Chová se jako dědeček
31.7.09
Dnes je poslední den tohoto měsíce. Jak ten čas běží. Mám přichystáno grilování.
V hospodě jsem objednal dva saláty: bulgur-salát a salát z grilované zeleniny. Dělají je tam moc dobré, již jsem to jedl. V sobotu přijedou Tomášové a Zuzanové. Již se těším. Uklidil jsem venku u krbu, vypadá to tam zase k světu. Malá Zuzanka se asi celý večer bude zabývat kočičkou a Lukáš bude na laptopu jezdit s náklaďákem. (PC-hra)
A právě o kočičce Davle chci psát. Je stále roztomilejší, již se jí nestýská a není koutek v domě, kam by nevlezla. Pajda se vždy mračí, když si s ní hraji a přistihl jsem ho, jak se ke mně přišel mazlit. To dříve dělal jen z donucení. No a dnes večer si počala Davle s Pajdou hrát. Ten výraz- co to parchantě otravuje- mne přivedl k srdečnému smíchu. Vlezla mu na křeslo, kde zrovna ležel. Chvíli si to nechal líbit a pak si šel lehnout na gauč. Davle samozřejmě hned za ním a pozorně zkoumala místo, kudy by na gauč vylezla. Pajda ji nevraživě pozoroval a pak šel nahoru, do svého pelíšku. No jednoduše se chová jak dědeček, když ho děti otravují. Nahoru ještě kočička nechodí, asi se bojí těch průhledných schodů.
Je jisté: i tam se jednoho dne vyšplhá….
Davle (Dejvl)
28.7.09
Kočička, nebo kocourek se má k světu! Pěkně papá a již vyleze bez cizí pomoci na gauč. Zaleze do každé skulinky co se v zařízeném domě najde a kam se člověk ničím nedostane. Pak často za sebou táhne chuchvalce prachu, nebo pavučin! Je to vlastně vydatná uklízečka. A ukrutně čistotná, od prvního dne chodí na svoji krabici s kočičím pískem. Pajda ji snáší docela dobře, akorát změnil rituál krmení. Dříve, když nastala jeho doba a já mu udělal do mističky žrádlo, otálel a dělal fóry. Pak čumáčkem ukazoval, že chce být u žrádla nerušen a my odcházeli z kuchyně, nebo slibovali, že se nebudeme dívat. Nyní se vrhne na žrádlo jako divoká saň a slupne ho, děj se co chce.
Poznal totiž: že nepatří na světě vše jemu….
Tů, tů, tů
28.7.09
Jak jsem již psal, plašiče na krtky vůbec nemají žádný účinek. Včera jsem sekal trávu a tak jsem je ze zemně vytáhl a postavil do prázdného květináče na studni. Od té doby jsem na ně nepomyslel, ale zarážel mne nějaký nový zvuk. Jelikož tu stále v ulici pracují na elektrickém vedení, přičítal jsem to nějakým zvedacím zařízením na nákladních autech. Ale zrovna jsem šel kolem studny a zaslechl: tů,tů tů! Takže se nevyplašil krtek, ale já!
Jak chtěl jít Pajda do světa...
27.7.09
V pátek volal Jarda, že dal do kupy na sobotu mejdan. Že přijedou muzikanti a tak dále. Bylo mi jasné, že se domů nebudu moci vrátit a tak jsem si dal do auta madraci, přihodil deku a jelo se. Odpoledne jsem ještě zabrousil na mníšecké náměstí, byla totiž skalecká pouť a Zuzanka opět zpívala. Pak jsem ještě odkoupil od pana Stálého modem, protože ten starý, ačkoliv nám ho odborník naplnil novým softwarem stejně nefungoval.
Když jsem dojel do Davle, seděl Jarda ještě se spřízněnými manželi na nádraží a holdoval chuti branického piva. Tady se Pajda pohádal s velkým psem ale dopadlo to dobře. Pak jsme šli do sklípku, který má Jarda s Evou hned vedle domu a z něhož je průchod do obytných prostorů. Tady dostal Pajda přes čumák, protože tu kralovala kočka s šesti koťátky. Nicméně to je vše na okraj. Počaly se ladit nástroje, sólová kytara, vlastně vyrobená elektrická basa a pak ještě my dva s Jardou s doprovodnými kytarami.
Nálada stále stoupala. My dva, po letech zase vypátraní kamarádi, jsme zjistili, že nám hlasy ladí jako dříve. Pak se počaly trousit různí hosté a malý Jára obsluhoval- tj. točil pivo.
