Dienstag, 31. August 2010

Kněžna na koni.




Od útlého dětství jsem s ní žil. Měla něco, co mne neustále přitahovalo. Stále jsem pozoroval ty psy, které se kolem ní seběhli, toužebně hledíc do tváře své paničky, později jsem si počínal všímat útlého, jakoby vznešeného těla ženy sedící na koni, tenkrát vznešeným ženským posedem.
V rodině se tradovalo, že to byl obraz koupený na Mníšeckém zámku v době, kdy komunisti takové věci prodávali. Více méně pravděpodobně do vlastní kapsy. Skutečný původ obrazu mne nezajímal, pro nás nesčetné obyvatele domku u potoka to byla hraběnka z Mníšku.
Mezi tím, co obraz stále visel na svém místě a zřejmě se o běh doby nezajímal, přihodilo se v mém životě mnohé: vyučil jsem se, emigroval, oženil se a pak jednoho dne jsem potkal lásku mého života.
Byla to žena svěží štíhlá a měla jakousi aristokratickou buňku ve svém chování, vystupovaní, ve svých pohybech. Navíc mi připadala velice povědomá. Okolnosti zapříčinily, že jsem věděl naprosto přesně, že jsem ji v dosavadním životě nepotkal.
Až jednou, při jedné ve nespočitatelných šťastných chvilkách, mi přišlo si vzpomenout na obraz z domu mého dětství. Neuvěřitelná podoba byla mezi ženou na koni a mou láskou.
I svěřil jsem se Aničce o svém poznání. Smála se a jen tak aby se nekončil hovor, chtěla vědět odkud že je ta kněžna. Z Mníšeckého zámku! Tu se počala má láska smát, až měl pocit, že jsem něco zoral.
Čemu že se směje, chtěl jsem vědět. No já se směji jen tomu, protože můj dědeček měl v občance poznámku: odložené dítě hraběnky z Mníšku.
Neuvěřitelné, později jsem sám onen občanský průkaz držel v rukou a onu úřední poznámku četl.
V rodné vsi, kde si moje máti koupila v po komunistické době domek, jsme jeden čas chodili do hospůdky. Sedal tu nějaký Freda o němž se vědělo, že jeho předek byl také odložené dítě Mníšecké hraběnky. Měl podobné rysy obličeje jako Anička a dokonce na stejném místě pihu krásy. A tak se potomci oné veselé kněžny setkali, poznali a již oba loví ve věčných lovištích…..

Mittwoch, 25. August 2010

Před časem jsem začal mít mírné zdravotní problémy.

Šel jsem tedy na vyšetření, protože mé podezření padalo na jedno z x klíšťat, která jsem kdy měl – skoro jsem si byl jistý, že mám boreliózu, všechno tomu nasvědčovalo. Bohužel, borelióza to nebyla.

Seděl jsem v té čekárně a čekal na výsledky už druhého odběru krve a modlil se, jenom ať tu borélii nemám. Čerstvě po odoperovaných mandlích jsem si neuměl moc dobře představit, že bych si na nemocniční prostředí měl zvykat více.

Sestra mě vyzvala ke vstupu do ordinace s nevídaným úsměvem a naprosto přesně v domluvený čas . V duchu jsem si liboval, jak to dobře začíná. I doktor se se mnou pozdravil velmi srdečně, usadil mě naproti sobě, vytáhl složku s lejstry, otevřel ji a jakoby ji viděl poprvé se na své otáčivé židli začal houpat, listuje lejstry tam a zpět.

Další vyšetření už probíhalo na onkologii a tamtéž následně i léčba. Nechci zde psát o diagnóze ani o stavech po chemoterapiích, nýbrž o lidech a jejich proměnách, které umí způsobit snad jedině zlá nemoc.

Vždy jsem si říkal, jaké to asi musí být, když sedíte v té ordinaci a snese se na Vás hrozivá diagnóza. Ještě před minutou byste se zapřísahali, jenom ať nemáte boreliózu; a najednou byste dali všechno, co máte, aby to borelióza byla. Zpětně mi došlo, kolikrát dřív už jsem se cítil divně, že kdybych byl vůči sobě víc pozorný, jistě bych si něčeho musel všimnout dřív. A první výčitky na sebe nenechají dlouho čekat.

Proč jsem já vůl kouřil, proč jsem se nedokopal ke zdravému stravování, proč žiju ve městě a ne někde na venkově, proč jsem k doktorovi nepřišel dřív… protože doktoři rádi poznamenají, že kdyby se za nimi přišlo dřív, mohlo to být všechno snazší.

Pak vám dojde, že to vlastně ještě nikdo neví, že s tím musíte seznámit nejbližší, rodiče, příbuzné, přátele… řeknu vám, sdělovat svou diagnózu mamince, to je hodně velký sousto. Nikdo nevidí rád svou mámu zdrcenou, smutnou, vyděšenou, ale hlavně totálně bezradnou. Tohle už nejsou příušnice, horečka, angína… ani milion maminčiných zábalů a čajů a léčivých doteků vám nepomůže, i když úlevu jistě přinesou….

Ale nemáte příliš času zabývat se sami sebou, protože ihned záhy se rozběhne kolečko vyšetření, podvyšetření, dovyšetření a nastoupí se léčba. Ta je sama o sobě snad ještě děsivější, než nemoc, kterou zatím prostě necítíte natolik,abyste ji byli schopni rozlišit od obyčejné mírné nevolnosti, spojené s bolestmi v krku. Ani nevíte, že jste je měli někde v paměti uložené, každopádně vám z ní začnou vyskakovat neuvěřitelně detailní scénky z různých filmů, v nichž se rakovina objevuje. Přesto ani v nejmenším netušíte, co vás skutečně čeká, ale je vám to upřímně celkem jedno, protože další a další vyšetření potvrzují tu nejhorší možnou variantu: přišel jste, milý člověče, příliš pozdě, ale zkusíme, co se dá dělat.

To dostanete skutečně strach. Takový ten paralyzující… takový ten strach, co vám nedovolí myslet na nic jiného. Strach o sebe. A ten se může projevit všelijak, třeba tím, že se začnete od ostatních vzdalovat… že si kolem sebe vytvoříte hradbu, ve které – aniž byste si to uvědomovali – je vaším cílem uměle se izolovat od lidí, kteří vám přitom chtějí pomoci a rozvinete sebelítost do netušených tvarů. Přitom za to, že se litujete, se zpravidla i nenávidíte. A než se nadějete, máte z toho v hlavě s prominutím „nasráno“. Mozek začne panikařit. Předhazuje vám jednu myšlenku za druhou, je plný falešných ohledů – nechce, aby vás někdo litoval, nechce, aby s vámi měl někdo starost, nechce, aby se kvůli vám někdo trápil… mozek se zkrátka v takové situaci dokáže chovat jako skutečný idiot.

V době, kdy se to o vaší diagnóze rozkřikne (a ono se to rozkřikne, i když každého, komu se svěříte, výslovně požádáte, aby si to zatím nechal pro sebe), se roztrhne pytel s esemeskama, mailama, telefonátama. Z téměř každého kontaktu s lidmi vzejde nějaký tip na léčitele, kartářku, bylinkové čaje, rodinné konstelace, modrou alfu, indiánskou saunu…. Téměř každý z těchto kontaktů se může spolehnout na pověst, která ho předchází: vyléčil i Havla, pomohla i Zagorce, chodí za ní Halina, léčí na dálku, léčí přes kameny, léčí dotykem, léčí bezdotykově, léčí za 500 na hodinu a hodina u něj trvá 30 minut….

V čekárně na vás pro změnu útočí spousta plakátů, nabízejících Ovosan – český preparát, vyráběný mj.z vajec, který na letácích působí dojmem, že bez něj vám bude mnohem hůř. Začínáte si zvykat na to, že se po vás najednou chtějí velké peníze: onemocněli jste, tak plaťte! Řekl bych, že kdyby na Homolce v onkologickém oddělení visely plakáty s Harry Potterem místo těch s Ovosanem, bude to vůči pacientům jistě poctivější.

Ve vašem životě se objeví dosud neznámá kategorie známostí: spolupacienti. Sedíte v té čekárně a s každou další návštěvou si všímáte lidí víc a víc… jak komu slízají vlasy, jak si paní jedno obočí dnes namalovala o centimetr výš, než druhé, jak ten malej kluk podivně rychle tloustne v tváři, jak ten pán, co se tady posledně pozvracel, už neudělá ani krok. Ale taky potkáte pár takových, co už chodí jen na kontroly a těm, při nejlepší vůli, se neubráníte nezávidět. Jelikož jsou to ale „spolupacienti“ – i když bývalí – vědí, čím si procházíte. Nikdo mě neuměl dodat tolik síly a podpory, jako právě vyléčení.

Když už to vypadalo dost beznadějně, potvrdil se předpoklad, že bez známých a peněz se dnes nedá prakticky ani uzdravit. Donese se k Vám informace o probíhajících klinických testech nového léčebného preparátu, který je přesně konstruován na ten typ nemoci, kterou máte. Jste, po tom všem, už nedůvěřiví, ale když vám několik lékařů nezávisle na sobě potvrdí, že ten preparát vypadá skutečně nadějně, začnete po něm toužit. A pokud za něj nezaplatíte – řekněme půl milionu – tak po něm budete toužit marně. Pojišťovny logicky zatím neschválené léky neproplácejí, a to ani v takových případech, kdy je tento lék poslední možností, jak zkusit pacienta zachránit. A slyšíte, kolik statisíců už spolykaly léčby jiných pacientů.

Pokusíte se o dané léčbě získat maximum informací, a když máte jistotu, že se nejedná o podvod, začnete shánět prachy. Něco máte naspoříno, tak po tom se zapráší. Něco dá rodina. Pak širší rodina. Pak přátelé. Jenomže „přátel“ tím okamžikem začne ubývat – a to je pro mě největší šok z celého dosavadního martýria: titíž, kteří se mohli přetrhnout s povzbuzováním a doporučováním různých alternativních způsobů léčby, se v okamžiku, kdy se řeč stočí na peníze, náhle propadnou do země a ta se po nich dokonale slehne. Především ti, kterým jste kdysi sami půjčili, se v tomto okamžiku doslova vypaří. Ti slušnější vám napíšou, že bohužel zrovna nemají ani vindru, i když by strašně rádi pomohli, protože si právě pořídili novou kuchyň… poděkujete a pak se ještě užíráte výčitkami, že jste je vůbec o tu pomoc žádali. Na druhou stranu se objeví i někdo, kdo vás téměř nezná, a od koho příjde zcela nečekaně úplně nezjištná pomoc – pomoc,díky které nezemřete.

Když se vám peníze sehnat podaří, máte zase výčitky vůči těm, co trpí stejnou diagnózou, ale nemají to štěstí, aby si mohli doplatit za účinnější léčbu, anebo nemají ty známé, kteří jim takovou léčbu můžou zařídit.

Svět se obrátí vzhůru nohama dřív, než si to stačíte uvědomit: najednou máte hlavu plnou příběhů jiných lidí… slyšíte, jak pán omdlel na ulici a po dvou hodinách ho probudil pohrdavý hlas postarší ženy, říkající svému choti „To je děs, za bílého dne…“, div si po něm, po „ožralovi“ neodplivla… začínáte pronikat do tajů černého humoru a čím víc se v něm zabydlujete, tím méně vám ti zdraví rozumí.

A samozřejmě to, co pro vás bylo důležité dřív, je dnes nepodstatné. Všechno je vlastně nepodstatné, jde jen o jedno: přežít, uzdravit se, nevzdat to. Naučíte se nevnímat lidi, o kterých si myslíte své. Třeba tady na blogu, všechny ty uboze zlé diskuze, útoky anonymů (nebo odhalených anonymů), všechny ty plivance, které na vás letí jen pro to, že píšete o svých názorech, se vám jeví být jedním z nejubožejších možných lidských projevů, které nemůžete nikdy pochopit.

Taky nechápete, proč se lidé hádají. Hádat se není totéž, co přít se. Hádka může vzniknout na konci nějaké diskuze, ale hádka, která diskuzi uvádí, je ryzí stupidita.

Vědomí konečnosti lidského života, ke kterému nemoc dopomůže dospět, je naprosto zásadním urychlovačem vývoje každé osobnosti. To je možná i důvod krize západní společnosti – vytěsnili jsme smrt z našich životů, tváříme se, jako by nebyla… staré a nemocné odsuneme do ústavů a nemocnic… už jen málo lidí umírá v klidu domova, obklopeni svými nejbližšími… odvykli jsme smrti a nepozorovaně se tak z našich životů vytrácí VĚDOMÍ VLASTNÍ SMRTELNOSTI. Vědět, že zemřeme, není totéž, jako si to uvědomovat, neustále, pořád. Optikou vlastní smrtelnosti se každý čin a každá situace zprůhledňují, člověk nad nimi dostává nadhled, umí líp rozeznat plevy od zrna.

Chtěl bych všem, které trápí nějaká těžce vyléčitelná choroba, říct: nevzdávejte to, nejste v tom sami! Ze všeho nejlíp léčí psyché… věřím, že bez ní ani sebelepší doktoři nic nezmůžou. Není to o tom tvářit se pořád optimisticky nebo si nepřipouštět realitu. Naopak: dopřejte si luxus zhroucení se, dovolte si prožít zdrcenost z lékařské zprávy, neskrývejte před svými blízkými ani své emoce ani strach a ani myšlenky. Nevzdalujte se jim, pomožte jim pochopit, kde se právě nalézáte. Nevyčítejte si hrubosti, jichž se můžete dopustit, až vám jednou rupnou nervy. Nic si nevyčítejte. Zkuste si z toho průšvihu vzít co nejvíc pro sebe, všímejte si, jak se vám mění úhel pohledu na různé věci, věnujte se jen a jen sami sobě, buďte sobečtí… a mějte naději, pořád.

I když se z toho vyléčíte, pravděpodobnost recidivy může být nepříjemně vysoká, ale ani když se vám nemoc vrátí, to není konec: vidím ty lidi kolem sebe. Jsou už třeba dvakrát uzdravení a vrátilo se jim to napotřetí, ale pořád žijí, jsou tady, bojují, nevzdali to. Vždy jsem měl k takovým lidem úctu. Od té doby, co jsem přistoupil k nim na „loď“, se ale hluboce klaním a v posvátné úctě jim DĚKUJU. Protože právě takoví bojovníci jsou pro nás všechny – i ty zdravé – světlem na konci tunelu. V nich je skutečná síla života. Bez jejich příkladu bych to nejspíš dávno vzdal.

Za co jsem ale svému onemocnění nejvíc vděčný, to je zostření hran, zvýšení kontrastu, umocnění nadhledu. Vnímáte nuance, které jste dřív nevnímali. A tak umíte od sebe rozlišit to, co dřív splývalo. Třeba lítost od soucitu. Lítost rád nemám (a zatím nikdo z pacientů, se kterými jsem se setkal), ale soucit ? Řeknu vám, není nic lepšího a nic silnějšího, než když je člověk soucitný. Možná se vám to tak teď nejeví… ale věřte mi, je to tak: soucítění je jednou z nejvyšších možných lidských kvalit.

Napsat o tom, co mě potkalo, jsem neměl vůbec v úmyslu. Raději píšu o krajině. Ale tak nějak jsem začal více „soucítit“ a chtěl bych tímto třeba jen jednomu náhodnému čtenáři, který taky bojuje o své zdraví, dodat trochu kuráže a povzbuzení, stejně jako se ho dostalo v obrovské míře mě. Věřím, že když si z některých situací (i nemocí) vezmeme poctivě pro nás to nejlepší (což může být zároveň i nejtěžší), ztratí svoji sílu a cesta k uzdravení se pootevře mnohem víc.

PŘEVZATO Z INTERNETU

Samstag, 21. August 2010

Spřádání plánů














Jak KGB změnila tvář Pražského jara


Podstatnou úlohu zde sehráli i zastánci zásahu proti Praze v sovětských ozbrojených složkách, v KGB, funkcionáři odpovědní za ideologii a v nemalé míře také odpůrci československých reforem v ostatních státech východního bloku. Reformní proces v natolik významné součásti socialistického tábora se podle historiků přímo dotýkal jejich zájmů a ohrožoval jejich pozice v celém systému.

