Deníček
Myšlenky
o tom, co život přináší listopad
2010
Adventní čas
28.11.2010
Je první advent. Dnes se již dávno vrátily do Čech staré tradice a zvyky. I když byly komunisty ignorovány, některé přežívaly. Jako samozřejmě štědrý večer. Ježíšek a jeho nadílka neustoupil a děda Mráz neměl šanci. Dnes na Ježíška zase útočí komerční Santa Claus, ale ten nám ho také nevezme. V každém případě se stará tradice prosadila. Ale objevily se nové, staronové tradice, i když se neprosadily v Čechách od skoro zapomenutého křesťanství. Ne, byla to opět komerce, co nám připomněla adventní čas. V současnosti se jednotlivé adventní neděle označují jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Toto označení je čistě komerční a nemá nic společného s křesťanskou tradicí. Cílem tohoto označení je pouze povzbudit komerční pojetí Vánoc a podpořit zákazníky v nakupování vánočních dárků a potravin. A přeci: Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. Byl jsem včera pár kroků od mého domu u sedláků ve staré stodole. U spolku venkovských žen! No řekněte, měl by v Čechách někdo takovou hrdost nazvat nějaký spolek tímto jménem? Spolek slaví 50. výročí....
Autotelefon
25.11.2010
Tiguan má ve své neobyčejné
mediální nabídce i zařízení na telefon. Je to v podstatě taková kukaččí potvora, protože sám od
sebe neumí nic. Ale sedneš-li si do vozu a máš v kapse telefon, okamžitě tě
spojí pomocí Bluetooth a najednou dělá frajera. Umí telefonovat (ztiší muziku z
reproduktorů) a dá přednost rozhovoru, přičemž používá mikrofon, který je
ukrytý ve voze pán Bůh ví kde. Přijímá i SMS a zná všechny tvoje kontakty.
Jenomže to se vše musí nejprve nainstalovat. Můj starý LG telefonní kontakty
neukazoval. Počal jsem tedy listovat v chytré knize, která byla přibalena a
dočetl se, že mobil musí podporovat funkci rSAP (ještě že jsem ty zkratky
akceptoval, aniž bych se jim bránil, nebo je chápal, neboť jinak bych určitě
skončil v Bohnicích) a to LG nemělo. Tak jsem si koupil nový telefon, paráda!
Vezl jsem včera Adriana do
autodílny. Kouká se po voze a povídá? "Táto, ty máš auto, jakoby jsi byl
podnikatel!" " Povídám: "Hm!" Syn chvíli mlčel, asi se mu
honilo v hlavě, že většinu času trávím c Čechách a najednou dodal: "Nemáš
ty náhodou nějakou firmu?" Povídám: "Nemám, jsem starý děda, penzista
a důchodce a tohle jsou všechno hračky, se kterými si hraji!"
O to se podělím
24.11.2010
Četl jsem takovou docela
zajímavou myšlenku. Nebyla moje, ale mohla by být. Přišel na ni samuraj
Myiamoto Musashi. Říkal jí: pohnout stínem. Každý z nás si dělá starosti, zda
je oblíben a uznáván u přátel. Proto jsme ochotni se neustále bránit napadení.
Jenomže si neuvědomujeme, že naši známí, soci, či blízcí jsou na tom stejně. A
zde bojovníci světla použijí taktiky pohnout stínem. Napadnou, avšak jen
zdánlivě, provokativně, protivníka. Počne-li se přehnaně bránit, ukáže všechny
zbraně, které má. Bojovník světla rozhoupal stíny a ví, kde jsou protivníkovi
slabiny a kde je jeho síla. Pak se stáhne do ulity a nebo použije správné
zbraně.
Když přemýšlím jak je to
rafinované, napadají mne místa, kde se dá stínem pohnout: na pracovišti, v
manželství, v kamarádství a i ve všedním životě na ulici....
Tichá pošta
24.11.2010
Jistě si to ještě pamatujete.
Tenkrát ve škole jsme to hráli. Obyčejně přišlo na konci úplně něco jiného, než
odesilatel odšeptal. Někdy slovo uličníci schválně zaměnili a pak byla legrace.
Dnes na stará kolena si to hrajeme zase, jenomže přes internet. Odeslal jsem
tudle pozdrav přátelům, bylo to milé a nebyla tam výhrůžka, že se něco stane,
když to neodešleš. Naopak, čeká tě nějaká dobrá novina. Tak jsem to poslal všem
přátelům a dostal jsem spousty pošty. Je zajímavé, že to co tu bylo ještě než
se narodil Bill Gates, se zase dostalo do módy. Ten se asi chudák diví, k čemu
si ty Windows vymyslel....