Ve finále přetiše přišel páreček lidí a stáli a nic neříkali. Hele, sedněte si, Jára vám natočí pivo, nařídil Jarda ale nic. Páreček mladých lidí stál a koukal! Pak jsme se dohodli, že nám nerozumí, že jsou Američani z Kalifornie a že si tedy pivo dají. A hrálo se dál. Kalifornský vyzáblo, stylu květnaté mládeže si ode mne půjčil kytaru a zahrál nám pár kňouravých písniček. Nakonec jsme ve sklípku zbyli s Jardou sami a asi v pět ráno jsme šli spát. Spalo se mi v autě opravdu dobře, akorát jsem nepomyslel, že v neděli vyjde slunce a tak mne s Pajdou v jedenáct probudilo pěkné horko. A navíc mi počali klepat do okna, že se jede loďmo na Slapy. Jarda je totiž majitelem motorové jachty zvané Anakonda. Eva měla již vše nanošené do lodi a že bude cestou vařit oběd. Podával se nad Štěchovickou přehradou, to jsem již měl za sebou zdymadlo, kde jsem se docela bál. Tuto cestu jsem již jednou podnikl, bylo to na školním výletě po deváté třídě.
Zpět jsme se vraceli s obrovským parníkem, který nemohl ve zdymadlu po zdolání třiceti metrové výšky nastartovat motor. Nevím, možná že tam stojí ještě teď. Když jsme dojeli zase do Davle, říkám, že se tedy vypravím domů! Jo, počkej, hned ti přinesu to kotě! Říká Jarda. Kotě? Jo, říkal jsi včera, že si vezmeš kotě. No já toho nakecám, když piji červené, že jsem se ani nedivil a to kotě si vzal. Je strašně pěkný a jmenuje se Davle! Ale pozor, vyslovuje se to Dejvl! Buď to bude Dejvl, nebo Dejvinka. Pajda je naň hodný, ale žárlí. Dnes, za mé a Vaškovi asistence podlezl plot a šel do světa. Samozřejmě mu stále říkám, že on je jediný a na prvním místě stojící pejsek, ale stejnak to není nic platné, když kotě přede v mé dlani, tak je naštvaný.
Však to známe: žárlení dokáže strašně bolet……
Horko
23.7.09
Dnes je takové vedro, že ani ven nechodím. Byli jsme s Pajdou u studánky pro vodu na čaj a teď sedím u počítače. Kdybych byl ve Frankfurtu, asi bych byl neustále v bazénu. Takhle jsem alespoň Aničce udělal presentaci o nové podlaze, co jsme spolu chtěli již dávno položit. Jiřina mne přesvědčila, že by se jí to líbilo a tak jí tuto presentaci věnuji…
Aničce!
Kdybych byl šmejd..
23.7.09
Ačkoliv jsem tomu nevěřil, přesto jsem si na popud Rudy koupil ty solární odpuzovače na krtky.
Kdybych byl šmejd, tak bych tu napsal, jak výborně fungují. Ale to není pravda. Naopak, zdá se, že krtky přitahují. U jednoho tohoto směšného přístroje si udělali tři krtiny. Pravděpodobně se jim to pípání líbí a nebo zahájili ofenzívu a přístroj nějakým způsobem likvidují. Takže, každá koruna, kterou za podobný nesmysl zaplatíte je vyhozená. Můžete mi ji poslat na mé konto……
Co s tím naděláme?
23.7.09
Jen tak ze zajímavosti jsem se podíval do wikipedie, abych se dozvěděl něco o cikánech. Zdá se, že žijí po celém kontinentu, i v Anglii. O USA tam nic nepsali. Nedozvěděl jsem se v podstatě nic nového až na to, že mají vlastní internetovou televizi. Oni zase tak blbý nebudou http://www.romea.cz/
Divoký západ
21.7.09
Odpoledne jsme se vydali s Pajdou na normální obchůzku, která jednak svědčí mé stařecké kondici a Pajdovi slouží jako komunikace se zdejšími psi(nevím co si na ty rohy tím čůráním stále sdělují), a pak je to takové alibi, že nejdeme do hospody přímo. Ale namířeno tam máme oba. Hlavně proto, že tam má Pajda plno psích kamarádů, se kterými si běhá jak chce a kam chce. Mne chudáka nechá sedět v hospodě u červeného vína. Když si vše mezi přáteli povíme, zhodnotíme politickou situaci, ujistíme se navzájem, že my bychom to s Romy vzali zcela jiného konce, kriticky posoudíme syna Hitlerova stavitele Alberta Speera, kterému se ještě v jeho 85 letech stále říká „junior“ rozhodneme se nastoupit cestu domů, a naši čtyřnozí přátelé nás doprovází. Tak tomu bylo i dnes. Pajda se obyčejně ještě u hospody zakecá, takže na něj musím ze zahrady volat, ale nakonec přiletí jak ten pes z nekonečného příběhu. Dnes bylo vše jiné: Pajda byl namíru rozčilen, třeštil oči a vrčel jak medvěd. Na náměstí před hospodu přijelo totiž asi deset kovbojů na koních. Koně i jezdci byli vyparádění jako na divokém západě a já marně čekal kdy se objeví John Wayne. Kolty měli pečlivě schované, (museli je mít, přestože jsem je neviděl) uvázali koně u trámu a šli přepadnout hospodu! Dám život za orosenou sklenici piva! Doufám, že nám tam nechali nějakou židli nerozbitou, abychom mohli zítra zase čekat na ty naše psi……
