Deníček březen 2010

Nech se unést modrým, nehmatatelným snem…
30.03.2010

Ponořit se, dojít k cíli. Cítit se dobře! Dýchat vánek a cítit sůl na kůži těla a pohledem laskat modravé dálky! Kde jsi? Nacházíš se na překrásné planetě, Zemi. Pohledem z vesmíru je ultramarínově zbarvená, je to skvost plovoucí v černém NIC. Voda, která pokrývá 71 procent povrchu, pohlcuje všechna spektra barev, ne však krátkovlnnou modř. Žádná jiná barva nám nedá tolik hlubokých pocitů: symbolizuje vůni svobody, dobrodružství, uvolnění, zároveň však vzrušení. Modrá barva znamená magii moře, letní nádheru květin a krásu krajiny. Modrou si spojujeme s nadějí, nekonečnými dálkami a s touhou po naplnění. Žádná jiná barva nemá takový rozsah: od skoro bílé až po téměř černou. Naše smysly omamuje různými tóninami barev od kobaltu po ultramarín, od nebeské modře po indigo. V prvé řadě je to však barva hlubokého moře a symbol pro kolébku našeho života.
Moře je obraz duše, a duše je propast zdaleka ještě neprobádaná. V moři sídlí nepředstavitelné krásy hned vedle nebezpečí v podobě hrůzných kreatur, potápíme-li se do nebezpečného a přece tak důvěrně známého oceánu. Od pradávna nás toto modré universum přitahuje. Je symbolem pro nekonečno.
Saudade je portugalské slovo pro neukojenou touhu po moři. V jeho hloubkách vznikly první buňky života, nakonec i naše tělo obsahuje dvě třetiny vody, a naše krevní plasma je příbuzná mořské slané vodě, neboť v obou kolují podobné minerály.
Jak silně jsme s mořem spojeni, si uvědomíme, když se vydáme napospas jeho prasíle. Vlny oceánu slaně hladí naši pokožku a můžou nás něžně ukolébat k spánku. Když se necháme na zádech či na matraci unášet ve vlnách, s pohledem do nebe, na kterém plují malé obláčky, slyšíme křik ptáků a stane se malý zázrak: pojednou jsou všední starosti jakoby vypařené a hlavou se honí nové nápady, chuť k životu! Ve vodě se rozpustí i stres, odpojí se čas. Ponenáhlu si věříme, dostáváme odvahu, důvěřujme zákonům přírody. Jsme v objetí elementu života - vody.
Moře je také nevypočitatelná primabalerína, která, jak se na takovou primabalerínu sluší, neustále mění své nálady! Poddáme-li se jeho volání a vyplujeme v malé bárce do jeho vln, pocítíme v okamžiku, že jsme jen hříčkou přírodních živlů. Něžné šplouchání vln se vystřídá s burácením a běsněním nepředstavitelného množství vody vhozené příbojem do skal, tříšť, jež dokáže mnohé metry odolat zemské přitažlivosti - to vše je sugestivní síla, kterou moře dokáže utlumit naši duši, přivést ji do pravěkého rytmu a celým tělem rozlít hřejivý pocit štěstí.
Pohled na moře, za jehož horizontem pokračují modré stíny zářivého tyrkysu až do tajemné černě, barvy tak krásné, že je žádný malíř nedokáže napodobit, ta nekonečná volnost a svoboda myšlenek, hlubokého pocitu uspokojení, míru, koncentrace a nepředstavitelného ticha naší jsoucnosti, je nenapodobitelný. Modrá barva moře nám něžně domluví, když jsme nevyrovnaní, když hledáme sami sebe. Dokáže zmírnit bolesti hlavy, křeče a snižuje krevní tlak. Jako vražedník stresu působí přímo na parasympatikus, nerv, jehož stimulací se v mozku tvoří látky pocitu štěstí.
Ze všech barev má modrá největší schopnost léčit: uklidňuje, reguluje strukturu organismu a dokáže i utišit pocit hladu. Do různých modří zbarvený květ orlíčku obecného ve váze u lůžka nemocného dokáže kladně ovlivnit léčbu.
Nakonec známe ten pocit běžet bosí po pláži, nechat se šplíchat vlnami, fascinovat pohledem do nekonečna, jež na obzoru nekončí, pozorovat nálety vodních ptáků, sbírat mušle nebo házet kamenné žabky po hladině!
Ano, náš duševní přístav je moře, pohled na jeho nekonečné dálky nás pohladí, nechá nás pocítit puls věčnosti… A pojednou jsme si vědomi, že vše je pomíjející, až na prasílu přírody, motoru života.



