Zase doma
1.2.09
Dnes jsem se tedy vydal na neslavnou cestu domů. Auto bylo zcela prázdné a po mém boku bylo neobsazené místo. Vracel jsem se bez Aničky. Pravděpodobně však věděla, že se vracím, neboť mi celou cestu svítilo sluníčko. V rádiu neustále hlásili, že má být podle prognózy zataženo, ale silný východní vítr bez jakékoliv souvislosti vždy někde rozežene mraky a odkryje slunce.
To by byla divná náhoda, že bych zrovna já měl na trase 520 kilometrů pořád sluníčko, že ano. Viď Irenko, my to víme, proč mi stále svítilo.
Doma seděly děti a já měl tu smutnou povinnost, vyprávět o posledních hodinách a minutách Aninčina života. Seděli jsme svorně u stolu a já pocítil sílu rodiny. Každý přihodil polínko do ohně vzpomínek a nakonec jsme se i zasmáli. Životní optimismus a radost z veselé nálady, kterou nám Anička již ranní čaj sladila, zůstal v našich srdcích.
Ponaučení: milující si neklade podmínky….
Návrat
30.1.09
Budu se vracet. Byl jsem ve Lhotě od 10. prosince a za tu dobu se mnoho změnilo. Jsem osamělý starý pán se psem. Chtěl by ho někdo? Ta otázka se dá odpovědět aniž by se muselo přemýšlet: Pajda by nikoho nechtěl, ten má v hlavě jen svou paničku. A jak si mne vychoval, to by jste nevěřili. Donedávna se domlouval s Aničkou, pro mne, cizí řečí. Teď jsem mu počal rozumět, alespoň si to myslím. Dnes je pátek a jdeme do hospody a pak v neděli, jedem s Pajdou do Frankfurtu. Máme tam spousty práce: já budu mít asi mnohé řízení a Pajda tam má tolik rohů, co musí očuchat a podepsat, že se asi ulítám. Mám ale posilu: Kim si ho také půjčí.
Poznání: jednou řekneme každý sbohem…..
Nejde to skousnout
29.1.09
Včera, když jsem se vrátil z Prahy se tu ve Lhotě stavěl Stáňa. Jen na skok, na jedno cígo. Nedokázal najít v sobě sílu mi k Andulčině smrti kondolovat. To znám. Když je člověk mladý a zesnulý velmi citově blízký, chybí někdy odvaha vyjádřit lítost.
Pro jistotou se na poslední dny Aničky nevyptával a já o tom nemluvil. Povídal takové banální věci kolem hospody a mě ho bylo líto. Původně jsem pro něj měl připravený dopis, který jsem psal 12. listopadu 2008 jeho ženě, ale nedal jsem mu ho. Pokukoval po něm, ležel na stole a tak nevím, zda mu tatínek něco neříkal.
Měl jsem pocit, že by se Markéta mohla chtít s Aničkou rozloučit, než umře, avšak pocit to byl milný. Holky se pohádaly, kdo se v životě nepohádal? Aničce den před tím zemřela maminka, Markéta měla své dny a podlaha v hospodě se nedala vytřít, tak nad ní plakala a Standa měl ze všeho nervy, bylo týden před otevřením. Hádka byla asi silnější, přijela i policie. Já u toho nebyl, ale jisté je, že na pohádání jsou potřeba nejméně dva.
Vím, že Anička by Markétu přijala, že se s ní chtěla smířit avšak ona si to nepřála. Asi ji to ani nebolí.
Podívej se: dopis Markétě…
Úhel pohledu
Dnes jsem byl v Praze. Konečně jsem dostal Andulčin úmrtní list a s tím se muselo do Podskalské na ověření. Poprosil jsem Vencu, zda by mne nedoprovodil. Je takový ochotný a milý a hlavně na úřadech zběhlý soused.
Když jsme vyřídili Podskalskou, dozvěděli jsme se, že musíme ještě na ministerstvo zahraničních věcí na Hradčanském náměstí. Vašek praví, žádný problém, ale zastav mi na Karláku, mám tam něco objednáno. Něco jsme naložili a navigátor nás vedl na Hradčanské náměstí. Měli polední přestávku, tak jsme si sedli do malé hospůdky a dali jsme si čočkovou polévku. Čočkovou proto, že jinou neměli.
Když jsem měl již apostilu v kapse, jeli jsme směrem domů. Navigátor se trochu zapletl v ulicích na Ořechovce, ale již jsme to svištěli tím novým tunelem směr Strakonice, tedy k nám domů. Na vteřinku jsme tumel opustili u hotelu Möwenpick a zase zajeli do dalšího tunelu. Vašek jen houkl, co že to je zase za tunel a povídá, zastav mi u Smíchovského nádraží! Povídám to je již pozdě, proč jsi to neřekl dříve? No já myslel, že tam jedeme automaticky kolem! No, nejeli jsme. Museli jsme až do Chuchle a tam se otočili a znovu podnikli nálet na Smíchovské nádraží. Tentokrát jsme se strefili. A o to tu jde: Venca jezdí světem pomocí autobusů a jiných prostředků hromadné dopravy. A to je na svět pohled z jiného úhlu, než když jeden jezdí jen autem.
