Nech se unést modrým, nehmatatelným snem…
30.03.2010
Ponořit se, dojít k cíli. Cítit se dobře! Dýchat vánek a cítit sůl na kůži těla a pohledem laskat modravé dálky! Kde jsi? Nacházíš se na překrásné planetě, Zemi. Pohledem z vesmíru je ultramarínově zbarvená, je to skvost plovoucí v černém NIC. Voda, která pokrývá 71 procent povrchu, pohlcuje všechna spektra barev, ne však krátkovlnnou modř. Žádná jiná barva nám nedá tolik hlubokých pocitů: symbolizuje vůni svobody, dobrodružství, uvolnění, zároveň však vzrušení. Modrá barva znamená magii moře, letní nádheru květin a krásu krajiny. Modrou si spojujeme s nadějí, nekonečnými dálkami a s touhou po naplnění. Žádná jiná barva nemá takový rozsah: od skoro bílé až po téměř černou. Naše smysly omamuje různými tóninami barev od kobaltu po ultramarín, od nebeské modře po indigo. V prvé řadě je to však barva hlubokého moře a symbol pro kolébku našeho života.
Moře je obraz duše, a duše je propast zdaleka ještě neprobádaná. V moři sídlí nepředstavitelné krásy hned vedle nebezpečí v podobě hrůzných kreatur, potápíme-li se do nebezpečného a přece tak důvěrně známého oceánu. Od pradávna nás toto modré universum přitahuje. Je symbolem pro nekonečno.
Saudade je portugalské slovo pro neukojenou touhu po moři. V jeho hloubkách vznikly první buňky života, nakonec i naše tělo obsahuje dvě třetiny vody, a naše krevní plasma je příbuzná mořské slané vodě, neboť v obou kolují podobné minerály.
Jak silně jsme s mořem spojeni, si uvědomíme, když se vydáme napospas jeho prasíle. Vlny oceánu slaně hladí naši pokožku a můžou nás něžně ukolébat k spánku. Když se necháme na zádech či na matraci unášet ve vlnách, s pohledem do nebe, na kterém plují malé obláčky, slyšíme křik ptáků a stane se malý zázrak: pojednou jsou všední starosti jakoby vypařené a hlavou se honí nové nápady, chuť k životu! Ve vodě se rozpustí i stres, odpojí se čas. Ponenáhlu si věříme, dostáváme odvahu, důvěřujme zákonům přírody. Jsme v objetí elementu života - vody.
Moře je také nevypočitatelná primabalerína, která, jak se na takovou primabalerínu sluší, neustále mění své nálady! Poddáme-li se jeho volání a vyplujeme v malé bárce do jeho vln, pocítíme v okamžiku, že jsme jen hříčkou přírodních živlů. Něžné šplouchání vln se vystřídá s burácením a běsněním nepředstavitelného množství vody vhozené příbojem do skal, tříšť, jež dokáže mnohé metry odolat zemské přitažlivosti - to vše je sugestivní síla, kterou moře dokáže utlumit naši duši, přivést ji do pravěkého rytmu a celým tělem rozlít hřejivý pocit štěstí.
Pohled na moře, za jehož horizontem pokračují modré stíny zářivého tyrkysu až do tajemné černě, barvy tak krásné, že je žádný malíř nedokáže napodobit, ta nekonečná volnost a svoboda myšlenek, hlubokého pocitu uspokojení, míru, koncentrace a nepředstavitelného ticha naší jsoucnosti, je nenapodobitelný. Modrá barva moře nám něžně domluví, když jsme nevyrovnaní, když hledáme sami sebe. Dokáže zmírnit bolesti hlavy, křeče a snižuje krevní tlak. Jako vražedník stresu působí přímo na parasympatikus, nerv, jehož stimulací se v mozku tvoří látky pocitu štěstí.
Ze všech barev má modrá největší schopnost léčit: uklidňuje, reguluje strukturu organismu a dokáže i utišit pocit hladu. Do různých modří zbarvený květ orlíčku obecného ve váze u lůžka nemocného dokáže kladně ovlivnit léčbu.
Nakonec známe ten pocit běžet bosí po pláži, nechat se šplíchat vlnami, fascinovat pohledem do nekonečna, jež na obzoru nekončí, pozorovat nálety vodních ptáků, sbírat mušle nebo házet kamenné žabky po hladině!
Ano, náš duševní přístav je moře, pohled na jeho nekonečné dálky nás pohladí, nechá nás pocítit puls věčnosti… A pojednou jsme si vědomi, že vše je pomíjející, až na prasílu přírody, motoru života.
Odkaz
28.03.2010
Odkaz je v době počítačů jasná věc: takhle si v klidu čteš a najednou se změní barva písmen a slovo je navíc podtržené. Ukážeš na to myší a pacička ti napoví, že se dostaneš někam jinam. Takových odkazů používá náš mozek také. Poslední zápis v Rudově deníčku nám oznamuje, že v budově ŠkoFinu v Pravoníně nemají na dámských záchodech pisoáry. To byl odkaz, který mi připomněl dávnou příhodu. Vraceli jsme se lodí Kanálem Grande v Benátkách k parkovišti a mně se strašně chtělo čůrat. Naštěstí jsem již z lodě zahlédl záchody v podobě maringotky, kde stála fronta. Jakási snědá paní v sukni až na zem tam vše hlasitě dirigovala a vybírala vstupné. Naštěstí fronta byla jen u obrázku panenky. Syknul jsem Aničce ať to zařídí a vlítl do maringotky do v chodu s panáčkem. Při dlouho zadržované úlevě slyším, jak ženská Aničce italsky nadává. Anička se nedala a nadávala jí česky. Pak najednou rázem vše ztichlo. V neblahém tušení jsem vyšel ven a stačil ještě zahlédnout, jak cikánskou výběrčí vstupu na toalety odvádí dva policisté. Samozřejmě: s jedním by si bába poradila. To byla podnikavá cigánka, viděl jsi to?, smála se Anička. Pokyvoval jsem hlavou a spatřil jsem něco jiného: strašný kýč, takový pokojový vodopád, kde na místo vody stékal olej. Na tomto místě musím podotknout, že to bylo za hlubokého komunismu. Přede mnou se nacházel jakýsi trh, jenž měl v pozadí panoráma Benátek. Pojď se podívat, co to je za hrozný kýč!, říkám Aničce, mladíka za pultem si nevšímaje. Jak tu hroznou věc okukujeme povídá mladík pražskou hantýrkou: a hele, vy jste Češiii??, ale vypadáte jak Němciiii?? To byli světští, ti si z komunismu nic nedělali...(Světští = od kolotočů)
Kolik linek mají noty?
Malta 2010
Skoro uprostřed Valletty stojí St. John´s Ko- Katedrála. Z venku nenápadná a bez jakékoliv okázalosti, vevnitř absolutní skvost. Vždy, když procházím takovým zázrakem umění, tolika obrazy a freskami, mám špatné svědomí. Jak dlouho se v takovém posvátném místě zdržím? Hodinu, dvě, tři? Jak mohu vše zpracovat, na co se mám dívat a na co ne? Jak k tomu přijdou ti umělci, jejich díla jsem si nevšiml? Z této katedrály jsem si přinesl poznatek: staré noty, obrovské knihy ručně kreslené a psané. Noty měly jen čtyři linky, a nebyly takové jaké známe, byly to různě položené čtverečky.....
Mdina, Rabat, Josef
Malta 2010
Mdina je bývalé hlavní město Malty. Leží uprostřed ostrova, je silně opevněné hradbami. Bylo tu postavené v době, kdy život na pobřeží byl nebezpečný kvůli všelijakým pirátským přepadením. Kolem města leží Rabat. Význam slova rabat je předměstí. Toto předměstí kolem Mdiny získalo Rabat jako jméno. Zažili jsme oslavu Josefa, bylo to v pátek a bylo volno. V katedrále v Rabatu se slavila skvostná bohoslužba, které se zúčastnil nějaký církevní hodnostář, president Malty a velvyslanec USA. Kromě dvou parádních policejních motorek a tří policistů, nebyla k vidění žádná ochranka. Vstup do katedrály byl možný i pro turisty, sami jsme tam byli. Ulice hýřily výzdobou, dechovky vyhrávaly a domorodci byli slavnostně oblečeni. Maltézští rytíři dbali na honosnost a okázalost. Ta v jejich době spočívala v chrámech - kdo má hezčí, kdo má větší. Pro srovnání: vesnička Stříbrná Lhota by na Maltě měla katedrálu jako je kostel svatého Mikuláše na Malé straně v Praze. Městečko Mníšek by mělo již chrám svatého Víta. Na Maltě stojí 365 katedrál pro 410 tisíc obyvatel! Na Maltě svítí 360 dní v roce slunce...........
Asi se zbláznil
26.03.2010
Byli jsme pouhý týden mimo území naší vesničky a již se tu Lidl zbláznil. Všechny regály přestavěli, nic není tam kde bylo, vše se musí hledat. Moje paní pokladní jen kroutila očima, když jsem říkal: tolik práce vám to dalo a zákazníci vám za to nadávají. A skutečně, je to nepochopitelné. Domníval jsem se, že právě to je politika těchto řetězců: vše na svém místě, neustále a vytrvale. A nejen v tom našem Lidl ale po celém území Německa, ba i v Čechách je uspořádání stejné. Člověk by mohl nakoupit potmě. I Hanka mi poslala z dalekého Frankfurtu mail plný zoufalství. Obchodní domy měly ve zvyku, dle amerického vzoru, neustále měnit pozice regálů v domněnce, že když zákazníci budou hledat tu svou játrovou paštiku, koupí si i televizi. Toto bylo obvyklé v Makru a já prostě šílel. Jak jsem byl rád, když jsem tam již nemusel nakupovat. Když jsi chtěl koupit nějakou maličkost k počítači, musel jsi projít 300 metrů dámským spodním prádlem, jiné východisko nebylo. Přesto jsem si nikdy nekoupil podprsenku.......
Ċ ġ ħ ż, neb postřehy z Malty
Malta 2010
Maltština je jediná semitská řeč, jež se vyvinula z arabštiny, která používá latinského písma, obohaceného o čtyři vlastní písmena. Angličtina je druhý oficielní státní jazyk, ale až na to, že všichni rozumí anglicky, hovoří si po svém. Maltézové jsou většinou poměrně malí lidé, což se pozná podle výšky klik u dveří a tlačítek ve výtahu. Ale najdou se i obyvatelé vyšších postav. Obyvatelé berou neobyčejně vážně politiku. V rozhovorech, která partaj je lepší (mají dvě poměrně stejně silné) se rozohní jako Češi nebo Němci u fotbalu. Volební účast mívají na 99 % Poslanci jsou voleni přímo lidem. Jelikož je zakázána volba dopisem, financují strany voličům co žijí v zahraničí lety k volbám. Voliči platí paušál 30 €, i když letí třeba z Austrálie, nebo z Kanady. Nemocenské pojištění je státní, funguje jako v Čechách za komunistů. Majitelé domu nebo apartmánu, který své nemovitosti pronajali, nemají možnost dát nájemníkovi výpověď, navíc jsou nájemní smlouvy dědičné. Nájem se od roku 1938 nesmí zvyšovat. ( u nově uzavřených smluv je to již trochu jiné) Nájem za apartmán činí 150 € ročně. Na jednom čtverečním kilometru žije na Maltě 1500 lidí. ( v Německu je to 50 lidí) Na ostrově Gozo žije 30 tisíc obyvatel, na proti tomu je 50 tisíc nových bytů které v momentě nejsou prodány či pronajaty. V roce 1530 získal Maltu křesťanský vojenský (Maltézský) řád Johanitů, kteří měli původně chránit Evropu před vpádem Osmánců. Řádoví rytíři přinesli ostrovu nevídané bohatství. Jejich řádové poselství bylo ošetřování zraněných bojovníků za křižáckých výprav. Přestože bohatství Malty bylo nabyto loupežemi a pirátstvím, jsou obyvatelé hrdý, ochotný a laskavý národ. Zlo se naučilo dobru: Johanité, Maltézský kříž a Samaritáni mají své kořeny na Maltě (dobročinné a záchranné organizace).....
.
Megalitické chrámy,
Malta 2010
na Maltě a ostrovu Gozo, jsou 5 až 10 tisíc let staré. Tedy mnohem starší než pyramidy z Gíze. Musí to být pro archeology šťavnaté sousto, i když mne to tolik nenadchne, chápu významnost vykopávek. Nikdo neví, odkud lidé, co podobné stavby stavěli přišli a kam odešli...
Jaro
24.03.2010
Dnes se vrátilo jaro. Celý den jsem byl na zahradě ani pes nechtěl na procházku. Motal jsme se kolem bazénu. Zapomněl jsem totiž před totálním vypuštěním vody dát nějakou opěru od stěny ke stěně. Oválný bazén není samonosný jako kulatý, a tak mi napadala hlína mezi stěny. Kdyby takhle nedbale zanechal bazén na podzim svému osudu někdo jiný asi bych mu pěkně vynadal. Takhle jsem si mohl nadávat sám sobě. Bazén se normálně nevypouští, ale objednal jsem novou folii, ta stará měla již patnáct let na krku. Na Fuerteventura měli také obrovský bazén a již nepoužili klasických dlaždic, ale zrovna takovou folii. Dal jsem také do provozu jezírko s rybičkami, zapnul vodopád a UV lampu. Rybičky se radovaly a chtěly žrát. Jenže žrádlo ulétlo za nedávného vichru i s kýblem. Tak se budu muset vypravit do Hornbachu. Pak se tu stavil Pepa a tak jsme si povídali o počítačích a o programech, které nejsou s Windows 7 kompatibel, zrovna ten pěkný program na opravy a výdaje u auta. Poradil jsem Pepovi aby si koupil jiný, ale on tam má zaneseno vše o jeho autě již deset let. Nakonec jsme se dohodli, že to bez toho programu asi přežijeme. Hrozně by mne zajímalo, o čem si povídali dědkové v našem věku před padesáti lety! Dnes je středa a tak se vypravím navečer k rybníku, k rybářům. Pajdovi jsem to ještě neřekl, ten by otravoval již teď. Má tam totiž kamarády. On stejnak již neví kde bydlí, o mé dovolené bydlel u Kim, Adrian s ním chodil na procházku a on teď místo domů chodí o dveře dál....
Slavnost svatého Pavla, Valletta 2010
Malta 2010
Maltézové zcela samozřejmě žijí se svými tradicemi, které jsou jednak spojeny loupeživými Křižáky, hlubokou vírou v Boha a lehkostí bytí na ostrově věčného slunce.....
Návštěva mořských jeskyň na Maltě a Gozo
Malta 2010
Zcela určitě jeden za zlatých hřebů toulek po Maltě. Každá jeskyně měla jiných druh korálů a tím pádem i jinou barvu vody, která tu byla 30 metrů hluboká. Ta poslední informace mi stačila k tomu, že jsem přestal vnímat kormidelníkův komentář a jen jsme se ukrutně bál a držel se křečovitě skořápky (loďky pro devět osob), a jen ukrutně toužil po ukončení bláznivé jízdy mezi metrovými vlnami slané, ledové vody. Asi na téma: kdybych to býval věděl, tak jsem sem nechodil...
