Donnerstag, 26. Januar 2012

Neobyčejná lehkost bytí.



Vysoko, výše a ještě jednou výše. Hlasitě a s požitkem kvičí a jásá opičí miminko. Jeho matka ho vyhazuje nohama i rukama do vzduchu, stále znovu a opět od začátku. Pohled na tuto scénku zahřeje člověka u srdce.
Celé odpoledne pozoruje kalifornský fotograf Ken Bohn tuto rošťáckou zábavu a hru opic v ZOO v San Diegu. Potěšení!
Je to jednoduché slovo, které vyjadřuje lidskou vlastnost. Toto potěšení, kterým se matka a miminko opice celé odpoledne zabývají, kdy se potopí do hry která nedává žádný smysl.
Tato Bohnova fotografie oblétla celý svět a vzbudila u vědců pěkný zmatek. Zvířata si jen tak nehrají! Jejich hry jsou cílevědomé, které mají naučit motoriku, vytrvalost a sílu. Docílit smysl sebezáchovy, a naučit boji o přežití. V žádném případě tu nejde o čistou zábavu.
Kdyby zvířata znala zábavu, znamenalo by to, že se dokáží vžít do duše jiných bytostí, cítily soucit. Jako člověk.
K tomu nemají vědci žádný důkaz, nic co by bylo černo bíle měřitelné!
Maličký Bonobo na tomto obrázku však vypráví jinou povídku. Povídku jednoho odpoledne při kterém nic jiného neplatí mimo štěstí, spokojenosti a lehkosti okamžiku. Protože zde nejde o nějaký účel, smysl, ale o vroucí něžnost a štěstí. O zábavu dítěte a štěstí matky. Vše se odráží v obličeji malé opičky co víská při přemetech vzduchem. Je to zcela jednoduchý příběh o štěstí, pravidel života: být šťastný a to není výsada jen člověka!
Zdroj: německý tisk

Donnerstag, 19. Januar 2012

Deníček leden 2011

Límassol

31.01.2011

Volala mi Hanka, že tedy jde objednat tu dovolenou v Řecku. Řekl jsem stručně: jo. Pak mi volala, že sedí v cestovce a že Řecko v březnu jako turistický cíl ještě nefunguje, že by vzala Krétu. Souhlasil jsem a nechal si říci vesnici, kam pojedeme. Byl to onen tajemný Límassol. Nahodil jsem Google Earth a uctivě hleděl na ten zázrak techniky, který s námi během vteřiny oběhne celý svět a ukáže nám každý kout na Zemi. Jenže tentokrát se k tomu neměl. Jednoduše mi řekl, že Límassol neexistuje. Tak, povídám si, teď jsme nalítli nějakým podvodníkům, koupili jsme letenky do města jehož jsoucnost Google Earth popírá, máme po dovolené a po náladě. Naštěstí jsme měli domluvený na sobotu mejdan, s Hankou a s Helenou a Kim se přidala také. Nasadil jsem vážný obličej řka: to jsme jim nalítli, že? Jak to myslíš, ptala se děvčata? No s tou dovolenou, Límassol na Krétě nestojí!!! Holky se smály a povídají? Vždyť letíme na Kypr! KYPR rozumíš? A opravdu i Google to potvrdil....


VIDEO





33

29.01.2011

Včera byla Annabella 33 let mladá. Je to viděno z různých úhlů, moc a nebo málo? Pro školáky je již paní učitelka, pro mne je pořád moje malé děvčátko. Měla pozváno plno hostů, ale ve finále jsme zbyli zase my, obyvatelé dvora. Marie se přišla pochlubit maňáskovou loutkou, tak říkajíc hippies z šedesátých let. Protože dcera nemá daleko k hereckému uměni, po chvilce jsme se ztratili v zajetí panenky. Samozřejmě to byla legrace, ale fascinující. Všichni jsme věděli, že loutka nemluvila, že to byl dceřin hlas, ale upřeně jsme se dívali na panenčin obličej a dobře se bavili. Jak fascinující to musí být pro děti, mi došlo.... VIDEO



