čtvrtek 29. dubna 2010
úterý 27. dubna 2010
čtvrtek 1. dubna 2010
FEJETON: Jarní
1. dubna 2010
Jaro se podobá mládí; a také ránu.
„Ale vždy znovu bude se takový svět pomíjivosti tvořit: kdo by vás chtěl spasit z prokletí vznikání?“ - Anaximandos
Když je člověk mlád, nachází – jak se říká – každé ráno pod polštářem dukát. Po třicítce už tam není nic, od čtyřicítky musí arci pokaždé doplatit sám. Jak na tohle přichází, probouzí se mu povědomí o neúprosném ubývání vlastního času – s čím zamlada rouhavě plýtval, začíná se posléze k tomu chovat jak k měšci. Vědom si náhle, že i jeho žití má jako všechno svoje dno…
Mladý člověk je milionář se všemi vlastnostmi, jež s sebou tento požehnaný stav přináší. Síla, krása, vitalita, to všechno je jaksi samo sebou – je bohatý svojí budoucností, která je mnohem širší než minulost. Ať bylo co bylo, teprve BUDE, co skutečně nakonec jeho životu poskytne tu kýženou polohu, jíž věří – věří sobě, svojí budoucnosti. Coby boháč může si tak klidně dovolit plýtvat, jak to rozmařilosti (nejen) jeho mládí přísluší – rozhazuje si svůj čas, jako se drůbež krmí na dvoře; protože měšec je vlastně ještě pytel. Kdo však od začátku dobře dovede hospodařit (a jak marná tu bývá výchova!), sklizně se obvykle dočká. Mnozí sklidí, co zaseli; jiní se naučí polnímu pychu; třetí mezitím zahynuli. Všechny tyto dovednosti z mládí člověk nikdy nezapomene; ani ony nikdy nezapomenou na něj. Svůj čas si každý nese s sebou, jakkoli se domnívá, že se veze na jeho voze…
Třicátník bývá solidně již zajištěn, takže pod polštářem zatím moc hledat netřeba. Má většinou malé děti, profesi a materiální zázemí. Je páteří společenských statistik. Jeho pravděpodobný životní čas dospívá již do půlky, ale on se stále cítí být jaksi na začátku. Čas je mu pořád ještě levným zbožím, za jaké vedle vzduchu, vody a lesa platit netřeba. Obvykle...
Silný, zdravý a úspěšný třicátník toho už hodně vydělal, takže i hodně prodal – za některé obchody se stydí, nikdo o nich naštěstí ale neví. Někdo prodával vzduch a sklidil vítr, ale ten je zato o to ošlehanější. Ztráty zdají se být nicméně dobře zaplaceny solidním portfoliem opravdu leckdy tvrdých zkušeností – třicátník je ještě příliš mlád, aby se sám sebe dokázal zeptat, není-li celý ten balíček jen nepodařeným pokusem na herní burze života. Kolik je lidí, jimž jejich čas mezi prsty nepřeteče? Kdo ho kolik zachytí? Kdo může vůbec takové otázky pokládat a pokoušet se na ně odpovídat?
Stružka času jaksi proudí nicméně pořád, protože nic není člověku tolik vlastní jako spoléhání se na zaručenost vlastního pobytu v jeho zdánlivě neomezeně se opakující neukončenosti. Svah času je ještě dlouhý. Po čtyřicítce se ale začnou dít věci: leckdo poněkud zmaten, že už půlka života pryč a ráj srdce pořád nikde, jiný o tom neví, a to je jeho štěstí. Obvykle ale muž (žena ne – ta to dávno ví) začne přemýšlet, ptát se – a nepříliš ochotně platit ty dukáty. Tu zdravím těla, tu duše, sportem, vitamíny - antidepresivy, chlastem, drogami.
Život vede k pokoře – čas je, hleďme, mnohem kratší, mám, bože můj, jen jednu svíčku, byť se zdála být zpočátku tak vysoká. Lituje; i bilancuje; hledá útěchu – a nachází a ztrácí a nachází, život pokračuje. Opakovaně se zdvihá z vlastních trosek. A jedno tělo stále přitom existuje, takže to zvládá všechno najednou. Rozdíl mezi minulostí a budoucností je jen v tom, že zatímco to první už nikdo nezmění, to druhé stále nabízí hodně variant – v budoucnosti je možnost a dokud je život, je i budoucnost. Platí to pro vše, co se měří časem. Jaký div, že člověk svědomitě tedy shrabuje zbylé zásoby času, spěchá, rychle hledí dohnat dílo, užít konečně i krásy, lásky, života…
Mládí má handicap nezkušenosti, stáří zase sešlosti. Čas je zrání – a šance…
Tehdy začíná člověk žít, vychutnávat, vážit si, a – nacházet. Čas jako jediný z lidských pojmů, jako by chtěl poukázat na svého skrytého objevitele Platóna, spravedlivě životního samohospodáře odměňuje moudrostí stáří, každého stejně, nezávisle na tom, jak se má ekonomicky. A nejen - „Kdybych byl o dvacet let mladší!“ stěžoval si sedmdesátiletý Picasso; ještě jednou tolik mu bylo dáno. Starý člověk je opět milionář. Že je slabý, škaredý, pasivní, je jaksi samo sebou – je bohatý tím, že jeho minulost je mnohem širší než budoucnost. Ať bylo, co bylo, skutečně to BYLO, a to utvořilo jeho život, který tu stále má na sobě, s sebou, všechno bohatství v jednom.
Starému člověku jeho čas už konečně neběží, ale on sám běží po něm. Intuitivně pochopil, aniž si to většinou kdy uvědomil, že on sám je jako ten den nebo rok. Ve věčnosti pomíjivý. Na pyramidě svého díla, jež je takové či onaké, ale každopádně jeho, tak pro uklidnění může shlédnout dolů zpět, aby pokorně poděkoval místu, kde právě stojí, za to, že tam je.
Neboť jako na pozadí věčnosti je jeho život jen jedním periodickým cyklem z mnohých, tak on sám zakouší tu mnohost nejen v opakování jar, kdy slunce mu pokaždé zahřeje tvář, ale i rán, kdy světlo mu zase prosvětlí jeho starou duši, zaručeně, neměnně, zatím. Stále znovu dokola totéž, a pokaždé jinak – život běží, protože naplňuje kosmické poselství, jež tu ve svém imaginárním absolutoriu stále stojí, čímž všechno JE. Mnohokrát - pokaždé proto jen jednou… Kdo se teď zase dožil jara, měl by za to také poděkovat...
Milan Dřevojánek
Jaro se podobá mládí; a také ránu.
