Serrano
31.12.09
Serrano je ve specielních sušírnách sušená syrová šunka. Je to španělská specialita. Taková uzrálá šunka se upevní do, k tomu vymyšlenému stojanu, a tenkým dlouhým nožem se odkrajují plátky. Čím tenčí, tím lepší.
Asi tak den před štědrým večerem mi volala moje kamarádka Milena a ptala se, zda nemám takový stojan. No, neměl jsem ho a tak jsem se ptal, na co ho potřebuje.
No, představ si, že jsem si ve španělském obchodě koupila los a vyhrála jsem posléze dárkový koš a v něm je mimo jiné taková šunka.
No, stojan jsem neměl a tak se nedalo nic dělat. Pak přišel Ježíšek a já jsem pod stromečkem našel velký a těžký balík. Po rozbalení jsem zjistil, že je v dárkové krabici Serrano šunka, se stojanem a ještě k tomu se specielním, tenkým a dlouhým nožem.
Tak jsem po štědrém večeru volal Míle, že ten stojan najednou mám. Hned se naň přijeli s Martinem podívat a tak jsme si dali do nosu.
No, dnes jedu za známými a tu šunku mám již naloženou v autě, protože sám to člověk nesní... takže se tu ozvu zase až příští rok....no jéje to je již za sedm hodin!! Tak vše nejlepší do nového roku 2010 z tohoto místa přeje Arno..............
Veselé Vánoce
26.12.09
Tak je po Vánocích. Jsou to svátky lásky, tvrdí tržní propagace a pakliže chceš lásku prokázat, musíš koupit nějaký dárek. Levný, nebo drahý to nehraje roly, protože loby Bílých Vánoc, zavlažující z reproduktorů každé nákupní centrum, nakazí každého.
Avšak Vánoce jsou svátky citů. Vzpomínky na dětství v nás vzbuzují sentimentální emoce, které jsou všelijaké. Vánoční stres nabytých obýváků, kde se navíc zabírá značné místo stromeček docílí často reakci opačnou: uvolní ventil problémů, které lidi nosí v hlavách po celý rok a pak dojde k výbuchu. A není to jen výbuch lásky ale i nenávisti. A právě k takovým scénkám dochází na štědrý večer, na které se pak rychle zapomene. Tlak v kotli se uvolnil a bude se čekat zase do dalších Vánoc.
Kdo by vzpomínal, jak se dospělí sourozenci před očima vyděšených rodičů pohádali? Ani se o tom moc nemluví, protože některé spory se vyřešit nedají. Několik dnů má člověk hořko v ústech a pak je zase všední den. Příbuzenstvo se rozjede do svých nor, které si každé postavilo mnohdy stovky kilometrů od sebe vzdálených a je zase klid. Je mi zcela nepochopitelné, jak může pohádka Vánoc po roce opět otupit mozky příbuzných že se opět sejdou, aby se opakovalo to co v loni.
Pohádka Vánoc nám namlouvá idylu spokojené a navzájem se milující rodiny. Tento zážitek se snažíme každý rok znovu prožít, ten chtíč po lásce je silnější, než zdravý rozum.
Přikládám zde vzpomínku na dobu mého působení v Domě potravin: nekonečné množství zakázek, výrova tun různých salátu a v aspiku utopených šunkových závitků, z nás udělal po dobu dvou týdnů fungující roboty. Pracovali jsme bez ohledu na pracovní dobu, spali a zase pracovali.
Pak bylo po všem a já před nadílkou pravidelně usnul. Po Novém roce pokaždé a tradičně vcházel do výrobny cukrář Novotný. Cukráři byli neustále na lovu, neboť hledali odřezky z pečínek, kousky vek, jednoduše něco k snědku, protože sladkosti se brzo znechutí.
A tento pak Novotný si vždy prozpěvoval písničku: už se zase těšímeeee, na Ježííííška, copak nám asi nadělíííí.....
Já po něm házel smažené kotlety a na studené kuchyni mu zaplácli zpěvník pražskou šunkou....
Tak jsme měli zimu
22.12.09
Včera jsme na vyvrcholení několikadenního mrazu dostaly záplavy sněhu. To je dobře, člověk již skoro zapomněl, jak sníh vypadá. Vydržel pouze jeden den. Ausgerechnet toho dne jsme byli domluveni s Oliverem na naši občasnou konferenci, která se ukončuje dobrým jídlem a společenským znavením po becherovce.
A tak jsme šli pohádkou v jednu hodinu v noci, Oliver šel domů a já ho kousek doprovázel s Pajdou. Město bylo tiché, znáte to? Sníh vždy změní akustiku města. Na náměstíčku, kde dříve stávala radnice si stavěli dva mladí lidé sněhuláka, byla to pěkná podívaná, akorát Pajdovi se nelíbil a štěkal na něj.....
Tak Rudo, asi jsi se u toho svařáku zapomněl..
21.12.09
Dnes přesně v 18:45 vstoupí slunce do znamení Kozorohu a začíná se k nám vracet. Dny se počnou od tohoto dne prodlužovat. To jsou důležitá fakta, o kterých se náš hvězdář Ruda nezmiňuje. Naučil své děti zabíjet a kuchat kapra a on sám teď jen chytá lelky.....