Pravda: Já bych hromadnou dopravou ani Prahu nenašel.
Internet
27.1.09
Je tomu již hodně dlouho, kdy jsem zavedl do mého podnikání počítač. V té době byl můj přítel Oliver co se této techniky týkalo tak na stejné úrovni. Jako můj velký úspěch přípoje do internetu, bylo počasí příštích tří dnů, které jsem vždy vytiskl a jako službu zákazníkům je vystavoval na baru.
To bylo příčinou, že jsme s Oliverem dali dohromady a počali budovat naše firemní stránky. Já si dělal můj Partyservice a on jeho advokátní poradnu.
Tenkrát jsme měli jen telefonní modem, a tak něco umístit na serveru bylo příšerně náročné na čas. Pomocí programu, který jsme od poskytovatele služeb obdrželi jsme si na počítači postavili stránky a pak jsme je na staveniště, které bylo po několika dnech po objednávce na Internetu zařízeno, stříleli nahoru. Nevím, jak jsme na to střílení přišli, měli jsme tenkrát pocit, že internet je něco božského a tudíž to musí být někde nahoře. Seděli jsme jako dva blbci v kanceláři a čuměli na čárečku, která se příšerně pomalu pohybovala ve vodorovném sloupci. Anička nám nosila pivo a stále se zajímala, zda to již máme hotové, radovala se z každého našeho úspěchu, chlácholila nás, když se nám něco nepovedlo.
Pak konečně byly webové stránky hotové a Anička si s námi přiťukla sektem. Ten pocit, že internet je někde nahoře, jako třeba v nebi, jsem měl ještě donedávna. Teprve když rybáři přetrhli podmořský kabel někde u Egypta, jsem se poučil. Tenkrát musel být tok informací přesměrovaný kolem Švédska, mezi Aljaškou a Ruskem kolem Číny a tak dále. V televizi ukazovali docela srozumitelnou grafiku. Škoda, ten pocit, že je internet někde v nebi byl příjemný, protože by si Anička mohla vše přečíst…
Pochyba: kdoví, třeba je internet v nebi….
Čtvrtek
27.1.09
Tento čtvrtek to bude již čtrnáct dní, kdy Aniččino tělo prohrálo boj s nemocí a opustilo nás. Ona sama však ne. Myslím na ni při zcela všedních věcech života a vím, že je tu. Kdykoliv jdu kolem pokoje kde poslední měsíce spávala, vždy tam nahlédnu a prohodím s ní slovo.
Dnes jsem také konečně dostal úmrtní list, bez kterého nemohu v Německu nic podniknout, nic zařídit. Největší problém dělala paní matrikářce skutečnost, že se žena jmenovala podle německých dokladů Vales a podle českých Valešová. Opakovaně jsem tvrdil, že Němci nejsou tupí, že tuto skutečnost již znají přinejmenším od roku 1968. Paní matrikářka byla ale tvrdohlavá a pak mi alespoň do poznámky napsala, že podle německého dokladu se paní jmenovala Vales rozená Rottova.
Zítra musím ještě do Prahy pro apostilu . Stejnak mi bude houby platná, protože budou po mně chtít ověřené překlady. Jednodušší by bylo, kdyby se EU rozhodla mít tyto důležité dokumenty, jako je narození, svatba a úmrtí vystaveno na mezinárodních předlohách. Nemáte ponětí, co lidí dnes žije jinde, než se narodili. Tím nemyslím v jiné ulici ale úplně v jiném konci světa.
Pomalu se mně a Pajdovi plíží do života rutina, něco jako všední den. Dosud jsme oba žili v takovém transu, ve výjimečném stavu a v tom nastávajícím normálu, nám začíná Anička proklatě chybět. Nedovedu si představit, že až vjedu v Bischofsheimu do dvora, že mi Anička nepůjde otevřít vrata, že nezajde do zahrady aby se poohlédla po svém panství, že nepřivezu dětem mámu….
Postesk: život je krutě spravedlivý….
