sobota 22. května 2010


Vylepšené řízky
Ingredience
řízky z krůtích prsou (nebo jakékoliv jiné maso vhodné na řízky), tvrdý uzený sýr, šunka nebo šunkový salám, sůl, mletý pepř, hořčice, vejce, hladká mouka, strouhanka, tuk na smažení
Postup
Plátky masa lehce naklepeme, osolíme a opepříme. Z jedné strany potřeme hořčicí, na ni položíme plátek sýra, znovu potřeme hořčicí a přiložíme plátek šunky nebo salámu. Celé obalíme v mouce, rozšlehaném vejci a strouhance. Smažíme z obou stran na rozpáleném tuku. Podáváme s bramborami nebo bramborovou či nastavovanou kaší a čerstvou nebo sterilovanou zeleninou.

úterý 18. května 2010

Bledá závist bulvárních novinářů

Petra Němcová je tím proslulá a bohužel tak od sebe odrazuje dost lidí, kteří to považují za směšné," řekla nám jedna kamarádka Němcové z modelingové branže. Petra žije už několik let v New Yorku, kde se věnuje nejen modelingu, ale i charitativní činnosti se svou nadací Happy Heart Found.

Jakmile ale kráska promluví ve svém rodném jazyce, dostane její mluva nádech cizokrajnosti, jako by se v Americe narodila a ,,tsechsky" se učila prvních deset lekcí.

Podobně je na tom i druhý nejkrásnější muž světa Josef Karas, který žil s rodinou deset let v Kanadě. „Když mi bylo šest, tak jsme emigrovali a vrátili se v roce 1995. V Kanadě jsem chodil do školy, a tak mi trochu přízvuk zůstal,“ míní Karas, jenž se momentálně prosazuje jak v českém, tak zahraničním modelingu.
Poslechněte si anglický přízvuk Josefa Karase ZDE!

Stejně jako Němcová proslul svou zapomnětlivostí rodného jazyka tenista Ivan Lendl. Toho, když žil v Americe a zhoršila se mu čeština, hodně lidí kritizovalo a odepsalo. (yas)

Milé dopisování

Píše Erik Ramert panu Rossu Hedvicekovi

Tak podívej se, ty vyjebaný kokote, na ty tvoje
bludy nejsem zvědavý. Ještě jeden mail od tebe
dostanu, ty psycho, tak ti přijedu zakroutit
krkem. Stokrát jsem se odepsal a stokrát se ty tvoje prolhané bludy vrátily.

Erik Ramert

Milý pojebaný Čechu,

děkuji za procítěny email a milá slova. Tvoje
adresa není v mém seznamu. Nemám ponětí odkud
můžeš moje maily dostávat, ale přímo od mne
určitě ne. Zeptej se nějakého svého kámoše,
jednoho z těch zapíčených českých expertů na
počítače, ať se ti podiva v headeru, odkud to máš
přesměrované, protože ty jsi očividně blbej jak
deset sviní a sám to nezvládneš, šůline. Já nemám
zájem posílat své maily - žádné články ostatně už
nepíšu, nějakému degenerátovi z Česka, který ani
není schopen je pochopit - nejsem podnikatel v
oboru "házení perel sviním" - ty dylino!

A přesměruj cokoliv ode mne, co ti i někdo jiný
pošle, přímo do koše a nebo to bez čtení vymaž. A
nebo i to je na tebe příliš intelektuálně níročné
, ty zasraná pycho českého národa!!!!???

S láskou a dojatou slzou v oku,

Ross Hedvicek

pondělí 3. května 2010

Posledních 24 hodin v životě Adolfa Hitlera

30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu a zbavil se tím zodpovědnosti za své činy. Posledních 24 hodin se věnuje Hitler své smrti při čemž v Berlíně umírají vojáci aby chránili svého vůdce...
Jak dlouho nás ještě vydrží chránit?, ptá se Hitler ráno 30. dubna velitele berlínské obranné skupiny Wilhelma Mohnke.
56tiletý tyran tisícileté říše, vládne nyní na jen 250 kvadrátních metrech, Hitlerova bunkru, který se nachází pět metrů pod novou Reichskanzlei v Berlíně, velitelstvím nyní již flikovaného koberce teritorií. Rudá armáda pronikla do Berlína, stojí již na Potsdamském náměstí, jen 300 metrů vzdáleného. Německý kancléř, který se nechá oslovovat "Führer", se konečně dostává na dosah Stalina a je mu přesto nekonečně vzdálený.
Pouhých 24 hodin mein Führer, nanejvýš, odpovídá Mohnke.