Odkaz

28.03.2010

Odkaz je v době počítačů jasná věc: takhle si v klidu čteš a najednou se změní barva písmen a slovo je navíc podtržené. Ukážeš na to myší a pacička ti napoví, že se dostaneš někam jinam. Takových odkazů používá náš mozek také. Poslední zápis v Rudově deníčku nám oznamuje, že v budově ŠkoFinu v Pravoníně nemají na dámských záchodech pisoáry. To byl odkaz, který mi připomněl dávnou příhodu. Vraceli jsme se lodí Kanálem Grande v Benátkách k parkovišti a mně se strašně chtělo čůrat. Naštěstí jsem již z lodě zahlédl záchody v podobě maringotky, kde stála fronta. Jakási snědá paní v sukni až na zem tam vše hlasitě dirigovala a vybírala vstupné. Naštěstí fronta byla jen u obrázku panenky. Syknul jsem Aničce ať to zařídí a vlítl do maringotky do v chodu s panáčkem. Při dlouho zadržované úlevě slyším, jak ženská Aničce italsky nadává. Anička se nedala a nadávala jí česky. Pak najednou rázem vše ztichlo. V neblahém tušení jsem vyšel ven a stačil ještě zahlédnout, jak cikánskou výběrčí vstupu na toalety odvádí dva policisté. Samozřejmě: s jedním by si bába poradila. To byla podnikavá cigánka, viděl jsi to?, smála se Anička. Pokyvoval jsem hlavou a spatřil jsem něco jiného: strašný kýč, takový pokojový vodopád, kde na místo vody stékal olej. Na tomto místě musím podotknout, že to bylo za hlubokého komunismu. Přede mnou se nacházel jakýsi trh, jenž měl v pozadí panoráma Benátek. Pojď se podívat, co to je za hrozný kýč!, říkám Aničce, mladíka za pultem si nevšímaje. Jak tu hroznou věc okukujeme povídá mladík pražskou hantýrkou: a hele, vy jste Češiii??, ale vypadáte jak Němciiii?? To byli světští, ti si z komunismu nic nedělali...(Světští = od kolotočů)



Kolik linek mají noty?

Malta 2010

Skoro uprostřed Valletty stojí St. John´s Ko- Katedrála. Z venku nenápadná a bez jakékoliv okázalosti, vevnitř absolutní skvost. Vždy, když procházím takovým zázrakem umění, tolika obrazy a freskami, mám špatné svědomí. Jak dlouho se v takovém posvátném místě zdržím? Hodinu, dvě, tři? Jak mohu vše zpracovat, na co se mám dívat a na co ne? Jak k tomu přijdou ti umělci, jejich díla jsem si nevšiml? Z této katedrály jsem si přinesl poznatek: staré noty, obrovské knihy ručně kreslené a psané. Noty měly jen čtyři linky, a nebyly takové jaké známe, byly to různě položené čtverečky.....

Mdina, Rabat, Josef

Malta 2010

Mdina je bývalé hlavní město Malty. Leží uprostřed ostrova, je silně opevněné hradbami. Bylo tu postavené v době, kdy život na pobřeží byl nebezpečný kvůli všelijakým pirátským přepadením. Kolem města leží Rabat. Význam slova rabat je předměstí. Toto předměstí kolem Mdiny získalo Rabat jako jméno. Zažili jsme oslavu Josefa, bylo to v pátek a bylo volno. V katedrále v Rabatu se slavila skvostná bohoslužba, které se zúčastnil nějaký církevní hodnostář, president Malty a velvyslanec USA. Kromě dvou parádních policejních motorek a tří policistů, nebyla k vidění žádná ochranka. Vstup do katedrály byl možný i pro turisty, sami jsme tam byli. Ulice hýřily výzdobou, dechovky vyhrávaly a domorodci byli slavnostně oblečeni. Maltézští rytíři dbali na honosnost a okázalost. Ta v jejich době spočívala v chrámech - kdo má hezčí, kdo má větší. Pro srovnání: vesnička Stříbrná Lhota by na Maltě měla katedrálu jako je kostel svatého Mikuláše na Malé straně v Praze. Městečko Mníšek by mělo již chrám svatého Víta. Na Maltě stojí 365 katedrál pro 410 tisíc obyvatel! Na Maltě svítí 360 dní v roce slunce...........



Asi se zbláznil

26.03.2010

Byli jsme pouhý týden mimo území naší vesničky a již se tu Lidl zbláznil. Všechny regály přestavěli, nic není tam kde bylo, vše se musí hledat. Moje paní pokladní jen kroutila očima, když jsem říkal: tolik práce vám to dalo a zákazníci vám za to nadávají. A skutečně, je to nepochopitelné. Domníval jsem se, že právě to je politika těchto řetězců: vše na svém místě, neustále a vytrvale. A nejen v tom našem Lidl ale po celém území Německa, ba i v Čechách je uspořádání stejné. Člověk by mohl nakoupit potmě. I Hanka mi poslala z dalekého Frankfurtu mail plný zoufalství. Obchodní domy měly ve zvyku, dle amerického vzoru, neustále měnit pozice regálů v domněnce, že když zákazníci budou hledat tu svou játrovou paštiku, koupí si i televizi. Toto bylo obvyklé v Makru a já prostě šílel. Jak jsem byl rád, když jsem tam již nemusel nakupovat. Když jsi chtěl koupit nějakou maličkost k počítači, musel jsi projít 300 metrů dámským spodním prádlem, jiné východisko nebylo. Přesto jsem si nikdy nekoupil podprsenku.......