Ano, hoď je do kamen...
18.12.09
Posledně psal Ruda v deníčku, že dostal darem nějaké dělobuchy, co nedělají nic jiného, něž že bouchnou. Jaká to otrava. Rozhodl, že je hodí do kamen. To se mi před lety také povedlo. Byli jsme s Aničkou nakupovat, bylo to také před Vánocemi, a jak jsme rozbalovali nákup, házel jsem papíry rovnou do dánských kamen, takových krbových.
Pak jsem počal hledat plynové zapalovače, které jsme také koupili, byly v balíčku tři. Ne a ne je najít. Až najednou rána. A hned jsem věděl, kde jsou a pak jsme již očekávali další rány. Nezklamaly! Bum...bum...
Měli zpoždění?
18.12.09
Dnes jsem se vypravil na nákup dárků. Již od rána padal sníh a než jsem se vyhrabal k autu, bylo již odpoledne. Oblaka visela nad krajem a byla taková tma, jak to bývá, když se valí mraky obtěžkané tou bílou nadílkou. Když jsem se rozjel, zjistil jsem že se mi protáčí kola a na konci ulice, kde se musí dát přednost v jízdě mne ABS, svou samopalovou salvou, nabádalo, abych si dal bacha. A tak jsem se trochu zkrotil, došlo mi, že přišla zima. Ano, již několik dní je pod nulou.
Když jsem opouštěl nákupní středisko, zarazila mne kuriózní podívaná: lidé stáli na parkovišti a dívali se do nebe. Zároveň byl slyšet křik ptáků! Ano, po tmavé obloze táhlo několik hejn jeřábů. Jejich známé formace podobající se písmenu V, přičemž špička je vždy vpředu se neustále měnila. Bylo jich jistě několik tisíc. Mířili na jih a mne s hrůzou napadlo, že míří přímo nad Frankfurtské letiště. Doufám, že radary letiště takové obrovské hejno registrují a že letečtí navigátoři učinili patřičná opatření. Bylo by to hrozné neštěstí, kdyby tolik opeřenců prolítlo turbinami letounu, a zapříčilo jeho pád. I těch jeřábů by mi bylo líto. Nevydali se na jih nějak pozdě?
Jak ztratil Ježíšek hvězdu.
17.12.09
To se stalo již hodně dávno, tak dlouho je tomu, že si to ani dědečkův praděd a i jeho praděd nepamatují.
Tenkrát zachránil malý chlapec starou, krásnou tradici a ponechal světu to, nač se děti těší celý rok. Bylo před vánoci.
Ježíšek dostával již tenkrát dopisy od dětí, ve kterých se vždy dočetl o jejich přáních, i když tyto nebyly psány na počítači, či kuličkovou tužkou, ale husím brkem, namáčeným v inkoustu a často byly plné kaněk. Na štědrý večer musel na obrovských saních, tažených osmi bujnými jeleny, dolů na svět, aby mohl nadělovat balíčky pod stromečky.
Tak tomu bylo i onoho, dávného roku.
Na krajině ležel sníh, bělostný jak nevěstin závoj a tak třpytivý, jako ženichovy oči.
Zvířátka chodila po lese a stále obracela oči k nebi. Čekala na tu podívanou, až spatří Ježíška, jak vyráží na zem. Hrdě vždy svíral ve svých ručkách otěže a na krku mu plála zlatá hvězda. Jelenům se jiskřilo od kopyt, parohy se bujně nesly mrazivým větrem a zmrzlé ojínění se na nich třpytilo jako by to byly diamanty.
Již několik nocí před štědrým večerem bývala obloha tou dobou podivně černá. Po měsíci ani potucha, ale hvězdy svítily jako za výplatu.
V nebi se totiž odehrával neskutečný shon. Andělé balili dárky, skřítkové, jež po celý rok pracovali na jejich výrobě, rychle dodělávali, čeho se nedostávalo.
Svatý Petr to vše dirigoval a archanděl Gabriel stále hlídal Ježíška. On byl totiž neposedný, i když mu bylo tisíce let, pořád se choval jako malé dítě. Stále si četl v dopisech a přestože si archanděl Gabriel myslel, že již musí umět všechny řeči na světě, každé Vánoce se potvrdilo staré přísloví: I Ježíšek se musí stále učit. Když dostal dopis v jazyce, který ještě neznal! To se pak lítalo po nebeských knihovnách, hledalo se ve svatých slovnících a pak se naštěstí vždy vše našlo! Žádný dětský dopis nebyl opomenut, jedno, jakou lidskou řečí byl psán či jakého písma dětská ručka použila.
Pak se to stalo! Sáně byly napakované, Ježíšek, jak spěchal na kozlík, zakopl o obláček a upadl.
V tom okamžiku se nebe rozzářilo tisíci zlatými hvězdičkami a také tiše hrálo jakousi neznámou, krásnou melodii. Jen zvířátka v lese to spatřila a leknutím si povzdychla. Pak bylo zase vše, jako vždy.
