Od útlého dětství jsem s ní žil. Měla něco, co mne neustále přitahovalo. Stále jsem pozoroval ty psy, které se kolem ní seběhli, toužebně hledíc do tváře své paničky, později jsem si počínal všímat útlého, jakoby vznešeného těla ženy sedící na koni, tenkrát vznešeným ženským posedem.
V rodině se tradovalo, že to byl obraz koupený na Mníšeckém zámku v době, kdy komunisti takové věci prodávali. Více méně pravděpodobně do vlastní kapsy. Skutečný původ obrazu mne nezajímal, pro nás nesčetné obyvatele domku u potoka to byla hraběnka z Mníšku.
Mezi tím, co obraz stále visel na svém místě a zřejmě se o běh doby nezajímal, přihodilo se v mém životě mnohé: vyučil jsem se, emigroval, oženil se a pak jednoho dne jsem potkal lásku mého života.
Byla to žena svěží štíhlá a měla jakousi aristokratickou buňku ve svém chování, vystupovaní, ve svých pohybech. Navíc mi připadala velice povědomá. Okolnosti zapříčinily, že jsem věděl naprosto přesně, že jsem ji v dosavadním životě nepotkal.
Až jednou, při jedné ve nespočitatelných šťastných chvilkách, mi přišlo si vzpomenout na obraz z domu mého dětství. Neuvěřitelná podoba byla mezi ženou na koni a mou láskou.
I svěřil jsem se Aničce o svém poznání. Smála se a jen tak aby se nekončil hovor, chtěla vědět odkud že je ta kněžna. Z Mníšeckého zámku! Tu se počala má láska smát, až měl pocit, že jsem něco zoral.
Čemu že se směje, chtěl jsem vědět. No já se směji jen tomu, protože můj dědeček měl v občance poznámku: odložené dítě hraběnky z Mníšku.
Neuvěřitelné, později jsem sám onen občanský průkaz držel v rukou a onu úřední poznámku četl.
V rodné vsi, kde si moje máti koupila v po komunistické době domek, jsme jeden čas chodili do hospůdky. Sedal tu nějaký Freda o němž se vědělo, že jeho předek byl také odložené dítě Mníšecké hraběnky. Měl podobné rysy obličeje jako Anička a dokonce na stejném místě pihu krásy. A tak se potomci oné veselé kněžny setkali, poznali a již oba loví ve věčných lovištích…..
