Vždy jsem rád četl. Byl jsem v podstatě bezproblémové dítě, stačilo mi dát knížku a ukázat kout, kam bych mohl zalézt.
Později jsem přece jen počal nervovat, neboť přestalo být co ke čtení. Abych tak přibližně uvedl čtenáře do obrazu, v roce 1955 mi bylo deset let. To jsem byl již náruživý spotřebitel textů od Běhounka, Jules Vernea, a Karl Maye a Alexadra Dumase.
Jenže, kde sebrat další příběhy, které tenkrát pro mne znamenaly, vzduch a život? Pak přišla spásná myšlenka: po příbuzných!
Stal jsem se postrachem, loupežným rytířem zaprášených starých knihoven, v různých částech Prahy. Pečlivě jsem se vyptával po tetách strýcích, ba i po znepřátelených příbuzných a věru, úlovek býval někdy nečekaný!
Dovedete si představit „Poklad na stříbrném jezeře“, tištěný na křídovém papíře, s barevnými ilustracemi? Dovedete si představit tu radost, když babička, kterou jsem viděl snad jednou v životě, které jsem musel skoro hodinu vyprávět kdo jsem, něž si vybavila onu příbuzenskou větev, na kterou již zapomněla, mne pak pohladila po vlasech a řekla- jen si tu knihu vezmi, já tomu nerozumím-? Ne, jistě že ne. Ale bylo pravidlem, že tam, kde jsem našel jeden knižní poklad, býval většinou ještě i jiný, Bože, jak jsou ty doby dávno.
Pak se četlo vše, mimo povinné četby. Kniha „Tři kamarádi“ od E.M. Remarque, byla v oběhu jen jeden exemplář, na 6.A 6.B a 6.C . A Jirotka a jeho Saturnin? Pamatuje si na ty doby?
Vím, že mi to nebudete věřit, ale jednou jsem četl knihu ve slovenštině, protože v češtině nevyšla.
Pak pro mne nastala doba temna. V roce 1968 jsem zůstal ve Frankfurtu a z jedno dne na druhý jsem byl negramotný. Pamatuji si, jak mi čtení chybělo. Němčinu jsem se nikdy v životě neučil, nebylo třeba, neb totální režim a ochrana Sovětského svazu byla věčná.
Tehdy jsem byl na sebe velice naštvaný. Řekl jsem si, že když mi bude někdo v budoucnu něco tvrdit, stále a pevně a na věčné časy, již tomu nebudu věřit.
To bylo sice dobré předsevzetí, ale v mé touze po čtení mi moc nepomohlo. Počal jsem se učit německy, jen tak, mezi pečenými kuřaty, smaženými řízky, polévanými hustou omáčkou a denně jsem o odpoledním klidu záviděl Bojanovi: byl to jeden z číšníků našeho podniku, jugoslávského původu, který sedával v parku před vchodem a četl si romány. Německé romány.
To by bylo, abych to také nezvládl, copak jsem Jugoš? Jsem Čech, pocházím ze srdce Evropy, a kdyby si paní Němcová, s jinými obroditeli nezamanula zachránit český jazyk, mluvil bych již jako miminko německy. V zubech bych ji roztrhal, tu Němcovou! Navíc když jsem se dozvěděl, že doma, v soukromí, mluvila jak jí zobák narostl – německy.
Nicméně mi tato možnost, ohromit Frankfurt plynnou konverzací, nebyla dána do vínku. Domlouvání s kuchaři bylo celkem jednoduché, byl jsem od fochu a navíc jsem měl ty základy české kuchyně, které se ve světě neztratí.
Horší to bylo, když se jen tak povídalo. Jistěže jsem toho chtěl hodně vědět o světě, jež byl tak systematicky haněn, že jsem netoužil po ničem jiném, než se tam vypravit. Ovšem, moji noví kolegové byli také zvědaví, tenkrát se za železnou oponu jezdilo jen výjimečně. Oni se vyptávali a já jednoslovně, používajíc ruce i nohy, odpovídal. Na něco se zeptat, jsem se ještě styděl.
Pak se dostavil zvrat: jednou zapomněl náš učedník v jídelně pro personál, Walt Disney Donald-s Dock časopisek. Začetl jsem se do něj. To, čemu jsem nerozuměl jsem pochopil z obrázků. Stal jsem se pilným odběratelem těchto dětských časopisů a tím počalo moje tažení na německou literaturou, jež končilo vítězstvím. Dnes bych mohl knihami tapetovat, protože kniha je pro mne něco, co musím vlastnit, chodit si je půjčovat do knihoven – prosím vás, s tímhle u mne nepochodíte.
Pak přišla doba, kdy jsem zjistil, že nám lhali a „na věčný časy jim nevyšlo“. Mohl bych tu podotknout, že jsem těch 30 let mohl počkat, protože dnes již mohu zase číst ve své rodné řeči. Teoreticky byste měli pravdu, jenže v praxi to vypadá jinak. Já se totiž často v češtině nedočtu. Říká se: já se domluvím, či nedomluvím, tak proč by se nemohlo říkat nedočtu? Pokud se vám tu mohu upřímně svěřit, musím vám říci, že němčina nemá tolik cizích slov, jako čeština.
Tento fenomén není tolik nápadný u literatury přeložené, protože, jak jsem již psal, když někdo překládá román do češtiny, tak to dělá poctivě, protože požívat tu cizích slov je blbost, to by si každý mohl přečíst originál.
Velice oblíbená jsou cizí slova u lidí veřejného života, kteří sem tam musí něco napsat, nebo mít proslov. Na ty aby si našinec vzal k ruce Slovník cizích slov, ale většinou si nepomůže, neboť jsou ta cizí slova počeštěna, zprzněna s takovým umem, jakým jsme my emigranti prznili naše vypůjčené jazyky.
Jenomže, my jsme si to mohli dovolit: jednak jsme se domlouvali tímto způsobem jenom mezi námi, tedy emigranty, a pak – nečinili jsme toto násilí češtině.
Ale prznit takový skvost, doslova unikát, jako je naše rodná řeč, těch pár zrníček v Babylonské poušti, to by nemuselo být. Jazyk, kterým mluví pouze 12 miliónů lidí, z toho 2 milióny v širém a dalekém světě.. Je to jazyk, který byl, někdy za Rakouska, na pokraji vymření.
Možná namítnete: vždyť je vás emigrantů jen dva milióny! Ano, je nás málo, ale dokázali jsme občánky, kteří se v Čechách nenarodili, naučit tuto řeč. Dovedete si představit, jak jsou tito mladí lidé hrdí, když se v naší vlasti domluví?
Pokud bych mohl na závěr shrnout: řeč se mění a roste s dobou a cizí slova ji obohacují. Ale vše s mírou.
Pokud používám cizích slov, tak jsem vědec, lékař nebo matematik a mluvím o specifické záležitosti. Pokud jsem politik, tak mluvím k lidu. A lid je všude: na úřadech, na školách v továrnách, na polích i ve chlívech u prasat. Pokud mluvím tak, aby mi lid nerozuměl, tak buď nemám co říci a nebo jsem tupec a vejtaha. A lid, pane policymakere, Staatsmanne, politiciene, repúblicone, je moudrý. Český národ přečkal již mnohého řečníka…..