„Ale vždy znovu bude se takový svět pomíjivosti tvořit: kdo by vás chtěl spasit z prokletí vznikání?“ - Anaximandos
Když je člověk mlád, nachází – jak se říká – každé ráno pod polštářem dukát. Po třicítce už tam není nic, od čtyřicítky musí arci pokaždé doplatit sám. Jak na tohle přichází, probouzí se mu povědomí o neúprosném ubývání vlastního času – s čím zamlada rouhavě plýtval, začíná se posléze k tomu chovat jak k měšci. Vědom si náhle, že i jeho žití má jako všechno svoje dno…
Mladý člověk je milionář se všemi vlastnostmi, jež s sebou tento požehnaný stav přináší. Síla, krása, vitalita, to všechno je jaksi samo sebou – je bohatý svojí budoucností, která je mnohem širší než minulost. Ať bylo co bylo, teprve BUDE, co skutečně nakonec jeho životu poskytne tu kýženou polohu, jíž věří – věří sobě, svojí budoucnosti. Coby boháč může si tak klidně dovolit plýtvat, jak to rozmařilosti (nejen) jeho mládí přísluší – rozhazuje si svůj čas, jako se drůbež krmí na dvoře; protože měšec je vlastně ještě pytel. Kdo však od začátku dobře dovede hospodařit (a jak marná tu bývá výchova!), sklizně se obvykle dočká. Mnozí sklidí, co zaseli; jiní se naučí polnímu pychu; třetí mezitím zahynuli. Všechny tyto dovednosti z mládí člověk nikdy nezapomene; ani ony nikdy nezapomenou na něj. Svůj čas si každý nese s sebou, jakkoli se domnívá, že se veze na jeho voze…
Třicátník bývá solidně již zajištěn, takže pod polštářem zatím moc hledat netřeba. Má většinou malé děti, profesi a materiální zázemí. Je páteří společenských statistik. Jeho pravděpodobný životní čas dospívá již do půlky, ale on se stále cítí být jaksi na začátku. Čas je mu pořád ještě levným zbožím, za jaké vedle vzduchu, vody a lesa platit netřeba. Obvykle...
Silný, zdravý a úspěšný třicátník toho už hodně vydělal, takže i hodně prodal – za některé obchody se stydí, nikdo o nich naštěstí ale neví. Někdo prodával vzduch a sklidil vítr, ale ten je zato o to ošlehanější. Ztráty zdají se být nicméně dobře zaplaceny solidním portfoliem opravdu leckdy tvrdých zkušeností – třicátník je ještě příliš mlád, aby se sám sebe dokázal zeptat, není-li celý ten balíček jen nepodařeným pokusem na herní burze života. Kolik je lidí, jimž jejich čas mezi prsty nepřeteče? Kdo ho kolik zachytí? Kdo může vůbec takové otázky pokládat a pokoušet se na ně odpovídat?
Stružka času jaksi proudí nicméně pořád, protože nic není člověku tolik vlastní jako spoléhání se na zaručenost vlastního pobytu v jeho zdánlivě neomezeně se opakující neukončenosti. Svah času je ještě dlouhý. Po čtyřicítce se ale začnou dít věci: leckdo poněkud zmaten, že už půlka života pryč a ráj srdce pořád nikde, jiný o tom neví, a to je jeho štěstí. Obvykle ale muž (žena ne – ta to dávno ví) začne přemýšlet, ptát se – a nepříliš ochotně platit ty dukáty. Tu zdravím těla, tu duše, sportem, vitamíny - antidepresivy, chlastem, drogami.
Život vede k pokoře – čas je, hleďme, mnohem kratší, mám, bože můj, jen jednu svíčku, byť se zdála být zpočátku tak vysoká. Lituje; i bilancuje; hledá útěchu – a nachází a ztrácí a nachází, život pokračuje. Opakovaně se zdvihá z vlastních trosek. A jedno tělo stále přitom existuje, takže to zvládá všechno najednou. Rozdíl mezi minulostí a budoucností je jen v tom, že zatímco to první už nikdo nezmění, to druhé stále nabízí hodně variant – v budoucnosti je možnost a dokud je život, je i budoucnost. Platí to pro vše, co se měří časem. Jaký div, že člověk svědomitě tedy shrabuje zbylé zásoby času, spěchá, rychle hledí dohnat dílo, užít konečně i krásy, lásky, života…
Mládí má handicap nezkušenosti, stáří zase sešlosti. Čas je zrání – a šance…
Tehdy začíná člověk žít, vychutnávat, vážit si, a – nacházet. Čas jako jediný z lidských pojmů, jako by chtěl poukázat na svého skrytého objevitele Platóna, spravedlivě životního samohospodáře odměňuje moudrostí stáří, každého stejně, nezávisle na tom, jak se má ekonomicky. A nejen - „Kdybych byl o dvacet let mladší!“ stěžoval si sedmdesátiletý Picasso; ještě jednou tolik mu bylo dáno. Starý člověk je opět milionář. Že je slabý, škaredý, pasivní, je jaksi samo sebou – je bohatý tím, že jeho minulost je mnohem širší než budoucnost. Ať bylo, co bylo, skutečně to BYLO, a to utvořilo jeho život, který tu stále má na sobě, s sebou, všechno bohatství v jednom.
Starému člověku jeho čas už konečně neběží, ale on sám běží po něm. Intuitivně pochopil, aniž si to většinou kdy uvědomil, že on sám je jako ten den nebo rok. Ve věčnosti pomíjivý. Na pyramidě svého díla, jež je takové či onaké, ale každopádně jeho, tak pro uklidnění může shlédnout dolů zpět, aby pokorně poděkoval místu, kde právě stojí, za to, že tam je.
Neboť jako na pozadí věčnosti je jeho život jen jedním periodickým cyklem z mnohých, tak on sám zakouší tu mnohost nejen v opakování jar, kdy slunce mu pokaždé zahřeje tvář, ale i rán, kdy světlo mu zase prosvětlí jeho starou duši, zaručeně, neměnně, zatím. Stále znovu dokola totéž, a pokaždé jinak – život běží, protože naplňuje kosmické poselství, jež tu ve svém imaginárním absolutoriu stále stojí, čímž všechno JE. Mnohokrát - pokaždé proto jen jednou… Kdo se teď zase dožil jara, měl by za to také poděkovat...
Milan Dřevojánek
středa 31. března 2010
Cesta osvícení - El Camino de Santiago
Cesta osvícení- video
Pravidla jsou jednoduchá. 100 kilometrů pěšky, nebo 200 na koni, či na kole. Na zádech musíš mít ruksak minimálně 12 kg těžký. Láhev s vodou, kabát, klobouk a hůl. Toto je jediná možnost nabytí oficielního průkazu svatojakubského poutníka. V klášterních sálech na patrových palandách a slaměných matracích přespáváš se spousty jinými co jdou stejnou cestou...
