira který dalekohledem sleduje pyrotechnika, uposlechnou. Kpt. Richards vsune ruku se štípačkami zpět do otvoru. Nahmátne drát a vteřinu váhá, pak se nadýchne a stiskne. Uslyšel zašumnění pádu přeštípnutého drátu a pak bylo ticho - k výbuchu nedošlo! Na uvolněnou fošnu bylo upevněno lano navijáku a z bezpečné vzdálenosti bylo vytrženo ze stropu šachty. Pyrotechnici pak zjistili, že ke každému druhému prknu bednění přední stěny byl upevněn drát vedoucí k odpalovacímu zařízení. Neodborné vyjmutí kteréhokoliv z těchto prken by vedlo k explozi. Po dalších třech hodinách opatrné práce se před kpt. Richardsem, a seržanty Fultonem a Urquhartem otevřel jícen štoly. Spatřili dvě řady beden s malou uličkou uprostřed a zjistili, že i každá z nich je individuelně zaminovaná. Zneškodnit tuto nástrahu bylo už hračkou.

Během doby, kdy pyrotechnici zneškodňovali nálože se začala rozvíjet další část dramatu. Jeden občan ze Štěchovic náhodou objevil nezvyklou činnost v rokli a na stanici SNB oznámil co viděl. Na místo byli s ním odesláni svobodníci bezpečnosti Karel Lípa a František Novák kamž došli ve chvíli, kdy se po zneškodnění trhavin členové mise začali připravovat k vyjmutí beden s dokumenty. Krátce před tím velitel mise npor. Owens odejel svým Jeepem spojit se s ambasádou a hlídka zavolala kpt. Richardse. Svobodníci Lípa a Novák, kteří do rokle nesestoupili, o tomto setkání napsali v hlášení: "... Na otázku, co zde děláte, odpověděl přivolaný důstojník že hledají hroby amerických vojáků. Předložil průkaz který ho identifikoval jako amerického kapitána a česko-anglický doklad, který umožňoval jejich pobyt v místě po dobu 14 dnů. Mluvil s námi německy..." Policisté kteří si pamatovali, že za války zde nacisté po nocích stříleli, se odpovědí spokojili a odešli.

Kpt. Richards mně v rozhovoru podal trochu jiný obraz tohoto setkání: "Když oba policisté přišli, byl jsem svými lidmi zavolán a odebral se k nim. Oba se zdržovali na vrchu strže, přibližně 350 stop od výkopu. Dali jsme se do řeči, ale bylo to obtížné. Oni anglicky neuměli a já zase ne česky, tak jsem se snažil lámanou němčinou. Jestli něco z toho rozuměli, to nevím. Vykouřili jsme spolu cigaretu, dal jsem jim tabulku čokolády a tak. Ohledně anglicko-českého dokladu, tak nic takového jsem vůbec neměl, tento doklad měl u sebe npor. Owens. Já jim jen ukázal služební průkaz a kopii mého rozkazu která byla v angličtině..." Na poznámku, že se to rozchází s hlášením policistů, reagoval kpt. Richards: "Do hlášení si může každý napsat co chce, já ti jen říkám, jak to tehdy bylo."

Po odchodu policistů se Američani pustili horlivě do díla. Nastal boj o čas. Velitel stanice SNB o akci v rokli informoval okresní velitelství v Jílovém, odkud pod č.j. 320/46 bylo odesláno na ministerstvo vnitra. Druhý den ráno telefonoval na velitelství ženijního praporu a mluvil se zástupcem velitele npor. Kočvarou, který se ještě to odpoledne rozjel ke strži. Ani on neshledal nic podezřelého. Npor. Kočvar se večer o případu zmínil v kantině a tuto zmínku zaslechl důstojník, komunista (bývalý člen armádního sboru v SSSR, jméno a hodnost jsem nezjistil). Ihned se ohlásil u velitele a naléhal, aby se proti Američanům bezodkladně zakročilo. Velitel to odmítl, věc však ohlásil ministerstvu obrany. Důstojník-komunista se s tím ale nespokojil a kontaktoval "někoho nahoře" na velitelství StB v Praze. Tento "někdo" si okamžitě uvědomil závažnost zprávy a svolal operační poradu - zrodila se Operace Alma, jejímž cílem bylo zadržet Američany a zabavit jim to co mají ať je to cokoliv. Bylo úterý 12. února večer.