Podvědomí
22.1.09
Poslední léta jsem často chodil do lékárny v Mníšku. Jsou tam takové hodné paní, všechny. Ale jedna z nich je obzvláště zajímavá, a já o ní musel Aničce vždy vyprávět, když jsem se z lékárny vracel. Kdyby byla lékárna vojna, řekl bych, že ta mladá paní je něco jako bažant, neboli nováček. Je totiž neustále u okýnka a nemá žádné vyřizování v zázemí. Vždy, když jsem jí předložil recept, pozorně si přečetla a řekla ano, Elenium…jdu pro Elenium, tady máme Atenolol…jdu pro Atenolol….. Atenolol, tak tady mám a copak je tu ještě? Aha Amitriptilil…jdu pro… a tak dále. Dokázala báječným způsobem ulehčit obyčejné lidské vlastnosti, za kterou se mnozí stydí! Zapomnětlivosti.
Takto já si pomáhám celý den. Až si vypiji čaj, půjdu s Pajdou, až se vrátím, připravím v krbu, pak se podívám do Outlook Express, zda mi někdo nepíše, pak si dojedu na oběd, pak půjdu něco napsat do deníčku a již mám zase stres, protože Pajda čeká na večerní procházku, stále si to říkám abych nic nezapomněl, večer k Milanovi, možná přijdou Zikovi, Ungrovi, Švýcaři a pak již co dávají v televisi, nemám něco rozkoukané, poslední dobou se s třídílnými filmy roztrhl pytel, a pak se jde spát. A tady v posteli se mi do podvědomí vrátí vše, co sebou celý den všude tahám. Anička, její poslední den poslední hodinka i ty týdny trápení, pak zase to její statečné srdce, které bylo tak zdravé, že tlouklo a tlouklo a nechtělo opustit tělo, které ho zradilo, nechtělo opustit tento svět, nás všechny, koho měla Anička ráda. Když pak přesto usnu, slyším ji, jak mne volá….
Dnes přikládám krásná slova, která jsem právě dostal poštou: Šimon říkal, že bych o Aničce neměla mluvit, ale nevím proč. Mám jí pořád stejně ráda a to, že s námi teď nějaký čas nebude přece neznamená, že na ní zapomenu. Ona také určitě nezapomene a bude nám držet místo. Je z nás nejschopnější a proto musela jít napřed, aby nám to tam zařídila. Teď už opravdu končím a jdu vytvářet hodnoty J.
Strach
20.1.09
Když jsem byl mladý člověk, bál jsem všeho, co souviselo se smrtí. Stačilo, když se doma mluvilo o někom, kdo zemřel a dostal jsem panický záchvat strachu.
Když zemřel můj starší bratr, nenašel jsem odvahu jít mu na pohřeb. Pak umírání v rodině pokračovalo a člověk otrnul. Největší strach jsem měl, spatřit mrtvého člověka. Pak mne potkala příhoda, kdy ve frontě na poště, náhle zemřel starý pán. Ženské ho usadily na židli a hladily ho než přijela záchranka. Ten spokojený výraz té neznámé mrtvé tváře mne překvapil: ona ta mrtvola zůstala nadále člověkem!
Ale to jsem již byl mnohem starší. Když Anička nemocnila, poctivě do posledních dnů, po dobu čtyř let, dojížděla sama na léčebné procedury. Když jí pak bylo řečeno, že již nic nezabírá, rozhodla se umřít ve Stříbrné Lhotě. Chtěla, abych jí slíbil, že jí nedám do nemocnice. Slíbil jsem jí to, ale nevěřil jsem, že to budu moci splnit.
Avšak se stupňujícími bolestmi, které Anička protrpěla, stoupala ve mně síla a já pak ke konci věděl, že jí to přání splním.
Dnes má můj mladší bratr Karel narozeniny. Poslal jsem mu SMS a E-Mail. Ještě mi od smrti Aničky nezavolal. Jeho žena Monika ano, přála mi upřímně soustrast a řekla, že Karel ještě nenašel sílu mi zavolat. Nezlobím se na něj. Měl Aničku moc rád a nedovede si nyní připustit, že jí již nikdy neuvidí. Teprve až mi zavolá, se tím smíří.
Poznatek dne: odsoudit člověka je snazší, než ho pochopit…..
Poslední služba
20.1.09
Dnes jsem byl v Praze na pohřebním ústavu zařídit věci tak, jak si to Anička přála. Bylo dohodnuto, že vyzvednu švagra na Novodvorské a pak pojedeme někam na Žižkov pro nějakou známou, která má zase známosti v pohřebním ústavu.
