Psal se tenkrát rok 1959. Chodil jsem do spořilovské školy. Celé generace se tam vystřídaly, já se zmiňuji o té, kdy tam působili Vavřinová, Fučík, Makariusová, Šmíd, Vejtovcová, Vejrosta a spousta jiných, to abych jen jmenoval ty hlavní aktéry.
Tenkrát asi řádila studená válka, ale nás dětí se to netýkalo, měly jsme jiné starosti. Děvčatům počala růst prsa a kluci zjistili, že to, co je od druhého pohlaví liší, není jen na čůrání. Škola byla v podstatě strašná legrace, kam jsme neradi chodili, ale bez které bychom se neobešli.
Spořilov býval tenkrát na konečné devatenáctky a elektrika jezdila vlastně jen ke Spořilovu. Ostatek se musel dojít pěšky, bylo málo těch, co vlastnili auto. Tato čtvrť, tenkrát moderních řadových domků, se svažovala k severu a možná, kdyby se do výhledu nepostavil kopec Bohdalec, asi bychom mohli vidět Hradčany. Také by krásu stověžaté hyzdila michelská plynárna. Michelská plynárna vyráběla z uhlí plyn, jejíž občasný přebytek se tlačil ve dvou obrovských kotlích. Jeden z nich byl vysouvací, mohl měnit svou výšku a tím pádem i objem, jednoduše podle potřeby. Dnes objekt slouží jako teplárna.
A přesně nedaleko plynárny, v Roztylech jsme bydleli. Můj rodný dům tam dodnes, zcela osamocen stojí, ale přístup ke spořilovskému náměstí zatarasila dálnice.
Největší psinou ve škole byla poplachová cvičení. Čas od času se rozhulákala po školních chodbách siréna a my kvapem opouštěli ve velkém zmatku školu. Školník u východu ze školy rozdával plynové masky, řvouce: nasadit, máme nálet chemických bomb.
Následovně se akce změnila v pochoďák. Mašírovali jsme směrem ke krčskému lesu, vypadajíce jak příšery a sotva popadajíce dech. Fučík se snažil omakat Makáriusové prsa a Vejrosta potají kouřil. Masku měl strčenou v kapce. Největší zmatek byl kolem Vavřínové, neboť ta si již tupírovala vlasy a nějakým záhadným poutem přitahovala většinu kluků a ze zásady odmítala masku nasadit, protože by se rozcuchala. Já a Šmíd jsme pokaždé uzavírali průvod a vedly rozumné řeči. Tedy pokud nám to masky umožňovaly. Učitelů, kteří neustále pobíhali kolem svých tříd, snažili se je dát do jednotlivých skupin, a ředitele, jež každých pět minut vyžadoval počet žáků každé třídy a byl přitom na mrtvici, jsme si moc nevšímali.
Sotva jsme dorazili do lesa, morálka se zcela vypařila. Nejspíše to bylo úlevou, že jsme mohli plynové masky sundat a tou radostí, že jsme přežili napadení imperialistů, jsme přiváděli učitelský sbor k zoufalství.
Nejvíce se probírala otázka, zda se po pochoďáku bude zase vyučovat, či budeme moci jít domů.
Když jsme pak stanuli před zříceninou hrádku, kam kdysi schovala lazebnice Karla IV. před jeho vladařskou povinností, (taková pověst opřádala tenkrát toto místo, aniž bych se dočetl nějakých důkazů) vylezl Fučík na hradbu ruiny. Makariusová se chvěla rozkoší a špatným svědomím, neboť zrovna Fučíkovi vrazila facku, protože jí dal francouzáka.
Učitelka Pérová hulákala svým hlubokým hlasem: Fučíku, co tam děláš? Dívám se, odpovídal žák. A na co se díváš?, chtěla vědět. Na vaše velký kozy, soudružko učitelku. Pak se ozval z hlouby zbořeniště Valeš: soudružko, Jaroušek Šmíd spadl do nějaké díry!
To je ta tajná chodba, tou proletí až k Vltavě do lázní Karla IV., mínil Vejrosta a mínil to vážně.
Soudružka Pérová odolávala mdlobám. Kdyby za zády necítila prokádrovaný pohled soudruha ředitele, byla by se dala do nehorázného smíchu. Avšak povinnost ji hnala do středu zříceniny, kde se jí podařilo zachytit jednu Jarouškovu nohu a počítajíc, že jí někdo z nás pomůže se mýlila: tak co, chytne se mně někdo?, vyzvídala. Třída zarytě mlčela. Tak co je? Chtěla vědět Pérová! Koukají vám bombarďáky, soudružko, vysvětlil Vejrosta. Nakonec situaci zachránila Vejtovcová s Makariusovou a nebohé soudružce učitelce pomohly. Žák Jaroušek Šmíd si postrčil brýle na nose a pravil: co mne taháte, já tam objevil zkamenělého šneka! Trilobita!, řekl a zase zmizel v díře.
Pak se ozvala rána. Fučík ze svého výhledu na poprsí soudružky učitelky, jak se nahýbal, aby spatřil i její spodní prádlo, spadl a zůstal bez hnutí ležet. Makariusová se naň vrhla počala pusinkovat jeho nehybnou tvář. Jaroušek Šmídů se vyhrabal z díry, zastrčil trilobita do kapsy a mínil: hele, porno. To se zase nelíbilo Fučíkovi, vyskočil a dal mu facku.