Ċ ġ ħ ż, neb postřehy z Malty

Malta 2010

Maltština je jediná semitská řeč, jež se vyvinula z arabštiny, která používá latinského písma, obohaceného o čtyři vlastní písmena. Angličtina je druhý oficielní státní jazyk, ale až na to, že všichni rozumí anglicky, hovoří si po svém. Maltézové jsou většinou poměrně malí lidé, což se pozná podle výšky klik u dveří a tlačítek ve výtahu. Ale najdou se i obyvatelé vyšších postav. Obyvatelé berou neobyčejně vážně politiku. V rozhovorech, která partaj je lepší (mají dvě poměrně stejně silné) se rozohní jako Češi nebo Němci u fotbalu. Volební účast mívají na 99 % Poslanci jsou voleni přímo lidem. Jelikož je zakázána volba dopisem, financují strany voličům co žijí v zahraničí lety k volbám. Voliči platí paušál 30 €, i když letí třeba z Austrálie, nebo z Kanady. Nemocenské pojištění je státní, funguje jako v Čechách za komunistů. Majitelé domu nebo apartmánu, který své nemovitosti pronajali, nemají možnost dát nájemníkovi výpověď, navíc jsou nájemní smlouvy dědičné. Nájem se od roku 1938 nesmí zvyšovat. ( u nově uzavřených smluv je to již trochu jiné) Nájem za apartmán činí 150 € ročně. Na jednom čtverečním kilometru žije na Maltě 1500 lidí. ( v Německu je to 50 lidí) Na ostrově Gozo žije 30 tisíc obyvatel, na proti tomu je 50 tisíc nových bytů které v momentě nejsou prodány či pronajaty. V roce 1530 získal Maltu křesťanský vojenský (Maltézský) řád Johanitů, kteří měli původně chránit Evropu před vpádem Osmánců. Řádoví rytíři přinesli ostrovu nevídané bohatství. Jejich řádové poselství bylo ošetřování zraněných bojovníků za křižáckých výprav. Přestože bohatství Malty bylo nabyto loupežemi a pirátstvím, jsou obyvatelé hrdý, ochotný a laskavý národ. Zlo se naučilo dobru: Johanité, Maltézský kříž a Samaritáni mají své kořeny na Maltě (dobročinné a záchranné organizace).....

.



Megalitické chrámy,

Malta 2010

na Maltě a ostrovu Gozo, jsou 5 až 10 tisíc let staré. Tedy mnohem starší než pyramidy z Gíze. Musí to být pro archeology šťavnaté sousto, i když mne to tolik nenadchne, chápu významnost vykopávek. Nikdo neví, odkud lidé, co podobné stavby stavěli přišli a kam odešli...

Jaro

24.03.2010

Dnes se vrátilo jaro. Celý den jsem byl na zahradě ani pes nechtěl na procházku. Motal jsme se kolem bazénu. Zapomněl jsem totiž před totálním vypuštěním vody dát nějakou opěru od stěny ke stěně. Oválný bazén není samonosný jako kulatý, a tak mi napadala hlína mezi stěny. Kdyby takhle nedbale zanechal bazén na podzim svému osudu někdo jiný asi bych mu pěkně vynadal. Takhle jsem si mohl nadávat sám sobě. Bazén se normálně nevypouští, ale objednal jsem novou folii, ta stará měla již patnáct let na krku. Na Fuerteventura měli také obrovský bazén a již nepoužili klasických dlaždic, ale zrovna takovou folii. Dal jsem také do provozu jezírko s rybičkami, zapnul vodopád a UV lampu. Rybičky se radovaly a chtěly žrát. Jenže žrádlo ulétlo za nedávného vichru i s kýblem. Tak se budu muset vypravit do Hornbachu. Pak se tu stavil Pepa a tak jsme si povídali o počítačích a o programech, které nejsou s Windows 7 kompatibel, zrovna ten pěkný program na opravy a výdaje u auta. Poradil jsem Pepovi aby si koupil jiný, ale on tam má zaneseno vše o jeho autě již deset let. Nakonec jsme se dohodli, že to bez toho programu asi přežijeme. Hrozně by mne zajímalo, o čem si povídali dědkové v našem věku před padesáti lety! Dnes je středa a tak se vypravím navečer k rybníku, k rybářům. Pajdovi jsem to ještě neřekl, ten by otravoval již teď. Má tam totiž kamarády. On stejnak již neví kde bydlí, o mé dovolené bydlel u Kim, Adrian s ním chodil na procházku a on teď místo domů chodí o dveře dál....





