Hagia Sofia křesťanská svatyně čili chrám Boží Moudrosti

Hagia Sofia křesťanská svatyně čili chrám Boží Moudrosti byla přebudována na mešitu podle jejího vzoru se začaly stavět další mešity nejdříve ve městě a později v celé osmanské říši. Hagia Sofia (řecky Ἁγία Σοφία, turecky Ayasofya) čili chrám Boží Moudrosti je byzantský chrám z let 532-537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrání kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě. Křesťanské období Hagia Sofia byla postavena na popud byzantského císaře Justiniána, a to na místě, kde stály již dříve dva basilikální chrámy Boží Moudrosti (řecky sofia) z let 335 a 415. Architekty stavby byli Isidor Mílétský a Anthémios z Trallu a byla vysvěcena 26. prosince 537, na vnitřní výzdobě mozaikami a freskami se pracovalo dalších více než sto let. Dodnes je nejvýznamnější památkou byzantské architektury, symbolem celého Istanbulu. Již roku 558 se její kupole při zemětřesení zřítila, další zemětřesení v letech 989 a 1346 neměla tak ničivý účinek. Chrám byl v této době také sídlem konstantinopolského patriarchy. Po dobytí Konstantinopole 4. křížovou výpravou byl chrám Boží Moudrosti sídlem latinského patriarchy konstantinopolského Islámské období Byzantská říše postupně ztrácela svůj vliv, až byla roku 1453 zcela vyvrácena Osmany, kteří dobyli za vlády sultána Mehmeda II. Konstantinopol. Hagia Sofia byla přebudována na mešitu, figurální křesťanské mozaiky byly zakryty. Chrám se stal hlavní – nyní již istanbulskou mešitou, podle jejího vzoru se začaly stavět další mešity nejdříve ve městě a později v celé osmanské říši. Roku 1934 nařídil Mustafa Kemal Atatürk, tehdejší prezident Turecké republiky, že Hagia Sofia bude sekularizována a přebudována na muzeum. V roce 1993 inspekce UNESCO zjistila chátrající stav budovy, takže byla podniknuta rekonstrukce. Podle Wikipedia

Flugkorridor

Flugkorridor, letový prostor, tunel

VZPOMÍNKA: Dům potravin

Někdy ke konci války zasáhla spojenecká bomba rohovou budovu Václavského náměstí čp. 813, zrovna tak jako bývalý dům módy.