Lednice
22.11.2010
Taková vestavěná lednice je
na nic. Již delší dobu ji pozoruji a mám pocit, že nechladí, přestože je docela
nová. A tak se naskytlo, že jsem ji dnes vyhodil. Na dvoře pod přístěnkem stojí
již od léta nová, Markova. Marek si ji koupil, když se nastěhoval se svojí
dívkou do jednoho bytu. Asi za dva měsíce se rozešli, Marek si přinesl tu
lednici, nový gauč složil u tatínka a zrovna teď dal tu novou pěknou lednici do
eBay, že ji prodá a tak jsem ji odkoupil. Skříň po té vestavěné lednici jsem
nevyhodil, udělal jsem z ní poličky na sklenice . Nahoře a dole jsou ještě
takové špajzy a tak mám místa dost. Dělám na tom již od rána, pro dřeva jsem si
zajel do Aniččiny butiky- Bauhaus. Když byla kuchyň zcela nedostupná přišla si
Míla pro knedlíky, které měla u mně objednané z Česka a docela hloupě se ptala,
jestli dostane něco k pití. Tak jsem jí doporučil jinou domácnost. Tak a teď
ještě vyberu již třetí myčku a budu hotov. A nakonec: Marek se svou přítelkyní
zase chodí. Snad tu lednici nebudou chtít zpět....
Zase doma.
1.11.2010
Tak jsem zase dorazil domů.
Cesta byla výborná, počasí také šlo a jelikož v neděli nejezdí nákladní auta,
bylo na dálnicích plno místa. Jen na české straně se rojily tracky, aby mohly
navečer vyrazit do Německa. Jinak stojí po všech dálnicí na parkovištích
spousty náklaďáků a tráví tam víkendy. To je pěkně záporná stránka tohoto
povolání. Takže jsem dojel, Kim uvařila dobrý pozdní oběd a jinak jsme Markem
trápili Tiguanůf telefon, protože můj LG s ním nechce stoprocentně
spolupracovat. Jednoduše nevidí telefonní seznam mých kontaktů....
Maska a tvář.
18.11.2010
Masku a tvář dávali v
činoherním klubu. Hra je od Luigi Chiarelli a je to taková lehká komedie,
jednající o zvyklosti lidí, se za určité vlastnosti stydět a nasadit masku. Je
to každodenní hra v našem životě. Jenže pro mne byla návštěva tohoto divadélka
s Miládkou velkou událostí, neboť jsem tam chodíval před více jak čtyřiceti
lety a měl jsem dokonce předplatné. Miládčina dcera má kamarádku Mariku a ta v
té hře vystupovala. Seděli jsme pak v divadelní restauraci a moc dobře si
povídali. Autobus mi neujel a Pajda mne vítal jako bych byl deset let v
Austrálii.
Arna a její narozeniny
17.11.2010
Včera jsme oslavili na
Marjánce Arniny narozeniny. Jana
přijela z Prahy a tak jsme se sešli ke společnému obědu. Jídlo bylo dobré a
Karel dostal tradičně něco, co nemohl rozkousat. Byly to moravští brabci, ale
trochu chřupavé. Vždy a pokaždé má v tomhle smůlu. Když jsme se rozloučili vezl
jsem Janu na náměstí na autobus, který zrovna vyjížděl ze stanici. Tak jsem
lehce ( Tiguan) na další stanici chytil…..
Hůlkové písmo
17.11.2010
Nedávno jsem se zde v deníčku
zmínil, že již neumím psát psacím písmem. Považoval jsem se za nějakou výjimku,
že trpím nějakou anomálií. Avšak dostal se mi do rukou článek od paní Pavlíny
Wolfové, reportérky časopisu Reflex, kde dotyčná popisuje, jak si koresponduje
s Kájinkem, jež sedí již deset let v base za vraždy. Je v tomto časopise i
zveřejněný dopis Kájinka, protože
nějaká MGR Zikmundová, mimo jiné grafoložka, posuzuje podle písma, co je to za
člověka. Než jsem se dostal k dojmu, že i já asi patřím za mříže, dávali v
televizi, že se děti v českých školách přestanou učit psacímu písmu, tedy
krasopisu, že je na dnešní dobu zdlouhavé a těžké si ho osvojit. A včera mne
napadlo v hospodě přivést na toto téma řeč a vida: nikdo co se mnou seděl u
stolu již nepoužívá psacího písma. Dokonce i, jako já, ho už nikdo nezvládne.
