DŮM U ŘEKY - úryvek

 

Sluncem ozářená basilika Sacré Coeur ho udeřila do očí svou bělobou. Nemaje vyhnutí, odvrátil oči a zase spatřil tu cizí ženu. Teď si ji prohlédl: byla krásná, i když o kráse žen Johann nikdy nepřemýšlel. Karolína byla tou dokonalou krásou, která se nedala s žádnou jinou srovnat. Tato žena byla však krásná. Překvapilo ho, že si již podruhé v krátkém čase uvědomil, že i jiná žena může být krásná. Smála se naň zářícími zuby a oči jí jiskřily:
„Pán je sám v Paříži?“ řekla. Jakýpak sám, jsem tu s mou Karolínou… vlastně… jsem sám, uvědomil si Johann.
„Ne, paní, má žena si odskočila,“ odpověděl.
Johann a Karolína mluvili plynně francouzsky a italsky. V té době to nebylo nic zvláštního. Tenkrát, když se mladý člověk vyučil řemeslu, byl poslán na zkušenou – šel do světa. Ten svět se pro každé z řemesel nacházel jinde. Krejčí ho měli ve Francii a v Itálii. Tam se mladí lidé naučili řeči země, tak jednoduše, jako se učí mluvit batolátka.
„Ale, již si odskočila… před dlouhou chvílí?“ otázka ve větě této ženy byla Johannovi jaksi záhadná. Přestože se snažil nedívat se na dámu, co si sedla k jeho stolu, musel teď na ni pohledět.
Měla mandlové oči a kaštanové vlasy, smyslné rty. Johann měl pocit, že každou chvíli prasknou a ta rudá krev, co se v nich tlačila, vytryskne ven. Na zálibu žen, hodiny sedět před zrcadlem a šminkovat se, nepomyslel. Opět ho bodla do očí bělostná záře Sacré Coeur. Čeho tou barvou chtěli stavitelé basiliky docílit? Johann neuhnul očima a bolest, kterou mu působila záře slunce, odrážející se od zdí mohutné stavby, mu připomněla její mandlové oči. Neležely vedle kořene jejího nosu, ne ony stály. Musel na ni zase pohlédnout, aby si ověřil, že se mýlí. Ne, nemýlil se, skutečně její oči stály v důlcích.
„Již nejméně hodinu tu vaše žena není, pane,“ usmála se Pařížanka a oči se stočily do normální polohy.
„Asi se zdržela…“ řekl a přemýšlel, kdy se její oči zase postaví. Nervózně se zavrtěl na dřevěné židli, která stála u příliš malého stolku.
Všechny stolky tu byly malé, směšné, v aschaffenburské pivnici by dlouho nevydržely. Živě si představil ty hrubé muže, kterým šenkýřky přinášely pivo v tuplovaných džbánech. Jak rozjařeně staví nádoby na dubové stoly a občas do nich udeří pěstí. Fajnové publikum této uličky by se jistě zhrozilo bavorské kultury.
Nohou zavadil o papírové tašky, ve kterých byly uloženy jeho šaty a Karolínin kostým.
„Promiňte, madame,“ řekl v domnění, že se dotkl pod stolem její nohy. Žena se zase usmála.
„Je mi líto, pane, ale to nebyla má noha, ale vaše balíčky…!“
„Promiňte… ano, máte pravdu, zapomněl jsem na náš nákup,“ omlouval se.
Vždy, když byl v rozpacích, měl pocit, že se musí omlouvat. Pro vše a za vše.
„Víte, mé nohy tak nešustí a při vašem doteku by vůbec neprotestovaly…“ nechala žena větu nedořečenou a otevřela tím dveře mužově fantazii. Johann však v tomto směru žádnou zkušenost neměl. Ještě ho nenapadlo, že s ním jeho nová společnice flirtuje.
Uvědomil si svízelnost situace, ve které se nachází. Karolína se urazila a on si tu sedí s cizí ženou. Pocítil provinění, špatné svědomí, jako by vše byla jeho vina. Rozhlédl se plaše ulicí, ale malíři a jejich zákazníci či kupci, možná jen obdivovatelé mu zacláněli ve výhledu.