Desinformační kampaň KGB
Rezidentury západoukrajinské KGB, napojené na 1. tajemníka ÚV Ukrajiny Pjotra Šelesta, informovaly již v počátcích Pražského jara sovětské vedoucí představitele o „buržoazní, anti-socialistické propagandě“ v Československu.

Obyvatelstvo západní Ukrajiny bylo podle těchto zdrojů infiltrováno československou „kontrarevoluční nákazou,“ což pro vůdčí politiky Ukrajiny a KGB znamenalo stav ohrožení. Vedoucí představitel KGB Jurij Andropov představoval tvrdého zastánce intervence proti Československu, ostatně své "ostruhy" si vysloužil již o deset let dříve při krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956, když sloužil jako sovětský velvyslanec v Budapešti.

KGB vysílala do Československa agenty převlečené za turisty, aby sbírali informace, ale také aby uměle vyvolávali provokace a občanský neklid proti komunistům a Varšavské smlouvě. KGB si zajistila předsrpnovou kolaboraci i celé řady vysoce postavených představitelů ČSSR.



Agenti převlečení za turisty

Své verze o dění v Československu ale přinášely také nižší články sovětské byrokracie. Například předseda výboru Státní bezpečnosti podléhající Radě ministrů ukrajinské SSR, podával pravidelně zprávy o síti neoficiálních spolupracovníků československého reformního hnutí na západní Ukrajině.

V mnohých dokumentech nalezených v ukrajinských archívech a zpracovaných Markem Kramerem píše již v raném období Pražského jara o antisovětských elementech a západních agentech převlečených za turisty, kteří auty překračovali státní hranice Československa a prováděli tu diverzní činnost.



Představitelé KGB operující na Západě podávali sice informace vyvracející vměšování CIA do Československa v období Pražského jara. Takové zprávy se však nedostaly dále než k Juriji Andropovovi. Cílem bylo posílit obavy, že Československo přejde na stranu NATO a spustí dominoefekt separatismu i v Sovětském svazu. Vše, co se nehodilo do tohoto konceptu, bylo likvidováno.

Obavy o odtržení Ukrajiny
Pro představu o charakteru informačních toků může sloužit rozsáhlá zpráva jistého A. Žabščenka, šéfa velitelství KGB ukrajinského výboru v Zakarpatské oblasti, adresovaná 1. tajemníku ukrajinské komunistické strany Pjotru Šelestovi. Jde o rozsáhlý soupis zásadně protisovětsky orientovaných vyjádření, které byly tajně zaznamenány agenty KGB mezi ukrajinským obyvatelstvem - hlavním motivem je nenávist vůči Rusům a komunistům a obdiv k událostem v Československu. Tyto svodky vyvolaly v Moskvě paniku. Nezáleželo už ani na tom, zda nebyly některé z nich zkreslené či vymyšlené.

"Šelest se velmi obával možného vzrůstu ukrajinského nacionalismu, zejména na západě země a také několikrát informoval Brežněva o vlivu antisocialistických, oportunistických a anarchistických elementů z Československa na ukrajinské intelektuály a studenty," píše Kramer. Zejména šlo o vliv československých médií, která se lehce dostávala přes společnou hranici na Ukrajinu.

Na základě Šelestových stížností sovětský vůdce Leonid Brežněv přednesl vedení KSČ při moskevském setkání v květnu 1968 soudružskou výtku, ve které zmiňoval, že noviny tištěné v Československu jsou čteny i sovětskými občany a informace v nich je mohou negativně ovlivnit.

Ne náhodou proto právě čelní představitelé sovětského vedení ukrajinské národnosti sehráli roli „jestřábů“ v Pražském jaru. Byli mezi nimi členové politbyra Šelest a Nikolaj N. Podgornyj, maršál Andrej A. Grečko nebo pražský ambasador Stěpan Červoněnko.

Dubček dezinformacím nepřikládal význam
Šéf KSČ Alexander Dubček označil Červoněnka za „hloupého a domýšlivého“, jak píše historik Jiří Hochman. Dubček si byl zřejmě již v roce 1968 vědom Červoněnkovy úlohy „páté kolony“ v ČSSR i jeho dezinformační úlohy ve vztahu k moskevskému vedení. Nepřikládal tomu však takový význam a spíše se spoléhal na to, že sovětské politbyro bude důvěřovat jeho vlastnímu trpělivému vysvětlování situace v Československu.

Šelest permanentně útočil proti myšlence demokratického socialismu a vyzýval ke zničení kontrarevoluce. Na oltář boje proti antisocialistickým elementům obětoval klidně i jednání SALT a uvolnění vztahů s USA. V rámci jeho prointervenční politiky argumentoval také tím, že „Spojené státy mají svých starostí dost a pravděpodobně nezasáhnou, kdyby Sovětský svaz začal jednat s Československem z pozice síly.“

V tomto směru ovlivnil i Brežněva, který svůj váhavý „proamerický“ postoj načas proměnil v odmítání smluvních ujednání s Američany. Postupem času se tak názory některých váhajících sovětských vůdců změnily. Většina byla poté přesvědčena o opravdové hrozbě Pražského jara a kvůli dezinformační kampani se postavila za invazi vojsk do Československa.

Freitag, 20. August 2010

Pocestný mořskou mlhou


Pocestný mořskou mlhou, z roku 1818 olej na plátně 98x74cm od Caspar David Friedrich

Bauhaustreppe


, (schody ve stavebninách) od Oskar Schlemmer z roku 1932 olej na plátně cena 2 miliony Euro

Povídá černoch bělochovi:

Povídá černoch bělochovi:
černý se my už narodíme,
černý jsme - ať je nám zima nebo horko,
černý jsme - i když je nám špatně a černý i umřeme.

Kdežto vy se narodíte růžový,
když je vám zima jste fialový,
když je vám blbě jste zelený,
když jste nemocný, jste žlutý,
když nemůžete dejchat, jste modrý,
když se vztekáte zrudnete
a teprve až mrtví máte barvu bílou.
Tak kdo je tu, sakra, barevnej !!! ??? !!!

Donnerstag, 19. August 2010

"Le Coquelicot"


(vlčí mák) od Kees van Dongen
Olej na plátně54,6x45,7 cm z roku 1919 cena přes
2 miliony Eur

Mittwoch, 18. August 2010

"Dům"


olej na plátne Arnošt Valeš z roku 1998

"Finka"


olej na plátne Arnošt Valeš z roku 1999

"Hodina Ypsilon"


olej na plátne ERNST WILHELM NAY z roku 1956 cena pul milionu Eur

Modrý most"


Olej na papíre z roku 1928 od PAUL KLEE cena 4 miliony Eur

ZIMA"


Olej na plátne, KAZIMIR MALEWITSCH z roku 1927 cena 40 milionu Eur

Toledo v bouri


1596 od Theotokopulos

"Procesí pod stromy"


olej na plátne od MAURICE DENIS z roku 1892 cena 3 miliony Eur

Montag, 16. August 2010

V létě,


od Pierre Bonnard
Z roku 1931, olej na plátně 220x154 cm cena více jak 5 milionu Euro

Procházka na pláži


od Joaquin Sorolla y Bastida z roku 1909
Olej na plátně 200x205 cm cena více jak 3 miliony Euro

Samstag, 14. August 2010

Tak se chová moudrá žena

Minulou noc šla naše 4 členná babská parta do nočního klubu kde byl pánský striptýz. Jedna z nás se chtěla vytáhnout před ostatními a vytáhla 200Kč, když nám přitančil jeden ze striptérů, olízla bankovku a přilepila mu jí na pravou půlku zadku. Další ji chtěla přebít a tak vytáhla z peněženky 500Kč, kývla na tanečníka a přilepila mu jí na levou půlku. To už třetí kámoška vytahovala tisícovku, a jak urvaná z řetězu kývala na tanečníka taky. Ten přibližoval velice vlnivými pohyby a už jsem se bála, kam mu jí
přilepí. Naštěstí se tanečník v poslední chvíli otočil a tak přistála tisícovka opět na jeho pěkném pozadí. Celkem jsem si oddychla, ale jen do chvíle kdy jsem si všimla, že tančí směrem ke mně a čeká, že ho taky odměním… Něco jako, teď jsi na řadě ty..a kroutí zadkem přímo přede mnou Bylo mi hrozně, veškerá pozornost baru směřovala na mě a všichni čekali, jakou bankovku vytáhnu a jestli přetrumfnu kamarádky. Tanečníkův zadek bankovkami se mi vlnil pře očima a já v kabelce šmátrala po peněžence. Co mám dělat?
Nejednou se ve mně probudila pravá žena! Vytáhla jsem svoji bankovní kartu,protáhla jsem ji mezi jeho půlkami vzala si těch 1700, otočila se a v klidu odešla!!!

Samstag, 7. August 2010

Soumrak trampingu?

Nedávno jsem na podobné téma odpovídal časopisu Instinkt. Vše se točilo kolem toho, že existuje pesimistický názor, že tramping jako takový pomalu a definitivně zaniká. A jak se k takovému názoru stavím já, trampský historik?

Úbytek trampů je vidět, ale to přináší dnešní uspěchaná doba. Na potlachy se jezdí auty (kde jsou ty naše vlaky plné kytar a zpěvu?) Takže se u větších potlachů dělají také parkoviště. Ono vše záleží na tom, jak si to kdo udělá. Pro tohle nejsou žádné zákony a my když jsme zakázali u posvátného ohně alkohol a napít se mohli kamarádi až po vyhlášení Volné zábavy, šlo to také.

Je pravdou, že tramping odjakživa sdružoval lidi všech různých odvětví dobrodružných a historických.Dnes, kdy už je to možné, se mnoho kamarádů odštěpilo, někteří se přidali k různým indiánským kmenům, další dělají manévry podle různých bitev od Občanské války v USA po Francouzko - Anglické období dobývání Canady, někteří žijí jako trapeři, jezdci Pony Expressu atd. Všichni ale vycházejí ze základů trampingu i skautingu.

V roce 1970, kdy se začal nedávno znovu narozený skauting znovu likvidovat, mnoho skautských vedoucích přešlo k trampingu, protože nás nemohl nikdo zrušit. Trampové neměli nad sebou hlavičku žádné organizace a tak ji nemohli utnout. Na konci roku 1989, jsme my trampové znovu pomáhali skautům vrátit se zpátky do života, při znovu založení skautingu. Musím říci po pravdě, že se mi (i když teprve nedávno), dostalo veřejného poděkování za pomoc při této práci od Chodovského skautského střediska Jestřáb. V zemích okolo nás i u nás, se napřed zrodil skauting a první trampové byli u nás ti, co z něho kvůli vojenské disciplině jeho zakladatele Baden Powella odešli. Začali si říkat "Divocí skauti" a chtěli žít a samostatně i rozhodovat o svém osudu bez příkazů, prostě chtěli svobodu! Svoboda lidí v trampském hnutí byla a je dodnes trnem v oku skoro každé naší vládě! Proto se o trampském potlachu, kde sejde na 500 lidí a na Československém potlachu i 1 700 lidí a kde se hraje zpívá a vypráví, vůbec mediálně nemluví a raději se v TV ukazují vrávorající nahluchlí tanečníci u Techna dupajících ve špinavé louce plné odpadků. Kdybych těmto redaktorům řekl, že slušný člověk nikdy neříká Čau, které je pro mne a mé kamarády urážkou a jako trampové se zdravíme Ahoj, asi by nechápali. Jak už kdysi řekl Bob Peterka, zvaný Hurikán: ""Tramping klade hlavní důraz ... na znalosti přírody a všech věcí s ní souvisejících, jako je táboření, samostatnost, družnost, sebekázeň a opravdové kamarádství, neboť tyto napohled prosté věci dávají základy povahy jednotlivce v dalším jeho konání."

Moderní technologie jsou příznačné době. Indiáni se dorozumívali kouřovými signály, 7. kavalérie trubkami a bubny, naši předchůdci v trampingu si do svých zálesáckých srubů už brali gramofony na kliku a zaváděli telefony a nová generace se domlouvá přes internet. Je mnoho kamarádů, kteří vyrazí na cestu a neberou si sebou ani mobil. Mobil však už začíná být nutností, protože může dojít k úrazu a jak přivoláte sanitku? Jinak je to s notebookem, ten si každý prohlédne až když se vrátí domů.
Kamarádi hlavně v USA, sledují naše počínání ve hře na demokracii a kolikrát mě překvapí takovými znalostmi, že je to až s podivem. I když jejich děti mají anglický jazyk jako svou novou mateřštinu, česky umí a jsou na svou zem stále hrdi. Dědové jim vysvětlují o co tady vlastně jde (o moc a o peníze) a oni to berou s humorem. Jsou to stále jejich kořeny i když daleko a za "Velkou louží". Občas sem přijedou a zavzpomínají si na mládí, - jak se zpívá v jedné trampské písničce - "Mládí, to naše zlaté mládí, zůstaň, škoda tě nastokrát."

Trampové nebyli nikdy počítáni a ani by s tím nesouhlasili. Je jich podle různých zdrojů (i v zahraničí) stále několik tisíc a i když se zdá, že je všem dnům konec, není tomu tak. 8. Celosvětový potlach bude 18. června 2011 na Icefield Brook v Britské Columbii. (Canada).

Kamarádi z Canady k tomu dodávají: "Potlach bude v nadmořské výšce přes 1000 metrů, v červnu tam ještě bude v noci pravděpodobně chladněji, a hlavně - počasí se může kdykoliv bez varování změnit. Přibalte si s sebou vhodné oblečení.
V okolí jsou vlci a medvědi grizzly. Nikdy nenechávejte jídlo v jejich dosahu.
Pokud půjdete někam na tůru, vždycky dejte někomu vědět kam jdete a kdy se asi vrátíte."

Podle mého názoru tramping nikdy nezanikne (je tady už přes 90 let), stejně tak jako nezmizí opravdové kamarádství a přátelství mezi lidmi. To je, jako kdyby jste tvrdili, že budou stále jen války a nikdy nebude mír. Bude nás sice méně, ale jsme vaše svědomí a vaše dobré já! Zatím co vy se budete hnát za penězi, (kterých stejně neužijete ve zdraví, to si na té cestě zničíte), my budeme stát před svou vlajkou se vztyčenou hlavou sice bez peněz, ale bohatší čistým svědomím.

Opravdoví trampové nikdy neberou drogy, to jsou jen berle pro rozmazlené slabochy, kteří se nedokáží postavit na vlastní nohy! Mladší generace by měla vědět, že trampové považují narkomany za zbabělce a ubožáky, které ovládá už jen touha sehnat další dávku. Hodně narkomanů se odvolává na to, že my trampové zase pijeme alkohol, ale většina z nás se napije z radosti při dobré muzice a po příjezdu domů z vandru znovu dokáže žít svým běžným životem. Tohle "feťáci" ale už nedokáží! My pak můžeme být jenom ochraptělí, protože naše trampské písničky zpíváme všichni i ti co nemají hudební sluch.

Mnoho mých dobrých kamarádů už bohužel odešlo na nebeské pláně a nová generace má jiné problémy a starosti. Přesto podle mne, Tramping nezahyne, jenom kamarádi odcházejí! Tramping není móda, je to jen určitý způsob života! Ale i přesto, nebo proto, že už nás není tolik, (věřím, že se slušní lidé po čase znovu mezi nás vrátí), musím říci -
"Byl to krásný život!"

Frank. (66 let.)

Donnerstag, 5. August 2010

Hudba: ptačí Sinfonie.