Keyboard
20.7.09
Již několik let na mne kouká, stojíc na Lhotě na galerii. Protože jsme pokládali to nové lino, tak jsem ho měl v posledních dnech často v ruce. Ve Frankfurtu mám také takový, ale to již dávno našlo kouteček na půdě a upadlo do zapomenutí. Bylo to ještě dlouhou dobu před nastěhování počítače do našich posvátných čtyř stěn. Samozřejmě to byl nápad Aničky. Koupila mi keyboard. Bohužel, nebo bohu dík, měl tento nový přístroj v naší domácnosti, mimo jiných možností také, tak zvanou Bontempi metodu hraní a já, jak jsem všeobecně líný, jsem se počal učit zrovna tu. Abych to vysvětlil laikům. Takové elektrické piáno bez této metody se musí hrát skutečně, tedy jako na piáno. Jednoduše každý akord vyhmatávat, což znamená minimálně tři klávesy mačkat součastně, protože jeden akord se skládá nejméně ze tří tónů. K tomu bylo zapotřebí akord znát a vědět, jak se vyhmatává!! Nikoliv však Bontempi metoda. Zde to je velice jednoduché a já se toho blbec chytil! Zmáčkneš-li na levé, doprovodné straně klávesnice „C“ hraje ti C-dur. Zmáčkneš k tomu ještě jednu vedlejší klávesu, hraje ti to „C“ mol a zmáčkneš k tomu dvě vedlejší klávesy, hraje ti „C“ sedm. To je paráda, pochvaloval jsem si, a pilně se učil. Měsíce jsem nervoval rodinu všelijakými melodiemi, Marek, celkem nemuzikální se přede mnou zavíral do svého pokoje, ne, on za sebou vždy hlasitě přibouchl dveře! Jediné co bylo na tehdejší situaci výhodné, že Anička nemusela chodit k holiči, vlasy jí stály samy od sebe, než se jí podařilo naučit mě trochu rytmus. Tu věc jsem z počátku nechápal a tak jí nepoužíval. Annabella, tenkrát nastávající učitelka klavíru mi přepisovala obyčejné noty do Bontempi metody, protože se při ní hrálo podle čísel. Jednoduše jsem celou rodinu nervoval, někdy jsme si u piána i zazpívali, ale jinak jsme s Aničkou přestali prakticky zpívat. Důvod byl jednoduchý: s kytarou jsme zpívali většinou v „D“ duru, a to je na klavíru dost obtížná tónina – alespoň pro mne. Došlo to tak daleko, že jsem se na všechny urazil a koupil jsem si sluchátka, aby mne nemuseli poslouchat! Takové řeči jako: neumí Vltavu ha, ha, neumí, jsem neměl zapotřebí. Dnes jsem si sedl po dlouhých letech, které mi vyplnil počítač a dobývání se do jeho tajů, opět k Bontempi keyboardu. Zjistil jsem, že jsem vše zapomněl. Nyní mám tu výhodu, že nikoho nenervuji, tedy až na Pajdu a ten vždy někam zaleze…….
Cirkus na Lhotě
18.7.09
Tak takový blázinec jsme na Lhotě nezažili od těch dob, co se tu ještě těžila stříbrná ruda! Dělali nám nové vedení elektrického proudu. Po tři dny jsme byli v určité, oznámené době potmě, bez rádia a bez vody. Ještě že svítilo sluníčko a bylo vedro. Ulice kolem nové hasičárny byla zaplněna auty všeho druhu a účelů. Jedno tahalo staré betonové sloupy ze země a nasazovalo nové, jiné zase jezdilo po zahrádkách se zdvižnou plošinou a Péťa a Béďa natírali staré nástřešáky. Již nejsou rezavé ale stříbrné. V podstatě chápu, že investice byla asi nutná, ale ta romantika toho klasického vedení s porcelánovými isolátory je fuč!
Do této situace přijel Tomáš s Jiřinou a Lukášem a my počali pokládat to nové lino. Dopadlo to dobře. Tomáš dělal jako o závod ale po obědě, který si udatně vychutnával, se mu vypnul mozek. Anička ho v tomto směru znala a pěkně by ho popohnala. Nechápal mé úvahy, nevěděl kam dal nůž a kde je metr. Pak, po vykonané práci usnul v obýváku na gauči a spal tam až do rána. Já jsem přišel do hospody na kytary až v devět hodin. Nebylo nás tento pátek mnoho a já stále toužil vidět přívalový déšť, neb ho znám jen z vyprávění. Samozřejmě jsem dostal vynadáno, ať prý nevyvolávám Bohy, že toho mají již dost. Pak se skutečně rozpršelo a sobota se změnila na 15ti stupňovou předvánoční černotu, že ani Pajda nechtěl ven. Všude se valila voda a v kanálech to jen hučelo…….
Offlinedorf
16.7.09
Kamarád Ruda odjel na dovolenou do Offlinedorfu. Bude tam 14 dní a přeje nám tady příjemnou zábavu. Mám po tyto tři dny také Offlinedorfové přestávky. Dělají nám tu nové elektrické vedení. Přeji mu a jeho rodině příjemnou zábavu a pěkné počasí!