Rybáři, chybějící 5. pád a jiné věci

27.01.2011

Včera byla středa a tak jsem se s Pajdou vypravil k rybářům. Před tím jsem ještě vedl vášnivou debatu s Martinem, o jistém tlačítku u Tiguana. Očividně nemělo žádnou funkci a tak jsem si po dlouhých úvahách vyndal manuál. Sotva jsem zjistil na co to je, volala Míla, Martinova žena, že takové tlačítko mají ve voze také! A na co tedy je? Po aktivovaní služby, které nabízí, se nedají ovládat okna na zádních sedadlech. Asi pojistka kvůli dětem. Když jsem se vydal k jezeru, blikalo mi světýlko a značně mne znervosňovalo a tak jsem vpadl do hospody a hlásil pánům, co se mi stalo. To nic není, mínil Kai, vzal konvici s vodou a dolil vodu do chladícího systému. Ostatní se mezi tím zabývali Pajdou, který byl toho dne vykoupaný a tím pádem vypadal moc pěkně, šmejd jeden. Jak má pes ve zvyku, vypadl z hospody a toulal se kolem jezera. Otevřel jsem tedy dveře a volám: Pajdo, pojď sem. Samozřejmě hned přiběhl. Jak se jmenuje ten tvůj pes, chtěli chlapi vědět? No Pajda, říkám. Aha, a proč na něj voláš Pajdo?.....



Jak jsem se rozloučil se Lhotou VIDEO
24.01.2011

Jak jsem již v rychlosti včera napsal, měl jsem v úmyslu do hospody pouze zajít na sklenu, abych před cestou lépe usnul. Vědělo se všeobecně, že mladý budou mít rockovou kapelu, a že, kdybychom i na sebe řvali, nebudeme si rozumět. A tak jsem z mé generace seděl sám. Podle plánu, počal koncert, to se tedy nedalo přeslechnout, přestože jsem seděl na sále. Občas jsem vyšel s pajdou před hospodu, byla krásná noc a zase zářil Orion. Venku stál mladík, tak asi 17 až 18 let a třepal hlavu, kterou měl nacpanou v kapuci z chlupatým lemováním nějaké umělé kožešiny. "Já se tam zblázním, já tam již nepůjdu, nechte mě tu venku zmrznout", sděloval kamarádům, kteří stáli kruhem kolem něj. No jo, vše se musí člověk v životě naučit, pomyslel jsem si a zase zapadl do kraválu. Nakonec jsem tam seděl, aniž bych to tušil, až do pěti do rána. Bratr a jeho kamarád Peter měli "Sitzfleisch" a tak jsme si povídali o starých časech, co jsme prožili ve Frankfurtu. Jak tak ty příběhy vyplouvaly na stůl vzpomínek, ne, nebyl jsem žádný svatý.....



Zase doma

23.01.2011

Včera jsem se vypravil do hospody v úmyslu, že si dám dvě sklenky vína půjdu spát! Že se lépe usne. Avšak v deset hodin, když jsem již mířil domů, volá brácha, že jsou již na cestě a že tedy s Petrem přijdou na ten bigbít. Tak jsme se tam zapomněli do pěti do rána. Ve dvanáct jsem již seděl ve voze pálil to na západ. Takže posílám pozdrav z Frankfurtu. Je tu vše v pořádku.....





Habermannův Mlýn

21.01.2011

Míla mi dal DVD s filmem Habermannův mlýn. Je to prý film, který se ještě nedostal do kin. Může se zařadit do velkofilmů z Hollywoodu. Jedná se o osud jedné vesnice v pohraničí před Hitlerem, za něj a po něm. Nenásilná a silná Story. Příběh zajede pod kůži, nikterak nenaznačuje divákovi na čí stranu se postavit a opět potvrzuje, že osud druhých může být neuvěřitelně propleten s osudem tvým. Jednoduše: chovej se za každé situaci k lidem tak, jak si přeješ, aby se chovali k tobě! Samozřejmě za každé situace…



Vzpomínka na Aničku VIDEO

16.01.2011

Včera to byly dva roky, co navždy odešla naše Anička. Byla to holka samá legrace, ale tohle nám dělat neměla. Seděli jsme u Ungrů a vzpomínali. V Country rádiu nechal Láďa zahrát naše Ontario, které jsme zpívávali. Ukápla i nějaká slza. Děkuji kamarádům za chvilku, kterou se mnou poseděli a zavzpomínali…





Co se honí českým řidičům v hlavě?