Slavnost svatého Pavla, Valletta 2010

Malta 2010

Maltézové zcela samozřejmě žijí se svými tradicemi, které jsou jednak spojeny loupeživými Křižáky, hlubokou vírou v Boha a lehkostí bytí na ostrově věčného slunce.....

Návštěva mořských jeskyň na Maltě a Gozo

Malta 2010

Zcela určitě jeden za zlatých hřebů toulek po Maltě. Každá jeskyně měla jiných druh korálů a tím pádem i jinou barvu vody, která tu byla 30 metrů hluboká. Ta poslední informace mi stačila k tomu, že jsem přestal vnímat kormidelníkův komentář a jen jsme se ukrutně bál a držel se křečovitě skořápky (loďky pro devět osob), a jen ukrutně toužil po ukončení bláznivé jízdy mezi metrovými vlnami slané, ledové vody. Asi na téma: kdybych to býval věděl, tak jsem sem nechodil...

Valletta

Malta 2010

Vykládat tady historii Malty by bylo jistě zajímavé, ale necítím se pro toto téma povolaným. To již Vikipedia podá lepší informace, než bych mohl učinit já. Valletta je hlavní město a má překrásnou polohu v obrovském zálivu. Něco jako jazyk v ústech, poloostrov s obrovskými hradbami a s historickou výsadou, že město Maltézských rytířů nebylo nikdy dobito. Z hradeb denně v pravé poledne vystřelí dělo, jehož obsluhují v dobových uniformách oblečení mladíci. Je to rituál, jako třeba střídání stráží na Hradčanech. Dělo střílí na město Sliema (samozřejmě slepým nábojem) a tu prohlásila Helena, že tam má být noční život a tak jsme se tam po snídani vypravili. Sice mi unikala souvislost, ráno a noční život, ale byli jsme na Maltě od toho, abychom ji poznali. Srdce maltské dopravy je autobusové nádraží, nacházející se před branou Valletty. Řekli jsme si, že si vezmeme taxi. Taxikář kouřil doutníka a ochotně zotvíral Haně a Heleně dveře a já se hnal si sednout vedle šoféra a nějakým nedopatřením jsem měl před břichem volant! Tak, vy si tam chcete odjet sám?, smál se taxikář. Odkud přicházíte?, chtěl vědět. Z Prahy, (v cizině vždy říkám že jsem z Prahy, je to jednoduší) a tam u sedadel pro spolujezdce volanty nemáme. No jo, ale tam jezdíte vpravo a my tady vlevo, objasnil situaci a prohlásil, že do Sliemy stojí jízda € 20,00 a nehodlá smlouvat. Nechali jsme se tedy odvést k lodi, která dělala neustále okružní cestu zálivy kolem Valletty a kterou jsme z výše od děl pozorovali. Plavba byla překrásná, jednoduše nepopsatelná. Po ukončení plavby jsme si sedli do kavárničky a pozorovali roj v zálivu, Vallettu jež trůnila nad zálivem asi jako Hradčany nad Vltavou, lidi a auta nesmyslně jezdící v protisměru. Pozornosti nám neunikla zelená loď, která neustále plula od břehu k břehu, od Valletty do Sliemy. Co to je za loď?, broukám si pod vousy. To je loď co jezdí do Valletty a jízdenka stojí 55 centů!, řekla Helena svou hezkou, německým přízvukem navoněnou češtinou! No jasně: co bychom jezdili do Sliemy za 55 centů, když se tam za 20,00 € dostaneme také.......



Foukací harmonika

Malta 2010

Kdysi jsem dostal od Marka k Ježíšku DVD V pravé poledne. Byla to jakási dárková edice, kde se nacházela harmonika s nápisem: Zahraj mi píseň o smrti. Nedávno se mi dostal dárek do ruky a já se pokoušel na harmoniku hrát, což se mi trochu dařilo. Při pakování kufru na dovolenou jsem ji přihodil do příručního zavazadla, nevím proč. Jak to funguje na letišti asi nemusím popisovat. Nejprve se odevzdají kufry, které si spletitou cestou na pásových posunovačích v podpalubí letiště nějakým způsoben najdou cestu k tvému letadlu, (někdy také ne) a ty se odebereš k osobní prohlídce. Zde musíš do různých přepravek odložit kabáty, bundy, svetry, hodinky, pásky a říruční zavazadlo. Přitom se neobyčejně dbá na kontrolu laptopů. Pak projdeš detektorem a když něco pípne, vrhne se na tebe zaměstnanec s ručním detektorem. Když to přežiješ, jdeš si vybrat z přenosek to, co jsi si tam odložil. Pokud je vše OK. U mne vše OK nebylo, přenoska zajela k zaměstnanci s přísným pohledem. Co se stalo?, ptám se slušně. Vy máte v tažce foukací harmoniku. Trochu mne ta otázka zarazila, protože jsem na ni již nemyslel. Ano, přiznával jsem se kajícně. Tak nám na ni zahrajte! Nečekal jsem, že budu mít tak brzo veřejné představení, nicméně jsem harmoniku z tašky vyndal a zahrál melodii. V pořádku, můžete jít dál, řekl spokojeně zřízenec a přestal se o mne zajímat. Jednoduše mne ponechal samotného v úvahách, co by v té harmonice mohlo být, kdyby nehrála: drogy, bomba......