Kde je Offlinedorf? Tam kde není přístup do internetu…..
Dětská moudrost
16.7.09
Posledně psal Ruda o Klárce, která měla na letním táboře dělat příběh na „P“, a zapletla do toho vtipně pana Paroubka. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě za vlády Antonína Zápotockého, byl na tak zvaným pionýrském táboře. Byli jsme na půdě staré školy, v Jizerských horách (toho dne lilo) a hádali osobnosti. To jeden musí za dveře a ostatní se na známé osobnosti domluví. Hádající se vyptává a kolektiv smí odpovídat jen ano, nebo ne. Domluvili jsme se na Antonína Zápotockého. Když hádající vstoupil na půdu, oznámil mu nějaký vtipálek: tak jsme vybrali známou osobnost a jmenuje se od A až do Z! tenkrát jsme se mohli umlátit smíchy. Ano, děti žijí v současnosti a i když to tak nevypadá vnímají okolní dění a do toho patří i politika!
Podlaha
16.7.09
Tak jsem si koupil to lino. Moc se mi do toho nechtělo a ani jsem nesehnal takové, jaké jsem chtěl, ale mám ho doma a Tomáš mi ho položí. Již teď s toho mám hrůzu. Jsou to dvoumetrové pásy a tak budeme stěhovat nábytek sem a tam. Odstěhovat, vytrhnout starý koberec, položit lino, nastěhovat nábytek a tak pořád dál. Ještě, že hlásili na sobotu ochlazení…..
Bez proudu
16.7.09
Tento týden nám předělávají vedení elektrického proudu. Takové ty krásné čtyři dráty, jež byly vidět po všech vesnicích a které měly na sloupech porcelánové čepičky, jsou fuč. Místo nich nám tu vedou od domu k domu ošklivé kabely. Hrůza podívat.
Také jsem a ještě mám na sloupu, jež je upevněn do střechy, přidělaný satelit. Talíř schovává krabici s hlavními pojistkami a tato zastaralá věc z roku raz dva se musela obnovit. Nebyl jsem doma, když se to dělalo, ale vjezd do zahrady jsem nechal otevřený. Když jsem se vrátil, byl satelit odkloněn. Pan mistr mi povídá: ten satelit by na tom střešním sloupu neměl být! Říkám, já vím. Mladík co zrovna připojoval silné kabely povídá: já jsem si uděl čárku a mísu zase pootočím na správné místo! Já to věděl, že to tak uděláte, řekl jsem.
Tak takhle jednoduše by mi to ve Frankfurtu neprošlo. Ten stožár, přestože je připevněn na mé střeše, je majetek el. podniků. Když bylo zapojení doděláno, nastavili my chlapi satelit tak, abych měl opět příjem a odjeli.
Poznatek: jak je snadné se slušně domluvit……
Den, týden, rok
14.7.09
Dnes slavil narozeniny kamarád Zdeněk. Bylo vyslovené horko. Ani na pískách, svatině větrů a ledových průvanů, nebylo k vydržení. Marie slavila včera a tak jsem jí chtěl dodatečně přinést puget růží, ale nikde jsem žádné nesehnal. Horko! To čerstvé květiny nemají rády. Sezení bylo zcela neoficielní, ale nakonec se z toho vyklubaly ty narozeniny. Tak to by se mi s Aničkou nestalo. Ta o všem věděla a vše měla v merku. Jistě bychom složili Zdeňkovi písničku a zazpívali mu ji. A tak se teď stydím. Přesto to byl povedený večer. Povídalo se o všem možném a každý dal nějakou příhodu do kupy. Co by vlastně měli takoví přestárlí lidé jiného dělat, než vzpomínat? Každý člověk zažije ve svém životě mnoho příhod a je dobré, že na ty zlé nevzpomíná. Smích a dobrá nálada je koření života. Života, který není v žádném období jednoduchý a těžké chvíle se těžko nesou. Ale po letech jsou i ony k smíchu! Proč se člověk nedokáže smát i za těchto okolnostech? Obvykle je pravidlem, že každý průšvih má své veselé stránky. Jako třeba hádat se o děti. Nebo o majetek. To je samo o sobě srandovní, protože jedno ani druhé člověku nepatří. Jen si to myslí. Děti si jdou svou cestou a majetek v poslední lidské hodince ztrácí veškerou svou cenu. A tak běží dny, týdny a roky a jediné co platí je teď. To co se děje nyní je důležité: jak se chovám, jak se starám o své přátele, o rodinu a jedinou starostí je na koho jsem možná zapomněl! Lidé, kteří žijí šťastným životem jsou v podstatě strašně egoističtí: dokázali totiž dojít k poznání, že myslet na jiné, starat se o ně, je studánka blaha a naplnění života!
Ne já, ale lidé kolem mne jsou důležití…..
Marie, vše nejlepší k narozeninám...