Jihoameričtí Střízlíci jsou mistři pěveckého chóru. Samičky se ptají, samečkové odpovídají. Tak zpívají Střízlíci. (Thryothorus euophrys) obě skupiny se během zlomku vteřiny vystřídají, aniž by se jich melodie křížily. Tyto ptačí představení jsou ze všech dosud známých nejkomplexnější. Toto prozkoumával tým Nigel Mann a Peter Slater z University of St. Andrews ve Schottland. Jsou známi i jiné ptačí koncerty, avšak Střízlíci z Ecuadoru jsou největší mistři. Jejich zpěv je překvapivě sladěn. Dvakrát za sebou odpovídají samečci na melodii samičky a ty mají v zásobě skoro čtyřicet motivů, kterých se samečkové musí chytit. Jsou sice známí i jiné ptačí chóry, ale jen u Střízlíků jsou tak perfektní. O smyslu a původu tohoto skupinového zpěvu se mohou jen načrtávat hypotézy. V tropických končinách zůstávají ptáci celý rok. Ptačí páry zpěvem chrání svůj rajon. Jelikož Střízlíci žijí ve skupinách a nikam se nestěhují, mají dost času na cvičení nápěvů. Pravděpodobně se touto symfonií brání jiným skupinám spolu žijících ptáků, což se potvrdilo, když vědci jejich zpěv nahráli a pak z reproduktoru pouštěli. Ptáci se slétli a chtěli nahrávku přehlušit.

Dienstag, 3. August 2010

Leden 2010

Myšlenky o tom, co život přináší… leden 2010

Sebevědomí, co je to?

30.01.2010

Proč jsou ostatní vždy silnější, chytřejší, hezčí? Ano, v této otázce leží právě ten problém: neustálé porovnávání. Silné osobnosti dobře vědí, že vždy bude někdo lepší než oni. Ve všech směrech. Proto se koncentrují se sami na sebe a nepřirovnávají se s druhými. Největší škůdce sebevědomí je samota. Jen ti silní jsou ochotni nechat ostatní lidi nahlížet do vlastního života, aktivně se zajímat o problémy druhých a pomáhat, kde se dá. Tito lidé si také nedávají životní cíle, které nemohou dosáhnout. Předcházejí tím pocitu, že zklamali, že jsou neschopní. Je prakticky nemožné, být již pouze třem lidem po vůli. To známe z rodin, ze školy nebo z povolání. Sebevědomí lidé se také neobávají kritiky. Vyslechnou si ji v klidu a často dochází k názoru, že je neoprávněná. Vědí, že přichází z pravidla od lidí, kteří jsou notoricky se vším nespokojení. Nebojí se také říci "NE". Síla lidí se zdravím sebevědomím spočívá v tom, že nikdy neslíbí to, co nemohou, nebo nechtějí splnit. Pokus něco slíbí, tak to splní, v tom je jejich síla, která působí na okolí. Dobyté cíle je pro ně vždy důvod k oslavě, protože uznání a obdiv potřebují. Tady čerpají sebevědomí lidé sílu a nové nápady. Dobře vědí, že nápady přicházejí vždy z venčí, od partnerů, od přátel, z knih, z kin či z četby......

Annabelly narozeniny

29.01.2010

Byl to příjemný večer. Jak se říká v kruhu rodiny. Matka, otec, bratr a partneři. Annabella uvařila velice dobrou polévku. Říkala jí petrželová, ale byla to v podstatě polévka sýrová. Nemohl bych uvařit lepší. Mimo různých dárků, dostala dcera webovou stránku, kterou jsem pro ni vytvořil. Měl jsem smíšený pocit, jak bude reagovat, ale přijala můj nápad celkem s nadšením. Hned se naučila, jak se s ní pracuje. stránky Zde se můžeš podívat a třeba i ty sám si takové stránky postavit. Je to služba Google a v mnoha řečech, mimo jiné i v češtině. Pěkně jsme si povídali, a všechny technické dárky vyzkoušeli. Mary totiž chodí po bytě, nebo po zahradě a povídá si zdánlivě sama se sebou. Ale omyl: v kapse má mobil a v jednom uchu sluchátko a povídá si pán Bůh ví s kým. Jmenuje se to zařízeni Had set. No já bych to mít nemusel, jednak mi nikdo nevolá a ani já moc netelefonuji a když předci jen, tak je ta záležitost vyřízena za pár minut. No a Annabella si přála mít totéž. Když si člověk představí dnes běžné situace, kdy osamělý chodec pravděpodobně trpící samomluvou, ve skutečnosti telefonuje, by pravděpodobně byl ve středověku upálen jako čarodějnice. Asi o půlnoci jsem sešel do mého výměnku a zastihl v televizi Petera Maffaye, jak hovoří o svém životě a zrovna tvrdil, že věčně a pořád je velký rozdíl. Své tvrzení podbarvil příkladem, že třeba Marlin Monroe zůstane věčně mladá, protože tak umřela. Kdyby zůstala na živu, jistě by nebyla pořád mladá. A tak jsem se hluboce zamyslel nad těmito slovy. Ano, Anička teď zůstane věčně má, ve skutečném životě by to nemuselo být pořád....

Finále

28.01.2010

Dnes má Annabella narozeniny. Slavit chce ale jindy, ještě s nějakým kamarádem. A tak se večer sejdeme u ní v bytě, něco sníme, něco si povíme a bude to. Jinak sedím na zapakovaným kufru, ještě nevím, zda se mi do něj vše vejde. Obyčejně sebou člověk tahá spoustu zbytečných věcí. Irenka mi radila, abych to udělal jako Robert: jedno tričko, kartáček na zuby, pastu si koupí na místě. To jedno tričko během dovolené neřeší. Kdyby se nic nedělo to by byla nuda! Adrian se rozhodl, že se bude ženit a chtěl by do Las Vegas. Že jsem se nenarodil s křídly! Ještě není vše rozhodnuto, vízum pro Kim, já již léta nevlastním pas. Takže si o něj musím zažádat. To bude zase nový pas se starým dědkem na fotce. Pro informaci: po internetu bloudí všelijaké recepty tak jsem je dal do kupy a jsou k použití na novém registru RECEPTY. Přeji dobrou chuť.

Wallesch

24.01.2010

Při sobotním karnevalu mne překvapilo mé jméno, která bylo několikrát konferenciérem vysloveno. Bylo to jméno aktérů. Jednou to byl malý špunt, co statečně tancoval nejmíň ve třech skupinách, pak asi šestnáctiletý mladík, jež vedl vtipnou řeč na téma jak prožil Vánoční trh a nakonec jedna dáma, která také vedla na pódiu zábavnou řeč. Mé příjmení není zrovna v Německu moc rozšířené, co mne ale překvapilo, byla správná výslovnost. Podle německé gramatiky čte každý němec mé jméno Valeš takto: fález! Rozhodl jsem se, že se za nositelkou mého jména vypravím. Našel jsem ji venku při cigaretě. Vysvětlil jsem jí co mám na srdci. Ona mne pochopila, ale hned hlásila, že za to nemůže, že se do té rodiny pouze přivdala. Pak mi prozradila, jak se její jméno píše: Wallesch! Pak dodala: Ano, dělali jsme rodokmen, a přišli na to, že pradědeček z manželovy strany přišel z Čech. Asi mu šlo na nervy že ho sousedi oslovují Herr Fález a nechal si české jméno poněmčit.....



Vyznání

24.01.2010

Je to krásné děvče, vlastně krásná mladá žena, co mi přirostla k srdci. Její duše, její myšlenky jsou tak ryzí a jsou mi tak blízké. Rozumíme si. Kdykoliv jsme spolu je o čem mluvit. Je upřímná, nemá ostych položit na stůl své srdce, procházet se jeho krajinami, mluvit o každém potůčku, či řece, o každém temném lese či paloučku tohoto mocného ústrojí, jež hýbá každým z nás a je symbolem a motorem našeho bytí! Jsem šťasten, že si toto děvče našlo cestu k mému nitru. Přes tuto blízkost vím, že žijeme oba v jiných světech. Na jiných planetách. Je krásná, hraje na kytaru, je romantická, zpívá. Vím, že konečně došla k poznání, že kvete pro krásného prince. Princ, jež bude omámen tou vůní a krásou tohoto vzácného květu a polibkem probudí lásku... Já to vím a proto ji nabádám k trpělivosti. Je mi velkou ctí, že jsem se mohl zahledět do jejích očí, v nich schovává úctu, pokoru, lásku a dobrotu. Jsou jak hluboké lesní tůně, jež jako smaragdy září v mechu. Děvčátko, zůstaň mi věrné, zůstaň mou láskou na jiné planetě......





Fasching

24.01.2010

Včera jsem byl na karnevalu. Něco obdobného se v Čechách nezná. Doba karnevalu trvá tradičně od 1.11. kdy začíná v 11:11 hodin. Končí na popeleční středu. Ta je vždy 40 dní před velikonocemi, protože těch 40 dní byl Ježíš v poušti a to je doba půstu. Takové pravé karnevalové zábavy a plesy se konají až od ledna. V Německu po válce vyrostly karnevalové spolky a ty se starají o zábavu. Je to v podstatě divadelní představení, více či méně profesionální. Říká se tomu sezení! Každá obec volí prince a princeznu, jeden pár pro dospělé a druhý pro děti. Tento velectěný pár pak představuje karnevalové dění, chodí navštěvovat sezení sousedních obcí. A co zde můžete zažít? Podařené proslovy, které si většinou dělají legraci z politiků, vypravěče anekdot, a různé tance ve vlastnoručně ušitých kostýmech. Ale jsou tu i vidět muzikály (Hairspray) a zcela fantastické pohádky o skřítcích, lesních vílách a o černém, lese, kde vládne zlý drak. Tento drak, celý svítící rudou barvou o velikosti tří krav, se projde ztemnělým sálem....Některé scénky byly tak dojemné, nebo ohromující, že se člověku draly slzy do očí, nebo běhal mráz po zádech. Spolek Blau-Weiss v našem městečku je již 55 let starý a zcela vyhlášený profesionálním podáním. Lístky se zamlouvají na léta předem. V podstatě je dostaneš jen ze známosti. Můj kámoš Bernd má ve spolku dceru, jež tančí a dělá i choreografii a její manžel, tedy zeťák, obstarává zvukovou techniku.



A-sexuální

22.01.2010

Již delší dobu se rozhoduji koupit si tašku. Poslední, kterou ještě stále vlastním, mi daroval kamarád Zdeněk. Ale na cestu, na kterou se chystám se mi zdá malá. A tak jsem několik dní přemýšlel, kde se takové tašky prodávají. Měli jsme v městečku brašnáře, ale po tom, co odešel do penze jsme tu bez tašek. Vietnamci tu také neexistují a courání centrem města, třeba Frankfurtu je pro mne horor. Nakonec jsem se vydal do nákupního centra a skutečně v Kaufhofu našel kout s taškami. Byly uspořádané halaba, nebylo naprosto vidět, které se hodí pro dámy a které pro pány. Nakonec jsem si vybral takovou podobnou co mám, jenže trochu větší a nejistě jsem oslovil prodavačku: je to taška pro pány, či dámy? To je taška A-sexuální, ta se hodí pro obě pohlaví, poučila mne s milým úsměvem.....tak jsem ji koupil. Doma jsem potkal na dvoře Annabellu a hned se pochlubil. Je pěkná a podívej, značková: mangnuun koukej, můj svetr má stejnou značku! Pochválila dcera. No vidíš, ona je značková to jsem ani nevěděl! Divil jsem se. No jo, je to taková Billigmarke, ale já ji mám ráda....

O to se s vámi musím podělit

22.01.2010

O tom, že budeme muset pracovat až do sedmdesáti, straší politici nejen tady v Německu ale i v Čechách. Samozřejmě si z takové představy dělá kde kdo legraci. To co mi poslal Irenka mne opravdu rozesmálo...podívej se



Pražská defenestrace, sny a jiná politika

21.01.2010

Nedávno jsem dostal mail, ve kterém se jednalo o tom, že lid již nechce naši současnou, pražskou vládu. Měl jsem se tam podepsat a poslat to dál. Učinil jsem tak. Odpověděla mi jen paní Dana. Vcelku rozumě mi napsala, že by si to sice také ráda chtěla, ale že nevidí nikde v celé republice schopné lidi, kteří by je mohli vystřídat. Také pravda. Pan Hedviček mi poslal mail, že republikán pan Scott Brown vystřídal v Massachusttes Ted Kennedy, což bylo vbodnutí kudli do zad Obamovi. Není nijaké tajemství, jak se v Německu potírá vláda a opozice o řádné, zdaněné a přiznané milionové dary, protože by je opozice chtěla mít také. Tak nějak se to na světě mele. Taliban, jednotky vycvičené tajnou americkou službou CIA koncem 80. let aby po Ruské okupaci Afganistanu, střežili v zemi mír, se jak známo obrátili proti svým chlebodárcům a světem počala vládnout chtivost. A jen na základě této chtivosti, nenazažranosti jsme se ocitli ve světové krizi. Bezesporu stinná stránka kapitalismu. Přitom právě chtivosti vděčíme za to, že jsme tam, kde jsme. Mám na mysli chtivost a lačnost po vzdělání, po nových objevech a vynálezech. Takže nám na světě chybí nějaká komise, která by tuto lidskou vlastnost kontrolovala, aby se neutrhla ze řetězu. Co si však počít, když i tato instituce zachvátí nenasytnost? A ten sen? V případě akce vyhoďte je z Hradu jsem dostal nový mail, který mne vyzíval, abych se dostavil na demonstraci ve spodní části Václavského náměstí. Zdálo se mi, že mi někdo zaklepal na dveře a zavolal, tak abych konečně šel. Zvedl jsem se a šel a teprve u počítače jsem zjistil, že opravdu jdu a při tom spím. Tak jsem se zase dopotácel do postele a spal dál. Dnes jsem dostal od Irenky oběžník od Bedřicha Ludvíka, že se bude konat 4. pražská defenestrace. Takže bude sranda, ne? .......

Tak jsem to popletl

19.01.2010

Tak s tím Petrem Kocmanem jsem to popletl, nebyl to hlasatel ale muzikant, o kterém mluvila ta paní co na konci vysílání do studia volala.... Nyní je již zcela po sněhu, jen ten známý nepořádek, co sníh přívětivě schovávala se válí po ulici. Pajda byl celý vyjevený, neboť všechna psaníčka, které do sněhu napsal byla fuč. Pomalu si pakuji kufr na dovolenou, nebo lépe řečeno přemýšlím co si vzít sebou. Takhle uprostřed zimy pakovat kufr na léto, je v každém případě nezvyklé. Ze zkušenosti vím, že když jedu do Čech a je chladné počasí, nabalím si samé svetry a pak se na Lhotě potím. Ještě že máme na Dobříši docela dobře zásobené Vietnamce. Tam si pak vždy koupím nějakou košili. Ach jo- košile. Postrádám ty krásně naškrobené, Andulčiny košile. Tak jsem si vybral čtyři košile, které si vezmu sebou na dovolenou a vypral je a naškrobil. Naškrobené věci se nedají dát do sušičky, ona by totiž ten škrob z nich vymlátila. Tak jsem je pověsil ve sprše. Ráno mne překvapila čtyři neohebná prkna, která se tvářila jako moje košile. Tak jsem si je hodil přes ramena a šel do žehlírny. Po Aničce mi zbyl takový ten výkonný parní stroj jménem žehlící stanice (Bügelstation). Jakž takž jsem to zvládl. Košile se pyšní pevnou strukturou, tak jak vypadají, když se koupí nové. Ale příště již škrobit nebudu. Dám je do čistírny. Žehlit košile na kšeft bych nemohl, to bych chcípl hlady.............

