Před 51 lety zemřel spisovatel Jiří Weil, autor jednoho z nejlepších popisů komunismu v české literatuře.
Jiří Weil byl komunista, v roce 1933 jel z pověření KSČ do Moskvy a pracoval tam několik let. Ve svém románu Moskva-hranice (vydán r. 1937) chtěl vylíčit čtenářům velkolepý a obdivuhodný život v Sovětském svazu. Ale byl natolik pravdomluvný, že popsal všechno, co viděl – i nepříjemné stránky života v komunistickém režimu, od každodenní strkanice v tramvaji až po stranické čistky. Věřil, že čtenáře nakonec přesvědčí o správnosti toho, co se děje v Sovětském svazu.
Avšak román byl příliš pravdivý. Čtenáři byli otřeseni a román na ně působil jako kritika sovětského systému.
„Robert řekl Ri, když mu vypravovala o frontě na poště, že fronty jsou všude. Všude musí státi lidé půlhodiny, hodiny, ba celý den. Ano, na nádražích čekají lidé na lístek i týden. Lidí je nekonečné množství a kupují všechno, co jim přijde na oči. Běhají celý den po městě, slídí po zboží a pak stojí ve frontách.“
Jednou z hlavních postav románu je Židovka Ri, která přijíždí do Moskvy za svým mužem, inženýrem. Zpočátku si nemůže zvyknout na cizí město. Všude davy spěchajících lidí, podivné zboží ve výlohách obchodů, nová nesrozumitelná slova. První nákup potravin ve speciálním obchodě pro cizince je pro ni hrozný zážitek.
„Ženy se hádaly o lepší kousek masa, o místo ve frontě, šermovaly knížkami, vybuchovaly ve sprostých nadávkách, zdálo se, že dojde každou chvíli ke rvačce. V krámu bylo strašlivé napětí, napětí touhy po urvání většího kousku chleba, lepších potravin. Více urvat, více nahrabat, vzít jídlo před nosem a vyjít vítězně ze zápasu! Byl to strašný pohled, nejstrašnější ze všeho, co viděla Ri v nové zemi.“
Ri zjistí, že jako žena v domácnosti nemá v sovětské společnosti žádnou úctu. Celá země žije výstavbou a prací v továrnách. Ze všech stran se valí číselné údaje o průmyslové výrobě. Ri se nechá strhnout tímto světem, nastoupí do továrny na kuličková ložiska, učí se pracovat u stroje a stane se údernicí.
Ovšem i práce v továrně má své překážky, které je třeba překonávat. Například Riin manžel si stěžuje, že sovětské továrny nevydávají katalogy strojů.
„Dobrá, dejme tomu, že jsem ředitelem nějaké továrny v cizině. Potřebuji nějaké stroje? Sáhnu prostě do zásuvky a vytáhnu katalogy domácích a zahraničních firem. (...) Ale tady? Katalogy? Když jsem se jednou zmínil o katalozích v lidovém komisariátu těžkého průmyslu, myslili si, že jsem se zbláznil. „Řekněte mi,“ povídali, „nač by továrny vydávaly katalogy a vyhazovaly peníze, když je lidé prosí na kolenou, aby jim prodaly stroje? Kdyby vydaly katalogy, nahrne se k nim půl Sovětského svazu. Jak by pak mohly dodat stroje? Každá továrna má přece určitý plán a výrobní kapacitu, jak je může překročit?“
Druhou hlavní postavou románu je překladatel Jan Fischer, literát a inteligent (to slovo má hanlivý nádech, protože Sovětský svaz si více váží dělníků než inteligentů). Fischer cítí hořkou únavu z dlouhé vyčerpávající práce, je unaven ze schůzí, nedovede se začlenit do společnosti a stýská se mu po evropské kultuře. Ve Fischerovi autor zobrazil sám sebe. Je to bolestný obraz člověka, který věří v komunismus a miluje Sovětský svaz, ale spousta každodenních nepříjemností ho zraňuje.
