Bylo té noci tak krásně, že všechna zvířátka v lese nechtěla jít v čas spát. Obzvláště liška Pucilka měla potíže s dětmi.
I když to u ní nebývalo zvykem, zle zavrčela na lišáka Buclíka:
„Ty se tady válíš a já nevím, kde mi hlava stojí. Brzo budou vánoce a ani dárky jsi nenakoupil. Noru jsem také ještě neuklidila, podívej se na ta špinavá okna!“
Lišák Buclík se zastyděl a počal se rozhlížet. Ať se snažil jak chtěl, (a že jsou lišáci bystří)
žádné okno neviděl.
Počal tedy v duchu probírat všechny sousedy z Jejich lesa, i z lesa Stříbrného, pak si vzpomněl na les Zlatý, (tam si před mnoha lety namluvil Pucilku), ale jak přemýšlel horem dolem, okna v norách neměli nikde.
Pucilka ale již měla hadr a kýbl v ruce a že jde mýt ty okna, ať prý Buclík hlídá děti.
Buclík tedy šel k dětem do dětské nory a byl tak smutný, že si toho Pacílka všimla:
„Tatí, co je ti?“ chtěla vědět. Buclík nic neříkal ale počal se rozhlížet po dětské noře, zda přece jen nepřehlédl to okno. Ale ani tady žádné nebylo. Jak se otec rozhlížel, všiml si toho i Pacílek:
„Tatí, že ty asi hledáš okno?“ řekl chlapec písklavým hláskem. Pacílka se snažila brata utišit, ale již to bylo venku.
Tak, to jsem již úplný blbec, říkal si Buclík, všichni mají něco s okny a já, jako obvykle nic nevím.
Pak si vzpomněl, jak šli nedávno s Pucilkou nakupovat do „supermarketu Hájovna“ a viděli oknem, jak hajná strkala do trouby šunku. Cítili až ven, jak to vonělo.
Buclíkovi se zbíhaly sliny a liška Pucilka si vzdechla. Bylo to takové toužebné vzdechnutí. Samozřejmě, že si lišák myslel, že také dostala chuť na voňavé maso a proto ji hned uklidňoval:
„Počkej Pucilko, až ji upečou a dají do komory tak ti pro ni doběhnu,“ sliboval a oči mu jiskřily. Avšak liška se naň osopila:
„Vy lišáci, nemáte vůbec pochopení pro liščí duši. Kdo tu má pořád myslet na nějaké to žrádlo? To jsi se zase vyznamenal Buclíku,“ hubovala liška a lišák se zastyděl.
Nemá pochopení pro lišky? Vždyť taková šunka, uzená, šťavnatá a voňavá a čerstvá, to že by Pucilce nechutnalo? Vždyť v loni na Vánoce byl také pro šunku, ale u mlynáře, byla v chlebu zapečená a ani nedostal vynadáno, že si natrhl kožíšek. Pucilka ho tenkrát tak něžně oblízla a kožíšek mu zašila. Jen u toho chleba bručela, že to nemuselo být, ale Buclík byl štěstím bez sebe, že Pucilce chutná.
„Pacílko, co to má máma za nápady? Co to pořád mele s tím oknem?“ zeptal se dcerušky lištičky. Pacílka viděla, že se již nedá nic dělat a tak se rozhodla, že to otci řekne. Stejnak se jí nelíbilo, že máma běhá po lese a dělá ostudu. Bratrovi Pacílkovi to říkat nechtěla, ten poslední dobou běhal až do Zlatého lesa za babičkou a škemral o peníze na dárky, protože své kapesné již utratil za dělobuchy na Silvestra. Mohl by se prořknout a babička by mohla chytit mlíčenku a ona aby zase lítala pro smetanu, protože tou se ta zlá nemoc jedině dá vyléčit.
„Ale, máma říkala, že jsi necita, že ona by chtěla okno a ty jen se díváš na šunku,“ dala se do vysvětlování toho, co pro obyčejné lišky není vysvětlitelné.
„Cože, máma by chtěla okno?“ zděsil se otec Bucl „Na co prosím tě, by mohla chtít máma okno? A kam se dá okno v noře přidělat?“ Lišák Buclík nechápal svět. Pacílka to sice také nechápala, ale slyšela, jak si máma povídá paní slepicí Vodhajnou.