Obleva

17.01.2010

Jak jsem starý tak jsem hloupý. Dnes se mi podařilo následované: přestože mám v bytě o velikosti 60ti čtverečných metrů osm oken, oblékl jsem se, natáhl kozačky, nabalil se do kabátu a vyšel s Pajdou. To, že venku lilo jako z konve, jsem zjistil až na dvoře. No co, povídám si, pes musí ven a tak jsem šel. Z každého druhého stoku od okapů stříkala voda všemi směry. No jistě, roury jsou zmrzlé a voda ze střech se tlačí a někam musí zmizet. Obleva! Co je to za slovo? Asi to je tím, že ta voda musí někudy oblévat. Přišli jsme domů zmoklí a Pajda se nechal do sucha vytřít froté ručníkem. Pak jsem mluvil s Láďou, tomu zase zamrzla anténa na televisi, má takovou s motorem, podle toho, zda chce poslouchat Česko nebo Švýcarsko. No a motor zamrzl. Pak mi ještě vyprávěl, že ten večer, co hráli v Country rádiu písničky pro Aničku, volala do studia nějaká paní, která pana hlasatele Petra Kocmana poučila: Láďa se svým Ontariem a váčkem na tabáček myslel Ohio. No, písničku zná mnoho lidí, ale možná, že to byl někdo z naší hospody. Pak mi psala Jana, se kterou letím 1. února hledat ta schovaná kamna, tam, kam je léto schovává. A ona píše, že pan Kocman je její příbuzný: K tomu páteènímu vysílání: Petr Kocman je mùj pøíbuzný, moje babièka a jeho pradìdeèek byli sourozenci.......





Písničky

16.01.2010

Včera jsme vzpomínali na Aničku. Byl to rok, co nás opustila. Nechal jsem jí zahrát písničku na Country rádiu, tu, co měla ráda. Láďa nezávisle ne mně dostal stejný nápad, akorát místo Ohio, kterou jsme při každém sezení v hospůdce byli donuceni zpívat, nazval své přání Ontario tu s tím váčkem na tabáček. Ono se v Ohio sice o Ontariu zpívá, ale ten váček hlasatele popletl, takže nám zahrál písničku jinou, ale také hezkou. Velice mě kamarádi ze Lhoty potěšili. Já jsem měl sezení s kamarádem Oliverem, který byl ctitel, ba i zbožňovatel Aničky. Říkal, že měli spolu spřízněnou duši. Annabella také přišla a přinesla Aničce, na její skříň s jejími poklady červené tulipány. Poseděla s námi a byl to docela pěkný večer. Písničky na přání Country rádia jsem nahrál a vytvořil takovou vzpomínkovou presentaci. Zde si můžete poslechnout

Čtyři svíčky pro Aničku

15.01.2010

Kamarádi ze Lhoty přišli dnes zapálit svíčky pro Aničku. Museli se prohrabat sněhem, aby se k domu vůbec dostali. Děkuji za tuto pozornost a vzpomínku a ostatně za vše, co jste pro mne během minulého roku udělali.

Vzpomínka na Aničku

15.01.2010

Dnes je to rok, cos nás opustila. Všichni na Tebe myslíme:

Vzpomínáme zítra v11,00 s Ungrovými u tebe před tvým domem na Aničku, zapálíme 4 svíčky 1 za tebe druhou za nás třetí za Ungry a čtvrtou za hospodu, Ladislav Hovorka: jinak poslouchej zítra večer od 18,00 Country nechal jsem pro tebe a Aničku zahárat písničku Láďa. Také jsem nechal zahrát písničku na Country rádiu, od 18:00 navečer. Také jsem zapálil s Radkou svíčku v zahradě, kde býval Anní tvůj ráj, kde jsi trávila své volné chvíle. Na tomto místě chci poděkovat všem přátelům, rodině, obzvláště Markovi a všem, co při mne stáli v té hořké době!

Aničce:



Křen

13.01.2010

Zrovna jsem končil s deníčkem, když mne napadlo se podívat ještě k Rudovi. To, že dělal Ruda vlastní dceři Klárce Křena mne tak pobavilo, že jsem si otevřel červené víno. No, když Radka může pít víno při vaření hrachové polévky, proč bych nemohl já pít, když Ruda dělá křena. Vyzvedával Klárku z tanečních když...

Lekce konèí, stojím s muffinem ve dveøích a uvìdomuji si, že dnes je nìco jinak. Ano, tanèí s nìkým jiným. Nejen tanèí, dìlá na nìj oèi! Onen tajemný pak Klárku doprovází a míjejí mne. Ne, dnes mne ještì nezapøela, nepøedstírá, že nevidí nemožného fotøíka s buchtou v ruce. Ale její pozdrav je jen letmý, tichý, nemusí nikdo pøece vìdìt, jak se vìci mají. Nezlobím se ani trochu a pomáhám jí ve høe. Pøedstírám, že mne nezajímá vymìòování telefonních èísel a nenápadnì jdu krok a pùl za nimi s muffinem v ruce a èekám, než se rozejdou. Cítím se jako køen.

Tak dobře jsem se dlouho nezasmál! Klárka má staršího ( 12 let) bratra a ten má jiné zájmy:

Sluneční soustava
Vzdálené objekty ve vesmíru

Gravitace

Mikrosvět a makrosvět
Vznik vesmíru

Naše Leona se vrátila

13.01.2010

Dnes se mi ozvala Leona která, se vrátila z Teneriffy. Byla tam u známých, měla krásné počasí a naučila se ovládat počítač. Holčička jedna šikovná, hned mi poslala fotky. To s tím počítačem nebylo plánované, ale chtěla ukázat známým, jak jsme prožívali Silvestra a tím to začalo. Měla krásné počasí, 30 nad nulou, jen moře bylo pouhých 24 stupňů a to je pro ni málo. Pokud jsem z nedlouhého rozhovoru porozuměl, projezdili celý ostrov. U Drachenbaumu na mne myslela. (Drachen stromy jsou přes 3 tisíc let staré, rostoucí na Teneriffě) Nevím co mi tím chtěla naznačit, ale mé pozvání na večeři neodmítla. Leonko, již vím, kam půjdeme......



Stále padá

13.01.2010

Stalo se jakýmsi zvykem, že večer kolem desáté přijde Kim a jde s Pajdou na procházku. Dnes však nepřišla. Pajda si z toho nic nedělal a vydupal si procházku na mně. Tak jsme šli. Nejprve jsme potkali Annabellu, která mi sdělila, že kočička Divi byla dnes sterilizovaná a při tom šlápla Pajdovi na pacičku. To by jste nevěřili, jaký on je hysterik. Ječel jakoby mu někdo šlápl na nohu. Na ulici jsme se lekli souseda, který sypal chodník a uctivě mě pozdravil. Jelikož jsem ho neviděl a ani nečekal, skoro jsem si odpliv, jak jsem se lekl. Dále jsem dostal fotky od mého agenta v Čechách, abych viděl, jak je můj dům pod sněhem. (Láďo, díky!) Již se počínám obávat, zda budou 1. února startovat letadla, když jsme se již s Janou odhodlali, že se podíváme tam, kam léto v zimně schovává kamna.

Pokusný pøesun

13.01.2010

Tento nadpis trčel dva dny na internetu. Pokoušel jsem se připojit, lépe řečeno aktualizovat mé stánky z laptopu, což se mi podařilo. Což obnášelo nahraní programu kterým mé stránky píši, a kopírování veškerého obsahu. Byla piplavá práce, ale hlavně to byla zábava. Takže až se budu toulat světem, budu moci na internetu oživovat mé stránky. Včera si Marek koupil laptop a tak jsme s ním strávili celý večer. Samozřejmě má instalovanou Windows 7 . Potřebuje ho na universitě. Jak se časy mění: učitelé zadávají úkoly přes internet, přijímají práce od žáků toutéž cestou. Je to jednoduše jiný svět, době oslích uší počmáraných sešitů je definitivně odzvoněno. Posledně, když jsem byl na koncertu na vysoké hudební škole ve Frankfurtu, kde Annabella skládala zkoušky, viděl jsem tam žáky, posedávajících v atriu plným zeleně a stromů, jak pracují na laptopech. Celá škola má vlastní přístup do internetu a žáci, na základě studentského průkazu neomezený a zdarma.

V hospodě hoří?

11.01.2010

Psala mi Irenka a její mail počínal: měli jsme v hospodě hasiče! Ve mně hrklo, lekl jsem se tak, že jsem si musel dát Becherovku a pak se opatrně plížil k počítači, jakoby žár té hořící hospody mohl zasáhnout i mne. Nakonec to dopadlo dobře, oni tam nehasili ale jedli guláš a pravděpodobně hasili i žízeň. Guláš byl prý dobrý a Irenku nenapadlo mi poslat jeden talíř v příloze! Cože? Ono to nejde? No jo, ale jednoho krásného dne to také půjde.........



Padá snížek, budeme stavět huhuláka...

11.01.2010

Znáte tu anekdotu? Ne? Tak vám ji tu řeknu: přijde kolega do práce a řeč se stočí na počasí: to je sněhu že ano! Ano, a můj syn se raduje a stále říká: níh, níh tavět tavět huhuláka! Jé, to je roztomilý a kolikpak je broučkovi? Šestnáct....... včera jsem šel s Pajdou po městě. Na kole se jezdit již nedá a tak si vždy obuji boty koně, které jsem zdědil po Sváťovi a jdu. Najednou potkám partu mužů jdoucí od jediného kopečku, co tu v městečku máme, táhnouc za sebou různé obdoby saní i s prázdnou bednou od piva. Táhli saně a házeli po sobě sněhové koule, vše zcela přirozené až na to, že to nebyly děti. Koukám, koukám a najednou ze mne vylítlo: Marku? Onen muž, o kterém jsem si myslel, že ho znám byl opravdu Marek. Mladíci měli legraci jako za dětství. Ten jediný kopec, co se v našem městečku nachází je za tenisovým klubem a je zcela neveliký. Vždy se tam po napadání sněhu slezly všechny děti z okolí a sníh na jeho svahu vydržel tak maximálně hodinu.....

Psací písmo

11.01.2010

Věděl jsem to již dávno. Dokonce jsem o tom již i četl. Psacímu písmu je odzvoněno. Jsem člověk, který neustále musí něco psát. Dělat si poznámky, zapisovat si myšlenky a aniž bych si toho všiml, používal jsem jakousi obměnu psacího písma míchaného s tiskacím. Prvně mne to trklo, když jsem si prvně zaznamenával mailové adresy. Tam bylo najednou důležité malé a velké písmo. A tak jsem si vždy poznamenal: vše malé! Mou potřebu psát zcela nahradil počítač a tak jsem dopadl tak, že psacím písmem se umím jen podepsat. Když si představuji, že třeba Alois Jirásek který svá díla psal rukou, jde mi z toho mráz po zádech. Pravděpodobně to nebylo jednoduché pro nikoho, proto byl vynalezen psací stroj. Ten první roku 1714 od Henry Milla, ale moc se neujal. Teprve roku 1888 se na sjezdu v Torontu dohodla dnešní podoba psacího stroje a jeho klávesnice. Tato byla převzata, z různými národnostními obměnami, i u počítačů.

Když si tak porovnávám vynález psacího stroje a života Aloise Jiráska, mohl již na psacím stroji psát, pokud na to měl. Ale to vše nemění nic na faktu, že již neumím psát psacím písmem.....

Slavnost svařeného vína

10.01.2010

Dnes pořádali rybáři Glühweinfest. A kde jinde než u jezera. Byl jsem tam chvilku, i Marek s Nathalií přišli, ale při tolika sněhu, co se válí po kraji, tam přišlo lidí nemnoho. Vlastně se tam musí jezdit autem, protože je to dost z ruky. Takže, slavnost se konala protože napadl sníh, z toho se lidi radují, ale tak, jak jsme teď přecivilizovaní čeho je moc, toho je příliš. Asi zůstala většina doma za pecí. Po chvíli Pajdu zábly pacičky a pořád mi ukazoval, že chce domů. Když jsem se vrátil, stavila Kim ve dvoře Buddhu. Ze sněhu a mnohem menší, než paní sněhulákovou. Dian se na to koukal z okna a na mou připomínku, že měl smažit u jezera bramborák jen něco zabručel. On vlastně musí být člověk spokojený, když děti alespoň zabručí.....

Tak tu máme zimu

9.01.2010

Dnes nás to zavalilo. Zde se podívej. Byli jsme s Pajdou na procházce a samozřejmě ho zábly pacičky. A tak to vyřešil po svém: vždy tu pacičku, co ho zábla nepoužíval. Vypadal, jako když se vracel z 1. světové války. Pozorný divák musel zjistit, že ty pacičky střídal. Pro špatné svědomí, že ho teď opustím, jsem mu koupil nový pelíček. Ani ho nechtěl akceptovat, vlez si do něj teprve, když jsem mu do něj dal starý polštář. Je to teprve 14 dní, co se Kim dozvěděla, že se ze sněhu dá stavit sněhulák! Annabella jí to naučila. Sněhulák je v němčině ještě výrazněji mužského rodu: Schneemann. A tak se Kim rozhodla, že postaví paní sněhulákovou a udělala hromadě sněhu velké poprsí... Tak a teď musím končit, dohodli jsme se s Kim, že budeme dnes vařit a přijde Hana. Pak se ozvu, zda se nám to podařilo a zda to bylo dobré...

Server,

8.01.2010

na kterém provozuji mé stránky má spoustu podřadných funkcí. Moc se tam v těch koutech internetu netoulám. Jedna služba, která hlásí datum a počitadlo, které se neustále navyšuje a hlásí počet návštěvníků, to je jaksi služba veřejná. Jenomže mi ten můj server také hlásí kdo a kdy navštívil mé stránky a které listy byly otevřeny. To že si člověk myslí, že je v internetu inkognito, je veliký omyl. Takže žádné tajnosti, já jsem Arno a tady je můj E-Mail. Děkuji za návštěvnost a přeji všem pěkné dny a večery (i pracovní úniky), jedno, kdy mne navštívíte.....

Už se to valí

8.01.2010

Celý včerejší den straší, že přijde sněhová kalamita. Ráno jsem byl s Pajdou ještě na kole, ale strašně to foukalo. Nicméně svítilo sluníčko. Annabella si koupila novou lednici a bylo ji potřeba dopravit z obchodu domů, jenomže čas měla až později odpoledne. V tom případě bychom mohli být zasypaní tím sněhem co nám slibují. Marek byl doma a uvolnil se, že tam se mnou a s Marií dojede. No, pěkně to fičelo, ale pořád se na to dívalo sluníčko. V Country rádiu hlásí velký zmatek na silnicích v Čechách, ale tady ve Frankfurtu nic. No, co není, může být. Cestou z Frankfurtu se mne Marie ptala, kdyže letím na ty Kanáry. Když jsem jí podal žádanou informaci, říká Marek: já myslel, že letíš na Maltu. Jo, tam letím Helenou a s Hanou, na Kanáry letím s Janinkou. Informace vstřebány, řeč se stočí na tu Maltu: jakou řečí se tam mluví, jaké peníze tam platí! Takže, od roku 2008 se tam platí eurem,to jsem si zjistil, státní řeč je maltština stejným procentem jako angličtina. Je to zvláštní s tou angličtinou, která se tam prý používá tou nejspisovnější formou na světě. To je tím, že Malta patřila dlouho Anglii, podotkl Marek a dodal: a jezdí se tam vlevo!!! Tak to byla pro mne rána. Hana si totiž na našich toulkách světem půjčuje auto a já dělám šoféra!!! Vlevo jsem ještě v životě nejezdil, ale vše je vždy někdy poprvé. Ani si nedělám starost s tou jízdou vlevo, jako spíš s tím, že budu muset řadit levou rukou.....





Šalamounské rozhodnutí

8.01.2010

Jistě že všichni znáte tento příběh. V těchto dnech bych těl být Šalamounem....

Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“ Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“

Co píší v Bildu (obdoba čs. Blesku)

7.01.2010

Dnes jsem byl u zvířecího doktora. Svítilo sluníčko a zbytky sněhu vroubily chodníky, mrzlo. Asistentka mi hned při příchodu hlásila, že se na nás valí sněhová bouře. Bild varuje před mocným zimním nečasem. Prý má napadnout 40 cm sněhu. Několik dní má nepřetržitě padat sníh. Již vidím jak se prolamují střechy Lidlů a Penny marketů. Jen aby to vše přešlo, objednal jsem si cestu na Kanáry, tak aby mohla letadla startovat. Jaká to technika takové letadlo je, je neuvěřitelné. Startuje v zasněžené Evropě, prolétne ve svých 10 km výšce 60 stupňů mínus a přistane v teplých krajích. Že to neokoukali konstruktéři vlaku, jež projíždí Eurotunnelem z Calias do Folkstone. Dnes již pod Kanálem podruhé zůstal viset asi dvě hodiny. Nedávno tam museli cestující vydržet asi čtyři hodiny, po tmě a v zimě. Normálně vlak s osobními a nákladními auty profrčí tumel za 35 minut. A důvod? Elektronika promrzlého vlaku nachytá v teplém tunelu kondensní vodu a přestane fungovat! Co to bylo za inženýry? Na takovou blbost by snad myslel i žák 6. třídy!