Když jsem vyjel zavolal jsem Standovi, aby mne čekal. Tato domluva nám vyšla. Pak to již bylo jiné. Projeli jsme kolen hlavního nádraží zahnuli někam na Žižkov a pak jsme jeli směrem k Olšanům a někde v nějaké ulici jsme měli vyzvednout tu známou. Ulici jsme našli, Standa s paní mobilem domluvil, že bude čekat u domu. Číslo pět, to se vrátíme skoro až k Václaváku, mínil Standa. Místo na parkování tam bylo jako náhodou, já čekal v autě a Standa u vchodu do domu. Když jsem již čekal skoro čtyřicet pět minut, vystoupil jsem a říkám: co se děje. No, já tu čekám a ona nejde. Tak ještě jednou zazvoň. Vždyť jsem jí volal, mínil švagr. Pak jí přece jen zavolal a zjistil, že paní bydlí v čísle 35 a zrovna takovou dobu čeká na nás.. Tak abych celou ulicí couval, byla jednosměrní. Rozhodli jsme se, že to znovu objedeme. Mezitím známá volala, že tedy čeká u čísla 33 kde bydlí. Vzpomněl jsem si na Aničku a musel jsem se smát. Velký Standa nezklamal ani při poslední cestě, kterou pro ni plánoval. To tě nenapadlo hledat zvonek, to bys věděl během několika vteřin, že tam ta paní nebydlí, ptal jsem se. No, nenapadlo ho to a tímto do hloubky plánovaným zmatkem nezklamal. Již léta tomu tak bylo, proč by se to mělo změnit zrovna dnes?
Vzpomínka dne: Anička by se počůrala smíchy….
Adrian
20.1.09
Dnes mi dvakrát volal syn. Co a jak, jak se mi daří a kdy přijedu domů. Říkal jsem mu, že tu musím počkat na vystavení úmrtního listu a pak již mne čeká spousta zařizování v Německu. Svěřil se mi, že byl s Kim v kostele a zapálil Aničce svíčku a plakal. Až jsem se styděl, jak jsem plakal! Říkal jsem, za to se nemusíš stydět, já bych také chtěl plakat, ale ještě nemůžu. Proč táto? Protože je vše tak neskutečně hořké a nespravedlivé, že jsem stále v nějakém šoku, říkám. Já bych si mohl vzít den volna, říkal Adrian. Nechápal jsem. No, když umře někdo v rodině, můžu mít ze zákona den volna, a Kim také. A to chcete přijet za mnou? Divil jsem se. Ne, to ne, ale měli bychom čas být pořádně smutní a líznout se. Stále jsem nechápal, co já s tím mám společného? No, jestli by to nevadilo Aničce! Došlo mi to. To víš, že si na ní vezměte den vola, vždyť by si to Anička i přála.
Aniččino rčení: když je to zadarmo, ať mě to aj roztrhá…..
Pondělí
19.1.09
Tímto dnem počal první týden, kdy není po mém boku Anička. Říkal jsem si, že si dojdu na oběd. Lednice doma zeje prázdnotou a na nějaké vaření nemám pomyšlení. Nakonec, je jedno, zda sedím doma u stolu a něco do sebe strkám, nebo v nějaké hospodě po kraji, stejnak jsem tam již vždy víckrát seděl s Aničkou.
Rozhodl jsem se pro Veselku na Řitce. Pajdu jsem vzal sebou, od té doby, co nemá paničku mne hlídá jako oko v hlavě. Je neustále čumáčkem nalepený na mých patách.
Na Veselce to bylo takové divné, nicméně jsme s Pajdou došli až ke stolu kde jsme již kdysi seděli. Stačil jsem si všimnout plynových hořáků, co uprostřed hospody stály a hřály ačkoliv bylo v místnosti poměrně chladno. Také tam bylo na můj vkus dost tma.
Pak konečně přišel pan vrchní a povídá, že jsou bez proudu a že je jen svíčková a guláš. Taková podobná jídla jsem vařil Aničce již několik měsíců, přestože tento směr české kuchyně nemám rád. Ne, že by mi podobná jídla nechutnala ale proto, že mi nedělají dobře. Tak jsem se zase zvedl a následován Pajdou, jeho čumáček na mé patě, jsme Veselku opustili. Rozjeli jsme se na Marjánku, to je hostinec na nádraží v Mníšku a celkem má dobré jméno. Kolen hostince stálo plno aut, vše se zdálo jako vždy.
Jenomže- budova tam stála, ale když jsme s Pajdou vstoupili do výčepu, nic tam nebylo. Jen holé zdi, tím myslím holé i bez omítky a po stolech a židlích ani památky a nevonělo to tam jídlem ale vápnem, a nějakou penetrací, jíž se právě natíraly stropy. Musel jsem se usmát. Vzpomněl jsem si na Aničku: to mám dneska kavalíra, ani si neověří, zda se v těch hospodách, kam mne vede, vaří! Jako bych ji slyšel.
A skutečně, je s námi na každém kroku. Nakonec jsme šli do Al Capone- udělám vám nabídku, kterou nebudete moci odmítnout…Dal jsem si salát a zapečené brambory a paní servírka se zamilovala do Pajdy a on šmejd se vyhříval v tónu ženského hlasu, což je to co mu právě chybí! Ještě mi z vlastní potřeby namluví nějakou ženskou!