Paní Vodhajná byla velká dáma a měla v kurníku okno. Asi se tím před mámou vytahovala. Lištička, než se ostudou rozeběhla do lesa, zaslechla jak máma říká:
„Mně koupí manžel Buclík k vánocům také okno a já si do něj ušiji záclonky!“
„Co to je záclonky,“ nechápal lišák Buclík.
„Jo, to také nevím tak přesně, ale bude to mít s tím oknem něco společného,“ přemýšlela Pacílka.
Pak zaslechli z chodby jejich nory, jak si máma Pucílka zpívá:
Dám si do vodyyyyyyyy
bublinky,
aaaaaaať se mi lesknou tabulky,
paaaaaaaak si uuuuu ušiji zááááááááááá záclonky.
Do dětské nory vběhl synáček Pacílek. Jeho čumáček nesl stopy pěny a tatík Buclík se lekl, že dostal vzteklinu. Musela si toho všimnout i Pacílka a pohotově tátu uklidňovala:
„Neboj tatí, to je jen šumák, to je Pacílkova nová zábava.“
„Šumáááááák? To si blbec nemůže počítat slepice?“
„Ne, nemůže, ona mu při sčítání vždy vyjde nula. Pak si myslí, že v kurníku žádná slepice není a jde domů s prázdnou. Já ti říkala abys ho neposílal do školy,“ mínila dcerka.
„Kurník plný, kurník prázdný, škola je pokrok. A neodmlouvej,“ zamračil se na Pacílku a Pacílkovi vlepil pohlavek:
„Jdi se umýt smrade jeden,“ řekl a pak si povzdechl:
„Pucilko, co budeme dělat s mámou, s tím oknem?“ Zase zaslechli:
Aaaaaaať se mi lesknou tabulky,
paaaaaaaak si uuuuu ušiji zááááááááááá záclonky
„No, asi budeme muset jít ho Hornbachu pro okno,“ mínila dcerka. Zbožně se dívala na švarného lišáka Buclíka. Nechápala, jak může matka tátu takhle zlobit, s nějakým pitomím oknem. Kdyby ona měla takového frajera, okna sem okna tam o to okno by nestála. Ale video by chtěla to ano! Pacílka zbožňovala Hollywood a jeho filmy, ty, jak dámy nosí dlouhé šaty až na zem.
„Kdyby si přála máma video, to bych chápala, ale okno!“ zasnila se nahlas.
„Cože? Co to je video?“ chtěl vědět Buclík. Měl čím dál tím více sklesnou oháňku jež byla ta nejkrásnější nejen z Jejich lesa, i ze Zlatého a dokonce i ze Stříbrného a tam jsou prý frajeři! Takoví lišáci se jinde nenajdou.
„Měl by sis koupit táto frak a lakovky, tobě by to slušelo…“ vzdychla si dcera Pacílka.
Lišák Buclík měl pocit, že se všichni zbláznili. Vzal si tedy fajfku, tu zázračnou a jak to Pacílka viděla, hned zalezla do pelíšku.
Byla to ta největší lišákovina, tátova fajfka. Jak si ji zapálil, změnil se v myslivce. Dokud fajfka hořela, byl myslivcem, jak uhasla, byl zase lišákem.
Buclík si teda zapálil a šel do hospody. Dal si pivo a rum. Pak se zapředl do hovoru s chlapi, kteří se hádali. Šlo o to, kdo má doma nejlepší kuchařku. Jednou to byla Mařka, pak zase Zuzka, jindy vedla Jitka na plnou čáru a rum střídal piva a pak zase se dolíval rum.
Hospodský měl rum rád, protože byly sklínky rychle prázdné a i jinak to více vynášelo. Na pivu ještě žádný nezbohatnul, jen se to tvrdilo o pivovaru ve Stříbrném lese a ten po vánocích zavírá. Hostinský si povzdychl, protože bude muset jezdit pro pivo do Zlatého lesa a to není tak dobré.