Kavárna Eden

5.01.2010

Dnešní den počal ranní procházkou za svitu slunce. Jak takové sluníčko dokáže zlepšit náladu! Musel jsem si nechat ověřit podpis na listině jež nese takový hrůzný název: potvrzení o žití. Tuto listinu potřebuje čas od času důchodové zabezpečení v Praze. Pak jsem obešel banky a posléze jsem úřadoval. Při tom se mi podařilo zablokovat si přístup do internetbanking. Kdyby jste se mne ptali proč, tak vám to nepovím, ale stává se mi to často. Tak jsem se vydal s Pajdou nejprve k jezeru, kde se pejsek pěkně proběhl. Bylo plno sněhu a sluníčka, paráda. Pak mi paní v bance, za neustálého kroucení hlavy odblokovala konto. Nevím, buď si myslela, že jsem blbec a nebo měla Parkinson. A pak jsme se vydali do kavárny Eden, kde jsem si dal čaj, který bych doma nepil a salát, ten docela šel. Pajda si hověl, protože tam mají topení v podlaze a okna až k zemi a tak byl v sedmém nebi. V kavárně Eden bylo narváno, pro zajímavost, původně to bylo zahradnictví pak květinářství s možností si vypít kávu a nyní je to obrovská kavárna s možností si koupit květiny. Nabito, nabito, nabito! Byl to výborný obchodní nápad. Když jsem přišel domů, internetbanking opět fungoval...........



Rozdíl mezi kamarádem a přítelem..........

5.01.2010

Dnes mi poslala Lea tento mail:

Když Tě navštíví kamarád, chová se jako host, ale opravdový přítel otevře ledničku a obslouží se.....
Kamarád Tě nikdy neviděl plakat, ale příteli se chvějí ramena,když vidí Tvé slzy....
Kamarád nezná jména Tvých rodičů, ale přítel má jejich telefonní čísla i adresy ve svém notýsku.....
Kamarád přinese lahvinku vína na Tvé narozeniny, ale přítel přijde dříve a zeptá se, s čím Ti může pomoci a po skončení oslav zůstane, aby Ti pomohl s úklidem... Kamarád nesnáší, když mu voláš, jestliže už šel spát, ale přítel ptá, proč jsi mu tak dlouho nezavolal.... Kamarád si s Tebou rád pokecá, ale přítel Tě vyslechne,
Když máš romantickou lásku i problémy... Kamarád si myslí, že přátelství skončilo, jestliže jste se
pohádali, ale přítel Ti po hádce zavolá.... Kamarád si myslí, že jsi tady vždy jen pro něho, ale přítel je
zde pořád pro Tebe.......

Je to příliš hezké, než aby to mohla být pravda, ale výjimka potvrzuje pravidlo.....



Kloster Schäftlarn

4.01.2010

Chtěl bych tady podložit, co v článku Uzavřený kruh lásky píši, jež je trochu pohádkový, ale ne neskutečný. Odkaz na klášter Schäftlarn vám ukáže místo, kde můj mladší bratr Karel pracuje, jako kuchař. Klášter není jen útulek Benediktýnů, ne, je zároveň přístřeší denní a týdenní školy. Někteří žáci zde bydlí v internátu, jiní denně či týdně dojíždí. Karel je povoláním kuchař a vaří snídani, oběd i večeři. Když se děti rozjedou na prázdniny domů, musí vařit asi sedmi mnichům. A teď to přijde: každé poledne zazvoní někdo u brány a prosí o jídlo. Někdy je to jeden prosebník, jindy je jich i třicet. A tyto lidé dostanou najíst tolik co snědí, k pití se podává jen voda. Protože se tento klášter nachází hluboko v kraji, nedaleko Starnbergského jezera, je zájem o jídlo zdarma poněkud omezený. Benediktýni mají ještě jeden klášter v Mnichově a tam se u brány schází denně více jak padesát hladových, či chudých. Takže, kdyby jste měli cestu kolem, neváhejte se tam stavit na oběd.....

Uzavřený kruh lásky

4.01.2010

Jednoho dne zabouchal někdo na dveře kláštera. Mnich, jehož povinností bylo stát u brány a otvírat pocestným, či prosebníkům, otevřel.

Před bránou stál sedlák a v ruce držel ošatku s překrásnými hrozny vína. Co tě k nám vede synu, zeptal se vrátný. Inu, vždy, když jsem neměl co jíst a musel zaklepat na tyto dveře, podal jsi mi kus chleba. Letos se mi urodily tyto krásné hrozny a tak ti je nesu, takříkajíc, jako dík za tvou ochotu.

Vrátný dárek přijal. Dlouho si prohlížel tu Boží nádheru. Hrozny byly velké, šťavnaté a lákaly k nakousnutí. Avšak mnich od vrátnice usoudil, že by nemohl sedlákovi pomoci v nouzi, kdyby mnich v kuchyni neměl vždy něco k snědku pro chudé a daroval hrozny jemu.

Kuchař se dlouho na hrozny díval a měl velkou radost. Avšak, kdyby opat, představený kláštera, neměl tak dobré srdce a vždy ho nenabádal, aby měl neustále dost navařeno, neboť denně se nějaký hladový člověk staví u vrat klášteru a žebrá o kousek jídla. Ne jemu, ale opatovy patří ty hrozny, usoudil kuchař a donesl je představenému.

Opat pozoroval tu nádheru, ten Boží dar. Zdálo se mu, že v každém hroznu se odráží slunce, něco tak krásného dokáže vytvořit jen příroda. Velice se z dárku radoval, ale pak si vzpomněl, že jeden z mnichů je nemocen a přinesl je do jeho cely. Nemocný mnich se zaradoval a byl velmi potěšen tím darem.

Avšak vzpomněl si na bratra, jež hlídal svatou sakristii, a kterého všichni považovali za svatého muže. Byl to právě on, co mu denně nosil jídlo k lůžku, do jeho cely. A tak mu hrozny, když mu přinesl večeři, daroval.

I tento mnich byl velice potěšen dárkem a dlouho pozoroval krásu Božího daru. Cítil, jak pohledem na ty krásné plody pookřál, jak se mu do duše vloudila pohoda a štěstí. Tušil oprávněně, že to byl boží úmysl, aby se lidé nad jeho plody radovali. Avšak vzpomněl si na novice, mladého chlapce, který nedávno vstoupil do jejich řádu a chtěl ho potěšit a ukázat mu, že Boží nekonečná láska se nachází právě v takovýchto nepatrných a malých věcech, na každém rohu, tohoto světa. Novic hrozny dlouho pozoroval a pak je odnesl vrátnému. Vrátný se divil: proč mi neseš ty hrozny?, chtěl vědět.

Protože vy jste byl ten, co mi otevřel dveře, vpustil mne do kláštera a já našel poslání v mém životě. Tu mnich jež hlídal bránu pochopil, že ty hrozny jsou určeny jemu a s chutí je snědl. Vychutnával každý hrozen.

Tím se uzavřel kruh štěstí a radosti. Kruh, který obepíná každého, kdo má v srdci lásku.



Spoj mozkových buněk

3.01.2010

Zajímavé, jak pracuje náš mozek. Kdybych si prostě pamatovali vše co jsme v životě prožili najednou a pořád, tak bychom se zbláznili. Přeneseno do počítačové reality, bychom dostali hlášení, že je pracovní procesor přeplněn a systém by spadl. Akorát nevím, jak bych takový spadlý mozek přivedl zase do chodu. Mozek totiž reaguje na zrakové, čichové nebo akustické jevy a vzpomínka se vybaví. Jsou to takové odkazy. Kamarád ruda se probral a nebo vrátil z Offlinova a jeho první článek v tomto měsíci mi tu vzpomínku vyplavil na povrch. Byl to jednoduše odkaz.

Jednoho dne přišla Annabella, to ještě studovala ve Frankfurtu, než odjela do Ameriky. Oznámila nám, že obsadila kurz češtiny. Ona se vyučuje ve Frankfurtu na Univerzitě čeština?, divil jsem se. Ano, přihlásilo se asi sedm študentů. Když se Annabella vrátila z první hodiny, kde na ni učitel spustil česky, (to musela být sranda), neměla Annabella zdání, co říká, ba netušila, jaké řeči používá a zda si nespletla dveře, a pro jistotu mu slušně a plynně, spisovnou češtinou odpověděla. Učitel se zarazil: vy již česky mluvíte? Ano, prosím, od narození, takových osmnáct let!, odpověděla dcera. No, takové žáky mám rád, přijdou se učit češtinu a již tou řečí mluví. Od té doby jsme měli neustále něco k smíchu, protože ten učitel uměl zřejmě dost špatně česky. Učit se počali pomocí českých klasiků, jako třeba Alois Jirásek. Musím se přiznat, že jsem ty texty co nosila ze školy ani přečíst nemohl a místy jsem jim ani nerozuměl. Pak přišel největší gól: Annabella se ptala, zda nemáme doma Krále Havlíčka Borovského! Že by tu knihu potřebovala do školy. Otevřel jsem hubu a přestal dýchat. Anička mi ji zaklapla a řekla: ona myslí Karla. Od té doby, co Frankfurtská univerzita pasovala Borovského na krále, se kurz češtiny přestal konat......

Jak došla Pajdovi trpělivost

2.01.2010



Jedním z hostů na Silvestra byl pán s paní a s pejskem. Takovým malým a černým a ještě štěňátkem. Říkám si, to je príma, alespoň bude mít Pajda také párty. Jenomže ten můj bejk, jak se mu něco líbí, tak to chce vlastnit a vykonává na objektu své touhy neslušné cviky. Tak šel za dveře, to u Hančina psa Andy vždy pomohlo. Po chvilce jsem pejska zase pustil a on se choval vzorně. Jenomže teď se počal ten malý chovat jako Pajda a pán s paní se na to dívali a bylo jim to fuk. Asi po hodině se však můj pes naštval a vzal si kudrnatého černouška do parády. Pán hned vyskočil, a že prý je ten můj pes starý sprosťák a schoval si toho svého na lavici. Naštěstí onen pár za chvilku odešel a tak bylo po novoročním maléru, ke kterému by asi došlo. Asi na to téma, to co si dovolí můj pes k tvému je v pořádku. Obráceně je to pohroma...



Je po Silvestru

1.01.2010

Tak jsme tento, rok co rok se opakující, ceremoniál ve zdraví přežili. Country rádio hlásilo, že se v Čechách nic podstatného nestalo. Zato zde v Německu se to mlelo na každém kroku, a to vím, aniž bych se stačil podívat na televizi. Slavili jsme v tenisové hospůdce ve vedlejší vesnici, malá uzavřená společnost a bylo dost veselo. Nejprve jsem vyzvedl Leonu a pak jsem nechal stát auto a objednal jsem si taxíka, na který jsem musel čekat více než hodinu. Každý přinesl něco k jídlu a pití a dnes odpoledne jsme dojídali zbytky. Serrano šunku, kterou jsem měl sebou jsem zase přivezl, ještě nebyla snědená. Teď navečer tu byla Míla s Martinem a rozebírali jsme společnýma silami její, vyhranou šunku, protože ji chce rozdat známým.

Využil jsem toho, že tu byl Martin a požádal ho, aby se podíval na mou myčku, protože při otvírání strašně skřípe. Podával jsem mu carambu, což je takový olej na vše možné a při tom jsem vrhl pohled na etiketu a zjistil jsem, že to je sprej na všelijakou havěť, jako třeba mravence atd.

Když jsem pak přinesl opravdu carambu, přestala myčka skžípat. Kdyby se ta caramba dala použít i na lidské vztahy, to bylo ideální.......

unor 2010

Co vyčetl Zdeněk

26.02. 2010

K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..

Drákula

26.02. 2010

Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.

Tak jsem se stal vlastníkem..

25.02.2010

Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........





To by mě nikdy nenapadlo

25.02.2010

Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.



Přísná kamarádka

22.01.2010

Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?



Nemít kamarády...

22.01.2010

..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....

Krutá zima roku 2010





Co vše zapříčinili komouši...

22.01.2010

Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....



Člověk musí podpořit...

22.01.2010

Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....



Davle

22.01.2010

Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...

Pátek

22.01.2010

V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....



Přešlechtění Němci,

19.02.2010

.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....



Na Lhotě

18.02.2010

Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.



Tak jsme tu

16.01.2010

Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....

Ahoj píše Jana

Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana



Poslední oběd

15.02.2010

Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..



Jezevec a Stará Bréca,

to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………



Zděšení

14.02.2010

Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……



Král Robinsonů

14.02.2010

Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……

Láďa

14.02.2010

Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..

Naštvaný páv

13.02.2010

Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .

Walter,

Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..



Ahoj píše Jana

13.02.2010

Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.

Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,

Jana





Lidé z jiné planety

13.02.2010

Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..





Jak mi vyschlo v ústech

12.02.2010

Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..

Na trhu

11.02.2010

Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.

Ahoj píše Jana

Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!

Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…

A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.



Tak ahoj Jana

Maličkosti

10.02.2010

Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.



Tašky

10.02.2010

O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....

Fantom opery

10.02.2010

Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....

Praktické

09.02.2010

Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……



Přízrak

09.02.2010

Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………

Ahoj píše Jana

Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.



Astra

08.02.2010

Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..



V nebi

06.02.2010

Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….



Fotky z restaurace

Aloa vera, ještě jednou

05.02.2010

Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.

Lyžování v písku

05.02.2010

Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….



Ahoj píše Jana

Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.

Místečko na pláži

04.02.2010

Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?

Pěšinky

04.02.2010

V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....



Aloa vera

04.02.2010

Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....

Na trhu

04.02.2010

Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….

Jako na vojně

03.02.2010

Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….



Dnes volal Venoušek

03.02.2010

S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……



Ahoj všichni

03.02.2010

Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana



Štítná žláza

03.02.2010



Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..



Pohled z okna

03.02.2010

Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....



Jak jsem neachal Janu ve štychu

03.02.2010

Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???



Vše v květu

02.02.2010

Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……



Kanárská nemoc

02.02.2010

Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.



Stolování

02.02.2010

Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.





Internet

02.02.2010

Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.



Fuerteventura

01.02-2010

To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….






Co vyčetl Zdeněk

26.02. 2010

K pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům, vyčetl Zdeněk větu od Pavla Kohouta: musíme se vytahovat aby si svět nemyslel ze jsme nuly..

Drákula

26.02. 2010

Jako vždy večer v televizi nic zajímavého nebylo a tak jsem pustil toho Drákulu, dárek od Jany. Parádní kousek. Pěkné kostýmy a ještě pěknější hudba. Karel Svoboda byl jednoduše machr. Akorát mne napadl jeden rozpor: na to, jak jsme ateistický národ je v muzikálu příliš mnoho o hříchu, Bohu, ďáblu a jiných křesťanských symbolů a nestane se, že jsou tyto zápletky divákovi nepochopitelný. Přece asi je mystika a její tajemství víry, navzdory dlouholeté diktatury, někde v sousedství našich duší zakotvena.

Tak jsem se stal vlastníkem..