Mezi lety 1954-57 zde architekti Max Gronwaldt a J. Chvatina postavili budovu, kde se uchytil bývalý Dům potravin. V té době mi bylo 12 let. Dochodil jsem v klidu školu, aniž bych tušil, že tento nový roh Václavského náměstí bude můj osud a uvede můj život tím směrem, kterým se dal. Vychodil jsem základní školu a pak se přihlásil na hotelovou, ale protože jsem neměl správný dělnický profil, povídal školník, co seděl v komisi, která určovala osudy mladých lidí, že půjdu na kuchaře. A bylo to. Ani mne neudivovalo, že školník v té komisi seděl, bylo nám tenkrát jasné, že je v KSČ. Místo jsem našel v hotelu Moskva, ale ještě před nástupem jsem byl přesměrován do Domu potravin. Moje sestra totiž dělala v Jindřišské ulici na ústředně a tam měli uklízečku, která vedla domácnost panu Janovskému, jež byl v Domě potravin provozní. Toho roku vyšlo vládní nařízení, že i výběrové podniky musí vzít mladé lidi do učení. Vedení tehdy hledalo spolehlivé učedníky, což znamená, že děti z kapitalistických rodin měly přednost! Abychom si objasnili ty výběrové podniky. Restaurace byly, jak známo řazeny do čtyř kategorií. Od první cenové skupiny do čtvrté. Nad těmito podniky trůnily restaurace výběrové, které měly mimo jiné i tu výsadu, že si kuchaři psali na pokrmy vlastní normy. Nevařili jsme tedy podle norem státních. První den mne přivítal pan šéf, zasloužilý kuchař Jiří Hlávka. Byl to šéf přísný, ale velice spravedlivý. Na studené kuchyni trůnila zasloužená salátka paní Kramperová, která seděla ve vedení podnikové KSČ, a kryla tím panu Hlávkovi záda, protože ten o komunistech neměl valné mínění. Věhlasné herečky a herci si v kuchyni podávali dveře, poznal jsem tam Vlastu Buriána i fousatého Waldemara Matušku. Chodili si osobně objednávat studené mísy a dárkové koše. Dostali vždy pohoštění a já si pamatuji, jak salátky padaly do mdlob z toho, že Matuškovi zůstal viset hrášek ze salátu ve vousech. První moje práce, kterou jsem dostal, bylo oloupat pytel cibule. Tato činnost se odbývala v černé kuchyni, což byla místnost, kde se myly hrnce. Tady seděla na dvou židlích tlustá paní Bláhová a nedělala nic jiného, než loupala brambory. Jedině když byla schůze KSČ, si musela odskočit. Vrhla na mne pohled a pravila: „Ty jsi Valeš, že? Já oťukávala vejce ve velkoobchodu tvého otce!“ Když jsem se o této dámě zmínil doma, bylo mi řečeno že ano, že u nás pracovala a její manžel také, ten stále seděl ve sklepních bazénech a nakládal a následovně vybíral vejce z vápna, to podle roční doby. Když došlo k znárodnění, byl členem komise, která otci vše ukradla. Dům potravin byl exklusivní podnik, kde si tenkrát vláda objednávala rauty na Hrad, do Černínského paláce a mnohem více. Aniž bych to tušil, dostalo se mi zde nadprůměrného vzdělání. V roce 1968, převzal pan Janovský vedení jednoho podniku ve Frankfurtu nad Mohanem. Postupně si tam volal na výpomoc všechny kuchaře a salátky, i moučníkářku paní Vavrousovou. V té době má máti a můj mladší bratr žili již dva roky v Heidelbergu. Já s emigrací nijak nespěchal, protože jsme měli Pražské jaro a to byla doba k zamilování. Když se pan Hlávka společně s paní Kramperovou vrátil z Frankfurtu, vzal si mne stranou a řekl: „Arnošte, příští týden jsi na řadě ty!“ a věnoval mi můj první, vlastní kuchařský nůž. Měl jsem pocit, že se mu zalesklo v očích, ale nevšímal jsem si toho. Tenkrát se stejně dost často veřejně plakalo. Do té doby to však byly slzy štěstí. Nemohl jsem tušit, že ho má matka ve Frankfurtu navštívila a orodovala, aby mne nechal také vyjet. Jel jsem tam na čtrnáct dní a jako první jsem navštívil svou rodinu v Heidelbergu. Máti se ptala, zda na Západě zůstanu, a já se jí smál, řka, že teď to již nemáme zapotřebí. Třináctý den mého pobytu ve Frankfurtu měl datum 21. srpna 1968! Pan Janovský za mnou přišel do sklepa, kde se nacházela kuchyň, a plačíc mi přinesl tu novinu: Varšavský pakt napadl naši vlast. A tak jsem se nevrátil. Můj první dojem ze Západu mne trochu zklamal. Tak primitivní kuchyň, která se tenkrát v Německu vařila, jsem nepoznal. Žádný z produktů v potravinářství mne neohromil. Vše jsem znal, zásluhou učení v Domě potravin. Tak ošklivé město, jako byl Frankfurt, jsem ještě neviděl. Proti Praze to byla vesnička.... Tak počala má emigrantská kariéra, která měla trvat čtyřicet let.

Arnošt Valeš

Vzpomínky.

Někde v našem mozku, v srdci, snad i v břichu jsou uchované. Čím jsme starší, tím větší možnost má naše vědomí na výběr, aby ve vteřince učinilo rozhodnutí, jak v dané situaci reagovat. Těmto knihovnám v nás se říká podvědomí. Podvědomí nemohou lidé ovládat, je to něco, co běží bez naší vůle. Pak máme někde v hlouby uschované vzpomínky na nekonečné množství příhod a příběhů, které občas vyplavou na povrch nějakým impulsem. Mě stačí projíždět krajem kolem Würzburgu, kde je vidět červený pískovec a v tu ránu se vidím nad propastí Gran kaňonu, v Americe. Tak to funguje u každého z nás. Někdy si někdo jiný pamatuje příhodu, do detailů nám ji vypráví a my si nemůžeme vzpomenout. Prostě jsme to zapomněli. Vzpomínky jsou ovšem částí naší osobnosti. Nemít žádné by znamenalo, že bychom byli někdo jiný. Náš obličej, naše otisky prstů i novodobé DNA z nás dělá to co jsme: dobří či špatní lidé, přátelé, manželé či manželky, děti či vnoučata. Nejvíce se nám do pamětí vrývají vzpomínky obrazové. Proto lidé po staletí malují, kreslí a v dnešní době fotografují. Vzpomínky nám dávají možnost důkladně promýšlet budoucnost. Nad její logičností však často zapláčeme, říká se, že jsme nepoučitelní. To však neznamená, že jsme se vzpomínkami nekomunikovali. Jednoduše jsme vzali z mnoha možností co nám naše sbírka zkušeností nabídla to špatné rozhodnutí. Snad v každé písni se zpívá: až budu stár, tak budu vzpomínat…. Proto si myslím, že není chybou občas si připamatovávat, co jsme prožili. Tyto střípky jsou studánky našeho života, jsou hvězdy noční oblohy, naší duše….

