Skončilo léto, které letos trvalo až do konce podzimu. V kalendáři bylo napsáno, že je již zima a dokonce to i hlásili v rádiu. Nic se však nedělo. Bylo pořád krásně a moje žena nevraživě dumala nad muškáty, které měla v každém okně a zkoumala jejich životnost. Byly šťavnaté a plné rudých květů.
Chodil jsem po dvoře, díval se do prázdné popelnice, jež svou hnědou barvou prozrazovala, že je na organický odpad.
Protože andělské trumpety již neměly dlouhé, žluté a po medu vonících květy, pouze vysoké a nevzhledné dužiny strašily ze skruže, dovolila mi, abych je vytrhal a namačkal do popelnice.
Protože nádoba stále nebyla zcela plná, posekal jsem trávu, která místo, aby se schovala pod sníh a dala pokoj, stále rostla.
Protože se vánoční nálada stále nedostavovala, koupila manželka alespoň dva světelný řetězy, kterými se původně zdobí vánoční strom. Tedy, jistě to normální lidé stále dělají, ale u nás se zdobí například i palma z umělé hmoty a svítí po celý rok.
Aniž bychom se domlouvali, viděl jsem u Lidlu také pěkný řetěz, který dokonce měl několik druhů blikání. Tak jsem koupil hned dva.
Každé odpoledne manželka toužebně nakoukla do skříně a pohladila kožich, pak si vzala blůzu s krátkým rukávem a šla se psem.
Chodila po vsi a pozorovala, zda již někteří ze sousedů nezdobí, ale viděla jen ženský jak zalévají muškáty a chlapi, jak sekají trávu.
Asi týden před 1. adventem jsme s nervy nevydrželi. Poslali jsem kluka na půdu aby nám sundal vánoční výzdobu. Byla tam uložena ve dvou koších, které jsme nemohli používat na to, na co jsme je koupili. Když jsme je totiž naplnili dřevem, nedokázali jsme je donést ke krbu ani ve dvou.
Pokud byste si mysleli, že výzdoba se do oněch velkých košů vešla, tak to neznáte mou ženu. Kluk stále vyprazdňoval kout půdy, kde se tato více méně krásná dekorace schovávala, a teprve, když jsme měli válet sedm modrých pytlů kolem košů, oznámil, že tam již nic není.
Avšak manželka se nevzdala: ještě tam musí být strom!, zvolala a skutečně se za chvilku sunul dlouhý balík po žebříku. Nemlať s tím!, okřikla syna, který tím, že je dlouhý a štíhlý, se dokázal mezi tou spouští proplést a pak hrdě odešel. Před tím ale neopomenul procedit mezi zuby něco o tom, že jsme se asi zbláznili. Strom byl z umělé hmoty, vybavený byl skelnými vlákny, které, za bručení motorku, stále měnily barvy. Dovede si představit tu nádheru?
Pak počala manželka vyndávat věci z pytlů a nastalo divení: tohle hledám již několik let. Ostatně, to říká a tak žasne každý rok. Pak počala ukládat světelné řetězy na pravý stůl v dílně a napočítala jich 24 kusů. Samozřejmě nepřičetla ty čtyři nové, které čekaly na svoji službu v obýváku.
Pak vítězným výkřikem objevila světelnou síť. Jelikož jsem ji každý rok házel na třešeň co roste u studně, sebral jsem štafle a šel házet. Jednou, to je již pár let, se mi ji podařilo hodit takovým způsobem, že v noci, když svítila, budila dojem mapy Česka. Netušil jsem to, ale lidé se zastavovali a dokonce někteří i zazvonili, jaká je to nádhera a jak se mi to povedlo.
Podruhé se mi to již nepovedlo a sousedé byli zklamáni a já měl dokonce pocit, že mne přestali zdravit.
Když jsem tedy hodil síť, musel jsem zahmouřit oči, protože sluníčko svítilo jako v létě, jenomže bylo nízko nad obzorem.
Kolem šla nějaká starší paní s velkým psem. Kdybyste chtěli vědět, jak se dáma jmenovala, tak to bych musel zavolat manželku, ta ví dokonce i jak se jmenoval ten pes. Žena psu něco vyprávěla a já zaostřil sluch: ti lidé jsou stále praštěnější, příští rok budou zdobit již na velikonoce. Měla i mnoho jiných průpovídek, které tu psát nebudu, protože byly důvěrně šeptány do psích uší. Zahledl jsem ještě, jak se pes otřepal, asi to bylo i na něj moc.
Dělal jsem, že nic neslyším, ale musím vám říci, že mne ta neznámá žena naštvala. Ona totiž naše půda má jeden kout, kde je zrovna tolik překrásné výzdoby, jenže velikonoční.
Pak jsem se dal do práce: všude, kde to šlo, jsem instaloval světýlka, manželka se dala do výzdoby vnitřních prostorů domu, dávno byly nové sítě rozbalené a manželka počala naříkat, že takhle smutnou výzdobu ještě v životě neměla.
Všechny elektrické prodlužovačky byly v akci, sedm časových spínačů tikalo, v pravý čas zapínalo různé části světelné výzdoby. Jakoby nějaká tajuplná víla očarovala naši chalupu. Nad každým oknem vysely obrovské, červené, plastické mašle, takže dům vypadal, jako dárek pod stromečkem. Jen ten strom tu chyběl. Ráno, po té první noci, kterou každý rok několikrát vybíháváme před dům a navzájem se s manželkou ujišťujeme, že naše stavení je nejkrásnější z celé vesnice, jsem v zahradě objevil sedmikrásky.
Musím vám tedy říci, že ty mne také naštvaly: zase mi připomněly ty velikonoce.
Nakonec tomu daly korunu naše dospělé děti: nerad o tom píši, ale asi jsme udělali s manželkou nějakou chybu ve výchově. Chtěli jsme jim dodat sebedůvěru, když byly malé a tak jsme je stále chválili.
Nyní jsme se dočkali vděku. Prohlásily, že se odstěhují a vrátí se až bude náš dům vypadat jako dům a ne jako maringotka na pouti.
Zůstáváme však hrdí a chladně zachováváme klid: nás názory našich dospělých dětí nezlomí. Las Vegas by se od nás mohl přiučit.
Arnošt Valeš
