Jsem velice unaveny a Jirka Wolf je vážně nemocny. Cítím se nehorázně starý
a opotřebovaný a bolí mne všechny staré rány, zlomeniny, průstřely a vlastně
celý člověk. I když se cítím kvalifikován komentovat na cokoliv, tak netvrdím, že
vím všechno, ani zdaleka ne. Nevím, co je na druhé straně. V neděli ráno chodím
meditovat na pláž v Englewoodu, Florida, kde jednoho blíže neurčeného dne
rozsypou můj popel do moře. Z moře jsme přišli a do moře se vrátíme. A tak ani
nevím, zda má cenu pořád na něco čekat a až příště a uvidíme a až udělám tohle
a tamto… znáte to, ne? Je smrt vůbec konec toho všeho?
To, ze se cítím kvalifikován komentovat na cokoliv přišlo až s extremním nárůstem
životních zkušeností (o které jsem se neprosil) a výsledným názorem na svět, že
je mi všechno u prdele (a nebo jak já říkám "I don't give a flying
fuck!"). Kdo to nezažil, tak ať o tom nemluví, kdo nepřišel blízko ke
smrti, tak ať radši ani neříká "upřímnou soustrast". Už to bude tři
roky, co mi zemřela manželka. Smrt se dá oddálit, ale ne zastavit. Život je
smrtelná choroba. Vždy to skončí stejně. Manželka měla nádor v mozku -
anaplastic astrocytoma - nádor ve tvaru mořského ježka, s ostny trčícími do všech
stran. Na něco takového se umírá do šesti měsíců. I se smrti se dá bojovat. Místo
šesti měsíců jsem ji udržel naživu 12 let. Neskrývám, že mne to poznamenalo a
jsem někdo úplně jiný, než jsem kdysi byl. Bylo to horší než dlouhý seznam mých
vlastních zraněni. Od té doby už říkám, co si o kom myslím, je mi jedno zda si
někoho znepřátelím svým názorem a nezáleží mi na tom, co si o mě myslí jiní.
Opravdu ne - I don't give a flying fuck!
Ross Hedviček
Ross Hedviček
Ross Hedviček