Valletta
Malta 2010
Vykládat tady historii Malty by bylo jistě zajímavé, ale necítím se pro toto téma povolaným. To již Vikipedia podá lepší informace, než bych mohl učinit já. Valletta je hlavní město a má překrásnou polohu v obrovském zálivu. Něco jako jazyk v ústech, poloostrov s obrovskými hradbami a s historickou výsadou, že město Maltézských rytířů nebylo nikdy dobito. Z hradeb denně v pravé poledne vystřelí dělo, jehož obsluhují v dobových uniformách oblečení mladíci. Je to rituál, jako třeba střídání stráží na Hradčanech. Dělo střílí na město Sliema (samozřejmě slepým nábojem) a tu prohlásila Helena, že tam má být noční život a tak jsme se tam po snídani vypravili. Sice mi unikala souvislost, ráno a noční život, ale byli jsme na Maltě od toho, abychom ji poznali. Srdce maltské dopravy je autobusové nádraží, nacházející se před branou Valletty. Řekli jsme si, že si vezmeme taxi. Taxikář kouřil doutníka a ochotně zotvíral Haně a Heleně dveře a já se hnal si sednout vedle šoféra a nějakým nedopatřením jsem měl před břichem volant! Tak, vy si tam chcete odjet sám?, smál se taxikář. Odkud přicházíte?, chtěl vědět. Z Prahy, (v cizině vždy říkám že jsem z Prahy, je to jednoduší) a tam u sedadel pro spolujezdce volanty nemáme. No jo, ale tam jezdíte vpravo a my tady vlevo, objasnil situaci a prohlásil, že do Sliemy stojí jízda € 20,00 a nehodlá smlouvat. Nechali jsme se tedy odvést k lodi, která dělala neustále okružní cestu zálivy kolem Valletty a kterou jsme z výše od děl pozorovali. Plavba byla překrásná, jednoduše nepopsatelná. Po ukončení plavby jsme si sedli do kavárničky a pozorovali roj v zálivu, Vallettu jež trůnila nad zálivem asi jako Hradčany nad Vltavou, lidi a auta nesmyslně jezdící v protisměru. Pozornosti nám neunikla zelená loď, která neustále plula od břehu k břehu, od Valletty do Sliemy. Co to je za loď?, broukám si pod vousy. To je loď co jezdí do Valletty a jízdenka stojí 55 centů!, řekla Helena svou hezkou, německým přízvukem navoněnou češtinou! No jasně: co bychom jezdili do Sliemy za 55 centů, když se tam za 20,00 € dostaneme také.......
Foukací harmonika
Malta 2010
Kdysi jsem dostal od Marka k Ježíšku DVD V pravé poledne. Byla to jakási dárková edice, kde se nacházela harmonika s nápisem: Zahraj mi píseň o smrti. Nedávno se mi dostal dárek do ruky a já se pokoušel na harmoniku hrát, což se mi trochu dařilo. Při pakování kufru na dovolenou jsem ji přihodil do příručního zavazadla, nevím proč. Jak to funguje na letišti asi nemusím popisovat. Nejprve se odevzdají kufry, které si spletitou cestou na pásových posunovačích v podpalubí letiště nějakým způsoben najdou cestu k tvému letadlu, (někdy také ne) a ty se odebereš k osobní prohlídce. Zde musíš do různých přepravek odložit kabáty, bundy, svetry, hodinky, pásky a říruční zavazadlo. Přitom se neobyčejně dbá na kontrolu laptopů. Pak projdeš detektorem a když něco pípne, vrhne se na tebe zaměstnanec s ručním detektorem. Když to přežiješ, jdeš si vybrat z přenosek to, co jsi si tam odložil. Pokud je vše OK. U mne vše OK nebylo, přenoska zajela k zaměstnanci s přísným pohledem. Co se stalo?, ptám se slušně. Vy máte v tažce foukací harmoniku. Trochu mne ta otázka zarazila, protože jsem na ni již nemyslel. Ano, přiznával jsem se kajícně. Tak nám na ni zahrajte! Nečekal jsem, že budu mít tak brzo veřejné představení, nicméně jsem harmoniku z tašky vyndal a zahrál melodii. V pořádku, můžete jít dál, řekl spokojeně zřízenec a přestal se o mne zajímat. Jednoduše mne ponechal samotného v úvahách, co by v té harmonice mohlo být, kdyby nehrála: drogy, bomba......
Valletta - Malta
21.03.2010
Dorazili jsme z hlavního města Malty, Valletta, na letiště, abychom jednoduchým letem, tentokrát směrem kterým se k nám tažní ptáci vrací, ukončili naši dovolenou. Zbaveni zavazadel jsme usedli do letištní restaurace, abychom se oddali dvouhodinovému čekání na odlet. Před námi se počal odvíjet příběh, který jsme zprvu nechápali. U dvou stolků se spousty přisunutými židlemi, seděli babičky, matky, mladé ženy, dědové, muži, mladíci, děvčata a děti. Středem zájmu byl mladý pár, tatínek a maminka. Maminka měla miminko pověšené na krku v takové té novodobé tažce, dokonce jsme ji zahlédli, jak děcko kojí. První dojem, že se neustále všichni objímají byl mylný. Všichni postupně objímali onen mladý pár. A nebyly to neupřímné "pusu vpravo pusu vlevo", ne, byly to vroucí objetí, se slovy útěchy šeptané vzájemně do uší, slzy v očích a za pláč se nestyděli ani muži. Ano, byla to Maltézská rodina, které nějaký osud rval z jejich srdcí mladé manžele, syna, dceru a novorozeně. A znovu se počali objímat ti, co se již objali, znovu si tiše šeptali sliby, dobré rady, ujištění, že se mají rádi, znovu tekly slzy. Když letitá stařena zulíbala miminko a zkropila jeho tváře slzami, odebrali se mladí k letadlu. Rodina, možná snad půl vesnice, však zůstala nadále sedět kolem stolků a navzájem si utěšovala bolest loučení. Najde se ještě někde taková rodina? Když jsme se konečně dočkali odletu, ještě jednou jsme se z letadla rozhlédli po kráse Malty, ostrova Gozo a po chvíli jsme spatřili, letíc nad Sicílií, sopku Etnu, která trůníc nad mraky nechávala svůj kouř majestátně vanout jihovýchodním směrem. Let byl velice příjemný, jídlo dobré a zhodnotit dovolenou slovy Jany- byla to dovolená plnohodnotná......
Hlášení
14.03.2010
Dnes se vydám na cestu tažných ptáků. Nechci tím říci, že odjíždím do vesnice bez internetu, ale jen to, že sebou neberu můj laptop. Jednak se tam nedá strčit nic, co je v Evropě zvykem strkat, do el. zásuvky a pak to nebudete dovolená povalování, neboť nás Hanka bude honit od jednoho starého kamene k druhému zbořeništi. Ještě že s námi letí Helena, ta by se také raději válela. A tak budeme alespoň v přesile, což nám nebude nic platné ale alespoň ten pocit. Cíl naší cesty je ostrov, kde se ještě dnes obyvatelé ztrapňují tím, že pro svou zábavu střílí v době, kdy táhnou ptáci, na tyto nevinné stvoření. Je to jejich místo odpočinku na cestě za teplem. Vím to teprve dva dny. Je to ostrov Malta..
Toulavé duše
13.03.2010
Lidské duše jsou evolucí předurčeny žít ve společenství. Většinou jsou si manželské páry věrni až do smrti. Navzdory všem pochybným studiím tomu tak je. Avšak s tou smrtí je to jaksi nedomyšlené. Když si milenci dávají při sňatku svá věčná ano, což platí do smrti jednoho z nich, nikoho nenapadlo se zamyslet nad tou duší, co osamí. Žádný farář na tento čas nepodá radu, nikde nejsou psaná pravidla o tom, jak půjde život dál. Od určitého věku taková osamělá duše nebývá k dispozici. Již se nechce pojit, znovu vyslovit přísahu, znovu poznat bolest. Počne se toulat. V sobotu 14.3. to budou čtyři roky, co zemřel kamarád Sváťa, a Hančina duše se od té doby toulá. Každý rok někam odjíždí jakoby její duše hledala Sváťovu duši, jakoby se chtěla přesvědčit, zda není někde jinde. A skutečně se stala příhoda, kdy na Mallorce, při návštěvě Modré jeskyně pocítila Sváťovu přítomnost. Zcela nezávisle, aniž by si to řekly, měla stejný pocit i její dcera Helena, jež seděla vedle ní. Po té, co zemřela Anička, počal jsem se toulat také. Letos na Fuerteventura jsem viděl Aničku plavat v bazénu. Samozřejmě jsou to zážitky intimní a osobní, ale jsou tak silné, že se nedají pouhými slovy vyjádřit. Ta chvíle, kdy jsem viděl neznámou ženu plavat a jež mi připomínala Aničku byla tak působivá, že se mi před očima odehrál film celé naší lásky. Podobně cítila i Hanka: skoro fyzicky byl Sváťa v Modré jeskyni a loučil se s nimi. Jana měla podobný silný zážitek, když vzala Toníkovu kytaru do ruky. Podobných případů pozůstalých znám více a není zřejmě náhodná stará a stále opakovaná rada truchlícím: cestujte, změňte tapety, odjeďte někam jinam, nechte vaši duši toulat. Pro Hanku nastala doba toulek, letí s Helenou na Maltu a já děvčata doprovázím......
Susan Boyle
Susan Boyle narozená 1. dubna 1961 je Skotka ze Západního Lothianu. Proslavila se svou účastí v třetí sérii britské soutěže Britain's Got Talent, v níž 11. dubna 2009 ohromila publikum i porotu fantastickou interpretací písně I Dreamed a Dream z muzikálu Les Misérables. Porotce Piers Morgan ji následně označil za největší překvapení všech tří sérií; druhý porotce, Simon Cowell, ji v současné době vyjednává nahrávací smlouvu se Sony Music. Informovala o ní média celého světa; její vystoupení, které se na YouTube stalo video s největším vzestupem sledovanosti (4,5 milionu shlédnutí během 24 hodin), shlédly na tomto serveru stejně jako na televizní stanici ITV1, celkem řádově již desítky milionu lidí
Několik vět o stavu naší společnosti, od Jiřiny Šiklové
11.03.2010
Tento článek mne zaujal
Molière
11.03.2010
Kamarád Ruda vždy nějakým způsobem zaboduje. Ač hvězdář a programátor, vždy má v rukávu, jako klaun co baví děti, nějaké překvapení. Poslední jeho zápis v deníčku byl tohoto znění:
...pak ptá se mne
ta puťka prostoduchá,
"Jak děti rodí se?",
či snad z ucha? Molière
Pídil jsem se po citátech slavných a našel tuto stránku: citáty
Navštivte ji, je tam hodně zábavy! Dva citáty co mne zaujaly zde uvádím:
Krása tváře je okrasa křehká, pomíjející květ, lesk okamžiku, závislá na pokožce. Ale krása ducha tkví uvnitř a je stálá.
Člověk se často žení z náhlého zoufalství a pak toho lituje celý život.
Proklatá technika
10.03.2010
Již delší dobu si Annabella stěžovala, že jí armatura u vany zlobí. Když přepne vodu jen na teplou, ten čudlíček, kterým se volí voda do vany nebo do sprchy, stále zapadá. Nabyl jsem dojmu, že část armatury- sprcha je pro Annabellu primérní a šel koupit novou. Do ruky mi přišla verze jen sprcha. Přišlo mi, že je to jednoduché řešení, protože když sprchovou hadici položí do vany, tak se také naplní vodou. Jo to jsem si jen myslel. Když přišla dcera domů, dostal jsem vynadáno. Co se do mne vešlo. Tak jsem se dnes počal zase zabývat tou starou armaturou, vyčistil co se dalo a zase ji nainstaloval. Nicméně tlak teplé vody nebyl natolik silný, aby čudlíček udržel v poleze nahoře. Je to u průtokového ohřívače vody normální. Novou armaturu jsem zabalil a jel ji vrátit do Bauhausu. Pak jsem počal studovat jiné armatury, ale všechny byly více méně stejné, až na cenu. Jak jsem si tak hrál s těmi čudlíčky, tahal je nahoru a nechával je spadnout, přišlo mi najednou vnuknutí, čudlíčkem otočit a ejhle. Zarastoval a držel. Volám tedy domů Marii, která mi také již ráno vynadala a říkám jí: pusť teplou vodu, vytáhni čudlíček a otoč s ním! Ono to funguje, hulákala Marie do telefonu, jak jsi na to přišel? Neřeknu, také mohu mít nějaké tajemství!, broukal jsem si pod vousy, ale ten zásadní poznatek dne jsem si nechal pro sebe: už nikdy bych nechtěl mít nějakou ženskou v domácnosti! Anička měla také spoustu nároků, ale dokázala vždy stanoucí situaci tak navnadit, že jsem na to přišel vlastně sám a dostal jsem pochvalu. Že bych mohl očekávat pochvalu od dcery, s tou myšlenkou si nezahrávám....
Mezinárodní den žen
8.03.2010
Jsem synem velkoobchodníka, kapitalisty a vykořisťovatele. Vykořisťoval asi 50 lidí a tím pádem to byl vyvrhel společnosti. Aby jste neupadli do nějaké ostýchavosti. Píše se rok 1948 a mně jsou tři roky. Toho roku se také přehnalo znárodnění a život rodiny pokračoval ve vědomí nepráva a hlubokého ponížení. Od té doby se mnohé opakovalo. Jen si tu vzpomínám, jak jsme jako děti, dbajíc na správné neo-kapitalistické vychování, přísahaly že žádné JEJICH svátky se nebudou v naší rodině slavit. K tomu patřil 8. březen. Pro nás to byl prostě komančský výmysl. Po deseti letech zemřel můj zlomený a okradený otec, a máti musela do zaměstnání. Slavili jsme tenkrát tvrdošíjně svátek matek, i když to bylo skoro zakázané. MDŽ jsme ignorovali. První rozčarování v mém životě bylo, když máti plna radosti přišla z práce, nesouc kytičku a takový malý dortík: to jsme dostali od vedení! Bylo 8. března. Další se mi dostalo po emigraci. On se mezinárodní den žen skutečně slavil a stále slaví, po celém světě. Jak se má člověk v těch politických větrech, váncích, vichřicích a proudech orientovat? Pro jistotu: vše nejlepší k MDŽ............