Super triky Servalů

Tato zvířátka jsou skoro neviditelná. Přestože patří k málo druhům, jejichž existence není ohrožena, fotografie pořízené v divočině jsou velkou vzácností. Mezi fotografy platí jako velké štěstí dostal servaly před čočku, jejich mláďata však absolutně nemožné. Tento fotograf měl štěstí- mohl je filmovat skoro dvě minuty. Pozornosti matky totiž neujde skoro nic. Žádný zvuk, žádný pohyb. Rančeři si dělají legraci, když tvrdí, že jejich pozornost a opatrnost se dá srovnat s jakoukoliv tajnou vojenskou službou světa, ale něco na tom bude. Dokáží přivést na svět řadu vrhů, aniž by to rančeři zjistili. Nejsou to jen tak nějaké kočky: v překladu slova serval by se jmenovali rysové, což je malý omyl avšak správným směrem. Jinak nemají s divokými kočkami nic společného. Dokáží štěkat jako teriéři, nebo švitořit jako ptáci. Mají řadu triků v hlavě. Nohy mají tak dlouhé, že docílí rychlosti 80km/h i více, dokáží vyskočit přes tři metry vysoko a chytit ptáky za letu, svýma velkýma ušima registrují kořist pod trávou savany a rychle ji vyhrabat ze země. Nebojí se ani vody, chytají úspěšně i ryby a jiné vodní živočichy. Mimo toho dokáží přežít skoro v každém klíma, potřebují pouze vodu a dostatek úkrytů. Patří nejúspěšnějším lovcům divočiny, 50 procent jejich útoků jsou korunovány úspěchem, u lvů a ve formaci smečky je to pouhých 30 procent. Rančeři tvrdí, že i jejich plachost je pouhá taktika. Ve skutečnosti se chystají převzít vládu nad savanou, což je trochu přehnané. Myslivecká latina….

Šťastný princ

Jako následovník trůnku bude Harry Wales věčně na druhém místě. V srdcích poddaných se však udála mocnářská změna: princ Harry je momentálně nejoblíbenější člen britské královské rodiny. Právě se vrátil ze své první státní cesty z pověření britského dvora.
Mejdany, alkohol, milostné dobrodružství, všude mobily s kamerami, to bylo donedávna téma tisku. Vždy se psalo o ohromných skandálech. Že udělal maturitu se samými jedničkami, že dostal medaili za statečnost, že je jeden z nejlepších co-pilotů v bojovém vrtulníku, to vše je nedůležité. Princ Harry byl příšerný sen královského domu. Mohl se proti tomu bránit, mohl svůj život změnit! Místo toho se rozhodl, že bude jednoduše šťasten. Že se bude neustále usmívat. Zrovna jako jeho matka. Výsledek? V aktuelních průzkumech docílil 27-letý princ Harry špičkové hodnoty. Žádný z královské rodiny není tak srdečný, otevřený, autentický, jednoduše cool!
Jamaika vyžaduje nezávislost od Crommonwealth. Harryho první státní návštěva, poslanství Anglické Koruny, se proto točí kolem jedné otázky: jak dobýt ostrov? Jeho bratr by vše zařídil s železnou etiketou a strohým protokolem. Místo toho Harry dorazil na ostrov v tričku, objal premiérministryni, dal jí dvě pusy na obě tváře. Potom tančil s vdovou po Bob Marley reggae a na pláži hrál rugby se sirotky. Mimo program navštívil dětskou nemocnici: "Moje matka slíbila oficielní návštěvu, avšak již to před smrtí nestačila!" řekl. A nezávislost? Na tu se v jásotu Jamaičanů a očarování mladým princem zapomnělo!
Číslo jedna, dvě a tři následovníků anglického trůnu byli v armádě. Avšak jen jeden byl ve válce, jen jeden se oblékl do maskáčů: "Nestal jsem se důstojníkem, abych seděl doma na zadku a moji kamarádi riskovali své životy", řekl kapitán Harry Wales. V roce 2007 šel do Afghánistánu. Když se vrátil, počal sbírat peněžní dary pro raněné a pozůstalé. Více jak tři milióny liber dal do kupy. Ještě v tomto létě ze vrátí na frontu, tentokrát v Apache, bojové helikoptéře. Je to plnění povinnosti, nebo show? Obojí, nechali se slyšet jeho nadřízení: "Wales je nejlepší svého ročníku! A pro nepřítele to bude dobrá show!"
Ústava nemá pro druhého následovníka trůnu žádnou úlohu, avšak život ano. Harrymu bylo dvanáct když jeho matka zemřela. Nikdo netrpěl její smrtí více než on. Nikdo neudržoval vzpomínku na ni tak důstojně jako on. Harry je patronem mnohých ochranných organizací a staví se více jak ostatní členové královské rodiny do jejich služeb. Navštěvuje aids sirotky v Leshoto, sbírá peníze pro chudé, nebo pracuje na farmách v Africe. "Dělám to, co by si matka ode mne přála!" Jeho životní cíl je následovat Dianu a stát se králem- králem srdcí!

Kurz malování

Vesnička

Na návsi

U potoka

Lávka

Dům u jezera