Dienstag, 13. Juli 2010

Svět těch druhých

Žil jsem několik let mezi indiány Navajo ve spolkovém státě Arizona. Byl jsem hostem v rodině medicinmana. Po návratu do Evropy jsem si připadal, jako kdybych se ocitl v jiném světě. Tam, kde jsem žil se Zemi říkalo matka a přisuzovala se jí duše a vědomí.
Byl jsem u toho, když se medicinman při sbírání bylinek v kaňonu rostlině omluvil, za to, že ji ze země vytrhl. Stál jsem vedle něj, když při opouštění kaňonu vyndal kožený váček, ve kterém měl pyl z kukuřičných květů, který větrem poslal do kamenného údolí s díky za dary, které tu našel.

Tento indián mi vzal zábrany, cítit k přírodě vděčnost, lásku a úctu, nechat mé myšlenky toulat v korunách stromů, na vrcholcích hor, po hladině jezer. Viděl jsem, jak kopec s dotekem stmívání odhalil stydlivě svůj růžový svah, jakoby odhalil své největší tajemství. Viděl jsem to, cítil jsem to.
Medicinman mi řekl, že se lidé neustále musí učit, nacházet v přírodě správné místo. Ten, co si denně neuvědomuje obrovské souvislosti, podlehne mámení rozumového svědomí, ztratí kontakt k velkým realitám, obelhává svou povinnost být zodpovědný za dění v přírodě. Tento člověk se stane bezuzdný, arogantní, počne se cítit být důležitým a všemocný. Stane se nebezpečím pro další existenci Země.

Pozbyl jsem v Navajo zemi pocit ztracenosti, na vesmírem se ženoucí, planetě! Této skutečnosti mi napomáhaly indiánské modlitby, které vždy počaly matkou Zemí, veškeru vegetací, pak zvířaty a nakonec lidmi. Toto pořadí mi dalo pocit blízkosti ke skutečnosti, vzduch a zem, rostliny a zvířata najednou nebyly podřadné, nepodstatné a to co zbývalo pro mé JÁ toho bylo najednou dost. Pro mne Evropana to byl pocit, jistota, kterou jsem takto nikdy nevnímal. Jak malý jsem oproti všem velkým souvislostem.

V rodině, ve které jsem mnoho let žil, se ke každé příležitosti opakovaly různé ceremonie. Jedno, zda to byla cesta k moři do Mexického zálivu, počátek či konec dne, kdy jsme sbírali léčivé bylinky. Jedna z ceremonií nás neustále upomínala na naše místo ve vesmíru, podmaněné úctou ke všem rostlinám, zvířatům a vždy posadili Zem na její správné, nejdůležitější místo.

Zde v Evropě, kde se Zem stala zase pouhým spotřebním zbožím, a ne živou bytostí, mě tyto ceremonie chybí. Chybí mi jistota, vědět kam patřím a bojím se, že ji časem ztratím. Bez pravidelného připomínání matky Země počnu opět sebe sama a věci, které vytvořili lidi, brát více jak nutné, důležitě. Dnes, žijíc ve městě, vidím, jak jsou lidi a jejich vynálezy středem dění, že příroda patří jim, že jsou páni nad světem. Pravdou, že lidé patří přírodě a ne že příroda patří jim, se nikdo nezabývá.

Indiáni nám nabízí obraz světa, ze kterého bychom se mohli naučit trochu skromnosti.
Navajo medicinman léčí tělo a duši tím, že pacienta tak dlouho slučuje s harmonií Země a její rovnováhy, až se z vlastní síly uzdraví. Tělo Země je mé tělo, zpívá medicinman a pacient ho doprovází, tak dlouho až nabude původní vyrovnanosti. "Hory stojí v kruhu a po jejich svazích je rozprostřena krása, která mne žehná. Je to duše Země, která se ve mně nachází, která se ve mně pohybuje a která ve mně skutečně zůstane. Se Zemí pod nohama jsem našel opět své místo. Země se ke mně vrátila!"

To co jsme v blázinci vědeckých objevů předčasně odhodili, se u mnohých indiánů ještě nachází. Oni jejich poznatky zachránili v času. Stačí si u nich přiučit……
Z denníku dobrodruha
Arnošt Valeš