13.7.09
Zcela uhnaný jsem se vrátil z Příbrami, z čínské restaurace a těšil se, že si usednu k deníčku a nebo že posekám trávu, když za mnou stál Martin, že teda jde sekat. (Máme to domluvené) Říkám si: to je dobré že přišel, dám do provozu odpuzovače krtků. Ještě jsem ten boj s nimi nevzdal a po tom, co Ruda po napadení jeho zahrady tímto úhlavním nepřítelem nakoupil podobné přístroje u OBI, narazil jsem na ně u Penny. Stály pouze 300Kc kus. Do všeho toho spěchu volal Láďa, že se hádají ať k nim přijedu. Věděl jsem, že to byla léčka, ale přesto, když Martin dodělal zahradu, jsem se k nim vydal: Marie slavila narozeniny. Řeč se vedla a já se pochlubil mými těžkými výzbrojemi proti krtkům a Láďa mne velice potěšil: to sis mohl vzíti moje, mám je v garáži a byly mi prd platné! Aby tomu dal korunu, vyprávěl, jak u sousedů krtek takový plašič jednoduše vykopl na trávník…..
Staří dědkové
13.7.09
Dnes mi volal Jarda. Jen tak informačně, že se mu ještě nepodařilo dát dohromady žádný mejdan, ale že na tom pracuje. Mimo jiné vyprávěl, jak zůstal sedět s kamarádem u jeho domu ve sklípku, jež vlastně není žádný hostinec a po uzávěrce jiných hospod se tam počali trousit ti, co ještě nechtěli jít spát, protože viděli světlo a slyšeli kytaru. Mimo jiné i parta sportovních žen, kolem padesáti: člověče, Arnoštíku, to ti byly pěkné baby, ale já to hned viděl, u nich jsem již neměl vůbec žádnou šanci, svěřil se mi upřímně! Kam se poděla doba, kdy takové pěkné baby byly naše matky???
Tenkrát jsme se ptali: řekni mi mámo, jak vypadá čas…..
Šumi fuk
13.7.09
Někdy je mi vše šumi fuk. Mám tři dospělé, samostatné a šikovné děti, prožil jsem příběh překrásné lásky, o kterém jsem již napsal tři romány. To jsou věci, které většina lidí v životě nepozná. A tak mne docela vyvedla z duševní rovnováhy Jiřinka, když prohlásila, že se s tím prvním patrem ve Lhotě něco musí udělat. Koukám na ni jak vyoraná vrána a v podstatě nevím co chce. Podlahová krytina z tenkého koberce je již prošlapaná a my ji dávno chtěli vyměnit za pěkné lino, ale Aničce se do ničeho nechtělo. Avšak její láska a starostlivost zřejmě sahala a stále znovu sahá až za hrob: Anička říkala, že s tím kobercem musíme něco udělat, trvá si na svém Jiřinka. Říkám si, šumi fuk sem, šumi fuk tam, já ještě žiji a to děvče má asi pravdu. Tak jsem se rozjel dnes do Příbrami do OBI kouknout se na ty lina. V hlavě jsem měl přesně to lino, co jsme si chtěli s Aničkou objednat, jenomže ho tam neměli. Všechny možné tam byly, jen to ne, co jsme chtěli položit my s Aničkou. Ségra říkala kup si nějaké, já mám kartu, já to zaplatím, pak mi to dáš. Nejsem vejtaha, neřekl jsem jí, že mám takových karet víc, já jsem si žádné nekoupil, protože se mi žádné nelíbilo. Tak jsme místo toho šli na oběd do čínské restaurace. Moje sestra je velice konzervativní a jeden její názor je ten, že česká kuchyně je světový zázrak a ve světě zcela jedinečná. Mimo ve Frankfurtu nikde jinde nebyla a tak jsem toho názoru, že je lepší ji při tom nechat. Nad jídelním lístkem se tvářili, sestra se švagrem velice nedůvěřivě a měl jsem pocit, že švagr vytasí samopal a začne po těch nesmyslech v jídelníčku střílet. Tak jsem pro jistotu sám rozhodl, co se bude jíst. Já si dal voňavou kachnu, sestra dostala kachnu s bambusem a švagr kuře sladko kyselé. Z počátku bylo zaryté ticho až se ozvala sestra: to bych nikdy nevěřila, že mi bude chutnat taková hotentocká kuchyně. Tady ty kousky, to je chřest? Ne, povídám, to je bambus! Nějaký triumf musela mít: jo, ale chutná to jako chřest…..
Jak jsem hledal myš
9.7.09
Tak tohle bych asi neměl psát, je to příliš intimní. Ale co, já to na sebe povím. Není to nic nového a ti co mne znají o tom vědí. Ještě když jsem vládl mé kuchyni, neustále jsem něco hledal. Nebo si odběhl do skladu a zapomněl pro co. Jako každý kuchař jsem i já, nosil u sebe neustále utěrku. Někdy za pasem, jindy hozenou přes rameno, nebo v ruce. Často jsem ji založil a pak ji musel hledat. Jednou jsem ji našel dokonce v lednici.