Více jak 24 hodin Hitler nepotřebuje. Jeho rozhodnutí je pevné: již minulý den nechal sepsat svůj testament, krátce po té, co se oženil s Evou Braun. Společně s ní hodlá spáchat sebevraždu. Nařídil, aby jejich mrtvoly byly ve dvoře spáleny. Na tuto akci objednává jeho adjutant 200 litrů benzínu, což v dané situaci a nouzi nebyl snadný příkaz. V žádném případě se nesmí jeho smrtelné pozůstatky dostat do rukou Stalina.
Těch 24 hodin, které mu zbývalo do vpádu Rusů do bunkru, chtěl Hitler žít, což stálo tisíce německých vojáků život. Každý den odporu přináší utrpení mezi vojáky i civilním obyvatelstvem. Hitler však vydává rozkaz: žádná kapitulace, boj do poslední patrony.
6:00
Počátek konce začíná. Rudá armáda vpadne do vládní čtvrti. Proti ní stojí 10 tisíc vojáků, kteří chrání Hitlera a dávají mu tím časový prostor pro jeho sebevraždu. V bunkru se nachází spousta cizineckých esesáků: Estonci, Belgičané, Finové, a Francouzi. Jejich motivace je strach. Přísahali Hitlerovi oddanost a oproti německým vojákům nespadají pod válečný zákon zajatců. Jejich osudem je vydání do svých zemí kde budou jako zrádci zastřeleni. V posledních otřesech světové války bojovali prakticky o svou vlastní kůži a stali se tím nejvěrnější Hitlerovi nohsledi.
8:00
Přes nepředstavitelný chaos v ulicích Berlína, pořádají esesáci hon na nevinné občany. Členové SS a Hiterjugend střílí na budovy, v jejichž oknech visí bílé vlajky. Obyvatelé jsou brutálně vyhnáni z domů a pověšeni na laterny. V tuto chvíli 30. dubna 1945 se rekrutují 14ti letí chlapci, aby bojovali svou poslední, beznadějnou bitvu.
9:00
Přísně tajené: deset německých emigrantů se vrací z Moskvy. Mají po kapitulaci vytvořit plány na novou politickou orientaci komunistického Německa. Jejich jméno: skupina Ulbrich. Byly již v tomto okamžiku rozdány karty pro založení DDR? Walter Ulbrich přijíždí do Berlína v okamžiku, kdy Adolf Hitler ještě žije.
12:00
Hitlerovy plány o jeho sebevraždě již nejsou tajemstvím. Každý v Führerově bunkru o tom ví a čeká se jen onen významný okamžik. Nálada v betonovém podsvětí je strašidelná. Přes dunící bombardování Rudou armádou a neustálého hučení elektrických agregátů se tísnivé ticho vkrádá do každého koutu. SS adjutant Otto Günsche musí Hitlerovi slíbit, že spálí jeho mrtvolu a i mrtvolu jeho ženy.
13:00
Führer obědvá. Podávají se špagety. Po obědě se Hitler loučí s manželi Goebels, se svými svatebními svědky, s Martinem Bormannem, se svou sekretářkou Traudel Junge a s ostatními spřízněnci. Eva Braun se také loučí. V tomto okamžiku zavlaje na Reichstagu sovětská, rudá vlajka.
15:30
Hitler odchází s Evou Braun do svých pokojů. Jsou nyní 24 hodin manželé. Během několika minut je po všem. Jediným výstřelem se diktátor zbaví zodpovědnosti a ponechá svůj národ svému osudu. Eva Braun se otráví. Obě mrtvoly budou rychle zabalené do dek a ve dvoře v kráteru po granátu polité 200 litry benzínu a zapáleny. Po bunkru se ozve volání: šéf je mrtev! Svědci vypráví, že se betonovým podsvětím rozlila vlna úlevy. Pojednou měl každý v ruce zakázaný alkohol a cigarety kolují mezi mužstvem.
16:00
Hitlerův poslední rozkaz zněl: nekapitulovat! Obránci Berlína ho dostávají teprve půl hodiny po smrti vůdce. V té době již pro mnohé vojáky slovo Führer netáhlo. 25 kilometrů před Berlínem se němečtí zběhové přidávají ke 12. armádě generála Walter Wenka. Wenk měl Hitlerův šílený rozkaz, protrhnout útočící Rusy a dostat se k vládní čtvrti. Jistě by se našli generálové, kteří by rozkaz Führera bezpodmínečně splnili, ne však Wenk. Zavedl svou armádu z dosahu Rusů, do Amerického zajetí. Jeho odvaha, nesplnit Hitlerovu snahu o oddálení své sebevraždy, zachránilo život několika tisícům vojáků.
18:00
Hitlerovi rozkazy měly účinek i po jeho smrti. Mnozí vojáci bojovali do předposlední patrony. Poslední náboj si nechali pro sebe. Ve dvoře Reichskanzleie stále hoří Hitlerova mrtvola. Nakonec zbude z jeho těla jen popel. Když se nová německá vláda rozhodne zahájit jednání o kapitulaci, je 20:00. V tomto okamžiku vyšlehnou poslední plameny z Hitlerova těla a uhasnou navždy....
Arnošt Valeš