Ježíšek se zvedl, vyskočil na sáně, popadl uzdu a práskl do jelenů. Ale nic se nedělo. Spřežení se nehnulo z místa. Svatý Petr se na to přišel podívat a kroutil při tom hlavou. Andělé počali zděšeně poletovat a skřítkové plakat: tolik práce pro nic za nic, naříkali.
Archanděl Gabriel tušil, co se stalo. Přistoupil k Ježíškovi a hned viděl, že nemá na krku zlatou hvězdu. Jak totiž zakopl o obláček, ztratil ji. A bez ní nemohl Ježíšek na zem, aby přinesl dětem nadílku.
I nařídil Gabriel, aby se andělé rozlétli a všude hledali hvězdu! V nebi, na zemi, v lesích, na lukách i po horách.
Nechme tedy hledat anděle Ježíškovu hvězdu a podívejme se, co právě dělal náš chlapeček.
Na pokraji lesa byla malá chaloupka a v ní žil se svou maminkou. Bylo mu asi osm let, měl černé oči a kudrnaté vlasy. Přestože čistý, byl nuzně oblečený. Maminka byla chudá a neměla na celém světě nikoho, než svého synka. Těžko se jim vedlo, ale nestěžovali si a vždy se jim povedlo, na poslední chvíli, skřípnout bídu mezi dveře u chalupy.
Tohoto roku maminka onemocněla a bída se jim nastěhovala do sednice, do komory a i na plotnu. Dokud bylo teplo, živil je les, ale teď? Všude sníh, těžko mohl chlapec najít něco k snědku, ale nevzdával se. Denně chodil po lese a jakoby zázrakem, vždy něco našel. Jen maminka mu dělala starost. Jak churavěla, ani si nevzpomněla, že budou Vánoce. Ale co, myslel si chlapeček, stejně nemáme ani mouku ani cukr, jak by mohla péci cukroví? Hlavně ať je zdravá, uvažoval a hledal, zda se někde pod smrčkem neschovala nějaká houba.
A tu ji spatřil: ležela tam jako hříbek, zlatá hvězda a tiše hřála kouzelným světlem a chlapečkovi se zdálo, že slyší nějakou krásnou melodii. Ohnul se a strčil ji do kapsy kabátku. Najednou měl tak krásný pocit, že si lehl. Hvězda dávala teplo a dojem klidu a pohody, že za malou chvilku usnul.
Netrvalo dlouho a dva andělíčci, ještě poměrně mladí, v lese pod stromem hocha objevili. Snažili se ho vzbudit, ale bylo to marné. Hvězda chlapce tak hřála, že spal jako za pecí. Andílci seděli u chlapcovi hlavy a přemýšleli: hvězdu nenašli, Ježíšek je smutný a jistě i pláče, vždyť on by se pro děti roztrhal. Tu je napadlo, chlapečka vzít sebou do nebe, aby Ježíšek alespoň trochu pookřál. Jak se domluvili, tak udělali.
Svatý Petr řádil jak černá ruka, on že malé chlapečky do nebe nechce, ti mají ještě po zemi dlouhou cestu. Pak se ale dal přemluvit, vždyť se v nebi nemluvilo o ničem jiném, než o tom, jak je Ježíšek smutný.
Skutečně se Ježíšek zaradoval, jak chlapečka spatřil. Hned mu nabídl, že mu v nebi vše ukáže. Chodili po dílnách skřítků, po balírnách dárků, kde andělé zrovna uklízeli, až stanuli u naložených saní. Tady Ježíšek zesmutněl a jakoby na chlapce zapomněl. Ten si všiml jeho slzy, jež mu ztékala po tvářičce a snažil se ho utěšit.
To jsem ještě neslyšel, že by byl Ježíšek smutný, divil se upřímně. Ježíšek nato: já zase neslyšel, že Ježíšek nesmí rozdávat nadílku!
Ježíšek nesmí rozdávat nadílku? A co ty děti na zemi? Ty budou ale smutné, litoval chlapeček.
Jo, tolik dopisů mi poslaly, té práce s tím bylo a vše nanic! Copak jsi si přál ty?, obrátil se na malého človíčka. Chlapeček zesmutněl: já si nepřál nic, my jsme chudí, a já nemám ani papír, ani inkoust a poštovní známku jsem v životě ještě neviděl. Ježíšek smutně pokyvoval hlavou.Tu chlapce napadlo se zeptat, proč vlastně Ježíšek nesmí letos nadělovat? Ale, ztratil jsem mou hvězdu a bez té nemohu na zem.
Chlapeček si vzpomněl na hvězdu, co ho stále hřála v kapse kabátku a vyndal ji: já jednu našel v lese, nevím, zda ti bude něco platná, ale vezmi si ji, řekl a podával ji Ježíškovi.
V tom okamžiku se stal v nebi zázrak: všude plno světla a radosti, jeleni si již brousili kopyta a andělé obklopili sáně. Svatý Petr otevřel nebeskou bránu a Ježíšek se hnal na kozlík. Pak se ještě sklonil k chlapci: a co by sis přál? Ten zesmutněl a po chvilce ticha řekl: jen kdyby byla maminka zdravá, to bych si přál!