Ale to co se mi stalo dnes, to byl vrchol: jel jsem na Dobříš do Lidl a pak na oběd k sestře do Voznice. Rychle jsem si sbalil khaki ruksáček, který jsem dostal od Zdenka a kde mám vše co člověk, jedoucí autem, potřebuje: peněženku, papíry od vozu, telefon, a frčel jsem. Nevím proč stále spěchám! Když jsem se vrátil domů, usedl k počítači a najednou jsem postrádal myš. Mám takovou tu bezdrátovou. Myš nikde. Místo ní na stole ležel telefon. No prohledal jsem celý stůl, podkrovní pokoj, zašel i do ložnice, podíval jsem se i do lednice. Byl jsem otrávený! Pajda počal požadovat odpolední procházku, která vždy končí v hospodě. On tu cestu již zná. Seděl jsem u vína a najednou jsem si potřeboval zatelefonovat. Hrábnu do té mé tašky a vytáhnu myš! Samozřejmě jsem se nikam nedovolal…..…..
Nikdy nebude šťasten ten, kdo se závistí hledí na štěstí druhého
9.7.09
Toto přísloví se mi líbí, hlavně proto, že aniž bych ho znal, vždy jsem podle něho žil. Samozřejmě není ode mne. Je to od pana Seneca. A protože mne zaujala tato moudrost, počal jsem se o pana Senecu zajímat. Kdo to byl?
Jako první, co mi hodilo klacek mezi nohy v rešerších bylo poznání, že Seneca byl Stoa. Hm! Dále jsem se dozvěděl, že Stoa je směr filosofického učení, také sloupová hala, která se nacházela v Athénách na tržnici Angora, kde Zenon z Kitionu, 300 let před Kristem počal vyučovat stoatickou filozofii, jejíž cíl byl kosmologický a ucelený náhled na světové dění.
Brrrrrr! Tak pokud jsem do dnešního dne nechápal, proč se děti mají učit řecké dějiny, tak teď jsem to pochopil.
Oni ti moudří té doby měli již tenkrát vyřešenou otázku vztahů mezi lidmi, národy a různými politickými a náboženskými skupinami. Jenomže filosofie je pouze teorie o tom, jak by se mohlo lépe žít. Kdyby se tenkrát v tom Řecku již tak žilo, nebylo by zapotřebí pana Seneca a jiných, aby poukazovali na hříšný život tehdejších Řeků a tím pádem celého světa. Takže kdybychom chtěli, tak bychom mohli žít mnohem lépe! Ale to my asi nechceme. Mohli bychom, recepty na to máme! Ale protože jsme proklatá lidská chasa, tak jsou nám všichni Senecové ukradeni!
Zde pár moudrostí od Seneca:
Duševní harmonie je největší bohatství, kterého docílíme moudrostí!
Cestu k duševní rovnováze docílíš odhozením vášní.
Trpělivost je největší ctnost moudrých.
Elementární předpoklady k šťastnému životu jsou přátelství, pohostinnost a velkorysost.
Poznatek: vždyť je to docela jednoduché……..
Provoněný pokoj
8.7.09
Byl to na celé chaloupce náš nejoblíbenější pokoj. Okna má na východ a na jih a my v něm prožili ty nejšťastnější chvíle. Je jak magnet, co přitahuje světlo, jedno jestli slunečného dne, nebo zimní bílé idyly, či hvězdnaté noci. I bouře a vichr pokojíčku sluší.Je jako klícka na konci a začátku světa, na počátku bytí…
Jiřinka v něm posledně uklidila a vše načinčala, jako bys to dělala Ty sama. Vždy, když tam vejdu cítím Tě. Vnímám Tvou vůni a Tvůj smích, Tvůj spěch u šicího stroje, protože doba mezi nápadem a uskutečněným dílem Ti byla vždy dlouhá. Byl to pokoj Tvých výtvarů a idejí i Tvé soukromé zázemí. Byl to pokoj Tvého utrpení a nejhorší chvilky v Tvém, i mém životě……
Fofr
8.7.09
Jen co jsem přejel hranice, počalo peklo. Jakoby v české nížině nastal jiný svět. Počasí se změnilo prakticky naráz. Byl jsem ještě daleko od Plzně a lilo. Pravděpodobně to ještě nebyl přívalový déšť, ten zajisté také po dobu pobytu zažiji, ale to vlhko, teplota 15 stupňů když je pod mrakem a skoro třicet, když vysvitne sluníčko.
Chtěl jsem původně jet hned do Davle, ale radši jsem zabloudil do hospody. Velké vítání, byl tam náš známý poet Zdeněk s chotí, Švýcaři, Pajda se tam vítal s Jackem, láhev vína stála na stole dříve, než jsem si sedl, no jednoduše, přijel jsem domů!
