4. července 2011
V úterý nejdeme do práce, protože kalendář ukazuje svátek slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Připomeňme si, kdo byli a co vykonali.
Konstantin (Cyril) a Metoděj pocházeli z města Soluně (Thessaloniki) v byzantské neboli východořímské říši. Tato říše byla dědičkou kultury starověkého Řecka i Říma. Jejím hlavním městem byl Cařihrad (Istanbul, Konstantinopol), vystavěný císařem Konstantinem jako nové hlavní město římské říše a nazývaný též Nový Řím.
Metoděj byl státním úředníkem a později mnichem. Ovládal slovanský jazyk, jemuž se pravděpodobně naučil od slovanských venkovanů, kteří přicházeli do města prodávat zemědělské plodiny. Konstantin, jeho mladší bratr, studoval v Cařihradě řecké i římské spisovatele doby klasické, geometrii, aritmetiku, astronomii a všechna ostatní řecká umění. Studium ukončil dosažením titulu „filosofa“. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze.
Koncem r. 860 přišlo od národa Chazarů poselstvo k byzantskému císaři s prosbou, aby jim poslal učitele křesťanské víry. Konstantin a Metoděj se vydali na tuto misii a cestou v Chersonu u Černého moře hledali ostatky svatého Klimenta podle starých písemných záznamů i podle místního ústního podání. Ostatky skutečně nalezli a část jich pak nosili stále s sebou. V zemi Chazarů Konstantin diskutoval o víře s židy a muslimy, a v diskusi zvítězil. Hned po skončení disputací dalo se okolo 200 Chazarů pokřtít a jejich vladař prohlásil, že dává každému volnost, aby kdo chce, stal se křesťanem.
V roce 862 se objevili v Cařihradě poslové velkomoravského knížete Rostislava a přednesli císaři Michalu III. tuto žádost: „Lid náš zavrhl již pohanství; avšak nemáme učitele, jenž by nás v našem jazyce pravé víře křesťanské naučil, aby též jiné kraje slovanské vidouce to, napodobily nás; pošli nám tedy, o císaři, biskupa a učitele takového, neboť od vás na vše strany dobrý zákon vychází.“
Velká Morava byla tehdy samostatným státním útvarem. Na jejím území působili od počátku 9. století misionáři z východofranské říše. Kníže Rostislav si uvědomoval, že tím Frankové získávají politický vliv v jeho zemi. Čechy byly považovány za misijní území biskupství řezenského, na Moravě působili kněží z biskupství solnohradského. Rostislav se nejprve obrátil do Říma s prosbou, aby na Moravu byli posláni misionáři, kteří by zřídili pro Moravu vlastní církevní organizaci, na franské církvi nezávislou. Avšak jeho žádosti v Římě nebylo vyhověno. Po tomto nezdaru vyslal Rostislav poselstvo do Cařihradu.
Císař Michal III. pověřil misijní prací na Moravě bratry Konstantina a Metoděje, kteří už osvědčili své misionářské schopnosti a navíc mluvili slovansky. Konstantin sestavil společně s Metodějem podle řecké abecedy písmena pro slovanské hlásky a začal hned překládat evangelia na slovanský jazyk. Císař Michal III. odevzdal jim pro Rostislava list, v němž pravil: „Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tj. slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší a čestnější nad zlato a stříbro a drahé kamení.“
Na Východě se rozumělo samo sebou, že každý národ potřebuje písemnictví a bohoslužby ve vlastním jazyku. Tak byla vytvořena bohoslužba koptská, syrská, arabská, perská, arménská, gruzínská, gotská aj. Jiné poměry byly na Západě, kde Římané všude zaváděli latinské bohoslužby. Tak ani Němci zatím neměli bohoslužby a písemnictví ve svém jazyce, a proto se vůbec nezabývali otázkou slovanského písemnictví.