Myslivec Buclík se statečně držel s pivem i s rumem a bafal z fajfky, až se strop zahalil do mlhy. Po očku pozoroval brokovnici. To bylo životně důležité, protože hospodský ji měl za výčepem viset: zlou brokovnici, a po lese, mezi liškami se říkalo, že střílí sama. Pak si Buclík dodal odvahy a povídá:
„A která má doma okno?“
Hospoda ztichla a i hostinský se přestal škrábat na břichu. Ono totiž, jak mu rostlo, tak svědilo.
Co je to za vola, mysleli si chlapi a čekali, kdo nakrojí ticho. Pak se počali smát a poručili Buclíkovi rum, že je to starý šprýmař. Teprve teď zjistili, že ho tu ještě neviděli.
„Odkud jste, strejdo?“ Buclík se napil rumu a povídá:
„Jsem lišák Buclík s Našeho lesa, a hledám okno,“ řekl užaslým chlapům. To ještě v životě nezažili, aby někdo hledal okno. To byla legrace. Počali se smát a plácali Buclíka po ramenech, jako, že je strejda veselá kopa a jak tak plácali, poslední žhavý uhlík tabáku mu vypadl z fajfky a o pult se opíral lišák. Měl ale fajfku stále v tlamě.
„Ty vole, Karle, takhle vožralej jsem ještě nikdy nebyl,“ žasl jeden z chlapů.
Pak žasli všichni i s hospodským. Protože měl Buclík hodně vypito, trvalo mu dlouho, než si všiml, že je zase liška.
Ještě, než mrštně opustil hospodu, uvědomil si, že brokovnice vůbec nepočala sama střílet, že stále visela za výčepem. Asi si také dala rum, myslel si Buclík a hnal si to domů.
U pravého dubu vedle nory seděla Pacílka s Pacílkem. Z nory bylo slyšet:
Dám si do vodyyyyyyyy
Bublinky,
Já tam již nikdy nevlezu, říkal zrovna Pacílek sestřičce Pacílce. Buclík si škytl a Pacílka hlásila:
„Tátovi vyhasla fajfka, že tatí. Běží za tebou?“ chtěla vědět dcera, a měla již připravené tlapky k běhu.
„Ne, oni žasnou a ta brokovnice byla jen pověra. Visí tam jak na šibenici,“ vysvětlil.
Pacílka dělala jako že všemu rozumí a řekla:
„Aha.“
V tu chvíli vyšla z nory máma Pucilka a povídá:
„Jsem s paní Vodskály a s paní Zakouslapsa domluvená na kanastu. Ať mi tady z toho neuděláte kurník,“ řekla, přehodila si koketně oháňku přes hřbet a byla pryč. Buclík se olízl.
Dámy Vodskály a Zakouslapsa byly Pucilčiny kamarádky.
Lišák Buclík to neměl rád, tyhle dámské sleziny, protože byl přesvědčen, že právě tam se rodí takové nápady, jako ta okna.
„Co budeme dělat s těmi okny?“ zeptal se dětí. Počali tedy společně přemýšlet a v dáli na východě se počalo světlit, což znamenalo, že bude čas do postele.
„Půjdeme se podívat do toho Hornbachu,“ vzpomněla si Pacílka.
„Kde to je?“ chtěl vědět táta.
„Za Našim lesem je louka a za ní dálnice. Tu když přeběhneme, tak jsme tam.“
Buclík se zamračil:
„Říkal jsem vám, že přes tu smradlavou dálnici nemáte běhat. Tuhle tam přejeli pantátu Dostalsezpasti.“
Pacílka zesmutněla. On totiž pantáta Dostalsezpasti měl syna na kterého si myslela a teď po tom neštěstí s ním nic není, protože se v jejich rodině drží smutek. Ani do kina nejde, trouba…ale hezký je pořád.
„Teď tam ještě tolik aut nejezdí, mohli bychom to okouknout,“ zamluvila otcovu výtku.
Tak se tady, toho rána, ještě za tmy, krátce před štědrým dnem, plazili tři lišky loukou z Našeho lesa a pak ostražitě přeběhly dálnici. Hned byly u Hornbachu. Lišák Buclík přehlídl velkou, skleněnou tabuli a pořádně si narazil čumáček. Dětem se to nestalo, protože otecběžel, jako zkušenější, první v řadě. Včas zastavily a olizovali tátovi bolístku. A věru, čumáček mu počal modrat a fialovět a vůbec na něj nebyl hezký pohled.