Ráno dostaneš razítko do průkazu a jdeš dále. Strádáš tolik, dosud jsi nemněl zdání, co tvé tělo dokáže vytrpět. Říká se, že na této pouti najdeš sama sebe, že se ti otevře tvé nitro, tvá duše, že pochopíš život, že potkáš Boha.
Zatím však pouze trpíš, jdeš od obzoru k obzoru, chvilkami vnímáš krásu kraje, častěji jen své bolavé tělo a odřená chodidla. Cesta vede divokými horami i otevřenou krajinou a na konci dne přicházíš do starých vesnic s jednoduchými hospodami, klášterem se staletou ubikací a honosnou katedrálou. 140000 poutníků vzalo v roce 2009 na sebe tyto útrapy a je věru záhadou, proč počet rok od roku stoupá?
Poutníci nejsou fanatičtí věřící, někteří nevěří v Boha vůbec. Většinou na otázku proč na pouti jsou, odpoví: hledáme smysl našeho bytí. Jsou známy i mnohé případy na smrt nemocných, kteří tuto cestu podnikají a při útrapách zemřou. Ano, cesta je vroubená mnoha hroby, říká se, že ten, co na této pouti ztratí život, přijde rovnou do nebe. Obzvláště ve středověku byla cesta nebezpečná, plno vrahů a loupežníků tu čekalo na snadnou kořist!
Letošní rok 2010 je tak zvaný svatý rok, to je vždy, když je svátek Jakuba 25. července. V ten den se otvírá v katedrále Santiago de Conpostela "Puerta del Pedrón", brána milosrdenství. Kdo touto bránou projde, je zbaven všech hříchů.
Nikdo jednoduše nechápe, proč v dnešní moderní době cesta znovu oživla. Málokdo očekává, že potká Boha. Kdo zná pozemské či nebeské tajemství, které se musí někde na kamenném putování v Galicii schovávat? Asi jen ten, co touto cestou prošel. Buen Camino, je pozdrav pocestných. Jsou dny, kdy jdeš v početné skupině a domlouváš se všemi jazyky naší planety, jsou dny, kdy jdeš zcela sám. Mladí i staří tu měří kroky Svatojakubskou cestu, na baťohách se jim houpají Jakubské mušle, symbol poutě, v rukách třímají hůl a o zážitky všeho druhu není nouze.
Když není vyznání v Boha tou hnací sílou, co je to pak? Je to pokus si jinak vyložit víru? Tu spirituelní moc, která nás obklopuje avšak již se dávno neslučuje s pohádkovými výklady církve, jež přestaly být důvěryhodné pro moderně myslícího člověka civilizace západního vzdělání? Nebo je to jednouše touha po změně, návrat do vlastního těla, zaposlouchat se bolavých svalů, nohou a odhodit všední starosti, být sám se sebou?
Na každý pád je cesta velice emociální a silná na vjemy: pouť lemují grandiózní církevní stánky - velkorysé katedrály a Basiliky. Okázalost těchto kamenných monumentů víry ti často vyrve dech. Nebi, v otevřené krajině Galicie, jednoduše neunikneš, bolavému tělu také ne a možná toto vše dohromady dává poutníkům pocit, že jsou sobě samým blíže, než ve všedních dnech. Někteří pak vypráví, že byli osvíceni boží pokorou.
Najdou se úseky cesty, které nejsou tak pěkné: vedou vedle dálnice, probíhají industriálními předměstími měst, nebo nudnými nížinami. Pak zase procházíš horskou vesničkou s kamennými domky s doškovými střechami, z kostela zaslechneš zpěv, vejdeš, zcela cizí lidé tě vezmou za ruce a ty zpíváš dávno zapomenuté písně.
Mosty patří k poutní cestě jako světlo k slunci. Některé jsou mohutné, jiné půvabné, ale málo jich je tak krásných jako v Puenta la Reina.
Katedrála v Santo Domingo de la Calzada magicky přitahuje pocestné: zde totiž vzlétlo kuře poté, co bylo upečené.Takto se to přihodilo: jedna služebná chtěla svést německého mladíka, ten ji však odmítl. Strčila mu do baťohu stříbrný kalich na víno a udala ho u soudce. Ten nechal chlapce pro krádež oběsit. Když zdrcení, mladíkovi rodiče odcházeli, aby pokračovali v pouti, volal za nimi syn: neodcházejte, já žiji! I běželi to říci soudci a ten opovržlivě odvětil: váš syn žije, jako toto pečené kuře, jež měl před sebou na stole. Po jeho slovech se kuře vzneslo z talíře a odlétlo. Odřízli tedy chlapce ze šibenice a pověsili tam soudce. Od té doby žije v katedrále kohout a slepice!
Jednoho dne se nečekaně vypotácíš strmou, kamennou pěšinou na Monte del Gozo, Horu Radosti, kde stojí sochy dvou poutníků z bronzu. Všechno, co se kolem tebe děje, je nepředvídané, celá pouť se podobá životu: víš kdy začala, ale nevíš kdy skončí a co tě cestou potká. Na Monte del Gozo zahlédneš v oparu dálky prvně velkolepou katedrálu v Santiago de Compostela. Tam tě čeká poslední razítko do svatojakubského poutního průkazu, který tě opravňuje se zvát poutníkem El Camino de Santiago.
Než opustíš toto posvátné město, vejdeš do katedrály. Během bohoslužby rozhoupe šest mnichů na třiceti pěti metrových lanech celou chrámovou lodí, 50 kilo těžké botafumerio, stříbrnou kadidelnici.Akce je to skoro cirkusácká, nebezpečná a ohromující. Později drobná jeptiška naplní chrám a každou jeho skulinku, svým jásavým sopránem. Mezi tím se utvoří fronta zpocených a znavených pocestných, aby za oltářem mohli obejmout, drahokamy zdobenou, sochu svatého Jakuba.
Znavení a špinaví poutníci se zářícíma očima! V chrámu sedí mladí vedle starých, esoteričtí hledači, ti otrlí, kteří cestu zdolali již vícekrát, nováčkové s bolavýma nohama, pravověrní, i vejtahové, kteří pak doma na mejdanech oslní posluchače svými zážitky. Dobrodružství a víra, poutní cesta do Santiago de Compostela zůstává mladá......
