Slova poctivost, mravnost, odpovědnost, tolerance, zdvořilost, umírněnost a citlivost nastiňují jen částečně co slušné chování znamená.
Někdy je člověk překvapen chováním svých spoluobčanů, známých, příbuzných. Jako tuhle přijel synovec se svou nastávající na návštěvu a přinesl sebou jenom hlad a žízeň. Ani kytičku na louce nenatrhal. Když manželka po vydatném obědě sklízela ze stolu, nastávající se ani neobtěžovala pomoci při skládání nádobí do myčky.
Já vím, je to malicherné. Když jsem na to manželku upozornil, mínila, abych to přehlédl.
Poctivost, respekt a spravedlnost, to jsou vlastnosti, které by měly ovlivňoval naše jednání. Ale kde se je naučit? Na vlastní uši dnes a denně vnímáme, že lhaní je povolání všech politiků a dokonce i státníků. Že by tito pánové o morálce a mravních zásadách slyšeli, to se nám nechce věřit.
O průmyslových magnátech platí to samé: myslí jen na výdělek, zodpovědnost za své zaměstnance nenesou, nemají úctu k člověku. To, co se dříve nazývalo chamtivost a hamižnost, se dnes jmenuje novodobě a hrdě maximování výdělku.
Jsou země, kde muži postavou, když vstoupí do místnosti žena. Jsou města, kdy mladší povstanou, když do vlaku přistoupí starší člověk a uvolní mu místo. Nedávají si boty na sedadlo, na které si pak musí sednout spoluobčan a zamaže si oblek.
Naproti tomu jsou společenské prostory, kde lidé řvou hlasitě do mobilů chtějíc se udělat důležitým a nedbajíc při tom na to, že to ostatní ruší! V supermarketu najíždějí lidem ve frontě na paty, protože mají naspěch.
Být intolerantní je vlastnost asociálů: chci-li aby si mě lidé vážili, musím si jich vážit nejprve já. Zlaté pravidlo tolerance zní: jednej s lidmi tak, jak si přeješ aby bylo jednáno s tebou.
Nejbolestnější místem v našem národu je poctivost. Komunistický režim nám každému něco ukradl. Někomu více někomu méně. Na oplátku bylo frajerské krást. Ne doma, ale venku ve fabrikách v ochodech v kancelářích, shánět pro rodinu. Děti byly vychovávány ve dvojí morálce: co říkají v rádiu, či píší v tisku je lež, pravdou je to, co se říká doma o tom se ale na veřejnosti nemluví!
Pak přišel nový režim, ten vysněný, spravedlivý! Ale jaké zklamání: vláda si dává stále větší platy, manažeři se nechají podplácet a předsednictvo velkých firem si vyplácí miliónové odstupné, když před tím přivedli firmu skoro na mizinu a dělníci přišli o zaměstnání. Příjemci velkých výdělků ukládají své peníze v daňových rájích a stát přichází o miliardy korun na daních.
A tak se jede jako dřív: podvádějí se pojišťovny, pracuje se načerno, neplatí se sociální zajištění a simuluje se nemoc, po tříměsíční zkušební době vyhodí podnikatelé dělníka aniž by mu zaplatili, tak bych mohl pokračovat donekonečna.
Co je správné, dobré a co je zlé, špatné, nečestné se jaksi zamlželo v jeden obraz. Jisté je, že nám chybí osobnosti jako vzory a jejich příklady v jednání. A proto musíme začít doma: nebát se říci dítěti NE, když si mermomocí chce něco vydupat. Zakazovat dospívajícím kouření, když sami kouříme je blbost.
Oslovit mladého muže v tramvaji, že by měl babičku či nastávající maminku pustit sednout, okřiknout hulváta řvoucího do mobilu, zastat se slabšího, když je tyranizován partou holohlavých, jednoduše mít civilní kuráž.
Zkrátka jít příkladem a doufat, že se jednoho dne bude slušné chování opět vyplácet.
Neslušné a nečestné chování se musí potrestat. Otázkou je, co to znamená potrestat? Někdy stačí, když se řekne gaunerovi, že je gauner, když se o podvodech manažerů dozví veřejnost. Neobejdeme se poznatku, že individuum, jakkoliv je samostatné a sebevědomé, je obklopeno jiným individuem se kterým musí vyjít a do této hry patří pravidla.
Tak jednoduchá a pochopitelná pravidla, kterými je desatero Božích přikázání se dnes již nikdo neučí. Navíc se najde vždy někdo, který si vše dokáže vyložit po svém. Tak tomu bylo za křižáckých výprav a je tomu tak i dnes za teroru islámu.
A tak je pro mladou generaci stále těžší, naučit se slušnému chování. Ty nejzákladnější směrnice dostane malé dítě v rodině a ve škole. Co se však stane, když rodina a škola nefungují tak jak mají?
Pak přijde na řadu život a úmorné sbírání zkušeností, doba rozbitých nosů a popálených prstů. Každý pak žijeme v mikrokosmu vlastního svědomí, kdy si sami určíme která lumpárna je přijatelná a které se vyvarovat.
Media jsou plna zlých činů, vražd a únosů, zabitých dětí. Jsou to odstrašující příklady, zároveň však návody k použití. Kde jsou však kladné příklady? Určitě se nenajdou v mediích, i když je jich ve skutečném životě plno.
Zrovna včera se dostalo do televizních zpráv krátké hlášení: americký miliardář, bývalý módní car, nakoupil skoro ve všech jihoamerických státech obrovské pozemky a udělal z nich ochranné parky. Buldozery ničící deštné lesy jednoduše vyhnal. Jistě, je to příklad ojedinělý ve své dimenzi, ale jsem přesvědčen, že takových malých Bobříků dobrých skutků je kolem nás plno.
Jenomže, proč o nich psát, co je to za senzaci?
Nedávno jsem, na popud manželky prvně provedl pro mne neznámou věc: daroval jsem. Ten pocit byl zajímavý a hřejivý…
Přemýšlel jsem, že jsem měl mladé dívce říci, že je neslušné přijít na návštěvu a nemít v ruce alespoň luční kopretinu. Nic jsem však neřekl a teď mě to mrzí…..