Mezinárodní kauza Pajda
8.03.2010
V sobotu mi utekl pes. Byl jsem trochu ve stresu, celé dopoledne jsem vařil, protože jsem čekal děti, že si společně vzpomeneme na Aničku. Adrian jel s Kim na nákup a Pajda pořád otravoval že chce na procházku. Zabručel jsem do vousů, něco v tom smyslu, že je již dost starý a že by mohl chodit na procházku sám. Asi mi šmejd rozuměl, protože v tu chvíli byl v čudu. Já to samozřejmě zjistil později a pak jsem chodil po dvoře, vlezl do každého bytu, zda tam náhodou nevběhl, ale nic. Tak jsem sedl do auta počal jezdit po městečku. Nic. Pes nikde. Vrátil jsem se domů, ale nechal pootevřená vrata do dvora, kdyby se jako měl vrátit. Nic. Stále jsem koukal z okna, jestli již neběží domů- nic. Tak jsem si počal přemýšlet, že by bylo lepší aby se nevracel, když už mne nemá rád a že nebudu muset někoho prosit aby ho hlídal až poletím s Hankou na Maltu. Tak jsem se v duchu litoval, jak může být živý tvor tak nevděčný, když tu zazvonil telefon. Marek. Kde jsi? No přece v Rakousku, lyžuji tu! Aha, a jak se máš? Dobře, volala mi policie... Aha, a co jsi provedl? Já nic, ale tobě utekl pes!!! Cože? Pajda? Je mrtvý? Ne, ale máš zavolat na policii, někdo nahlásil, že ho našel....To mi spadl kámen ze srdce. Volám tedy policii, že mi volal syn z Rakouska kvůli psovi.. Ano, měli jsme tu náhodou na něj telefon z loňska, jak Markovi někdo naboural auto.. pak jsem konečně dostal telefonní číslo od poctivých nálezců. Našli ho až v Goethestrasse......
Jak slaví Miládka
8.03.2010
V sobotu vrcholila zimní sezóna v Chýši oslavou Miládčin narozenin. Nebyl jsem u toho osobně, ale jako nejlepší kamarád Jardovy nejlepší kamarádky jsem tam byl duchem. Musela to být pěkná zábava a tak ještě jednou a teď píši jen pro Miládku: Miládko, ty jsi ta nejlepší holčička, kterou jsem kdy potkal a přeji ti tady a veřejně samé štěstí. Jsi plna lásky a umíš ji pěkně rozdávat a neboj se že by došla. Láska totiž, když najdeš ten tenký křišťálový pramínek, je bezedná. A ty, Miládko, jsi ten pramínek našla. Posílám ti pusinku na čelíčko.........
Jak asi přemýšlí?
5.03.2010
Když byl Pajda malý, vždy chtěl jít kolem různých překážel z jiné strany, než mu povolilo vodítko. To se mu již dávno nestává, naopak, přemýšlí a usuzuje dopředu. Dnes jsem s ním jel na kole, po chodníku, kde znenadání stál sloup veřejného osvětlení. Bylo nutno usoudit, kudy ho objet! Z jedné strany plot a z druhé zaparkované auto. Protože Pajda běžel přede mnou, viděl jsem, jak se zastavil a vteřinku si vybíral tu větší mezeru. Vybral si tu správnou, sám jsem si nebyl jist, jestli pojedu vlevo či vpravo. Jak asi přemýšlí pes?
Doufám, že si pochutnáš!
5.03.2010
Dnes peču vepřovou krkovici, pěkně nakrájený bůček, vařím červené a bílé zelí, vše, tak jak jsi to měla ráda. V Čechách jsem vlastnoručně koupil knedlíky! Zítra se všichni ti, které jsi Aničko měla ráda, sejdeme a budeme se cpát. Vím, že tam, kde jsi, máš zajisté fofr, jako ostatně všude, kde jsi se objevila, ale zítra ve dvě se k nám na chvilku podívej......
Padesát sedm,
4.03.2010
..co to je za věk? Tak mladá by byla zítra 5.3. Anička. Nic jiného mi nezbývá, než si na ni vzpomínat. Byla to dobrá žena a byla ráda mou manželkou. Celý její život věnovala svým blízkým, dětem, rodině a mně. To byl její svět a pro ten se uměla rozvášnit, za něj se uměla prosadit i rvát. Myslela na jiné vždy dříve než na sebe. Především však uměla žít, a do víru života strhnout i ostatní. Všechny, kteří ji znali, hřeje v srdcích vzpomínka na ni. Na její věčnou lásku................
Tak jsem zase doma
Cesta byla výborná, ani chvilku zácpa a celou dobu sluníčko. Dálnice jakoby byly všude dostavěny. Ale oni zase něco najdou. Jakoby vichr, který nadělal spousty škody ve Francii a také v Hesensku, před dvěma dny neřádil. Ve dvoře bylo vše v pořádku, žádná střecha nám neuletěla, jako se to stalo ve Lhotě u domu, bývalé Karlovy hospody: tam spadla stříška ochozu a celé terásky, která před vchodem stála. Nebylo to ale větrem ale záplavou sněhu, který se, na poměrně málo svislou stříškou, svezl ze střechy. Byla to taková rána, že soused vyběhl z domu. Vyprávěl nám to ještě v úterý večer v hospodě. Annabella leží v posteli, má chřipku, prý střevní, Kim chodí již do práce, ale občas si sedne, má na to atest a má nového šéfa se kterým je spokojena. No, s Kim musí být spokojen každý. Adrian byl u nějakého specialisty na páteř a já sám jsem na ibubrufenu, zase mne vzaly záda. Takže, kdo nemá žádné bebíčko, ať hodí první kámen...nebo to bylá jiný příběh?
Osm centimetrů
02.03.2010
První, když jsem se vrátil z hospody, jsem se hnal k Rudovi do deníčku. Kdyby to bylo tak závažné, tak by se o tom kamarád zmínil. Zemětřesení v Chile mělo vychýlit Zemskou osu o osm centimetrů. Což by znamenalo, že by se každý den zkrátil o 1,26 mikrosekundy. Což by zase znamenalo, že bychom žili mnohem déle a časem bychom na Vánoce sklízeli u Labe pomeranče. Ruda se však o ničem podobném nezmiňuje, tak jdu klidně spát.....
Zadostiučinění
02.03.2010
Sníh z kraje pomalu mizí. Ve stínu domů na severní straně jsou ještě vidět zbytky, ale jinak se počasí snaží, je cítit vůně jara. S odchodem sněhu se vrátily hromádky, hromady i velkohory krtčí pracovitosti. On ten šmejd zimu přežil. Zajímalo by mne, co stále hledá. Možná, že stříbro, když jsme na Stříbrné Lhotě. Jdu takhle s Pajdou a koukám po kraji a najednou jsem pocítil takové blaho! Ano, zadostiučinění. On ten krtek se nastěhoval do každé zahrady. A tak se přestávám cítit jako vyvrhel společnosti, buran z Frankfurtu, majíc zahradu plnou hromádek, protože již nejsem sám....
Pajda
01.03.2010
Právě jsem se vrátil z Voznic. U Píseckých vyselo požehnání domu šíf, a ono se není co divit, tolik let a pořád spolu, to člověku musí někdy rupnout v bedně. Původně jsem chtěl, aby se mnou šli na oběd, oni se totiž v cizím prostředí chovají celkem slušně. Ale sestra řekla že ne, že se Karel nafukuje a že má segedínský guláš. Tak jsem jel na Dobříš, (je zajímavé, jak člověk dodržuje rychlost, když krátce před tím dostal pokutu) chtěl jsem u Lidl koupit takové dárkové balení Plzeňského. Jak jsem ty balíky sundával s obrovské palety, tak mi jeden spadl a těch deset piv se rozbilo. Teklo mi to po noze a podlaha byla celá zpěněná. Naštěstí stála poblíž prodavačka a mile mne utišila, že to se stane. Ještě že jsem nebyl v Penny, tam by mne soudružka vedoucí osobně sprovodila ze světa. Pak jsem ještě sestře koupil tulipány, to abych nepřišel s prázdnou a jel do Voznic. To co mi vyprávěla Arnoštka, to nezajímalo Karla a obráceně a tak se pořád hádali, až mi Pajda utekl. Normálně si běhá po velkém pozemku Kájovy chalupy, ale tentokrát si našel díru a byl v čudu. Tak jsem pak jezdil po Voznici a oslovoval kolemjdoucí. Dvě holčičky ho viděly, když šly ze školy až jsem ho po dlouhé době našel a že neuhádnete kde? Před hospodou. No nedělejte hlavou, v hospodě ve Voznici jsem s Pajdou ještě nebyl....
středa 27. července 2011
Deníček únor 2010
Co vyčetl Zdeněk
26.02. 2010
K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..
Drákula
26.02. 2010
Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.
Tak jsem se stal vlastníkem..
25.02.2010
Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........
To by mě nikdy nenapadlo
25.02.2010
Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.
Přísná kamarádka
22.01.2010
Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?
Nemít kamarády...
22.01.2010
..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....
Krutá zima roku 2010
Co vše zapříčinili komouši...
22.01.2010
Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....
Člověk musí podpořit...
22.01.2010
Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....
Davle
22.01.2010
Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...
Pátek
22.01.2010
V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....
Přešlechtění Němci,
19.02.2010
.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....
Na Lhotě
18.02.2010
Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.
Tak jsme tu
16.01.2010
Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....
Ahoj píše Jana
Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana
Poslední oběd
15.02.2010
Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..
Jezevec a Stará Bréca,
to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………
Zděšení
14.02.2010
Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……
Král Robinsonů
14.02.2010
Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……
Láďa
14.02.2010
Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..
Naštvaný páv
13.02.2010
Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .
Walter,
Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..
Ahoj píše Jana
13.02.2010
Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.
Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,
Jana
Lidé z jiné planety
13.02.2010
Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..
Jak mi vyschlo v ústech
12.02.2010
Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..
Na trhu
11.02.2010
Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.
Ahoj píše Jana
Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!
Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…
A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.
Tak ahoj Jana
Maličkosti
10.02.2010
Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.
Tašky
10.02.2010
O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....
Fantom opery
10.02.2010
Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....
Praktické
09.02.2010
Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……
Přízrak
09.02.2010
Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………
Ahoj píše Jana
Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.
Astra
08.02.2010
Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..
V nebi
06.02.2010
Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….
Fotky z restaurace
Aloa vera, ještě jednou
05.02.2010
Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.
Lyžování v písku
05.02.2010
Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….
Ahoj píše Jana
Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.
Místečko na pláži
04.02.2010
Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?
Pěšinky
04.02.2010
V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....
Aloa vera
04.02.2010
Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....
Na trhu
04.02.2010
Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….
Jako na vojně
03.02.2010
Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….
Dnes volal Venoušek
03.02.2010
S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……
Ahoj všichni
03.02.2010
Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana
Štítná žláza
03.02.2010
Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..
Pohled z okna
03.02.2010
Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....
Jak jsem neachal Janu ve štychu
03.02.2010
Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???
Vše v květu
02.02.2010
Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……
Kanárská nemoc
02.02.2010
Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.
Stolování
02.02.2010
Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.
Internet
02.02.2010
Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.
Fuerteventura
01.02-2010
To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….
26.02. 2010
K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..
Drákula
26.02. 2010
Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.
Tak jsem se stal vlastníkem..
25.02.2010
Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........
To by mě nikdy nenapadlo
25.02.2010
Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.
Přísná kamarádka
22.01.2010
Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?
Nemít kamarády...
22.01.2010
..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....
Krutá zima roku 2010
Co vše zapříčinili komouši...
22.01.2010
Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....
Člověk musí podpořit...
22.01.2010
Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....
Davle
22.01.2010
Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...
Pátek
22.01.2010
V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....
Přešlechtění Němci,
19.02.2010
.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....
Na Lhotě
18.02.2010
Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.
Tak jsme tu
16.01.2010
Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....
Ahoj píše Jana
Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana
Poslední oběd
15.02.2010
Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..
Jezevec a Stará Bréca,
to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………
Zděšení
14.02.2010
Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……
Král Robinsonů
14.02.2010
Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……
Láďa
14.02.2010
Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..
Naštvaný páv
13.02.2010
Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .
Walter,
Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..
Ahoj píše Jana
13.02.2010
Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.
Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,
Jana
Lidé z jiné planety
13.02.2010
Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..
Jak mi vyschlo v ústech
12.02.2010
Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..
Na trhu
11.02.2010
Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.
Ahoj píše Jana
Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!
Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…
A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.
Tak ahoj Jana
Maličkosti
10.02.2010
Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.
Tašky
10.02.2010
O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....
Fantom opery
10.02.2010
Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....
Praktické
09.02.2010
Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……
Přízrak
09.02.2010
Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………
Ahoj píše Jana
Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.
Astra
08.02.2010
Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..
V nebi
06.02.2010
Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….
Fotky z restaurace
Aloa vera, ještě jednou
05.02.2010
Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.
Lyžování v písku
05.02.2010
Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….
Ahoj píše Jana
Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.
Místečko na pláži
04.02.2010
Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?
Pěšinky
04.02.2010
V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....
Aloa vera
04.02.2010
Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....
Na trhu
04.02.2010
Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….
Jako na vojně
03.02.2010
Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….
Dnes volal Venoušek
03.02.2010
S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……
Ahoj všichni
03.02.2010
Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana
Štítná žláza
03.02.2010
Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..
Pohled z okna
03.02.2010
Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....
Jak jsem neachal Janu ve štychu
03.02.2010
Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???
Vše v květu
02.02.2010
Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……
Kanárská nemoc
02.02.2010
Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.
Stolování
02.02.2010
Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.
Internet
02.02.2010
Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.
Fuerteventura
01.02-2010
To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….
Deníček Prosinec 2010
Balónky štěstí VIDEO
30.12.2010
Dnes se konal tradičně předsilvestrovský ohňostroj v Mníšku na náměstí, což je vždy velkolepý zážitek. Dnes si město vymyslelo novou atrakci. Po celém městě se prodávaly velké archy něčeho tenkého, s jakousi kostkou. Nakonec se z toho vyklubaly poměrně velké horkovzdušné balony a ta kostka byl kousek suchého lihu. Balonky se nafoukly teplým vzduchem a počaly se vznášet. Ve finále se vznášelo k nebi asi tisíc barevných ohýnků, dočista emocí plná podívaná.
Zaparkoval jsem s autem u banky, neboť jsem vezl Milenu a stejně jsem se dál nedostal. Při odjezdu se mne městští strážci pořádku ptali, zda jsem si všiml, že stojím v zákazu zastavení, ale při pohledu na Mirka se svou trombózou v noze a na mne, starce s holí se zachovali slušně a navíc nás eskortovali z davu zpátečkou. Bylo to opravdu pěkné pohlazení pro duši…
Sluníčko
30.12.2010
A stejně pak na všechny nešvary a nenávisti svítí sluníčko. Člověk se pohádá, v mém případě přestane komunikovat a pak je to takové hloupé s tím žít. Moje sestra má v rodině vyčíhnuté lidi, které nemá ráda a to jen z principu, ačkoliv jí nic osobně neudělali. Dokonce tvrdí, že má na lidi čich. Avšak vždy se postaví na špatnou stranu. Alespoň podle mne. I já se občas spálím, dělám pomáhám a pak se mi dostane blbého, udiveného odůvodnění: mně to nevyšlo. Ale asi je to normální mezi lidmi. Já si například nemohu vzpomenout, kdy jsem se naposled pohádal s mým psem, Pajdou. Zamilovaně na mne hledí ať dělám cokoliv, ať vypadám jakkoliv a na mé náladě mu je vše dobré. Tak jsem si udělal radost. Přišel jsem totiž na to, jak se dá dát do běhu Windows Explorer. Ale neptejte se mě, jak jsem to udělal. A tak půjdu s Pajdou ven, svítí sluníčko…..