Více jak 1000 let překračují poutníci pas v Pyrenejích jménem Sompórt, opouští zde Francii a vstupují na Pyrenejský poloostrov. Svatojakubská cesta je však mnohem delší. "Cantimo francés" je od francouzských hranic až do cíle, Santiago de Compostela 770 km dlouhá a na její zdolání potřebuješ nejméně 4 týdny. Někteří jdou ještě dále, až ke Cap Finistere, tak zvaně na Konec světa, kde měl být svatý Jakub pochován. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.
Pravidla jsou jednoduchá. 100 kilometrů pěšky, nebo 200 na koni, či na kole. Na zádech musíš mít ruksak minimálně 12 kg těžký. Láhev s vodou, kabát, klobouk a hůl. Toto je jediná možnost nabytí oficielního průkazu svatojakubského poutníka. V klášterních sálech na patrových palandách a slaměných matracích přespáváš se spousty jinými co jdou stejnou cestou...
Ráno dostaneš razítko do průkazu a jdeš dále. Strádáš tolik, dosud jsi nemněl zdání, co tvé tělo dokáže vytrpět. Říká se, že na této pouti najdeš sama sebe, že se ti otevře tvé nitro, tvá duše, že pochopíš život, že potkáš Boha.
Zatím však pouze trpíš, jdeš od obzoru k obzoru, chvilkami vnímáš krásu kraje, častěji jen své bolavé tělo a odřená chodidla. Cesta vede divokými horami i otevřenou krajinou a na konci dne přicházíš do starých vesnic s jednoduchými hospodami, klášterem se staletou ubikací a honosnou katedrálou. 140000 poutníků vzalo v roce 2009 na sebe tyto útrapy a je věru záhadou, proč počet rok od roku stoupá?
Poutníci nejsou fanatičtí věřící, někteří nevěří v Boha vůbec. Většinou na otázku proč na pouti jsou, odpoví: hledáme smysl našeho bytí. Jsou známy i mnohé případy na smrt nemocných, kteří tuto cestu podnikají a při útrapách zemřou. Ano, cesta je vroubená mnoha hroby, říká se, že ten, co na této pouti ztratí život, přijde rovnou do nebe. Obzvláště ve středověku byla cesta nebezpečná, plno vrahů a loupežníků tu čekalo na snadnou kořist!
Letošní rok 2010 je tak zvaný svatý rok, to je vždy, když je svátek Jakuba 25. července. V ten den se otvírá v katedrále Santiago de Conpostela "Puerta del Pedrón", brána milosrdenství. Kdo touto bránou projde, je zbaven všech hříchů.
Nikdo jednoduše nechápe, proč v dnešní moderní době cesta znovu oživla. Málokdo očekává, že potká Boha. Kdo zná pozemské či nebeské tajemství, které se musí někde na kamenném putování v Galicii schovávat? Asi jen ten, co touto cestou prošel. Buen Camino, je pozdrav pocestných. Jsou dny, kdy jdeš v početné skupině a domlouváš se všemi jazyky naší planety, jsou dny, kdy jdeš zcela sám. Mladí i staří tu měří kroky Svatojakubskou cestu, na baťohách se jim houpají Jakubské mušle, symbol poutě, v rukách třímají hůl a o zážitky všeho druhu není nouze.
Když není vyznání v Boha tou hnací sílou, co je to pak? Je to pokus si jinak vyložit víru? Tu spirituelní moc, která nás obklopuje avšak již se dávno neslučuje s pohádkovými výklady církve, jež přestaly být důvěryhodné pro moderně myslícího člověka civilizace západního vzdělání? Nebo je to jednouše touha po změně, návrat do vlastního těla, zaposlouchat se bolavých svalů, nohou a odhodit všední starosti, být sám se sebou?
Na každý pád je cesta velice emociální a silná na vjemy: pouť lemují grandiózní církevní stánky - velkorysé katedrály a Basiliky. Okázalost těchto kamenných monumentů víry ti často vyrve dech. Nebi, v otevřené krajině Galicie, jednoduše neunikneš, bolavému tělu také ne a možná toto vše dohromady dává poutníkům pocit, že jsou sobě samým blíže, než ve všedních dnech. Někteří pak vypráví, že byli osvíceni boží pokorou.
Najdou se úseky cesty, které nejsou tak pěkné: vedou vedle dálnice, probíhají industriálními předměstími měst, nebo nudnými nížinami. Pak zase procházíš horskou vesničkou s kamennými domky s doškovými střechami, z kostela zaslechneš zpěv, vejdeš, zcela cizí lidé tě vezmou za ruce a ty zpíváš dávno zapomenuté písně.
Mosty patří k poutní cestě jako světlo k slunci. Některé jsou mohutné, jiné půvabné, ale málo jich je tak krásných jako v Puenta la Reina.
Katedrála v Santo Domingo de la Calzada magicky přitahuje pocestné: zde totiž vzlétlo kuře poté, co bylo upečené.Takto se to přihodilo: jedna služebná chtěla svést německého mladíka, ten ji však odmítl. Strčila mu do baťohu stříbrný kalich na víno a udala ho u soudce. Ten nechal chlapce pro krádež oběsit. Když zdrcení, mladíkovi rodiče odcházeli, aby pokračovali v pouti, volal za nimi syn: neodcházejte, já žiji! I běželi to říci soudci a ten opovržlivě odvětil: váš syn žije, jako toto pečené kuře, jež měl před sebou na stole. Po jeho slovech se kuře vzneslo z talíře a odlétlo. Odřízli tedy chlapce ze šibenice a pověsili tam soudce. Od té doby žije v katedrále kohout a slepice!
Jednoho dne se nečekaně vypotácíš strmou, kamennou pěšinou na Monte del Gozo, Horu Radosti, kde stojí sochy dvou poutníků z bronzu. Všechno, co se kolem tebe děje, je nepředvídané, celá pouť se podobá životu: víš kdy začala, ale nevíš kdy skončí a co tě cestou potká. Na Monte del Gozo zahlédneš v oparu dálky prvně velkolepou katedrálu v Santiago de Compostela. Tam tě čeká poslední razítko do svatojakubského poutního průkazu, který tě opravňuje se zvát poutníkem El Camino de Santiago.
Než opustíš toto posvátné město, vejdeš do katedrály. Během bohoslužby rozhoupe šest mnichů na třiceti pěti metrových lanech celou chrámovou lodí, 50 kilo těžké botafumerio, stříbrnou kadidelnici.Akce je to skoro cirkusácká, nebezpečná a ohromující. Později drobná jeptiška naplní chrám a každou jeho skulinku, svým jásavým sopránem. Mezi tím se utvoří fronta zpocených a znavených pocestných, aby za oltářem mohli obejmout, drahokamy zdobenou, sochu svatého Jakuba.
