Snad nejsrandovnější jsou zvířátka rodu Herpestidae, žijící v jižní Africe, vypadající jako malí mužíci, protože když pozorují své okolí, stojí na zadních nožičkách. Jsou to kámoši na slovo vzatí, ale líní jako vši. Jejich zásada je: klid a pohodlí.
Přestože mají drápky, kterými by se prohrabala i betonem, dávají přednost pronájmu. Nastěhují se jednoduše do kdejaké opuštěné nory.
Jejich soužití však spočívá z mnoha předpisů: strážci pozorují u východů z nor okolí a vydávají různé signály. Jeden například znamená- je zima spí se dále. A skutečně se za celý den neobjeví v pouští ani jedno. V této službě se přesně po hodině střídají. Tato, třicet centimetrů veliká zvířátka, nemají ráda ani zimu, horko, ani déšť či vítr. Mají prostě času dost počkat na vyhovující počasí.
Ničím neopovrhují více, než prací. Dokáží zneužít menších hrabošů, které rekrutují na nucené práce. Když jsou jejich nory hotovy, prostě je vyženou. Také se příliš nezabývají lovem, jednoduše si přivlastní zásoby jiných. Jejich kolonie, které můžou mít až třiceti členů do počtu, sežerou v okolí vše, co se hýbe i nehýbe: požírají insekty, škorpióny a také rostliny. Když je okolí vyplundrováno, jednoduše se celá kolonie odstěhuje o kus dál.
Další pravidlo surikátů je přátelství. Zásadou je, že jen dominantní pár kolonie přivádí na svět potomstvo, za to však třikrát do roka. Úmrtnost mláďátek je nejnižší v celé Africe. Tento malý zázrak je možný jen proto, že se celý klan na výchově dětí podílí! Struktura úloh, co každý člen kolonie má, je přesně stanovená: hodinu pohotovost, další hodinu uklízení v noře, pak přichází na řadu hlídání mláďat, podle potřeby úloha chůvy a tak dále.
Největší senzaci ve světě zvířat je vyučování! Tato zvířecí škola je promyšlena do detailů: každé mláďátko dostává vlastního učitele. Přesně za hodinu vydá mládě skřek, podle kterého učitel pozná, zda probíranou látku pochopilo. Aby učitelé věděli, jak daleko jejich svěřenci jsou, zvyšuje žák tóninu skřeku.
Nejprve dostane student předloženy různá mrtvá zvířátka, aby mládě vědělo, co se vůbec dá žrát, v dalších hodinách pak vidí kořisti živé, ale ty, které nejsou nebezpečné, často přitáhnou učitelé do nor skorpiony, kterým před tím ukousnou žihadlo. Jed pouštního skorpionu dokáže u člověka ochromit nervovou soustavu, u surikátů nikoliv. Je to jejich nejmilejší pochoutka.
Teprve po třiceti dnech opustí žáci nory, čemuž přihlíží celý klan! Je to totiž událost, která se musí oslavit! Zvířátka, přinesená do farem pro opuštěné a kterým se nedostalo školní výuky, nemají zdání, co mají žrát.
Surikáti mají statečná srdce. Dokáží se ubránit i orlu. Také rádi mezi sebou soutěží. Pravidelně pořádají závody v běhu a v zápasech. Vítěz si to pak rozdá s celou kolonií.
Pro svůj klan jsou surikáti ochotni nasadit vlastní život. Jakmile zazní štěkavý, varující tón,
„nepřítel na obzoru“, organizují chůvy záchranu a únik mláďat. Pokud není možnost útěku, shromáždí mláďata na jedno místo a chrání je vlastními tělíčky.
Surikáti patří mezi nejsociálnější zvířata. Skamarádí se s každým, nejčastěji s člověkem. To je pak obzvláštně těžká situace, když si je člověk vezme jako domácí zvíře. Osamocený surikát se okamžitě vypraví na hledání kamarádů a dokáže při tom zdemolovat celý byt: matrace, peřiny, křesla a gauče, skříně i zahradu prohledají a končí pak z pravidla v zařízení pro opuštěná zvířátka. Zde si najdou své soukmenovce, naváží přátelství a pak zdrhnou. Dostanou se do divoké přírody prakticky bez zásahu člověka, což je u jiných zvířat mnohdy dost problematické.
Zde založí novou kolonii, zůstanou však v blízkosti farmy, neboť si dobře pamatují bohaté zásoby v kuchyních útulků.
Víme přeci, že surikáti mají dvě zásady: dbej na své pohodlí a nezapomínej na přátele!