Posezení
28.12.2010
Včera jsem dělal posezení u pražské šunky, kterou jsem přivezl z Frankfurtu. Ano, jednoduší to nemohlo být. Pozdní oběd byl konán zcela v duchu Aničky. Zvláštní , když se zamýšlím nad její povahou. Ačkoliv byla o celých sedm let mladší než já, dávno věděla, že žít a být šťastný se zdaří jen tehdy, když přemýšlíš o lidech, kteří žijí v tvém okolí a jedinou starostí ti je, jak jim udělat radost. Jak jim vybrat dárek, jak jim dát pocit, že ti na nich záleží, jak vycítit jejich starosti. Dnes vím, že Anička šla zcela sobecky životem za svým cílem, být šťastná: rozdávala radost, dárečky, pochvaly, dobrá slova, úsměv i písničky a každý jí byl důležitější, než ona sama sobě. Tenkrát, dokud ještě žila, jsem to nechápal, dnes už to vím. Někomu udělat radost, někomu něco dát je ohromně uspokojivé….
Hoj ty štědrý večere
25.12.2010
Odjakživa si vozím domů kameny. Třeba mám kámen z Arizony, z Nevady z Kalifornie. Jeden obrovský kámen jsem přepravoval ze Skalky v Mníšku do Frankfurtu, abych tam měl kus rodné hroudy, ležel uprostřed zahrady, dokud se o něj Marek při badmintonu nepřerazil, pak jsem ho umístil ve skalce. Včera jsem dostal jeden krásný kámen ze Švýcarska, nejméně deset kilo těžký. Také jsem prvně v životě dostal flachmana. Teď jsem na rozpacích, čím ho naplním. Kámen již dostal své místo, flachman ještě žádnou náplň. Tak kdo mi poradí?
Den
24.12.2010
Jakoby to byl jiný den, než dny ostatní. Ve skutečnosti je to obyčejný den, vezmeme-li to z pohledu třeba obyvatelů Japonska. Nebo Arabských Emirátů. Oni sice mají také takové významné dny ale nám je do nich putna. Ale my máme dnes štědrý den a tak se posílají SMSky Maily a telefonuje se. Skype se již před několika dny položil a funguje jen když chce. Já prožívám nejklidnější Vánoce za celý život: uklidil si v domečku zatopil v krbu, rozsvítil ultra moderní stromeček a občas jsem vyhnán psem před dveře! On by totiž rád chodil po ulici ale jelikož stále prší tak vezme na prahu zpátečku a já tam stojím jak blbec. Večer jsem pozván u přátel na večírek a pak jdeme ke kostelu. A teď mi poslal Venca Mail a je mi, že ho musím publikovat… Mail od Vaška
Jak byl Tomáš veselý
24.12.2010
Dnes je štědrý večer. Oslava lidských citů a emocí, štědrosti a hádek i dobře míněných úmyslů se znovu spřátelit s těmi, se kterými již léta nemáme kontakt. Když to vše sečteme, tak si můžeme oddychnout, že jsou Vánoce pouze jednou za rok. Včera jsme se sešli s přáteli v hospodě. Měli jsme dojednáno na sklínku, popovídat si a popřát "šťastné a veselé" a jít domů. Jenomže jsme nepočítali, že nás Tomáš tak pobaví. Jeho kamarád ho vozil po nákupech, aby měl na dnešní večer pro rodinu dárky pod stromeček. Kamarád byl střízlivý, což se o Tomášovi říci nedalo. Měl veselou náladu a bavil celou hospodu (což ovšem dělá často) ale tentokrát skoro profesionálně. Když jsem viděl, že nezvládá umýt půllitry, tak jsem si stoupl za výčep a umyl mu je. Pak jsem ho celý večer upozorňoval na to, kdo si co objednal a přemlouval souseda, aby si dal k jídlu něco ze studené kuchyně. Nechtěl jsem riskovat, aby nám u plynového sporáku Tomáš nevzplanul. Nakonec jsem musel stále lítat ke dveřím a pouštět Pajdu do lokálu. On si totiž směrem ven umí sám otevřít dveře, směrem do lokálu mu to nejde. Tuto funkci totiž svědomitě vždy zastává Tomáš. Doufám, že se vzbudí, aby se ho rodina pod stromečkem dočkala….
Kapitalismus?
23.12.2010
Dostal jsem dlouho očekávanou zprávu od paní Dany, ne že by si na mne nevzpomněla, to ne! Já totiž odpojil tu adresu, na kterou psala, od příjmu. A tak se omlouvám. Uveřejnili jí článek na Neviditelném psu, a to mne přivedlo k zamyšlení. Popisuje v něm román Cizinec v Moskvě. Komunista Jiří Weil líčí v roce 1933 svůj pobyt v komunistickém Rusku. Odjel tedy v za první republiky, tedy v době hospodářského zázraku v Československu. A jak se zdá, byli tenkrát lidé, kteří s režimem nesouhlasili, přestože měli to, co máme v současné době my. Vyplívá z toho, že kapitalistická demokracie nebyla u všech oblíbena. Jistěže si to tehdejší režim zavinil sám: nedbal lidských práv, sociální zabezpečení, které bylo v Československu na vysoké úrovni, nepokrývalo celý západní svět stejnou měrou. Proto vznikla různá ohniska. Inteligence tamější doby se scházela v noblesních kavárnách v módních, drahých oblecích a snila o komunismu. Pak přišel pan Hitler a ten snil zase o něčem jiném. Jednoduše doba byla nakloněna ke změnám. Myslím si, že podobnou dobu prožíváme dnes také. Globální kapitalismus, nenasytnost manažerů prolhanost bankovních institutů otvírá dveře do něčeho co se asi brzo stane. Takže letošní Vánoce a doufejme ještě mnoho dalších prožijeme v klidu. Je to však klid před bouří…. Článek Dany Mentzlové
Narozeniny starců
21.12.2010
V sobotu jsme slavili narozeniny, Jardy a mé. Bylo to pěkné, děvčata se činily, dostali jsme dva stejné nočníky. Jediná vada byla, že tam byli jen samí staří dědkové. Ale s tím asi nic nenaděláme.
Neděle večer
21.12.2010
V neděli se vrátili naši Švýcaři do Lhoty. Jelikož cesta nebyla jednoduchá, samý sníh a Láďa spotřeboval jen 13 litrů vody do ostřikovače oken, slíbila si Marie, že když se dostanou v pořádku domů. Že to oslaví v hospodě…
Pohádka VIDEO
17.12.2010
To je právě ono: co je pro jednoho zátěží, pro druhého pohádka. Pamatuji si, jak jsme se ze sněhu radovali. Ale to jsme byli dětmi. Na vesničce kde jsem vyrůstal projelo auto asi jednou za týden. O televizi jsme neměli zdání a rádio bylo určeno otci, neboť každý večer poslouchal Svobodnou Evropu. Pakliže se děly nějaké kalamity, tak jsme o tom neměli zdání. Byl to svět jako stvořený pro děti. Ale abychom to upřesnili? Pro tehdejší děti. Ty dnešní by se asi zbláznily, kdyby nemohly mít v uších MP3 a nemohly sledovat YouTube, jednoduše zcela jiný svět. Tak jsem se včera procházel zasněženým krajem a rozhodl se mít radost. Nikam nemusím a tak se mohu radovat jako dítě…
Pražská šunka
16.12.2010
Když jsem v 68 roce odcházel do emigrace, byla pražská šunka k dostání především v konzervách. Ve vybraných lahůdkách byla vidět ve speciálním stojanu, kde se odkrajovala od kosti. Jinak to byla vzácnost. Nicméně, když jsem počal podnikat a navštívil prvně mého řezníka, podrobil mne onen zevrubné zkoušce slovy: odkud jsi? Říkám z Prahy a on na to: to bys mohl prodávat pražskou šunku, a hned mi jednu dal na zkoušku. To bylo prvně, co jsem ji viděl celou, i s kostí. První pokus ji uvařit se mi nepovedl ale po té, co jsem ji dusil v troubě a nechal na čtverečky nakrájenou kůži dopéct aby byly křupavé, jsem zvítězil. Dodával jsem ji úspěšně do domácností s nožem a na dřevěném prkně a někdy ji před hosty krájel. Byl to kšeft jak má být, někdy jsem dodával i třikrát za den. Na všech rautech v mé restauraci nesměla chybět. Pak jsem byl osloven jedním zákazníkem, že by si ji přál zapečenou v chlebě. Ouha, to jsem ještě nedělal, ale v podvědomí se mi vybavila nějaká pohádka, jak šel Honza do světa a máma mu zapekla šunku do chleba. Jak jste na ten nápad přišel?, ptal jsem se zákazníka. Prý se to dělá ve Švýcarsku. A tak jsem se naučil dodávat šunku i ve chlebu zapečenou. No a včera jsem po dlouhé době viděl, jak ji na rautu krájeli pro hosty v divadle ABC. Přišlo mi, že za tím stolem stojím já….
Saturnin
16.12.2010
Včera jsem byl v divadle ABC na Saturninovi. Pozvala mne kámoška. V průběhu večera jsem zjistil, že ty byl večírek Prahy 1, tedy oboru školství a tak se v celém divadle nacházeli zaměstnanci škol, což zahrnovalo ředitelství, učitele, technické pracovníky i školní jídelny. A Tam kámoška jako paní vedoucí působí. Po divadle byl velký raut se samými dobroty. Co se hry samé týče: v první řadě člověk musel saturnina číst, což bylo za mé doby samozřejmostí a ačkoliv to nebyla povinná četba, kniha kolovala mezi mládeží a byla na ni dlouhá čekací doba. Nakonec se dostala do mých rukou a nějakým zázrakem tam zůstala. Zajímalo by mne, zda nebyla za komoušů na indexu. Nefigurovali tam žádní komunistický soudruzi , ale naopak pan doktor a pan továrník, jednoduše taková zlatá mládež, jak se v té době říkalo kavárenským lvům z bohatých rodin. Čistě nepolitická zápletka, děj se odehrával asi za první republiky, ale to si čtenář mohl jen domýšlet. Nicméně se mi zdálo zcela nemožné z této satiry udělat divadelní hru. Dopadlo to docela dobře. Byla to jakási zpěvohra, herci hráli před početným orchestrem, který hrál dobový swing. Nenáročná, hezká zábava….
Jsme bez proudu
14.12.2010
Toto bývala známa slova průvodčích v přeplněné tramvaji, když tato přestala fungovat, tedy pokračovat v jízdě. Ale to bylo již dávno a jak to chodí v Praze v dnešní době, to nemohu posoudit. Ale bez proudu jsme byli dnes také! Seděl jsem u počítače a trápil se Explorerem, jelikož přestal fungovat a najednou byla tma. Ještě štěstí že bylo krátce před čtvrtou odpolední a bylo ještě vidět. Celý Mníšek byl potmě. Sousedka padla hned do kuchyně, zda jsem také bez proudu. Ono je člověku hned lépe, když v tom nelítá sám. Pak najednou stál v kuchyni Tomáš, zda má otevřít hospodu, vždyť ani pivo neteklo. Je možné, že mé dnešní návštěvy zvonily, ale ten zvonek také nefungoval. Pak volal soused, že to bude trvat, když budeme mír štěstí, čtyři hodiny. Něco na vysokém napětí. To je docela zajímavé, jak jsme dnes na elektřině závislí: plynové topení není nic platné, protože elektronika je mimo provoz a zrovna tak čerpadlo. Ještě, že máme plynový sporák, to se dalo alespoň uvařit. A krbová kamna, v těch jsem zatopil. Nejvíce se divil Pajda. Nakonec po dlouhé době (asi dvě hodiny) zase počalo světlo svítit. No ještě že tu nikdo nepřepravoval po řece z loděnice obrovskou záoceánskou loď snů, jak se to stalo nedávno v Německu. Bylo to v severní části země a elektrárny pro jistotu odpojili proud nějaké části, kdyby snad obrovská loď měla zavadit o vedení. Pak nastala pohroma, celé západní pobřeží Evropy, ale až do Španělska bylo dlouho potmě….
Rekord
13.12.2010
Včera jsem se zase vydal do Lhoty. Dojel jsem během necelých pěti hodin. Čisté jízdy 4 hodiny a 45 minut. Samozřejmě je to výkon Tiguana. Nyní mi již běží i telefon, je to nádherná funkce. Dobrý soused mi odházel sníh, abych mohl zajet do zahrady a musím tu říci, že je to frajer. Přes jeho momentální tělesné postižení se do toho dal sám a tak mu tady vyslovuji dík. V hospodě je vše při starém, setkání s kamarády bylo fajn. Byl jsem také na Dobříši koupit žárovku do vánočního stromku, který máme již mnoho let. Je to takový moderní umělý strom, který skleněnými vlákny vysílá do větviček různé, neustále se měnící barvy. Děti se mě a Aničce smály mnoho let, že je to kýč. Ale nějaký kýč musí člověk mít doma. Koupil jsem kuřecí křidýlka abych dochutil Pajdovi konzervy a dal jsem je vařit a šel se zabývat počítačem, protože mi nejde internet Explorer. Zaboha na to nemůžu přijít čím to je. Tak jsem hledal a hledal, až se křidélka připálila a zčernala jako uhlí. Tak jsem teď právě měl otevřena všechna okna. Málem jsem vyhořel. Čím je člověk starší, tím více se chová jako dítě….
Život taxikáře
11.12.2010
Měl jsem ve středu odvést Marka do asi padesát kilometrů vzdáleného městečka do autodílny. Ono to však neklaplo a Marek dostal termín o den později, ve čtvrtek. A to byl den, kdy se čerti honili: sněhová vánice celou noc řádila a všude byl chaos a led a sníh. Musel jsem jet sám, protože Marek jel přímo ze školy. Pak jsem ho vezl zpět, v poledne musel učit a tak jsem ho vezl zase do školy, pak ho vyzvednul a navečer jsme jeli vyzvednout opravené auto. Takže jsem tak trochu čuchnul k práci taxikářů...