Akorát dvě závady mi kalily dobrou náladu: netekla voda a nešel internet. Když jsem si stěžoval, povídá Milan: my jsme tě s Tomášem vypnuli, ono nám to nešlo. Na vodu padl u stolu názor, že mi mohla vypadnout pojistka. Nedalo mi to a běžel jsem tam. Pojistka vypadlá nebyla, ale cestou jsem potkal Vencu a ten byl toho názoru, že kdyby byl po ruce Bandička, tak by se to dalo vyřešit. Bandička seděl v hospodě a tak jsem ho požádal a společně se Zdeňkem jsme se na tu pumpu šli podívat. Láďa si okamžitě všiml, že motor jemně bručí a tak stačilo pohnout větráčkem, naskočil a již tekla voda. Ostatně voda tu teče všude! Po cestách, v lese i louky jsou promáčené, že to jen čvachtá. (čvachtá, to je slovo, že?) Lidé, co si loni a předloni prohlubovali studny je teď mají plné po okraj.
S internetem to byla větší potíž, až teprve, když jsem hodil slovo s panem Stálým, tak jsem se dozvěděl, že společný modem má funkční jen dvě zásuvky. Na O2 mi s citem ohlásili, že si budeme muset koupit jiný! Toho názoru pan Stálý nebyl ale prozatímně nám půjčil jeho moden a teď to běží. Mezi tím jsem stačil strávit den s Evou, Jardou a se sestrou a švagrem ve Voznici. Ale o tom podrobněji jindy.
Takže: byl to od pondělka fofr……
Uzenářská slavnost u jezera
5.7.09
Pravděpodobně by v Čechách takový event nikdo takhle nepojmenoval. Ale u rybářů je vše možné. Normální sestava, uzení pstruhů, grilování, výčep piva a jiných nápojů. Akorát se pořádal čtyřboj, což byly závody v běhání v pytli, překážkovému válení sudu piva, zatloukání hřebíků a řezání kmenů stromu. Přihlášky se přijímaly do pátku a skupina bojovníků musela čítat čtyř členů. Vyhráli házenkáři, náš Marek se svou partou byl na druhém místě.
Návštěvnost však nebyla zdaleka taková, jako na den otců! Já jsem měl službu v neděli a po třech hodinách grilování jsem to zabalil, jeden gril stačil. Tak jsem si zapakoval auto, mám ho plné židlí, které vezu do Davle Jardovi do hospody. Jinak je tu vedro a voda v bazénu ani neosvěží, neboť se také dost ohřála. Pajda už chodí do vody dobrovolně, protože zjistil, že mokrý kožíšek příjemně chladí. Klima v autě mám spravené a tak zítra vyrazíme...domů, do Lhoty.
Zatoulaný ruksak
4.7.09
Včera večer se ztratil ruksak. Hanka přišla s Andym, což je její jezevčík a měla ho na zádech. Měla v něm plavky a flašku vody. Byli jsme domluveni, že se podíváme na dno lahve červeného, ale jediná možnost jak toho docílit, je ho vypít.
Takže nejprve si Hanka zaplavala a jezevčík Andy, za ní do bazénu skočil. Pajda z toho byl tak rozčilený, že běhal kolem jak Zátopek. Nějak se ke všemu připletla Kim a Adrian ji hodil tak jak byla, v šatech do toho mokrého blázince. (Kim ještě nikdy v bazénu nebyla, za každé situace říká, že je zu kalt) Pak jsme se dali do toho vína, Adrian nám dělal diskotéku a čas utíkal. Hanka byla jak na větvi, protože ráno čekala montéra od pošty, aby jí zapojil internet. Stále říkala, že musí domů ale nakonec nám to jedno dno lahve nestačilo, museli jsme zjistit jak vypadá to druhé. Došli jsme k závěru, že prázdná láhev od vína je na nic! A Hanka že jde domů. A v tom okamžiku se ztratil ten ruksak. Chodili jsme po zahradě, po dvoře, prolezli dílnu a všechny byty, ale ruksak nikde. Zrovna když jsem vytáčel číslo zásahové kriminální jednotky, ho Kim našla. Ležel na popelnici.
Dnes ráno: dostal jsem první mail od Hanky, tedy z jejího nového počítače....
Pátek
3.7.09
V pátek je v naší ulici trh. Je to již dávno, co tu byl zaveden. Nejprve stál na parkovišti u radnice, nyní má místa více, protože radnici z panelů za drahé peníze zbourali. Máme tu již dávno novou radnici , postavenou normálním způsobem, ale ta již v naší ulici nestojí.
Takže každý pátek je v naší ulici blázinec. Všechna místa u chodníku jsou beznadějně zaparkovaná, i vjezd do mého dvora! Lidí jako na Jarmarku, prodává se tam zelenina, ovoce, květiny, sýry, je tam nějaký venkovský řezník, stánek s čajem a s knoflíky také nechybí, ale nejvíce obsazen je vůz kde se pečou klobásy, šašlík, hamburger a točí se tam pivo. Není tam nic, co by člověk nedostal u Lidl, ale co v takovém supermarketu není je ta atmosféra. Lidi se potkají a povídají si a často také drbou. Senioři přijíždějí většinou na kolech a lidé kteří mají potíže s chůzí, jako například já, přijíždějí s chodícím vozíčkem. Je to momentálně velká móda. Takový vozíček strká člověk před sebou, vozíček má košík na nákup a ještě prkénko, na které si člověk může sednout. Je to perfektní věc. A tak je v pátek naše ulice plná těchto novodobých vozidel. Když jsem se dnes na kole vracel s Pajdou z projížďky, rokovaly tři dámy, sedíc na třech chodících vozíčkách, přesně před vjezdem do dvora. Hodil jsem pár slov, dámy mne vpustily se psem na pozemek a pokračovaly v konferenci. Sedí tam ještě teď.
