„To je balzám na nervy, tahle muzika“, nebo, „vypni ten blázinec, nebo to se mnou švihne“, „ztiš to!“, to jsou běžné výroky všedního dne, to každý známe.
Ale skutečnost je mnohem kompaktnější, než si dokážeme představit. Hudba je vskutku jediná možnost, dosáhnout do hloubky našeho mozku, propojit všechny spoje buněk a vyvolat zcela hmatatelné pocity.
Specielní regiony mozku rozloží hudbu v jednotlivé dílky, jiné ji dokáží spojit v celek. Hudba aktivuje areály našeho mozku, které jsou zodpovědné za pocity štěstí, hrůzy a strachu. Tóny stimulují Hippocampus, jež je bránou k naší paměti: probudí v nás vzpomínky.
Neurologové jsou si dnes jisti: ve zdravém mozku dokáže hudba zapříčinit obdivuhodné pocity, v nemocném těle, léčit!
Neurolog pan Oliver Sacks z New Yorku, podal svému pacientovi, který po zánětu mozkových blan ztratil paměť, noty a poprosil ho, aby zahrál určitou skladbu. Pan Clive Wearding jež byl profesionální muzikant se nechápavě divil, co po něm lékař chce. Usedl však ke klavíru a po počátečních potížích přehrál Preludium č. 9 a pak řekl- to znám. Jakmile vstal od klavíru, světlo minulosti se mu zase proměnilo v tmu. Clive Wearding se v hudbě vrátil do minulého života, bohužel pouze od první do poslední noty.
Položíme-li si otázku, co to je hudba dostaneme fascinující odpověď: hudba není nic jiného, než pohybující se vzduch. V rytmu plovoucí a vibrující vzduchové molekuly, které proběhnou zvukovodem a narazí na kůžičku ušního bubínku ve středním uchu. Stočenou trubičkou, tak zvaným hlemýžděm, narazí zvukové vlny na 35000 nervových buněk které je formou elektrických impulsů pošlou do mozku a teď nastává onen zázrak: mozek z těchto impulsů udělá hudbu. Přitom se hudba domáhá celého mozku. Specielní sektory rozloží kompozici na jednotlivé prvky: v rytmus, tempo, harmonii a melodii. Jiné oblasti analyzují výhradně výši tónů a hlasitost. Nakonec jiné oblasti našeho mozku udělají ze všech informací mixtur a my slyšíme hudbu. Neexistuje větší propasti, než mezi lidmi muzikálními a nemuzikálními. Hudba je největší stimulátorem, propojuje jednotlivé nervové cely a i obě poloviny našeho mozku.
V Max-Planck institutu v Lipsku dokázali vědci, že se i při pasivním poslechu hudby aktivují mozkové nuňky, které jsou odpovědny za mluvu i pohybové ustrojí. Žádná jiná činnost – mimo sexu – nemá tak vlivný účinek jako hudba. Vyvolává pomocí hormonů štěstí (endorphinnů) podobné pocity které dokáží opiáty.
Sami známe hegemonii hudby nad našim tělem: stačí si pustit nějaký film bez zvuku. Reakce, jako jsou pocení, bušení srdce, mražení v zádech, slzy a někdy i pláč, se jednoduše nedostaví.
Oliver Sacks ve své praxi na vlastí oči zažil, pacienty, kteří nebyli schopni chůze, že počali tančit, potrefení parkinsonem počali mít ladnější pohyby a lidé s mozkovou příhodou, kteří měli postiženu centrálu řeči, počali mluvit. Muzikoterapie je klíč k lidské paměti, když přestane sloužit.
V levém hippocampusu se nachází areál, který dokáže při dobrém pocitu, nebo líbivé melodii, otevřít bránu k osobním vzpomínkám a k podvědomí. Jakoby sami od sebe vyplují střípky štěstí z hlubin zapomenutí.
Hudba nám někdy nažene husí kůži. Tento jev se nazývá chill. Je to prastarý instinkt zakotvený hluboko v genech. Ztratí-li zvířecí matka své mládě počne svým voláním hledat. Chlupy mláděte, když matčin nářek zaslechne, se okamžitě postaví a chrání ho před zimou. Přeneseno na člověka, vyvolávají určité tóny a vzorce melodií stejný efekt. V tu chvíli reagují ty samé spoje v mozku jako při sexuelním vzrušení, nebo po použití kokainu.
Pan Jaak Panksepp, který se zabývá výzkumem lidských emocí, říká: tady dostáváme odpověď na otázku, proč člověk vůbec počal muzicírovat!
Pan Vlastimil Marek mi laskavě poskytl přesnější informace. Děkuji. http://marek.blog.respekt.cz