Večer, se roztrhly mraky a já stál před jasně zářícím Orionem. A vedle mne stála Anička.
Poznatek dne: a časem nás spojila láska sladká, něžná a nenahmatatelná…..
Pátek v hospodě
17.1.09
Jakoby všichni tušili, že Anička již nežije, přišlo na kytary neobyčejně mnoho lidí. Byl jsem obklopen přáteli a bylo mi dobře. Tam, kde vždy Anička dominovala a kde jsme pokaždé dostali sólo, pro ty naše tři písničky. Zpívalo se povídalo a vzpomínalo. Každý si našel pro mne dobré slovo. Dal jsem si, jako vždy lahvičku červeného. Pajda se na mne lepil, od té doby, co nemá paničku, je zcela vyměněn. Připili jsme na Aničku a já pak říkám Janě: asi bych tu neměl být a sedět doma?
Strčila do mne a povídá: víš co mi Anička kladla na srdce? Abys mezi nás chodil, zpíval a bavil se, až umře! Zuzana mi stále dolívala víno a když jsem se ptal proč to dělá řekla: Anička mi to nařídila. Přátelé, děkuji za vaši pomoc a za doprovod při těch prvních krokách v tom životě po Aničce!
Moudrost dne: bude to těžké….
Ještě to není ani den
16.1.09
Ještě to není ani den, co mne Anička opustila. Teprve dnes v noci ve čtyři hodiny to bude 24 hodin. To co pro nás znamenala se dočtete v „Co jste mi napsali“ a skutečně, nikdy jsem netušil, co síly dokáží dodat upřímná slova soustrasti. Vím, že již nikdy nepotkám takového člověka, jako byla ona. Ve své těžké nemoci mne dokázala potěšit: jdi do hospody, kluci tam hrají na kytary, přece si se mnou nebudeš kazit pátek!
Jakoby bych si s ní mohl kazit jedinou minutu, co jsme byli spolu. A že jsme byly neustále spolu. Dvacet čtyři hodin denně. A stačilo, že jsme se minutku neviděli, již jsme se hledali. Dnes chodím po domě a stále si sní povídám….
Poznatek den: spřízněnou duši potkáš jen jednou v životě….
Anička
15.1.2009
Liebe Freunde,
heute, in den frühen Stunden des 15. Januars, ist meine liebe Frau, Anna, in meinen Armen von uns gegangen...
Drazí přátelé,
dnes, v časné hodině ranní dne 15. Ledna, mi v mém objetí zemřela moje žena Anička
Filé
12.1.2009
Filé je nejakostnější část z mas hovězích, vepřových a samozřejmě mas rybích. V mém mládi se v Čechách používalo všeobecně toto slovo k označení zbytků, nebo chcete-li odřezků rybích mas stlačených do formy. Dnes tomu odpovídají rybí prsty. I to označení je správnější.
Abych se dostal k jádru věci. Anička dostala chuť na filéstek což jinými slovy je hovězí filé. Objednala si k tomu smaženou cibuli. U řezníka se mne smál kousek spodního filé, ten je tenčí, ale zároveň tam byl i kus z té horní části, ten je tlustší. Řekl jsem, dopřejeme si.
Jste si skutečně jistá, že je to pravé filé? Ano, usmívala se prodavačka a pak se zhrozila: stojí to ale 295 Kč. Mávl jsem rukou a bral to. A teď se stalo to, co bych ode mne neočekával. Popadl jsem pytlíček a šel jsem. Byl jsem skoro 50 let kuchařem a kdykoliv přijel řezník, tak jsem si maso osahal a ze všech stran zevrubně okoukal a očuchal. Časem mne již řezníci znali a tak jsem dostal vždy dobré maso.
Pak k večeru mi Anička dala mobilem signál, že by chtěla, abych jí pomohl na nohy a že se těší na ten Beefsteak. Cibule byla již osmažená a teprve teď jsem vzal maso do ruky. Hned jsem věděl, kolik uhodilo. Byla to nepravá svíčková, která se používá na svíčkovou na smetaně. Ukrojil jsem tedy plátky tenké jak papír a stejnak se to nedalo sníst.
Byl jsem namíchnutý více na mne, než na prodavačku. Protože u Plusu bylo ještě otevřeno, rozjel jsem se tam. Anička mi slíbila, že bude sedět u stolu a že na mne počká. Paní prodavačka byla slušná, nicméně povídala, že tomu nerozumí, že tu jen prodává. Řekl jsem jí, aby vyndala ten tenký kus svíčkové a vzal její prst do ruky a zabořil ho do masa. No, a teď to udělejte u toho co jste mi prodala. Zděšený údiv! Do pravé svíčkové se prst zaboří, jako do másla, řekl jsem. Poděkovala za ponaučení a vrátila mi peníze. 250 Kč. Když jsem přijel domů, válela se Anička na podlaze kuchyně. Chtěla se dobelhat k televizi a k hořícímu krbu, ale ani pomocí chodícího vozíčku to nezvládla. Byl jsem pryč deset minut.
