Jiří Wolf
Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo
v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu),
pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem
krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl
jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře,
jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na
internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může
přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky
Šabatové.
Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem
přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše
kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva
„důkladně zamaskovaní“ tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost
neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek
a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: "Jiří, hlavně se tam
dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření." S tím, že si musím odskočit
na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho
nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.
2
Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo
napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy
nestačila. Nakonec jsem ty l "vitamínové" dárečky od jeho přátel musel cpát do
služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům,
když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl
za lumpárnu! Řekl jsem mu: "Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za
nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně
nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči:
"Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil
na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou". Těm jeho smutným kukadlům
alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod
polštář.
Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo
na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se
platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě
rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do
kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali
do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z
celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční
částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne
nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly
všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by
především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora
Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.
Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli
zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na
všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s
prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme
hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse
rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen
jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé
konto peníze - i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na
vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!
V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v
těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných
žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta
hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto
hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty
žádala - povětšinou jsme měli ex offo - na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako
prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy!
To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky!
3
Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby
nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.
Celá tahle banda, spojená tak
morální kolektivní vinou,
dostala pak od Havla koryta.
Skuteční bojovníci proti
totalitě nedostali po roce
1989 nic! Byla tu vážná
obava, že by tito militantní
antikomunisté požadovali
legálního zrušení KSČ a to
podle dokumentu OSN z roku
1948, že by požadovali
potrestání zločinců, odebrání
jejich nakradených majetků,
zákaz práce komunistů v
justici, policii, atd. A pan V.
Havel se přece na své tajné
návštěvě v Moskvě - ještě před 17. listopadem 1989 - dohodl s tamní mocí, že k
něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového
prezidenta, člověka, který je ochoten ke "kompromisům", tedy zrady na vlastním
národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální
deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály
záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi
pohovory na téma: "Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu.." Jen sondovali, jak
jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.
L.P. 1990. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání "Dobrý voják
Wolf" Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji
maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky
do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne
o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.
Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v
Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil.
Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u
břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro
pana prezidenta, tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po
bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo
několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.
Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového
poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a
objednal si kávu. Já peníze neměl, a proto jsem vedle Havla seděl na suchu.
Václav Havel a Lenka Procházková v roce 1986
4
Václav Havel a Zdeněk Rotrekl v květnu 1988 na parníku.
Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase
ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce
dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem, nenapil. Václav si
objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná.
"No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu", chválila svého abstinujícího
manžílka Oluška.
Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. "Díky tvému nařízení, Vašku, že
Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale
to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky
závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle." Tak jsem mu řekl popravdě,
jak si náramně žiji. "Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé
osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk... abys jen ty vynikl,
likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát,
jak já se mám?“ Byl jsem pěkně naštván. „Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k
tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!"
Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam
nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před
ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze
židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k
5
tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! "Kdo mu do
toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu
chlast!" zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně
profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré "zmrzlinové
poháry".
To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu
pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan
kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan
kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci
ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka
zase neuhlídala. "Tak tohle sis měl, Stuarte" vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po
zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě. Nejenom
nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!"
Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého
obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu
nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u
soudu řekl: "Vašku, jsi prase!" a měl a dodnes má pravdu.
Já to cibulkovské tričko s tím nápisem "Vašku, jsi prase", ještě mám a občas ho na
sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v
podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.
Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s
ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku.
6
Podle interního předpisu ministerstva vnitra - tento předpis se vztahoval na celý
východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či
ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v
tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala
výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo
propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský "pardon"! Nic totiž není
zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo
spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho
bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a
mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci, se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž
dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v
Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z
Karlova náměstí.
Jednou jsem si k ní přišel pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na nákup
fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do
exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na
jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je
do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel, byl vždy a výhradně v
obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý
nábytek. Křesla, skříně - dobrá finta - umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které
paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi
štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený
nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít!
Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího
stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je.
Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak
byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na
svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své
chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz
nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal,
aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila -
jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům - mi ale nic neposlala. Asi si
myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření!
Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do
vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a
že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve
vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno,
prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: „Vždyť víš, všude má režim své lidi,
a to i na poště, jak posílám peníze.“ Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají
disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.
7
Podobné se odehrávalo ve všech
rodinách, kde se držel tak zvaný
bank, tedy u lidí, kteří měli
přístup k penězům. Pamatuji si,
jak jsem jako šílený lítal po
Praze, po bytech disidentů a
sháněl peníze na balíček pro
Jitku, která byla zatčena v
souvislosti se skupinou SRA
(Jan Wunsch). Zadarmo
přepisovala dokumenty
Solidarity z Polska. To vše se
rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu
dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i
u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček.
Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s
jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých
seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát
neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že
moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to
vzpomenu.
Nic se ale nedělalo zadarmo. "Funkce" v disentu se rozdávali jen ze známosti.
Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty
se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O
dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze.
Dělalo se mi z toho špatně!
Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z
Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě
československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle
brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel
převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se
nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava
alkoholem! Tak psal západní tisk!
Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam
vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama,
manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od
režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga
Havlová nebyla doma, aby své „malé dítě“, Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její
Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem,
kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z
tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. "Ať
8
se sama o sebe postará!" To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším.
Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!
Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a
vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a
nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen
přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.
Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989
protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě
propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem
ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé
Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by
takovou propagaci komunismu zakazoval.
A pak jsme zjistili, že "čepičáři" mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z
Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se
nejprve na úřadě Prahy 1 - jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce
vždy na čtvrt roku - prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel
poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního
dokladu - poštovního ústřižku - bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za
zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením
místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem
takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal
kritický článek "Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i
drogy" a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu
tehdejšímu tisku.
Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se
krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý!
Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout
opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu
a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či
nikoli.
Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří
dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po
roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá
vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových
bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce
1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.
Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i
všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se
soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál
Zdroj: http://www.cs-magazin.com/2009-
08/view.php?article=articles/cs090866.htm
Čítajte viac: http://dolezite.sk/Opilec_Vaclav_Havel_159.html#ixzz0dGCx2V74
