Byl jsem v té době na vojně. Ano, bylo to druhým rokem a bylo to nedaleko za Plzní. Kde to bylo, přesně vám neřeknu, protože jsem slíbil, že zachovám vojenské tajemství. Měl jsem při tom slibu ruku přiloženou k čepici.
Pokud si vzpomínám, bylo to naposledy, co jsem měl čepici na hlavě, neboť jsem měl neustále zpocené vlasy, jak to kuchaři zkrátka mívají.
Přidělen jsem byl u útvaru pozemní obsluhy, která se zabývala tím, že měla na starosti, aby MIGy pěkně lítaly a chránily vzdušný prostor lidově demokratických států tehdejší Evropy, ale u letců, což byl jiný útvar, jsem vařil. Když jsem si všiml, že mne na rotě nikdo nepostrádá, a letecký útvar se staral jen o to, abych denně nastoupil v L-normě, odstěhoval jsem se do kamrlíku, jež mi byl v jídelně pro piloty přidělen jako kancelář a prošlo mi to. Pak jsem již jen chodil a zdravil ve tvarech: dobrý den, pane majore, nazdar kapitáne, ano, zítra pečeme vepřovou, ano, libové, schovám ti kousek.
Měl jsem na povel manželky letců, které tu našly pracovní příležitost a i ženské z okolních vesnic. Ostatní posádka kuchyně byla složena z vojínů základní vojenské služby, přičemž bylo ze shora dbáno na kompetenci těchto mladých mužů. Zedníci třeba byli velice oblíbení, protože ti uměli míchat maltu, což se podobalo velice dobře míchání omáčky. Malíři byli také ve fóru, ti zase uměli rozmíchat barvu, to směřovalo ke specializaci „umět okořenit“. Vysoké pozice měli pekaři a cukráři, avšak naprostí králové byli vyučení kuchaři.
Pamatuji si na ten úsměv a záblesk v očích moučníkářky, když mne major zavedl do kuchyně a mínil, že tu jsem nyní šéfem, že jsem kuchař. Já to tušil, ale moučníkářka to věděla: vařit jsem ještě neuměl. Ano, loupat cibuli a ony odborné hmaty, podle kterých se kuchaři poznají, jsem měl v malíčku, ty do mne pan ŠÉF za dobu učení vtloukl do hlavy, ale vařit? Ne, k tomu jsem se nedostal, to jsem se měl naučit teprve s výučním listem v kapse.
Tenkrát se psal rok 1966. Bylo to sladké, dlouhé, něžné období, co předcházelo známému Pražskému jaru. V té době svíral na trůně žezlo Antonín Novotný. Byl to dobrák, neboť moc lidi nezlobil a dokázal dokonce uvést věhlasné KGB v nedbalý spánek.
Jelikož mi nevyšel můj plán, který spočíval v tom, že ještě před základní vojenskou službou zdrhnu na Západ, pozorně jsem sledoval politické dění, samozřejmě pod úhlem mých tehdejších zálib. A pak to přišlo.
Staly se podstatě tři věci najednou: snažil jsem se mezi rušivými tóny rozpoznat zpěváka na Svobodné Evropě, sedě již dávno po večeři ve svém kamrlíku. Nevím, zda to byl Elvis, nebo Orbison, ale najednou se mé čtyřkilové (nebo šestikilové?) tranzistorové rádio rozehrálo čistou, nerušenou hudbou. Zároveň někdo klepal na okno a to mne zarazilo, neboť jsem si byl do té doby jist, že o mně nikdo neví. Ale asi věděl, protože to byli kluci z roty, se kterými jsem prožil onen pověstný základní výcvik, a chtěli, táhnouce za sebou prase, abych jim ho upekl.
Trochu se mi ulevilo, právě protože to byli jen kluci z roty, ale zároveň mne polil pot, neboť jsem ještě nikdy v životě neboural celé prase.
Kluci na prase zapomněli a s otevřenými ústy se starali, co mi to tu hraje a kde jsem ty nahrávky vzal a kde že je magneťák.