Poznatek dne: jednou si člověk chce něco dopřát…
Vejce
12.1.2009
V článku fotka a její příběh píši o Domu potravin a zmiňuji se v něm, jak můj otec nakládal vejce. Ani jsem si neuvědomil, že dnešní, dospělá generace o tom nemá ani páru. Tak tedy: dlouho do poválečné doby se ještě neznal chov slepic jako dnes, kdy, drženy v teple, snáší tato vejce po celý rok. Tomu dříve tak nebylo. Vejce byly pouze v létě a na zimu se musely naložit. Hospodyně je nakládaly do sklenic od okurek, takových těch pětilitrových.
Můj otec na to měl ve slepě bazény které měly rozměry 3x3x3 metrů a nebo to mohlo být i méně, byl jsem tenkrát malý a to se věci člověku zdají velké. Ale určitě nebyly menší než 2x2x2 metrů.
Otec nechával přes léto svážet vejce z Moravy, Slovenska a samozřejmě z českého venkova, pak je nakládal do vápenatého roztoku, jehož složení neznám. Když přišla zima a slepice přestaly snášet, zase se vejce z nálevu vyndávala a musela se oklepat a prosvítit, aby se do maloobchodů nedostalo nějaké zkažené. Takže mi ani nedošlo, že to dnešní generace nemůže znát!
Poznatek dne: jak ten čas letí….
Adrian
12.1.2009
Dnes volal Adrian. Byl trochu rozčilený, že prý pro Aničku přijela sanitka. Říkám jo tu byla a to je již týden. Na mou otázku odkud to ví, řekl, že mu to řekli nějací lidé z tenisového klubu. No, přišlo mi to divné, protože ti neumí číst česky. Říkám mu, vždyť si můžeš přečíst deníček a budeš všechno vědět. Jenomže problém je v tom, že Adrian se sice česky domluví ale číst a psát neumí. Nikdy nechodil do české školy.
Tři králové
12.1.2009
V sobotu bylo krásné počasí. Vyrazil jsem s Pajdou jako vždy a padl jsem do rány třem králům. Byly to děvčátka tak asi deseti až třináctiletý, za doprovodu a jedné maminky. Hned počaly zpívat a zda bych nedal nějakou minci do sbírky. Neměl jsem nic jiného než Pajdu a o toho neměli zájem. Tak jsme se minuli, avšak když jsem obešel rybník a dále jsem šel k lesu, potkal jsem je zase. Na mou otázku, zda se budou tudy vracet, řekly děvčata že jo a tak jsem pozval ať se staví u nás u domku. Připravil jsem si nějaký peníz a Vánoční pečivo od Plusu, ještě nerozbalené a z chvíli byly před brankou.
Počaly zpívat a já že si je vyfotím, tak se děvčata usmívala a to samozřejmě nemohla zpívat a tak zpívala ona doprovázející maminka.
Dostal jsem pytlíček cukru a náramek. Dnes tu byla Zuzana se Zuzankou a hned ty dárky zmerčily na stole. Zuzanka chodila také zpívat po Čisovicích. Ze sbírky se financují letní tábory v Bavorsku. Tak jsem byl rád, že jsem něco přidal.
Technika minulého století v novém kabátu
11.1.2009
Onehdy jsem přijel autem z Mníšku a hned u vrat našeho pozemku mi naskočila husí kůže! O co šlo? Naši občané to znají. Já si to pamatuji jako dítě z Čisovic: obecní rozhlas. Pražáková půjde na řípu do Bojova, Bláhová na vojtěšku k nádraží… a tak podobně a dále mne probouzel řev po vsi, coby ještě dítě předškolní. Tato komunistická vymoženost v Mníšku a ve Stříbrné Lhotě přetrvala dobu, ovšem značně zmodernizovaná. Jednotlivé ampliony na sloupech jsou dnes vybaveny přijímačkou a vlastním elektrickým zdrojem, nevedou na radnici dráty jako dříve. Nějakým impulzem se zapnou a paní hlásí co je kde po obci nového.
Jenže tentokrát to byl ten impulz asi mráz a zavinil řev z jediného amplionu naproti hasičské stanici, podobajícího se pěti sbíječkám pracujících za startu Boeing 707 a to po celou hodinu.
Volal jsem 155 ať sem pošlou několik záchranek, protože se postupně zblázní celá ves a 158 ať s tím něco udělají, protože policie v Mníšku v domě, kde dříve byla cukrárna pana Klusáčka je nedobytná.