Valletta - Malta

21.03.2010

Dorazili jsme z hlavního města Malty, Valletta, na letiště, abychom jednoduchým letem, tentokrát směrem kterým se k nám tažní ptáci vrací, ukončili naši dovolenou. Zbaveni zavazadel jsme usedli do letištní restaurace, abychom se oddali dvouhodinovému čekání na odlet. Před námi se počal odvíjet příběh, který jsme zprvu nechápali. U dvou stolků se spousty přisunutými židlemi, seděli babičky, matky, mladé ženy, dědové, muži, mladíci, děvčata a děti. Středem zájmu byl mladý pár, tatínek a maminka. Maminka měla miminko pověšené na krku v takové té novodobé tažce, dokonce jsme ji zahlédli, jak děcko kojí. První dojem, že se neustále všichni objímají byl mylný. Všichni postupně objímali onen mladý pár. A nebyly to neupřímné "pusu vpravo pusu vlevo", ne, byly to vroucí objetí, se slovy útěchy šeptané vzájemně do uší, slzy v očích a za pláč se nestyděli ani muži. Ano, byla to Maltézská rodina, které nějaký osud rval z jejich srdcí mladé manžele, syna, dceru a novorozeně. A znovu se počali objímat ti, co se již objali, znovu si tiše šeptali sliby, dobré rady, ujištění, že se mají rádi, znovu tekly slzy. Když letitá stařena zulíbala miminko a zkropila jeho tváře slzami, odebrali se mladí k letadlu. Rodina, možná snad půl vesnice, však zůstala nadále sedět kolem stolků a navzájem si utěšovala bolest loučení. Najde se ještě někde taková rodina? Když jsme se konečně dočkali odletu, ještě jednou jsme se z letadla rozhlédli po kráse Malty, ostrova Gozo a po chvíli jsme spatřili, letíc nad Sicílií, sopku Etnu, která trůníc nad mraky nechávala svůj kouř majestátně vanout jihovýchodním směrem. Let byl velice příjemný, jídlo dobré a zhodnotit dovolenou slovy Jany- byla to dovolená plnohodnotná......



Hlášení

14.03.2010

Dnes se vydám na cestu tažných ptáků. Nechci tím říci, že odjíždím do vesnice bez internetu, ale jen to, že sebou neberu můj laptop. Jednak se tam nedá strčit nic, co je v Evropě zvykem strkat, do el. zásuvky a pak to nebudete dovolená povalování, neboť nás Hanka bude honit od jednoho starého kamene k druhému zbořeništi. Ještě že s námi letí Helena, ta by se také raději válela. A tak budeme alespoň v přesile, což nám nebude nic platné ale alespoň ten pocit. Cíl naší cesty je ostrov, kde se ještě dnes obyvatelé ztrapňují tím, že pro svou zábavu střílí v době, kdy táhnou ptáci, na tyto nevinné stvoření. Je to jejich místo odpočinku na cestě za teplem. Vím to teprve dva dny. Je to ostrov Malta..

Toulavé duše

13.03.2010

Lidské duše jsou evolucí předurčeny žít ve společenství. Většinou jsou si manželské páry věrni až do smrti. Navzdory všem pochybným studiím tomu tak je. Avšak s tou smrtí je to jaksi nedomyšlené. Když si milenci dávají při sňatku svá věčná ano, což platí do smrti jednoho z nich, nikoho nenapadlo se zamyslet nad tou duší, co osamí. Žádný farář na tento čas nepodá radu, nikde nejsou psaná pravidla o tom, jak půjde život dál. Od určitého věku taková osamělá duše nebývá k dispozici. Již se nechce pojit, znovu vyslovit přísahu, znovu poznat bolest. Počne se toulat. V sobotu 14.3. to budou čtyři roky, co zemřel kamarád Sváťa, a Hančina duše se od té doby toulá. Každý rok někam odjíždí jakoby její duše hledala Sváťovu duši, jakoby se chtěla přesvědčit, zda není někde jinde. A skutečně se stala příhoda, kdy na Mallorce, při návštěvě Modré jeskyně pocítila Sváťovu přítomnost. Zcela nezávisle, aniž by si to řekly, měla stejný pocit i její dcera Helena, jež seděla vedle ní. Po té, co zemřela Anička, počal jsem se toulat také. Letos na Fuerteventura jsem viděl Aničku plavat v bazénu. Samozřejmě jsou to zážitky intimní a osobní, ale jsou tak silné, že se nedají pouhými slovy vyjádřit. Ta chvíle, kdy jsem viděl neznámou ženu plavat a jež mi připomínala Aničku byla tak působivá, že se mi před očima odehrál film celé naší lásky. Podobně cítila i Hanka: skoro fyzicky byl Sváťa v Modré jeskyni a loučil se s nimi. Jana měla podobný silný zážitek, když vzala Toníkovu kytaru do ruky. Podobných případů pozůstalých znám více a není zřejmě náhodná stará a stále opakovaná rada truchlícím: cestujte, změňte tapety, odjeďte někam jinam, nechte vaši duši toulat. Pro Hanku nastala doba toulek, letí s Helenou na Maltu a já děvčata doprovázím......