Ježíšek slezl zase ze saní, andělé přestali mávat křídly a skřítkové strnuli.
Takové přáni jsem ještě neslyšel, divil se Ježíšek. Andělé přemýšleli, jak by to zabalili a skřítci si za Boha nemohli vzpomenout jak by se to dalo vyrobit. Zdraví? Co to je? Jak se to balí?
Archanděl Gabriel pak prohlásil, že to nějak zařídí a poslal Ježíška na cestu. Vzal chlapečka za ruku a společně vyšli z nebeské brány. Dívali se za spřežení jelenů, jak se jim jiskřilo od kopyt, jak se jim leskly diamantové parohy a jak Ježíšek práskal bičem.
Pak se nad krajem snesl tichý, svatý, štědrovečerní klid. Takové to posvátné ticho, které bývá jen jednou do roka. Jen jiskry štěstí v očích blažených dětí po celém světě rušily tu pohodu: bylo po nadílce.
Okraj lesa, kde stála naše chaloupka, dělilo několik, zavátých polí od vesničky s kostelíčkem. Tam počaly zvonit zvony, svolávajíc věřící na půlnoční. Chlapeček, jež zase spal pod stromem v měkkých duchnách péřového sněhu, se počal protahovat a pak se probudil.
Měl pocit, že se mu zdál sen, že byl v nebi, že mluvil s Ježíškem, pak ale usoudil, že kdyby to někde vyprávěl, všichni by se mu jen vysmáli. Šel tedy domů.
Copak se to ale stalo? Chaloupka na pokraji lesa nebyla smutná, jako jindy. Ve všech oknech se svítilo a z komína stoupal dým. Když chlapeček přišel blíže, zaslechl maminku, jak si zpívá. Jak rád poslouchal, když zpívala: sedával na stoličce u plotny a mohl na ní oči nechat! Jeho maminka byla ta nejkrásnější na světě!
Pak ucítil vůni, na kterou již dávno zapomněl: vánoční cukroví, pečená jablka a cítil i jak se smaží kapr. Když došel k chaloupce, zlákalo ho okno, aby nahlédl do sednice.
V koutě stál vánoční strom, jehož špička, na které byla zlatá, zářící hvězda, dosahovala až ke stropu. Byl ozdoben cukrovím, ořechy a čokoládovými figurkami. Na větvích hořelo plno svíček. Pod ním byla spousta dárků. Ale to nejkrásnější na všem, byla maminka. Vesele se oháněla kolem plotny a když jí hrnce a pánve, v nichž se vařilo a smažilo, ponechaly trochu času, prostírala stůl.
Vběhl do domku a padl mamince kolem krku. To je dost, že jdeš, budeme večeřet, řekla a již nosila na stůl. Tak dobře se již dávno nenajedli. Gabriel tě pozdravuje, řekla nečekaně maminka. Chlapec vykulil oči. Tohle nám vše nadělil, dodala.
Jak to sem dopravil?, divil se chlapec. Přijel na sáních tažených koněm, ale asi je tu zapomněl. Kůň stojí ve chlévě a sáně za domem. Říkal, že tvé přání je nesplnitelné, co sis to prosím tě přál? Nic, řekl synáček a sklopil oči. No, doufám, žes nebyl neomalený, nám se nedaří špatně, hlavně že se máme rádi a…že jsme zdraví. Nechceš počít rozbalovat nadílku?
Ne, nejraději bych všechny balíčky naložil na sáně a odvezl do vsi ke kostelu, než skončí půlnoční. Maminka se usmála a pohladila ho po tváři. To jsem ráda, že myslíš na jiné, já zatím poklidím v domě.
Když se chlapeček blížil k vesničce, počaly od kopyt koníka lítat jiskry a hříva mu plála jako oheň. Mocné tóny varhan, doprovázené zpěvem vesničanů, naráz dozněly a dveře kostela se otevřely. První, kdo se dral do noci, byly děti. Na schodech leželo plno dárků a v dáli se ztrácely sáně s jedním koněm. Děti si dlouho po oné noci vyprávěli, že koni hořela hříva a od kopyt se jiskřilo. Jak to již bývá zvykem, dospělí jim nevěřili. Že malý chlapec zachránil pro svět vánoční svátky, by také nevěřili. Děti si rozebraly dárky a nikdo se do dnešních dnů nedozvěděl, kdo je tam dal.
Když chlapeček dojel domů, maminka již spala. Tváře jí hořely zdravím a dech měla silný, jak mívají lidé na venkově.
Jestliže neumřeli, žijí tam v chaloupce dodnes…….
Pohádka ve WORDu připravená k tisku
Arnošt Valeš
Tak zase budou Vánoce...
17.12.09
Tepajícím klusem se blíží ty svátky lásky, jak se snaží je nám pobídnout obchodníci. Podle nich však je jen ta láska pravá, která je zhmotněna nějakým dárkem, hlavně zrovna v jejich prodejně koupeným. O pravých důvodech tohoto svátku již nikdo nepřemýšlí. Lidi ztratili víru v tu pohádku, o které nám tento příběh vypráví.