Přemýšlím: také mám v kůlně takový vozík, asi ho vyndám a vyčistím....
To si nenechte ujít
2.7.09
To, že si píši deníček je zásluhou kamaráda Rudy: od něj jsem to totiž okoukal. Ruda s rodinou byl statečný člověk. Po stovky let je totiž zvykem, že se vesničané stěhují do Prahy, on to udělal naopak. Nyní, velkoměšťan, žije na vesnici a má nemalých zážitků, snad se to ani nedá srovnat se zážitky, které zažívají vesničané v Praze. Tuhle hledal manželku, která měla čekat u hospody na vesnici. Jenže si neřekli u které, ale to nebyl problém, protože kolemjdoucí pán přesně věděl, u které stojí: on ji tam viděl. Ruda je také velký vynálezce: je to již let, co nás reklama v televizi donutila si koupit skvělý čistící přístroj na páru. Vypadal jako vysavač a až na to, že všude překážel, nebyl na nic. Ruda si takový přístroj vymyslí na odtučnění prkénka na krájení salámů, akorát na to použije Klárčiny kalhoty. Takže stojí zato, si jeho deníček občas přečíst.
Jak to na vesnici chodí, vím i já. Je tomu dva týdny, co jsem měl na Lhotě návštěvu: synovce Tomáše s manželkou Jiřinou a synem Lukášem. Jiřina přijela plná energie a dala se do gruntování domu. Když věšela na zahradě vyprané prádlo a závěsy, zaslechla rozhovor dvou kolemjdoucích žen: a která je tohle...blabla.. blabla, no neříkej, tak mladou a tak brzo po pohřbu?
Přemýšlel jsem, jak na vesnici vyzrát: pak jsem v hospodě oznámil, že jsem již ženatý, protože, kdybych se nepřiznal sám, doneslo by se to tam ze vsi.
Nějaký vzdělaný člověk by řekl: lidi jsou vod toho, aby si povídali. Když není co, tak si vymýšlí....
Vodní růže
2.7.09
Bylo to v loni na jaře. Anička chodila kolem jezírka a pronášela takové řeči jako: ta voda již není vidět, už tam ty ryby nemají ani kousek místa na plavání. Dělal jsem že neslyším, protože kdybych na to dal pouze maličký náznak, že jsem poslouchal, znamenalo by to vylézt na půdu, sundat si obrovské rybářské holinky, které jsem zdědil po Sváťovi a vlézt do jezírka. Na to byla ještě dost zima. Ale Anička to nevzdala. Přibrala si do boje Kim a tak jsem tu přesilu vzdal. Jezírko bylo celé zarostlé něčím, co se podobalo rákosu a mezi tím se silou vůle držely na živu vodní růže, které rok co rok kvetly.
Tak jsem na tu půdu vylezl nasoukal se do holinek a rákosí za pomoci divokých Amazonek vytáhl na břeh. Touto akci ale lekníny vzaly za své. Tak jsme jeli do Baumhausu pro nové. Jezírko se záhy třpytilo vodou a ve které se divoce proháněly zlaté rybky ale lekníny se nechtěly probrat k životu. Anička chodila kolem jezírka a říkala: alespoň mají ty ryby místo!
Tak jsme lekníny pozorovali až do podzimku, pak jsme již do zahrady nechodili. Až teprve dnes vykvetl první krásný květ a druhý má již také nalito: Aničko, měla jsi pravdu, jsou růžové! Škoda, že jsi se jich nedočkala.
Já vím: ty je vidíš......
Vedro, vedro..
1.7.09
Dnes je vedro, zrovna jako včera. Jenomže včera jsme s Adrianem stavěli Kim kuchyň, kterou Annabella přistěhovala z Frankfurtu a neměla pro ni použití. Doufal jsem ve skrytu duše, že Adrian nebude mít chuť, ale to jsem se pěkně říznul: táto vstávej, jdeme na to! Docela se nám to povedlo až na pracovní desku, tu jsem uřízl příliš šikmo. No šikmo měla být, podle zdi. Ve předu 71 cm a v zadu 65 cm. Protože si výslovnost čísel v němčině, která se používá i poněmčené češtině, tedy pětašedesát, uřízl jsem to v zadu šestapadesát. A to mně bylo u pily moc podezřelé, i Adranovi se to zdálo divné, tak jsme to šli ještě jednou změřit. A stejně jsem to uřízl moc! Kim si ale poradila, postavila tam takovou velkou kafemašinu. Adrian ale dostal slinu a verkoval až do večera a udělal ještě poličku. Ani si nedovedete představit, jak byl na svůj výtvor pyšný.
A výsledek? Kim se kuchyň líbila......