čtvrtek 29. dubna 2010

úterý 27. dubna 2010

čtvrtek 1. dubna 2010

FEJETON: Jarní

1. dubna 2010


Jaro se podobá mládí; a také ránu.
„Ale vždy znovu bude se takový svět pomíjivosti tvořit: kdo by vás chtěl spasit z prokletí vznikání?“ - Anaximandos

Když je člověk mlád, nachází – jak se říká – každé ráno pod polštářem dukát. Po třicítce už tam není nic, od čtyřicítky musí arci pokaždé doplatit sám. Jak na tohle přichází, probouzí se mu povědomí o neúprosném ubývání vlastního času – s čím zamlada rouhavě plýtval, začíná se posléze k tomu chovat jak k měšci. Vědom si náhle, že i jeho žití má jako všechno svoje dno…

Mladý člověk je milionář se všemi vlastnostmi, jež s sebou tento požehnaný stav přináší. Síla, krása, vitalita, to všechno je jaksi samo sebou – je bohatý svojí budoucností, která je mnohem širší než minulost. Ať bylo co bylo, teprve BUDE, co skutečně nakonec jeho životu poskytne tu kýženou polohu, jíž věří – věří sobě, svojí budoucnosti. Coby boháč může si tak klidně dovolit plýtvat, jak to rozmařilosti (nejen) jeho mládí přísluší – rozhazuje si svůj čas, jako se drůbež krmí na dvoře; protože měšec je vlastně ještě pytel. Kdo však od začátku dobře dovede hospodařit (a jak marná tu bývá výchova!), sklizně se obvykle dočká. Mnozí sklidí, co zaseli; jiní se naučí polnímu pychu; třetí mezitím zahynuli. Všechny tyto dovednosti z mládí člověk nikdy nezapomene; ani ony nikdy nezapomenou na něj. Svůj čas si každý nese s sebou, jakkoli se domnívá, že se veze na jeho voze…

Třicátník bývá solidně již zajištěn, takže pod polštářem zatím moc hledat netřeba. Má většinou malé děti, profesi a materiální zázemí. Je páteří společenských statistik. Jeho pravděpodobný životní čas dospívá již do půlky, ale on se stále cítí být jaksi na začátku. Čas je mu pořád ještě levným zbožím, za jaké vedle vzduchu, vody a lesa platit netřeba. Obvykle...