Nicméně zbylo v duších dospělých to kouzlo dětství, které nám naši rodiče dali do života. A tak je správné, že tento pocit dáváme dál. Voňavou idylu, zářících svíček, slavnostního stolu a dárků pod stromečkem, posíláme v našich potomcích do světa! Do světa na dlouhou cestu. Budou se, někde daleko v budoucnu, stejně jako my dnes, zamýšlet kde se bere ta něha v našich orosených očích?
Tak přece jen tu hraje láska velkou úlohu. Ta vyplněná, plná snů a štěstí, ale i ta, která se nedostavila. A tak se ptám: je něco zlého na orosených očích? Měl by se člověk stydět?
Poslední doména mužů
14.12.09
Posledně jsem se díval na televizi, byl tam pořad Markus Lenz má hosty. Markus Lenz je mladý, pohledný a úspěšný moderátor. Jako host tam byl Till Schweiger se svým týmem. Mluvilo se o novém filmu co zrovna natočil. Taková nenáročná veselohra. Jeden z aktérů hrál jistě opět panice a opravdu ten hošík tak vypadal. Mluvilo se o všem možném, až se došlo na úklid v domácnosti s otázkou: čůráš ve stoje? Till Schweiger prohlásil, že vždy čůrá ve stoje, jelikož je to poslední doména mužů! Onen hošík byl optán, zda si bere do své mládenecké domácnosti uklízečku. To, co z něj bez jakéhokoliv rozmyšlení vypadlo, mne rozesmálo ale přivedlo i k zamyšlení: já si uklízečku neberu, když si pomyslím, že by měla uklízet můj záchod, propadl bych se hanbou. Když si ho zaseru, tak si ho uklidím sám!! Následovala salva smíchu.
Já ovšem od té doby chodím kolem mého záchodu nedůvěřivě: že by byl zrovna zasr.. jak se vyjádřil onen hošík, (nemravný sprosťák) to se mi nezdálo. Ale, zase se nejiskřil tak jak to dělal dříve! Co s ním sakra je? Dnes jsem se do něj pustil a řeknu vám, že to byla fuška. Kdy to Anička dělala, že jsem ji nikdy nenachytal? Za odměnu se můj záchod zase leskne, jo on jiskří. A když jsem se již rozjel, tak jsem si převlékl i postel. To je také obdivuhodný um: ona tam totiž do toho povlaku ta prošívaná deka nechce vlézt!
Pajda mne celou dobu pozoroval a já měl dojem, že se mi posmívá. Ovšem, důvod měl docela jiný: když jsem nesl špinavé povlečení do pračky, usídlil se v mé čisté posteli. Šmejd jeden....
Annalena+Thomas
14.12.09
Tak jsme si dnes jezdili s Pajdou na kole po městečku. Již mrzne, louže se lesknou jak zrcadla a pejska zebou pacičky. Ani nejezdíme do polí, protože si tam Pajda umaže podvozek a já ho pak musím umívat, což se mu moc nelíbí. Ale proč to píši: jeli jsme kolem lavičky, takové, jak stojí v parku a na ní velký nápis: Annalena+ Thomas!
Musel jsem se smát. Vzpomněl jsem si totiž, jak jednou, jdouce ze školy, byl jsem tehdy tak páté třídě, majíc křídu, kterou jsem určitě znárodnil u tabule, psal na vše co jsem našel vtipný nápis tohoto znění: Valeš.
První průšvih, který jsem měl se dostavil pět minut po příchodu domů. Za mnou totiž přišla sestra z práce a všechny nápisy viděla. Tak na mne řvala a i máti se přidala a když jim došel dech (byly obě červené, myslel jsem že vybouchnou), tak se sebraly a s kýblem s vodou a hadrem po mně ty nápisy mazaly. Tenkrát se říkalo: jména hloupejch na všech sloupech! Když tak jezdím po Čechách a po ulicích Prahy, napadá mi: platí to pořekadlo ještě dnes?
Taky stárne, chudák...
13.12.09
Přestože ho vyhodili ze všech českých serverů, neustále píše hromadu věcí. Býval sprostý a nejednou vyslovil přání, že by se do české nížiny měla hodit atomovka. Tenkrát, když jsem se o něm dověděl, napsal jsem mu dopis, kde jsem ostře kritizoval jeho nenávist k Čechům, jež, podle něj, smrdí v hromadné dopravě, nemají žádnou kulturu a vůbec jsou nemožní si vládnout, jsou okupovány Rusy zaprodávají svou vlast a rozkládají ji.
Teď, když si to po sobě čtu co jsem napsal, nevidím ho již tak černě. Jenomže nejvíce mi na něm vadilo, že psal bez diakritiky. Napsal jsem mu drsný článek a on mi sprostě odpověděl. Ale přesto nepřestal posílat články na mou adresu. Někdy si článek přečtu, někdy ho hned vymažu. Posledně jsem mu opět napsal, že by mohl používat diakritiku a on mi slušně odpověděl, že to jeho počítač nemá!? Když má můj německý počítač českou klávesnici ale i čínskou, kdybych ji chtěl, ať mi nevypráví, že Microsoft o tyto vymoženosti Američany ošidil.