„To hraje Svobodná Evropa“, řekl jsem, stále ještě v šoku. „Hele, nekecej“, řekli kluci a na růžové, asi 60 kilové prase nemysleli. Civěli s otevřenými ústy na tehdejší zázrak techniky, jenž se jmenoval Tesla.
„Měli jsme nájemníka, ten stahoval králíky od zadku“, mínil jsem, „ale to je již dávno“, dodal jsem, staraje se, co si s tím prasetem počnu.
„Hele, voni jen tak hrají?“, divil se černovlasý Slovák, jenž se stal, navzdory vštěpované nenávisti k tomuto národu, mým kámošem. Svobodná Evropa v tu chvíli dohrála Orbisona a rozjela Beatles. Čistý přenos, rádio basovalo, až se bakelit třásl, a já se nadýmal pýchou. Kluci obcházeli přístroj, asi hledali kotouče magnetofonu, ale nic nenašli. Za to počalo imperialistické rádio vysílat zprávy a za několik okamžiků se dostavilo rušení. Rázem se mi ulevilo, neboť se kluci dočkali potvrzení pravdivosti mých slov.
„Kde jste ho vzali?“, chtěl jsem vědět, neboť mi starost, jak naložit s prasetem, stahovala hrudník.
„Ukradli jsme ho sedlákovi, zapomněl ho zavřít do chlíva a my šli náhodou kolem…“,
hlásili kluci.
„Jo, jistě, zcela náhodou“, konstatoval jsem a v tu chvíli začalo rádio zase hrát a za pár vteřinek bylo rušivé kvílení odpojeno.
„Voni na to asi už nemají peníze“, hlásil se ke slovu Štefan, jemuž jsme vděčili za opilé a levné večery v plzeňských knajpách, protože s sebou tahal harmoniku a znal všechny pijácké písně.
„Voni“ bylo myšleno na komunisty a skutečně se tenkrát něco mlelo.
„Já prase ještě nikdy nestahoval“, staral jsem se a Štefan mínil, že to nic není, hlavně ať je tam dost česneku. Odtáhli jsme tedy zvíře do prázdné noční kuchyně a kudrnatý Slovák s sebou vzal rádio, které rozzvučelo celou místnost, jež se podobala operačnímu sálu.
„Ti tady mají čisto“, všiml si Štefan a mínil tím lampasáky. „Jo, až na ty šváby, co nám padají při výdeji do jídla, to jde“, souhlasil jsem. „Kdybychom sem vlezli potichu, to bys koukal. Nenašel bys na zemi místa, kam šlápnout!“
Byla to skutečně nepříjemná a nekonečná starost. Přestože se tu dbalo na čistotu, to dá rozum, vždyť jsme tu vařili pro elitu armády, pro piloty, neustále tu noční návštěvníci žili. Jejich denní skrýše byly asi tak přeplněné, že se ukazovali, nebo byli svými soukmenovci vytlačováni, i za světla.
Jídelna, strategicky a takticky schovaná v lese, měla velký sklad a kuchyň a dva jídelní sály. Mezi kuchyní a jídelnami se nacházela výdejna, která měla posuvná okénka. Vše bylo vyrobeno ze dřeva, v jehož zárubních se schovávaly ty potvory, kterým jsme říkali rusi. Ani to snad nebyla narážka na naše tehdejší přátelství na věčné časy. My, kuchyňský personál, jsme se o nich tímto způsobem bavili, neboť to byli všudypřítomní kamarádi. V poledne nám padali do jídel, která čekala na ploše výdejny, až je obsluha odnese. Bleskové vybírání těchto broučků z gulášů či polévek se stalo pověstným uměním servírek. Jako slepice na hnoji vždy klovly svými nalakovanými nehty do vábně vonících pokrmů a již se plny úsměvů a štěbetání hnaly do jídelen, jen rychle, rychle, aby nemusely šváby vybírat před statečnými piloty.
