Tuto rétorickou otázku si můžeme samozřejmě hned
odpovědět: Jsme! A přesto to tak necítíme. My jsme naplaveniny, říká o sobě většina
obyvatel Stříbrné Lhoty, protože jejich původní bydliště je hlavní město Praha.
Mnozí již navždy opustili drahé byty a nastálo se zabydleli na chatách.
Starousedlíci, kteří se narodili ve statcích a stali se členy JZD, nemile se dívali
na tu dobu, kdy se Pražáci o víkendech roztahovali po chatách. Jelikož jim pozemky
sami prodali, vše navenek trpěli. Že by někdo měl ty Pražáky (cizince) rád, o
tom nemohla být řeč.
Dnes jsou starousedlíci a přistěhovalci již zcela
spřízněni. Naopak, posledních dvacet let si obyvatelé museli zvyknout na mnohem
těžší oříšek: domky si tu začali stavět a kupovat emigranti 68. roku. Emigranti
Pražského jara.
Sám také mezi tuto odrůdu tažných ptáků patřím. Na
tak malou vesničku jsme docela početně zastoupeni: jsme z Austrálie, z
Kalifornie, Německa, z francouzského i německy mluvícího Švýcarska. Slušní k nám
byli od samého počátku všichni sousedi. Později jsem se dozvěděl, že jsme byli
Němčouři, fašisti a i jinak vtipně pojmenované kreatury. Jelikož jsme chodili
do hospody, počali se nám domácí po čase omlouvat, proč tenkrát na jaře také
neopustili rodnou hroudu. Před tím se však často a důkladně vyptávali, jak jsme
my dokázali "zdrhnout"!
Nemalou bariérou pak mezi námi byly zkušenosti,
které jsme za ta dlouhá léta v cizině nabyli. Přestože naše tažná parta není
politicky činná, politická uzavřenost našich krajanů je nám nepochopitelná. Naučili
jsme se v cizině politikům věřit. Jejich jednání musí být čestné a nezištné. Na
to vše dbá nezávislý tisk, nejvyšší soud a policie. Tyto instance nemůže žádný
politik odstranit. Malé klopýtnutí ze strany politiků a nastává konsekvence: odstoupení. Jedním ze
zářných případů je bývalý spolkový prezident Wulff . Jeho provinění bylo, mimo
jiné, že si půjčil peníze na stavbu rodinného domu od svého kamaráda a tím
získal nižší úroky. Jako politik si to však nesměl dovolit, i když to udělal
mnoho let před tím, než byl prezidentem zvolen. Nad tímto prohřeškem by se Čech
nikdy nepozastavil, v domněnce, že je vše v pořádku. Etika politického chování
v Čechách naprosto chybí. Svou vinu tu má český tisk a média, kde se přestupky
cizích politiků většinou neprobírají. Navíc strašné přestupky, jak to vnímají
jiní Evropané, jsou z hlediska Čechů malicherné, neboť mají doma jiné divadlo,
za které platí tučné vstupné…
Zcela jasně vidíme, že ačkoliv padla železná
opona, jistá bariéra v myšlení, v srdcích a v duších neustále zůstává.
Opovržlivě se mluví o Slovácích, Moravácích a Rómové jsou v pozici Indiánů před
třemi sty lety. Na docela jiném listě je nepochopitelná národní domýšlivost.
Zde se prostě často nadsazuje, lže a vymýšlí. Běda tomu, kdo vykročí z řady a
chce něco dokázat, či se mu opravdu podařilo něco objevit. Tady končí český
rozum a ubožák, když má štěstí, se uchytí jen v cizině. Pak teprve, když na vynálezu zbohatne, je
přijat do lůna národa, neboť právě on zapříčinil onomu vynálezci vzdělání a
vůbec, my jsme nejlepší…
Nemohu tu posuzovat, jakými útesy a stezkami vedly
první kroky našich krajanů v Austrálii, v USA, ve Švýcarsku, mohu vyprávět o mé
cestě životem v Německu. V roce 1968 se děly nepochopitelné věci. Vysílačka
Svobodná Evropa se přestala rušit a
hudební fláky lahodily našim uším velice zápaďácky, neb to bylo jediné, co jsme
chtěli: zajet si do Německa, nebo Rakouska a koupit si magneťák, gramofonové desky,
a spoustu věcí, které byly tenkrát pro naši dvacetiletou mysl důležité a které
brzo přestaly být významné. Byly to jednoduše věci dnešní denní potřeby.