Ale ani Američané nemarnili čas. Všichni, bez výjimky, pracovali bez oddechu plných 38 hodin "...za fučení severáku a sněhové vánice..." napsal po skončení akce Shapiro a přibližně v době kdy se rozjížděla Operace Alma byli s prací hotovi. K americké zóně vyjel Jeep a náklaďáky s 30 tunami beden dokumentů, ale pick-up s kpt. Richardsem a seržanty Fultonem a Urquhartem se rozjel do Prahy. Kpt. Richards se pro tento tah rozhodl proto, aby případné pronásledovatele svedli na svoji stopu a vozům s dokumenty získali čas k přejezdu hranic. Za sebou zanechali prázdnou štolu s hromadami zneškodněných výbušnin. Kolona překročila hranice kolem jedné hodiny ráno 13. února a vjela do US okupační zóny. Krátce na to dostávají všechny hraniční přechody rozkaz: "Okamžitě uzavřít hranice, zadržet transport amerických vozidel, v případě nutnosti povoleno použít zbraně." Rozkaz o uzavření hranic se týkal i letišť a na Ruzyni byl v této souvislosti 13. února dopoledne zadržen anglo-americký výbor Palestinské komise který cestoval z Londýna do Vídně, což způsobilo diplomatický incident. A večer toho dne byli v hotelu Alcron zatčeni kpt. Richards a seržanti Fulton a Urquhart (o třítýdením zadržení napsal kpt. Richards zpávu).

O jaké dokumenty šlo? Lionel Shapiro ve své zprávě podává výčet:
a) kompletní archiv Protektorátu mezi roky 1940-1945 s veškerou usvědčující evidencí o německých okupačních metodách,
b) archiv elitní Gardy pro Čechy Moravu,
c) tajné denní zprávy Gestapa v letech 1940-1945,
d) seznam českých kolaborantů a konfidentů Gestapa, vč. t.zv. českých špionážních vůdců,
e) směrnice pro německé tajné výzkumné projekty,
f) osobní archivy velitelů Gestapa,
g) osobní archiv Reinharda Heydricha,
h) historické české státní dokumenty,
i) inventární seznam zabavených pokladů vč. českých korunovačních klenotů.

Závěrem - Operaci Hidden Documents v kombinaci s Operací Alma lze zhodnotit jako fiasko komunistických bezpečnostních služeb StB a NKVD. Něco takového komunisté nikomu a nikdy nazapoměli. Skutečnost, že českou stranu v této aféře zastupoval Jan Masaryk lze pouze z okolností vydedukovat, důkazy v tomto směru chybí. Fakt je, že Francouzi o lokalizaci archivu oficielně informovali čs. ministerstvo zahraničí a tam jejich nóta bez odezvy zapadla, třebaže bylo všeobecně známo, že po archivu se intenzivně pátrá. Dalším faktem je, že se americká mise vykazovala doklady které vystavilo české ministerstvo zahraničí, v jehož čele tehdy Jan Masaryk stál. Ať je tomu jakkoliv, dá se usoudit, že komunistické vedení v Praze a v Moskvě k takovémuto závěru došlo také a do "Akta Masaryk" přibyl další záznam. Dva roky po té, když komunisté pučem uchvátili moc, účtovali: 10. března 1948 ráno byl na nádvoří Černínského paláce na Hradčanech nalezem mrtvý Jan Masaryk. Stráží přivolaná kriminálka byla Gottwaldem okamžitě odvolaná a případ předán komunistické StB. Během několika hodin byl případ "uzavřen" - sebevražda, třebaže téměř všechna známá fakta svědčí proti. Tímto nechci říci, že Jan Masaryk byl zavražděn za neprokázanou účast na "Štěchovické misi", tvrdím ale, že bez jakýchkoliv pochyb zavražděn byl a že Štěchovice při rozhodování o jeho likvidaci kdesi v temných komunistických doupatech hrály významnou roli.

James V. Jakoubek
12. únor 2013

Sonntag, 3. März 2013