Vzpomínky.

Někde v našem mozku, v srdci, snad i v břichu jsou uchované. Čím jsme starší, tím větší možnost má naše vědomí na výběr, aby ve vteřince učinilo rozhodnutí, jak v dané situaci reagovat. Těmto knihovnám v nás se říká podvědomí. Podvědomí nemohou lidé ovládat, je to něco, co běží bez naší vůle. Pak máme někde v hlouby uschované vzpomínky na nekonečné množství příhod a příběhů, které občas vyplavou na povrch nějakým impulsem. Mě stačí projíždět krajem kolem Würzburgu, kde je vidět červený pískovec a v tu ránu se vidím nad propastí Gran kaňonu, v Americe. Tak to funguje u každého z nás. Někdy si někdo jiný pamatuje příhodu, do detailů nám ji vypráví a my si nemůžeme vzpomenout. Prostě jsme to zapomněli. Vzpomínky jsou ovšem částí naší osobnosti. Nemít žádné by znamenalo, že bychom byli někdo jiný. Náš obličej, naše otisky prstů i novodobé DNA z nás dělá to co jsme: dobří či špatní lidé, přátelé, manželé či manželky, děti či vnoučata. Nejvíce se nám do pamětí vrývají vzpomínky obrazové. Proto lidé po staletí malují, kreslí a v dnešní době fotografují. Vzpomínky nám dávají možnost důkladně promýšlet budoucnost. Nad její logičností však často zapláčeme, říká se, že jsme nepoučitelní. To však neznamená, že jsme se vzpomínkami nekomunikovali. Jednoduše jsme vzali z mnoha možností co nám naše sbírka zkušeností nabídla to špatné rozhodnutí. Snad v každé písni se zpívá: až budu stár, tak budu vzpomínat…. Proto si myslím, že není chybou občas si připamatovávat, co jsme prožili. Tyto střípky jsou studánky našeho života, jsou hvězdy noční oblohy, naší duše….