Někdy ke konci války zasáhla spojenecká bomba rohovou budovu Václavského náměstí čp. 813, zrovna tak jako bývalý
dům módy.
Mezi lety 1954-57 zde architekti Max Gronwaldt a J. Chvatina postavili budovu, kde se uchytil bývalý Dům potravin.
V té době mi bylo 12 let. Dochodil jsem v klidu školu, aniž bych tušil, že tento nový roh Václavského náměstí bude můj osud a uvede můj život tím směrem, kterým se dal.
Vychodil jsem v klidu základní školu a pak se přihlásil na hotelovou školu, ale protože jsem neměl správný dělnický profil, povídal školník, co seděl v komisy která určovala osudy mladých lidí, že půjdu na kuchaře a bylo to. Ani mne neudivovalo, že školník v té komisy seděl, bylo nám tenkrát jasné, že je v KSČ.
Místo jsem našel v hotelu Moskva ale ještě před nastoupením jsem byl přesměrován do Domu potravin.
Moje sestra totiž dělala v Jindřišské na ústředně a tam měli uklízečku, která vedla domácnost panu Janovskému jež byl v Domě potravin provozní. Toho roku vyšlo vládní nařízení, že i výběrové podniky musí vzít mladé lidi do učení. Vedení tehdy hledalo spolehlivé učedníky, což znamená, že děti z kapitalistických rodin měly přednost!
Abychom si objasnili ty výběrové podniky. Restaurace byly, jak známo řazeny do čtyř kategorií. Od 1. cenové skupiny do 4. Nad těmito podniky trůnily restaurace výběrové, které měly, mimo jiné tu výsadu, že si kuchaři psali na pokrmy vlastní normy. Nevařili jsme tedy podle norem státních.
První den mne přivítal pan šéf, zasloužilý kuchař, Jiří Hlávka. Byl to přísný šéf ale velice spravedlivý. Na studené kuchyni trůnila zasloužená salátka paní Kramperová, která seděla ve vedení podnikové KSČ a kryla tím panu Hlávkovi záda, protože ten o komunistech neměl valné mínění.
Věhlasné herečky a herci si v kuchyni podávali dveře, poznal jsem tam Vlastu Buriána i fousatého Waldemara Matušku.
Chodili si osobně objednávat studené mísy a dárkové koše. Dostali vždy pohoštění a já si pamatuji, jak salátky padaly do mdlob z toho, že Matuškovi zůstal viset hrášek ze salátu ve vousech.
První moje práce, kterou jsem dostal, byla oloupat pytel cibule. Tato práce se konala v černé kuchyni, to byla místnost, kde se myly hrnce. Tady seděla na dvou židlích tlustá paní Bláhová a nedělala nic jiného, než loupala brambory. Jedině, když byla schůze KSČ si musela odskočit.
Vrhla na mne pohled a pravila: „Ty jsi Valeš, že? Já oťukávala vejce ve velkoobchodu tvého otce!“ Když jsem se této dámě zmínil doma, bylo mi řečeno že ano, že u nás pracovala a její manžel také, ten stále seděl ve sklepních bazénech a nakládal a následovně vybíral vejce z vápna, to podle roční doby. Když došlo k znárodnění, byl členem komise, která otci vše ukradla.
Dům potravin byl exklusivní podnik, kde si tenkrát vláda objednávala rauty na Hrad, do Černínského paláce a mnohem více. Aniž bych to tušil, dostalo se mi zde nadprůměrného vzdělání.
V 68. roce, převzal pan Janovský vedení jednoho podniku ve Frankfurtu. Postupně volal všechny kuchaře a salátky, i moučníkářku paní Vavrousovou do Frankfurtu nad Mohanem na výpomoc.
V té době má máti a můj mladší bratr žili již dva roky v Heidelbergu. Já nijak s emigrací nespěchal, protože jsme měli Pražské jaro a to byla doba k zamilování.
Když se pan Hlávka společně s paní Kramperovou vrátil z Frankfurtu, vzal si mne stranou a řekl: „Arnošte, příští týden jsi na řadě ty!“ a věnoval mi můj první, vlastní kuchařský nůž. Měl jsem pocit, že se mu zalesklo v očích, ale nevšímal jsem si toho. Tenkrát se stejně dost často veřejně plakalo. Do té doby to však byly slzy štěstí. Nemohl jsem tušit, že ho má matka ve Frankfurtu navštívila a orodovala, aby mne nechal také vyjet.
Jel jsem tam na 14 dní a jako první jsem navštívil mou rodinu v Heidelbergu. Máti se mne ptala, zda na západě zůstanu a já se jí smál, řka, že teď již to nemáme zapotřebí.
13. den mého pobytu ve Frankfurtu se psal datum 21. srpna 1968 ! Pan Janovský za mnou přišel do sklepa, kde se nacházela kuchyň a plačíc mi přinesl tu novinu: Varšavský pakt napadl naši vlast.
A tak jsem se nevrátil. Můj první dojem o západu mne trochu zklamal. Tak primitivní kuchyň, která se tenkrát v Německu vařila, jsem nepoznal. Žádný z produktů v potravinářství mne neohromil. Vše jsem znal, zásluhou učení v Domě potravin.
Tak ošklivé město, jako byl Frankfurt jsem ještě neviděl. Proti Praze to byla vesnička....
Tak počala má emigrantská kariéra, která měla trvat 40 let.
Arnošt Valeš
