VZPOMÍNKA: Dům potravin

Někdy ke konci války zasáhla spojenecká bomba rohovou budovu Václavského náměstí čp. 813, zrovna tak jako bývalý dům módy.

Mezi lety 1954-57 zde architekti Max Gronwaldt a J. Chvatina postavili budovu, kde se uchytil bývalý Dům potravin. V té době mi bylo 12 let. Dochodil jsem v klidu školu, aniž bych tušil, že tento nový roh Václavského náměstí bude můj osud a uvede můj život tím směrem, kterým se dal. Vychodil jsem základní školu a pak se přihlásil na hotelovou, ale protože jsem neměl správný dělnický profil, povídal školník, co seděl v komisi, která určovala osudy mladých lidí, že půjdu na kuchaře. A bylo to. Ani mne neudivovalo, že školník v té komisi seděl, bylo nám tenkrát jasné, že je v KSČ. Místo jsem našel v hotelu Moskva, ale ještě před nástupem jsem byl přesměrován do Domu potravin. Moje sestra totiž dělala v Jindřišské ulici na ústředně a tam měli uklízečku, která vedla domácnost panu Janovskému, jež byl v Domě potravin provozní. Toho roku vyšlo vládní nařízení, že i výběrové podniky musí vzít mladé lidi do učení. Vedení tehdy hledalo spolehlivé učedníky, což znamená, že děti z kapitalistických rodin měly přednost! Abychom si objasnili ty výběrové podniky. Restaurace byly, jak známo řazeny do čtyř kategorií. Od první cenové skupiny do čtvrté. Nad těmito podniky trůnily restaurace výběrové, které měly mimo jiné i tu výsadu, že si kuchaři psali na pokrmy vlastní normy. Nevařili jsme tedy podle norem státních. První den mne přivítal pan šéf, zasloužilý kuchař Jiří Hlávka. Byl to šéf přísný, ale velice spravedlivý. Na studené kuchyni trůnila zasloužená salátka paní Kramperová, která seděla ve vedení podnikové KSČ, a kryla tím panu Hlávkovi záda, protože ten o komunistech neměl valné mínění. Věhlasné herečky a herci si v kuchyni podávali dveře, poznal jsem tam Vlastu Buriána i fousatého Waldemara Matušku. Chodili si osobně objednávat studené mísy a dárkové koše. Dostali vždy pohoštění a já si pamatuji, jak salátky padaly do mdlob z toho, že Matuškovi zůstal viset hrášek ze salátu ve vousech. První moje práce, kterou jsem dostal, bylo oloupat pytel cibule. Tato činnost se odbývala v černé kuchyni, což byla místnost, kde se myly hrnce. Tady seděla na dvou židlích tlustá paní Bláhová a nedělala nic jiného, než loupala brambory. Jedině když byla schůze KSČ, si musela odskočit. Vrhla na mne pohled a pravila: „Ty jsi Valeš, že? Já oťukávala vejce ve velkoobchodu tvého otce!“ Když jsem se o této dámě zmínil doma, bylo mi řečeno že ano, že u nás pracovala a její manžel také, ten stále seděl ve sklepních bazénech a nakládal a následovně vybíral vejce z vápna, to podle roční doby. Když došlo k znárodnění, byl členem komise, která otci vše ukradla. Dům potravin byl exklusivní podnik, kde si tenkrát vláda objednávala rauty na Hrad, do Černínského paláce a mnohem více. Aniž bych to tušil, dostalo se mi zde nadprůměrného vzdělání. V roce 1968, převzal pan Janovský vedení jednoho podniku ve Frankfurtu nad Mohanem. Postupně si tam volal na výpomoc všechny kuchaře a salátky, i moučníkářku paní Vavrousovou. V té době má máti a můj mladší bratr žili již dva roky v Heidelbergu. Já s emigrací nijak nespěchal, protože jsme měli Pražské jaro a to byla doba k zamilování. Když se pan Hlávka společně s paní Kramperovou vrátil z Frankfurtu, vzal si mne stranou a řekl: „Arnošte, příští týden jsi na řadě ty!“ a věnoval mi můj první, vlastní kuchařský nůž. Měl jsem pocit, že se mu zalesklo v očích, ale nevšímal jsem si toho. Tenkrát se stejně dost často veřejně plakalo. Do té doby to však byly slzy štěstí. Nemohl jsem tušit, že ho má matka ve Frankfurtu navštívila a orodovala, aby mne nechal také vyjet. Jel jsem tam na čtrnáct dní a jako první jsem navštívil svou rodinu v Heidelbergu. Máti se ptala, zda na Západě zůstanu, a já se jí smál, řka, že teď to již nemáme zapotřebí. Třináctý den mého pobytu ve Frankfurtu měl datum 21. srpna 1968! Pan Janovský za mnou přišel do sklepa, kde se nacházela kuchyň, a plačíc mi přinesl tu novinu: Varšavský pakt napadl naši vlast. A tak jsem se nevrátil. Můj první dojem ze Západu mne trochu zklamal. Tak primitivní kuchyň, která se tenkrát v Německu vařila, jsem nepoznal. Žádný z produktů v potravinářství mne neohromil. Vše jsem znal, zásluhou učení v Domě potravin. Tak ošklivé město, jako byl Frankfurt, jsem ještě neviděl. Proti Praze to byla vesnička.... Tak počala má emigrantská kariéra, která měla trvat čtyřicet let.

Arnošt Valeš