Takže jsem zcela normální, co se alespoň toho písma týče…….
Základem života je láska
15.10.2010
Máme v hospodě takový
zamilovaný pár. Stále si prohlíží oční pozadí a přilbě se usmívají. Jejich
externě silné zamilováni by, řekl bys, i hory přeneslo. Ale tak to není. Stačí
jedna sklenka piva navíc a již jsou v rozvodu. Pak se hází prstýnky do sklenice
s vínem, nadobro se rozcházejí, stěžují si u všech přítomných a lezou více méně
hostům na nervy. Pak obyčejně jeden zmizí a - řekl bys, že láska skončila. Ale
ne, co spatříš druhý den? Zase si hledí do očí a ještě více a vydatněji se blbě
usmívají…….
Jak čistil Láďa komín
13.11.2010
Na onu cestu k jezírku se
Marie nedostavila. Proč. To byla otázka kterou jsme na Láďu vznesli. Marie mne
vyhodila, řekl. Pak se rozpovídal: vlezl totiž na střechu a počal čistit komín,
vida na plátně svého duševního obrazu vánoční pohodu, smaženého kapra, do zlata
se lesknoucí pečenou husu a tak dále. V těchto věcech má Láďa velkou fantazii.
Jak tak spouští kouli s drátěnkou do komína a sní si o časech, které ho čekají,
zburcoval ho hlas Marie. Mohla si hlasivky vykřičet: koule totiž vypadla ze
dvířek, které se u každého komína nachází a saze se vznesla a zahalila celou
útulnou obývací prostoru a počala se mazlavě snášet na vše, co si jim přišlo do
cesty. Láďa tedy slezl dolů a viděl, jak Marie již cpe veškeré nádobí do myčky!
Tak, co, půjdeme k tomu jezírku?, pípl Láďa, a Marie ho vyhodila. Bylo to první
vyhození toho dne, protože onen černý zatoulaný pes si během cesty k jezírku
tolik Láďu zamiloval, že s ním přišel večer do domku. V tu chvíli byl chudák
vyhozen po druhé, i se psem. Běhal tedy kolem hospody, že poprosí Tomáše, aby
ho na chvíli zavřel v hospodě, aby mohl zdrhnout, ale hospodský měl zpoždění.
Zrovna jsem zatápěl a tak jsem byl venku pro dřevo. Nechal jsem tedy psa u mne
na zahradě. Květa šla kolem se svou čubičkou a ta potvora malá se vztekala, asi
že přišla u Pajdy o prvenství. Venca se na ten zmatek na návsi přišel podívat a
pak zavolal policii, aby si psa vyzvedli. Do patnácti minut tu byli…..
Vítr
12.11.2010
Dnes jsem šel s pajdou jako
obvykle, ale byl obrovský vítr. Co nebylo
přibité, či přivázané, to ulítlo. Jeden soused má u domu tři krásné, prastaré a
hodně vysoké stříbrné jedle. Naklání se nad střechou velice nebezpečně a
nechtěl bych zažít, co by z domku zbylo, kdyby na něj spadly. To známe dost
dobře poslední dobou ze záběrů z televize. Máme vítr a sluníčko a neobyčejně
teplo. Říká se, že Martin přijíždí na bílém koni a to bylo včera. A tak se nám
asi někam zatoulal. Ale jak to znám, tak si to nahradí později…..
Čí je to pes?
10.11.2010
Měli jsme na dnešek domluveno, že půjdeme s
přáteli na Brdy k jezírku. Když bude hezky! Avšak hezky nebylo, byla mlha a ta
mne deptá skoro fyzicky. V nejhorším mám i pocit, že nemohu dýchat. Přátelé
přes to šli a tak jsem je doprovodil kousek cesty. Hned od prvního setkání u
hospody se kolem nich motal černý pes. Naštěstí to byla fenka a byla svolná si
s Pajdou hrát. Pajda dostal od Evičky nový šátek a tak byl hned frajer. Pak u
nás zastavilo auto a v něm starší paní s pejskem a s otázkou v otevřeným okénku
auta: čí je to pes. To jsme samozřejmě nevěděli a tak nám paní vyprávěla, že
líčí na divočáky, mám pocit, že říkala něco o nabité pušce, avšak žrádlo sežere
tento pas a divočáci mají po návnadě. Vydali jsme se tedy na cestu do lesa a
velký černý pes, asi to byl ovčák, šel s námi. Na kopci jsem se od skupiny
oddělil a šel dolů k hájovně. Ovčák si chvíli rozmýšlel s kým má jít a nakonec
se nerozhodl pro mne. Když jsme dorazili až ke konečné stanici autobusu,
vjížděl do zahrady zeleného domu, pán. Mají tam automatickou bránu a tak jsem s
Pajdou čekal, až se brána zavře, protože vím, že mají dva psi, nichž jeden je
ten zabiják buldok. Když byla vrata skoro zavřená, pokračoval jsem s Pajdou
dále, ale pes to měl již asi vyzkoušené a prolétl skulinkou a vrhl se na Pajdu.