Znavení a špinaví poutníci se zářícíma očima! V chrámu sedí mladí vedle starých, esoteričtí hledači, ti otrlí, kteří cestu zdolali již vícekrát, nováčkové s bolavýma nohama, pravověrní, i vejtahové, kteří pak doma na mejdanech oslní posluchače svými zážitky. Dobrodružství a víra, poutní cesta do Santiago de Compostela zůstává mladá......
Více jak 1000 let překračují poutníci pas v Pyrenejích jménem Sompórt, opouští zde Francii a vstupují na Pyrenejský poloostrov. Svatojakubská cesta je však mnohem delší. "Cantimo francés" je od francouzských hranic až do cíle, Santiago de Compostela 770 km dlouhá a na její zdolání potřebuješ nejméně 4 týdny. Někteří jdou ještě dále, až ke Cap Finistere, tak zvaně na Konec světa, kde měl být svatý Jakub pochován. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.
sobota 27. března 2010
Dana Mentzlová: Cesta do Berlína
Před 71 lety vyjížděl z Prahy v 16 hodin zvláštní vlak do Berlína. Bylo 14. března 1939. Ve vlaku cestoval prezident Emil Hácha a ministr zahraničí František Chvalkovský. S nimi jel mladý úředník prezidentské kanceláře dr. Kliment a prezidentova dcera, paní Rádlová. Cesta byla zdlouhavá, vlak co chvíli stál na některém nádraží a z okna bylo vidět nepřetržité vojenské transporty směrem ke hranicím republiky. V deset hodin večer přijel vlak do Berlína. Před nádražím byla dr. Háchovi vzdána vojenská pocta jako hlavě samostatného státu a na jeho autu byla státní vlajka. Návštěvníci byli převezeni do hotelu Adlon, aby se ubytovali. V hotelu byla prezidentově dceři odevzdána kytice od říšského kancléře a karton bonbonů.
Emil Hácha se stal v listopadu 1938 prezidentem země, která se neustále zmenšovala. Na základě Mnichovské dohody, kterou podepsali zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, muselo Československo odstoupit třetinu území, hlavně Sudety, a přišlo tím o nákladně budovaný systém pohraničních pevností. V deseti dnech muselo domovy v pohraničí opustit 1 200 000 obyvatel. V téže době československá vláda ustoupila polskému ultimátu a odstoupila značnou část Těšínska.
Mnichov také velmi posílil separatistické tendence na Slovensku. Většina slovenských politických stran požadovala autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády. V listopadu získalo po vídeňské arbitráži značnou část jižního Slovenska Maďarsko. Pro zbylou část Slovenska a Podkarpatskou Rus přijal parlament zákony o autonomii. Oficiální název státu se změnil na Česko-Slovensko. Klid nebyl ani na nových hranicích s Německem. Čas od času přicházely zprávy o obsazení dalších obcí německou armádou. Na Podkarpatské Rusi docházelo k polským provokacím, při nichž byly i ztráty na životech.
Koncem února jednali slovenští separatisté v Berlíně s Göringem o finanční pomoci Slovensku. Göring tuto pomoc přislíbil, ale pouze pod podmínkou rozbití Česko-Slovenska. Podobně proběhlo jednání slovenských představitelů Tisa a Sidora s říšským ministrem Seyss-Inquartem v Bratislavě. Prezident Hácha a pražská vláda si patrně dlouho nebyli vědomi skutečnosti, že za slovenským separatismem stojí oficiální Berlín. Ještě 9. března, po propuštění Tisovy a jmenování Sivákovy slovenské vlády, předstíral německý vyslanec nezájem na těchto vnitropolitických událostech. Nicméně v noci z 11. na 12. března naléhala německá delegace na nového předsedu slovenské vlády Sidora, aby vyhlásil samostatné Slovensko.
Když Sidor tyto výzvy odmítl, obdržel sesazený Tiso pozvání do Berlína k Hitlerovi, kde byl 13. března uvítán jako hlava státu. Hitler požadoval okamžité odtržení Slovenska. Hrozil, že jinak přenechá slovenský prostor Maďarům. Tiso proto žádal z Berlína prezidenta Háchu o svolání slovenského sněmu. Tento sněm byl svolán a 14. března vyhlásil v Bratislavě nezávislost Slovenska. Vzápětí zahájilo Maďarsko vojenské akce k okupaci Podkarpatské Rusi.
Takto líčí události právník Emil Sobota, bývalý úředník prezidentské kanceláře: „Jakmile bylo v Praze známo, že Tiso jede k Hitlerovi, myšlenka, že by tam měl býti i Hácha, našla ihned ve vládě stoupence. Ministr Chvalkovský se obrátil na německou legaci v Praze s náznakem, že president uvažuje o vhodnosti návštěvy v Berlíně. Tento podnět nedoznal ihned příznivé odezvy. Zřejmě se tam vyčkávalo, až slovenský sněm ohlásí odtržení. Teprve 14. března odpoledne zástupce německého vyslance přišel na Hrad s pozváním, znějícím tak, aby dr. Hácha nastoupil cestu letadlem a byl do 18. hodiny v Berlíně. Nezapomeňme, že již kol 18. hodiny večerní toho dne začal nástup německých branných sil na východní Moravě. Patrně šlo tedy zprvu Berlínu o to, aby návštěva Háchova u Hitlera se uskutečnila ještě bezprostředně před tímto vkročením. To však již nebylo proveditelno, a tak tedy se návštěva uskutečnila až k půlnoci, kdy německé vojsko již mělo Mor. Ostravu v rukou. Němečtí důstojníci ovšem říkali obyvatelům Ostravy, že jenom městem „procházejí“ proti „třetí mocnosti“.
Když se presidentovi navrhoval plán jeho cesty do Berlína, netanulo ještě ani jemu, ani nikomu z vlády na mysli, co má býti konkretně předmětem jednání. Pravilo se, že jde o to, zachránit, co se dá. Nebylo jasno o tom, co je z našeho stanoviska únosné, co by nebylo lze koncedovat s naším souhlasem, čemu možno ustoupit jen s protestem, po případě, jsou-li věci, kde ústup vůbec není pro nás možný.“
V pozdních nočních hodinách po příjezdu do Berlína přišel prezidentu Háchovi vzkaz, že jej říšský kancléř očekává. Po formálním uvítání usadil Hitler Háchu do kruhu předních osobností říše.
Hácha uvedl se tím, že je odborník, který za předmnichovského období do politiky republiky nikdy nezasahoval, a pokud tak učinil, vždy ve snaze, aby stát zaujal k říši co nejsrdečnější poměr. Po té přešel k otázce slovenské, kterou až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. K tomu poznamenal, že je přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.