„Co s tím dělají?“, chtěl vědět Janko, můj slovenský kamarád. Přestože mi starost, jak naložit s růžovým prasetem, rvala dech, celkem klidně jsem odpověděl:
„Čas od času to tady zavřou a vyplynují a pak je několik dnů klid. Ale pak jsou tu zase jako dřív. Štefan znalecky procházel kuchyní, prohlížel si lesknoucí se kotle a pozorně zkoumal zmrzlinový stroj. Nahlédl i pod kotel, jenž plaval v solance, a asi dumal, jak se dělá zmrzlina. Pak se zastavil u prasete, které se tu celkem bez zájmu válelo na dlažbě:
„Náš řezník ty potvory vypařil a štětiny oškrabal, pak jej teprve kuchal,“ řekl celkem bez nějaké poučovací vlny v hlase. Úderem jsem si vzpomněl na babiččino prase a rázem mi spadl kámen ze srdce.
Ano, to je ono. Měl jsem před očima obraz venkovského divadla: byli jsme se ségrou zahnáni domů a hrůzou se třásli, dokud šílené kvičení zamilovaného čuníka Jendy neztichlo. Samozřejmě jsme se schovávali za záclonami všech oken v domě a pozorovali dění. Jeník byl šikovný, věděl asi, co ho čeká, a tak honil celou rotu rodinných příslušníků v čele se zapůjčeným řezníkem tak dlouho po zahradě, až spad do žumpy, která se tajila za domečkem v zadní části pozemku. Domeček měl na dvířkách vyříznuté srdéčko a sloužil k úlevě. Dlouho jsem nad vtipností našeho prasete Jeníka uvažoval, neboť tam, kam spadnul, tam zajisté stejnak později skončí, jenomže by nám neudělal tolik labužnických požitků. Řezník pak pro jistotu prase odstřelil a pak ho tlupa zlých lidí, kterým jsem tenkrát říkal mami, babi, tatí, teto, a tak dále, a na kterých jsem byl závislý, vykoupala v potoce a pak již přišla na řadu vařicí lázeň. To jsme již směli být venku a šikovně jsme překáželi, kde se dalo. Horká lázeň, škrabání, pak se prase zavěsilo na větev jabloně a nastalo kuchání, vyjímání vnitřností, čistění střev, jednoduše dlouhá řada pochodů, kterou jsem tenkrát tolik nechápal, jen ty jitrnice mi zbyly v paměti, ty byly moc dobré, to roznášení zabijačkové výslužky po sousedech a nakonec to strašně bolavé bříško z přežrání, že jsem druhý den ani do školy nemohl.
Zamyšleně jsem si hladil břicho a vrátil se duchem do sterilní vojenské kuchyně, na jejíž dlažbě stále leželo prase: „Jitrnice ale nezvládnu,“ řekl jsem, „nejsem řezník a tlačenku také neumím!“ „Tlačenku umím já,“ oznámil nám Slovák Janko, který měřil asi metr a půl, a počal tahat prase. Štefan již natáčel vodu do kotle a zapnul páru. Obdivoval jsem jeho jisté hmaty, jak si tu počínal, neboť jsem do této doby myslel, že umí hrát pouze na harmoniku.
A tak nám šla práce od ruky, v noční jídelně pro letce nejzápadnějšího letiště Varšavského paktu, jež bylo podle scenerie napadení imperialisty předem odepsáno, mělo jen zpomalit tah nepřátel, než na místo dorazí švarná rudá armáda. Ostatně se šuškalo, že celá republika byla degradována na bojiště, něco jako píseček ve školce, na kterém si děti z různých domů hrají a pak jdou spokojeně domů.
Netrvalo dlouho a do chvění bakelitu Tesly jež statečně přijímala svobodnou Evropu, se počal mísit velice vábivý vánek z hrnců a pekáčů, vánek plný česneku, majoránky, kmínu a božského prasečího masa, z prasete, které se již na dlažbě neválelo.