Pán řval asi v tom smyslu, že do pr..le a já ho mlátil holí a ve stresu počal
mluvit německy. Nakonec to dobře dopadlo. Paní, co prý přeplavala Lamanšský
kanál a často bývá vidět v televizi se na to nečině dívala. Pajda se klepal
strachy, ale pes se mu do krku nezakousl, měl přeci od Evy ten nový šáteček…..
10.11.2010
Dostal jsem tu poplašnou zprávu a hned ji odeslal
dále. Teprve, když mi Ruda napsal, že jsem se stal tou obětí já, počal jsem
studovat, co za tím vězí. První poznatek byl, prozkoumat význam slova Hoax:
Anglické slovo HOAX [:houks:] v
překladu znamená:
Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík.
Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík.
Tak a jsem o kousek
chytřejší a ano, Ruda má pravdu, nalítl jsem na tuto kachnu a je mi záhadou, co
měl pachatel v úmyslu. Jen postrašit! Pravděpodobně podobná ppt presentace
neexistuje. Life is beautiful tedy není
žádný vir a nedělá to co slibuje. Tak, roto, vrátit se do postele, poplach se
nekoná…
Dobrovolné vězení
08.11.2010
Můj dům je bývalé selské
stavení. V jedné řadě. První vchod, dvě obytné místnosti, druhý vchod chlév a
třetí vchod do stodoly. To vše pětadvacet metrů dlouhé. Toto vše jsme probourali,
z chlívku je jídelna ze stodoly obývák s krbem. Stodola je až po střechu
otevřená, a vedou tudy schody nahoru, kde je přibližně nad dolním vchodem můj
počítač a pak je ještě ložnice. Když se vypravuji z domu, tak to je lítání.
Zásadně mám telefon vždy tam ležet, kde zrovna nejsem. A tak se neustále vracím
jsa na odchodu, pětadvacet metrů zpět do dolního obýváku, nahoru pro telefon a
když jsem zase dole, zjistím třeba, že nemám peněženku a tak to jde stále
dokola. Pří této dennodenní akci mne, jako by to byl můj stín, doprovází Pajda.
Včera jsem se také vydal do
hospody a při jednom vracení do horní části domu jsem si vzpomněl, že bych měl
zavřít okna v ložnici. Uděláno, dveře jsem nechal pootevřené a dole u vchodu
sháním psa. Pes nikde! Volám, volám a již se mi do hlasu vkradlo zoufalství. Že
by ho někde klepla pepka? Zoufalství se ve mně stupňovalo. Vyšel jsem i nahoru,
zda tu najednou nechcípl a také tu nebyl! Pak mne zaujaly zavřené dveře v
ložnici. A ejhle, on se tam chlapík zavřel a ani nepípl. To bylo radosti, když
jsem ho vysvobodil, jako bych se vracel z týdenní dovolené….
Víkend
07.11.2010
Stalo se pravidlem, že když
tu mám Tomáše s Jiřinou, tak se v Údolí Děsu koná potlach! Tomu bylo tak i
tento víkend. Údolí Děsu je na Berounce v Srbsku. Měl jsem lehce dojednáno, že
pojedu se Zdeňkem, který nehodlal kuli Jackovi pít. Pak přišla SMS od Jiřiny,
že tedy přijedou a že to máme dávno domluvené. Kdybych byl levák, tak bych tu
napsal, že bych si měl vzít sekretářku, aby mi řídila mé termíny. Já však levák
nejsem tak se přiznávám, že jsem starý sklerotik a že ta německá nemoc, která
se jmenuje Alzheimer na mne vykukuje na každém rohu. Vždy udělá: kuku a já jsem
v háji. Tak jsem nikam nejel a strávil víkend v kruhu rodinném. Jiřinka mi tady
z toho udělala prádelnu. Co jí přišlo do ruky to hodila k pračce, vše co se
dalo převléci převlékla přidala na hromadu. Měl jsem postýlku ustlanou jako za
Aničky. Ne že bych si nepamatoval jak Anička uměla ustlat a jelikož jsem došel
k názoru, že to tak nezvládnu tak jednoduše nestelu…..