Řeč je o Ross Hedvičkovi. Je to emigrant jako já a nebo ty, jež žije někde v USA, myslím na Floridě, má nějaké terénní auto a sedě stále u moře, čumí na západy slunce. Jeho život je perfektní, žije v naprosté demokracii, zem je plná hodných četníků a lidé jsou poctiví a vzdělaní a nekradou. Pohádka?
Jenomže pan Hedviček asi stárne, v poslední době se několikrát vyjádřil o své rodné zemi kladně i když po svém: Rovnou predesilam, ze tohle byl jeden z mala ceskych filmu, ktery nebyl vylozene pitomy a nebylo nutne si brat prasky na nevolnost a proti prujmu. Prave naopak - ja tenhle film vylozene chvalim, ano ano
No, řekněte, nestárne náhodou? Pro ty co mají zájem si přečíst nějaký jeho článek tu přidávám odkazy..........
http://hedvicek.blog.cz/0912/praha-to-ruske-mesto
http://hedvicek.blog.cz/0912/jazzove-drby
http://hedvicek.blog.cz/0912/ucastnici-zajezdu
Návrat tuláka
13.12.09
Bylo to již v létě, kdy Marek daroval Nathalie dobropis na pobyt ve Lhotě. Vytvořil jsem v Publisher, jako ostatně vždy, hezkou presentaci a tak již nic jiného nezbývalo, než se do Lhoty rozjet. No a tento týden si to naplánovali. Volal jsem Vaškovi aby v domečku zatopil a tak přijeli do vyhřátého obydlí. Jeli ve čtvrtek a v pátek měli naplánovanou Prahu, kam jeli autobusem. Strávili tam celý den, všude, kam se Nathalie chtěla podívat byli. Marek mluví velice dobře česky a tak se na všech místech domluvil. Přivezl mi zkušenost, že za 150 Kč můžeš jezdit 24 hodin v MDH.
Musím teď z jiného dzbánku: Zuzana chtěla, abych jí posílal Maily v němčině, aby si tuto řeč, ze které dělala státnici osvojila. No a mne nenapadlo nic jiného, než jí podat zprávu o Markově příjezdu německy. Chudák holka se zapotila ale všemu porozuměla, dokonce pozvala Marka a Nathalie na sobotu na oběd.
Mladým se v Čechách líbilo, navigace je dovedla dobře tam a zpět a Marek dodržoval po českých dálnicích předepsanou rychlost, neboť si v létě vysloužil od Plzeňáků velkou pokutu a tři body v rejstříku. Jel tenkrát 180 KM rychle a jedna z těch plzeňských, nabouchaných vwéček je dohonila a na parkovišti pokutovala.
Vrátili se oba plny dojmů, dokonce se jim podařilo zapnout plynový sporák (takový ten co vydává sám jiskru aby plamínek chytl), nakoupili a uvařili si. Venoušek určitě zase v domečku vše zkontroloval a tak touto cestou: Venoušku, mnoho díků!
Umělecká řemesla a Klárčin ostrovtip
11.12.09
Jak je všem známo, poslouchám Country rádio. Samozřejmě, že se musí takový vysílač něčím živit, a tak je prošpikován reklamami. Teď před Vánocemi často slyším o trzích uměleckých řemesel. To je vše krásné, že se staré umění zachovává, jenomže kdo to má všechno kupovat? Mladí, kdo jiný, ti co teprve v životě začínají, zařizují si byt, pak jsou tu sběratelé, ti se také postarají u tržbu, ale když je člověk v letech a několikrát vysmejčil byt že zel prázdnotou jako evangelický kostel a zase ho zaplnil, aby to znovu opakoval....aby posléze přišel k rozumu a jen se pohledem na umné výrobky kochal. K této moudrosti dojde prostý člověk po letech.
Pak je tu ještě jedno chytré děvče z Mirošovic, které aniž by dosáhlo deseti let to má hlavě správně srovnané. Učitelka totiž nabádala děti, aby si výrobky pro školní vánoční trh daly záležet, neboť to pak budou mít doma neustále na očích.
Tady cituji tatínka Rudu: Pouze naše dcerka Klárka se rozhodla pro upřímnost hraničící s prostořekostí. "Jenomže doma nám je to prd platný, tam to budeme mít nejspíš někde zahrabaný!"
Ano, dlouho zahrabaný a jednoho dne, dříve, či později, to někdo vyhodí.....
Eberhard
8.12.09
Včera měl Eberhard narozeniny. Pětasedmdesáté. Je to kamarád Adriana a tvrdí mimo jiné, že mu již všichni kamarádi umřeli a že má jenom nás. No, a Adrian je tak sociální, že nestydí mít kámoše, který je jednou tak starý jak on. Eberhard se narodil na Českých hranicích ve Zwickau, stačil ale odejít na západ, než dostavěli v Berlině zeď. Od té doby plul jako námořník po světě a jednoho dne se dokonce oženil za černošku z Keni. Jmenuje se Felicitas a neumí ani slovo německy a v angličtině také silně zakopává. Léta jí platil, posílal peníze až před pěti lety se naštval, a napsal jí, že jestli chce, aby ji živil, tak musí přijet sem a vést mu domácnost. To si tedy dal, ale lepší, než být sám....
