Názor jednoho občana Česka

Povzdechnutí jednoho z asi *9 milionu zklamaných občanů , členů českého národa -
je mi 77 roků, za tu dobu jsem prožil dost změn a zážitků od pohádkového dětství se svými
rodiči, po mávání na vlak, který převážel zemřelého , našeho prvního pana prezidenta k
uložení na hřbitov až po včerejší otevření obálky s oznámením úřadu, že se mi odebírá
soc. podpora ve výši 2000 kč měs. a snižuje se na 800 kč - požehnaná podpisem našeho
posledního prezidenta, patrně dárek k Vánocům / je to vlastně příspěvek manželce za mou
péči při nemoci-nemohoucnosti/ jelikož sama je okrádána již 14 roků státem a nedostává ani
korunu. Za 40 roků práce/ne jako třeba Marek Benda / dostávám 8.500 kč / výchovou mladých
ve skautingu, lásce k vlasti, péče o pozůstatek Jana Palacha, atd. jsem se dožil bohužel
totální likvidace všeho co jsme několik století budovali, fyzické a mravní, za posloedních 20 let -
Přeju Všem hodně síly a vůle do budoucnosti máte co měnit.
Vašek Hanzlík

OSOBNOST: Cizinec v Moskvě

Před 51 lety zemřel spisovatel Jiří Weil, autor jednoho z nejlepších popisů komunismu v české literatuře.
Jiří Weil byl komunista, v roce 1933 jel z pověření KSČ do Moskvy a pracoval tam několik let. Ve svém románu Moskva-hranice (vydán r. 1937) chtěl vylíčit čtenářům velkolepý a obdivuhodný život v Sovětském svazu. Ale byl natolik pravdomluvný, že popsal všechno, co viděl – i nepříjemné stránky života v komunistickém režimu, od každodenní strkanice v tramvaji až po stranické čistky. Věřil, že čtenáře nakonec přesvědčí o správnosti toho, co se děje v Sovětském svazu.
Avšak román byl příliš pravdivý. Čtenáři byli otřeseni a román na ně působil jako kritika sovětského systému.
„Robert řekl Ri, když mu vypravovala o frontě na poště, že fronty jsou všude. Všude musí státi lidé půlhodiny, hodiny, ba celý den. Ano, na nádražích čekají lidé na lístek i týden. Lidí je nekonečné množství a kupují všechno, co jim přijde na oči. Běhají celý den po městě, slídí po zboží a pak stojí ve frontách.“
Jednou z hlavních postav románu je Židovka Ri, která přijíždí do Moskvy za svým mužem, inženýrem. Zpočátku si nemůže zvyknout na cizí město. Všude davy spěchajících lidí, podivné zboží ve výlohách obchodů, nová nesrozumitelná slova. První nákup potravin ve speciálním obchodě pro cizince je pro ni hrozný zážitek.
„Ženy se hádaly o lepší kousek masa, o místo ve frontě, šermovaly knížkami, vybuchovaly ve sprostých nadávkách, zdálo se, že dojde každou chvíli ke rvačce. V krámu bylo strašlivé napětí, napětí touhy po urvání většího kousku chleba, lepších potravin. Více urvat, více nahrabat, vzít jídlo před nosem a vyjít vítězně ze zápasu! Byl to strašný pohled, nejstrašnější ze všeho, co viděla Ri v nové zemi.“
Ri zjistí, že jako žena v domácnosti nemá v sovětské společnosti žádnou úctu. Celá země žije výstavbou a prací v továrnách. Ze všech stran se valí číselné údaje o průmyslové výrobě. Ri se nechá strhnout tímto světem, nastoupí do továrny na kuličková ložiska, učí se pracovat u stroje a stane se údernicí.
Ovšem i práce v továrně má své překážky, které je třeba překonávat. Například Riin manžel si stěžuje, že sovětské továrny nevydávají katalogy strojů.
„Dobrá, dejme tomu, že jsem ředitelem nějaké továrny v cizině. Potřebuji nějaké stroje? Sáhnu prostě do zásuvky a vytáhnu katalogy domácích a zahraničních firem. (...) Ale tady? Katalogy? Když jsem se jednou zmínil o katalozích v lidovém komisariátu těžkého průmyslu, myslili si, že jsem se zbláznil. „Řekněte mi,“ povídali, „nač by továrny vydávaly katalogy a vyhazovaly peníze, když je lidé prosí na kolenou, aby jim prodaly stroje? Kdyby vydaly katalogy, nahrne se k nim půl Sovětského svazu. Jak by pak mohly dodat stroje? Každá továrna má přece určitý plán a výrobní kapacitu, jak je může překročit?“
Druhou hlavní postavou románu je překladatel Jan Fischer, literát a inteligent (to slovo má hanlivý nádech, protože Sovětský svaz si více váží dělníků než inteligentů). Fischer cítí hořkou únavu z dlouhé vyčerpávající práce, je unaven ze schůzí, nedovede se začlenit do společnosti a stýská se mu po evropské kultuře. Ve Fischerovi autor zobrazil sám sebe. Je to bolestný obraz člověka, který věří v komunismus a miluje Sovětský svaz, ale spousta každodenních nepříjemností ho zraňuje.