Susan Boyle

Susan Boyle narozená 1. dubna 1961 je Skotka ze Západního Lothianu. Proslavila se svou účastí v třetí sérii britské soutěže Britain's Got Talent, v níž 11. dubna 2009 ohromila publikum i porotu fantastickou interpretací písně I Dreamed a Dream z muzikálu Les Misérables. Porotce Piers Morgan ji následně označil za největší překvapení všech tří sérií; druhý porotce, Simon Cowell, ji v současné době vyjednává nahrávací smlouvu se Sony Music. Informovala o ní média celého světa; její vystoupení, které se na YouTube stalo video s největším vzestupem sledovanosti (4,5 milionu shlédnutí během 24 hodin), shlédly na tomto serveru stejně jako na televizní stanici ITV1, celkem řádově již desítky milionu lidí

Několik vět o stavu naší společnosti, od Jiřiny Šiklové

11.03.2010

Tento článek mne zaujal

Molière

11.03.2010

Kamarád Ruda vždy nějakým způsobem zaboduje. Ač hvězdář a programátor, vždy má v rukávu, jako klaun co baví děti, nějaké překvapení. Poslední jeho zápis v deníčku byl tohoto znění:

...pak ptá se mne
ta puťka prostoduchá,
"Jak děti rodí se?",
či snad z ucha? Molière

Pídil jsem se po citátech slavných a našel tuto stránku: citáty

Navštivte ji, je tam hodně zábavy! Dva citáty co mne zaujaly zde uvádím:

Krása tváře je okrasa křehká, pomíjející květ, lesk okamžiku, závislá na pokožce. Ale krása ducha tkví uvnitř a je stálá.

Člověk se často žení z náhlého zoufalství a pak toho lituje celý život.

Proklatá technika

10.03.2010

Již delší dobu si Annabella stěžovala, že jí armatura u vany zlobí. Když přepne vodu jen na teplou, ten čudlíček, kterým se volí voda do vany nebo do sprchy, stále zapadá. Nabyl jsem dojmu, že část armatury- sprcha je pro Annabellu primérní a šel koupit novou. Do ruky mi přišla verze jen sprcha. Přišlo mi, že je to jednoduché řešení, protože když sprchovou hadici položí do vany, tak se také naplní vodou. Jo to jsem si jen myslel. Když přišla dcera domů, dostal jsem vynadáno. Co se do mne vešlo. Tak jsem se dnes počal zase zabývat tou starou armaturou, vyčistil co se dalo a zase ji nainstaloval. Nicméně tlak teplé vody nebyl natolik silný, aby čudlíček udržel v poleze nahoře. Je to u průtokového ohřívače vody normální. Novou armaturu jsem zabalil a jel ji vrátit do Bauhausu. Pak jsem počal studovat jiné armatury, ale všechny byly více méně stejné, až na cenu. Jak jsem si tak hrál s těmi čudlíčky, tahal je nahoru a nechával je spadnout, přišlo mi najednou vnuknutí, čudlíčkem otočit a ejhle. Zarastoval a držel. Volám tedy domů Marii, která mi také již ráno vynadala a říkám jí: pusť teplou vodu, vytáhni čudlíček a otoč s ním! Ono to funguje, hulákala Marie do telefonu, jak jsi na to přišel? Neřeknu, také mohu mít nějaké tajemství!, broukal jsem si pod vousy, ale ten zásadní poznatek dne jsem si nechal pro sebe: už nikdy bych nechtěl mít nějakou ženskou v domácnosti! Anička měla také spoustu nároků, ale dokázala vždy stanoucí situaci tak navnadit, že jsem na to přišel vlastně sám a dostal jsem pochvalu. Že bych mohl očekávat pochvalu od dcery, s tou myšlenkou si nezahrávám....



