Někdy se člověk dostane do situace, kdy neví, zda se to tak dělá či patří a co je zvykem. Je tomu dávno, kdy pro mne manželka připravovala padesáté narozeniny. Večer co večer, pod hrozbou rozvodu, byla v čudu a já nemohl tušit, že se učí u synovce dva akordy na kytaru, aby mi před sedmdesáti- členným, zvaným publikem, zahrála písničku, kterou jsem se v mládí jako první na kytaru naučil. Tuto skutečnost jsem jí ve slabé chvilce svěřil. Tenkrát jsme ještě měli hospodu a žili jsme jinde.
Několikrát do měsíce jsme vystrojovali oslavu narozenin, svatbu, pohřeb či podnikové rauty.
Jak jsem již napsal, bydleli jsme jinde a naučili jsme se jiné mravy. Podobné akce jsme ani v mládí nemohli doma poznat, protože jsme tu již nežili. Je mi známo, že Češi mají jisté potíže s emigranty, o tom jsem si již dosti přečetl, nebo i vyslechl, ale že by měli emigranti potíže s Čechy, o tom se mluví méně.
Tak abych se vrátil k věci. Když mně manželka vystrojovala oslavu padesátin, bylo všechno jasné. Až na tom, že si dala opravdu záležet, jsme neměli problémy. Věděli jsme, že když třeba budu držet slavnostní projev, že na mne nebudou koukat jako na tvora, který spadl z jiné planety. Zrovna tak jsem neměl problémy s básnickými výtvory hostů, ani z dámského kroužku, který mi přednesl vlastní píseň a já se musel propadat údivem. Nepřipadalo podivné, když se dělala ve prospěch nového osvětlení parkoviště dražba obrazu, který jsem vlastnoručně namaloval a který se mi počal líbit, až když jsem o něj přišel!
Vše nám bylo důvěrně známe: švédské stoly, kapela, tanec i půlnoční gulášovka. Letos jsme stáli před oříškem: dávno již hospodu nemáme a náš společenský život se přenesl domů, do Čech. Manželka měla významné výročí a vyslovila, ze dne na den, aniž mne na to připravovala, přání, že se bude konat mejdan. Vše v pořádku. Rodinu máme početnou, známých ještě více, docela pěknou hospodu za barákem, nic nestálo v cestě až….
Jediné, o čem jsme věděli, že tu lidé znají, byly švédské stoly. Aby manželka držela proslov, to se jí nezdálo vhodné. Již tištěné pozvánky vzbuzovaly u přátel údivný pohled, který jsme si nedokázali vysvětlit. Byli jsme obtíženi pochybami, jako pytlem kradených brambor. Svěřil jsem se manželce, že si asi uděláme ostudu a že ten „termín“ necháme padnout.
Manželka to vyřešila jednoduchou, ženskou logikou: pozvánky jsou rozdané a nedělat nic, by byla také ostuda. A tak jsme se do toho dali. Já určil jídelní lístek, manželka ho schválila tím, že z gruntu vše předělala, což bylo jako dřív. Byl jsem na to zvyklý. Ona je moje žena tajemství mého úspěchu, ale kdyby to šlo, tak jí to neříkejte.
Pak přišel den, kdy jsme měli se sousedkou dohodnuto, že nám pomůže zdobit sál. No, měli jsme ozdob dvě dodávky, pomyslete, že jsme 30 let podnikali a to v jedné a té samé hospodě. Sousedka vyvalila oči a hlasem podbarveným hučením průdušek řekla: vy jste se zbláznili? Pak to počalo. Pruhy látek počaly zdobit sál od rohu k rohu, dvoumetrové dekorace velikonočního rázu stály v každém rohu a aby si jich každý všiml, byly ozdobeny světelnými řetězci, švédský stůl se leskl zlatým ubrusem, stoly byly přestavěny, tak, jak to bylo pro různorodou společnost zapotřebí. Když tamější hospodský vešel do sálu, omluvil se, řka, že si asi spletl restauraci.
Pak jsme již vařili, tak jako celá ta léta předtím, jenomže jsme si k různým pracovním pochodům museli sednout. Nohy těžké, záda ohnutá, svorně jsme se s manželkou divili, jak jsme to vše mohli kdysi stačit. Do celých těch zmatků počala přijíždět rodina, kterou jsme v cizině zplodili a jednoduše ji tam ponechali vlastním osudům. Pak již nastala rvačka o sprchu, (tuto skutečnost jsme také již dávno zapomněli) a šlo se do sálu.
Všichni přišli. Hosté byly obtěžkáni dary, měli připravené slavností proslovy, složili dokonce manželce písničku, kterou parta trempů (kluků v našem věku) při sedmi kytarách bez chyby přednesla. I sólové výstupy hudebních dvojic nechyběly.
Největší obavy manželky, že naši hosté něco rozflákají se nesplnily: mísu s vanilkovým krémem shodil můj synovec a sklenici plné piva vyrazila moje žena servírce z ruky, když tančila.
Poslední hosté opouštěli sál o půl desáté na Velikonoční neděli a my měli s ženou dobrý pocit: nikdo nám neřekl, že jsme trapní. Naopak- jedna sousedka se nechala slyšet, že to bylo lepší, než sedět doma u televize. A tak jsem se cítili jako doma, jako bychom nikdy nikam neodešli….