25.02.2010

Cédéček, která mi doplní zameškané vědomosti, kterých jsem vlivem emigrace nenabyl. Mimo nich mi Jana přinesla pěkný dárek: muzikál Drákula a Kleopatra. Rozhodl jsem se totiž na dovolené, že budu sbírat muzikály. Mama mia již doma mám a to je počátek. Také jsme s Janou vyřešili záhadu Švabachu. Poučili jsme se pomocí internetu oba. Věděl jsem o staroněmeckém písku, které bylo prostě jiné. Mylně jsem se domníval, že toto písmo Češi nazývají Švabach. Takže na vysvětlení: Švabach je starodávná grafická úprava latinky, kdežto staroněmecké písmo je zcela něco jiného a pro nás nečitelného. A samozřejmě jsme se dostali také k pověstné české nadřaděnosti vůči jiným národům. Jana mínila, že jí také vrtá v hlavě, kde se to v lidech bere. Zdeněk mi k tomu poslal svou teorii: když se neví jak dál dostaví se komplexy nejistota neví se co s tím ale vzdát se to nechce začne tyto vlastnosti mnohdy člověk schovávat za sprosté jednáni aroganci a vymyslí si různé příhody druhu: jo Al Capone nebyl žádny Ital to byl Arnošt Kapoun ten to dotáhl až do Ameriky aby tem blbcům ukázal zač je toho český metr. Takže docela běžná příhoda zakuklených českých vynálezců, kteří vše, co se nám dnes dostane do rukou vynalezli již dávno, akorát z toho nedělali takový povyk jako Bill Gates! Mimochodem: Bill Gates a jeho kamarádi počali stavět jejich slavný počítač na podkladě jednoho prototypu, který nalezli někde na Moravě u nějakého starého pána. A to je 100% tní pravda........





To by mě nikdy nenapadlo

25.02.2010

Dnes je překrásné počasí. Sluníčko a teplo. Sněhy tají neskutečným způsobem, všude prakticky teče voda. Měli jsme s Jardou domluveno, že pojedeme za Píseckýma do Prahy, protože Karel se chce zbavit starého stereo zařízení, které jsem mu koupil nejméně před 35 ti lety. Je to takový velký pult, kde je gramofon, kazeťák a spousty táhel a jiných zajímavostí. Bylo to tenkrát moderní. Že tuto kuriozitu ještě jednou v životě uvidím a navíc ji zase budu stěhovat, tomu jsem nevěřil. Karel se jí chtěl zbavit a Jardovi se bude hodit do chýše. Navíc jsme odstěhovali všechny gramofonové desky, Jarda si některé nechal a zbytek vezu Dianovi, aby měl co na prodej.



Přísná kamarádka

22.01.2010

Samozřejmě jsem byl již několikrát napomenut mou kamarádkou Janou, která mne statečně doprovázela po dobu dovolené, že zanedbávám deníček. Neměla to se mnou lehké, ale i ona mi dávala zabrat. Jana totiž postřehla velké nedostatky mých vědomostí. Jednalo se povšechně o různé české filmy a herce. Jak bych je mohl znát, když jsem tu nežil. Samotný Boris Rösner, její bratranec, počal a zakončil svou kariéru bez mého vědomí. Byli jsme po celou dovolenou pohromadě a tak nebylo těžké pochopit, že to co já poznal, s čím jsem se v novém domově seznámil, v oblasti filmů, herců, knih o tom zase neměla Jana ani zdání. Tato propast, ta bariera železné opony a později nepřeklenutelné propasti jazykové, mne dost šokovala. Skutečnost, že jsem vyrůstal v jiné kultuře nebyla mou milou kamarádkou vůbec honorovaná, s typickou českou nadřazeností, kterou se Češi rádi nad jinými národy chlubí, se rozhodla, že se o mé vzdělání dodatečně postará. Ve středu jsme domluveni, že půjdeme na oběd a ona mi přinese na DVDčkách vše, co jsem za 40 let zameškal. Ptám se: v kde pramení česká nadřazenost? Na každém kroku ji potkávám, chlapi v hospodách jí přímo hýří a já si vzpomínám, že jsem ji měl dlouho zašitou pod kůží! Když jsem opustil svou vlast, najednou se někam ztratila. Přes čtyřicet let chodím světem, většinou cizinou a vždy jsem byl hrd, že jsem Čech, ale nadřazenost jsem necítil. Ani mi ji nikdo nedával najevo, tedy žádný Němec mi ten pocit nedal. Právě u Němců bych nadřazenost očekával ale osudová, historicky společná vina, tento národ dost poučila. Kde pro Boha ale vzali Češi nadřazenost nad jinými národy?



Nemít kamarády...

22.01.2010

..tak bych ještě dnes seděl u kapličky naproti mé chalupy a plakal. Tolika sněhu bych se do dnešního dne nepropracoval ani náhodou! Děkuji Vaškovi a Zdeňkovi....

Krutá zima roku 2010





Co vše zapříčinili komouši...

22.01.2010

Nechci se tady rozepisovat o všech negativních zbořeništích, co nám za 40 let vlády zanechali komunisti. Jen jsem pochytil malou perličku, která přesto asi nikoho nezajímá. Dcerka kamaráda Rudy, Klárka, jde příští týden na maškarní ples a jistě se těší a budiž jí to přáno. Přesto tato sladká skutečnost je hrubým proviněním čtyřicetileté, ateistické diktatury. Komunisti vychovali z českého národa bezvěrce. Nechci tady tvrdit, že jsem výjimkou. Naprosto ne, jsem zrovna tak dobře vychován v nevíře, jako ostatek národa. Přesto jsem ale měl tu smůlu, či štěstí, že jsem se dostal ve svých 23 letech do jiné společnosti. Když došlo na křest mého syna, poznal jsem Frankfurtského faráře, rodilého Čecha, který byl Vatikánem převelen ze severní Itálie, kde tenkrát působil, aby se ujal nových oveček, které tenkrát rok 1968 zavál z české kotliny na západ. Mohli bychom pokřtít vašeho syna ve svatém týdnu, navrhl farář a já nevěděl, zda se mám smát nahlas, teď či až později. Pak se na mne počaly sypat podobné maličkosti a ne od farářů, ale od kolegů a nových přátel. A nikdo se u toho nesmál. Svatby se konaly v kostele, na pohřbech mluvili faráři a rok se stal zcela samozřejmě rokem křesťanským. 11. listopadu počíná doba maškarní, kdy si lidé mohou užívat, kdy se konají plesy a maškařice a všelijaké zábavy. Toto období končí na popeleční středu, která byla letos 17.2. Tento den chodí školáci před vyučováním do kostela a farář jim udělá na čele křížek z popele. Nikdo se u toho nesměje. Nikomu to nepřipadá neobvyklé, každý to bere jako tradici, která patří k životu. Nečekejte ode mne nějaké vysvětlení. Kdybych potkal na ulici školáky s křížkem z popela, nesmál bych se, jako by se nesmáli všichni ostatní, ale pravé pozadí neznám. Tato popeleční středa je sice vždy ve středu, ale má rok od roku jiný datum. V tento den odchází Ježíš na 40 dní do pouště, aby se vrátil na Velikonoce aby mohl být ukřižován. Z těchto, pro mne utajených důvodů, mají i ty Velikonoce pokaždé jiný datum. Tento velikonoční týden se jmenuje svatý týden. Popeleční středou končí všechny zábavy a najde se mnoho lidí, kteří drží půst. Třeba nepijí alkohol, nebo nejedí maso, kouří méně, nebo jim je to šumifuk a život jde dál a jeho oslavy také: na nebe vstoupení Ježíše Krista se slaví jako svátek otců, pak tu máme Boží tělo, kdy děvčátka sypou po cestách květy, a pak pro mne nepřeložitelné Pfingsten, (svatodušní svátky) to je svátek založení církve a je v pondělí volno. Po tolika letech co žiji v cizí zemi a respektuji její zvyky mi často přijde, že nás komouši o něco pěkného připravili: všechny tyto křesťanské svátky sbližují lidské duše a není důležité jak povrchní, či hluboká je naše víra. Vždyť všechny tyto tradice tu za První Republiky byly a přesto jsme nebyli národ zaostalých fanatiků. Samozřejmě bude Klárka nejkrásnější strašidlo přijímacích zkoušek, již proto, že takový nápad dostala. Kdopak se nebál přijímacích zkoušek? A jak takové strašidlo ztvárnit? Já bych řekl, že by Klárka měla z jednoho pohledu vypadat jako radost a z druhého jako strach..... Maminka Dana to vyřeší....



Člověk musí podpořit...

22.01.2010

Dnes jsem se vydal do Lidl, protože mne jak známo paní vedoucí v Penny naštvala a také proto, že tam opravdu není takový výběr jako na Dobříši. Sotva jsem vyjel z dálnice, počali mne protijedoucí šoféři blikáním světla zdravit. Říkám si: ti jsou tu na Dobříši slušní. Na vyvrcholení mne počal zdravit městský policista s červenou plácačkou a přál si, abych zastavil na plácku, kde na mne čekal, zajisté aby mne pozdravil osobně. Ano, slušně pozdravil, to člověk musí nechat, úcta a slušnost ke spoluobčanům dorazila i na Dobříš. Tak abych to zkrátil: po pozdravu přešel městský policista k věci: tak mi zaplatíte 1000,00 KC, jel jsme 62 KM za hodinu. Říkám si: kluci tam mrznou, silnice jsou po kruté zimě rozbité a města budou muset sáhnout hluboko do klapec, tak jsme mu tu tisícovku dal. Co bych dělal drahoty, když tak pěkně pozdravil....



Davle

22.01.2010

Byl jsem se podívat v Davli a nachytal jsem Jardu a Evu osamoceny. Chýše byla ještě prázdná, ale v kamnech se již topilo a tak jsme si pěkně popovídali. Dověděl jsem se, že jsem Jardovi slíbil reostat na ventilátor, který za kamny žene teplý vzduch do prostoru. Když je moc rychlý, tak chladí. Já takový reostat doma mám, ale tady se všichni tváří jako bych spadl z višně..kdybych ho sám nevlastnil tak bych si asi připadal sám z višně spadlý...

Pátek

22.01.2010

V pátek se sešlo pár lidí, tak trochu ze staré party ale moc málo. Nějak ta zima dává zabrat nejen lidem, ale i docházkám do hospody. Nejstatečnější návštěvníci jsou Jana se Zdeněkem, protože jsou zapadlí v Zázrakově a nic jim není platné vlastnit auto, musí do vsi dojít pěšky. To když psal Jirásek Zapadlé vlastence tak netušil, že století později se příběh bude opakovat. Jinak je Zázrakov na světové úrovni: má internet, je pokrytý mobilní sítí a televizní příjem také funguje. Akorát že se tam musí jít pěšky a nákup tahat na zádech. Až na tu polní cestu, která vedouc úvozem, schová ve svém objetí dva metry sněhu, je tam krásně.....



Přešlechtění Němci,

19.02.2010

.. je název článku pana Petra Krejčího, který po přečtení zanechá hořkost v ústech. Aby takovým způsobem cítil k Němcům, to by musel být osmdesát a ještě žid. Ale ne, on je to mladý člověk. Asi se toho dne, kdy článek psal špatně vyspal. Má německé přátele ale pernamentně k nim cítí odpor. Svým tvrzením si buď dělá ze čtenářů legraci a nebo v Německu nikdy nebyl. Mimo mnohého kritizuje nemožné televizní programy. Být Čech s českou televizí, tak bych nekritizoval žádný národ, vždyť horší televizní programy než české na světě jednoduše nejsou. Pokračuje zdevastovanou německou krajinou, to muže kritizovat hodně lidí na světě ale určitě ne češi. Kritizije dálniční most u Drážďan ale mlčí o tom, jak se devastuje Karlův most??? Pane Krejčí, na vašem místě bych si sedl a napsal ten článek ještě jednou.....



Na Lhotě

18.02.2010

Aniž bych to tušil, octl jsem se v Offline vesničce. Jsem bez internetu. Robert se naštval a zavolal na O2 a vše odhlásil takže je po všem. Telefon nejde a internet také ne. Cesta do Čech byla pěkná, rychle to ubývalo, po celé území Německa svítilo sluníčko. Teprve před hranicí nastala taková ta -3 kaše. Jinak ale byly silnice čisté. Na Lhotě mne čekaly závaly sněhu, Venoušek a prý i Zdeněk mi udělali místečko, abych mohl alespoň trochu zajet ke straně. Tak tady vegetuji odstrčený od světa. Dnes jsem byl nakoupit u Penny a narazil na docela milou vedoucí prodejny v Mníšku. Jmenuje paní Królová. Chtěl jsem prolet se čtyřmi basami prázdných lahví od piva, ale takový systém u dveří tomu zabraňuje. Koupit si čtyři, či šest bas piv není problém, ale vrátit již tři basy piva nejde. Musí se překládat. Onen nesmysl se dá vykloubit z ukotvení v podlaze, ale tady asi paní Królová asi vyvinula celou svou nepřátelskou povahu, a místo aby mi ochotně nabídla, že mi pomůže basy přeložit, nebo mne navedla v protisměru, kde bych mohl basy bez překladu vrátit, počala na mne řvát. Řvala jako gestapačka, jako soudružka vedoucí, členka KČS v Pramenu. To si ale u mne naběhla. Pěkně jsem jí od plic řekl, že ona je tu od toho, abych se jako zákazník cítil u ní dobře a ne obráceně, a že kdyby byla moje zaměstnankyně, byla během půlhodiny propuštěna. Trochu bezradně po mně pokukovala a jelikož oči zaměstnanců ve skoro prázdné prodejně počaly vyprávět o jakou vedoucí se tu jedná, šla jakoby zapisovat co musí objednat. Pravděpodobně zcela zbytečně, protože takové údaje jí podá počítačová pokladna na optání. Ptal jsem se pokladní jak se paní vedoucí jmenuje, ale ta se bála mi její jméno prozradit. Akorád mi pošeptala, že stojí na cedulce u vchodu. Takže pro zapamatování: Penny v Mníšku pod Brdy tam ještě vládne komunismus.



Tak jsme tu

16.01.2010

Tak jsme přistáli ve Frankfurtu dříve, než jsme museli, přilétli jsme přes Stuttgart a přes Spessart a Ascheffenburg jsme se snesli rovnou na letiště. Máme nahranou souhru, že kdokoliv z rodiny přistává ve Frankfurtu, zavolá po dosednutí mašiny domů, a než si vyzvedne kufry čeká již auto před východem. Tentokrát to dopadlo také tak. Marek na nás čekal pouhé dvě minuty.....

Ahoj píše Jana

Omyl přátelé! I když jsem se s deníčkem rozloučila, musím Arního opravit a dále upřesnit. Na skříň posadili spolužačku Alenu Vavřínovou, dobře si na ten puberťácký mejdan vzpomínám. Což ovšem neznamená, že by býval neviděl, v jistých okamžicích, na té skříni nejraději mne! Když byl mnou vytočen na nejvyšší míru, vemlouvala jsem se vtíravou otázečkou "A že jsi Arní rád, že jsem tady s Tebou, viď?! Takové štěstí Tě potkalo...atd. A byl "odzbrojen", víceméně se skácel. S mým Toníkem jsem v manželství byla skoro 40 let a kdyby mne tenkrát neomámil svým hudebním talentem Honza Nedvěd, tak bychom byli spolu ještě déle. A s Borisem a mým, také milovaným, bratrem Zdeňkem zvaným Berdych, jsme tvořil jakousi sourozeneckou trojku. Odchod Boríska je velká ztráta nejen pro ten herecký svět, ale především pro rodinu. Už má na světě druhého vnoučka a on se nemohl potěšit ani s tím prvním....Žaluji na tu hnusnou nemoc, která kosí hlava nehlava takové báječné lidi jako byli Boris, Anička, můj Toník......Končím smutně, zase brečím.Tak pa Jana



Poslední oběd

15.02.2010

Dnes Jezevec a Stará Bréca naposledy obědvali v hotelové jídelně. Vlasatý Einstein si přisedl jako obvykle a přepral se: co děláte? Zabíjíme čas odpověděl jsem podle pravdy. Ale to je docela dobrá činnost, u toho je sranda. Einstein je rozšafný starší pán, byl jednou v Praze v kavárně spisovatelů, (čert ví co tam dělal) a byl toho názoru, že dnes vypadám jako Švejk. Abych vám řekl pravdu, mně je již jedno jak vypadám, na základě mé fasády díru do světa neudělám. Na tohle zase dbá Jana, neustále křičí ať něco vyfotím a když ji poslechu zase pro změnu řve, že se na takové fotky nebude dívat ať to okamžitě vymažu. Tajemná kamarádka, jak se zmínil Ruda, je asi pro mnohé opředena pavučinou neznáma, jen Ruda byl tak statečný a zeptal se. Janu jsem podělil po mém nejlepším kamarádu Toníkovi ze základy. Když jsme ještě měli rozum, tak jsme ji vždy posadili na skříň aby dala pokoj. Teď, co je Toník již mrtvý ji na skříň neposazuji i když bych to často rád strčil. Jana je sestřenice herce Borise Rösnera a první manželka Honzy Nedvěda (manželství trvalo tři roky, což bylo podle ní z její strany ukrutné hrdinství) a je také ze Spořičova. Byly jsme s Aničkou nepřekonatelná čtyřka. Byli bychom tuto cestu jistě učinili, kdyby naši partneři žili, takhle jsme je pašovali v naších srdcích. Byli tu stále s námi. I když se Jana zakoukala do Waltra, ale to jen takové platonické. Mně se také líbila jedna signora co nejraději odnášela naše talíře! Nyní tu zabíjíme čas a doufáme, že bude Frankfurtské letiště na příjmu…..