Mezinárodní den žen

8.03.2010

Jsem synem velkoobchodníka, kapitalisty a vykořisťovatele. Vykořisťoval asi 50 lidí a tím pádem to byl vyvrhel společnosti. Aby jste neupadli do nějaké ostýchavosti. Píše se rok 1948 a mně jsou tři roky. Toho roku se také přehnalo znárodnění a život rodiny pokračoval ve vědomí nepráva a hlubokého ponížení. Od té doby se mnohé opakovalo. Jen si tu vzpomínám, jak jsme jako děti, dbajíc na správné neo-kapitalistické vychování, přísahaly že žádné JEJICH svátky se nebudou v naší rodině slavit. K tomu patřil 8. březen. Pro nás to byl prostě komančský výmysl. Po deseti letech zemřel můj zlomený a okradený otec, a máti musela do zaměstnání. Slavili jsme tenkrát tvrdošíjně svátek matek, i když to bylo skoro zakázané. MDŽ jsme ignorovali. První rozčarování v mém životě bylo, když máti plna radosti přišla z práce, nesouc kytičku a takový malý dortík: to jsme dostali od vedení! Bylo 8. března. Další se mi dostalo po emigraci. On se mezinárodní den žen skutečně slavil a stále slaví, po celém světě. Jak se má člověk v těch politických větrech, váncích, vichřicích a proudech orientovat? Pro jistotu: vše nejlepší k MDŽ............



Mezinárodní kauza Pajda

8.03.2010

V sobotu mi utekl pes. Byl jsem trochu ve stresu, celé dopoledne jsem vařil, protože jsem čekal děti, že si společně vzpomeneme na Aničku. Adrian jel s Kim na nákup a Pajda pořád otravoval že chce na procházku. Zabručel jsem do vousů, něco v tom smyslu, že je již dost starý a že by mohl chodit na procházku sám. Asi mi šmejd rozuměl, protože v tu chvíli byl v čudu. Já to samozřejmě zjistil později a pak jsem chodil po dvoře, vlezl do každého bytu, zda tam náhodou nevběhl, ale nic. Tak jsem sedl do auta počal jezdit po městečku. Nic. Pes nikde. Vrátil jsem se domů, ale nechal pootevřená vrata do dvora, kdyby se jako měl vrátit. Nic. Stále jsem koukal z okna, jestli již neběží domů- nic. Tak jsem si počal přemýšlet, že by bylo lepší aby se nevracel, když už mne nemá rád a že nebudu muset někoho prosit aby ho hlídal až poletím s Hankou na Maltu. Tak jsem se v duchu litoval, jak může být živý tvor tak nevděčný, když tu zazvonil telefon. Marek. Kde jsi? No přece v Rakousku, lyžuji tu! Aha, a jak se máš? Dobře, volala mi policie... Aha, a co jsi provedl? Já nic, ale tobě utekl pes!!! Cože? Pajda? Je mrtvý? Ne, ale máš zavolat na policii, někdo nahlásil, že ho našel....To mi spadl kámen ze srdce. Volám tedy policii, že mi volal syn z Rakouska kvůli psovi.. Ano, měli jsme tu náhodou na něj telefon z loňska, jak Markovi někdo naboural auto.. pak jsem konečně dostal telefonní číslo od poctivých nálezců. Našli ho až v Goethestrasse......



Jak slaví Miládka

8.03.2010

V sobotu vrcholila zimní sezóna v Chýši oslavou Miládčin narozenin. Nebyl jsem u toho osobně, ale jako nejlepší kamarád Jardovy nejlepší kamarádky jsem tam byl duchem. Musela to být pěkná zábava a tak ještě jednou a teď píši jen pro Miládku: Miládko, ty jsi ta nejlepší holčička, kterou jsem kdy potkal a přeji ti tady a veřejně samé štěstí. Jsi plna lásky a umíš ji pěkně rozdávat a neboj se že by došla. Láska totiž, když najdeš ten tenký křišťálový pramínek, je bezedná. A ty, Miládko, jsi ten pramínek našla. Posílám ti pusinku na čelíčko.........

Jak asi přemýšlí?

5.03.2010

Když byl Pajda malý, vždy chtěl jít kolem různých překážel z jiné strany, než mu povolilo vodítko. To se mu již dávno nestává, naopak, přemýšlí a usuzuje dopředu. Dnes jsem s ním jel na kole, po chodníku, kde znenadání stál sloup veřejného osvětlení. Bylo nutno usoudit, kudy ho objet! Z jedné strany plot a z druhé zaparkované auto. Protože Pajda běžel přede mnou, viděl jsem, jak se zastavil a vteřinku si vybíral tu větší mezeru. Vybral si tu správnou, sám jsem si nebyl jist, jestli pojedu vlevo či vpravo. Jak asi přemýšlí pes?



Doufám, že si pochutnáš!

5.03.2010

Dnes peču vepřovou krkovici, pěkně nakrájený bůček, vařím červené a bílé zelí, vše, tak jak jsi to měla ráda. V Čechách jsem vlastnoručně koupil knedlíky! Zítra se všichni ti, které jsi Aničko měla ráda, sejdeme a budeme se cpát. Vím, že tam, kde jsi, máš zajisté fofr, jako ostatně všude, kde jsi se objevila, ale zítra ve dvě se k nám na chvilku podívej......