„... většina schůzí končí o jedné hodině v noci. Schůze jsou pořádány při každé příležitosti a mluví na nich kdekdo, po dlouhé úvodní řeči se přihlásí ke slovu div ne celý úřad. Lidé mluví o tom, co si přečtli ráno v novinách, nebo opakují jinými slovy obsah úvodní řeči. Všichni mají Janovi za zlé, že nemluví na schůzích, nemůže se přece vymlouvat na neznalost ruštiny. A Fischer zase nechápe, proč by měl mluvit o nutnosti zvýšení chovného dobytka, jmenovitě koní.“
Fischer obdivuje rumunského komunistu Rudolfa Herzoga, který byl v Rumunsku vězněn a týrán za šíření komunismu. Nyní Herzog žije v Sovětském svazu a je šťasten, i když bydlí ve špatném bytě s děravou střechou a namáhavě pracuje ve dne v noci. Fischer by chtěl být tak statečný jako Herzog, ale cítí vlastní slabost a zbabělost. Jednoho dne Herzog odjíždí do Německa vykonat tajný politický úkol. Je pravděpodobné, že bude zatčen a mučen v koncentračním táboře. Za několik dní dostává Fischer telegram. Je nutné, aby zajel do Německa a předal určité dokumenty, může tím zachránit Herzogovi život. Fischer úkol vykoná a vrátí se zpět do Moskvy.
Krátce poté je zastřelen jeden ze sovětských vůdců Kirov. V celé zemi se rozpoutají čistky a zatýkání. Moskva žije v horečce, lid křičí po pomstě a odhaluje ve všech továrnách a úřadech nepřátele. Podezřelí se musí zpovídat na schůzích před rozhořčeným davem.
„Fischer chodí na schůze a hlasuje. Vidí slzy, slyší výkřiky, hysterická zhroucení, prosby o milost. Každý se tváří jinak a každý se bije jinak za svůj osud, život, práci, lásku a rodinu. A všichni jsou odsuzováni zvednutím ruky. Nezáleží na důkazech. A přece se lidé bijí do posledního okamžiku a snaží se přesvědčit křečovitě účastníky schůze o své nevině.“
Také Fischer je vyšetřován. Nemůže vysvětlit, kde byl ve dnech své cesty do Německa, protože věc je přísně tajná. Kromě toho se provinil tím, že neudal jednoho známého, o němž tušil, že je v opoziční organizaci. Fischera vyloučí ze strany a tím je vyloučen i ze společnosti. Nesmí navštěvovat přátele, aby jim nezpůsobil potíže, lidé ho přehlížejí. Je jako mrtvý mezi živými. V druhém dílu románu odjíždí do vyhnanství do Kazachstánu. Osud autora byl velmi podobný osudu této literární postavy.
Román Moskva-hranice vzbudil v době svého vydání r. 1937 velký rozruch. Nakladatelství Družstevní práce, které knihu vydalo, bylo předmětem útoků. Některé soudobé recenze byly příznivé, ale knihu kritizovalo Rudé právo a Julius Fučík v časopise Tvorba.
Julius Fučík byl přítel Jiřího Weila, přesto byla jeho recenze ostrá. Vytkl Weilovi, že je šosácký maloměšťák, který kritizuje špatné ruské mýdlo a vůbec se nestará o růst těžby doněcké pánve a o růst výroby socialistické země. Podle literárního kritika Josefa Vohryzka napsal Fučík zničující kritiku na příkaz Klementa Gottwalda. Ale i tak je zřejmé, že Fučík nebyl tímto románem nijak nadšen. Další levicový literární kritik, Bedřich Václavek, zase v románu postrádal radostnou rovnováhu, jistotu a aktivismus.
Druhý díl románu s názvem Dřevěná lžíce si Weil nejprve nepřál vydat a později zase vydání nebylo možné. Za druhé světové války sdílel Jiří Weil nelehký osud Židů. Podařilo se mu přežít, protože místo nástupu do transportu fingoval sebevraždu. O svých prožitcích za války napsal román Život s hvězdou. Podobně jako v románu o Moskvě je hlavní postavou člověk submisivní, nejistý, což tehdejší recenzenti kritizovali.
Ve druhé polovině padesátých let oživl zájem o Jiřího Weila a jeho dílo. Ozvali se mladí čtenáři, filmaři, překladatelé. V Sovětském svazu byl Weil rehabilitován a dostal pozvání do Moskvy. Pozvání přijal i přes těžkou nemoc a krátce po návratu zemřel.
Román Moskva-hranice a jeho volné pokračování Dřevěná lžíce nesměly vyjít v období komunismu, i když v nich autor výslovně komunismus nekritizuje, dokonce jeho stinné stránky obhajuje. Obě knihy však měly to štěstí, že vyšly v devadesátých letech 20. století.
Jiří Weil pobloudil ve svém přesvědčení, že komunistická strana moudře řídí život v Sovětském svazu. Přesto se dostal k pravdě blíž než jiní, protože popsal co nejupřímněji, co kolem sebe viděl a co cítil. Zachytil skutečnost a názor na ni si může udělat čtenář sám.
Dana Mentzlová