Pak jsme zasedli ke stolu, který tady uprostřed kuchyně sloužil k přípravě pokrmů, ale i k posedu a stolování personálu. Štefan hodil na dosah našich věčně hladových břich pekáč s pečínkou a já rozkrojil chléb, na který se Janko podíval dost pohrdlivě: „To nemuselo být, ten mám denně!“ řekl a již nám všem třem počalo téci sádlo po bradách. Do mlaskajícího a pochoutkového ticha bouchly dveře. Protože jsem je měl před nosem, spatřil jsem podpraporčíka Ryse. Nikterak mne to nevzrušilo, ale když Štefan povstal od stolu tím rabiátským způsobem, že za ním upadla židle a divoce poskakovala po dlažbě, lekl jsem se. Podpraporčík Rys se asi také lekl, ale pekáč plný vepřové pečínky ho tolik vábil, že snad oněměl. „Pozor!… soudruhu podpraporčíku, hlásím…“, zařval Štefan, seknul bačkorami a vymrštil pravou ruku k čelu. Asi zapomněl, že je v teplákách, že nemá půllitry na nohách a ani čepici na hlavě. Jeho pokus nám zkazit chuť dovršil koktáním, protože vlastně nevěděl, co má hlásit.
Podpraporčík Rys si vyndal z režónu teplý talíř, ukrojil kus chleba, zajel holými prsty mezi žebírka a rázem si urval půl prasete:
„Co je to za vola?“ chtěl vědět, ale ve skutečnosti měl zájem jen o to, co měl na talíři.„To je kámoš z roty,“ řekl jsem slušně, jak se má, s plnými ústy, a dodal ke Štefanovi: „sedni si a žer, vole!“ Štefan se kupodivu nedal dlouho pobízet, jen jeho oči skrývaly jiskry obdivu: kuchař, ten je na vojně pán!
Po dlouhé době naprostého ticha, přesně v okamžiku, kdy nám málem praskla břicha, prohlásil Rys, že dojde do skladu pro lahváče. Slovák Janko píp, že má na rotě slivovici a zmizel. Štefan si ještě jednou hrábl do pekáče, protože jak stál raport, tak o nějaké to sousto přišel, a tak to nyní doháněl. Podpraporčík Rys bouchl basou piva na stůl a prohlásil spokojeně:
„Naštěstí byla v chladírně. Kde jste to prase ukradli? Budou jitrnice?“ Zavrtil jsem hlavou:
„Ty já neumím,“ řekl jsem sklesle. Rys zařval:
„Cože? Ty jsi kuchař a n-e-u-m-í-š jitrnice? Já tě zavřu, až zčernáš!“ řval a otvíral lahve piva, jedno po druhém, až jich stálo na stole deset. Dveře vrzly a my
jsme spatřili, jak Janko nesl kufr, skoro větší, než byl on sám, a v ruce mával litrovou lahví bez viněty. Všem bylo jasné, že to byla slivovice domácí, protože ta vinětu nikdy nemá. Za Jankem přišli ještě čtyři kamarádi.
„Kdo zaváhá, nežere,“ řekl poddůstojník lidové armády a do řady hrnečků na ranní kafe rozlíval slivovici.
„A kdo nemá papír, ten nesere,“ dodal Štefan, otevřel víko a vyndal tahací harmoniku.
Nyní měla bakelitová Tesla po šichtě. Štefan hrál, Rys zpíval druhý hlas, a když se Jankovi kamarádi najedli, přidali se také. Láhev slivovice musela být děravá, neboť tekutiny rychle ubývalo. Basa s pivem také nebyla pohádková, rychle ztrácela na váze a my se zrovna dostali, po mnoha a mnoha krásných písničkách, ke Kalince:
Ká-lin- Kakalin- kakalin-ka ma jáááááááááá….
Trvalo chvíli, než jsme zaslechli řvaní majora Říhy: Ticho, tichooooo…..
Když nás tolik prosil, tak jsme tedy ztichli. Podpraporčík Rys, podivně malý a hranatý člověk, si krknul a mínil:
„Dochází nám pivo, pane majore!“
Kluci z roty pozorovali, co budu dělat, ale protože jsem se netvářil zděšeně, strnuli v očekávání.
