„Balešová, co tam pořád hledáte v tom dubu u lesa?“ řvala hned po ránu stará Koláčková přes potok. Elfriede se lekla. Koláčková řvala přes potok všechno možné, zrovna jako to dělal její muž, když se vracel nalitý z hospody.
Ona řvala banálnosti ze světa žen a Koláček zase tvrdil, že Baleš vše co má, ukradl. Bylo to nepříjemné, obzvláště proto, že se v rozhlase nyní nemluvilo o ničem jiném, než o rozkrádání národního majetku. Prozatím však kradli kapitalisté, ty ubohé kreatury, lidské existence zničené komunisty.
„Myslela jsem, že najdu nějakou houbu do polévky, paní Koláčková,“ zařvala a zvedla hlavu do stráně. Ty nás mají jako na talíři, ty by mohli s námi i stolovat, pomyslela si.
„Ženská bláznivá, copak rostou houby na jaře? To jedině tam u vás v tom Německu. Ale do polévky bych vám mohla přinést sušené!“
Elfriede se polekala. Jednou Koláčkové dovolila, aby něco přinesla, a měla ji v domě až do večera. „To mne moc mrzí, ráda bych, ale musím teď hned do Mníšku,“ našla rychle výmluvu.
„No, to je jiná, tak až příště,“ těžce se smiřovala Koláčková se zklamáním, že nemůže jít na pokec. Ta ženská viděla kus světa, s tou je jiné posezení než s těma burankama! litovala.
Tak a mám to. Teď budu muset do toho Mníšku jet, ona si to zkontroluje, litovala Elfriede, ale věděla, že nemá východisko. Jako na zavolanou se právě vracel Mikuláš ze školy:
„Co se děje?“ chtěla vědět.
„Soudružka Karásková je nemocná, tak máme volno,“ řekl a nakopl šutr, co se tu válel, že přelétl plot a spadl se žbluňknutím do potoka. Elfriede se za letícím kamenem dívala a přitom řekla:
„To je docela fajn, tak to spolu pojedeme do Mníšku, musím tam kvůli paní Koláčkové,“ vysvětlovala.
„Co tam potřebuje?“ chtěl vědět Mikuláš, ale na matčinu odpověď nebyl tak lačný, protože - jede se do Mníšku a to byl zážitek sám pro sebe.