„Co to bylo, to tvrdé NIC?“ ptal se dětí, když se vzpamatoval.
„Asi sklo,“ domnívala se Pacílka. Pacílek se nevyjadřoval, zahlédl za oknem v Hornbachu pult s dělobuchy, které se pouštějí na Silvestra. Ty mu učarovaly.
„Sklo? Sklo jsou přeci tabulky, tohle sklo nebude, to bude zase nějaká lumpárna,“ domníval se lišák Buclík. Nikdy neměl o těch lidských výmyslech valné mínění.
Pak lišky počaly obcházet stavebniny Hornbach a skutečně zahlédly za jedním tvrdým NIC malá okna se skleněnými tabulkami. Počalo se však rozednívat a díru do toho Hornbachu stejně nenašly.
Dálnice se probouzela a jako obvykle smrděla a rámusila. Bylo nad zvířecí síly tímto tokem svištících aut proběhnout. Buclík znal auta lesních dělníků, ale ta nebyla tak rychlá. Naopak, když motory na pasece ztichly, věděl Buclík, že dělníci odpočívají a vždy se mu podařilo ukradnout nějakou svačinu. Bože, jak jsou ti lidé hloupí, myslíval si, když vychutnával housku s uherákem.
Nyní seděl s dětmi u dálnice a nevěděl jak přeběhnout. Ale vzpomínkou na tu housku s uherákem se musel olíznout.
Pak se najednou Pacílek rozeběhl a chtěl přeběhnout na druhou stranu, ale sestřička Pacílka ho zavolala zpět. Tak se vrátil.
Na dálnici se něco semlelo. Dáma, jež si tu jela do města, když spatřila lišku, prudce zabrzdila. Auta co jela za ní, do ní vrazila a pak se udělala valná hromada. Na druhé straně, tam co vozy jezdily opačným směrem se stalo to samé, protože se protijezdci zvědavě dívali a nedávali pozor.
Tak se Buclík, Pacílka a Pacílek vrátili bez úhony domů. Matka v noře ještě nebyla a tak zalezli do pelíšků a spali. Však již bylo dlouho světlo. Lišák Buclík nebyl zvyklý takhle flámovat.
Nespal ani hodinu, když cítil, že s ním někdo třese. Otevřel oči a viděl manželku Pucilku, ale ta spokojeně spala. Asi kanastu vyhrála, to vždy dlouho vyspávala.
Stejně s ním někdo zase třásl a tak se otočil. Byla to dcera Pacílka.
„Co je?“ šeptal.
„Dostala jsem nápad,“ šeptala Pacílka.
„Počkej, já přijdu do kuchyně a tam si to povíme, ať nezbudíme mámu,“ šeptal Buclík.
Venku již byl den a svítilo sluníčko na fleky bílého sněhu, jež tu zbyl od minulé vánice. Světlo a den, to není nic pro lišky, to je pro ně vlastně to co pro lidi noc. Lišák se na tu spoustu světla nevraživě díval a podle toho se na Pucílku tvářil:
„Co je, dítě,“ hmouřil očima.
„Myslíš, že by fungovala i u mne?“ zeptala se lištička otce a visela mu na čumáčku, co tomu řekne. Buclík si nebyl jist, co míní. Okno to nebude a to video asi také ne, protože říkala že by chtěla video, to video, že by fungovala?....to musela být zase jiná věc, určitě něco u večeře přeslechl.
„Co myslíš, Pacílko že by měla fungovat?“ skrýval za vlídností vlastní nepozornost. Zrovna předevčírem mu vytýkala paní učitelka slečna Vykutálená, že by měl synka Pacílka poslouchat. Říkala: po-slou-chat! Jakoby se na těch hloupých Pacílkových řečech dalo vůbec něco pochopit, natož poslouchat.
„Ta fajfka, kdybych ji kouřila?“ otec se zarazil:
„Děti nesmí kouřit,“ řekl pohoršen.
