Mesa Verde

Mesa Verde (španělsky zelený stůl) je národní park v severozápadní části Colorada. Je asi 420 KM vzdáleno od Denveru a asi 50 KM od městečka Durango.
Mesa Verde je silně zalesněný kraj, který skrývá množství hlubokých trhlin, údolí a kaňonů. Vyvyšuje se nad okolní krajinou až o 600 m a jeho nejvyšší místo má skromných 2600 m nad mořem.
Přestože nejstarší skalní stavby jsou teprve 600 let staré, byla tato "Zelená stolní hora" objevena již v 6. století pravděpodobně obyvateli Anasazi. Byli to první obyvatelé Mesa Verde, o nichž se neví odkud přišli a kam zmizeli, ani jak si sami sobě říkali. Tito obyvatelé nejprve stavěli jednotlivé domky z hliněných cihel, po té celá sídla. Jejich pueblos vlastnila tak zvané kiwas, což jsou společenské místnosti a jejich stavby měly více pater.

Pravděpodobně kolen 12. století se nastěhovali Anasazi do roklí a postavili si domy, které se nám do dnešních dnů dochovaly. Sídla se nacházela pod skalními převisy a byla tak chráněna před nepohodou.
Asi v 16. století byli objeveni indiány kmene Navajo od kterých dostali nám dnes běžně známé jméno. V té době asi dosáhli největšího kulturního rozmachu. Uměli vyrábět hrnce, splétat koše, nádoby k pití a jiné, pravděpodobně k nějakým ceremoniím používané předměty. Vychází se z domněnky, že tyto ruční práce obstarávaly ženy a tento um se dědil z matek na dcery.
Anastazi již ovládali stavbu obdivuhodných zavlažovacích systémů, což umožňovalo pěstování kukuřice, fazolí a paprik. Další potraviny byly asi získávány lovem, což bylo pro muže, v hlubokých propastech Mesa Verde jistě velice obtížné.
Tento těžký přístup k jejich vesnicím, možná změna klimatu, nebo sociální nesrovnalosti, či vykácení stromů, zapříčinilo jejich vyhynutí, či odchod do jiných lovišť. Další domněnka, proč Anastazi odešli, by mohlo být ztráta vody, bez které nemohli přežít.
Teprve v roce 1888, když dva kovbojové hledali ztracené stádo, zcela náhodou tyto skalní sídla objevili. 29.června roku 1906 byl tento prostor prohlášen za národní park. V roce 1978 se dostal Mesa Verde do zápisu UNESCO.
Ze zápisníku dobrodruha
Arnošt Valeš

Svět těch druhých

Žil jsem několik let mezi indiány Navajo ve spolkovém státě Arizona. Byl jsem hostem v rodině medicinmana. Po návratu do Evropy jsem si připadal, jako kdybych se ocitl v jiném světě. Tam, kde jsem žil se Zemi říkalo matka a přisuzovala se jí duše a vědomí.
Byl jsem u toho, když se medicinman při sbírání bylinek v kaňonu rostlině omluvil, za to, že ji ze země vytrhl. Stál jsem vedle něj, když při opouštění kaňonu vyndal kožený váček, ve kterém měl pyl z kukuřičných květů, který větrem poslal do kamenného údolí s díky za dary, které tu našel.

Tento indián mi vzal zábrany, cítit k přírodě vděčnost, lásku a úctu, nechat mé myšlenky toulat v korunách stromů, na vrcholcích hor, po hladině jezer. Viděl jsem, jak kopec s dotekem stmívání odhalil stydlivě svůj růžový svah, jakoby odhalil své největší tajemství. Viděl jsem to, cítil jsem to.
Medicinman mi řekl, že se lidé neustále musí učit, nacházet v přírodě správné místo. Ten, co si denně neuvědomuje obrovské souvislosti, podlehne mámení rozumového svědomí, ztratí kontakt k velkým realitám, obelhává svou povinnost být zodpovědný za dění v přírodě. Tento člověk se stane bezuzdný, arogantní, počne se cítit být důležitým a všemocný. Stane se nebezpečím pro další existenci Země.

Pozbyl jsem v Navajo zemi pocit ztracenosti, na vesmírem se ženoucí, planetě! Této skutečnosti mi napomáhaly indiánské modlitby, které vždy počaly matkou Zemí, veškeru vegetací, pak zvířaty a nakonec lidmi. Toto pořadí mi dalo pocit blízkosti ke skutečnosti, vzduch a zem, rostliny a zvířata najednou nebyly podřadné, nepodstatné a to co zbývalo pro mé JÁ toho bylo najednou dost. Pro mne Evropana to byl pocit, jistota, kterou jsem takto nikdy nevnímal. Jak malý jsem oproti všem velkým souvislostem.

V rodině, ve které jsem mnoho let žil, se ke každé příležitosti opakovaly různé ceremonie. Jedno, zda to byla cesta k moři do Mexického zálivu, počátek či konec dne, kdy jsme sbírali léčivé bylinky. Jedna z ceremonií nás neustále upomínala na naše místo ve vesmíru, podmaněné úctou ke všem rostlinám, zvířatům a vždy posadili Zem na její správné, nejdůležitější místo.