„... většina schůzí končí o jedné hodině v noci. Schůze jsou pořádány při každé příležitosti a mluví na nich kdekdo, po dlouhé úvodní řeči se přihlásí ke slovu div ne celý úřad. Lidé mluví o tom, co si přečtli ráno v novinách, nebo opakují jinými slovy obsah úvodní řeči. Všichni mají Janovi za zlé, že nemluví na schůzích, nemůže se přece vymlouvat na neznalost ruštiny. A Fischer zase nechápe, proč by měl mluvit o nutnosti zvýšení chovného dobytka, jmenovitě koní.“
Fischer obdivuje rumunského komunistu Rudolfa Herzoga, který byl v Rumunsku vězněn a týrán za šíření komunismu. Nyní Herzog žije v Sovětském svazu a je šťasten, i když bydlí ve špatném bytě s děravou střechou a namáhavě pracuje ve dne v noci. Fischer by chtěl být tak statečný jako Herzog, ale cítí vlastní slabost a zbabělost. Jednoho dne Herzog odjíždí do Německa vykonat tajný politický úkol. Je pravděpodobné, že bude zatčen a mučen v koncentračním táboře. Za několik dní dostává Fischer telegram. Je nutné, aby zajel do Německa a předal určité dokumenty, může tím zachránit Herzogovi život. Fischer úkol vykoná a vrátí se zpět do Moskvy.
Krátce poté je zastřelen jeden ze sovětských vůdců Kirov. V celé zemi se rozpoutají čistky a zatýkání. Moskva žije v horečce, lid křičí po pomstě a odhaluje ve všech továrnách a úřadech nepřátele. Podezřelí se musí zpovídat na schůzích před rozhořčeným davem.
„Fischer chodí na schůze a hlasuje. Vidí slzy, slyší výkřiky, hysterická zhroucení, prosby o milost. Každý se tváří jinak a každý se bije jinak za svůj osud, život, práci, lásku a rodinu. A všichni jsou odsuzováni zvednutím ruky. Nezáleží na důkazech. A přece se lidé bijí do posledního okamžiku a snaží se přesvědčit křečovitě účastníky schůze o své nevině.“
Také Fischer je vyšetřován. Nemůže vysvětlit, kde byl ve dnech své cesty do Německa, protože věc je přísně tajná. Kromě toho se provinil tím, že neudal jednoho známého, o němž tušil, že je v opoziční organizaci. Fischera vyloučí ze strany a tím je vyloučen i ze společnosti. Nesmí navštěvovat přátele, aby jim nezpůsobil potíže, lidé ho přehlížejí. Je jako mrtvý mezi živými. V druhém dílu románu odjíždí do vyhnanství do Kazachstánu. Osud autora byl velmi podobný osudu této literární postavy.
Román Moskva-hranice vzbudil v době svého vydání r. 1937 velký rozruch. Nakladatelství Družstevní práce, které knihu vydalo, bylo předmětem útoků. Některé soudobé recenze byly příznivé, ale knihu kritizovalo Rudé právo a Julius Fučík v časopise Tvorba.
Julius Fučík byl přítel Jiřího Weila, přesto byla jeho recenze ostrá. Vytkl Weilovi, že je šosácký maloměšťák, který kritizuje špatné ruské mýdlo a vůbec se nestará o růst těžby doněcké pánve a o růst výroby socialistické země. Podle literárního kritika Josefa Vohryzka napsal Fučík zničující kritiku na příkaz Klementa Gottwalda. Ale i tak je zřejmé, že Fučík nebyl tímto románem nijak nadšen. Další levicový literární kritik, Bedřich Václavek, zase v románu postrádal radostnou rovnováhu, jistotu a aktivismus.
Druhý díl románu s názvem Dřevěná lžíce si Weil nejprve nepřál vydat a později zase vydání nebylo možné. Za druhé světové války sdílel Jiří Weil nelehký osud Židů. Podařilo se mu přežít, protože místo nástupu do transportu fingoval sebevraždu. O svých prožitcích za války napsal román Život s hvězdou. Podobně jako v románu o Moskvě je hlavní postavou člověk submisivní, nejistý, což tehdejší recenzenti kritizovali.
Ve druhé polovině padesátých let oživl zájem o Jiřího Weila a jeho dílo. Ozvali se mladí čtenáři, filmaři, překladatelé. V Sovětském svazu byl Weil rehabilitován a dostal pozvání do Moskvy. Pozvání přijal i přes těžkou nemoc a krátce po návratu zemřel.
Román Moskva-hranice a jeho volné pokračování Dřevěná lžíce nesměly vyjít v období komunismu, i když v nich autor výslovně komunismus nekritizuje, dokonce jeho stinné stránky obhajuje. Obě knihy však měly to štěstí, že vyšly v devadesátých letech 20. století.
Jiří Weil pobloudil ve svém přesvědčení, že komunistická strana moudře řídí život v Sovětském svazu. Přesto se dostal k pravdě blíž než jiní, protože popsal co nejupřímněji, co kolem sebe viděl a co cítil. Zachytil skutečnost a názor na ni si může udělat čtenář sám.
Dana Mentzlová
