Slunce za černými vlnami lesů dlouho váhalo, zda se toho dne má vůbec ukázat, přeci pak natrhlo obzor a jakoby zraněno tou námahou, polilo krví ranní kraj. Ptáci v korunách stromů již vzrušeně štěbetali a tóny tohoto koncertu se šířily pod klenbou lesu, jakoby byly zajaty v chrámové lodi a mísily se s křišťálem peřejí malé říčky, jež se do lína hrdých stromů zatoulala z kraje.
Odnepaměti řeka opouštěla město východním směrem. Linula se loukou na níž dnes byly halmy travin oroseny tisíci brilianty ranních krůpějí, minula pole po levém a stráň na pravém břehu, plnou jabloní, které jsa v květu budila dojem zástupu družiček s košíčky plné růží, a pak se ztrácela v tichém ponurném lese, snad netuše, zda spatří zase volný kraj.
Obloha byla toho dne jasně modrá se šmouhy lehkých obláčků, v nichž se pozvolna počala odrážet sluneční krev, jež rozlita tu byla v lukách.
Přestože byla krajina plna očekávání každodenního ranního zázraku, bylo jeviště věčného divadla tiché, tlumené hlasy aktérů ostražité, hlediště však plné očekávání a vzrušeného šumu.
Zvednutí taktovky, lístek květu, jež padne do mechu, či veverka, co svým skokem rozhoupe větev stromu, takový povel čekal den že rozezvučí jitřní symfonii.
Dnes touto taktovkou bylo skřípnutí starých rámů okna domku u řeky, který mladík s vervou otevřel dokořán. Byl to okamžik, kdy jediný paprsek, jež jako světlomet prohledával svět, zvědav, zda je již čas, pak pomohl slunci vyhoupnout se nad horizont.
Domek u řeky byl poslední v řadě ulice městečka, jež se krčilo, jak hříbek u staletého stromu k lesní stráni, která byla nástupem tmavozelených vln hlubokých lesů, co tu zasáhly do plochého kraje a kouzlem odstínů libovaly očím pocestných.
Muž, jež silou a netaktností, jež patřilo k mládí, protrhl pergament nového dne, byl do půli těla nahý. Protáhl se a dlouhým zívnutím pozdravil den. Nejevil zájem o kouzlo jež leželo před oknem. Počal se věnovat v nevelké a strohé koupelničce ranní hygieně.
Myšlenky jakoby psaly v jeho hlavě další příběh krásného snu: dnes večer se sejdou a snad konečně pozná lásku. Tu pravou! Slíbili si, že dojdou dále než k mazlení a letmých doteků zakázaných míst. Dnes večer si svěří navzájem všechna tajemství.
Zavadil pohledem o své tělo: bylo vyzáblé. Hrudník nesl stopy puchýřků jež ho při procesu dospívání nepříjemně doprovázely.
Obrátil se s pocitem odporu nad obrazem v zrcadle a oblékl se. Ten krásný sen, jež ho doprovázel nocí a který rád snil i za dne, kdy byl zcela při smyslech, kdy vnímal monotónní práce denních zvyků kdy přesto se mazlil s myšlenkou na to, co bude, co pozná, zamlžil mu odraz starého zrcadla!
Mohu se jí takto ukázat? Jí, která je jen hezká? Bez jediné vady, jediného pohledu, které by mohl vzbudit mou nevůli?
Ne!
Najednou si byl mladík zcela jist, že k ničemu nedojde, že jeho láska, ne její láska zkorá, když on splní přání, které si navzájem dali.
Když konečně přišel večer, kterého se bál a na který se i těšil, jakoby ztratil hlavu, pojem času, či dnů a roků. Něco tak úchvatného ještě nezažil. Byla tak krásná a milá, tak hebká a voňavá. Najednou si v průvanu citů a něžných pohlazení uvědomil, že líbá jeho prsa, za které se tolik styděl.
Když pak noc přikryla svou temnomodrou duchnou jejich mladá těla, pozoroval v jejích očích hvězdy. Třpytily se mnohem více než na nebi a on přestal počítat čas. Znovu a znovu, pak již společně, vychutnávali to mazlivé neznámo.
Když pak po nepříjemném průvodci puberty, těch nečistých pórků, nebylo ani potuchy, snad si toho ani nevšiml. To již byli manželé. Žena a muž.
Bylo tolik nových dnů, radostných a i starostmi nasáklých hodin, svět se točil nehorázným kvapem, zdálo se chvilkami, že mu vesmír nestačí. Narodily se jim děti a jejich požadavky je ještě více sblížily. Nyní již věděli, že jejich láska je věčná, nic je neoddělí, dýchali jeden za druhého.