Tenkrát se smělo zažádat o výjezdní doložku a cestovat po západě. Mně se
podařilo vycestovat do Frankfurtu počátkem srpna 1968. Měl jsem tam na 14 dní dohozenou
práci v restauraci, kterou vedl Čech. Byl jsem právě ve sklepní kuchyni
podniku, kde jsem vařil, když ke mně přišel se slzami v očích vedoucí a
zvěstoval mi novinu, že jsme byli napadeni Varšavským paktem.
Musím říci, že mě Varšavský pakt zaskočil, neboť
jsem neměl v úmyslu emigrovat. Tak sladký byl vánek toho jara, jež později
dostalo název Pražské. Nakonec jsem se rozhodl, že se nevrátím. Byl jsem
tenkrát obklopen německými kolegy, kuchaři, číšníky, kteří se o mne, tedy o nás
Čechy, dojemně starali. Do rodin nás brali, jedna pozornost střídala druhou.
Možná, že pro ně byla představa zůstat bez vlasti a neumět mluvit horší, než
pro mě samotného. Jasně, za 14 dní se člověk nenaučí řeč, jsou to jen povely a
rozkazy, co člověk vnímá. Dokonce jednoduchou otázku jsem i zvládnul, to bylo
vše. Pamatuji se na jednu příhodu, kdy jsem se mého šéfkuchaře ptal, co to
znamená "normalerweise", on totiž to slovo neustále používal. Chápal
jsem, že jde asi o slovo normálně, ale to "weise" se mi tam nehodilo.
I snažil se chudák šéfkuchař toto slovo přeložit: chvílemi naznačoval, že nemá
vlasy, pak že má plnovous a pak začal kulhat a naznačoval mi, že je starý.
Mnohem později a při jiné příležitosti jsem se dozvěděl, že to znamená
"moudrý", ale proč spojují normálně moudrý, když chtějí říci normálně,
jsem nepochopil ještě dnes. Tenkrát jsem zjistil, že při výuce jazyka se nemá
snažit něco chápat, jen jednoduše cizí jazyk akceptovat takový, jaký je.
Hrůzné zvěsti se tenkrát na nás valily. Němci
neustále sledovali rozhlas a televizi. Měli v podstatě strach, že se Rusové v
Československu nezastaví a že půjdou dál, na západ. Dennodenně jsme chodili ve
Frankfurtu na Hauptbahnhof, hlavní nádraží. Tady přijížděl každý večer v deset
hodin vlak z Prahy. To byly nejčerstvější zprávy. Lidé se většinou odhodlali
emigrovat a setkání s emigranty, kteří byli v zemi dříve, bylo vždy důležité.
Bylo kolem žádání o azyl mnoho papírování. Jednou se mi pán, Němec, co chodil
každý večer k vlaku, nabídl, že mi poskytne ubytování a že mi ve všem
pomůže. S díky jsem odmítl, byl jsem zaopatřen a měl jsem i práci. Ta všeobecná
snaha nám pomoci mne však zaujala, a tak jsem ho na to oslovil: tenkrát, říkal,
když jsme utíkali do Československa před Hitlerem, také jste se o nás postarali.
My vám to jednoduše oplácíme.
Přemýšlel jsem si o tom, když Češi pomáhali
východním Němcům, ačkoliv je neměli v lásce, do západoněmecké ambasády v Praze.
Myslím, že si lidé před společným nepřítelem jednoduše pomáhají.
Po nějakém čase se napadení Československa stalo
na Západě zprávou včerejšího dne a v Československu nastala doba normalizace, o
které jsme tam venku neměli zdání. V roce 1969 se podařilo ještě mnoha lidem
emigrovat. Mělo to být milion občanů a povětšinou to prý byla elita národa.