14.01.2011

Pan Aleš Trpišovský, pirát z dálnice č 1 jde příkladem. Dnes na A3 směrem k Frankfurtu se vyznamenal nový pirát. Jelikož se naštval, že náklaďák před ním jel příliš pomalu, předjel ho a prudce před ním zabrzdil. Řidič tahače to neubrzdil a narazil do něj, přesto oba pokračovali v jízdě a na prvním parkovišti se poprali. Tedy Čech vytáhl němce z kabiny a naklepal mu to a ještě rozkopal u tahače brzdová světla. Němec se schoval do kabiny a volal policii. Třicet osm let starý vztekloun dostal zákaz jízdy po Německu a i auto mu zabavili. Ano, jsme malý národ a oproti Němcům ve všech směrech zanedbatelní. Máme však mnohdy silnější auta a chováme se na cizích dálnicích jako hovada. Nemusíme platit dálniční poplatky, k tomu Němci ještě nedošli, avšak i když někde není omezená rychlost, všude platí doporučená rychlost a ta je 130 KM v hodině. Uděláš-li ve vyšší rychlosti nehodu, jsi automaticky vinen. Jaký mindrák se schovává v našich ubohých, řidičských duších? Co nás dohání k tomu stát se viditelným? Protože máme málo kladných příkladů, doháníme to příklady zápornými? Jsme takoví trpaslíci, kteří poskakují a křičí, aby byli povšimnuti?





Věci

14.01.2011



Markéta Blaňková napsala knížku pro děti, kde pomocí různých příběhů se zvířaty přibližuje dětem fyziku. A ne jen dětem. Například myšák Myšolus sežral zápisky profesora Schrödingera a proto ví, že v kvantové mechanice jsou částice neměřitelné, že jsou tu a zároveň jinde, že jsou vidět jen když se na ně díváš a pan Hugh Everett je přesvědčen, že existuje spousta jiných světů, že to co jsi neprožil zde, prožíváš jinde!. Já nevím proč to vědci takhle váhavě prodlužují? Prodlužují to, co každá babička na Moravě ví, když jde do kostela? Ruda mi popsal entropii jednoduše, skoro jako paní Blaňková: uklidit si doma můžeš, ale věci to nemají rády a po chvíli máš v domě zase bordel. Jako moje podlaha: vždyť jsem ji předevčírem vytřel a schválně se na ni podívejte jak teď vypadá! Největší obětí entropie je můj osmdesát sedmiletý švagr. Ještě nedojedl oběd, již myje a uklízí nádobí. Po dvoře neustále něco ukládá a zamyká a dbá na pořádek. Jenomže, když pak něco potřebuje, nemůže to najít. Ty věci se mu prostě schovají. To já jsem na tom lépe: například jsem před 14 dny naposledy smrkal, ale balíček tempa je stále na svém místě, na psacím stole. Jsou tu i kleštičky na nehty, (kdy jsem si stříhal ty nehty?), výpis z banky, noviny, časopisy, jako například loňský Reflex, otevřená knížka a dva hrnky od čaje. Vše je tak, jak si to přeje věda, proč si dělat násilí? Možná, že i Anička žije v jiném světě, jenom ji nevidím, protože jsem se na chvilku zapomněl na ni dívat. Ale v myšlenkách tu je! Jsou myšlenky také nějaká kvantová mechanika, částice, které nikdo nevidí? Asi jo, teď jsem zrovna sbíral v Čisovickém lese lišky, bylo léto a mně bylo sedm let……





15.Leden

13.01.2011

V sobotu to budou dva roky, co Anička odešla. Láďa jí objednal na Country rádiu písničku, ale asi ji neuslyším, máme slezinu na Pískách, kde si na budeme vzpomínat. Rádio jim prý nehraje a tak to zkusíme poslouchat přes internet. Počasí je deprimující, sníh slezl a prší. Pajda mne zlobí, odmítá žrát konservy a i vylepšené kuřátkem ignoruje. Návštěva u sestry ve Voznicích mne také nepotěšila, jsou na sebe zlí. Chápu to. Každého již něco bolí, švagr je nerudný a sestra, jejíž vlastnost je neposlouchat lidi, kteří jí něco říkají, dokáže vytočit. Jednu příhodu kterou chtějí vyprávět, vypráví oba najednou a pak se pohádají, že to bylo tak a ne jinak. Přitom to jsou výhradně příběhy z televize nebo z novin. Švagr měl rozbitý uzávěr u benzínového tanku k siestě, hledali jsme společně nějakého Forda v okolí, ale ve zlatých stránkách se nic nenajde. Divil jsem se, že ještě existují. Jelikož bratr nemá absolutně zájem o počítač a internet, tudíž jsem tuto službu nemohl ve Voznici využít, řekl jsem, že až bude ve Lhotě, podívám se do internetu. Během několika vteřin jsem měl prodejnu v Příbrami a zátku jsem objednal. Pak jsem dostal vynadáno, proč ona prodejna nebyla ve zlatých stránkách a na mou námitku, že se do nich v dnešní době již nikdo nedívá, jsem byl odměněn povzdychem. Ano, jsou již staří a neustále sami spolu a na možnost, že by jim internet poskytl mnoho zábavy a že by poznali nový život, že by se jim otevřel svět, trucovitě nechtějí myslet. A tak u nich poznávám, že dlouhý život také není vždy jednoduchý……….







