Na 1. německém programu (ARD) vysílali nedávno dvoudílný film, na který jsme se s manželkou dívali. Na scény plné emocí jsme vůbec nebyli připraveni. Vypil jsem dvě lahve červeného vína a řval na ženu, zda si Němci (mysle tím naše sousedy) uvědomují, že se při sledování tohoto filmu dívají do zrcadel svých duší.
Více než jindy jsem si uvědomoval, že německé vlastnosti - spolehlivost, dochvilnost, oddanost a poslušnost, byly příčinou již jednoho holocaustu, a že to, co se dělo v NDR, bylo dalším proviněním obou německých států. Jeden týral a druhý tiše přihlížel.
Herečka Veronica Ferresová, která hraje roli postižené, se málem zhroutila, když se dozvěděla, jaká zvěrstva se děla. Jaké oprávnění měly východoevropské státy k podepsání dohody o právu občanů žít podle vlastního uvážení kdekoliv na světě? Jak mohla západní Evropa dělat, jako by tyto podpisy v Helsinkách měly nějakou cenu? Ferresová veřejně obviňuje oba tehdejší systémy.
Žil jsem v Čechách do roku 1968, prožil krásné mládí a nepotkal rodinu, kde by žili přesvědčení komunisté. Ano, ty rodiče kamarádů, kteří u komunistů byli ze zisku, ty jsme znali. Jistě bylo mnoho zla napácháno, ale nic nebylo tak dokonalé, jako u Stasi v NDR. Mohu říci, že německý národ, v jehož zemi jsem prožil skoro celý život, je předurčen k takovým brutálním skutkům. Tolik blbců na jedné hromadě se asi již nikdy nenajde, v tom byli východní Němci unikátní – tedy ti přesvědčení.
Osud východních Němců, teď po sloučení, se podobá emigrantským osudům Čechů, kteří se usadili v SRN. Mají většinou mnohem veselejší povahy, jsou chytřejší a vzpurnější. Ztratili charakter koní, kteří když vidí, že jdou do boje, že jim jde o život, věrně poslouchají bojovníka a ženou se do záhuby. Nabyli, tak jako my Češi, povahu oslů, velice chytrých zvířat, protože ti by do žádné války nevlezli, i kdyby se jezdec roztrhal.
Ale chtěl jsem tu něco napsat o filmu, který se vysílal k výročí sjednocení Německa, které se slaví pracovním volnem dne 3. října.
Jen tak pro přehled, o čem se tu mluví: na jižním konci berlínské Friedrichstrasse se do konce převratu nacházel přechod mezi středem Berlína a Kreuzbergem. Od roku 1961 do roku 1990 to byl pro cizince, zástupce SRN a pro funkcionáře NDR jediný přechod. Říkalo se mu Checkpoint Charlie. Byla to po dobu existence berlínské zdi velká turistická atrakce. Američtí vojáci tu stáli ověšeni samopaly asi 12 metrů od svých východoněmeckých kolegů, kteří podobně vyzdobeni měli navíc silné dalekohledy, kterými neustále prozkoumávali území třídního nepřítele.
Nyní, skoro po 18 letech, se Němci vypořádávají se svou historií různými způsoby. Jeden, který mne zaujal, byl dvoudílný televizní film, který se jmenoval: Die Frau vom Checkpoint Charlie.
Běžná story: rozvedená žena se dvěmi dcerkami, pracující na vyšším postu, zažádá o vystěhování do západního Německa a tu počíná peklo. Sesazení do balírny, děti nesmějí na pionýrský tábor a tak dále a mnohem víc.
Mladá matka se tedy rozhodne, že přes Rumunsko uteče do Jugoslávie. Zaplatí pochybnému průvodci, se kterým se již nikdy nesetká a který pro ni nic neudělá. Příslušníci Stasi však dostanou tip a ukradnou ženě, která marně čeká ve venkovském hostinci na spojku, před očima dětí tašku, kde se nacházejí všechny jejich doklady.
Žena jde tedy v Bukurešti na zastupitelský úřad západního Německa a předstírá, že je občankou SRN a že přišla o doklady. Protože je skutečně dostává, cítí se Stasi nucena mladou rodinku unést. Stane se to na hlavním nádraží v Bukurešti. Poté je letadlem, specielně pro ně vypraveným, dopraví do východního Berlína. Žena jde do vězení a dcery do dětského domova a posléze je adoptuje cizí rodina.
Po dvou letech vězení je žena za západoněmecké marky vykoupena z NDR se slibem, že děti budou následovat. Když se dozví, že je to běžná praxe východoněmeckých úřadů a že děti nedostane, počne tichým protestem: s velkým plakátem na krku stojí denně právě na přechodu Checkpoint Charlie. Zde je podporována americkými vojáky, turisty i občany Berlína, je však masivně zastrašována nejen východoněmeckými vojáky, kteří ji nespustí ani okamžik z očí, ale i politiky NSR, kteří chtějí mít klid, protože právě probíhá politika přibližování.
Stasi se pokusí paní Juttu Galusovou (jde o pravdivý příběh, roli matky věrohodně hraje Veronica Ferresová) zavraždit při mírové konferenci v Helsinkách, což se jen náhodou nezdaří. Zde ji přijme i ministr zahraničí, pan Gentscher.
Děvčatům (Claudie 11 let a Beate 9 let), žijícím v cizí rodině, bylo řečeno, že matka zahynula na dálnici při dopravní nehodě a děvčata se počnou řítit do beznaděje a smíření s osudem, což do tohoto okamžiku nebyla ochotna učinit.
Pak, při návštěvě přátel adoptivních rodičů, kde se sleduje západní televize, náhodou spatří matku, a vidí ji, jak stojí u Checkpoint Charlie s plakátem na krku:
DEJTE MI ZPĚT MOJE DĚTI !
Žádný trest již nedokáže děvčata udržet na uzdě! Domácí vězení? Je nám přeci jedno, zda musíme sedět doma nebo být zavřeny v NDR, odpovídají vzpurně.
Zoufalá matka jednoho dne ztratí hlavu a rozeběhne se od budky, která chrání americké vojáky před počasím, do východního Berlína. Východní vojáci jsou bezradní, neboť mají příkaz ke střelbě na ty, co utíkají pryč na západ, a ne zpět, na východ.
Američané ji chytí na poslední chvíli a po této události se rozjede novinářská mašinérie na plné obrátky.
Pak konečně jednoho dne přejede přes přechod Checkpoint Charlie diplomatický vůz s pohlaváry NDR a přiváží děti. Nastává, po šesti letech odloučení, srdcervoucí shledání…
