Co vyčetl Zdeněk
26.02. 2010
K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..
Drákula
26.02. 2010
Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.
Tak jsem se stal vlastníkem..
25.02.2010
Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........
To by mě nikdy nenapadlo
25.02.2010
Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.
Přísná kamarádka
22.01.2010
Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?
Nemít kamarády...
22.01.2010
..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....
Krutá zima roku 2010
Co vše zapříčinili komouši...
22.01.2010
Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....
Člověk musí podpořit...
22.01.2010
Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....
Davle
22.01.2010
Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...
Pátek
22.01.2010
V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....
Přešlechtění Němci,
19.02.2010
.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....
Na Lhotě
18.02.2010
Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.
Tak jsme tu
16.01.2010
Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....
Ahoj píše Jana
Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana
Poslední oběd
15.02.2010
Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..
Jezevec a Stará Bréca,
to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………
Zděšení
14.02.2010
Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……
Král Robinsonů
14.02.2010
Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……
Láďa
14.02.2010
Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..
Naštvaný páv
13.02.2010
Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .
Walter,
Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..
Ahoj píše Jana
13.02.2010
Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.
Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,
Jana
Lidé z jiné planety
13.02.2010
Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..
Jak mi vyschlo v ústech
12.02.2010
Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..
Na trhu
11.02.2010
Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.
Ahoj píše Jana
Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!
Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…
A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.
Tak ahoj Jana
Maličkosti
10.02.2010
Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.
Tašky
10.02.2010
O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....
Fantom opery
10.02.2010
Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....
Praktické
09.02.2010
Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……
Přízrak
09.02.2010
Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………
Ahoj píše Jana
Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.
Astra
08.02.2010
Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..
V nebi
06.02.2010
Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….
Fotky z restaurace
Aloa vera, ještě jednou
05.02.2010
Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.
Lyžování v písku
05.02.2010
Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….
Ahoj píše Jana
Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.
Místečko na pláži
04.02.2010
Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?
Pěšinky
04.02.2010
V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....
Aloa vera
04.02.2010
Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....
Na trhu
04.02.2010
Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….
Jako na vojně
03.02.2010
Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….
Dnes volal Venoušek
03.02.2010
S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……
Ahoj všichni
03.02.2010
Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana
Štítná žláza
03.02.2010
Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..
Pohled z okna
03.02.2010
Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....
Jak jsem neachal Janu ve štychu
03.02.2010
Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???
Vše v květu
02.02.2010
Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……
Kanárská nemoc
02.02.2010
Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.
Stolování
02.02.2010
Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.
Internet
02.02.2010
Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.
Fuerteventura
01.02-2010
To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….
Co vyčetl Zdeněk
26.02. 2010
K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..
Drákula
26.02. 2010
Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.
Tak jsem se stal vlastníkem..
25.02.2010
Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........
To by mě nikdy nenapadlo
25.02.2010
Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.
Přísná kamarádka
22.01.2010
Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?
Nemít kamarády...
22.01.2010
..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....
Krutá zima roku 2010
Co vše zapříčinili komouši...
22.01.2010
Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....
Člověk musí podpořit...
22.01.2010
Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....
Davle
22.01.2010
Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...
Pátek
22.01.2010
V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....
Přešlechtění Němci,
19.02.2010
.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....
Na Lhotě
18.02.2010
Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.
Tak jsme tu
16.01.2010
Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....
Ahoj píše Jana
Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana
Poslední oběd
15.02.2010
Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..
Jezevec a Stará Bréca,
to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………
Zděšení
14.02.2010
Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……
Král Robinsonů
14.02.2010
Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……
Láďa
14.02.2010
Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..
Naštvaný páv
13.02.2010
Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .
Walter,
Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..
Ahoj píše Jana
13.02.2010
Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.
Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,
Jana
Lidé z jiné planety
13.02.2010
Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..
Jak mi vyschlo v ústech
12.02.2010
Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..
Na trhu
11.02.2010
Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.
Ahoj píše Jana
Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!
Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…
A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.
Tak ahoj Jana
Maličkosti
10.02.2010
Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.
Tašky
10.02.2010
O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....
Fantom opery
10.02.2010
Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....
Praktické
09.02.2010
Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……
Přízrak
09.02.2010
Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………
Ahoj píše Jana
Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.
Astra
08.02.2010
Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..
V nebi
06.02.2010
Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….
Fotky z restaurace
Aloa vera, ještě jednou
05.02.2010
Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.
Lyžování v písku
05.02.2010
Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….
Ahoj píše Jana
Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.
Místečko na pláži
04.02.2010
Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?
Pěšinky
04.02.2010
V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....
Aloa vera
04.02.2010
Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....
Na trhu
04.02.2010
Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….
Jako na vojně
03.02.2010
Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….
Dnes volal Venoušek
03.02.2010
S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……
Ahoj všichni
03.02.2010
Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana
Štítná žláza
03.02.2010
Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..
Pohled z okna
03.02.2010
Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....
Jak jsem neachal Janu ve štychu
03.02.2010
Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???
Vše v květu
02.02.2010
Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……
Kanárská nemoc
02.02.2010
Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.
Stolování
02.02.2010
Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.
Internet
02.02.2010
Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.
Fuerteventura
01.02-2010
To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….