„No já bych nekouřila jako pantáta Dostalsezpasti, kouřila bych jen aby mne začarovala…“„Vidíš, hned tu máš dobrý příklad. Pantáta Dostasezpasti kouřil a je po smrti,“ triumfoval otec.
„Jé, táto, vždyť pantátu přejeli na dálnici,“ kroutila očima lištička.
„Aha, no jo, máš pravdu. A proč mne budíš?“
„Myslela jsem, že bych s tebou kouřila tu fajfku a mohli bychom jít, jako lidé do Hornbachu pro ta okna.“
Na to lišák Buclík nepomyslel, ten nápad se mu líbil. Hned se měli k dílu. Táta nacpal fajfku a dal si práska a byl z něj myslivec.
Pacílka si dala také práskla, a zakuckala a byla z ní holka jako mléko. Fešanda s huňatýma tmavě zrzavými vlasy a kuckala.
„Vidíš, že děti nemají kouřit,“ řekl myslivec a udiveně se na Pacílku díval. Byla to již ženská hotová, skoro na vdávání. Že se to v tom liščím kožíšku tak lehce přehlédne, divil se. Musím ji více hlídat.
Jak vešli do Hornbachu, počala štvanice. Člověčí kluci se totiž za Pacílkou otáčeli a Buclík se na ně mračil takovou silou, že vždy utekli. Ale co to bylo platné, za každým regálem byli jiní, a těch regálů bylo v Hornbachu spousta. Navíc musel dávat pozor, aby Pacílka vždy v čas zatáhla z fajfky, jinak by se stala zase liškou.
Konečně našli dvě okna, pěkná příčkou rozdělená na čtyři malé tabulky. Dali si je na vozík, který tu zrovna náhodou stál a šli stát frontu ke kase.
„Máš peníze,“ ptala se Pacílka, když si zrovna chtěla dát práska z fajfky.
Buclík se právě chtěl zeptat co to je „peníze“, když paní pokladní počala hulákat. Byli zrovna na řadě:
„Slečnooooo, tady se nekouřííí, to by jste měla již vědět, taková velká. A pan tatík tomu nic neříká?“
Lišák Buclík přemýšlel, zda má tu uřvanou ženskou kousnout, ale jako myslivec se moc dobře kousat nedá. Navíc mu dělalo starosti, že neví co to je peníze a ty asi zrovna ta uřvaná paní bude chtít.
Na vrchol stresu se Pacílka počala měnit v lištičku a Buclík nevěděl co má dělat. Tak jen stál a culil se na paní pokladní.
On byl Buclík jako lišák moc veliký frajer a jako myslivec byl také hezký. Paní pokladní si jeho mlčení vyložila jinak a počala se usmívat. Pak si nenápadně upravovala účes. Na vozík s dvěma okny, hezkými jako-by koupené do perníkové chaloupky, se nedívala. Díval se ale Buclík. Lištička totiž nelenila a schovaná pod vozíkem, držela nápravu v zubech a tlačila ho ven na parkoviště.
Paní pokladní vyhrabala ten nejkrásnější úsměv co zrovna měla sebou a řekla:
„Mně zbyl jeden lístek do kina, nešel by jste se mnou? Dávají doktor Živágo,“ lákala myslivce.
„Ani ne paní, tam je zima a lidé nemají co jíst, ještě by mne snědli,“ řekl lišák a již byl pryč. Pokladní zase naladila obyčejný usměv „ co mne otravuješ?“ a bylo po romanci. Tak, když je ten Živágo o lidožroutech, tak to já do kina nepůjdu, rozhodla se.
„Další,“ zvolala, protože si neuvědomila, že již nedělá u zubaře ale je teď zaměstnaná v Hornbachu.
Konečně dopravili Buclík a Pacílka okna k noře. Pacílek spal a tak ho zbudili a dali se do práce. Do rána, vlastně do večera, než se liška Pucilka vzbudila, měli okna zasazená. To bylo již na štědrý den a překvapení bylo vydařené.
Pucílek dal pod stromeček dvě slepice, čerstvě chycené, ještě jim škubalo v nohách. Když ho otec chválil, řekl:
„Nahoře jich sedělo sedm a dole sedm, když jsem to odečetl tak tam nebyla žádná. Přesto jsem si dvě chytl a tady jsou,“ pyšnil se. „Ona slečna učitelka Vykutálená asi lže,“ dodal.