Hitler prohlásil, že po delší čas pozoroval vývoj tohoto vztahu a přišel k názoru, že soužití obou národů je nemožné. Slovensko bude samostatným státem, neboť tato země Německo nezajímá. Čechy a Morava však patří do německého prostoru a proto prý – a kromě toho, poněvadž na německých občanech se páchají neustálá bezpráví – dal rozkaz, aby dnes ráno o 6. hodině německé vojsko překročilo hranice, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomilo.
Němečtí představitelé naléhali na překvapeného Háchu, aby souhlasil s okupací Čech a Moravy. Žádali, aby jako velitel branné moci dal příkaz nebránit postupu německých vojsk. Prezident později vyprávěl spisovateli Karlu Horkému:
"Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně.“
Hácha podlehl nátlaku. Řekl ještě, že při tak krátké době nebude mít patrně možnost, aby zabránil obraně, načež mu Hitler dal k dispozici zařízení své kanceláře. Prezident Hácha pak zatelefonoval ministru národní obrany Syrovému a dal mu příkaz instruovat posádky, aby nekladly postupující německé armádě odpor.
Tím však jednání neskončilo. Prezidentu Háchovi byl předložen k podpisu německý text, na který se pak odvolávala další prohlášení a opatření německých orgánů – žádost, aby Německo vzalo české země pod svoji ochranu:
„Vůdce a říšský kancléř přijal dnes v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí šl. Ribbentropa československého státního presidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání v Berlíně. Při schůzce byla s plnou otevřeností přezkoušena vážná situace, vzniklá na dosavadním česko-slovenském státním území událostmi posledních týdnů. Na obou stranách bylo souhlasně projeveno přesvědčení, že cílem všeho úsilí musí být zajištění pokoje, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý státní president prohlásil, že chtěje posloužit tomuto cíli a dosáhnout konečného uspokojení, vkládá s plnou důvěrou osud českého národa a země v ruce Vůdce německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že český národ béře pod ochranu německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj jeho národního života, odpovídající jeho povaze.“
Když byla listina předložena prezidentu Háchovi, řekl, že ji nemůže podepsat bez dohody s vládou, tím spíše, že v původním znění stálo, že státní president činí prohlášení „jménem svým a vlády“. Dříve než se mohl telefonicky spojit s předsedou vlády, byl mu však předložen nový text dokumentu, v němž slova o vládě byla vypuštěna, a pak k podpisu došlo. Teprve potom dosáhl Hácha spojení s předsedou vlády Beranem. Ten svolal ihned noční schůzi vlády, jež jenom konstatovala hotovou věc.
V časných ranních hodinách 15. března 1939 překročilo jádro okupačních sil česko-německou hranici. Československá armáda dostala rozkaz zůstat v kasárnách, a tak postup wehrmachtu zdržovaly jen prudký vítr a vytrvalé sněžení.
Nikdo v Berlíně nenaznačil ani slovem českému poselstvu, že toho dne zavítá do Prahy i říšský kancléř. Ještě 15. března ráno ujišťovalo německé vyslanectví v Praze, že na hrad žádné německé vojsko nepřijde a že prezidentovi bude ponechána jeho hradní stráž. Zatím však již od 9. hodiny proudily motorizované oddíly německého vojska na všechna hradní nádvoří. Bylo nápadné, jak téměř neprodyšně jsou všechny prostory plněny vojskem. Nebylo jasné, proč by se právě zde měli Němci obávat zvláštního ohrožení.
Věc se vysvětlila teprve ve večerních hodinách, když v dlouhé koloně obrněných aut přijela na hrad družina s říšským kancléřem. Adolf Hitler byl uvítán na prvním hradním nádvoří vojáky a pražskými Němci, z nichž mnozí se dostavili s ovázanými hlavami a náplastmi, jako oběti přestálého útlaku.
Přes rozsáhlé aranžmá na německé straně nepronikl plán s Hitlerovou návštěvou do české veřejnosti ani do českých vládních kruhů. Hitler byl již nějakou hodinu na hradě, aniž o tom věděla ministerská rada na tomže hradě zasedající, do níž pak přišel dr. Hácha, aby podal zprávu o své návštěvě v Berlíně.
Také Háchův návrat domů prozrazoval cílevědomé přípravy z německé strany. Prezidentův vlak přijel do Prahy se zpožděním delším než tři hodiny, neboť jel oklikami a měl cestou dlouhé zastávky, takže chvílemi měli cestující pochybnost, zda je opravdu vezou domů do Prahy. V Praze na nádraží uvítala prezidenta již německá čestná rota a davy německého obyvatelstva, mávající praporky s lomeným křížem. Čeští zástupci vlády a úřadů se ztráceli uprostřed této záplavy.
Následující den navštívil dr. Háchu říšský ministr zahraničí Ribbentrop a odevzdal mu originál výnosu o zřízení protektorátu. Tímto výnosem se Čechy a Morava staly součástí německé říše. Protektorát byl vyhlášen jednostranně Hitlerem a je příznačné, že nikdo z českých lidí nebyl požádán o návrh, radu nebo požadavky k tomuto výnosu.
Prezident Hácha pak navštívil na Hradě Adolfa Hitlera. Vůdce mu při tom projevil důvěru a ujišťoval, že si nepřeje nijakého odnárodnění českého národa, naopak, že při loyálním chování tento lid prý dosáhne v říši netušeného rozkvětu. Poté vyzval dr. Háchu, aby se na něho obrátil, kdykoli by to pokládal za potřebné. Pozdější pokusy o Háchovu návštěvu u Hitlera však naprosto selhaly. Pokud se kdy setkal znovu s Hitlerem (při dubnové oslavě 50. narozenin kancléřových v Berlíně, při pohřbu Heydrichově), šlo o vše jiné, než o přednes žádostí z české strany.
Dohoda podepsaná v Berlíně vyvolala sice navenek zdání, že si Češi přejí německou ochranu a zavedení německého pořádku, v podstatě však šlo o neplatný dokument. Emil Hácha později řekl: „Podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit."
Podobně se vyslovil ve studii Cesta do Berlína právník Emil Sobota: „... i když bychom se postavili na půdu ústavních a politických změn, nastalých v Československu po září 1938, i když budeme pokládat zvolení Dr Háchy presidentem republiky za zcela legitimní, není pochyby o tom, že nebyl zvolen s pravomocí, aby sám, bez vlády a Národního shromáždění platně uzavřel dohodu toho obsahu, jako byla ona berlínská, jež zadávala územní celistvosti (uznání slovenské secese) a suverenitě republiky.“
Jak vážně pojímala německá říše svůj závazek ochrany českých zemí, je vidět např. z prohlášení státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka v říjnu 1943: „... kdyby se bolševismu podařilo proniknout do střední Evropy... válečný zákon spálené země – tohoto ďábelského vynálezu bolševického... by postihl nivy moravské a české, o které bychom fanaticky bojovali.“ Tento fanatický bojovník byl po svém útěku z Prahy nalezen v přestrojení v americkém zajetí, kam spěchal stejně jako tisíce jeho soukmenovců namísto fanatické ochrany moravských a českých niv...