Koncem roku pak zapadla vrata železné opony a nastala doba temna. I pro nás
nastalo nové období života. Emigrováním jsme totiž nabyli svobodu, ztratili ale
rodiny, přátele a schopnost normální komunikace. Mne tenkrát přepadl existenční
strach, ačkoliv byl zcela bezdůvodný. Od prvního dne v emigraci jsem pracoval. Podnik,
ve kterém jsme tenkrát všichni zůstali, brzo zkrachoval a my si museli hledat
práci. Samotný výraz "hledat práci" mne mrazil. Bylo mi jasné, že
vůbec nemusím pracovat a každému to bude putna. Situace, kdy na Václavském
náměstí, dopoledne, policie kontrolovala pasanty, aby zjistila, proč nejsou v
práci, se ve Frankfurtu nemohla stát. Začal jsem pracovat v hospůdce ve čtvrti,
jež nesla název Sachsenhausen, protože jsem byl nalákán dobrým platem. Po
několika měsících, když mi došlo, že jako takzvaný "Alleinkoch", sám
v kuchyni, se nic nového nenaučím, jsem se vrátil do hotelové společnosti
"Steigenberger" , kde jsem před tím krátce pracoval. Chodíval jsem
tam za kamarády a tenkrát mně Turkyně, co myla černé nádobí, pomohla k návratu:
povídal jsem si u výdejny s bývalými kolegy, když tudy prošel ředitel. Turkyně
se na něj obořila, že není žádný dobrý ředitel, když mě nechal odejít, protože
za mne bylo personální jídlo mnohem lepší. On si mne pak odchytil v recepci a jednoduše
se zeptal, co beru. Jmenoval jsem mu tu sumu a on mi stiskl ruku a řekl: od
zítra vás chci vidět v kuchyni. Bral jsem jednou tolik, co před tím.
Byli jsme kolektiv mladých kuchařů a byla legrace
a ačkoliv jsem se učil německy jako se učí miminka, mám na mysli pouze po
odposlechu, začal jsem se dorozumívat. Na tomto místě se musím přiznat, že
nejsem na jazyky příliš nadaný. Měli jsme kolegu, Jugoslávce, ten sedal v
parku, mezi polední a večerní směnou, a četl německé romány. Vím, jak jsem mu
záviděl. Posléze se mi dostal do ruky časopis pro děti z tvorby Disney. Comics Donald Duck,
Pluto a tak
dále. Tady jsem se rychle
naučil číst, protože to, čemu jsem nerozuměl, mi doplnily obrázky.
Ach jo, pracovat dopoledne a pak zase večer, deset
hodin denně, to bylo také zcela nezvyklé. Bylo toho hodně, co nám bylo cizí…
Časem jsem bral život, jak šel, našli se němečtí
přátelé a mně zcela uniklo, že ta přátelství byla skoro vždy smíšená. Že měl Edgard
Amelii, ano jistě, ale že Amelie byla Portugalka, to mi uniklo. Prostě v té
době byl německý národ tak silně promíchaný přicházející imigrací, že to bylo
prostě normální. Samozřejmě, Italové byli vejtahové, Turci popeláři, Španělé se
s jistou noblesou řadili do vyšších pozic a Jugoslávci byli uklízečky, jejichž
chlapi měli kudlu v kapse. To se povídalo, aby bylo o čem. Ve skutečnosti si
byli všichni rovni. I německý management si vážil pracujících, protože jich
bylo na práci, která se naskytovala, příliš málo. Češi se časem zařadili mezi podnikatele a tím
se stala jejich aura cizinců neviditelná. Češi se jako jediná národnost žijící
v Německu nespojili v organizovanou komunitu. V Gilde Stube, což byla ve
Frankfurtu česká hospoda, se scházeli ti, co se neuchytili. Po pádu železné
opony dokonce hospoda zavřela.
Pak nastala doba, kdy se počalo používat slovo
imigrace. Imigrace jsou ti, co přicházejí. To byla doba, kdy si muslimové
počali uvědomovat opravdovou svobodu, kterou v Evropě prožívali. Ženy, krásné
jak v pohádce, módně oblečené, načesané a nalíčené, najednou počaly nosit
šátky, počaly se zahalovat. Jejich
svoboda, kterou opravdově prožívaly, byla trnem v očích jejich mužů. Jednoduše
si muslimové ve svobodném světě udělali vlastní diktaturu. Děvče sousedů, jež
bylo slušné, hezké, mluvilo spisovnou němčinou bez akcentu, muselo odjet do
Turecka, kde na ni čekal rodinou vybraný ženich! Ona byla Turkyně? To jsem ani nevěděl!
Avšak i toto dokázala německá mnohonárodnostní
společnost akceptovat. Za celou dobu mého pobytu jsem nezažil nějaký rasový
útok proti mé osobě. Naopak, při podnikání jsem se stal váženým občanem. Je mi
jaksi trapně zdůrazňovat, že nám Čechům od prvního dne pobytu bylo nadržováno,
že jsme byli oblíbení. Nevím, kde jsme tuto výhodu vzali, ale udělal jsem vše
pro to, aby to tak zůstalo.