„To jste měli jen odčítání?“ divil se otec.
„Ono je také něco jiného?“ chtěl vědět synek Pacílek.
„No, co já vím. Chodím do školy já, nebo ty?“
„Nechte té politiky a pojďte ke stolu,“ řekla matka Pucilka a rodina se dala do jídla.
Byla hajných šunka, sedlákova slepice a vrchol pochoutky byly rybářovi uzené pstruhy.
Během jídla byla liška Pucilka stále více nesvá. Dokonce i nervózní, takovou ji neznali. Přestali o matce přemýšlet a zpívali vánoční písničky.
Lidé tomu říkají, že lišky vyjí na měsíc, ale ti nemají zdání. Vůbec ničemu ze života lišek nerozumí.
Pak to propuklo. Liška Pucilka vyskočila od stolu a dala packy v bok. Bože, jak jí ta zástěrka sluší, myslel si Buclík.
„To si nemyslete, že mi na ta okna budete sahat. Nechci mít umatlané tabulky. Nejlepší bude, když se budete chodit dívat z oken, ven. Ještě by jste mi ty tabulky odkoukali, ten průhled také asi nebude věčný. Paní slepice Vodhajná již dávno nemá skla, protože se prokoukala a teď jí táhne do kurníku,“ řekla.
Tak tomu ani Buclík ani Pacílka nebo Pacílek nerozuměli. Proto zarytě mlčeli. Matka vstala od stolu a zanotovala:
Dám si do vodyyyyyyyy
bublinky,
aaaaaaať se mi lesknou tabulky,
paaaaaaaak si uuuuu ušiji zááááááááááá záclonky.
Pak skutečně počala mýt okna a bylo po štědrovečerní náladě. Na půlnoční nešla, protože si musela ušít záclonky.
Tak šel táta s dětmi sám.
„Měla si přát to video,“ řekla Pacílka zasněně. Ale pak zahlédla syna pantáty Dostalsezpasti a dostala dobrou náladu. Hned se v davu lišek ztratila.
Starý lišák, jež byl již léta v liščí obci farářem vyzval své ovečky ke svatému, liščímu přijímání. To měl i Pacílek rád: podávaly se syrová, slepičí vejce. Ta se tak šťavnatě v tlamičce roztekla, že se to ani popsat nedá.
Přestože byl starý lišák napůl slepý, Pacílka, jež se postavil do fronty ještě jednou, vyhodil.
Doma našli matku celou upachtěnou. Hned se dala do nářku:
„Vy se flákáte na půlnoční a já se tady mohu udřít. Ať dělám co dělám, vždy na těch tabulkách zůstane šmouha. Já se té paní slepici Vodhajné divím, že se s tolika prácí mohla vytahovat.“ Pak se podívala mile na manžela, lišáka Buclíka: „já ty okna nechci, že mi je zase odděláš, viď broučku, pusinko, miláčku, budulínku…..“
Tohle děti dobře znaly. Šly tedy do dětské nory a zalezly do pelíšků. Stejnak již svítalo.
Brzo večer, skoro ještě za světla, lišák Buclík okna zase oddělal. Dlouho se válely v Našem lese, tam, kam lidé nosí odpadky.
Jednou si je vzal kluk hajných. Měl před svatbou a zařizoval se.
Buclík to viděl. Spokojeně zavrtěl oháňkou: počkej, ta ti dá, až je bude muset pucovat.
Pak dostala Pacílka nabídku k sňatku. Od syna strýce Dostalsezpasti. Lištička se štěstím tak lekla, že dostala mlíčenku.
Tak běhal lišák Buclík po Jejich lese, po Zlatém lese, i po lese Stříbrným. Sháněl smetanu a té bylo věru po málu, tu měli rádi i lidé.
Nakonec přece sehnal dost smetany a pak se mohla konat liščí svatba. Pilo se tancovalo se hodovalo, když tu z nenadání zazvonil ze Zlatého lesa zvonec a
pohádky byl konec…..
