Vztahy mezi rodiči a dětmi

Dokud člověk využívá podporu rodičů, ať už ve formě bydlení, nebo tak, že od rodičů pravidelně dostává peníze, je jim určitým způsobem zavázán a nemůže se divit, že jeho rodiče mají pocit, že mu mohou něco přikazovat a řídit jeho životní kroky. Chce-li se jedinec vymanit z vlivu rodičů, pak tím nejjednodušším krokem je finanční a existenční nezávislost na nich. Tedy najít si své bydlení, najít si práci, která přinese dostatek peněz. A ve chvíli, kdy začnou být na rodičích v těchto oblastech nezávislí, mohou se pokusit s nimi vést rovnocenný dospělý dialog, až v tuto chvíli mají právo říci například větu typu: Hele, mami, tati, mám vás rád, ale tohle si opravdu udělám podle sebe, a ne tak, jak byste si přáli vy! Ani samostatnost a nezávislost na rodičích ale neznamená, že na ně začneme být hrubí a zlí, že jim začneme ve všem odporovat. Základem všech dobrých vztahů mezi lidmi je důvěra, respekt a naslouchání. A nejinak tomu je ve vztahu rodičů s dětmi. Děti by si měly uvědomit, že mnohé neshody a konflikty s rodiči pramení z jejich lásky k nim, strachu o ně a touhy ochránit je před světem a zjednodušit jim v něm orientaci tak, aby měly větší šanci prožít co nejlepší život. Pokud má dospělý člověk rodiče, kteří mu neustále servírují, jak je strašné dítě, jak je hrozně nevděčný a jak by se v tom a tom měl polepšit, nemá často příliš smysl snažit se takovýmto rodičům zavděčit. Je totiž pravděpodobné, že takto negativističtí rodiče budou svému – i dospělému – dítěti neustále něco vyčítat, budou si neustále stěžovat, a pravděpodobně nepůjde udělat nic, co by je v jejich výčitkách uklidnilo nebo změnilo – jak by si mnohé děti přály. Jediný způsob, jak se zbavit výčitek, je schopnost se vůči rodičům asertivně vymezit, projevit před nimi své skutečné pocity, říci jim, jak nepříjemné jsou jejich neustálé výčitky, a pokusit se je takto jasně – ale slušně – usměrnit. Je však také možné, že se někdo narodil velice urputným rodičům, kteří nejsou schopni ani ochotni po přímém asertivním rozhovoru své výčitky zmírnit. Pak je nejlepší obrana přijmout situaci, jaká je, říci si, že rodiče už se asi nezmění, a brát je takové, jací jsou, i s jejich stížnostmi, a dále si žít svůj život. Někdy za takové chování rodičů může jednoduše jejich vlastní výchova. Jejich rodiče to také tak dělali a oni to jinak neumějí. Navíc když se ukáže, že měli pravdu, cítí se nepostradatelní, což jsou pocity, které sami v dětství postrádali. Vesměs platí, že nemá valný smysl se s rodiči hádat. Hádaví rodiče mají totiž vždy pocit, že jsou na světě déle, a tak mají právo vám mluvit do věcí. Nebo jsou přesvědčeni, že když vám dali život a vychovali vás, že je musíte poslouchat, ať se vám to líbí, nebo ne. Jediné, o co se může dospělý člověk pokusit, je zavést vážný a klidný rozhovor, ve kterém projeví své pocity, řekne, co mu vadí, požádá rodiče, aby se k němu již nechovali jako k malému dítěti, protože už je dospělý. Někdy je potřeba neustále opakovat něco ve smyslu: ,Ano, rozumím vašemu rozčilení, rozumím tomu, co mi říkáte, ale já to tentokrát udělám tak a tak, jsem už dospělý, tak mé přání prosím respektujte.‘ Nebo třeba: ,Mám vás rád, ale opravdu je pro mě těžké poslouchat, jak mi neustále něco vyčítáte, myslím si, že si tyto výčitky od vás nezasloužím. Základ je říci rodičům, co nám vadí, projevit své skutečné pocity vůči nim a vůči jejich chování. „Někteří rodiče pak pochopí přání svého dospělého dítěte a dojde ke smíření, jiní rodiče se však už nikdy nezmění, a tam je potřeba zůstat shovívavý. Každý by si měl uvědomit, že ať chce nebo ne, ať se mu to líbí nebo ne, rodinné vztahy jsou alfou omegou v jeho životě. Určují všechny jeho další vztahy včetně partnerských, pracovních, ale i k sobě samému. Mezi vděčností a možností žít si svůj život tedy nemusí být žádné hranice. Děti mohou zůstat rodičům vděční, přesto si žít podle svého. Vše je dáno vzájemným respektem, slušností a schopností spolu komunikovat. Pokud v dětech i nadále přetrvávají pocity, že i v dospělosti musí rodiče bezděčně poslouchat a podřizovat se jim, pak by měly vyhledat odbornou pomoc psychologa, který jim pomůže vymanit se z úzkostí, které je vedou k tomuto chování. A to samé platí i pro rodiče. Jak by řekl klasik. Každé období života je etapa zkušeností a s tím spojené moudrosti. Někdy se stává, že si zkušenosti ani moudrosti člověk neosvojí nikdy. Moudrost tedy nelze přisuzovat starým nebo mladým, je to otázka zkušeností. V určitých ohledech tak může být zkušenější mladší než starší a naopak.

Napsala psycholožka Alex Hrouzková.