Den

Den

 

 

Když obloha se počne jasnit a první ptáče hlesne,

tu lišák zmizí v temnu lesa a nový den zas počne.

Pak slunce zlatem pomaluje plátnem nový den,

A to, jak je tvrdohlavé, ukradne ti sen.

 

Kolik dnů ti osud dal, to rád bys vědět chtěl,

Pro tu knihu, kde to stojí již střílelo se z děl,

Den za dnem se do řad zbrojí, jako mocný pluk,

proud řeky jež tok si vymlel, byl věků starý dluh.

 

Co do řeky, co do vojska mocných, milionů dnů,

Ten den co dnes ti patří, je vesmír nekonečných snů.

Každý den, jež bezstarostně ztratil se ti v letech,

Je otrok tvůj co toulá se, již ve svobodných světech.

 

Den a noc se stále střídá, často to i měsíc vidí,

Když se kouzlem nocí dívá, do starostí lidí.

Strach a hrůza z dálek věčna, proč zabývat se tím,

Pohleď, na pasece lišák mizí a tvé chmury s ním.

 

Cesta s Tebou

 

Cesty jež krajem běží, nížinou se linou,

Tam v dáli někde za obzorem, v nekonečnu splynou.

Nebyly by cesty, kdyby neměly cíl žádný

ten lid potulný což bylo mu do vínku daný

Nechodil by tudy.

Cesty jsou jak mocné řeky, od pravěků tu byly,

Lidé jež po nich kráčí, osudy do ranců dali,

Proud života rve je k cíli,

Odpočinout si jen chvíli,

Na mez si sednout,

Do dáli vzhlédnout…

Cesty jsou tepny, bytí jimi běží,

Kde jinde než tady potkáš duši svěží,

Potkáš osud tvrdý, zlý i něžný,

Potkáš velkou lásku, život je pak jemný,

Usedneš v louce

Vždyť svítí slunce

Postavíš dům.

Cesty jež krajem běží, nížinou se linou,

Tam v dáli někde za obzorem, v nekonečnu splynou.

Pak přijde den kdy pochopíš,

Že louka je sen,

Chvilka pouhá,

Jen krátký den.

Nikdy však nepřijde mi na mysl

Že cesty, že mohly být nesmysl,

Jsem vděčný za lásku, za louku,

a i kdyby to měl být sen,

byl bych vděčný za jediný den…

Nekončí..

Na konci cesty jsem zůstal stát.

Zcela zbytečně počalo se mi zdát,

že někdo volá.

Obloha voněla modrem a ptáci přeli se o den,

který tu oslněn sluncem, jen tak si s obláčky hrál.

Zůstal jsem stát a počal se s myšlenkami prát.

.

Kdo volá poutníka jež není doma,

kdo ptá se cesty, která tu sama,

v slunci jen mlčí?

Kdo počítal kroky, jež v prachu jsem nechal,

abych dokázal loukám, že tudy jsem šel

abych rozvlnil řeky,

jež šťastně si hučí,

já,

ten co ví,

že počátek cesty

již nikdy

nespatří.

Ano, teď již to slyším!

To volá cesta

abych šel dál….

Aničce

 

 

 

Nikdy jsem nevěřil,

 že budu tu bez Tebe

 ač jsem tě ostražitě střežil

 teď dívám se do nebe.

 Život je zcela jiný

Samota ta zebe

Tys říkala buď statečný

Vždyť máš tu přátele.

Odešla jsi plaše a tiše

Jinak, než uměla jsi žít

Vzpomínám, jak zavíral jsem dveře

Když jsi již nemohla se mnou tu být.

 

Dnes dívám se do nebe

Tam co Orion září

Jdu ve vzpomínkách na Tebe

Tvá láska má mnoho tváří.