Poznatek dne: ach ta technika….
Kolik má jezevčík nohou?
7.1.2009
Lidi, co mají psa to znají. To věrné zvíře je opravdový společník a nezpodmíněný milovník. Jednoduše tě miluje takového, jaký jsi. To však neznamená, že si neklade nároky. Žrádlo žere jen to, co má rád, a běda, když zapomeneš na jeho denní procházky. To ale my, majitelé psů víme a bereme to tak. Tak jsme si to zařídili. Ale, o čem chci psát: u hasičské stanice pod jehličnatým stromem, který nám kolem Vánoc zdobí ves krásnými barevnými světýlky, je budka pro psa. Podle výšky a šířky tak na jezevčíka. Akorát je asi šest metrů dlouhá! Nevíte náhodou, kolik může mít jezevčík nohou? Podle délky této boudy by to vycházelo na šestnáct!
Poznatek dne: nejvíce je zajímavá věc, o které nevíš na co je…..
Záhada
7.1.2009
Denně chodím s Pajdou a všímám si věcí. Tak třeba, když jdu kolem chaty pana Buldra, oznamuje mi výstražná cedule, že jdu soukromým pozemkem. Navíc jsou tam pečlivě ošetřované takové ty červené kostky, zaražené do země, které po sobě zanechávají zeměměřiči. Vždy přemýšlím, jak se mám zachovat? Vrátit se zpět, nebo hodit panu Buldrovi desetikorunu do poštovní schránky? Když si koupil pozemek a dal se do stavění plotu, tak ho mohl postavit kolem pozemku a ne nechat kus nezaplocený. Třeba tenkrát šetřil pletivo. Když tu nedbalost tenkrát udělal, tak si mohl dnes ušetřit výdaje za cedule, které oznamují jeho výsostné právo. Tak jsem to vyřešil po svém: na horním konci jeho pozemku je skoro celá šíře cesty obecná. Na dolním jí obci zbývá třicet centimetrů a já se tam protlačím. Akorát psovi to nevysvětlím, tomu je to fuk!
Moudrost dne: chybí tam návod k použití….
Jak jsem pral prádlo
7.1.2009
Včera jsem se rozhodl, že vyperu. Máme pračku v dílně, to je ten malý domeček před našim domem. Vybral jsem prádlo, bílé na 90 stupňů vhodil jsem do pračky, nasypal prášek a zapnul knoflíček. Ještě jsem si poslechl, zda pračka zabrala a šel jsem. Když jsem se přišel podívat, jak daleko prádlo je, hlásila mi pračka asi třemi různě barevnými světýlky, že se něco děje. No jasně. Zamrzla voda. Tak jsem se pustil do odmrazování, a zkoušel jsem to fénem na vlasy až nakonec mi Zdeněk půjčil elektrická kamínka. Po skoro celém dnu, se pračka rozjela a prádlo se počalo prát. Skutečně se vypralo, jenže zamrzl i odpad a všechna voda byla v dílně na zemi. Zuzana mi v hospodě nabízela valchu, asi jsem ji měl poslechnout. Tak jsem vodovodní potrubí zateplil, to mi zase pomohl Láďa s pěnovými obaly a prát budu u příbuzných. Nebo až na jaře.
Poznatek dne: pospíchej pomalu….
Na Pleši
7.1.2009
V pondělí jsme se vypravili na Pleš, protože nám to pan doktor ze záchranky poradil. Aničce se špatně dýchalo a on vyjádřil obavu, zda to nebude voda na plících. Nebyla. To však byla jediná pozitivní zpráva. Vše ostatní nestojí za nic. Paní doktorka si mne vzala do vedlejší místnosti a ptala se, zda vím, jak na tom moje žena je. Říkám, že vím. Tak je to mnohem špatnější, odpověděla, počítejte s nejhorším. Byla to taková šikovná paní, neustále úsměv a vtip, nic ji nevyvedlo z míry. Naordinovala ženě nějakou injekci a dala jí homeopatické léky, kdyby se jí přitížilo.
Při tom všem vtipkování se Anička vážně zeptala, zda by jí nedala injekci, aby se již neprobudila. V ordinaci zavládlo hrobové ticho. Paní doktorka několikrát polkla a pak pravila, euthanasii neděláme. Samozřejmě. Od těch dob, co nějací šílenci, zvaní černí andělé vraždili v nemocnicích, co se vyskytl na veřejnosti požadavek euthanasie, se hladina kolem tohoto téma tak rozbouřila, že lékařům naskáče husí kůže, jen když to slovo slyší.