Přání
08.12.2010
Při každých narozeninách dostane člověk přání, takové ty karty, jež jsou k vývěru vystaveny v každé trafice. Někdy více méně vtipné. Jednu tu uvádím: je vědecky dokázáno, že slavení narozenin se odráží kladně na zdraví! Čím více narozenin slavíš, tím starší jsi!... jedno přání bylo doprovázeno básničkou, která se mi líbila. Byla od dobré kamarádky. Zde ji přikládám. Lásky stín
Jsem sám? VIDEO
7.12.2010
Ano, když člověk ztratí svého životního partnera, je sám. Ty chvíle, kdy já si něco dělal v dílně a Anička se motala kolem svých kytiček po zahradě se nikdy nevrátí. Chvíle, kdy třeba i hodinu mezi námi nepadlo slovo, ty chvíle tiché pospolitosti, kdy po krátkém čase jeden hledal druhého, když ho našel zase nepadlo slovo a čas krásně tiše plul. Proto je pak prázdnota co přichází, když jeden odejde, hluboká. V tu chvíli si člověk vymýšlí různé nesmysly. Děti na mne nemají čas, nezavolají, člověk se propadne do sebelítosti. Přitom se děti chovají tak, jak jsme je vychovali: jsou sebevědomí, postarají se o sebe a mají svůj život plný stresu. Přesně takové jsme je chtěli mít, protože jsme chtěli vést náš život a mít klid. Osamocený partner musí nyní životní hodnoty přeformátovat. Počne se více věnovat přátelům a najde si i nové. Obviňovat děti, že se stále chovají jako dříve je blbost. Včera jsem zažil velice harmonický večer s dětmi a s přáteli. Pravděpodobně jsem jim přestal dávat pocit, že jsou tu od toho, aby se teď o mne staraly, a ony se zbavily špatného svědomí, že by měly dělat něco, co ani nejde. Jednoduše, po té co Anička odešla, jsme všichni našli novou cestu.....
Vánoce od rybářů VIDEO
05.12.2010
Včera jsme měli vánoční večírek od rybářů. Tentokrát se konal v naší bývalé restauraci. Rybáři u nás slavili nejméně třicet let. Po té, co jsme před pěti lety naši doménu opustili a lokál přebral nový nájemce jsem tam nebyl. Ani rybáři neměli chuť jít tam, kde kdysi kralovala Anička a kde jsem já vařil. Ani nevím proč, jestli z piety, nebo se prostě nenaskytl termín? Letos jsme se tam zase sešli, všichni- až na Andulku! Pro mne to byl návrat do mé minulosti, každý kout mi připomněl jinou příhodu. Restaurace byla nákladně renovovaná, ale zásadní věci zůstaly. Chlad z podlahy, nevytopené záchody, vlhnoucí dlažby a mokrá podlaha na chodbě. Adrian, který tam vyrůstal, si nechal ukázat zákulisí, tam kde jsme mívali služební byt. Byl celkem zklamaný, že z jeho dětského pokojíčku bylo udělané skladiště. Navodil jsem řeč s novým pronájemcem a podle jeho řeči jsem vytušil, že není moc spokojen. Chce příští rok skončit. Navíc mu zemřela před měsícem manželka a tak půjde prý do penze. Jídlo bylo takové nijaké avšak to je otázka názoru. Jinak se oslava vydařila, což je u rybářů vcelku obvyklé...
Ukaž co umíš
04.12.2010
Jak jsem již psal, měl jsem potíže připojit telefon k autu. Můj starý LG to uměl jen trochu. Když jsem zjistil, jaký si koupil mobil Marek, tak jsem se do něj zamiloval. Pořídil jsem si též. Ani jsem netušil, jakou to má výhodu. Hlavní návod jsem dostal od Marka a pak jsem se jeho neobyčejnou funkčností probíral sám. Samozřejmě má každý z nás jiné záliby a používá jiné programy. A tak se včera stalo, že si přišel Marek pro radu. Stáhnul si z internetu akustickou knihu a nevěděl, jak to zařídit, aby po době, kdy poslouchá a chce skončit, se pak vrátil, třeba druhý den k tomu místu, kde byl. No, a já to věděl! Dobré že?
Neskutečný svět
03.12.2010
Městečko ve kterém bydlím se jmenuje Maintal. Přeloženo to znamená údolí Mainu, neboli po česku, Mohanu. Je to rozlohou největší město Německa. Jeho západní hranice je asi 600 metrů vzdálena městu Frankfurt. Maintal však není město v pravém slova smyslu. Kdysi se různé malé vesničky, které měly našetřeno, dostaly do nebezpečí že je města Hanau a Frankfurt schlamstnou. Dnes by se to nazvalo nepřátelská fuze. A tak se čtyři vesnice spojily dohromady a nazvaly se Maintal. Mezi nimi leží kilometry polí, lesů a hájů. Dnes večer jsem projížděl všemi vesničkami. Adrian se svými kolegy chtěl odvést na vánoční večírek jeho firmy. Slaví se v Bruchköbel. Tedy v sousedním městečku východním směrem. Jak to u důchodců bývá zvykem, do nepříjemných situaci se neradi cpou. A tak jsem se nechtěně, avšak ochotně dostal do večerního traffic, to jest do mokrého a zamlženého, zcela do tmy se halícího podvečera, se spousty aut, spěchající vpřed a jiné zase zpět, neskutečný svět....
Tak tu máme mráz
01.12.2010
Napadaný sníh drží a je stále pod bodem mrazu. Brzy bude Mikuláše a pak Vánoce a pak začne život po novém roce znovu. Einstein se domníval, že čas je tu stále, ten minulý i ten budoucí. Podle něj se rozprostíral universem a minulost i budoucnost jsou neměnící se křivka. Měl na to svou teorii a tu teď chytří vědci odhalili jako neplatnou, že prý on ještě neznal quantovou fyziku. No, já ji také neznám, jen jsem o ni slyšel, ale to pomyšlení, že bych se mohl vrátit do dne kdy jsem se narodil, nebo se podívat k hodině mé smrti, mě děsí. Ještě, že máme ty mezníky: jaro, léto, podzim, zima! Pak ještě ty všelijaké svátky. Vyprávěl mi jeden známý, jak po přistání na Havaji, nastoupili do taxíka, jehož šofér byl Čech. Jak zjistil, že má ve voze krajany, počal se vyplakávat, jak jim ty roční období v Evropě závidí. Tady pořád svítí slunce, pořád a pořád a furt. Je to k zbláznění....
30.12.2010
Dnes se konal tradičně předsilvestrovský ohňostroj v Mníšku na náměstí, což je vždy velkolepý zážitek. Dnes si město vymyslelo novou atrakci. Po celém městě se prodávaly velké archy něčeho tenkého, s jakousi kostkou. Nakonec se z toho vyklubaly poměrně velké horkovzdušné balony a ta kostka byl kousek suchého lihu. Balonky se nafoukly teplým vzduchem a počaly se vznášet. Ve finále se vznášelo k nebi asi tisíc barevných ohýnků, dočista emocí plná podívaná.
Zaparkoval jsem s autem u banky, neboť jsem vezl Milenu a stejně jsem se dál nedostal. Při odjezdu se mne městští strážci pořádku ptali, zda jsem si všiml, že stojím v zákazu zastavení, ale při pohledu na Mirka se svou trombózou v noze a na mne, starce s holí se zachovali slušně a navíc nás eskortovali z davu zpátečkou. Bylo to opravdu pěkné pohlazení pro duši…
Sluníčko
30.12.2010
A stejně pak na všechny nešvary a nenávisti svítí sluníčko. Člověk se pohádá, v mém případě přestane komunikovat a pak je to takové hloupé s tím žít. Moje sestra má v rodině vyčíhnuté lidi, které nemá ráda a to jen z principu, ačkoliv jí nic osobně neudělali. Dokonce tvrdí, že má na lidi čich. Avšak vždy se postaví na špatnou stranu. Alespoň podle mne. I já se občas spálím, dělám pomáhám a pak se mi dostane blbého, udiveného odůvodnění: mně to nevyšlo. Ale asi je to normální mezi lidmi. Já si například nemohu vzpomenout, kdy jsem se naposled pohádal s mým psem, Pajdou. Zamilovaně na mne hledí ať dělám cokoliv, ať vypadám jakkoliv a na mé náladě mu je vše dobré. Tak jsem si udělal radost. Přišel jsem totiž na to, jak se dá dát do běhu Windows Explorer. Ale neptejte se mě, jak jsem to udělal. A tak půjdu s Pajdou ven, svítí sluníčko…..
Posezení
28.12.2010
Včera jsem dělal posezení u pražské šunky, kterou jsem přivezl z Frankfurtu. Ano, jednoduší to nemohlo být. Pozdní oběd byl konán zcela v duchu Aničky. Zvláštní , když se zamýšlím nad její povahou. Ačkoliv byla o celých sedm let mladší než já, dávno věděla, že žít a být šťastný se zdaří jen tehdy, když přemýšlíš o lidech, kteří žijí v tvém okolí a jedinou starostí ti je, jak jim udělat radost. Jak jim vybrat dárek, jak jim dát pocit, že ti na nich záleží, jak vycítit jejich starosti. Dnes vím, že Anička šla zcela sobecky životem za svým cílem, být šťastná: rozdávala radost, dárečky, pochvaly, dobrá slova, úsměv i písničky a každý jí byl důležitější, než ona sama sobě. Tenkrát, dokud ještě žila, jsem to nechápal, dnes už to vím. Někomu udělat radost, někomu něco dát je ohromně uspokojivé….
Hoj ty štědrý večere
25.12.2010
Odjakživa si vozím domů kameny. Třeba mám kámen z Arizony, z Nevady z Kalifornie. Jeden obrovský kámen jsem přepravoval ze Skalky v Mníšku do Frankfurtu, abych tam měl kus rodné hroudy, ležel uprostřed zahrady, dokud se o něj Marek při badmintonu nepřerazil, pak jsem ho umístil ve skalce. Včera jsem dostal jeden krásný kámen ze Švýcarska, nejméně deset kilo těžký. Také jsem prvně v životě dostal flachmana. Teď jsem na rozpacích, čím ho naplním. Kámen již dostal své místo, flachman ještě žádnou náplň. Tak kdo mi poradí?
Den
24.12.2010
Jakoby to byl jiný den, než dny ostatní. Ve skutečnosti je to obyčejný den, vezmeme-li to z pohledu třeba obyvatelů Japonska. Nebo Arabských Emirátů. Oni sice mají také takové významné dny ale nám je do nich putna. Ale my máme dnes štědrý den a tak se posílají SMSky Maily a telefonuje se. Skype se již před několika dny položil a funguje jen když chce. Já prožívám nejklidnější Vánoce za celý život: uklidil si v domečku zatopil v krbu, rozsvítil ultra moderní stromeček a občas jsem vyhnán psem před dveře! On by totiž rád chodil po ulici ale jelikož stále prší tak vezme na prahu zpátečku a já tam stojím jak blbec. Večer jsem pozván u přátel na večírek a pak jdeme ke kostelu. A teď mi poslal Venca Mail a je mi, že ho musím publikovat… Mail od Vaška
Jak byl Tomáš veselý
24.12.2010
Dnes je štědrý večer. Oslava lidských citů a emocí, štědrosti a hádek i dobře míněných úmyslů se znovu spřátelit s těmi, se kterými již léta nemáme kontakt. Když to vše sečteme, tak si můžeme oddychnout, že jsou Vánoce pouze jednou za rok. Včera jsme se sešli s přáteli v hospodě. Měli jsme dojednáno na sklínku, popovídat si a popřát "šťastné a veselé" a jít domů. Jenomže jsme nepočítali, že nás Tomáš tak pobaví. Jeho kamarád ho vozil po nákupech, aby měl na dnešní večer pro rodinu dárky pod stromeček. Kamarád byl střízlivý, což se o Tomášovi říci nedalo. Měl veselou náladu a bavil celou hospodu (což ovšem dělá často) ale tentokrát skoro profesionálně. Když jsem viděl, že nezvládá umýt půllitry, tak jsem si stoupl za výčep a umyl mu je. Pak jsem ho celý večer upozorňoval na to, kdo si co objednal a přemlouval souseda, aby si dal k jídlu něco ze studené kuchyně. Nechtěl jsem riskovat, aby nám u plynového sporáku Tomáš nevzplanul. Nakonec jsem musel stále lítat ke dveřím a pouštět Pajdu do lokálu. On si totiž směrem ven umí sám otevřít dveře, směrem do lokálu mu to nejde. Tuto funkci totiž svědomitě vždy zastává Tomáš. Doufám, že se vzbudí, aby se ho rodina pod stromečkem dočkala….
Kapitalismus?
23.12.2010
Dostal jsem dlouho očekávanou zprávu od paní Dany, ne že by si na mne nevzpomněla, to ne! Já totiž odpojil tu adresu, na kterou psala, od příjmu. A tak se omlouvám. Uveřejnili jí článek na Neviditelném psu, a to mne přivedlo k zamyšlení. Popisuje v něm román Cizinec v Moskvě. Komunista Jiří Weil líčí v roce 1933 svůj pobyt v komunistickém Rusku. Odjel tedy v za první republiky, tedy v době hospodářského zázraku v Československu. A jak se zdá, byli tenkrát lidé, kteří s režimem nesouhlasili, přestože měli to, co máme v současné době my. Vyplívá z toho, že kapitalistická demokracie nebyla u všech oblíbena. Jistěže si to tehdejší režim zavinil sám: nedbal lidských práv, sociální zabezpečení, které bylo v Československu na vysoké úrovni, nepokrývalo celý západní svět stejnou měrou. Proto vznikla různá ohniska. Inteligence tamější doby se scházela v noblesních kavárnách v módních, drahých oblecích a snila o komunismu. Pak přišel pan Hitler a ten snil zase o něčem jiném. Jednoduše doba byla nakloněna ke změnám. Myslím si, že podobnou dobu prožíváme dnes také. Globální kapitalismus, nenasytnost manažerů prolhanost bankovních institutů otvírá dveře do něčeho co se asi brzo stane. Takže letošní Vánoce a doufejme ještě mnoho dalších prožijeme v klidu. Je to však klid před bouří…. Článek Dany Mentzlové
Narozeniny starců
21.12.2010
V sobotu jsme slavili narozeniny, Jardy a mé. Bylo to pěkné, děvčata se činily, dostali jsme dva stejné nočníky. Jediná vada byla, že tam byli jen samí staří dědkové. Ale s tím asi nic nenaděláme.