Poznámka na konec: dobrým pramenem pro zájemce o historii je téměř zapomenutá kniha Emila Soboty „Co to byl Protektorát“, kniha jasná, věcná a poměrně krátká. Bohužel ji zatím nemohu vystavit na internet kvůli autorským právům. Pokud by někdo z čtenářů věděl, kde najít dědice tohoto autora, ozvěte se mi prosím na mentzl@quick.cz.
Emil Hácha se stal v listopadu 1938 prezidentem země, která se neustále zmenšovala. Na základě Mnichovské dohody, kterou podepsali zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, muselo Československo odstoupit třetinu území, hlavně Sudety, a přišlo tím o nákladně budovaný systém pohraničních pevností. V deseti dnech muselo domovy v pohraničí opustit 1 200 000 obyvatel. V téže době československá vláda ustoupila polskému ultimátu a odstoupila značnou část Těšínska.
Mnichov také velmi posílil separatistické tendence na Slovensku. Většina slovenských politických stran požadovala autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády. V listopadu získalo po vídeňské arbitráži značnou část jižního Slovenska Maďarsko. Pro zbylou část Slovenska a Podkarpatskou Rus přijal parlament zákony o autonomii. Oficiální název státu se změnil na Česko-Slovensko. Klid nebyl ani na nových hranicích s Německem. Čas od času přicházely zprávy o obsazení dalších obcí německou armádou. Na Podkarpatské Rusi docházelo k polským provokacím, při nichž byly i ztráty na životech.
Koncem února jednali slovenští separatisté v Berlíně s Göringem o finanční pomoci Slovensku. Göring tuto pomoc přislíbil, ale pouze pod podmínkou rozbití Česko-Slovenska. Podobně proběhlo jednání slovenských představitelů Tisa a Sidora s říšským ministrem Seyss-Inquartem v Bratislavě. Prezident Hácha a pražská vláda si patrně dlouho nebyli vědomi skutečnosti, že za slovenským separatismem stojí oficiální Berlín. Ještě 9. března, po propuštění Tisovy a jmenování Sivákovy slovenské vlády, předstíral německý vyslanec nezájem na těchto vnitropolitických událostech. Nicméně v noci z 11. na 12. března naléhala německá delegace na nového předsedu slovenské vlády Sidora, aby vyhlásil samostatné Slovensko.
Když Sidor tyto výzvy odmítl, obdržel sesazený Tiso pozvání do Berlína k Hitlerovi, kde byl 13. března uvítán jako hlava státu. Hitler požadoval okamžité odtržení Slovenska. Hrozil, že jinak přenechá slovenský prostor Maďarům. Tiso proto žádal z Berlína prezidenta Háchu o svolání slovenského sněmu. Tento sněm byl svolán a 14. března vyhlásil v Bratislavě nezávislost Slovenska. Vzápětí zahájilo Maďarsko vojenské akce k okupaci Podkarpatské Rusi.
Takto líčí události právník Emil Sobota, bývalý úředník prezidentské kanceláře: „Jakmile bylo v Praze známo, že Tiso jede k Hitlerovi, myšlenka, že by tam měl býti i Hácha, našla ihned ve vládě stoupence. Ministr Chvalkovský se obrátil na německou legaci v Praze s náznakem, že president uvažuje o vhodnosti návštěvy v Berlíně. Tento podnět nedoznal ihned příznivé odezvy. Zřejmě se tam vyčkávalo, až slovenský sněm ohlásí odtržení. Teprve 14. března odpoledne zástupce německého vyslance přišel na Hrad s pozváním, znějícím tak, aby dr. Hácha nastoupil cestu letadlem a byl do 18. hodiny v Berlíně. Nezapomeňme, že již kol 18. hodiny večerní toho dne začal nástup německých branných sil na východní Moravě. Patrně šlo tedy zprvu Berlínu o to, aby návštěva Háchova u Hitlera se uskutečnila ještě bezprostředně před tímto vkročením. To však již nebylo proveditelno, a tak tedy se návštěva uskutečnila až k půlnoci, kdy německé vojsko již mělo Mor. Ostravu v rukou. Němečtí důstojníci ovšem říkali obyvatelům Ostravy, že jenom městem „procházejí“ proti „třetí mocnosti“.
Když se presidentovi navrhoval plán jeho cesty do Berlína, netanulo ještě ani jemu, ani nikomu z vlády na mysli, co má býti konkretně předmětem jednání. Pravilo se, že jde o to, zachránit, co se dá. Nebylo jasno o tom, co je z našeho stanoviska únosné, co by nebylo lze koncedovat s naším souhlasem, čemu možno ustoupit jen s protestem, po případě, jsou-li věci, kde ústup vůbec není pro nás možný.“
V pozdních nočních hodinách po příjezdu do Berlína přišel prezidentu Háchovi vzkaz, že jej říšský kancléř očekává. Po formálním uvítání usadil Hitler Háchu do kruhu předních osobností říše.
Hácha uvedl se tím, že je odborník, který za předmnichovského období do politiky republiky nikdy nezasahoval, a pokud tak učinil, vždy ve snaze, aby stát zaujal k říši co nejsrdečnější poměr. Po té přešel k otázce slovenské, kterou až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. K tomu poznamenal, že je přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.
Hitler prohlásil, že po delší čas pozoroval vývoj tohoto vztahu a přišel k názoru, že soužití obou národů je nemožné. Slovensko bude samostatným státem, neboť tato země Německo nezajímá. Čechy a Morava však patří do německého prostoru a proto prý – a kromě toho, poněvadž na německých občanech se páchají neustálá bezpráví – dal rozkaz, aby dnes ráno o 6. hodině německé vojsko překročilo hranice, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomilo.
Němečtí představitelé naléhali na překvapeného Háchu, aby souhlasil s okupací Čech a Moravy. Žádali, aby jako velitel branné moci dal příkaz nebránit postupu německých vojsk. Prezident později vyprávěl spisovateli Karlu Horkému:
"Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně.“
Hácha podlehl nátlaku. Řekl ještě, že při tak krátké době nebude mít patrně možnost, aby zabránil obraně, načež mu Hitler dal k dispozici zařízení své kanceláře. Prezident Hácha pak zatelefonoval ministru národní obrany Syrovému a dal mu příkaz instruovat posádky, aby nekladly postupující německé armádě odpor.