Jak dostala židle mláďata

08.01.2011

Teď je takový čas, že by člověk se vším praštil. Včera jsem nedělal nic a i to bylo moc práce. Počasí na draka. Pajda se mnou chodí jen ze zvyku a ještě se naštve, že ho obtěžuje pejsek z chaloupky číslo 707. Je to takový Lhotský ET , je totiž tak ošklivý, až je hezký. Dnes jsem se rozhodl, že teda končím s lenošením a šel jsem vytřít. Jak tak vytírám a úmyslně zanedbávám kouty, kde nikdo nechodí, slyším, jak mi Anička nadává. Ona mi dříve nenadávala, jen se shovívavě usmála a šla to po mně opravit. No a jako to může udělat teď, když nemá ruce a nohy? Alespoň mi nadává. A tak mám depku. Miládka mi psala, že ji má také. Pojede chudák letos na druhý pohřeb. Myslím stále na moc lidí, přeji jim, ať to do jara vydrží, ať se zachumlají do postele a vylezou až bude teplo, jako to dělá jezevec. Jak jsem vycházel dnes před dům abych vylil kýbl se špinavou vodou, našel jsem na židli, která stojí již léta před domem a na které, když svítí sluníčko dělám dědečka před chaloupkou, dvě lahve vína. Dobré španělské červené. Volám tedy Láďovi, zda mi je tam nedeponoval. Že by židle dostala mladé, tomu se mi přece nechtělo věřit. I když po tolika vína co jsem v životě vypil by bylo vše možné. Láďa říkal, že ne, ale že byl u Ungrů a že jim dnes zašel dobrák, starý pes Jack. Když jsem pak nesl lahve domů, našel jsem tam lísteček: děkuji za struny na kytaru, Tonda. Takže je tam uložil Toník z Rovin. Povídám si, že než bych se na vše vykašlal, zajedu si koupit kus masa a udělal si oběd. Pajdovi jsem koupil kuře, které sbodl dříve, než ho měl na talíři. Od Jirky jsem dostal knihu "Straka v říši Entropie". Docela poučná, až na to, že jsem nevěděl, co to ta Entropie je. Vikipedie mne poučila na tolik, že to stejně nevím. Asi se to používá ve smyslu "náhodný, organizačně neorganizovatelný zmatek". Přiblíží mi to slovo někdo?....



U rozlitého vína VIDEO

09.01.2011

Předem musím zdůraznit, že za vše může Mařenka. Dala mi k vánocům takové dobré čokoládové švýcarské kuličky, jejichž chuť i vzhled je pro mne nezapomenutelná. Dnes jsme byli s Janou pozváni na fondy chinois, což je takový společenský rituál. Ve vývaru s houbami si na vidličkách ovaříš na plátky nakrájenou hovězí syrovou svíčkovou a pak pomocí tří různých lahodných studených omáček sníš. Samozřejmě se k tomu popíjí dobré víno, v našem případě švýcarské červené z vinic, kam Mařenka chodí sklízet vinnou révu. Celý nedělní polední dýchánek, zalitý sluncem, které tak dokonale dokáže svítit jen ve Stříbrné Lhotě, byl harmonický do té doby, než Marie položila na stůl ony výborné čokoládové kuličky. Díval jsem se na ně nejméně hodinu. Byl jsem roztěkaný, nedával na otázky správné odpovědi, až jsem ten boj s chutí vzdal a sáhnul si pro jednu čokoládu. Avšak stála tam sklenice rudého vína a tu jsem porazil, rozbil a víno se vylilo po stole. Čert vem Janiny sukně a Mařenčiny polštářky na židlích, ale to víno- to se nezachránilo….







Na toulkách do minulosti VIDEO

08.01.2011

Včera jsem se sešel s Alenou a Eliškou. Sezení se dělo u kamarádky Jany na Spořilově. Musím teda říci, že děvčata neomdlela a i já k tomu neměl důvod. Obě jsou velice dobře vypadající dámy. Semlelo se vše, co bylo aktuální před více jak čtyřiceti lety. Asi by byla potřeba delší doba podbarvená trochou vínečka a svět by se stal najednou o mnoho let mladší.