Jezevec a Stará Bréca,

to jsem jako já a Jana. Tak nás pojmenovala, když jsme se vrátili z muzikálu Král lvů který dávali u poolu. Kulisa bouřlivých palem byla dokonalá atmosféra, kterou muzikál ani v Hamburku nemá, odkud si k nám odskočil. Pohádka, která byla dětem známá z kresleného filmu od Walt Disney, byla teprve roku 1997 prvně uvedena v USA jako muzikál. Překrásné kostýmy asi inspirovaly Janu, aby nás pojmenovala jako známou dvojku Jezevec a stará Bréca. Takže: um-baba, um-baba um-baba, um-baba, um-baba…………



Zděšení

14.02.2010

Přestože dnes nebylo venku vidět človíčka, řekli jsme si s Janou, že si vyjdeme na promenádu vyzkoušet, zda nás vítr neodnese. U branky na pláž jsme odevzdali plážové osušky, zamotali jsme se do nějakých svatebčanů kteří v Robi baru něco slavili a již jsme byli na promenádě. Vítr se mocně opíral do našich statných postav, že jsme letěli od Morra jak kuřátka. První vyjádřila obavu Jana: myslíš, že to zpět zvládneme? No, zvládli jsme to ale byla to fuška. On takový vítr uprostřed Atlantiku, když narazí na malý ostrůvek se nezná. Byla to makačka. A tak jsme si řekli, že si dáme za odměnu u baru drink. Bar je otevřený směrem k poolu a k moři a popíjet čaj a dívat se, jak se palmy kymácí, je pocit k nepopsání. Jako vždy se platí kartou. Barman naťuká co jsme si objednali a pokladna vyplivne lístek. Jana si ho prohlíží a říká: tady stojí Arnošt Valeš 15.3.2010. koukám, přemýšlím a pak zařvu: Ježíši Kriste, my jsme zapomněli odletět!!!!! A to letadlo již v žádném případě nestihneme, právě startuje v Puberto Rossario a to je 90 km vzdálené! Čelo zpocené, mrazení v zádech, netušil jsem jak na tom byla Jana. Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu možnost: pokladna je špatně nastavená. Zavolali jsme tedy barmana a řekli mu náš problém. Zřejmě ho znal, neboť se mile (sláva, on byl milý) usmíval. Vzal účet do ruky a povídá: tady nahoře je datum. Dnes máme 14.2. A tady dole, stojí den vašeho odletu a to je zítra!!! Kluk jeden šikovná, pusu by zasloužil……



Král Robinsonů

14.02.2010

Dnes jsme šli na oběd z nudy. Počasí deštivé a vlny obrovské, jídelna plná lidí, co jedli z nudy. Ano, ještě se nestalo, abychom šli, nebo se hnali, či snad utíkali do jídelny z hladu. Vždy to bylo z nudy, nebo proto, že jsou tak stanoveny časy. Tak se stalo jednoho dne, že jsme zažili návrat krále Robinzonů. Jak bych ho měl popsat? Dědek jako já, až na tu zvláštnost, že má břicho rozdělené na dvě části: jednu nad páskem, druhou pod páskem. Já ho mám prozatím za páskem. Sotva se objevil, seběhlo se kolem něj plno lidí a hlavně děti. Malé větší a velké. Bylo zřejmé, že to musí být stálý host, neboť i ředitel Oli a jeho zástupce Walter, do kterého se zamilovala Jana, ho přišli také osobně přivítat. Prochází jídelnou a je neustále zastavován lidmi, kteří postávají od stolů, aby ho pozdravili. Neustále se na někoho usmívá a se vztaženými paži se žene do neustale trvajících objetí. Ano, je to již třetí den, kdy je neustále oslavován jako guru, spasitel a prorok v jednom. Tak si lámu hlavu, při kouskách sýra a lahvičce červeného, nad tímto člověkem, když mne osloví paní, co sklízí nádobí. Patří k takové veselé četě, co se s hosty nedomluví. Nabyla dojmu, že mluvím španělsky: parlevu spanisch signore? Ano, pozdravit, poděkovat, rozloučit se to umím španělsky, více ne. Tak jsem jí vyjmenoval těch sedm slov co umím, ona mne pochválila a odcházela, když jsem ještě zavolal, jedno pivo, španělsky, uno servesas, jako že umím ještě toto slovíčko! Pokývla s úsměvem hlavou a přinesla mi pivo. Mně se k vínu nehodilo, ale Janě přišlo k chuti……

Láďa

14.02.2010

Tak, povídám si sám se sebou, dnes je pátek 13., což býval náš tajný svátek s Aničkou, dovolená se blíží ke konci, ale ještě máme sobotu a neděli….v tom zazvoní Láďa na SKYPE a povídá mi jaké to bylo v hospodě, že mu volal Zdeněk. Poslouchám a něco mi nehraje: hele, oni chodí do hospody ve čtvrtek? Ticho. Asi jsem Láďovi vyrazil dech. Ne, v pátek, my máme dnes sobotu! Sobota! A hned byla dovolená o den kratší. Počasí se nám tu zkazilo, je docela zima, ale otužilci si krátké kalhoty nepřevlékají. A tak tu ještě jednou přespíme a pak zase na cestu. Z pokoje nás vyhodí po obědě, autobus na letiště nás vyzvedne v 16:00 hodin a letadlo do Frankfurtu startuje v 18:50. To vše zdejšího času, který ukazuje o jednu hodinu méně, než čas středoevropský…..

Naštvaný páv

13.02.2010

Jé, to jsme ještě neviděli, hlásila Jana jdoucí kolem takového křovíčka. Arní, co to je? Koukám na to křovisko, fotím ho a pojednou se nechtělo říci nevím a tak jsem odpověděl to, co mne zrovna napadlo: to se jmenuje naštvaný páv, latinsky Nastvanikuc Pávov…. A Jana se smíchy opět zhroutila .

Walter,

Je namyšlený rakouský kohout, já takové podobné kreatury znám, moje maminka byla také Rakušanka. Jen kdyby Jana rozuměla jak mluví, jistě by změnila názor…..



Ahoj píše Jana

13.02.2010

Tak to mne více než volejbalový tým zajímá Walter.Walter je krásný mladý muž, profesně velmi zdatný, pracuje tu jako zástupce šéfa, který okouzlil svým šarmem všechny přítomné dámy, včetně mne. Arno to komentoval jednoduchou větou. „Aby jsi se z něj Janí nepos…a !!“Arní závidí, že na rozdíl ode mne si on očíčko může ohřát při pohledu na krásnou, něžnou a hodně, hodně milou Leonku nejdříve tak za tři dny.

Když už jsem se Arnímu vloudila do deníčku, chtěla bych se rozloučit i s jeho milými čtenáři, jak s Arnoštovými přáteli, tak s mými nebo s našimi společnými a s rodinnými příslušníky. Bude mi velkým potěšením, když si budu moci zase zazpívat, někdy v budoucnu, trampské písničky v hospůdce ve Lhotě a setkat se tam i s Irenkou a Zuzankou a s ostatními, v Bischofsheimu s Leonkou a Hankou. A také bych ráda po 34 letech viděla Mílu. Vůbec nelituji toho, že jsem se nechala přemluvit a místo už objednané úpravy mé „fasády“ jsem se rozhodla pro tuto báječnou dovolenou! Užívali jsme si krásné pohody, báječného jídla a našich srandiček. Dostali jsme se každý někam, kde jsme potřebovali být. Načerpali jsme sílu pro překonání dalších smutných všedních dní bez svých ztracených milovaných partnerů…..Srdečně Vás všechny zdravím,

Jana





Lidé z jiné planety

13.02.2010

Již jsou tu několik dní a topí pod kotlem fantazie. Ta vře a bublá, jak to známe, když něco víme jen napůl. Jsou mladí, štíhlí a všichni kolem dvou metrů, ale i vyšší. Mluví asi holandsky, pak zase německy a má to být tým košíkářů. Včera večer v divadle ještě před muzikálem, nám dva z nich ředitel Oli představil: jeden se jmenuje Julius Brink a druhý Jonáš Reckemann a oba jsou světoví mistři v Beach-Volleyball za Německo a snad i olympijský vítězové. Proto byl Oli tak pyšný, protože když před mnoha lety počali na pláži mlátit do míče, ještě to nemyla olympijská disciplína. Mají tady soustřední a celý den trénují na pláži, kde jsou tři hřiště. Byli jsme se tam podívat. Plno diváků, lavička obsazena, tak jsme si sedli na zítku. Po chvíli Jana zabodovala: mně tady chybí polstrování, ta zídka mě tlačí! Přemýšlel jsem jak obměkčit zeď ale nenapadlo mne nic jiného: to musíš Jano víc papat, abys byla lépe vypolstrovaná…..





Jak mi vyschlo v ústech

12.02.2010

Dnes jsme se dohodli, že půjdeme na pláž. Sice jsem tvrdil, že mám tu praseèí a že jsem již v podstatě mrtvý, Jana ale byla toho názoru že se mrtvoly musí větrat. Dva dny jsem tu měli totiž větrno a mraky a já zápasil s průduškovým katarem. Měl jsem pocit, že musím na Janu ušít boudu a proto ji při odchodu z pokoje upozornil, že není dovřená skříň. Na to ona velice dbá, je to asi čest koalice hotelových hospodyň. Nastartovala na první našlápnutí, pak mi ale vynadala, že jí by se to nestalo, aby zapomněla zašoupnout skříň. (bydlet v pokoji sám, tak je skříň po celou dovolenou otevřená) Tu se počalo naše dnešní dobrodružství. Vracejíc se z pláže, zjistili jsme, že nemáme ani jeden kartu. Touto hotelovou kartou se dá vše: nakupovat v butyce, na baru, objednávat si výlety, snad se s ní dá koupit celý hotel. Jelikož nejsme pár jako každý jiný, pro spoustu rekreantů jsme dost zapamatovatelní, vpustila nás slečna na pozemek s tím, že musíme karty hned odhlásit jinak by mohl nálezce na náš učet tramtará tralalá. Janu napadlo, že jsme mohli karty jednoduše zapomenout na pokoji. Půjdeme za signora Rosa rozhodla Jana. Jenomže pokojská na pokoji již byla protestoval jsem a počal mít sucho v ústech. Ve druhém patře jsme zahlédli uklízeččin kontejner. No, signora Rosa je již na obědě a ona má klíč jen od 2. patra a ne od 1. kde bydlíme. Chtělo se mi na záchod, chtěl jsem se napít ale vše tyto potřebné věci se bez karty nedají dělat. Sucho v ústech se počalo podobat nedaleké Sahaře, chtěl jsem sebou praštit do postele a umřít ale to tu bez karty nejde. Nakonec jsme šli do recepce. Vystavili nám náhradní kartu, před tím ale chtěli vědìt číslo pokoje. Říkám: dva, třináct dva. Takové číslo tu nemáme. Máme jen 2132 kroutila hlavou recepční. Koukám na ni přiblble, jak to dělával Švejk a povídám: a není to, to samé? Děvče zapátralo hluboce ve své 19ti-leté paměti, pak se rozzářilo a pravilo: fález a fuzíkofá? Ulevilo se mi, již jsem z úst lovil balvany suchopáru a měl pocit, že omdlím ale to se tu bez karty také nesmí. Tak jsme konečně dostali náhradní kartu, abychom se mohli přesvědčit, zda jsme karty ztratili či zapomněli. No samozřejmě ležely obě na pokoji. Já totiž, jak musím hlídat Janu, zda nezapomněla zašoupnout skříň, tak jsem nestačil sledovat, zda bereme karu. Pak jsme zjistili, že ta náhradní dočasná karta podráždila elektronický zámek u dveří a my museli nechat naše karty aktivovat. Tak jsem zase letěl do recepce a Jana se rozhodla, že bude čekat na trávě. Konečně jsme se stali opět vládci nad našima životy, vlastníc dvě funkční plastikové karty. Bože to byl požitek, napít se sodovky a jít se vy…..

Na trhu

11.02.2010

Dnes byl zase trh. Než jsme se tam vypravili, musel jsem se podrobit Janiny výsměchu. Zkontroloval jsem totiž před odchodem zda jsou skříně v chodbičce našeho pokoje zavřeny. Toho jsem si doposud nevšímal, ale Janin dobrý a provokatérský příklad zabral. Místo pochvaly jsem sklidil posměch. Tak k tomu trhu: koupil jsem si minulý čtvrtek košili a že byla pěkná, tak jsem si sliboval, že si koupím ještě jednu. Avšak tentokrát tam onen stánek nebyl. Tak jsme tam jen procházeli a koukali. Ačkoliv minulý týden jsem nabyl dojmu, že je to trh povětšině černých obchodníků, dnes mi to tak nepřipadalo.

Ahoj píše Jana

Co se zase nestalo!!Včera mne vzbudil výkřik vražděné oběti! Přátelé, já jsem se tak strašně lekla-posadilo mne to a nejdříve jsem nevěděla kde jsem a co se děje…Až po dlouhé odmlce hrobového ticha přešel Arní do brumenda,byla jsem v realitě. Protože je v noci vedro, máme všichni skleněnou stěnu vedoucí na balkon otevřenu,napadlo mne, že logicky musí přijít nějaká noční hotelová služba zkontrolovat jestli je vše pořádku!! Než jsem toto domyslela, začal vyvádět pan soused se svým estadráchrááááp. Nalila jsem si drink, posadila jsem se na balkon, pozorovala jsem na obloze Jižní Kříž a poslouchala koncert. Od té doby co mne odešel můj Toník jsem prostě odvykla tomu, jak to s chlapi v tomto směru chodí. Ráno jsem to všechno Arnovi se smíchem líčila. On posmutněl a řekl mi, vidíš, já s tímhle nemohu mezi lidi!!! A tím mi dal lekci. Už nikdy o tom nebudu mluvit!!

Pak jsem mu ukradla brejle. Až po chvíli vybafly z mého futrálu…

A pak viděl v bazénu plavat Aničku.Tak to jsem opravdu zkoprněla i já!V bazénu plavala Anička….Arnouštek byl od té doby tak moc smutný!!! U večeře mne napadlo, že bych ho třeba rozveselila připomenutím grotesek z produkce naší TV, některých přeložených víceméně od anglických autorů, ale ztvárněných našimi divadelními celebritami jako jsou pan Hrušínský, Menšík,Kopecký, Záhorský, Sovák,Werich, Brodský, Kemr, paní Zázvorková atd. Začala jsem líčit nejoblíbenější: Poprava v Pintownu, pak Uspořenou libru atd. Zatím co já jsem brečela a svíjela jsem se při vyprávění obsahu smíchy a po příchodu na pokoj si musela hned přeprat bombarďáky, Arní se jen tak lehoulince usmíval pod ty jeho fousky.