Konstantin a Metoději přišli na Moravu roku 863 (mnemotechnická pomůcka: o-še-tři) a přinesli s sebou první slovanskou knihu – překlad evangelií. Po příchodu přeložili v nejkratší době do slovanského jazyka i ostatní bohoslužebné texty a začali konat bohoslužby slovansky. Jejich jazykem byla staroslověnština neboli církevní slovanština. Základem bylo nářečí používané v okolí Soluně, ale tehdy se ještě slovanské jazyky tolik nelišily, takže byla staroslověnština srozumitelná i obyvatelům Velké Moravy.
Působení obou bratří bylo provázeno velkým úspěchem. Vedoucí osobností byl Konstantin, zatímco Metoděj přisluhoval a podroboval se mladšímu bratru jako služebník. Mnoho lidí se účastnilo jejich bohoslužeb a kázání. Moravané, dosud ne zcela oproštění od pohanských kouzel a rituálů, poznávali náboženství lásky k bližnímu.
Konstantin a Metoděj zřídili také školu pro výchovu slovanských kněží. Jejich prací byly ohroženy zájmy Východofranské říše. Zakrátko vypravil král Ludvík II. Němec proti Rostislavovi vojsko a Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat německým kněžím. Ti vytýkali oběma bratřím, že bohoslužbu konají slovansky a ne - jako oni - latinsky. Domnívali se, že bohoslužba smí být konána jen řecky nebo latinsky nebo hebrejsky, tj. v těch jazycích, v nichž podle evangelia Lukášova byl na kříži Kristově nápis „Král židovský“. Ale Konstantin se nedal zviklat ve svém způsobu misijní práce.
Za půl čtvrtého roku vychovali svatí bratři řadu moravských mladíků pro duchovní službu a bylo nutné postarat se o jejich rukopoložení (vysvěcení). Proto se vydali s těmito mladíky na cestu do Cařihradu. Odebrali se do Benátek, aby odtud lodí odjeli do Řecka. V Benátkách vzbudili pozornost místních duchovních. Ti se vrhli na Konstantina jako havrani na sokola (jak říká legenda) a útočili na něj slovy: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi nyní Slovanům sestavil písmena, kterých nikdo jiný před tím nevynašel, ani apoštolé, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, v nichž má Bůh býti oslavován, hebrejský, řecký a latinský.“
Konstantin odpověděl: „Což pak Bůh nedává padati déšť na všechny stejně? A slunce nesvítí stejným způsobem na všechny? A nevdechujeme všichni stejně vzduch? A vy se nestydíte stanovit pouze tři jazyky, ostatní pak národy a plemena odsuzujete k slepotě a němotě? Řekněte mi, zda chcete Boha dělat nemohoucím a slabým, jako by to nemohl dáti všem národům, anebo závistivým, aby jim toho nepřál?“ Uváděl jim i citáty z bible na podporu svého stanoviska.
Z cesty do Řecka nakonec sešlo, protože bratři obdrželi pozvání papeže Mikuláše I., který jim vzkázal, že je touží spatřit. Bratři vyhověli jeho pozvání. Římský papež byl pro ně prvním patriarchou křesťanské církve a biskup cařihradský druhým. Křesťanská církev tehdy ještě nebyla rozdělena na katolickou a pravoslavnou. Mezi Římem a Cařihradem byly stálé styky i přes určité neshody.
Téměř současně s pozváním Mikuláše I. došla do Benátek i zpráva o jeho smrti. Jeho nástupcem byl Hadrián II. Výpravě z Velké Moravy vyšel ve slavnostním průvodu vstříc, jistě též proto, že bratři s sebou nesli ostatky sv. Klimenta. Papež Hadrián II. vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou, sám položil slovanské bohoslužebné knihy na svatý prestol ve chrámě Panny Marie a Jesliček a byl přítomen slovanským bohoslužbám, jež konal Konstantin za zpěvu slovanských žáků.
Během pobytu v Římě Konstantin vážně onemocněl. V řeckém monastýru, kde bydleli, přijal mnišství a jméno Cyril a za padesát dní nato zemřel ve věku 42 let. Byl pohřben v Římě ve chrámu sv. Klimenta. Když se mu Metoděj krátce před jeho smrtí svěřil, že se leká bojů, které ho očekávají, a že pomýšlí na tichý život v monastýru, prosil ho Cyril, aby neopouštěl moravskou misijní práci a dokončil brázdu, kterou dosud společně orali.