Na zpáteční cestě jsem se stavil na Marjánce, kde jsem byl pozván bratrem Karlem na večeři a kde jsem vytrousil klíče od domečku a pak jsem byl zase doma, v naší hospůdce. Klíče jsem si již vyzvedl…..



Namydlený blesk VIDEO

07.01.2011

Zatímco jsme seděli u Hovorků a oslavovali Eviččiny narozeniny, se to stalo. Láďa sice běhal často přes zahradu do garáže, aby doplnil pití na stole hojnosti a vždy něco hlásil: začíná povolovat!, už tam nemrzne!, mám dojem že poprchává!, ale niko jeho, vykřičníkem zdobená hesla, nevnímal. Rokovalo se stále dále, životní příhoda míhala druhou a stále tak dále, až se rozhodlo, že se půjde domů. Aby si Evička mohla odnést dary, navrhl jsem, že je odvezu, bydlí naproti. Jen jsem vylezl z domečku, již jsem jel. Chodník se leskl jako zrcadlo, ale oproti zrcadlu byl slizce kluzký. Zastavil jsem se díky tomu, že Láďa již před lety, prozřetelně postavil vrata a branku. O tato zařízení jsem zabrzdil mou ladnou jízdu na kožených botách, dědictví jsouc po Sváťovi. Již jsem volal na ostatní, aby si dávali pozor. Opustil jsem pozemek majíc v úmyslu dojít k autu, jež bylo vzdáleno tři metry zaparkované v lese. Ani nevím, jak se to stalo, ale jak dlouhý tak široký jsem jel po mírném svahu, o jehož existenci by mne přesvědčila jenom vodováha. Měl jsem do včerejšího dne dojem, že má Láďa před vrátky rovinu. Nemá, jak mi bylo stanouc se poučením. Jako namydlený blesk jsem se řítil pod kola Tiguana. Návrh, abychom šli těch már metrů domů pěšky se neujal. Asi bychom se tam mlátili na ledu ještě dnes. Naštěstí nás čtyřkolový náhon chytrého auta dovezl bezpečně domů….



Piráti českých dálnic

05.01.2011

To, co se stalo u Mirošovic na D1 lze těžko pochopit. Napadá mne taková vzpomínka z dávných let. Nacházel jsem se roku 1969 v Heidelbergu u mé matky a otčíma Ladislava, když právě vyzvedával na nádraží svého bratra Pindu. Pinda s manželkou dostali na poslední chvíli, než padla zase železná opona, výjezdní doložku a chtěli požádat o azyl v USA. Když se bratři vrátili z nádraží, vzal si mne Pinda stranou a povídá: co je s Ladislavem, že jezdí jako stará babička. V Praze by se mu každý vysmál. Ladislav žil již v té době třetí rok na západě a já neměl zdání jak jezdí babičky, nemajíc v té době řidičák. Po roce čekání se Pinda s manželkou odstěhoval do USA a po patnácti letech přijel na návštěvu. Stejná scenerie: Ladislav ho vyzvedl na letišti. Pinda si mne vzal stranou a povídá: on se ten Ladislav asi zbláznil. Jezdí jako šílenec, tohle by mu ve státech neprošlo.

Je to jednoduše o tom, jak prostředí vychovává. Když jsem za totáče přijel do Čech, kdejaký Trabant mne z kopce honil a já ho nechával předjet, aby nedošlo k nějakému maléru. Metr před kapotou se mi zařadil před nos a mne jímala hrůza. Když začala Škodovka vyrábět "auta", byla situace stejná, jenomže motory mého vozu, domnělého západního Němce, a ty české byly již stejně silné. Stejnak se mi zařadil metr před nosem. To se již dnes nevídá. Zato ukázka síly terénního Mercedesu, jež je pouhým pohledem zřejmá, mladým šílencům nestačí. Musí to názorně dokázat. Předjíždím řadu TIRáků, mezi které se nemohu zařadit a frajer za mnou mi líže nárazník, dává světelné signály a houká. Má snad milnou představu, že se mohu vypařit?….