Na tomto místě musím popsat trochu majora Říhu: starší pán, vždy dbalý dokonalého ustrojení a čistoty, byl bývalým důstojníkem vládní armády. Co to byla vládní armáda, nevím přesně, mohu pouze napsat, co jsme se domnívali my.
Vládní armáda byla po vyhlášení protektorátu Böhmen und Mähren ve službě Hitlera, právě proto byla vládní a ne státní. Hitler ji poslal do strategicky nedůležité Itálie a po skončení války byla snad rozpuštěna. Protože by byli důstojníci z povolání nezaměstnaní, nechali je komunisti sloužit v méně důležitých resortech. Major Říha byl mým přímým nadřízeným a byl to velitel proviantního útvaru. Na tomto místě mne napadá jistá nesrovnalost. Kdyby komunisti opravdu věřili, že nás imperialisti napadnou, jak nám to dnes a denně vtloukali do hlavy, tak by nemohli pokládat rotu proviantní za nedůležitou!
Vraťme se nyní zpět do té noci roku 1966, na nejzápadnější letiště Varšavské smlouvy, k pečenému praseti, prázdné flašce slivovice a ke dvou zbývajícím lahvím piva:
„Ještě jednou uslyším, jak zpíváte ruské písničky, tak vás pověsím za koule na plot!“ řval major Říha a bylo vidět, že to myslí vážně: „Copak jsme tady u Bucků?!“ Pak na mne vykulil oči a řekl: „Soudruhu starší kuchaři, podejte mi talíř a příbor a nandejte mi pořádnou porci té pečínky. Doufám, že nebude manko v magacínu!“
Rychle jsem vyskočil a rád obsloužil mého nadřízeného:
„Žádné manko, pane majore, vše je korektně zaneseno a tohle prase vběhlo tady klukům do cesty, když byli na vycházce. Mám na zítra nastrouhaný křen, dal byste si?“
„To bych prosil, copak jsme u Bucků?“
„Nám křen nenabídl, ten váš soudruh vojín, velitel důstojnické kuchyně. Měl bys ho povýšit, za měsíc tu bude mít bažanty,“ dopíjel podpraporčík Rys poslední pivo. Říha stoloval velice kultivovaně, nemlaskal, neolizoval si prsty, nekrkal a ani netroubil fanfáry do kalhot, jak to bylo na vojně zvykem.
„Jo, budu to muset udělat, ale on si o to neříká, jeho předchůdci touhle dobou už byli četaři, nebo alespoň desátníci… no jo, starší kuchař už je,“ pokyvoval hlavou, pak se ale otočil na Štefana „V byru mám láhvové pivo, nedonesl byste ho?“, jako by to, pro něj neznámý vojín mohl vědět!
Než se Štefan stačil zeptat, kde že má Říha byro, ukázal jsem mu bradou dveře. Pivo bylo sice nevychlazené, ale byla ho celá basa.
Co to bylo u těch Bucků, o kterých major Říha mluvil několikrát za den, jsem se do dnešních dnů nedozvěděl. Pak jsem přinesl kytaru a počali jsme s kamarády zpívat trampské písničky, tedy alespoň ty, co jsme společně znali, neboť jsme sem byli deportováni od různých táborových ohňů, až jsme narazili na píseň Vojna na Itálii.