Papež vysvětil Metoděje na biskupa a vytvořil mu biskupství tím způsobem, že obnovil bývalé biskupství sremské, které mělo sídlo ve Sremu (nynější Sremská Mitrovice v Srbsku). Papež vytvořil z Moravy a Panonie církevní provincii, která měla spadat pod sremské biskupství.
Metoděj se vrátil na Moravu, kde mezitím proběhly velké změny. Svatopluk, synovec knížete Rostislava, se spojil s Franky, aby mu pomohli získat vládu nad Velkou Moravou. Rostislava nechal zajmout a předal jej do franské říše, kde byl Rostislav oslepen a uvězněn. Svatopluk se stal knížetem Velké Moravy a uznal nadvládu Franků.
V zemi získali velký vliv němečtí kněží, kteří vytýkali Metodějovi, že se vetřel do území příslušejícího pod pravomoc německých biskupů. Metoděj byl v prosinci 870 povolán do Řezna a souzen třemi biskupy.
Traduje se, že biskup Hermanrich pasovský přišel k tomuto církevnímu soudu v jezdeckém oděvu s bičem v ruce a hnal se na Metoděje, aby ho udeřil do tváře. Metoděj a jeho učedníci byli odsouzeni a uvězněni. Jeden z učedníků uprchl koncem r. 872 nebo začátkem roku 873 ze žaláře a podal zprávu papeži Janu VIII. Papež přikázal Metoděje propustit na svobodu a biskupové se měli za trest zdržet tak dlouho bohoslužeb, jak dlouho byl Metoděj vězněn.
Ale zároveň poslal papež Metodějovi list, kterým zakázal užívat při bohoslužbách slovanský jazyk a připomenul, že bohoslužby se mají konat buď latinsky nebo řecky, „jak to činí církev Boží na celém světě“. Metoděj neuposlechl zákaz a konal i dále bohoslužby slovansky.
Metoděj budoval na Moravě slovanskou církev, ale kníže Svatopluk nechápal výhody samostatné církve pro svoji zemi a upřednostňoval na svém dvoře latinskou bohoslužbu. Svatopluk v té době sice už nepodléhal východofranské říši, ale ponechal si na svém dvoře německého kněze Vichinga a benátského kněze Jana.
Tito kněží si získali Svatoplukovu přízeň také shovívavostí k jeho pokleskům. Zatímco Metoděj považoval za svou povinnost napomínat Svatopluka, aby zachovával manželskou věrnost, Viching a Jan knížete omlouvali a prohlašovali napomenutí Metodějovo za drzost a urážku panovníka.
Benátský kněz Jan podal roku 879 u papeže stížnost, že Metoděj hlásá víru, která se liší od učení římské církve, a že mši slouží v barbarském, tj. slovanském jazyku. Papež Metodějovi nařídil, aby přišel do Říma za účelem zjištění, co je na stížnostech pravdy.
Podle názoru německých kněží učil Metoděj odlišnou víru než oni, protože nechtěl vložit do vyznání víry slovo „Filioque“. Ve Španělsku a Franské říši se totiž od roku 589 postupně rozšířilo učení, že Duch svatý pochází od Otce i Syna (ex Patre Filioque), a proto bylo vyznání víry doplněno slůvkem „Filioque“ (Syna). Podle původního nicejsko-konstantinopolského vyznání víry pochází Duch svatý pouze od Otce. Východní církev odmítala a dosud odmítá toto vyznání jakkoli měnit a ani Metoděj nechtěl provádět žádné změny.
V té době ještě ani v Římě nebylo užíváno vyznání víry se vsuvkou Filioque. Sám papež Jan VIII. psal cařihradskému patriarchovi: „My nejen toho (tj. „Filioque“) nevyslovujeme, ale co více, ty, kteří ve svém nerozumu první se opovážili to říci, odsuzujeme jako převratitele nauky Pána Krista i svatých otců, kteří nám na sněmech svěřili svatý symbol, a stavíme je do jedné řady s Jidášem.“ Proto papež shledal Metoděje pravověrným.