Třídní sraz

05.01.2011

Mám ve Frankfurtu kamaráda Pepu, ten jezdí na třídní sraz nejméně třikrát do roka. Pepovi bylo již sedmdesát. Vždy když se vrátí, chce abych mu pomohl objednat přes internet fotky, které vždy nafotí. Za ta léta co mu v tom pomáhám se nic nezměnilo: samé stejné staré báby a dědkové, focené na stejných místech a ve stejných pozicích. Nepíši to tu, že bych se nějakým způsobem chtěl Pepi dotknout, tak to v životě chodí. Píši to proto, že v pátek jedu na něco podobného, jako je třídní sraz. Jana dala dohromady pár děvčat a pozvala je na odpolední kávu. Děvčata, která jsem viděl naposledy na konci deváté třídy. Zdali pak budou ještě tak šťavnatá jako v době, kdy jsem je platonicky miloval? Doufám, že nepadnou do mdlob až mne spatří! A zajisté to nemyslím tak, jako když dívky omdlévají když uzří Michaela Jacksona….







YouTube

04.01.2011

Včera, když jsem jel z Voznice, kde jsem byl navštívit bratra, jel přede mnou vůz městské policie a zahnul hned za zatáčkou, přes nepřerušovanou čáru do vrat budovy, kde policie sídlí. Přesně za takový přestupek jsem na Silvestra dostal pokutu 500 Kč. Měl jsem sto chutí za nimi zastavit a vyžadovat také pokutu. Ale jak se znám, určitě bych chytil novou pokutu. A tak jsem jel dál. Jinak doháním to co jsem v loni zkazil, totiž nechtěně jsem vymazal všechny videa na YouTube. To je fuška je tam zase dostat. Práci mi ztěžuje skutečnost, že jsem některé nahrával ze Lhoty a jiné z Frankfurtu. Jsou logicky na různých počítačích…



Happy New Year VIDEO

01.01.2011



Tak jsme zase na počátku nového roku. Jak ten starý rok utekl. Co se vše stalo a co ne. Ale je pozdě bycha honit. Teď jsme tu a tak z toho uděláme to nejlepší. My jsme s kamarády slavili u Tomáše v hospodě. Přes velkou Irenčinu skepsi se Milanovi a mně naše plánování vydařilo. Všechny ty plakáty a pozvánky a vstupenky s předplatným, to vše se osvědčilo jako správná taktika. Hospoda byla do posledního místa obsazená a bylo veselo. Tomáš udělal raut a veškerá prorotství, že ti první to sežerou a na ostatní nezbude se nevyplnila. Odcházelo se dokonce až v osm ráno s lítostí v nacpaném břiše, že toho na rautu zbylo tolik!!! Jelikož to byl Silvestr maškarní, bylo také vyhlašování cek o první tři masky. Vyhrála babička, následována bisexuální postavou (ze zadu žena ze předu muž) a pak ještě exotický pár. Jelikož jsem ještě nedostal všechny fotky, nabízím zatím jen jedno video, které má ale co do sebe….

Dienstag, 17. Januar 2012

Vážený Státe, milá Evropská unie, drahé Nadnárodní koncerny,

Velmi Vám všem děkuji za dosavadní spolupráci a přeji Vám mnoho zdaru a šťastných chvil na vaší cestě do Pekel.

Tímto dopisem se s Vámi loučím a zůstávám stát na místě plném chaosu, chudoby a smutku, ale snad ještě ve chvíli, kdy najdu svoji cestu zpět. K Životu, radosti a lásce.

Ale, že jsme si spolu užili, což? Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem se rozhodl vydělávat peníze a kdy jste se poprvé objevili u mé první výplaty a zaplacené faktury od mého spokojeného zákazníka a řekli jste DEJ!

Pravda, trochu mne to tenkrát zaskočilo, jsem od přírody štědrý a velmi rád pomohu potřebnému, požádá-li mne o to. Ale vy jste myslím, tenkrát, neřekli „prosím“, nikdo z Vás mne nepožádal, viďte? Vy jste přišli a řekli: DEJ!

Nu, co ! Moje babička mne učila trpělivosti a říkala, dej šanci, každý se může naučit slušnému chování a navíc – podívej na jaké bohulibé věci, potřebují peníze, které ti berou.

A tak jsem si časem zvykl na Vaše sprosté DEJ a díval se na učitele, kteří vyučovali mé děti psaní a počtům, policisty, kteří chytali zloděje a vrahy, lékaře, kteří léčili nemoci mých blízkých.

A tak jsem dával, každý měsíc, mnoho let. Dostali jste Spousty a spousty peněz, brali jste si téměř polovinu toho, co jsem svoji pílí a umem vydělal a NIKDY JSEM OD VÁS NESLYŠEL PROSÍM A NIKDY JSEM OD VÁS NESLYŠEL DĚKUJI.