Major Říha se zasnil a když jsme ztichli, dojati textem: šteluňky nám hořely, počal vyprávět: „My tam byli úplně na hovno. Hlídali jsme nějaké údolí, byla to víc sranda než válka, no, někde nás musel Němčour uklidit. Nejlepší byl teátr.“
Major ztichl. Jelikož já tu historku již znal, ale kluci ne, tak jsem pobídl muže, aby vyprávěl. Vždy se mu rozzářily oči, když se přenesl do svého mládí…
„Krátce po vyhlášení protektorátu nás odveleli do Dolomit, v severní Itálii. Tak krásnou krajinu jsem od té doby již nespatřil. Byli jsme tam ubytováni ve starém domě, byl to snad palác po nějaké šlechtě, a bylo to pěkný kousek za městečkem, které se jmenovalo Renon. Protože jsme tam neměli co na práci, tak jsme chodili do města do hospody. Měli jsme tam takové podivné postavení: jedni nás měli rádi, protože jsme byli s Němci, jiní zase, protože jsme s Němci nebyli. Hlavně nás fascinoval ten prostý italský lid. Samá sranda, úsměv ztráceli snad až po smrti a ani tím jsem si nebyl jist. Jo, jak to bývá, zamiloval jsme se do jedné pěkné ženské a nemohl jsem přijít na to, proč se mi všichni vysmívali!“
Major Říha se napil piva ze sklenice a osušil si ústa utěrkou, kterou si vyndal ze skříně.
„Nemusíte tak blbě čumět, tenkrát jsem byl starý jako vy teď. Panička se neustále smála, stále ji bylo vidět na náměstí u kašny. Ani mne nenapadlo, že jsem vlastně neměl zdání, kde bydlí. Jednou jsem se zeptal domorodce, kam chodí ta ženská spát a on se smál a poradil mi, abych zašel večer do teátru. Ale abych si za každou cenu koupil lístek do první řady. Vypravili jsme se hned druhý den s kamarády, kteří o mé lásce věděli, do města, a dostali jsme skutečně tři lístky do první řady. Ty byly nejdražší.
Pak to propuklo: muzika, tanec, zpívání a kankán. Holky před námi vyhazovaly nohama, kamarádi se smáli a já nevěřil vlastním očím: holky neměly spodní prádlo. Proto byly ty vstupenky do první řady nejdražší. Jako vrchol přišla na jeviště má drahá s takovým urostlým Italem, holky kolem nich tančily jako roj včel, a když se znenadání vytratily, stáli tam oba zcela nazí a počali se před našima vykulenýma očima milovat. Kluk italský pak dostal nové partnerky, vystřídal jich několik. To bylo prvně v životě co jsem podobnou věc zažil… a naposledy. Jo, jo, Italové byli věřící, ale ne puritáni! Druhý den šel celý ansábl teátru do kostela a nikdo se tomu nedivil. Tedy- zapomněl jsem říci, že do teátru měli přístup jen muži. Akorát jsem pak dlouho byl na posměch důstojnickému sboru: prý jestli nechci ke kočovnému divadlu. No, tady je to také jak v divadle, bránil jsem se!“
Klukům se leskly oči, nebylo k poznání, zda z přežrání, z piva, či z příběhu majora Říhy, akorát podpraporčík Rys prohlásil, že jde na ubikaci za manželkou. Zvedl se a byl pryč.
„Nechápu, že Ryse vždy takhle nabudím, vždyť mu tu historku vyprávím už tři roky,“ divil se Říha a oči mu šibalsky plály.
Pak povstal a jednoduše mne upozornil, že tady bude zítra uklizeno, že nemá náladu na nějaké stížnosti od babského personálu ani od manželek letců, a také se odporoučel. Že jsme měli žranici z ukradeného prasete, že jsme obsadili lampasáckou kuchyň, mu naprosto nevadilo. On mne totiž znal: před rokem, když měl manko v magacínu, mne poslal vařit k bažantům do výcvikového lágru, a já mu vyšetřil spoustu proviantu. Zajímavé ale bylo, že jsem mladé vojíny neošidil, jídla měli dost! To asi můj předchůdce šmelil jako já, akorát si to neuměl spočítat.
Jestli tento, v mých očích statečný důstojník, přežil normalizaci po roce 1969, vám nemohu říci. To jsem byl konečně na Západě.
Tak jsem přečkal tři události, co se staly jedné noci roku 1966: Svobodnou Evropu přestali rušit, kamarádi mne vyhmátli, že nebydlím na rotě a já se naučil bourat prase…