Tak ahoj Jana

Maličkosti

10.02.2010

Je spoustu maličkostí, které člověk jednoduše nenapíše. Například Rolfíček: butluje na pláži písek a dělá, že mne nezná. Uprostřed švédského stolu plného pochoutek sedí bubeník a bubnuje. Další den tam sedí muž a žena a stolují, asi nám ředitelství naznačovalo jak se má člověk chovat u stolu. A pak, denně chodíme kolem a nevidíme je: banány.



Tašky

10.02.2010

O tom, že si Jana koupila tři tašky jsme tu již mluvili. Z řady čtenářů jsem dostal spoustu otázek, jaké že to byly tašky a jak vypadají?! A tak jsem je tu vyfotil.....

Fantom opery

10.02.2010

Včera jsme byli v opeře. Dávali Fantom opery. Bylo velice pěkné. Více jak před 11ti lety byl muzikál přeložen do němčiny a pak si dobýval jedno německé město za druhým. Před 11ti lety byl v Hamburgu postaven operní dům a zde se od té doby hraje jen tato opera....

Praktické

09.02.2010

Ještě jsem se zapomněl zmínit o ubytování. Pokoje jsou jednoduše a vkusně zařízeny, s balkony s výhledem na moře. Nejvíce mne fascinují postele. Až na matrace, ty jsou jako všude jinde, jsou postele a noční stolky postavené z cihel, což má tu výhodu, že pod postelí nemůže být nečistota či lakukarča a nikdo nemůže uspořádání pokoje změnit…(lakukarača jsou ve Španělsku šváby a zpívá se o nich známá píseň)……



Přízrak

09.02.2010

Včera po návratu z výletu jsme seděli u poolu. Bylo celý den zataženo, ve vnitrozemí dokonce i trochu pršelo. Ale odpoledne zase zářilo slunce. Popíjeli jsme, já čaj a Jana si nechala udělat vídeňskou kávu. V poolu plavala jedna žena. Pojednou mne zaujala. Plavala s jistou elegancí, ne závodně ale rekreačně s vytrvalou stálou rytmikou – jako Anička. Vlasy měla krátce střižené blond prorostlé šedí – jako Anička. Když změnila směr plavání a to tak, že plavala ke mně a já jí viděl do obličeje, byla to Anička. Dovedete si představit jak mi bylo? Krve by se ve mně nedořezal. Oddal jsem se snům a dávno prožitých chvil, s nesmyslným pocitem, že život je časová harmonika, která se dá libovolně přehrávat- vřed i v zad. Když pak ona žena vylezla z vody, kouzlo bylo pryč: neměla Aniččinu postavu a ani onu vznešenou grácii pohybů…………

Ahoj píše Jana

Nechápu, proč se Arní kácel, když jsem včera přišla z nákupu s (pořadí už třetí ) kabelkou!!No řekněte děvčata, mohu si vzít k vínovým střevíčkům hnědou kabelku???!!A také nevím proč se hroutil když se musel 26 krát podepisovat na pohledy mým přátelům.....A také mne sprdl, že jsem mu vzala jeho osušku!!! Ahoj Jana.



Astra

08.02.2010

Dnes jsme si půjčili auto. Tedy, ne auto ale Opel Astru. Tak přiblblé auto jsem ještě neřídil. V určitém úhlu mi levý sloupek zakryl skoro celou cestu, tak, že jsem jel po paměti. Jana dělala navigátora, při čemž jsem zjistil, že vůbec nedostala od Toníka žádné kapky. Jednoduše se oddávala jízdě tak, jak to umí jen člověk bez řidičáku. Zase na druhé straně, když si představím, že by řidičák měla a do jízdy mi mluvila, bylo by to ještě horší. Jednoduše jsme dojeli tam, kam jsme nechtěli a dokonce jsme objevili tu aloa vera plantáž, což byl můj tajný sen. Věděl jsem, že se na to místo ukryté v horách ve španělštině nedoptám! O to více jsem byl spokojen, když jsme najednou jeli kolem. Takže ten produkt tolik nesmrdí, musí se ale uschovávat v lednici! Pak jsme ještě našli Oasis, což je proslavený park a ZOO, zde je fascinující, jakou techniku používají na zavlažování. Fuerteventura by byla rájem na světě, kdyby měla vodu. Spotřební voda se zde musí dobývat z mořské vody, což je jistě finančně náročné. Jinak se pije voda balená, viděli jsme u domorodných domků stát před vchodem balenou, jako se kdysi dodávalo do domácností mléko…..



V nebi

06.02.2010

Dnes jsme šli do Morra Jandia. Chodili jsme po staré rybářské vesničce, až jsme došli k takovým hezkým řadovým domkům, které byly na zápraží s láskou dekorované. Vylítlo ze mne: tady bydlí Anička. Jana se postavila hned vedle druhého domku a řekla: a tady bydlí Toník. Tak jsme si hráli na to že jsme v nebi a máme domečky vedle sebe a jsme sousedé….



Fotky z restaurace

Aloa vera, ještě jednou

05.02.2010

Dnes při obědě jsem se zmínil o tom smradu tohoto přírodního zázraku. U stolu dnes přibyli dva noví hosté, z ostrova Rujána. Paní hned říkala, že to není možné, že se tato rostlina pěstuje zde na Fuerteventura a že se hned zpracovává a provozovatel jsou Němci. A že tam v loni byla. Jana tvrdí, že jsem dostal na zkoušku surový produkt, ale to jsou věci, o kterých by se mělo s prodavačem mluvit ale když on žádnou mně známou řečí nemluví, tak jsem si myslel, že Aloa vera smrdí….avšak já to ještě prozkoumám.

Lyžování v písku

05.02.2010

Dnes bylo překrásné počasí. Ke stolu si k nám při obědu přisedl kuchař, což je zde zcela normální. Říkám mu: ty řízky byly až ke konci z telecího. Jo, on to učedník spletl potvrdil Walter, což bylo jeho jméno. Já na to: tady se mohou mladí lidé vyučit? Ne, jsme ve Španělsku a tady učební poměry neexistují, to je jen v Německu a v Rakousku. Jo, a v Čechách taky, já se učil tři roky, říkám. Já čtyři, v Rakousku, mínil Walter. Takže tady učedníky nemáte? Ale jo ale ti jsou již v Německu vyučení, my jim jen tak říkáme. Tak, tak, ten stress v kuchyni znám, říkám, Walter pokyvoval hlavou a míní: já tady ale nevařím, já jsem zástupce ředitele. V obchodní strategii našeho hotelu je, že i ředitelství se podílí při výdeji jídel a zcela úmyslně si sedáme při stolování k hostům, abychom poznali, co si lidé přejí a zda jsou spokojeni. Odpoledne se pořádaly závody ve sjezdu na lyžích po písečné duně a Walter (zástupce ředitele) vyhrál……….



Ahoj píše Jana

Arnošt děsně chrápe. Dnes ze spaní i zpíval!!! I když jsou naše postýlky (z důvodu piety každého z nás) hodně daleko od sebe, musím předeslat, že náš pokoj má výbornou akustiku!!! Žaluje na mne, že mu nechci půjčovat můj župan. Tak já zase budu žalovat na Arního, že mně chtěl schovat střevíčky, abych nemohla v noci ven!!!! Takhle my to tu máme každý den. Do deníčku pěkně přehání! Už opravdu dlouho jsem se tak nenachechtala!!!! Tak ahoj Jana.

Místečko na pláži

04.02.2010

Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na pláž. Pláž s bělostně bílým pískem je 20 km dlouhá. Nějakých 30 viděných rekreantů bylo k přehlédnutí. Jana ze sebe vypraví: Arní myslíš že najdeme nějaké volné místečko?

Pěšinky

04.02.2010

V hotelovém parku jsou pěšinky. Park je tak krásně pěstěný, že si ze slušnosti nedovolíš chodit po trávníku, také proto, že trávník a vše to co tu roste, udržovat na ostrově, který nemá ani jeden vodní zdroj je jistě náročné. A tak chodím po pěšince a za mnou jde Jana a najednou říká: Arní, já nechci za tebou chodit jako nějaká muslimka! Splnil jsem jí její přání a vmáčknul se do pěšinky. Já a Jana a taška se tam jednoudeše vedle sebe nevejdem. A tak jsem potají šlapal trávník....



Aloa vera

04.02.2010

Nikdy jsem nevěděl co to je. Ano nějaké masáže, krémy to jsem věděl. Také, jak si to lidé chválí, ba vychvalují, jako nějaký zázrak století. Teprve dnes jsem ten zázrak spatřil prvně na vlastí oči. Je to nějaký druh sukulentu, jehož dužina dodává tento zázrak. S velkým očekáváním jsem tento zázrak vyzkoušel. Pan prodavač mne pozoroval a říká, aniž bych tušil co má na mysli:to přejde. Aloa vera může být léčivá, ale její zápach je příšerný: zasmrádlá cibule s česnekem....

Na trhu

04.02.2010

Dnes byl, jako každý čtvrtek před hotelem trh. Jelikož jsme tu v podstatě nedaleko afrického pobřeží, byli trhovci vesměs černí. Nabídka byla tím pádem podobného druhu. Samé vyřezávané příšery, korále, hodinky a také tašky. Jana si již jednu tašku koupila ve městě, den před tím a na trhu si koupila ještě jednu. Ukecala prodavače ze 55 € 30 a v zápalu honby za dobrou koupí již dolovala z haldy druhou. Tu první ještě neměla zaplacenou. Ale řekněte, za tu cenu by jste to tam nenechali, že jo….

Jako na vojně

03.02.2010

Jana je hodná holka a určitě to má navyklé. Ani za to nemůže. Jsem, jako mládenec zvyklý, že vše, co svléknu a odhodím, to na tom místě zase najdu. Ne však s Janou. Ani se nestačím podívat a již je vše uklizené. Kdyby alespoň na onom místu zanechala lísteček se zprávou, kam to dala. A tak se nacházím ve věčném hledání. Jistě to myslí holka dobře, ale když jsem si u bazénu chtěl půjčit její župan, abych si mohl převléci plavky, tak se zdráhala. Tak jsem jí řekl, že mám župan lepší a že jí ho také nepůjčím….



Dnes volal Venoušek

03.02.2010

S tím vlastním počítačem to tu moc nedomysleli. Funguje jenom v hale, hned vedle internetkafe, dále spojení nedosáhne. Takže si musím vše v klidu připravit a pak to jít nahrát. A najednou mi na Skype volá Venoušek. Arné kde jsi, se ptal. Tak jsem mu to vysvětlil. Nedovedl si představit, že tu chodíme v plavkách, jako já ne, že je ve Lhotě záplava sněhu……



Ahoj všichni

03.02.2010

Musím na Arnouška pěkně žalovat, nejen že by mne stále potápěl, ale dělá mi různé nástrahy , jako např. přistrčí mi k mému lehátku spršku a to přímo nad hlavu atd. Určitě mi zase něco provede a já Vám to hned napíšu!!!!!!! Ahoj Jana



Štítná žláza

03.02.2010



Každý ji máme, ale jen Jana si ji léčí obklady z mořské vody. Přitom nedbá nebezpečí, které se tají v silách atlantického oceánu…..



Pohled z okna

03.02.2010

Pod oknem našeho pokoje se rozprostírá Paradies. Hrdlička neustále cvrká, moře hučí svým uspávajícím duněním a vypráví o věčnosti. Jana sice tvrdí, že si připadá jako na Spořilově, kvůli tomu cvrkotu, ale to se mýlí, tam dnes hrdlička určitě necvrká....



Jak jsem neachal Janu ve štychu

03.02.2010

Po vášnivé noci, kterou jsem strávil desetiminutovým pendlováním mezí postelí a záchodem, jsem se rozhodl, že zůstanu dnes v posteli. Jana musela na snídani a oběd sama. Jana má tu tendenci vyhledávat u stolu samotu, aby ji nikdo neoslovoval v němčině. U snídaně jí to nevyšlo, posadil se k ní pán. Prý byl pohledný. Začal se bavit. Jana na to: entschuldigen Sie, ich spreche sehr wenig deutsch…. A má při tom velice dobrou výslovnost. Když to nějaký německy mluvící člověk slyší, důvěřuje této informací ale nemůže posoudit, jak málo je velice málo. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jednoduše od stolu utekla. Při obědě a večeři, jsme se seznámili s takovou mezinárodní společností. Jeda paní je Chorvatka její manžel mořský vlk ze severu Německa, další paní je snad Němka a její manžel Libanonec. Chorvatka si vzpomněla na pár slov své mateřčiny a tak přivedla Janu k rozhovoru a pomalu z ní vytáhla i znalosti němčiny, o kterých nevěděla, že v ní dřímají. Než pojedeme domů, bude Jana bavit celý stůl wetten???



Vše v květu

02.02.2010

Fascinující záplava květů a nehorázně pusté pahorky, kde se zdánlivě nenachází život, to jsou Kanáry. Každý to ví a každý to očekává. Když pak před těmi květy stojíš, obzvláště těmi, které neumíš pojmenovat, opět se divíš……



Kanárská nemoc

02.02.2010

Kanárská nemoc je příslovečná. Skoro každý turista ji jednou dostane. Byl jsem na Kanárech velice často a nikdy jsem ji nedostal. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ji dostaneš. Tak ji právě mám. Jak se projevuje? Den nebo dva se nemůžeš vzdálit od toalety a pak to přejde. Co to je se neví. Asi to bude změnou klíma a stravy, čert ví. Dnes v divadle jsem měl již onen pocit, vydržel ale do konce a pak se to provalilo.



Stolování

02.02.2010

Mezi tím, co Jana shání ty nejkrásnější pohledy a k tomu správné známky, odeslal jsem pozdrav Mailem během vteřiny. Dnes je tu silný vichr a tak jsme trávili dopoledne odloučeně. Avšak nejlepší jsou tu obědy a večeře. Tak zvané stolní víno je nepřekonatelné a bezedné. Můžeš ho vypít kolik chceš. U večeře jsme se dozvěděli, že Teneriffa a Grand Canaria byly dnes vyplaveny přívalovými vodami ale oběti na životech nebyly. My tady schytali jen vítr a bouřlivé moře.





Internet

02.02.2010

Již včera jsem se snažil dostat se do internetu. Mají tady v hotelu dvě možnosti: jedna je, že použiješ jejich počítačů, druhá,že použiješ vlastní. Na oba dostaneš přístupová hesla na dobu určitou. Jenomže ten můj laptop mi dával zabrat: registroval sice, že má přístup k síti, ale nehodlal se mne zeptat na má přístupová hesla. A zde se ukázala solidarita nás počítačových bláznů. Každý, co zrovna seděl v internetové kavárně se snažil mi pomoci, až se to konečně jednomu povedlo. Přístup je tu tak pomalý, že to asi s tím denním dopisováním neklapne.



Fuerteventura

01.02-2010

To jsem ještě nezažil. TUIflay.com to s námi upaloval neskutečnou rychlostí. Nejprve jsme měli ve Frankfurtu zpoždění, což kapitán omluvil tím, že smí na ostrově přistat v až 8:30 a to zvládneme v každým případě. Pak letadlo Boeing 727 vytáhl až na 13 kilometrů výšky a uháněl hodně přes 1000 km za hodinu. To vše nebylo celkem obtížné, ale před Fuerteventurou počal dost bezohledně padat na úroveň mořské hladiny a to bylo pochutnání. Přítomné děti řvali bolestí, můj soused v řadě zešílel a počal se mlátit pěstí do čela. Nabídl jsem blbečkovi před klesáním žvýkačku kterou odmítl ale kterou si jeho přítelkyně vzala a tak jsem si ho s klidným svědomím nevšímal a mohl se věnovat mým uším, které dělaly divy, jaké jsem za můj dlouhý, divoký život ještě nepoznal. No, přežil jsem to a Janě urazila stevardka málem ruku, protože jsem se jí držel, aby neměla strach. Seděla totiž přes uličku a zbrkly letový doprovod, nás málem přehlédl. Na letišti nás přivítal déšť a vichr obludně teplých rozměrů. Chtíč ze sebe strhat veškeré oblečení bylo nutno překonat. Odpoledne svítilo slunce jako prý 300 dní v roce a moře bylo jako kafe…….