Pes
07.11.2010
Jezdím teď hromadnou
dopravou jako zamlada. Od té doby co jsem s Hankou a Helenkou sjezdil autobusy
celou ostrov Maltu mne asi přešla panika z věcí, co nemohu sám ovládnout. Hodně
dávno to bylo projet autem tunely, (mám na mysli ty v Alpách, mnoha
kilometrové) pak přišlo na řadu létání a i pobyt ve velkoměstě mne doháněl k
šílenství. Teď jsou tyto věci pryč. Nevím kam se poděly, ale jednoduše tu
nejsou.
Ale abych nezapomněl, co
jsem chtěl spát: když jsem jel autobusem ze Lhoty do Prahy na muzikál Ať žije
rokenrol, přistoupil na jedné zastávce pes. Byl to velký vlčák, krásně černo
hnědě zbarvený. Na tlamě měl velký drátěný košík. Lehl si na prostřední plošinu,
pěkně do kouta a na každé zastávce pozoroval jak se otvírají dveře a lidé
vystupují. Celou dobu jsem pozoroval spolucestující a odhadoval v duchu, ke
komu asi patří. Nikdo se o něj nestaral a on také nedával najevo, že by někomu
patřil. Na konečné, u Smíchovského nádraží, když vystoupili všichni cestující,
zůstal nadále ležet a autobus ho odvezl na místo, kde vyčkává na cestu zpět.
Takže, pokud to nebyl pes řidiče, tak si udělal sám výlet do Prahy a zpět do
Mníšku…..
Ať žije rokenrol, vlastními
slovy
05.11.2010
Muzikál, který jsem
navštívil s Miládkou a její dcerou a s její kamarádkou byl šit na náš věk. Jeho
tvůrcům, Petru Jandovi a Karlovi Šípovi táhne na sedmdesátku. To, co v tomto
kuse popisují, je jejich mládí, čili dospívání.
Dělníci, co založili
komunistickou stranu v hospodě u Lípy a intrikami se v roce 1948 dostali k
moci, nejprve zdárně zlikvidovali inteligenci a pak si hlídali postavení všemi
způsoby. Členové SNB (policie) byli schválně vybíráni s inteligencí pomíjející,
aby slepě vykonávali stranické pokyny. Strach o moc dělnické vlády, byl
všudybylý.
V padesátých letech se
zrodil v USA rock enroll, tedy rokenrol a jako bleskem zasáhl celý svět.
Prorazil skulinkami i železnou oponu. My mladí jsme nevynechali jediné
příležitosti jej tančit, zpívat, hrát i poslouchat. Byl to náš jediný protest
proti režimu, který jsme si mohli dovolit. Hloupá SNB nás rozháněla, zavírala a
mlátila do bezvědomí, i když by si její členové s námi raději zatančili.
Jedinou výtku co k muzikálu
mám je to, že totiž Janda jak známo rokenrol nehraje ale hraje rock. Dříve
bigbít. Všechny písně jsou však jedinečné, a stojí zato si je v klidu
poslechnout. Jeden příklad: Přestaň se lásky bát….
05.11.2010
Muzikál Ať žije rokenrol! nás vrátí na přelom 50. a 60. let, kdy svět
zachvátila horečka zvaná rokenrol, avšak do tehdejšího Československa si tahle
podmanivá muzika hledala cestu jen těžko. I tak si u nás našla mnoho příznivců.