Neděle večer
21.12.2010
V neděli se vrátili naši Švýcaři do Lhoty. Jelikož cesta nebyla jednoduchá, samý sníh a Láďa spotřeboval jen 13 litrů vody do ostřikovače oken, slíbila si Marie, že když se dostanou v pořádku domů. Že to oslaví v hospodě…
Pohádka VIDEO
17.12.2010
To je právě ono: co je pro jednoho zátěží, pro druhého pohádka. Pamatuji si, jak jsme se ze sněhu radovali. Ale to jsme byli dětmi. Na vesničce kde jsem vyrůstal projelo auto asi jednou za týden. O televizi jsme neměli zdání a rádio bylo určeno otci, neboť každý večer poslouchal Svobodnou Evropu. Pakliže se děly nějaké kalamity, tak jsme o tom neměli zdání. Byl to svět jako stvořený pro děti. Ale abychom to upřesnili? Pro tehdejší děti. Ty dnešní by se asi zbláznily, kdyby nemohly mít v uších MP3 a nemohly sledovat YouTube, jednoduše zcela jiný svět. Tak jsem se včera procházel zasněženým krajem a rozhodl se mít radost. Nikam nemusím a tak se mohu radovat jako dítě…
Pražská šunka
16.12.2010
Když jsem v 68 roce odcházel do emigrace, byla pražská šunka k dostání především v konzervách. Ve vybraných lahůdkách byla vidět ve speciálním stojanu, kde se odkrajovala od kosti. Jinak to byla vzácnost. Nicméně, když jsem počal podnikat a navštívil prvně mého řezníka, podrobil mne onen zevrubné zkoušce slovy: odkud jsi? Říkám z Prahy a on na to: to bys mohl prodávat pražskou šunku, a hned mi jednu dal na zkoušku. To bylo prvně, co jsem ji viděl celou, i s kostí. První pokus ji uvařit se mi nepovedl ale po té, co jsem ji dusil v troubě a nechal na čtverečky nakrájenou kůži dopéct aby byly křupavé, jsem zvítězil. Dodával jsem ji úspěšně do domácností s nožem a na dřevěném prkně a někdy ji před hosty krájel. Byl to kšeft jak má být, někdy jsem dodával i třikrát za den. Na všech rautech v mé restauraci nesměla chybět. Pak jsem byl osloven jedním zákazníkem, že by si ji přál zapečenou v chlebě. Ouha, to jsem ještě nedělal, ale v podvědomí se mi vybavila nějaká pohádka, jak šel Honza do světa a máma mu zapekla šunku do chleba. Jak jste na ten nápad přišel?, ptal jsem se zákazníka. Prý se to dělá ve Švýcarsku. A tak jsem se naučil dodávat šunku i ve chlebu zapečenou. No a včera jsem po dlouhé době viděl, jak ji na rautu krájeli pro hosty v divadle ABC. Přišlo mi, že za tím stolem stojím já….
Saturnin
16.12.2010
Včera jsem byl v divadle ABC na Saturninovi. Pozvala mne kámoška. V průběhu večera jsem zjistil, že ty byl večírek Prahy 1, tedy oboru školství a tak se v celém divadle nacházeli zaměstnanci škol, což zahrnovalo ředitelství, učitele, technické pracovníky i školní jídelny. A Tam kámoška jako paní vedoucí působí. Po divadle byl velký raut se samými dobroty. Co se hry samé týče: v první řadě člověk musel saturnina číst, což bylo za mé doby samozřejmostí a ačkoliv to nebyla povinná četba, kniha kolovala mezi mládeží a byla na ni dlouhá čekací doba. Nakonec se dostala do mých rukou a nějakým zázrakem tam zůstala. Zajímalo by mne, zda nebyla za komoušů na indexu. Nefigurovali tam žádní komunistický soudruzi , ale naopak pan doktor a pan továrník, jednoduše taková zlatá mládež, jak se v té době říkalo kavárenským lvům z bohatých rodin. Čistě nepolitická zápletka, děj se odehrával asi za první republiky, ale to si čtenář mohl jen domýšlet. Nicméně se mi zdálo zcela nemožné z této satiry udělat divadelní hru. Dopadlo to docela dobře. Byla to jakási zpěvohra, herci hráli před početným orchestrem, který hrál dobový swing. Nenáročná, hezká zábava….
Jsme bez proudu
14.12.2010
Toto bývala známa slova průvodčích v přeplněné tramvaji, když tato přestala fungovat, tedy pokračovat v jízdě. Ale to bylo již dávno a jak to chodí v Praze v dnešní době, to nemohu posoudit. Ale bez proudu jsme byli dnes také! Seděl jsem u počítače a trápil se Explorerem, jelikož přestal fungovat a najednou byla tma. Ještě štěstí že bylo krátce před čtvrtou odpolední a bylo ještě vidět. Celý Mníšek byl potmě. Sousedka padla hned do kuchyně, zda jsem také bez proudu. Ono je člověku hned lépe, když v tom nelítá sám. Pak najednou stál v kuchyni Tomáš, zda má otevřít hospodu, vždyť ani pivo neteklo. Je možné, že mé dnešní návštěvy zvonily, ale ten zvonek také nefungoval. Pak volal soused, že to bude trvat, když budeme mír štěstí, čtyři hodiny. Něco na vysokém napětí. To je docela zajímavé, jak jsme dnes na elektřině závislí: plynové topení není nic platné, protože elektronika je mimo provoz a zrovna tak čerpadlo. Ještě, že máme plynový sporák, to se dalo alespoň uvařit. A krbová kamna, v těch jsem zatopil. Nejvíce se divil Pajda. Nakonec po dlouhé době (asi dvě hodiny) zase počalo světlo svítit. No ještě že tu nikdo nepřepravoval po řece z loděnice obrovskou záoceánskou loď snů, jak se to stalo nedávno v Německu. Bylo to v severní části země a elektrárny pro jistotu odpojili proud nějaké části, kdyby snad obrovská loď měla zavadit o vedení. Pak nastala pohroma, celé západní pobřeží Evropy, ale až do Španělska bylo dlouho potmě….
Rekord
13.12.2010
Včera jsem se zase vydal do Lhoty. Dojel jsem během necelých pěti hodin. Čisté jízdy 4 hodiny a 45 minut. Samozřejmě je to výkon Tiguana. Nyní mi již běží i telefon, je to nádherná funkce. Dobrý soused mi odházel sníh, abych mohl zajet do zahrady a musím tu říci, že je to frajer. Přes jeho momentální tělesné postižení se do toho dal sám a tak mu tady vyslovuji dík. V hospodě je vše při starém, setkání s kamarády bylo fajn. Byl jsem také na Dobříši koupit žárovku do vánočního stromku, který máme již mnoho let. Je to takový moderní umělý strom, který skleněnými vlákny vysílá do větviček různé, neustále se měnící barvy. Děti se mě a Aničce smály mnoho let, že je to kýč. Ale nějaký kýč musí člověk mít doma. Koupil jsem kuřecí křidýlka abych dochutil Pajdovi konzervy a dal jsem je vařit a šel se zabývat počítačem, protože mi nejde internet Explorer. Zaboha na to nemůžu přijít čím to je. Tak jsem hledal a hledal, až se křidélka připálila a zčernala jako uhlí. Tak jsem teď právě měl otevřena všechna okna. Málem jsem vyhořel. Čím je člověk starší, tím více se chová jako dítě….
Život taxikáře
11.12.2010
Měl jsem ve středu odvést Marka do asi padesát kilometrů vzdáleného městečka do autodílny. Ono to však neklaplo a Marek dostal termín o den později, ve čtvrtek. A to byl den, kdy se čerti honili: sněhová vánice celou noc řádila a všude byl chaos a led a sníh. Musel jsem jet sám, protože Marek jel přímo ze školy. Pak jsem ho vezl zpět, v poledne musel učit a tak jsem ho vezl zase do školy, pak ho vyzvednul a navečer jsme jeli vyzvednout opravené auto. Takže jsem tak trochu čuchnul k práci taxikářů...
Přání
08.12.2010
Při každých narozeninách dostane člověk přání, takové ty karty, jež jsou k vývěru vystaveny v každé trafice. Někdy více méně vtipné. Jednu tu uvádím: je vědecky dokázáno, že slavení narozenin se odráží kladně na zdraví! Čím více narozenin slavíš, tím starší jsi!... jedno přání bylo doprovázeno básničkou, která se mi líbila. Byla od dobré kamarádky. Zde ji přikládám. Lásky stín
Jsem sám? VIDEO
7.12.2010
Ano, když člověk ztratí svého životního partnera, je sám. Ty chvíle, kdy já si něco dělal v dílně a Anička se motala kolem svých kytiček po zahradě se nikdy nevrátí. Chvíle, kdy třeba i hodinu mezi námi nepadlo slovo, ty chvíle tiché pospolitosti, kdy po krátkém čase jeden hledal druhého, když ho našel zase nepadlo slovo a čas krásně tiše plul. Proto je pak prázdnota co přichází, když jeden odejde, hluboká. V tu chvíli si člověk vymýšlí různé nesmysly. Děti na mne nemají čas, nezavolají, člověk se propadne do sebelítosti. Přitom se děti chovají tak, jak jsme je vychovali: jsou sebevědomí, postarají se o sebe a mají svůj život plný stresu. Přesně takové jsme je chtěli mít, protože jsme chtěli vést náš život a mít klid. Osamocený partner musí nyní životní hodnoty přeformátovat. Počne se více věnovat přátelům a najde si i nové. Obviňovat děti, že se stále chovají jako dříve je blbost. Včera jsem zažil velice harmonický večer s dětmi a s přáteli. Pravděpodobně jsem jim přestal dávat pocit, že jsou tu od toho, aby se teď o mne staraly, a ony se zbavily špatného svědomí, že by měly dělat něco, co ani nejde. Jednoduše, po té co Anička odešla, jsme všichni našli novou cestu.....
Vánoce od rybářů VIDEO
05.12.2010
Včera jsme měli vánoční večírek od rybářů. Tentokrát se konal v naší bývalé restauraci. Rybáři u nás slavili nejméně třicet let. Po té, co jsme před pěti lety naši doménu opustili a lokál přebral nový nájemce jsem tam nebyl. Ani rybáři neměli chuť jít tam, kde kdysi kralovala Anička a kde jsem já vařil. Ani nevím proč, jestli z piety, nebo se prostě nenaskytl termín? Letos jsme se tam zase sešli, všichni- až na Andulku! Pro mne to byl návrat do mé minulosti, každý kout mi připomněl jinou příhodu. Restaurace byla nákladně renovovaná, ale zásadní věci zůstaly. Chlad z podlahy, nevytopené záchody, vlhnoucí dlažby a mokrá podlaha na chodbě. Adrian, který tam vyrůstal, si nechal ukázat zákulisí, tam kde jsme mívali služební byt. Byl celkem zklamaný, že z jeho dětského pokojíčku bylo udělané skladiště. Navodil jsem řeč s novým pronájemcem a podle jeho řeči jsem vytušil, že není moc spokojen. Chce příští rok skončit. Navíc mu zemřela před měsícem manželka a tak půjde prý do penze. Jídlo bylo takové nijaké avšak to je otázka názoru. Jinak se oslava vydařila, což je u rybářů vcelku obvyklé...
Ukaž co umíš
04.12.2010
Jak jsem již psal, měl jsem potíže připojit telefon k autu. Můj starý LG to uměl jen trochu. Když jsem zjistil, jaký si koupil mobil Marek, tak jsem se do něj zamiloval. Pořídil jsem si též. Ani jsem netušil, jakou to má výhodu. Hlavní návod jsem dostal od Marka a pak jsem se jeho neobyčejnou funkčností probíral sám. Samozřejmě má každý z nás jiné záliby a používá jiné programy. A tak se včera stalo, že si přišel Marek pro radu. Stáhnul si z internetu akustickou knihu a nevěděl, jak to zařídit, aby po době, kdy poslouchá a chce skončit, se pak vrátil, třeba druhý den k tomu místu, kde byl. No, a já to věděl! Dobré že?
Neskutečný svět
03.12.2010
Městečko ve kterém bydlím se jmenuje Maintal. Přeloženo to znamená údolí Mainu, neboli po česku, Mohanu. Je to rozlohou největší město Německa. Jeho západní hranice je asi 600 metrů vzdálena městu Frankfurt. Maintal však není město v pravém slova smyslu. Kdysi se různé malé vesničky, které měly našetřeno, dostaly do nebezpečí že je města Hanau a Frankfurt schlamstnou. Dnes by se to nazvalo nepřátelská fuze. A tak se čtyři vesnice spojily dohromady a nazvaly se Maintal. Mezi nimi leží kilometry polí, lesů a hájů. Dnes večer jsem projížděl všemi vesničkami. Adrian se svými kolegy chtěl odvést na vánoční večírek jeho firmy. Slaví se v Bruchköbel. Tedy v sousedním městečku východním směrem. Jak to u důchodců bývá zvykem, do nepříjemných situaci se neradi cpou. A tak jsem se nechtěně, avšak ochotně dostal do večerního traffic, to jest do mokrého a zamlženého, zcela do tmy se halícího podvečera, se spousty aut, spěchající vpřed a jiné zase zpět, neskutečný svět....
Tak tu máme mráz
01.12.2010
Napadaný sníh drží a je stále pod bodem mrazu. Brzy bude Mikuláše a pak Vánoce a pak začne život po novém roce znovu. Einstein se domníval, že čas je tu stále, ten minulý i ten budoucí. Podle něj se rozprostíral universem a minulost i budoucnost jsou neměnící se křivka. Měl na to svou teorii a tu teď chytří vědci odhalili jako neplatnou, že prý on ještě neznal quantovou fyziku. No, já ji také neznám, jen jsem o ni slyšel, ale to pomyšlení, že bych se mohl vrátit do dne kdy jsem se narodil, nebo se podívat k hodině mé smrti, mě děsí. Ještě, že máme ty mezníky: jaro, léto, podzim, zima! Pak ještě ty všelijaké svátky. Vyprávěl mi jeden známý, jak po přistání na Havaji, nastoupili do taxíka, jehož šofér byl Čech. Jak zjistil, že má ve voze krajany, počal se vyplakávat, jak jim ty roční období v Evropě závidí. Tady pořád svítí slunce, pořád a pořád a furt. Je to k zbláznění....
čtvrtek 21. července 2011
HISTORIE: Cyril a Metoděj
4. července 2011
V úterý nejdeme do práce, protože kalendář ukazuje svátek slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Připomeňme si, kdo byli a co vykonali.
Konstantin (Cyril) a Metoděj pocházeli z města Soluně (Thessaloniki) v byzantské neboli východořímské říši. Tato říše byla dědičkou kultury starověkého Řecka i Říma. Jejím hlavním městem byl Cařihrad (Istanbul, Konstantinopol), vystavěný císařem Konstantinem jako nové hlavní město římské říše a nazývaný též Nový Řím.
Metoděj byl státním úředníkem a později mnichem. Ovládal slovanský jazyk, jemuž se pravděpodobně naučil od slovanských venkovanů, kteří přicházeli do města prodávat zemědělské plodiny. Konstantin, jeho mladší bratr, studoval v Cařihradě řecké i římské spisovatele doby klasické, geometrii, aritmetiku, astronomii a všechna ostatní řecká umění. Studium ukončil dosažením titulu „filosofa“. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze.
Koncem r. 860 přišlo od národa Chazarů poselstvo k byzantskému císaři s prosbou, aby jim poslal učitele křesťanské víry. Konstantin a Metoděj se vydali na tuto misii a cestou v Chersonu u Černého moře hledali ostatky svatého Klimenta podle starých písemných záznamů i podle místního ústního podání. Ostatky skutečně nalezli a část jich pak nosili stále s sebou. V zemi Chazarů Konstantin diskutoval o víře s židy a muslimy, a v diskusi zvítězil. Hned po skončení disputací dalo se okolo 200 Chazarů pokřtít a jejich vladař prohlásil, že dává každému volnost, aby kdo chce, stal se křesťanem.
