Rex byl vlčák, neobyčejně dobré povahy, ale byl uvázán na laně, které viselo od jabloně ke švestce, napnuté mezi stromy, a řetěz, jenž byl karabinou k lanu připevněn, umožňoval psovi běhat skoro po celé zahradě. Budilo to dojem, že je zlý. Ale nebyl. Kdykoliv si chlapci v boudě chtěli hrát, vždy je ochotně pustil a ležel před vchodem. Dvířka psí boudy měla kožené panty, a tak se musela vždy při otvírání nadzvedávat.
Sven konečně vyšel z domu a kluci si šli hrát. Když je Rex zahlédl, dobrovolně vylezl z boudy a zaujal svou pozici pod rozkvetlou třešní. Jednou štěkl k díře v plotě. Kluci se tím směrem podívali. Přicházel Boris.
„Tak a máme po hře,“ otráveně prohlásil Gustav. Sven nic neříkal, ale také se netvářil příjemně.
„Co děláte?“ ptal se Boris a pozoroval, jak kluci vylézají z boudy.
„Nic,“ podrobně popsal činnost Sven.
„Aha,“ chápal Boris. „Třeba bychom mohli něco podniknout?“ navrhl.
„Jo, mohli,“ mínil Gustav.
„Co kdybychom šli do lomu?“ dostal Sven nápad.
„Máte zase nějaké pukavce?“ napadlo Gustava. Děda s babičkou měli spoustu slepic a tím pádem i vajec. O existenci lednice neměli stařečkové zdání, a tak, když nebyl dostatečný odběr vajec, byly i pukavce. Pukavce byly zkažená, páchnoucí vajíčka. Když trefila určený cíl, vždy krásně pukla a ještě lépe smrděla.
Stará paní Niemeyerová zkažená vejce nechávala v ošatce za kurníkem, byla dobrá do kompostu. Chlapci jich tam našli devět. Každý si tedy vzal, opatrně, tři páchnoucí granáty a šli do lomu. V lomu se již asi hodně dlouho nelámal kámen, byl pěkně zarostlý stromy, křovím a trávou. Mezi lomem a Niemeyerovic zahradou vedla dráha. Bylo to to místo, kde koleje mizely v lese.
Chlapci bloumali lomem a hledali nějaký cíl. Z lesa zaslechli houkání vlaku. Vždy houkal, protože mezi lomem a cestičkou, která vedla dolů, k domu Bittnerových, byl nechráněný přechod. Chlapci po sobě pohlédli a všichni tři měli stejný nápad. Jejich cíl se blížil z lesa.
Jak vlak chlapce míjel, schytal všech devět pukavců. Jeden přistál na parní lokomotivě, druhý na uhláku, což byla součást mašiny, další pak na jednotlivých vagónech. Vejce vždy praskla, rozlila svůj páchnoucí obsah a namalovala po vozech dráhy žlutě barevné, fantastické obrazce. Chlapci byli nadšení. V posledním voze bylo otevřené okno a vejce, které Gustav právě vrhl, zmizelo v útrobách vozu. Takže nepuklo. Nejprve to bylo všeobecné zklamání, co se zobrazilo v chlapeckých tvářích, pak hrůza. To vejce muselo puknout někde uvnitř. Někde mezi cestujícími. Kluci si to uvědomili a utekli do lesa. Teprve u studny se zastavili, aby popadli dech.
„Myslíš, že strojvůdce zabrzdil vlak?“ obával se Gustav.
„Ne, to určitě ne, vlak smí zastavit jen ve stanici,“ poučoval Boris.
„Jak to víš?“ divil se Sven.
„Na to je předpis, to by vlaky mohly nabourat,“ vysvětloval Boris.
„Jo, předpis je, aby nezastavil jen tak pro nic za nic… ale když tam vlétne pukavec…?“ Gustav se nemohl uklidnit, již viděl ty facky, co budou doma létat.
„Vždyť to byl poslední vagón, než ty lidi doběhnou ke strojvůdci, budou už na nádraží!“ přemýšlel Sven.
„Jak by vůbec mohli lidi dojít ke strojvůdci, vždyť tam je uhlák a ten se projít nedá,“ namítl Boris. Kluci se uklidnili a posadili se na studni, která tu v lese z neznámých důvodů byla. Nikdo ji nepoužíval, široko daleko nebylo stavení, jen les a zase les.