Dnes, když vidím vlastní děti, nemohu uvěřit, že
by se dalo nenávidět pro národnost. Ani jedno z mých dětí nemá za partnera
Němce. Všichni jejich partneři mají migrační pozadí, což je v Německu novodobý
výraz pro imigranty a jejich potomky. V roce 2009 bylo v Německu 16
milionů lidí s migračním pozadím, což bylo téměř 20% obvyvatelstva. Vedlejší
jev tohoto vývoje je zcela zjevný: mladí lidé v Německu jsou hezcí, zdraví a
nanejvýš inteligentní.
Nemohu tu tvrdit, že podobný osud, jako jsem měl já,
měli všichni čeští emigranti. Byli i takoví, co se při první amnestii vrátili
do vlasti. Bylo to asi kolem roku 1974. Samozřejmě mezi námi byli i špehové.
Dokonce jsme si říkali, kdo to je. Zdali jsme měli pravdu, to je věc jiná.
Po šestnácti letech emigrace přišli soudruhové v
Praze na báječný kšeft. Vyhlásili výprodej emigrantů. Mohli jsme se vykoupit,
což znamenalo vyplatit se z československého vzdělání a zbavení občanství. Pak
jsme mohli zažádat o vízum a navštívit rodnou zem coby Němci. Naše reakce byla -
NE. Opustili jsme vlast na věčné časy, tak jako přátelství se SSSR. Ale to jsme
nepočítali s nátlakem rodiny. Nastalo období, kdy jsme mohli pozvat rodinné
příslušníky dopisem, potvrzeným notářem či městským úřadem, kde jsme se
zavazovali, že všechny výdaje, popřípadě i zdravotní, uhradíme. Nikdy nebyla
puštěna celá rodina, nejraději však pouštěli komunisté penzisty. Po dobu
návštěvy Západu jim byla pozastavena penze, která byla vyplacena po návratu. K
nám jezdila každý rok tchyně. Když dorazila, byla pozvaná na radnici, kde byla uvítána
a obdržela 100 DM jako pozornost. Na cestu si směli čeští návštěvníci vyměnit
pouhých 40 DM a nějaké jiné zdroje byly nepřípustné. Osobní prohlídky na
hranicích byly běžné. Jednou se tchyni udělala kýla a musela být operována.
Nikdy jsme za operaci nedostali účet, nějaký sociální úřad ho vyrovnal.
Nechat se vykoupit a zbavit se občanství a
zaplatit, to bylo poselství, které nám příbuzní vozili z domova. Byli o to
úřady požádáni s vyhrůžkou, že je za námi více nepustí! Nakonec jsme podlehli.
Zaplatit školství jsme museli i za děti, které se nám narodily v cizině. Za
obnos, co jsme museli uhradit, jsme mohli mít nové auto střední cenové
kategorie.
A tak jsem se dostal po šestnácti letech prvně
domů. Muselo to být kolem roku 1984. Až na pobyt v našich rodinách to byla vždy cesta
hrůzy. Jednání lidí mezi sebou, na úřadech nebo v obchodech bylo katastrofální!
Jak to, že jsem to zapomněl? A tak se stalo, že pobyt v rodné vlasti jsem
nepočítal do dovolené, jak se tomu stalo po pádu komunistů, ale pouze k nutnému
zlu, které bylo nutno podstoupit.
Kolem 9. listopadu 1989 jsem trávil krátkou
dovolenou s manželkou na Kanárských ostrovech. Zde nás okradli o veškeré peníze
a šeky. Když nás přátelé vyzvedávali na frankfurtském letišti, bylo západní
Německo plné trabantů. Padla komunistická vláda v NDR a tím pádem i zeď v
Berlíně. Otevřely se hranice. Naše plány do penze dostaly jiný směr. Zajistit
si střechu nad hlavou v Německu a vybudovat si hnízdo do penze v Čechách. Až na
to, že manželka odešla na věčnost, se nám plány splnily.
A tak bych chtěl podotknout, že jsem se nikdy a
nikde necítil jako cizinec. Že mám dva domovy a neustále mezi nimi pendluji.
Namlouvat někomu, že nějaký národ, či rasa je méněcenná, omezená a tak podobně
je blbost. Tímto názorem se člověk sám uzavře a stává se cizincem třeba i v
rodné vesnici...