Padesát sedm,

4.03.2010

..co to je za věk? Tak mladá by byla zítra 5.3. Anička. Nic jiného mi nezbývá, než si na ni vzpomínat. Byla to dobrá žena a byla ráda mou manželkou. Celý její život věnovala svým blízkým, dětem, rodině a mně. To byl její svět a pro ten se uměla rozvášnit, za něj se uměla prosadit i rvát. Myslela na jiné vždy dříve než na sebe. Především však uměla žít, a do víru života strhnout i ostatní. Všechny, kteří ji znali, hřeje v srdcích vzpomínka na ni. Na její věčnou lásku................

Tak jsem zase doma

Cesta byla výborná, ani chvilku zácpa a celou dobu sluníčko. Dálnice jakoby byly všude dostavěny. Ale oni zase něco najdou. Jakoby vichr, který nadělal spousty škody ve Francii a také v Hesensku, před dvěma dny neřádil. Ve dvoře bylo vše v pořádku, žádná střecha nám neuletěla, jako se to stalo ve Lhotě u domu, bývalé Karlovy hospody: tam spadla stříška ochozu a celé terásky, která před vchodem stála. Nebylo to ale větrem ale záplavou sněhu, který se, na poměrně málo svislou stříškou, svezl ze střechy. Byla to taková rána, že soused vyběhl z domu. Vyprávěl nám to ještě v úterý večer v hospodě. Annabella leží v posteli, má chřipku, prý střevní, Kim chodí již do práce, ale občas si sedne, má na to atest a má nového šéfa se kterým je spokojena. No, s Kim musí být spokojen každý. Adrian byl u nějakého specialisty na páteř a já sám jsem na ibubrufenu, zase mne vzaly záda. Takže, kdo nemá žádné bebíčko, ať hodí první kámen...nebo to bylá jiný příběh?

Osm centimetrů

02.03.2010

První, když jsem se vrátil z hospody, jsem se hnal k Rudovi do deníčku. Kdyby to bylo tak závažné, tak by se o tom kamarád zmínil. Zemětřesení v Chile mělo vychýlit Zemskou osu o osm centimetrů. Což by znamenalo, že by se každý den zkrátil o 1,26 mikrosekundy. Což by zase znamenalo, že bychom žili mnohem déle a časem bychom na Vánoce sklízeli u Labe pomeranče. Ruda se však o ničem podobném nezmiňuje, tak jdu klidně spát.....



Zadostiučinění

02.03.2010

Sníh z kraje pomalu mizí. Ve stínu domů na severní straně jsou ještě vidět zbytky, ale jinak se počasí snaží, je cítit vůně jara. S odchodem sněhu se vrátily hromádky, hromady i velkohory krtčí pracovitosti. On ten šmejd zimu přežil. Zajímalo by mne, co stále hledá. Možná, že stříbro, když jsme na Stříbrné Lhotě. Jdu takhle s Pajdou a koukám po kraji a najednou jsem pocítil takové blaho! Ano, zadostiučinění. On ten krtek se nastěhoval do každé zahrady. A tak se přestávám cítit jako vyvrhel společnosti, buran z Frankfurtu, majíc zahradu plnou hromádek, protože již nejsem sám....

Pajda

01.03.2010

Právě jsem se vrátil z Voznic. U Píseckých vyselo požehnání domu šíf, a ono se není co divit, tolik let a pořád spolu, to člověku musí někdy rupnout v bedně. Původně jsem chtěl, aby se mnou šli na oběd, oni se totiž v cizím prostředí chovají celkem slušně. Ale sestra řekla že ne, že se Karel nafukuje a že má segedínský guláš. Tak jsem jel na Dobříš, (je zajímavé, jak člověk dodržuje rychlost, když krátce před tím dostal pokutu) chtěl jsem u Lidl koupit takové dárkové balení Plzeňského. Jak jsem ty balíky sundával s obrovské palety, tak mi jeden spadl a těch deset piv se rozbilo. Teklo mi to po noze a podlaha byla celá zpěněná. Naštěstí stála poblíž prodavačka a mile mne utišila, že to se stane. Ještě že jsem nebyl v Penny, tam by mne soudružka vedoucí osobně sprovodila ze světa. Pak jsem ještě sestře koupil tulipány, to abych nepřišel s prázdnou a jel do Voznic. To co mi vyprávěla Arnoštka, to nezajímalo Karla a obráceně a tak se pořád hádali, až mi Pajda utekl. Normálně si běhá po velkém pozemku Kájovy chalupy, ale tentokrát si našel díru a byl v čudu. Tak jsem pak jezdil po Voznici a oslovoval kolemjdoucí. Dvě holčičky ho viděly, když šly ze školy až jsem ho po dlouhé době našel a že neuhádnete kde? Před hospodou. No nedělejte hlavou, v hospodě ve Voznici jsem s Pajdou ještě nebyl....