Domek u řeky, nedaleko hlubokého lesa, se červenal novou střechou a natřenými rámy oken, bujel veselím, smíchem a pláčem, chvěl se ve všech pantech počtem spáčů, hřál, když krajina ztratila barvy, jen bílá a černá vládla mrazem, chladil, když se slunce loudalo letním horkem a nemělo se k tomu, jít spát.
Časem však počal domek tichnout a před vchodem se objevila lavička, na které sedávali. Okna počala opět skřípat a barvy se loupaly a skoro nenápadně se mísily s podzimním listím. Sedávali na lavičce a pozorovali, jak slunce vstává a chodí spát. Viděli na autobus, který sem vozil lidi z města a stále řidčeji přijížděli jejich vnoučata. I ta sladká batolátka, která jim darovaly děti, dospěla.
Dávno již lidé znali ten důvěrný pohled jak tu sedávali. Pojednou se mu sevřel hrudník strachem. Nečekaně vstala, ač slunce zrovna něžně hladilo jejich tváře a odešla. Pak zaslechl její tiché sténání. Znal každé místo, kam si sáhla a snad i převzal její bolesti, její strach byl i jeho strachem, mnohem však větším a nezkrotným.
Když usnula, odešel do lesa. Stále častěji se mu vybavoval dávný den, kdy skřípnutím okna probudil ono krásné ráno. Chtěl, aby se vrátilo, chtěl ještě jednou cítit onen strach z nastávajícího večera. To byl krásný a dobrý strach. Byl to strach, jež mu podlamoval kolena a zapříčiňoval chvění až do konečků prstů. Byl to strach velebný, jak chrámová loď gotických kostelů a zároveň něžný, jako kýč baroka. Byl to strach z očekávání.
V lese, tam kde říčka křišťálem peřejí dobarvovala zvuky háje býval sám. Bylo to místo, kde sedával na obrovském balvanu porostlém mechem. Bylo to místo jeho děsu. Strachu, který mu rval dech, jakoby mu onen balvan na kterém seděl, ležel na prsou. Bál se jejích bolestí, bál se o ni. Přál si najít onen paprsek, tu něžnou taktovku, co tenkrát probudila den, najít mládí a sílu.
Nevěděl jak jí pomoci. Cítil svou bezmoc a cítil sílu, kterou mu ona stále dávala. Věděl, že ho bude do posledního dechu utěšovat. Skoro se bál té síly, kterou zakrývala svůj strach, o kterém věděl, bál se své zbabělosti, bezmocnosti, nicotnosti a bezvýznamnosti. Cítil se jako antilopa jejíž ladnou šíj zasáhly zuby lva. Jako, jsa ve snu připoután na koleje, zíráš na v páře zahalený vlak, jež duní rychlostí děsu a ty očekáváš osud.
Zaslechl kukačku a v dáli ťukot datla. Na mýtině se mihla rodinka srnek. Překvapilo ho, jak ho zahřál pohled na její mláďata. Domníval se, že tento cit už v sobě nemá. Že se někde ztratil v hromadě jiných, již zapomenutých zážitků, kam již léta házel to, či ono, přesvědčen, že to již nebude potřebovat.
Na potoce přistála volavka a v mžiku ulovila rybu. Stříbrná rybka se třepala v jejím dlouhém zobáku, než si ji pták nadhodil a spolkl. Pak zahlédl vetřelce a hrdě, s mocnými pádly křídel odlétl.
Odlétnout, kdyby tak mohl odlétnout, trhl rameny a zadíval se za letcem. Cítil průvan vzduchu bílých křídel a lekl se své myšlenky. Věděl, že nikdy nebude moci odlétnout, i kdyby se fysicky vzdálil na sto mil, zůstane tady, u své jediné lásky. Věděl, kde se vzala beznaděj budoucnosti, věděl, že by měl být silný a již delší dobu si uvědomoval, že to vše sám nezvládne. Ten těšivý pocit, když pozoroval koloušky, ho pojednou přivedl na myšlenku: budou muset společně žít z minulosti. On i ona.
Prožít těch pár okamžiků, co jim zbývají v minulosti….
Vzpomínáš si, jaks mi líbala má prsa, za které jsem se tolik styděl? Kvůli těm puchýřkům? Něžně k němu zvedla zrak a krásně se usmála. Toho dne vydrželi na lavičce až do noci. Pak, když se počaly v jejích očích odrážet hvězdy, které se třpytily mnohem více než na nebi, ji políbil. Drželi se za ruce a přestali počítat čas…..