Zde v Evropě, kde se Zem stala zase pouhým spotřebním zbožím, a ne živou bytostí, mě tyto ceremonie chybí. Chybí mi jistota, vědět kam patřím a bojím se, že ji časem ztratím. Bez pravidelného připomínání matky Země počnu opět sebe sama a věci, které vytvořili lidi, brát více jak nutné, důležitě. Dnes, žijíc ve městě, vidím, jak jsou lidi a jejich vynálezy středem dění, že příroda patří jim, že jsou páni nad světem. Pravdou, že lidé patří přírodě a ne že příroda patří jim, se nikdo nezabývá.

Indiáni nám nabízí obraz světa, ze kterého bychom se mohli naučit trochu skromnosti.
Navajo medicinman léčí tělo a duši tím, že pacienta tak dlouho slučuje s harmonií Země a její rovnováhy, až se z vlastní síly uzdraví. Tělo Země je mé tělo, zpívá medicinman a pacient ho doprovází, tak dlouho až nabude původní vyrovnanosti. "Hory stojí v kruhu a po jejich svazích je rozprostřena krása, která mne žehná. Je to duše Země, která se ve mně nachází, která se ve mně pohybuje a která ve mně skutečně zůstane. Se Zemí pod nohama jsem našel opět své místo. Země se ke mně vrátila!"

To co jsme v blázinci vědeckých objevů předčasně odhodili, se u mnohých indiánů ještě nachází. Oni jejich poznatky zachránili v času. Stačí si u nich přiučit……
Z denníku dobrodruha
Arnošt Valeš

Pohádkový příběh zámku v Mníšku pod Brdy

Navštivte zámek v Mníšku pod Brdy, který byl vypleněn při obléhání švédskými vojsky, a o jehož znovuvzkříšení se zasloužil pražský měšťan Servác Engel z Engelsflussu a to díky své pracovitosti i udatnosti v boji. Příběh, který se váže k tomuto zámku, jako by vypadl z nějaké pohádky, ale právě zámek v Mníšku pod Brdy, je dokladem toho, že i takovéto příběhy se občas stávají.

Servác Engel byl synem koželuha, který do Prahy přišel z Tongeru u Maastrichtu. Nizozemský koželuh si v Praze na Kampě založil vlastní koželužnu a díky tajemství na výrobu tvrdých usní, které si přinesl ze své vlasti i okolnostem, v době 30leté války byly dodávky kůže pro armádu veliké, se mu v Praze dařilo a značně zbohatl. Jeho syn Servác Engel si počínal neméně zdatně, rovněž se věnoval koželužství a monopol na výrobu podešví mu přinášel veliké zisky. Na sklonku 30leté války se aktivně účastnil obrany Prahy proti švédským vojskům v řadách měšťanských oddílů. Během bojů se několikrát vyznamenal a za zásluhy byl povýšen do českého šlechtického stavu a byl mu udělen predikát z Engelsflussu.

Své zisky se rozhodl Servác investovat koupí zpustošeného panství Mníšek pod Brdy. Mníšecký zámek, který po 160 let spravoval významný rod Mitroviců, byl v roce 1639 vypleněn a se dvorem vypálen švédskými vojsky generála Banéra. V tomto stavu jej roku 1655 koupil Servác, který tušil výnosnost mníšeckého velkostatku. Ani zde však pracovitý nobilitovaný měšťan ve svých aktivitách nepolevil a právě jemu vděčí Mníšek za své znovuvzkříšení. V letech 1656 – 1672 zámek opravil a vtiskl mu dnešní podobu, na panství opravil rybníky, vystavěl novou koželužnu a řadu hospod, které mu přinášely nemalé zisky. V Mníšku samotném opravil vodovod a obyvatelům pomáhal při rekonstrukci poničených domů. Nějakou dobu za ně dokonce i platil daně. Baron Servác Engel z Engelsflussu zemřel v roce 1674.

Více o zámku i Serváci Engelovi se dozvíte na www.zivalegenda.cz, můžete si zde také zahrát hru a spolu se Servácem bránit Staré město proti švédským vojskům. Zároveň se můžete zúčastnit soutěže o večeři na Konopišti.

Jak to vypadalo na Mníšku za doby obléhání během 30leté války? Přijeďte se podívat v sobotu 3. července. Od 11.00 hod. můžete navštívit stanový tábor císařské armády před zámkem v Mníšku pod Brdy. Každou celou hodinu je zde pro vás připraven historický program od výuky šermu až po ukázky střelby z mušket. Po 16.00 hodině na tábor a následně zámek zaútočí švédská vojska pod velením generála Banéra. Jak to skutečně bylo? Co se stalo na Mníšku v roce 1639? To se dozvíte až tady!

Mníšek pod Brdy se nachází cca 30 km od Prahy, dostanete se sem městskou dopravou, autobusem č. 317 a 321. Na zámku v Mníšku pod Brdy se koná řada akcí zejména pro děti. Mníšečtí průvodci připravují speciální dětské prohlídky pro nejmenší návštěvníky a o tom že to s dětmi skutečně umí, svědčí velký zájem o tyto prohlídky, které je často potřeba rezervovat předem. Návštěva expozice zámku Vás přenese do doby první republiky. Soukromé pokoje posledních majitelů rodu Kastů vypadají, jako by si zámečtí páni jen na okamžik někam odskočili. Od loňského roku je zpřístupněna také první část zámecké zahrady, v dalších částech parku probíhá rekonstrukce. Vypravte se do Mníšku za zážitkem!