A pak se mi přestalo dařit, vzpomínáte? Říkal jsem : nezlobte se teď mi nezbývá ani pro mě, ani pro moje děti, chvilku mi počkejte, prosím.

A co jste udělali vy? Začali jste mi ukazovat výhružné dopisy od finančních úředníků, ukázali jste mi exekutory, ukázali jste mi soudce a kriminály. Nějak se nám to začalo kazit, viďte.

Ještě teď se musím smát, já si vážně myslel, že mě chcete nahnat strach a nelžu vám, chvíli se Vám to dařilo, dokonce jsem si začal půjčovat, abych měl pro Vás dost.

Víte, už je to dvacet let co Vám dávám, je mi skoro čtyřicet, nemám vlasy, rozpadla se mi rodina, jsem zadlužený a vážně jsem se Vás bál.

Ale už nebojím. J Už jsem zjistil jak je to jednoduché. Já už Vám prostě nic nedám. Mám Vás rád a užili jsme si spolu, pravda, ale svoje peníze už si nechám.

Jsem totiž od přírody štědrý a rád pomůžu potřebnému. Potřebuji farmáře od vedle ze vsi a zaplatím mu za jeho dobré a zdravé potraviny, potřebuji našeho doktora a zaplatím mu za jeho péči o naše zdraví, potřebuji naši větrnou elektrárnu a zaplatím za její energii, taky dám peníze tomu velkému policajtovi, díky kterému je tady v noci bezpečno, dám peníze paní učitelce, která učí moje děti čtení a násobilku, dám všem svým potřebným a ještě mi dost zbude.

Ale Vám, přátelé, Vám už nedám nic.

Vás totiž nepotřebuji! Nepotřebuji Vaše předvolební kampaně plné urážek a vulgarit, nepotřebuji předražené státní zakázky, nepotřebuji, abyste nám bourali cukrovary a pak dováželi drahý a zbytečný cukr z EU, nepotřebuji, abyste dál likvidovali naše zemědělství a nepotřebuji, abyste mé peníze prohrávali v mezinárodních arbitrážích.

Pojďte mi znovu ukázat své exekutory, soudce a kriminály, taky pro Vás něco mám:

Podívejte – stovky, tisíce a miliony sdílení tohoto textu a všechny, kteří zvedli hlavu, kousíček nad naše stádečko a řekli DOST! UŽ ANI KORUNU!

Ale, abyste neřekli, možná to časem zase zkuste, ale až se naučíte slušnému chování a začnete této společnosti za moje peníze pomáhat. Do té doby si na své cestě k dalším válkám, krizím a ekologickým katastrofám TÁHNĚTE SAMI!

S láskou

Občan.