V roce 862 se objevili v Cařihradě poslové velkomoravského knížete Rostislava a přednesli císaři Michalu III. tuto žádost: „Lid náš zavrhl již pohanství; avšak nemáme učitele, jenž by nás v našem jazyce pravé víře křesťanské naučil, aby též jiné kraje slovanské vidouce to, napodobily nás; pošli nám tedy, o císaři, biskupa a učitele takového, neboť od vás na vše strany dobrý zákon vychází.“
Velká Morava byla tehdy samostatným státním útvarem. Na jejím území působili od počátku 9. století misionáři z východofranské říše. Kníže Rostislav si uvědomoval, že tím Frankové získávají politický vliv v jeho zemi. Čechy byly považovány za misijní území biskupství řezenského, na Moravě působili kněží z biskupství solnohradského. Rostislav se nejprve obrátil do Říma s prosbou, aby na Moravu byli posláni misionáři, kteří by zřídili pro Moravu vlastní církevní organizaci, na franské církvi nezávislou. Avšak jeho žádosti v Římě nebylo vyhověno. Po tomto nezdaru vyslal Rostislav poselstvo do Cařihradu.
Císař Michal III. pověřil misijní prací na Moravě bratry Konstantina a Metoděje, kteří už osvědčili své misionářské schopnosti a navíc mluvili slovansky. Konstantin sestavil společně s Metodějem podle řecké abecedy písmena pro slovanské hlásky a začal hned překládat evangelia na slovanský jazyk. Císař Michal III. odevzdal jim pro Rostislava list, v němž pravil: „Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tj. slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší a čestnější nad zlato a stříbro a drahé kamení.“
Na Východě se rozumělo samo sebou, že každý národ potřebuje písemnictví a bohoslužby ve vlastním jazyku. Tak byla vytvořena bohoslužba koptská, syrská, arabská, perská, arménská, gruzínská, gotská aj. Jiné poměry byly na Západě, kde Římané všude zaváděli latinské bohoslužby. Tak ani Němci zatím neměli bohoslužby a písemnictví ve svém jazyce, a proto se vůbec nezabývali otázkou slovanského písemnictví.
Konstantin a Metoději přišli na Moravu roku 863 (mnemotechnická pomůcka: o-še-tři) a přinesli s sebou první slovanskou knihu – překlad evangelií. Po příchodu přeložili v nejkratší době do slovanského jazyka i ostatní bohoslužebné texty a začali konat bohoslužby slovansky. Jejich jazykem byla staroslověnština neboli církevní slovanština. Základem bylo nářečí používané v okolí Soluně, ale tehdy se ještě slovanské jazyky tolik nelišily, takže byla staroslověnština srozumitelná i obyvatelům Velké Moravy.
Působení obou bratří bylo provázeno velkým úspěchem. Vedoucí osobností byl Konstantin, zatímco Metoděj přisluhoval a podroboval se mladšímu bratru jako služebník. Mnoho lidí se účastnilo jejich bohoslužeb a kázání. Moravané, dosud ne zcela oproštění od pohanských kouzel a rituálů, poznávali náboženství lásky k bližnímu.
Konstantin a Metoděj zřídili také školu pro výchovu slovanských kněží. Jejich prací byly ohroženy zájmy Východofranské říše. Zakrátko vypravil král Ludvík II. Němec proti Rostislavovi vojsko a Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat německým kněžím. Ti vytýkali oběma bratřím, že bohoslužbu konají slovansky a ne - jako oni - latinsky. Domnívali se, že bohoslužba smí být konána jen řecky nebo latinsky nebo hebrejsky, tj. v těch jazycích, v nichž podle evangelia Lukášova byl na kříži Kristově nápis „Král židovský“. Ale Konstantin se nedal zviklat ve svém způsobu misijní práce.
Za půl čtvrtého roku vychovali svatí bratři řadu moravských mladíků pro duchovní službu a bylo nutné postarat se o jejich rukopoložení (vysvěcení). Proto se vydali s těmito mladíky na cestu do Cařihradu. Odebrali se do Benátek, aby odtud lodí odjeli do Řecka. V Benátkách vzbudili pozornost místních duchovních. Ti se vrhli na Konstantina jako havrani na sokola (jak říká legenda) a útočili na něj slovy: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi nyní Slovanům sestavil písmena, kterých nikdo jiný před tím nevynašel, ani apoštolé, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, v nichž má Bůh býti oslavován, hebrejský, řecký a latinský.“
Konstantin odpověděl: „Což pak Bůh nedává padati déšť na všechny stejně? A slunce nesvítí stejným způsobem na všechny? A nevdechujeme všichni stejně vzduch? A vy se nestydíte stanovit pouze tři jazyky, ostatní pak národy a plemena odsuzujete k slepotě a němotě? Řekněte mi, zda chcete Boha dělat nemohoucím a slabým, jako by to nemohl dáti všem národům, anebo závistivým, aby jim toho nepřál?“ Uváděl jim i citáty z bible na podporu svého stanoviska.
Z cesty do Řecka nakonec sešlo, protože bratři obdrželi pozvání papeže Mikuláše I., který jim vzkázal, že je touží spatřit. Bratři vyhověli jeho pozvání. Římský papež byl pro ně prvním patriarchou křesťanské církve a biskup cařihradský druhým. Křesťanská církev tehdy ještě nebyla rozdělena na katolickou a pravoslavnou. Mezi Římem a Cařihradem byly stálé styky i přes určité neshody.
Téměř současně s pozváním Mikuláše I. došla do Benátek i zpráva o jeho smrti. Jeho nástupcem byl Hadrián II. Výpravě z Velké Moravy vyšel ve slavnostním průvodu vstříc, jistě též proto, že bratři s sebou nesli ostatky sv. Klimenta. Papež Hadrián II. vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou, sám položil slovanské bohoslužebné knihy na svatý prestol ve chrámě Panny Marie a Jesliček a byl přítomen slovanským bohoslužbám, jež konal Konstantin za zpěvu slovanských žáků.
Během pobytu v Římě Konstantin vážně onemocněl. V řeckém monastýru, kde bydleli, přijal mnišství a jméno Cyril a za padesát dní nato zemřel ve věku 42 let. Byl pohřben v Římě ve chrámu sv. Klimenta. Když se mu Metoděj krátce před jeho smrtí svěřil, že se leká bojů, které ho očekávají, a že pomýšlí na tichý život v monastýru, prosil ho Cyril, aby neopouštěl moravskou misijní práci a dokončil brázdu, kterou dosud společně orali.
Papež vysvětil Metoděje na biskupa a vytvořil mu biskupství tím způsobem, že obnovil bývalé biskupství sremské, které mělo sídlo ve Sremu (nynější Sremská Mitrovice v Srbsku). Papež vytvořil z Moravy a Panonie církevní provincii, která měla spadat pod sremské biskupství.
Metoděj se vrátil na Moravu, kde mezitím proběhly velké změny. Svatopluk, synovec knížete Rostislava, se spojil s Franky, aby mu pomohli získat vládu nad Velkou Moravou. Rostislava nechal zajmout a předal jej do franské říše, kde byl Rostislav oslepen a uvězněn. Svatopluk se stal knížetem Velké Moravy a uznal nadvládu Franků.
V zemi získali velký vliv němečtí kněží, kteří vytýkali Metodějovi, že se vetřel do území příslušejícího pod pravomoc německých biskupů. Metoděj byl v prosinci 870 povolán do Řezna a souzen třemi biskupy.
Traduje se, že biskup Hermanrich pasovský přišel k tomuto církevnímu soudu v jezdeckém oděvu s bičem v ruce a hnal se na Metoděje, aby ho udeřil do tváře. Metoděj a jeho učedníci byli odsouzeni a uvězněni. Jeden z učedníků uprchl koncem r. 872 nebo začátkem roku 873 ze žaláře a podal zprávu papeži Janu VIII. Papež přikázal Metoděje propustit na svobodu a biskupové se měli za trest zdržet tak dlouho bohoslužeb, jak dlouho byl Metoděj vězněn.
Ale zároveň poslal papež Metodějovi list, kterým zakázal užívat při bohoslužbách slovanský jazyk a připomenul, že bohoslužby se mají konat buď latinsky nebo řecky, „jak to činí církev Boží na celém světě“. Metoděj neuposlechl zákaz a konal i dále bohoslužby slovansky.
Metoděj budoval na Moravě slovanskou církev, ale kníže Svatopluk nechápal výhody samostatné církve pro svoji zemi a upřednostňoval na svém dvoře latinskou bohoslužbu. Svatopluk v té době sice už nepodléhal východofranské říši, ale ponechal si na svém dvoře německého kněze Vichinga a benátského kněze Jana.
Tito kněží si získali Svatoplukovu přízeň také shovívavostí k jeho pokleskům. Zatímco Metoděj považoval za svou povinnost napomínat Svatopluka, aby zachovával manželskou věrnost, Viching a Jan knížete omlouvali a prohlašovali napomenutí Metodějovo za drzost a urážku panovníka.
Benátský kněz Jan podal roku 879 u papeže stížnost, že Metoděj hlásá víru, která se liší od učení římské církve, a že mši slouží v barbarském, tj. slovanském jazyku. Papež Metodějovi nařídil, aby přišel do Říma za účelem zjištění, co je na stížnostech pravdy.
Podle názoru německých kněží učil Metoděj odlišnou víru než oni, protože nechtěl vložit do vyznání víry slovo „Filioque“. Ve Španělsku a Franské říši se totiž od roku 589 postupně rozšířilo učení, že Duch svatý pochází od Otce i Syna (ex Patre Filioque), a proto bylo vyznání víry doplněno slůvkem „Filioque“ (Syna). Podle původního nicejsko-konstantinopolského vyznání víry pochází Duch svatý pouze od Otce. Východní církev odmítala a dosud odmítá toto vyznání jakkoli měnit a ani Metoděj nechtěl provádět žádné změny.
V té době ještě ani v Římě nebylo užíváno vyznání víry se vsuvkou Filioque. Sám papež Jan VIII. psal cařihradskému patriarchovi: „My nejen toho (tj. „Filioque“) nevyslovujeme, ale co více, ty, kteří ve svém nerozumu první se opovážili to říci, odsuzujeme jako převratitele nauky Pána Krista i svatých otců, kteří nám na sněmech svěřili svatý symbol, a stavíme je do jedné řady s Jidášem.“ Proto papež shledal Metoděje pravověrným.
V otázce bohoslužebného jazyka dovedl Metoděj přesvědčit papeže o správnosti svého stanoviska. Papež schválil slovanskou bohoslužbu s tím, aby evangelium při ní bylo zpíváno nejdříve latinsky a pak teprve slovansky. Pro Svatopluka měla být sloužena mše latinská, když se mu více zamlouvá než slovanská.
Spolu s Metodějem jel do Říma i německý kněz Viching, jenž tam byl vysvěcen na biskupa. Než se Metoděj vrátil s papežovým listem schvalujícím slovanskou bohoslužbu na Moravu, dorazil už ke Svatoplukovi Viching s jiným údajně papežovým listem, který slovanskou bohoslužbu zakazoval.
Znepokojený Metoděj poslal papeži zprávu a prosil o vysvětlení. Po určité době přišla odpověď, že papež žádný jiný list neposílal. Tuto odpověď přečetl Metoděj ve shromáždění zástupců moravského lidu. Tak byl Viching donucen odejít z Moravy a odebral se patrně k východofranskému králi Arnulfovi. Metoděj poté odcestoval do Cařihradu na pozvání císaře Basila I. Makedonce.
Když se vrátil na Moravu, přeložil Metoděj do slovanského jazyka zbývající části bible, vyjma knihy makabejské. Metoděj vzdělával žáky, zvolil svého nástupce a roku 885 zemřel. Krátce předtím se stal Svatopluk vazalem východofranské říše.
Hned po Metodějově smrti pospíšil Viching za souhlasu Svatopluka do Říma. Nový papež Štěpán VI. (V.) poslal po něm na Moravu list, kde zdůrazňoval nutnost víry, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, určil Vichinga za správce moravské církve a přísně zakázal slovanskou bohoslužbu. Učedníci Metodějovi prohlašovali, že rozhodnutí papežovo považují za nesprávné.
Svatopluk na to řekl, že sám nedovede rozeznat lživého učitele od pravověrného a že dá tomu za pravdu, kdo bude přísahat, že jeho víra je pravá. Vichingovi příznivci odpřisáhli, dříve než Svatopluk dořekl, což vedlo k podezření, že s nimi byl předem smluven.
Metodějovi žáci byli pozavíráni do vězení a vyvedeni za hranice země. Odebrali se k jižním Slovanům, kde položili základ samostatného kulturního života Bulharů a Srbů. Na Moravě zavládla latinská církev až do zániku velkomoravské říše kolem roku 905.
V následujících staletích se římská církev nadále stavěla proti bohoslužbám v národních jazycích. Když kníže Vratislav II. požádal roku 1080 papeže Řehoře VII., aby schválil v Čechách všeobecné konání slovanské bohoslužby, odpověděl papež: „Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k slavení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby všem bylo zjeveno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl.“
Slovanské bohoslužby se udržely v Chorvatsku, ovšem i tam musely čelit zákazům. Roku 1248 povolil papež slovanské bohoslužby v biskupství senjském na dalmatském pobřeží. Město Senj navštívil mladý Karel IV. a byl natolik zaujat slovanskými bohoslužbami, že je chtěl obnovit i v Čechách. Podařilo se mu pak získat povolení k založení Emauzského kláštera.
Slovo „Filioque“ zůstává jedním z nejdůležitějších bodů, které dodnes rozdělují katolickou a pravoslavnou církev. Od roku 1014 je pro celou katolickou církev závazné, že Duch svatý vychází od Otce i od Syna, zatímco pravoslavná církev trvá na původním nicejsko-konstantinopolském vyznání, že Duch svatý vychází pouze od Otce. O tomto tématu se vedou teologické diskuse.
Katolická církev připouští vyznání víry v řečtině bez Filioque, v latině a národních jazycích se obecně užívá verze s Filioque. Zde se můžeme dočíst o dokumentu z Říma z 13. 9. 1995, který se snaží smířit pozice katolické a pravoslavné církve.
Dana Mentzlová
V úterý nejdeme do práce, protože kalendář ukazuje svátek slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Připomeňme si, kdo byli a co vykonali.
Konstantin (Cyril) a Metoděj pocházeli z města Soluně (Thessaloniki) v byzantské neboli východořímské říši. Tato říše byla dědičkou kultury starověkého Řecka i Říma. Jejím hlavním městem byl Cařihrad (Istanbul, Konstantinopol), vystavěný císařem Konstantinem jako nové hlavní město římské říše a nazývaný též Nový Řím.
Metoděj byl státním úředníkem a později mnichem. Ovládal slovanský jazyk, jemuž se pravděpodobně naučil od slovanských venkovanů, kteří přicházeli do města prodávat zemědělské plodiny. Konstantin, jeho mladší bratr, studoval v Cařihradě řecké i římské spisovatele doby klasické, geometrii, aritmetiku, astronomii a všechna ostatní řecká umění. Studium ukončil dosažením titulu „filosofa“. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze.