Tím však jednání neskončilo. Prezidentu Háchovi byl předložen k podpisu německý text, na který se pak odvolávala další prohlášení a opatření německých orgánů – žádost, aby Německo vzalo české země pod svoji ochranu:
„Vůdce a říšský kancléř přijal dnes v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí šl. Ribbentropa československého státního presidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání v Berlíně. Při schůzce byla s plnou otevřeností přezkoušena vážná situace, vzniklá na dosavadním česko-slovenském státním území událostmi posledních týdnů. Na obou stranách bylo souhlasně projeveno přesvědčení, že cílem všeho úsilí musí být zajištění pokoje, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý státní president prohlásil, že chtěje posloužit tomuto cíli a dosáhnout konečného uspokojení, vkládá s plnou důvěrou osud českého národa a země v ruce Vůdce německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že český národ béře pod ochranu německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj jeho národního života, odpovídající jeho povaze.“
Když byla listina předložena prezidentu Háchovi, řekl, že ji nemůže podepsat bez dohody s vládou, tím spíše, že v původním znění stálo, že státní president činí prohlášení „jménem svým a vlády“. Dříve než se mohl telefonicky spojit s předsedou vlády, byl mu však předložen nový text dokumentu, v němž slova o vládě byla vypuštěna, a pak k podpisu došlo. Teprve potom dosáhl Hácha spojení s předsedou vlády Beranem. Ten svolal ihned noční schůzi vlády, jež jenom konstatovala hotovou věc.
V časných ranních hodinách 15. března 1939 překročilo jádro okupačních sil česko-německou hranici. Československá armáda dostala rozkaz zůstat v kasárnách, a tak postup wehrmachtu zdržovaly jen prudký vítr a vytrvalé sněžení.
Nikdo v Berlíně nenaznačil ani slovem českému poselstvu, že toho dne zavítá do Prahy i říšský kancléř. Ještě 15. března ráno ujišťovalo německé vyslanectví v Praze, že na hrad žádné německé vojsko nepřijde a že prezidentovi bude ponechána jeho hradní stráž. Zatím však již od 9. hodiny proudily motorizované oddíly německého vojska na všechna hradní nádvoří. Bylo nápadné, jak téměř neprodyšně jsou všechny prostory plněny vojskem. Nebylo jasné, proč by se právě zde měli Němci obávat zvláštního ohrožení.
Věc se vysvětlila teprve ve večerních hodinách, když v dlouhé koloně obrněných aut přijela na hrad družina s říšským kancléřem. Adolf Hitler byl uvítán na prvním hradním nádvoří vojáky a pražskými Němci, z nichž mnozí se dostavili s ovázanými hlavami a náplastmi, jako oběti přestálého útlaku.
Přes rozsáhlé aranžmá na německé straně nepronikl plán s Hitlerovou návštěvou do české veřejnosti ani do českých vládních kruhů. Hitler byl již nějakou hodinu na hradě, aniž o tom věděla ministerská rada na tomže hradě zasedající, do níž pak přišel dr. Hácha, aby podal zprávu o své návštěvě v Berlíně.
Také Háchův návrat domů prozrazoval cílevědomé přípravy z německé strany. Prezidentův vlak přijel do Prahy se zpožděním delším než tři hodiny, neboť jel oklikami a měl cestou dlouhé zastávky, takže chvílemi měli cestující pochybnost, zda je opravdu vezou domů do Prahy. V Praze na nádraží uvítala prezidenta již německá čestná rota a davy německého obyvatelstva, mávající praporky s lomeným křížem. Čeští zástupci vlády a úřadů se ztráceli uprostřed této záplavy.
Následující den navštívil dr. Háchu říšský ministr zahraničí Ribbentrop a odevzdal mu originál výnosu o zřízení protektorátu. Tímto výnosem se Čechy a Morava staly součástí německé říše. Protektorát byl vyhlášen jednostranně Hitlerem a je příznačné, že nikdo z českých lidí nebyl požádán o návrh, radu nebo požadavky k tomuto výnosu.
Prezident Hácha pak navštívil na Hradě Adolfa Hitlera. Vůdce mu při tom projevil důvěru a ujišťoval, že si nepřeje nijakého odnárodnění českého národa, naopak, že při loyálním chování tento lid prý dosáhne v říši netušeného rozkvětu. Poté vyzval dr. Háchu, aby se na něho obrátil, kdykoli by to pokládal za potřebné. Pozdější pokusy o Háchovu návštěvu u Hitlera však naprosto selhaly. Pokud se kdy setkal znovu s Hitlerem (při dubnové oslavě 50. narozenin kancléřových v Berlíně, při pohřbu Heydrichově), šlo o vše jiné, než o přednes žádostí z české strany.
Dohoda podepsaná v Berlíně vyvolala sice navenek zdání, že si Češi přejí německou ochranu a zavedení německého pořádku, v podstatě však šlo o neplatný dokument. Emil Hácha později řekl: „Podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit."
Podobně se vyslovil ve studii Cesta do Berlína právník Emil Sobota: „... i když bychom se postavili na půdu ústavních a politických změn, nastalých v Československu po září 1938, i když budeme pokládat zvolení Dr Háchy presidentem republiky za zcela legitimní, není pochyby o tom, že nebyl zvolen s pravomocí, aby sám, bez vlády a Národního shromáždění platně uzavřel dohodu toho obsahu, jako byla ona berlínská, jež zadávala územní celistvosti (uznání slovenské secese) a suverenitě republiky.“
Jak vážně pojímala německá říše svůj závazek ochrany českých zemí, je vidět např. z prohlášení státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka v říjnu 1943: „... kdyby se bolševismu podařilo proniknout do střední Evropy... válečný zákon spálené země – tohoto ďábelského vynálezu bolševického... by postihl nivy moravské a české, o které bychom fanaticky bojovali.“ Tento fanatický bojovník byl po svém útěku z Prahy nalezen v přestrojení v americkém zajetí, kam spěchal stejně jako tisíce jeho soukmenovců namísto fanatické ochrany moravských a českých niv...
Poznámka na konec: dobrým pramenem pro zájemce o historii je téměř zapomenutá kniha Emila Soboty „Co to byl Protektorát“, kniha jasná, věcná a poměrně krátká. Bohužel ji zatím nemohu vystavit na internet kvůli autorským právům. Pokud by někdo z čtenářů věděl, kde najít dědice tohoto autora, ozvěte se mi prosím na mentzl@quick.cz.
pátek 26. března 2010
úterý 23. března 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)