Já ale vím, že se před nějakým časem v tichu provozovala. Jako syn staniční sestry jsem v nemocnicích prakticky vyrůstal. Místo aby dala vrchní sestra mé matce volno, protože jsem měl rýmu, byl jsem přijat na oddělení. Moje máti mi sama vyprávěla, že když sloužila v Gera několikrát asistovala profesorovi u trpících pacientů, když euthanasii prováděl. S ulehčením vždy dodala, že naštěstí sama nemusela injekci vpíchnout. Vlastě ani nevěděla, o co šlo. Teprve když po nočním zákroku byli smrtelně nemocní pacienti ráno nalezeni mrtvi, jí to došlo. Také se to příčí lékařské přísaze- léčit a ne zabíjet. Víte co by mne zajímalo? Co dělá lékař, když je na konci svých dnů a strašně trpí! Zda také bezmocně strádá a počítá vteřiny, hodiny, dny, nebo zda si pomůže?
Poznatek dne: kdo ví?
Cesta na písky
3.1.2009
Dnes bylo překrásně. Měl jsem v lednici schované dvě kosti od vepřových kolen a tak jsem se rozhodl, že půjdu s pejskem k Ungrům a pověsím pytlík na kliku. Jestli Jana je Jakovi dá nebo ne, to už jistě rozhodne sama. Jenže cestou jsem potkal Marii s Láďou a ti šli také na Písky.
Láďa pravil, že coby si vařil kafe doma, když ho má u Jany zadarmo a ještě s obsluhou. Dorazili jsme do Zázrakova a zdálky viděli auto mladých, byli u rodičů na návštěvě. Bylo to sice trapné, ale mladí se hned zdekovali a my se usadili u stolu. Jana se mě ptala jestli nechci srnčí guláš a tak jsem si dal. Byl výborný, nešetřil jsem chválou. Zdeněk ho vařil na červeném, víně, a opravdu se mu povedl.
Nedávno mi přinesla Zuzana také srnku, která padla nějakému Němci před autem….
Moudrost dne: občas něco vyběhne z lesa, i když se doň nevolá….
Pohotovost
2.1.2009
Včera večer bylo Aničce tak špatně, že jsem musel volat pohotovost. Měla potíže s dýcháním. Přijeli kluci z Mníšku. Šofér a, pokud jsem to správně pochopil, nastávající mladý lékař. Zevrubně Aničku prohlédl a i chorobopisu, co tu máme, který byl vystaven v Německu rozuměl, zkrátka se choval jako lékař. Pak prohlásil, že nevidí akutní situaci, že ale počká, až přijede doktor. Skutečně během pěti minut tu byl.
Obavu, že má vodu na plících nám nepotvrdil, ale byl toho mínění, že by se mělo na rentgen. Chtěl nás tam hned odvést, ale Anička rozhodla, že si zajedeme v pondělí na Pleš.
Když došlo k papírování, vzal do rukou, k mému údivu, Aniččinu evropskou pokladní kartu a psal. Pak nám ji podal a bylo vše vyřízené. Kdyby něco, hned volejte, řekl a auta s modrými záblesky odjela. Aničce se pak ulevilo a spala až do rána a dnes celý den také.
Poznatek dne: takže, Evropská Unie funguje!
Jak to bylo v hospodě
1.1.2009
Docela se to vydařilo, i když já tam dorazil až skoro ve dvě. Byl jsem doma u Aničky, přišla nás navštívit ta dobrá duše Zuzana. Na skok se stavil i Zdeněk, říkal, že jde na výzvědy, ale nedalo se nic podniknout, Aničce bylo zle. Koupil jsem DVD Tři oříšky pro Popelku, tak jsme si tu pohádku pustili a bylo nám lépe. O půlnoci jsme si připili a při té frázi na zdraví, nám zůstala hořká chuť v ústech. Jak se přeje člověku, který ví, že se již neuzdraví?
Moudrost dne: život není pohádka…
Tak máme Nový rok
1.1.2009
Konečně jsme se dočkali. Již nemusíme psát tu proklatou osmičku, která jak známo je pro náš národ osudová. Na šest měsíců jsme se dnes ujali vlády EU, kdo by si to třeba před třiceti lety pomyslil? Můžeme si dělat skoro co chceme, říkat co chceme cestovat kam chceme a najednou to přestává být důležité a stává se to nezajímavé. A to je správně. To jsou totiž hodnoty, které mají být samozřejmostí!
A tak se nám vrátil všední den. Ráno bude spoustu lidí spěchat do práce a nastanou zase starosti. Pro všechny tyto věci, které tvoří život, často na život zapomene. Teprve, když ho sami ztrácíme, či když z milovaného člověka prchá den co den více, tak si naň vzpomene. Ano, život…
Moudrost dne: od prvého okamžiku na tomto světě, jsi odsouzen k smrti…..
