Cesta osvícení- video
Pravidla jsou jednoduchá. 100 kilometrů pěšky, nebo 200 na koni, či na kole. Na zádech musíš mít ruksak minimálně 12 kg těžký. Láhev s vodou, kabát, klobouk a hůl. Toto je jediná možnost nabytí oficielního průkazu svatojakubského poutníka. V klášterních sálech na patrových palandách a slaměných matracích přespáváš se spousty jinými co jdou stejnou cestou...
Ráno dostaneš razítko do průkazu a jdeš dále. Strádáš tolik, dosud jsi nemněl zdání, co tvé tělo dokáže vytrpět. Říká se, že na této pouti najdeš sama sebe, že se ti otevře tvé nitro, tvá duše, že pochopíš život, že potkáš Boha.
Zatím však pouze trpíš, jdeš od obzoru k obzoru, chvilkami vnímáš krásu kraje, častěji jen své bolavé tělo a odřená chodidla. Cesta vede divokými horami i otevřenou krajinou a na konci dne přicházíš do starých vesnic s jednoduchými hospodami, klášterem se staletou ubikací a honosnou katedrálou. 140000 poutníků vzalo v roce 2009 na sebe tyto útrapy a je věru záhadou, proč počet rok od roku stoupá?
Poutníci nejsou fanatičtí věřící, někteří nevěří v Boha vůbec. Většinou na otázku proč na pouti jsou, odpoví: hledáme smysl našeho bytí. Jsou známy i mnohé případy na smrt nemocných, kteří tuto cestu podnikají a při útrapách zemřou. Ano, cesta je vroubená mnoha hroby, říká se, že ten, co na této pouti ztratí život, přijde rovnou do nebe. Obzvláště ve středověku byla cesta nebezpečná, plno vrahů a loupežníků tu čekalo na snadnou kořist!
Letošní rok 2010 je tak zvaný svatý rok, to je vždy, když je svátek Jakuba 25. července. V ten den se otvírá v katedrále Santiago de Conpostela "Puerta del Pedrón", brána milosrdenství. Kdo touto bránou projde, je zbaven všech hříchů.
Nikdo jednoduše nechápe, proč v dnešní moderní době cesta znovu oživla. Málokdo očekává, že potká Boha. Kdo zná pozemské či nebeské tajemství, které se musí někde na kamenném putování v Galicii schovávat? Asi jen ten, co touto cestou prošel. Buen Camino, je pozdrav pocestných. Jsou dny, kdy jdeš v početné skupině a domlouváš se všemi jazyky naší planety, jsou dny, kdy jdeš zcela sám. Mladí i staří tu měří kroky Svatojakubskou cestu, na baťohách se jim houpají Jakubské mušle, symbol poutě, v rukách třímají hůl a o zážitky všeho druhu není nouze.
Když není vyznání v Boha tou hnací sílou, co je to pak? Je to pokus si jinak vyložit víru? Tu spirituelní moc, která nás obklopuje avšak již se dávno neslučuje s pohádkovými výklady církve, jež přestaly být důvěryhodné pro moderně myslícího člověka civilizace západního vzdělání? Nebo je to jednouše touha po změně, návrat do vlastního těla, zaposlouchat se bolavých svalů, nohou a odhodit všední starosti, být sám se sebou?
Na každý pád je cesta velice emociální a silná na vjemy: pouť lemují grandiózní církevní stánky - velkorysé katedrály a Basiliky. Okázalost těchto kamenných monumentů víry ti často vyrve dech. Nebi, v otevřené krajině Galicie, jednoduše neunikneš, bolavému tělu také ne a možná toto vše dohromady dává poutníkům pocit, že jsou sobě samým blíže, než ve všedních dnech. Někteří pak vypráví, že byli osvíceni boží pokorou.
Najdou se úseky cesty, které nejsou tak pěkné: vedou vedle dálnice, probíhají industriálními předměstími měst, nebo nudnými nížinami. Pak zase procházíš horskou vesničkou s kamennými domky s doškovými střechami, z kostela zaslechneš zpěv, vejdeš, zcela cizí lidé tě vezmou za ruce a ty zpíváš dávno zapomenuté písně.
Mosty patří k poutní cestě jako světlo k slunci. Některé jsou mohutné, jiné půvabné, ale málo jich je tak krásných jako v Puenta la Reina.
Katedrála v Santo Domingo de la Calzada magicky přitahuje pocestné: zde totiž vzlétlo kuře poté, co bylo upečené.Takto se to přihodilo: jedna služebná chtěla svést německého mladíka, ten ji však odmítl. Strčila mu do baťohu stříbrný kalich na víno a udala ho u soudce. Ten nechal chlapce pro krádež oběsit. Když zdrcení, mladíkovi rodiče odcházeli, aby pokračovali v pouti, volal za nimi syn: neodcházejte, já žiji! I běželi to říci soudci a ten opovržlivě odvětil: váš syn žije, jako toto pečené kuře, jež měl před sebou na stole. Po jeho slovech se kuře vzneslo z talíře a odlétlo. Odřízli tedy chlapce ze šibenice a pověsili tam soudce. Od té doby žije v katedrále kohout a slepice!
Jednoho dne se nečekaně vypotácíš strmou, kamennou pěšinou na Monte del Gozo, Horu Radosti, kde stojí sochy dvou poutníků z bronzu. Všechno, co se kolem tebe děje, je nepředvídané, celá pouť se podobá životu: víš kdy začala, ale nevíš kdy skončí a co tě cestou potká. Na Monte del Gozo zahlédneš v oparu dálky prvně velkolepou katedrálu v Santiago de Compostela. Tam tě čeká poslední razítko do svatojakubského poutního průkazu, který tě opravňuje se zvát poutníkem El Camino de Santiago.
Než opustíš toto posvátné město, vejdeš do katedrály. Během bohoslužby rozhoupe šest mnichů na třiceti pěti metrových lanech celou chrámovou lodí, 50 kilo těžké botafumerio, stříbrnou kadidelnici.Akce je to skoro cirkusácká, nebezpečná a ohromující. Později drobná jeptiška naplní chrám a každou jeho skulinku, svým jásavým sopránem. Mezi tím se utvoří fronta zpocených a znavených pocestných, aby za oltářem mohli obejmout, drahokamy zdobenou, sochu svatého Jakuba.
Znavení a špinaví poutníci se zářícíma očima! V chrámu sedí mladí vedle starých, esoteričtí hledači, ti otrlí, kteří cestu zdolali již vícekrát, nováčkové s bolavýma nohama, pravověrní, i vejtahové, kteří pak doma na mejdanech oslní posluchače svými zážitky. Dobrodružství a víra, poutní cesta do Santiago de Compostela zůstává mladá......
Více jak 1000 let překračují poutníci pas v Pyrenejích jménem Sompórt, opouští zde Francii a vstupují na Pyrenejský poloostrov. Svatojakubská cesta je však mnohem delší. "Cantimo francés" je od francouzských hranic až do cíle, Santiago de Compostela 770 km dlouhá a na její zdolání potřebuješ nejméně 4 týdny. Někteří jdou ještě dále, až ke Cap Finistere, tak zvaně na Konec světa, kde měl být svatý Jakub pochován. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.