Zdroj : Internet

Freitag, 13. Januar 2012

Opilec Václav Havel

Jiří Wolf
Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo
v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu),
pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem
krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl
jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře,
jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na
internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může
přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky
Šabatové.
Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem
přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše
kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva
„důkladně zamaskovaní“ tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost
neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek
a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: "Jiří, hlavně se tam
dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření." S tím, že si musím odskočit
na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho
nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.
2
Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo
napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy
nestačila. Nakonec jsem ty l "vitamínové" dárečky od jeho přátel musel cpát do
služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům,
když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl
za lumpárnu! Řekl jsem mu: "Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za
nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně
nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči:
"Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil
na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou". Těm jeho smutným kukadlům
alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod
polštář.
Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo
na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se
platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě
rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do
kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali
do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z
celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční
částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne
nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly
všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by
především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora
Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.
Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli
zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na
všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s
prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme
hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse
rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen
jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé
konto peníze - i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na
vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!
V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v
těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných
žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta
hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto
hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty
žádala - povětšinou jsme měli ex offo - na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako
prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy!
To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky!
3
Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby
nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.
Celá tahle banda, spojená tak
morální kolektivní vinou,
dostala pak od Havla koryta.
Skuteční bojovníci proti
totalitě nedostali po roce
1989 nic! Byla tu vážná
obava, že by tito militantní
antikomunisté požadovali
legálního zrušení KSČ a to
podle dokumentu OSN z roku
1948, že by požadovali
potrestání zločinců, odebrání
jejich nakradených majetků,
zákaz práce komunistů v
justici, policii, atd. A pan V.
Havel se přece na své tajné
návštěvě v Moskvě - ještě před 17. listopadem 1989 - dohodl s tamní mocí, že k
něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového
prezidenta, člověka, který je ochoten ke "kompromisům", tedy zrady na vlastním
národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální
deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály
záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi
pohovory na téma: "Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu.." Jen sondovali, jak
jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.
L.P. 1990. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání "Dobrý voják
Wolf" Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji
maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky
do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne
o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.
Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v
Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil.
Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u
břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro
pana prezidenta, tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po
bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo
několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.
Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového
poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a
objednal si kávu. Já peníze neměl, a proto jsem vedle Havla seděl na suchu.
Václav Havel a Lenka Procházková v roce 1986
4
Václav Havel a Zdeněk Rotrekl v květnu 1988 na parníku.
Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase
ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce
dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem, nenapil. Václav si
objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná.
"No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu", chválila svého abstinujícího
manžílka Oluška.
Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. "Díky tvému nařízení, Vašku, že
Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale
to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky
závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle." Tak jsem mu řekl popravdě,
jak si náramně žiji. "Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé
osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk... abys jen ty vynikl,
likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát,
jak já se mám?“ Byl jsem pěkně naštván. „Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k
tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!"
Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam
nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před
ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze
židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k
5
tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! "Kdo mu do
toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu
chlast!" zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně
profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré "zmrzlinové
poháry".
To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu
pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan
kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan
kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci
ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka
zase neuhlídala. "Tak tohle sis měl, Stuarte" vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po
zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě. Nejenom
nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!"
Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého
obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu
nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u
soudu řekl: "Vašku, jsi prase!" a měl a dodnes má pravdu.
Já to cibulkovské tričko s tím nápisem "Vašku, jsi prase", ještě mám a občas ho na
sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v
podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.
Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s
ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku.
6
Podle interního předpisu ministerstva vnitra - tento předpis se vztahoval na celý
východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či
ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v
tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala
výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo
propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský "pardon"! Nic totiž není
zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo
spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho
bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a
mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci, se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž
dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v
Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z
Karlova náměstí.
Jednou jsem si k ní přišel pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na nákup
fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do
exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na
jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je
do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel, byl vždy a výhradně v
obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý
nábytek. Křesla, skříně - dobrá finta - umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které
paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi
štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený
nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít!
Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího
stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je.
Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak
byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na
svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své
chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz
nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal,
aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila -
jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům - mi ale nic neposlala. Asi si
myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření!
Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do
vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a
že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve
vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno,
prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: „Vždyť víš, všude má režim své lidi,
a to i na poště, jak posílám peníze.“ Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají
disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.
7
Podobné se odehrávalo ve všech
rodinách, kde se držel tak zvaný
bank, tedy u lidí, kteří měli
přístup k penězům. Pamatuji si,
jak jsem jako šílený lítal po
Praze, po bytech disidentů a
sháněl peníze na balíček pro
Jitku, která byla zatčena v
souvislosti se skupinou SRA
(Jan Wunsch). Zadarmo
přepisovala dokumenty
Solidarity z Polska. To vše se
rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu
dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i
u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček.
Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s
jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých
seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát
neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že
moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to
vzpomenu.
Nic se ale nedělalo zadarmo. "Funkce" v disentu se rozdávali jen ze známosti.
Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty
se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O
dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze.
Dělalo se mi z toho špatně!
Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z
Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě
československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle
brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel
převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se
nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava
alkoholem! Tak psal západní tisk!
Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam
vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama,
manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od
režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga
Havlová nebyla doma, aby své „malé dítě“, Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její
Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem,
kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z
tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. "Ať
8
se sama o sebe postará!" To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším.
Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!
Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a
vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a
nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen
přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.
Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989
protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě
propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem
ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé
Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by
takovou propagaci komunismu zakazoval.
A pak jsme zjistili, že "čepičáři" mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z
Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se
nejprve na úřadě Prahy 1 - jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce
vždy na čtvrt roku - prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel
poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního
dokladu - poštovního ústřižku - bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za
zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením
místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem
takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal
kritický článek "Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i
drogy" a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu
tehdejšímu tisku.
Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se
krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý!
Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout
opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu
a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či
nikoli.
Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří
dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po
roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá
vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových
bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce
1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.
Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i
všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se
soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál
Zdroj: http://www.cs-magazin.com/2009-
08/view.php?article=articles/cs090866.htm
Čítajte viac: http://dolezite.sk/Opilec_Vaclav_Havel_159.html#ixzz0dGCx2V74