Koncem r. 860 přišlo od národa Chazarů poselstvo k byzantskému císaři s prosbou, aby jim poslal učitele křesťanské víry. Konstantin a Metoděj se vydali na tuto misii a cestou v Chersonu u Černého moře hledali ostatky svatého Klimenta podle starých písemných záznamů i podle místního ústního podání. Ostatky skutečně nalezli a část jich pak nosili stále s sebou. V zemi Chazarů Konstantin diskutoval o víře s židy a muslimy, a v diskusi zvítězil. Hned po skončení disputací dalo se okolo 200 Chazarů pokřtít a jejich vladař prohlásil, že dává každému volnost, aby kdo chce, stal se křesťanem.
V roce 862 se objevili v Cařihradě poslové velkomoravského knížete Rostislava a přednesli císaři Michalu III. tuto žádost: „Lid náš zavrhl již pohanství; avšak nemáme učitele, jenž by nás v našem jazyce pravé víře křesťanské naučil, aby též jiné kraje slovanské vidouce to, napodobily nás; pošli nám tedy, o císaři, biskupa a učitele takového, neboť od vás na vše strany dobrý zákon vychází.“
Velká Morava byla tehdy samostatným státním útvarem. Na jejím území působili od počátku 9. století misionáři z východofranské říše. Kníže Rostislav si uvědomoval, že tím Frankové získávají politický vliv v jeho zemi. Čechy byly považovány za misijní území biskupství řezenského, na Moravě působili kněží z biskupství solnohradského. Rostislav se nejprve obrátil do Říma s prosbou, aby na Moravu byli posláni misionáři, kteří by zřídili pro Moravu vlastní církevní organizaci, na franské církvi nezávislou. Avšak jeho žádosti v Římě nebylo vyhověno. Po tomto nezdaru vyslal Rostislav poselstvo do Cařihradu.
Císař Michal III. pověřil misijní prací na Moravě bratry Konstantina a Metoděje, kteří už osvědčili své misionářské schopnosti a navíc mluvili slovansky. Konstantin sestavil společně s Metodějem podle řecké abecedy písmena pro slovanské hlásky a začal hned překládat evangelia na slovanský jazyk. Císař Michal III. odevzdal jim pro Rostislava list, v němž pravil: „Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tj. slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší a čestnější nad zlato a stříbro a drahé kamení.“
Na Východě se rozumělo samo sebou, že každý národ potřebuje písemnictví a bohoslužby ve vlastním jazyku. Tak byla vytvořena bohoslužba koptská, syrská, arabská, perská, arménská, gruzínská, gotská aj. Jiné poměry byly na Západě, kde Římané všude zaváděli latinské bohoslužby. Tak ani Němci zatím neměli bohoslužby a písemnictví ve svém jazyce, a proto se vůbec nezabývali otázkou slovanského písemnictví.
Konstantin a Metoději přišli na Moravu roku 863 (mnemotechnická pomůcka: o-še-tři) a přinesli s sebou první slovanskou knihu – překlad evangelií. Po příchodu přeložili v nejkratší době do slovanského jazyka i ostatní bohoslužebné texty a začali konat bohoslužby slovansky. Jejich jazykem byla staroslověnština neboli církevní slovanština. Základem bylo nářečí používané v okolí Soluně, ale tehdy se ještě slovanské jazyky tolik nelišily, takže byla staroslověnština srozumitelná i obyvatelům Velké Moravy.
Působení obou bratří bylo provázeno velkým úspěchem. Vedoucí osobností byl Konstantin, zatímco Metoděj přisluhoval a podroboval se mladšímu bratru jako služebník. Mnoho lidí se účastnilo jejich bohoslužeb a kázání. Moravané, dosud ne zcela oproštění od pohanských kouzel a rituálů, poznávali náboženství lásky k bližnímu.
Konstantin a Metoděj zřídili také školu pro výchovu slovanských kněží. Jejich prací byly ohroženy zájmy Východofranské říše. Zakrátko vypravil král Ludvík II. Němec proti Rostislavovi vojsko a Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat německým kněžím. Ti vytýkali oběma bratřím, že bohoslužbu konají slovansky a ne - jako oni - latinsky. Domnívali se, že bohoslužba smí být konána jen řecky nebo latinsky nebo hebrejsky, tj. v těch jazycích, v nichž podle evangelia Lukášova byl na kříži Kristově nápis „Král židovský“. Ale Konstantin se nedal zviklat ve svém způsobu misijní práce.
Za půl čtvrtého roku vychovali svatí bratři řadu moravských mladíků pro duchovní službu a bylo nutné postarat se o jejich rukopoložení (vysvěcení). Proto se vydali s těmito mladíky na cestu do Cařihradu. Odebrali se do Benátek, aby odtud lodí odjeli do Řecka. V Benátkách vzbudili pozornost místních duchovních. Ti se vrhli na Konstantina jako havrani na sokola (jak říká legenda) a útočili na něj slovy: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi nyní Slovanům sestavil písmena, kterých nikdo jiný před tím nevynašel, ani apoštolé, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, v nichž má Bůh býti oslavován, hebrejský, řecký a latinský.“
Konstantin odpověděl: „Což pak Bůh nedává padati déšť na všechny stejně? A slunce nesvítí stejným způsobem na všechny? A nevdechujeme všichni stejně vzduch? A vy se nestydíte stanovit pouze tři jazyky, ostatní pak národy a plemena odsuzujete k slepotě a němotě? Řekněte mi, zda chcete Boha dělat nemohoucím a slabým, jako by to nemohl dáti všem národům, anebo závistivým, aby jim toho nepřál?“ Uváděl jim i citáty z bible na podporu svého stanoviska.
Z cesty do Řecka nakonec sešlo, protože bratři obdrželi pozvání papeže Mikuláše I., který jim vzkázal, že je touží spatřit. Bratři vyhověli jeho pozvání. Římský papež byl pro ně prvním patriarchou křesťanské církve a biskup cařihradský druhým. Křesťanská církev tehdy ještě nebyla rozdělena na katolickou a pravoslavnou. Mezi Římem a Cařihradem byly stálé styky i přes určité neshody.
Téměř současně s pozváním Mikuláše I. došla do Benátek i zpráva o jeho smrti. Jeho nástupcem byl Hadrián II. Výpravě z Velké Moravy vyšel ve slavnostním průvodu vstříc, jistě též proto, že bratři s sebou nesli ostatky sv. Klimenta. Papež Hadrián II. vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou, sám položil slovanské bohoslužebné knihy na svatý prestol ve chrámě Panny Marie a Jesliček a byl přítomen slovanským bohoslužbám, jež konal Konstantin za zpěvu slovanských žáků.
Během pobytu v Římě Konstantin vážně onemocněl. V řeckém monastýru, kde bydleli, přijal mnišství a jméno Cyril a za padesát dní nato zemřel ve věku 42 let. Byl pohřben v Římě ve chrámu sv. Klimenta. Když se mu Metoděj krátce před jeho smrtí svěřil, že se leká bojů, které ho očekávají, a že pomýšlí na tichý život v monastýru, prosil ho Cyril, aby neopouštěl moravskou misijní práci a dokončil brázdu, kterou dosud společně orali.
Papež vysvětil Metoděje na biskupa a vytvořil mu biskupství tím způsobem, že obnovil bývalé biskupství sremské, které mělo sídlo ve Sremu (nynější Sremská Mitrovice v Srbsku). Papež vytvořil z Moravy a Panonie církevní provincii, která měla spadat pod sremské biskupství.
Metoděj se vrátil na Moravu, kde mezitím proběhly velké změny. Svatopluk, synovec knížete Rostislava, se spojil s Franky, aby mu pomohli získat vládu nad Velkou Moravou. Rostislava nechal zajmout a předal jej do franské říše, kde byl Rostislav oslepen a uvězněn. Svatopluk se stal knížetem Velké Moravy a uznal nadvládu Franků.
V zemi získali velký vliv němečtí kněží, kteří vytýkali Metodějovi, že se vetřel do území příslušejícího pod pravomoc německých biskupů. Metoděj byl v prosinci 870 povolán do Řezna a souzen třemi biskupy.
Traduje se, že biskup Hermanrich pasovský přišel k tomuto církevnímu soudu v jezdeckém oděvu s bičem v ruce a hnal se na Metoděje, aby ho udeřil do tváře. Metoděj a jeho učedníci byli odsouzeni a uvězněni. Jeden z učedníků uprchl koncem r. 872 nebo začátkem roku 873 ze žaláře a podal zprávu papeži Janu VIII. Papež přikázal Metoděje propustit na svobodu a biskupové se měli za trest zdržet tak dlouho bohoslužeb, jak dlouho byl Metoděj vězněn.
Ale zároveň poslal papež Metodějovi list, kterým zakázal užívat při bohoslužbách slovanský jazyk a připomenul, že bohoslužby se mají konat buď latinsky nebo řecky, „jak to činí církev Boží na celém světě“. Metoděj neuposlechl zákaz a konal i dále bohoslužby slovansky.
Metoděj budoval na Moravě slovanskou církev, ale kníže Svatopluk nechápal výhody samostatné církve pro svoji zemi a upřednostňoval na svém dvoře latinskou bohoslužbu. Svatopluk v té době sice už nepodléhal východofranské říši, ale ponechal si na svém dvoře německého kněze Vichinga a benátského kněze Jana.
Tito kněží si získali Svatoplukovu přízeň také shovívavostí k jeho pokleskům. Zatímco Metoděj považoval za svou povinnost napomínat Svatopluka, aby zachovával manželskou věrnost, Viching a Jan knížete omlouvali a prohlašovali napomenutí Metodějovo za drzost a urážku panovníka.
Benátský kněz Jan podal roku 879 u papeže stížnost, že Metoděj hlásá víru, která se liší od učení římské církve, a že mši slouží v barbarském, tj. slovanském jazyku. Papež Metodějovi nařídil, aby přišel do Říma za účelem zjištění, co je na stížnostech pravdy.
Podle názoru německých kněží učil Metoděj odlišnou víru než oni, protože nechtěl vložit do vyznání víry slovo „Filioque“. Ve Španělsku a Franské říši se totiž od roku 589 postupně rozšířilo učení, že Duch svatý pochází od Otce i Syna (ex Patre Filioque), a proto bylo vyznání víry doplněno slůvkem „Filioque“ (Syna). Podle původního nicejsko-konstantinopolského vyznání víry pochází Duch svatý pouze od Otce. Východní církev odmítala a dosud odmítá toto vyznání jakkoli měnit a ani Metoděj nechtěl provádět žádné změny.
V té době ještě ani v Římě nebylo užíváno vyznání víry se vsuvkou Filioque. Sám papež Jan VIII. psal cařihradskému patriarchovi: „My nejen toho (tj. „Filioque“) nevyslovujeme, ale co více, ty, kteří ve svém nerozumu první se opovážili to říci, odsuzujeme jako převratitele nauky Pána Krista i svatých otců, kteří nám na sněmech svěřili svatý symbol, a stavíme je do jedné řady s Jidášem.“ Proto papež shledal Metoděje pravověrným.
V otázce bohoslužebného jazyka dovedl Metoděj přesvědčit papeže o správnosti svého stanoviska. Papež schválil slovanskou bohoslužbu s tím, aby evangelium při ní bylo zpíváno nejdříve latinsky a pak teprve slovansky. Pro Svatopluka měla být sloužena mše latinská, když se mu více zamlouvá než slovanská.
Spolu s Metodějem jel do Říma i německý kněz Viching, jenž tam byl vysvěcen na biskupa. Než se Metoděj vrátil s papežovým listem schvalujícím slovanskou bohoslužbu na Moravu, dorazil už ke Svatoplukovi Viching s jiným údajně papežovým listem, který slovanskou bohoslužbu zakazoval.
Znepokojený Metoděj poslal papeži zprávu a prosil o vysvětlení. Po určité době přišla odpověď, že papež žádný jiný list neposílal. Tuto odpověď přečetl Metoděj ve shromáždění zástupců moravského lidu. Tak byl Viching donucen odejít z Moravy a odebral se patrně k východofranskému králi Arnulfovi. Metoděj poté odcestoval do Cařihradu na pozvání císaře Basila I. Makedonce.
Když se vrátil na Moravu, přeložil Metoděj do slovanského jazyka zbývající části bible, vyjma knihy makabejské. Metoděj vzdělával žáky, zvolil svého nástupce a roku 885 zemřel. Krátce předtím se stal Svatopluk vazalem východofranské říše.
Hned po Metodějově smrti pospíšil Viching za souhlasu Svatopluka do Říma. Nový papež Štěpán VI. (V.) poslal po něm na Moravu list, kde zdůrazňoval nutnost víry, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, určil Vichinga za správce moravské církve a přísně zakázal slovanskou bohoslužbu. Učedníci Metodějovi prohlašovali, že rozhodnutí papežovo považují za nesprávné.
Svatopluk na to řekl, že sám nedovede rozeznat lživého učitele od pravověrného a že dá tomu za pravdu, kdo bude přísahat, že jeho víra je pravá. Vichingovi příznivci odpřisáhli, dříve než Svatopluk dořekl, což vedlo k podezření, že s nimi byl předem smluven.
Metodějovi žáci byli pozavíráni do vězení a vyvedeni za hranice země. Odebrali se k jižním Slovanům, kde položili základ samostatného kulturního života Bulharů a Srbů. Na Moravě zavládla latinská církev až do zániku velkomoravské říše kolem roku 905.
V následujících staletích se římská církev nadále stavěla proti bohoslužbám v národních jazycích. Když kníže Vratislav II. požádal roku 1080 papeže Řehoře VII., aby schválil v Čechách všeobecné konání slovanské bohoslužby, odpověděl papež: „Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k slavení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby všem bylo zjeveno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl.“
Slovanské bohoslužby se udržely v Chorvatsku, ovšem i tam musely čelit zákazům. Roku 1248 povolil papež slovanské bohoslužby v biskupství senjském na dalmatském pobřeží. Město Senj navštívil mladý Karel IV. a byl natolik zaujat slovanskými bohoslužbami, že je chtěl obnovit i v Čechách. Podařilo se mu pak získat povolení k založení Emauzského kláštera.
Slovo „Filioque“ zůstává jedním z nejdůležitějších bodů, které dodnes rozdělují katolickou a pravoslavnou církev. Od roku 1014 je pro celou katolickou církev závazné, že Duch svatý vychází od Otce i od Syna, zatímco pravoslavná církev trvá na původním nicejsko-konstantinopolském vyznání, že Duch svatý vychází pouze od Otce. O tomto tématu se vedou teologické diskuse.
Katolická církev připouští vyznání víry v řečtině bez Filioque, v latině a národních jazycích se obecně užívá verze s Filioque. Zde se můžeme dočíst o dokumentu z Říma z 13. 9. 1995, který se snaží smířit pozice katolické a pravoslavné církve.
Dana Mentzlová
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)