V zemi kadidla.

Je známo, že nic nám nepřipomene dávné příhody v našem životě tak dokonale, jako jsou vůně. A právě teď v předvánočním čase je těch vůní nemálo.
Ke zrození nového spasitele přiklesli kadidlo do Betlému králové z orientu. Nebyla to jediná vůně, která jejich království proslavila. Ne, v přístavním městě Matrah v Ománu se vůní nešetří. Najdeme zde růžový olej, skořici, šafrán, mátu, koriandr, bílý kmín a kardamon. Pak v podvečer se do uliček bazarů vplíží omamná a aromatická vůně kadidla. Jeho vůně nám připomíná dětství, když jsme jako ministranti kaditelnicí rozprašovali to aróma kostelem, a vzpomínali na tři krále, co přinesli z orientu dary Ježíškovi. Když tři moudří spatřili hvězdu, pocítili obrovskou radost. Po dlouhé pouti vstoupili do stáje a spatřili batolátko s matkou Marií. Přinesli dary: zlato, kadidlo a myrhu. Tak jsme to četli a slýchali! Ale co to bylo za dary? Zlato ano, to chápeme, ale kadidlo a myrhu?


Dnes již víme, že v době antiky bylo kadidlo mnohem cennější než zlato. U Egypťanů již 2800 let před narozením Krista bylo vysoce ceněno: ženy se jím voněly, jídla se jím ochucovala, mrtvé s jím mumifikovaly a zárodky nákazy se jím desinfikovaly. Později se stali Římané velkoodběrateli: kadidlo pomáhalo při zánětech, zahnalo všelijakou havěť a i zlé duchy. Císař Nero nechal při pohřbu své ženy zapálit celou roční úrodu tohoto koření.
Byl to velice drahý pohřeb!
Kadidlo je pryskyřice pouštního stromu Boswellia sacra, který roste jen na jihu Arabského poloostrova. Nikde jinde se nepodařilo tyto stromy pěstovat. Nejlepší kvalita přichází z province Dhofar na jihu Ománu a tyto stromy dopomohly zemi pohádkovému bohatství. Po legendární "kadidlové cestě", se karavany pídily 120 dní tři tisíce kilometrů od Indického oceánu až do Gazy do středomoří. Dnes se prodává kadidlo nejlepší kvality kilo za sto Euro.
Do kůry stromů, které jsou až pět metrů vysoké, se udělá zářez, na jehož krajích počne vytékat hustá mléčná tekutina. Říká se jí Boží slzy. Po třech nedělích, když zcela vyschne, se odloupne. Tyto, jantaru podobné hrudky, jsou nadále vývozní produkt na prvním místě. Barevně pomalovaná kadidla jsou v každé domácnosti symbolem Ománu, zrovna jako zahnuté dýky. Z obrovské výhledny, jež je postavena ve tvaru kadidla je překrásný výhled na hlavní město Muscat, na záliv podobající se podkově a je tu vidět Al-Alam palác, ve kterém sídlí a již 40 let moudrý sultán Qabus bin Siad Al Said, vládce Ománu. Když v roce 1970 strhnul svého otce s trůnu, byli 98 procent Ománů analfabeti. Školní systém se skládal jen ze tří škol koránů, přístupných jen pro chlapce. Silniční síť obnášela pouhých deset kilometrů asfaltových silnic. Muscat byl pro cizince zakázané město.