Bigbítové skupiny vznikaly jak houby po dešti, i u nás při jejich koncertech
zachvacovalo mladé publikum doslova šílenství. Jednou z prvních rokenrolových
hvězd se stal i hlavní hrdina muzikálu Ronny (vlastním jménem Rudolf
Konopásek). Líbí se mu tahle muzika a líbí se mu i Yvetta, mladá svazačka z
jejich žižkovského činžáku. Její tatínek, stranický funkcionář Radimecký,
orientuje svou dceru k Východu, Ronny bezmezně obdivuje všechno ze Západu. Tím
si působí nekonečný řetěz problémů, jak s Yvettou, tak s rokenrolem. Zatímco
mladá dívka, protože se do Ronnyho zamilovala, je postupem času jeho pohledu na
svět stále přístupnější, s rokenrolem to jde ztěžka. Oficiální kultura v
Československu preferovala českou dechovku a ruské častušky. Rokenrol byl dle
názoru strany a vlády ideologickou hrozbou. Ronny však svůj boj za rokenrol
nevzdává. A režim se s ním nemazlí. Tak se vcelku nevinně ocitne jednou na
záchytce, pak je dokonce hospitalizován na psychiatrické klinice... Když se
chce vyhnout vojně, před odvodovou komisí předstírá šílenství. Potýká se s
naivní stupiditou mladých příslušníků SNB, na druhou stranu sklízí obdiv
fanynek. Často propadá depresím, které se snaží eliminovat alkoholem i
drogami.Tím rmoutí svou maminku, žijí spolu sami a ona, zklamaná životem i
láskou, neví si s Ronnym rady. Ten se časem ocitne v pasti, která ho přivede až
do vězení.
Z dnešního pohledu je tenhle boj o rokenrol
úsměvný, avšak v mnohém podložen skutečnými zážitky jeho tehdejších českých
průkopníků.
Autoři muzikálu Karel Šíp a Petr Janda jsou
pamětníky těch časů, Petr Janda se svým Olympicem byl dokonce v tomhle boji za
bigbít v první linii.
Jejich příběh se bude dnešnímu mladému publiku zdát
možná až groteskně neskutečný, ale nepochybně jim tahle muzikálová komedie
plasticky přiblíží dobu, kdy jejich dědové a babičky navlíkli pašované džínsy a
vyrazili do klubu šílet při kytarovém běsnění svých idolů...
Přestože je tématem muzikálu rokenrol, samotných
rokenrolových písní tu mnoho není. Písničky jsou stylově velice rozmanité a
nabízejí pozoruhodnou škálu nálad, od Ronnyho fantasmagorického blouznění pod
vlivem drogy, melancholické blues z pankrácké věznice až po milostné kňourání
mladých policajtů v roztomilém valčíčku.
Muzikál Ať žije rokenrol! je nepochybně na české
muzikálové scéně v mnoha směrech novátorský. Nevrací se do dávné historie
romantických rytířů, nevychází z motivů již dříve napsaného románu či filmu.
Tenhle příběh je zcela původní a autoři byli vedeni jedinou snahou : zpracovat
své autentické vzpomínky do muzikálového tvaru a ve výsledku notně pošimrat
bránice diváků.
Starší si zavzpomínají, mladí budou v údivem zírat.
A všichni dohromady se budou zcela jistě skvěle bavit.
Vítr
04.11.2010
Dnes je vítr. Již včera to
foukalo a psali, že za větrem přijde teplý vzduch. V Německu prý až 20 stupňů.
Takže vytáhneme krátké kalhoty a bude dělat Tomáše, ten si teprve předevčírem
oblékl dlouhé.
Ráno jsem vezl Hanzlíkovi na
Dobříš. Milena si odskočila do Lidl, já si koupil tři romány a Venca se
pokoušel pozvat nějakou sestřičku z polikliniky na rande. Neříkal však kterou,
vždyť ve voze seděla i Milena.
Odpoledne jedu na
představení do Prahy- dávají muzikál: To byl rokenrol ! Tak budu vidět, jak si
s Miládkou zatrsám……
Toulky s Tiguanem VDEO
03.11.2010
Včera mne zlákalo pěkné
počasí a tak jsem se počal toulat. Kraj, kde se ztékají řeka Sázava a Vltava je
kouzelný. Před Kamenným přívozem jsem vzal stopaře. Muž, asi něco přes třicet
let. Počal mi vyprávět, že jede do Prahy do divadla. Pak se ptal, proč mám
německou značku. Říkám: protože žiji v Německu. A tak počal mluvit německy,
vyprávěl, že studuje germanistiku a že je pravděpodobně nejstarší student.
Jinak se živí herectvím. Vystoupil v Jílovém, že si vezme autobus. Pak jsem jel
za hasičským autem které strašně smrdělo. Nebylo to takové auto jak známe ze
zásahů z televize, ale takové staré, snad z doby Rakouska Uherska a měl jsem
pocit, že ve předu se dala připojit voj, aby mohl být v nouzi táhnut koňmi.
Hledal jsem tedy tlačítko klimatizace, které zapříčiní, že se vzduch mele ve
voze, aniž by nabíral zápach z venku. A při té příležitosti jsem, (jak Ruda
prokoval) zjistil, že mám vytápění předních sedadel.