Včerejší večer byl takový výlet do dob dávno minulých. Domek, jež vypadá z venku docela romanticky, je v útrobách zcela zanedbaný, zapáchající starobou a špínou a neuvěřitelnou skromností na pohodlí. Záchodová mísa natřená růžově, stará vana nese zelenou barvu (pravděpodobně poslední móda z Keni) a povrchem vedené potrubí se také vytahuje nějakou barvou, na kterou si pod tíhou dojmů nemohu vzpomenout. Na každém kroku tam potkáš upomínky z dalekých koutů světa. Mezi čelistmi žraloka se roztahuje kůže zebry, strašidelné masky africké ruční práce a dokonce tam lpí na zdi i obraz Hitlera. Pohoštění bylo objednáno od mého nástupce z tenisového klubu.
Takže mne zaujal osud člověka, který žije daleko od svého rodiště, nemá na světě nikoho jen svou střelenou černou manželkou, která mu již jednou ukradla ze skříně nějakou flintu a běhala s ní po vsi, (byla to aféra) která nemá ani přátele a ani by se s nimi nedomluvila. Takže, Eberhard- vše nejlepší do dalších let...
Mikulášská
7.12.09
V sobotu pořádali rybáři vánoční večírek. Vypravil jsem se tam se všemi dětmi a jejich partnery a byla legrace. Večer počínal taxíkem, který furt nejel, přestože jejich hnízdo mají u nás za rohem. Ale takových, co si v sobotu vyráží zrovna před druhým Adventem je asi více. Navíc byl v Hochstadtu roční vánoční trh, což znamenalo, že všechny ulice kolem hlavní byly beznadějně zaparkované. No a náš večírek se konal v Lidovém domě hned v paralelní ulici k hlavní. Nakonec jsme přišli včas. Nechápu, jak při takových příležitostech čas dokáže letět. Ani jsem se všemi neprohodil slovo a již byl konec. Bylo asi tak tři ráno. Taxík tentokrát přijel hned.
Naši taxikáři jsou rychlí a levní. Alespoň jsem to vždy slýchal. Proto mne překvapilo číslo 90.3 které jsem jako jediné zahledl na palubní desce. Povídám: to budeme platit 90 euro? Taxikář se počal smát: ne to je číslo radiové stanice, co poslouchám!, aha, pomyslel jsem si. Nakonec jsme platili 7,50 euro, což bylo mnohem levnější, než kdybychom všichni jeli autobusem, to by nás stálo třikrát tolik.
Na neděli odpoledne jsem čekal, že někdo přijde a tak jsem udělal chlebíčky. Ještě, že jsem si již v pátek vše připravil. Ano, bylo to krásné a bylo toho dost.........
Zapomínáš?
4.12.09
Tak si kolikrát říkám, co musím udělat a pak na to zapomenu. Co chci napsat a v zápětí již nevím co to bylo. K tomuto průšvihu přichází maily s testy, zda již nemáš Alzheimerovu nemoc, i v časopisech se takové podobné věci najdou. Jednou zjistím, že jsem v počátečním stádiu tohoto onemocnění, jinde zase že ne. Když jsem si postěžoval kamarádce, tak mi naordinovala nějaké zázračné kořeny, které jsem si objednal přes internet! Když jí volám, že pilulky došly, tak mne utěší: no vidíš jak jsi na tom dobře, když jsi nezapomněl zavolat!!
Ale posledně jsem četl opravdový gól: člověk si má psát denník, přenášet své myšlenky do psané podoby!! Že bych nechtěně měl ten Alzheimer již léta?
Nejlépe se to projevuje u počítače. Najdu chybu v nějakém programu, hledám tak dlouho až to najdu(jaký to božský pocit), když pak začas dojde k tomu samému maléru, zbude mi v hlavě jen vědomí, že jsem podobné řešení již zdolal, ale jak? To již nevím a tak musím zase od počátku. Tak je to u televisních pořadů: dívám se na nějaký film, paráda takový pěkný a ještě jsem ho neviděl, ale krátce před koncem najedu vím jak to dopadne a je jasné, že jsem zbytečně mařil čas....
Tak jde život
4.12.09
Když jsem dnes otevřel vrata dvoru, obtížen jízdním kolem a Pajdou, počal jsem překážet lidem, ženě se starším, nemocným mužem. Kolo jsem měl uprostřed chodníku a Pajda ten si již očuchával sousedův dům, takže šňůra vodítka bránila průchodu pasantům a tak jsem se ocitl ve zmatku. Ještě bylo potřeba uklidit vyprázdněnou popelnici. Tak jsem jen kývl na pozdrav ženy, neboť jsem věděl, že ji znám. Odkud, to mi dojde vždy později. Ale ano, byla to paní H. která spolu s jejím manžel kráčela po dobu 35ti let po mé cestě. Oba totiž hráli v klubu tenis. Pán si ji přivezl, po dost velkých potíží z NDR, kde ji přivedl do jiného stavu, a oženil se s ní, přesto to rok trvalo, než ji Honecker pustil na západ. Jaká buzerace! Tak jsem si přemýšlel, to jsem již ale seděl na kole a Pajda klusal za mnou. Pak mi přeběhl mráz po zádech: onen starý muž po jejím boku, očividně nemocný, byl její manžel! Ten co před lety přišel k mé první ženě, jež byla zrovna těhotná s Annabellou a svěřil se, že také čeká dítě- se ženou, co ještě žije v NDR!