Dnes se roztahuje silniční, školní a zdravotní síť do poslední zapomenuté vesničky. Letecká společnost Oman Air přináší stále stoupající počet turistů do hlavního města. Blahobyt, sociální spravedlnost a náboženská tolerance dělá z Ománu nejjistější cestovní cíl středního východu, oázu míru v teroristy zaplaveném orientu. Během 40 let katapultoval sultán svou zem ze středověku do lesknoucího se novodobí. Jinak než okolní státy, nedělá ze svých petrolejových miliardových dolarů, nesmyslné babylonské stavby, ale investuje do infrastruktury země, společenského vývoje a investuje do období, kdy prameny ropy vyschnou.
Cesta Ománem ukazuje ohromující krajinu. Trasou z Muscat na jih projedeš pohoří Hajjar, kde se ukáží rozpadnuté pevnosti, neskutečně vypadající rezavě červené spálené pohoří, které čas od času prořízne sytě zelené údolí plné datlových palem, zavlažovaných tisíciletým vodním systémem. V oáze Al-Mudaybi najdeš ženy oblečené v barevných šatech, muže jdoucí do Moschee, kteří tě s hrdostí minou avšak po nenávisti, či pohrdání k nevěřícím ani stopy. To je onen pravý zázrak Ománu: moudrý sultán přesadil svůj národ do moderní doby, aniž by přitom narušil jeho kořeny. Zmodernizoval svou zem při čemž nenarušil staré tradice.
Omán zrcadlí a spojuje všechny kontrasty celého kontinentu.

Ateliér malíře Gustave Courbet (1890-1877)

Kterého vynikajícího malíře té doby máme možnost potkat v životní velikosti? Couber ve svém ateliéru: před obrovským plátnem, klíčové dílo 19. století. Scéna odehrává v jeho Pařížské dílně, před plátnem je on sám při práci a kolem milovníci umění a ti, které maluje. Setkávají se tu boháči i chudáci, vykořisťovatelé a vykorigovaní, chudoba a bohatství. V tomto obraze v obraze dává zakladatel realismu přednost zobrazení historie před krajinou. Nebylo to po prvé, kdy tento významný umělec vzbudil rozruch a zvětšil tím svou popularitu....

Cena: 5 milionu Eur

Lásky stín

Kolikrát se člověk ptal,

Co život doposud dal,

Kdy doopravdy miloval,

Kdy hledal v duši sladký stín,

Té lásky prožité o které sní.

Ačkoliv čas je nepřítel tvých dnů

Nikdy nezmizí vůně těch snů

Však každá chvíle má svůj čas

Kdy dobré či zlé probudí v nás

Proto vše co stalo se

Mělo se stát,

Nebo stane se.

Ukořistění Leukipposovy dcery,

od Peter Paul Rubens (1577-1640)
Lidé doby barokní jsou hnány dvěmi protichůdnými
vášněmi: nářkem po pomíjivosti a touhy po smyslné nádheře. K poslední skupině patří Peter Paul Rubens, nejdůležitější malíř baroka.
Mohutná ženská těla, málo, nebo vůbec ne oblečena, obklopena shlukem postav. Vždy dává obrazcům historické pozadí. Pozorovatel jeho umění se cítí vtáhnut do děje, má pocit, že musí okamžitě zakročit, aby postava nevypadla z obrazu. V tomto případě dcera krále Leukippos, podle řecké mythologie, jež mu poskytuje bez překážky vystavovat nahá těla. Rubens byl, oproti jiným malířům, dobře situován a měl spousty zakázek. Dodával kostelům zrovna jako bohaté společnosti u dvora. Uměl se geniálně prodávat. Byl dvěma monarchy vyzdvižen do aristokracie, byl diplomatem, oproti svým obrazům strohé vypočítavosti...

Obraz je vystaven v Alte Pinakothek v Mnichově. Olej na plátně 224*209 cm cena: přez 40 milionů Eur