"Moje malá Madona", šeptá farmář Nikolaos chraptivým hlasem, "dej mi světlo slunce!". Pak rozprostře plátna pod olivové stromy a počne sklízet fialové plody. Nespěchá. Větev po větvičce probírá a je mu zcela jedno, jak pokroucené, nebo srostlé jsou. Na výše položené větve vezme malé hrábě a vyčesává opatrně plody. Jako žaludy padají do plátna u kořenů stromů, následující cvrčky a cikádami a omamným vánkem. Nikolaos vzdychá a tahá plné koše a pytle oliv: "Jedna kapka oleje a tři kapky potu, to je náš život", říká. Život, který by nikdy neměnil. A obzvláště ne nyní v listopadu v době sklizně! Nikolaos je 69 let starý, žije v Mani v pohoří Pelopones, v Řecku. "Zde, v této malé olivě se skrývá velké univerzum slunce. Pro mne je to největší dar, co nám příroda poskytuje!"
Nikdy by tyto plody nemlátil ze stromů klackem, nebo dokonce použil moderních strojů! To by škodilo stromům a zranilo olivy. Nikolaos miluje každý ze svých 27 sukovitých, prastarých, stříbrných stromů. Jeho praděd je zasadil a teprve nyní, po padesáti letech je výtěžek sklizně na vrcholu. Nikolaos dal všem stromům jména: Malá Madona, smějící se Fortuna, Aphrodite... dokáže v korunách stromů číst, jakoby měly obličeje, povídá si s nimi jako s dobrými přáteli.
Olivy jsou svaté, uzdravující a nebeské: Když se Zeus a spol. na Olympu nudili, vsadili se, kdo dá lidstvu nejcennější dar. Apollo přišel s kořenem vinné révy, Poseidon s pramenem soli a nakonec vyhrál Pallas Athén s olivovým stromkem.
Již šest tisíc let si lidé tohoto daru váží. Olivovým olejem byl masírován César, Kleopatra se jím parfemovala, Ramses byl balzamován. Olivovým olejem se platily daně, vařilo se z něj mýdlo, konservovalo se jídlo, umělecké předměty jím byly polírovány, zranění byly desinfikovány a i nemoci léčeny.
Nikolaos rád vypráví o jednoduchých všedních dnech ve vesnicích v Mani, mezi olivovými háji a kaktusovými, pichlavými fíky, o výběžcích pohoří Taygetos. Olympia a Sparta jsou nedaleko, je to nejstarší kultivovaná krajina Evropy, Platonovy zahrady. Nedotknutá a jistým způsobem zapomenutá. Ještě před pár lety tu neexistoval elektrický proud. Mládež utíkala do Athén, nebo do Patra.
Neustále tu potkáváme trucující obydlí a věže, neboť obyvatelé bývali bojechtiví, spor o překročení sousedovy meze mohl trvat i století. Ve vesnici Kita musela dokonce armáda pomocí výstřelu z děla ukončit boj dvou sedláků.
Dnes sedí obyvatelé poklidně na kožené lavici, co stojí v taverně. Tato slouží jako školka, starobinec, koloniál a benzínka v jednom. Nyní je spojuje jedna věc: olivový olej, ze kterého musí být cítit červenohnědá kamenitá zemina kraje, divoký tymián, jetel, a vůně moře na obzoru. Můžeš vněm vychutnat vášeň, jež mu svou prací sedláci dali.
Tento ráj pro olivy, kde rostou ty nejlepší, objevil teprve sedmdesátých letech Rakušan, jež za sebou chtěl nechat všední život. Pochopil, na jaké zlaté žíle obyvatelé tohoto kraje sedí: nikde na celém světě není tak intenzivní, dlouhodobé sluneční světlo, málo dešťů s minerální horskou půdou v blízkosti moře jako zde v Mani. Ideální místo pro pěstování olivy -Koroneiky.
Fritz Bläuel plnil své první kapky drahocenného toku do lahví od piva. Sousedi ho pozorovali skepticky. Avšak jeho olej voněl něžně po jablkách, basilice a peckách pinie.
"To není špatný", bručel sedlák Nikolaos a tímto pasoval Bläuela na rytíře. Od toho okamžiku přestávají sedláci používat chemických hnojiv a místo toho si pořídí stádo ovcí. Obsah humusu v zemině se navýšil. Na škůdce jakým je olivová moucha se používají lepkavé pasti a vzniká první Bläuel bio - kooperativa jež spojuje tři sta sedláků vlastnících tři sta tisíc olivových stromů. Mnoho druhů ptactva se opět navrátí a dávno zapomenuté bylinky zase voní krajem.
Vrací se také Janni, syn Nikolaose, jež studoval v Athénách design. Nyní tráví noci v olivovým mlýně. Venku se probouzí dny růžovými lampiony a v mlýnici melou tuny těžká, granitová mlýnská kola olivy na kaši. Taková diskotéka ve městě je proti rachotu mlýnských kol, oáza ticha. Janni hlídá proces: každá cizí, přezrálá, nebo nahnilá oliva by zfalšovala aroma. Je to závod proti času: jen během posledních 24 hodit sklizené olivy dávají oleji nejvyšší kvalitu. V Mani, kde jsou stromy sestříhané do miniatur, dává jeden strom dva až tři litry oleje. Normální je 10 až 15 litrů.
Nakonec se hustá kaše z mlýnic namaže na specielní rohožky a hydraulicky se za studena zpresuje: po dlouhých šedesáti minutách počnou téci první kapky, po čerstvě posekané trávy vonící, oleje. Otec se synem třou olej mezi prsty, přivoní k němu. Pak si v něm namáčí čerstvě pečený bílý chléb a posypou mořskou solí.
"Jeden z nejlepších olejů na světě", dodává komentář v časopise "Feinschmecker". Nikolaosovi je to putna. Právě vychutnává tuto plnohodnotnou lahůdku, ponořený do sebe, se zavřenýma očima.....