Připadalo mi, že utrpěl nějakou mozkovou příhodu. Byl, teda je určitě o pět let mladší než já......
Švýcarské referendum
3.12.09
Včera jsem si povídal s kamarádem, jež žije ve Švýcarsku. Došli jsme i na věhlasné referendum, kde se občané země rozhodli, že nechtějí žádné nové minarety v zemi. Politici celé EU se uměle rozčilují, ale kdyby jednotlivé země EU měli možnost referenda, jako to mají Švýcaři, asi by se divili, jak by to dopadlo. Přikládám článek pana Dan Drapala, zajímavé počtení....
Nečekaný telefonát...
2.12.09
Včera večer mi zazvonil telefon. Mobil. Na druhém konci někdo byl, ale nehlásil se. Tak jsem uděl to, co se v takých situacích dělá. Vymáčkl jsem odpojení od sítě. Po chvíli zazvonil opět. Nyní se někdo přihlásil a lámanou němčinou se mě ptal kdo jsem. Říkám si: zase nějaké reklamy a přemlouvání abych něco koupil, ale aby nějaká firma, co se podobnou agitací zabývá, zaměstnala člověka, který mluví tak špatně německy mi bylo divné. Proč chcete vědět jak se jmenuji? A proč ne?, říkal lámanou němčinou ženský hlas. A koho voláte? Nyní teprve onen hlas vyslovil jadrnou češtinou mé jméno. Ano, s vámi chci mluvit..to nemáte pevný telefon? Mám, říkám.. Tak mi ho dejte!! Nevím co do mne trklo, že jsem ženě prozradil moje telefonní číslo.
Než zazvonila pevná linka, došlo mi, že to byla Jarča, Tondova již dávno zemřelého, žena. Žije již více jak dvacet let v Míšku, kde měl Tondův tatínek cukrárnu. Pamatuji si tu cukrárnu coby ještě dítě. Můj tatínek, co po znárodnění svého velkoobchodu prodával v nějakém obchůdku, mne jednou poslal z Čisovic do Mníšku, a to se chodilo ještě pěšky, s máslem, cukrem, vejci a moukou do oné cukrárny a další den jsem tam klusal pro hotový dort.
Takže to byla Jarča. Vyslovila mi soustrast k úmrtí Aničky, zda byla upřímná, to si nedovedu představit. Jarča byla proslavená ve Frankfurtu a okolí jako vysloveně zlá žena. Tondu měl naopak každý rád. Specielně Anička ji neměla ráda. Dělala u ní v hospodě na nějakém bálu u sektbaru a Jarča sní při vyúčtování stáhla kůži.
Po několika blbých kecech, přišla na věc, proč mi volala: zda bych ji nevzal sebou do Frankfurtu, měla by tam nějaké řízení. Navrhl jsem jí aby jela autobusem. Její odpověď byla Jarče typická: víte, já se teď vrátila letadlem z Itálie (žije tam její dcera, (chudák),) a ten autobus je nepohodlný. Když již pojedete do Frankfurtu, tak je přece lepší, když nepojedete sám!
Dávno již vím, že hloupí nebo zlí lidé o svých vlastnostech neví, jinak by se prostě změnili. A tak vás tady přátelé zdravím od Jarči, je nás dost, co bychom přešli na druhou stranu ulice, kdyby šla proti nám. Tak přemýšlím, zda pojedu do Lhoty, protože pak bych se vracel do Frankfurtu sám.....
Technika jde mílovými kroky..
1.12.09
Jak jsem se tuhle zasmál: vzpomněl jsem si na moje začátky s počítačem, kdy jsme seděli celou věčnost a čuměli do monitoru, jak se nám načítá stránka. Měli jsme tenkrát vytáčený internet a ten si s námi dělal co chtěl.
Tuhle u mne byla Annabella, stáli jsme u počítače, nevím co jsme řešili, když najednou vyjela kartička SKYPE, která oznamovala, že je Honzíček v Denver online. Tak jsme mu hned zavolali a měli jsme komunikaci i s obrazem. Tak jsme si povídali o všem možném, Annabella chtěla vědět spoustu věcí o spoustu lidech, no není divu, žila v Denver více jak tři roky. Pak se počal Honzík chlubit zvířátky, postupně přinesl čtyři kočky před webcameru a nakonec pejska. I my jsme ukázali našeho Pajdu a pak běžela Belinka pro kočičku, kterou jsem v létě přivezl z Davle a která je nyní středem hořejší domácnosti. Také jí internet přenesl po svých mezinárodních sítích do vzdáleného Denver a neměl ani vteřinku zpoždění, teda, pokud jsme to mohli posoudit. Takže se sen o videotelefonu splnil, ale zcela nečekaně z jiného konce. Ani jsme netušili, že jsme si povídali přes hodinu.....