Tak, a teď je konec, zařvala Pérová a s ulehčením zaslechla ředitele, jak hlásí konec poplachu.
Tak nějak z různými obdobami se tato častá poplašná, bojová cvičení odehrávala.
Avšak tenkrát ten den, bylo vše jiné. Jaroušek Šmídů, který se protáhl všude, jak byl drobný, přišel ze školní zahrady, kde se obyčejně zašíval tím, že oslňoval Rusku soudružku Michaljovnu, která, coby akademická malířka vyučovala, mimo ruštiny také výtvarné umění, ve skleníku znalostí květin, s novinkou: plynárna hoří.
To byla pohroma: ta kdyby vybouchla, tak by jistě srovnala celý Spořilov se zemí. Majíc v zádech onen kopec Bohdalec nasměrovala by sílu výbuchu právě na naší školu. Chtěli jsme vyběhnout na chodbu a na vlastní oči pozorovat to divadlo, ovšem dveře všech tříd byly zablokované učitelským zborem.
Ředitel dirigoval, v této situaci opravdu vážný poplach, zcela odlišným způsobem. Zapojoval školní rozhlas postupně do jednotlivých tříd, a nabádal, abychom v klidu a pomalu opustili, za vedení třídních učitelů, školu. Šlo se zase do Krčského lesa. Pomalu, potichu a bez plynových masek.
Nad jedním z kotlů plynárny stoupal děsivý kouř. Plameny vidět nebyly, pravděpodobně byl oheň ještě uzavřen. Jedna helikoptéra za druhou létala nad obrovským zásobníkem a shazovala naň nějaké těžké pytle. Říkalo se, že chtějí prorazit horní plášť, aby nedošlo k nekontrolovatelnému výbuchu.
S hrůzou jsem si uvědomil, že náš dům stojí vzdušnou čarou pouhých tři sta metrů od ohniska nebezpečí.
Jak jsme litovali, když nás pohltil les a my nemohli sledovat dění.
Kdyby to vybouchlo, byla by Praha srovnaná se zemí!, mínil Jaroušek Šmídů. Kecáš, plynárna nevybouchne!, přidal se do debaty Fučík. Jak to víš?, chtěl vědět Valeš. To je přece jasný, Fučíkova máma tam sedí v kanceláři...., počal rozvádět řeč Vejrosta, ale pak si uvědomil svízelnost situace. Ano, nikdo jsme na to nepomysleli: všichni jsme bydleli po Spořilově a každý měl někoho z rodiny, co byl v této chvíli doma:
Moje máma má po noční!, řekl Valeš a všichni hned pochopily, co to znamená.
Soudružka Pérová si uvědomila, že třída počala mít strach. Netrvalo dlouho a žáci ji přemluvili, aby vypadli z lesa a šli na kopec a mohli plynárnu pozorovat. Po ostatních třídách nebylo ani vidu ani slechu. Pravděpodobně se měly jednotlivé třídy rozptýlit po kraji aby po výbuchu nějaké děti na Spořilově zbyly.
Musíme dávat pozor, aby nás neviděl ředitel a tiše se prodírat houštím, nabádala Pérová a sama se vydala směrem z lesa. Statečnost soudružky učitelky, která se nebála ředitele a vedla svou třídu do jámy lvové, se stala pověstnou. Na to, že byla sama zvědavá, nikdo nepomyslel.
Den se tenkrát smál sluncem a stará a zanedbaná technika plynárny mu byla zcela fuk. Šumifuk. Pérová se drala houštím a její třída za ní. Na malé pasece narazili na soudruha ředitele. Natahoval si zděšeně kalhoty a učitelka ruštiny Michaljovna si zapínala blůzičku. Naštěstí houští jako první rozrazila Pérová a mimo Jarouška tu trapnou situaci nikdo nepostřehl. Ředitel s ruštinářkou zmizel v porostu a Jaroušek stál s otevřenou hubou a čuměl. Pérová mu ji zaklapla a řekla: ani slovo.
K údivu celé třídy pak vedla učitelka žáky po lesní cestě. Proč přestala mít strach z ředitele, to tušil jen Jaroušek Šmídů. Prošli loukou, která dělila krčský les od okraje Spořilova a na které stál zcela bezvýznamně dálniční most, o kterém se tvrdilo, že ho nechal postavit Hitler na budoucí dálnici. Že by tudy mohla v budoucnu vést dálnice jsme si tenkrát nedokázali představit.
Pak jsme již spatřili černý sloup kouře, který se dotýkal nebe. Alespoň to tak vypadalo. Helikoptéry již nelítaly, zdálo se, že se výbuchu podařilo zabránit. Pérová poslala třídu domů.
Když jsem dorazil domů a plynárnu měl takřka na dosah ruky, nachytal jsem matku, jak gruntovala. Strašně jsem jí vynadal, že se vydávala takovému nebezpečí! Koukla na mne jako vyoraná vrána a chtěla vědět, co jako mám na mysli? Vyvedl jsem ji před dům. Chvilku koukala na kouř, co se valil z jednoho kotle a pak prohlásila: ty toho naděláš....