V otázce bohoslužebného jazyka dovedl Metoděj přesvědčit papeže o správnosti svého stanoviska. Papež schválil slovanskou bohoslužbu s tím, aby evangelium při ní bylo zpíváno nejdříve latinsky a pak teprve slovansky. Pro Svatopluka měla být sloužena mše latinská, když se mu více zamlouvá než slovanská.
Spolu s Metodějem jel do Říma i německý kněz Viching, jenž tam byl vysvěcen na biskupa. Než se Metoděj vrátil s papežovým listem schvalujícím slovanskou bohoslužbu na Moravu, dorazil už ke Svatoplukovi Viching s jiným údajně papežovým listem, který slovanskou bohoslužbu zakazoval.
Znepokojený Metoděj poslal papeži zprávu a prosil o vysvětlení. Po určité době přišla odpověď, že papež žádný jiný list neposílal. Tuto odpověď přečetl Metoděj ve shromáždění zástupců moravského lidu. Tak byl Viching donucen odejít z Moravy a odebral se patrně k východofranskému králi Arnulfovi. Metoděj poté odcestoval do Cařihradu na pozvání císaře Basila I. Makedonce.
Když se vrátil na Moravu, přeložil Metoděj do slovanského jazyka zbývající části bible, vyjma knihy makabejské. Metoděj vzdělával žáky, zvolil svého nástupce a roku 885 zemřel. Krátce předtím se stal Svatopluk vazalem východofranské říše.
Hned po Metodějově smrti pospíšil Viching za souhlasu Svatopluka do Říma. Nový papež Štěpán VI. (V.) poslal po něm na Moravu list, kde zdůrazňoval nutnost víry, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, určil Vichinga za správce moravské církve a přísně zakázal slovanskou bohoslužbu. Učedníci Metodějovi prohlašovali, že rozhodnutí papežovo považují za nesprávné.
Svatopluk na to řekl, že sám nedovede rozeznat lživého učitele od pravověrného a že dá tomu za pravdu, kdo bude přísahat, že jeho víra je pravá. Vichingovi příznivci odpřisáhli, dříve než Svatopluk dořekl, což vedlo k podezření, že s nimi byl předem smluven.
Metodějovi žáci byli pozavíráni do vězení a vyvedeni za hranice země. Odebrali se k jižním Slovanům, kde položili základ samostatného kulturního života Bulharů a Srbů. Na Moravě zavládla latinská církev až do zániku velkomoravské říše kolem roku 905.
V následujících staletích se římská církev nadále stavěla proti bohoslužbám v národních jazycích. Když kníže Vratislav II. požádal roku 1080 papeže Řehoře VII., aby schválil v Čechách všeobecné konání slovanské bohoslužby, odpověděl papež: „Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k slavení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby všem bylo zjeveno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl.“
Slovanské bohoslužby se udržely v Chorvatsku, ovšem i tam musely čelit zákazům. Roku 1248 povolil papež slovanské bohoslužby v biskupství senjském na dalmatském pobřeží. Město Senj navštívil mladý Karel IV. a byl natolik zaujat slovanskými bohoslužbami, že je chtěl obnovit i v Čechách. Podařilo se mu pak získat povolení k založení Emauzského kláštera.
Slovo „Filioque“ zůstává jedním z nejdůležitějších bodů, které dodnes rozdělují katolickou a pravoslavnou církev. Od roku 1014 je pro celou katolickou církev závazné, že Duch svatý vychází od Otce i od Syna, zatímco pravoslavná církev trvá na původním nicejsko-konstantinopolském vyznání, že Duch svatý vychází pouze od Otce. O tomto tématu se vedou teologické diskuse.
Katolická církev připouští vyznání víry v řečtině bez Filioque, v latině a národních jazycích se obecně užívá verze s Filioque. Zde se můžeme dočíst o dokumentu z Říma z 13. 9. 1995, který se snaží smířit pozice katolické a pravoslavné církve.
Dana Mentzlová