Silný, zdravý a úspěšný třicátník toho už hodně vydělal, takže i hodně prodal – za některé obchody se stydí, nikdo o nich naštěstí ale neví. Někdo prodával vzduch a sklidil vítr, ale ten je zato o to ošlehanější. Ztráty zdají se být nicméně dobře zaplaceny solidním portfoliem opravdu leckdy tvrdých zkušeností – třicátník je ještě příliš mlád, aby se sám sebe dokázal zeptat, není-li celý ten balíček jen nepodařeným pokusem na herní burze života. Kolik je lidí, jimž jejich čas mezi prsty nepřeteče? Kdo ho kolik zachytí? Kdo může vůbec takové otázky pokládat a pokoušet se na ně odpovídat?

Stružka času jaksi proudí nicméně pořád, protože nic není člověku tolik vlastní jako spoléhání se na zaručenost vlastního pobytu v jeho zdánlivě neomezeně se opakující neukončenosti. Svah času je ještě dlouhý. Po čtyřicítce se ale začnou dít věci: leckdo poněkud zmaten, že už půlka života pryč a ráj srdce pořád nikde, jiný o tom neví, a to je jeho štěstí. Obvykle ale muž (žena ne – ta to dávno ví) začne přemýšlet, ptát se – a nepříliš ochotně platit ty dukáty. Tu zdravím těla, tu duše, sportem, vitamíny - antidepresivy, chlastem, drogami.

Život vede k pokoře – čas je, hleďme, mnohem kratší, mám, bože můj, jen jednu svíčku, byť se zdála být zpočátku tak vysoká. Lituje; i bilancuje; hledá útěchu – a nachází a ztrácí a nachází, život pokračuje. Opakovaně se zdvihá z vlastních trosek. A jedno tělo stále přitom existuje, takže to zvládá všechno najednou. Rozdíl mezi minulostí a budoucností je jen v tom, že zatímco to první už nikdo nezmění, to druhé stále nabízí hodně variant – v budoucnosti je možnost a dokud je život, je i budoucnost. Platí to pro vše, co se měří časem. Jaký div, že člověk svědomitě tedy shrabuje zbylé zásoby času, spěchá, rychle hledí dohnat dílo, užít konečně i krásy, lásky, života…

Mládí má handicap nezkušenosti, stáří zase sešlosti. Čas je zrání – a šance…

Tehdy začíná člověk žít, vychutnávat, vážit si, a – nacházet. Čas jako jediný z lidských pojmů, jako by chtěl poukázat na svého skrytého objevitele Platóna, spravedlivě životního samohospodáře odměňuje moudrostí stáří, každého stejně, nezávisle na tom, jak se má ekonomicky. A nejen - „Kdybych byl o dvacet let mladší!“ stěžoval si sedmdesátiletý Picasso; ještě jednou tolik mu bylo dáno. Starý člověk je opět milionář. Že je slabý, škaredý, pasivní, je jaksi samo sebou – je bohatý tím, že jeho minulost je mnohem širší než budoucnost. Ať bylo, co bylo, skutečně to BYLO, a to utvořilo jeho život, který tu stále má na sobě, s sebou, všechno bohatství v jednom.

Starému člověku jeho čas už konečně neběží, ale on sám běží po něm. Intuitivně pochopil, aniž si to většinou kdy uvědomil, že on sám je jako ten den nebo rok. Ve věčnosti pomíjivý. Na pyramidě svého díla, jež je takové či onaké, ale každopádně jeho, tak pro uklidnění může shlédnout dolů zpět, aby pokorně poděkoval místu, kde právě stojí, za to, že tam je.

Neboť jako na pozadí věčnosti je jeho život jen jedním periodickým cyklem z mnohých, tak on sám zakouší tu mnohost nejen v opakování jar, kdy slunce mu pokaždé zahřeje tvář, ale i rán, kdy světlo mu zase prosvětlí jeho starou duši, zaručeně, neměnně, zatím. Stále znovu dokola totéž, a pokaždé jinak – život běží, protože naplňuje kosmické poselství, jež tu ve svém imaginárním absolutoriu stále stojí, čímž všechno JE. Mnohokrát - pokaždé proto jen jednou… Kdo se teď zase dožil jara, měl by za to také poděkovat...

Milan Dřevojánek