Zapomenuté jezírko
30.8.09
Již předloni přijel jednou Tomáš s rodinou a hlásil, že se byl cestou vykoupat v jezírku u Malé Lečice. Leží prý na řece Kocábě, jestli se nemýlím. V okamžiku mi vytanuly na mysli pocity z mládí. Jak krásný se mi zdál každý nový kout světa. Ten hřejivý pocit, když jsem vyšel lesní cestou na mýtinu, se snad již nikdy nevrátí.
Tento víkend tu na Lhotě byli Tomáš a spol. opět. Dnes v neděli, když se vraceli domů, jsem jel s nimi a po krátkém hledání jsme ono jezírko našli. Leží u takové velké louky, kde se asi pořádají letní tábory a člověk se tam dostane brodem. Řeknu vám, to byl můj první brod, který jsem v životě projel. Ještě že jel Tomáš první a na louce jsem zahlédl asi tři jiná auta, což svědčilo o tom, že se vodou projet dá. Však se podívej.....
Zuzanka na pouti
28.8.09
Na poslední Skalecké pouti v Mníšku vystupovala i Zuzanka. Jelikož jsem ji natáčel, prosila mne Zuzana, matka, zda bych ji nedal na YouTube. Tak jsem jí tu udělal presentaci, tak se všichni podívejte na zrozující se hvězdu......
Zatoulaný do vzpomínek
28.8.09
Včera měl Tomáš a Jana v hospodě velkou společnost. Kovohutě v Mníšku zastavily práci napořád. K této příležitosti pořádala firma večírek na rozloučenou.
Odpoledne, když jsem šel kolem hospody, vyběhla Jana abych se podíval, jak udělala výzdobu. Chtěla se pochlubit a měla stoly opravdu pěkně prostřené a postavené.
Navečer jsem byl v Čisovicích u Jirky a Zuzany a když jsem přijel na Lhotu, byla zábava v hospodě na vrcholu. Dvě kapely vyhrávaly a já neměl vůbec v úmyslu tam jít, vždyť to byla uzavřená společnost. Avšak Pajda mi tam zdrhl a já musel pro něj. Hombrééé mne hned pozval ke stolu a tak jsem si dal víno a pozoroval cvrkot. Jana je šikovná jako byla Anička a Tomáš přinejmenším jako jsem byl já. Tomáš se činil u grilu, pak roznášel grilované hostům a já se ve vzpomínkách vracel do dřívějších dob. Žádný host si neuvědomí, co za takovou velkou společností vězí práce.
Pak jsem šel domů, debata se počala točit na politické minulosti různých přítomných osob, které já nikdy v životě neviděl a musím říci, že některé řeči mne vytočí.
Byl jsem doma a stavěl zbrusu novou homepage a pojednou se zábava zklidnila. Ptal jsem se dnes Milana čím že to bylo a on na to: od jedné si musel nápoje platit každý sám, a tak šli všici dom....
Válka nekončí
28.8.09
Jestli jste si mysleli, že jsem nad krtkem zvítězil, tak to jste se moc mýlili. Mám další těžkou bojovou výzbroj: větrníky udělané z petek. Extra jsem si u Bauhausu koupil kovové tyčky, aby se zvuk otáčejících petek nesl do země. Přepychové větrníky mi zorganizoval Láďa. Zatím ale žádný výsledek. Mám pocit, že to není ani krtek, ale nějaký stříbrokop, který taky u nás ve Stříbrné Lhotě ještě hledá poklady....
Když odejde harddisk
28.8.09
Taková věc se stane z ničeho nic. Přenosný harddisk na kterém máte vše co si tam za dlouhou dobu nashromáždíte a ani nevíte co tam vše je, je najednou fuč. My počítačoví umělci víme o čem je řeč. To přepadne člověka pocit zoufalství a beznaděje, jakoby se ztratil vlastní mozek. A díky tomu vlastnímu mozku se po chvíli uklidníme. Počneme používat mozkové závitky a po chvíli zjistíme, že se vše dá nahradit a nakonec zapomeneme co jsme na tom harddisku měli. Ovšem, občas si na něco vzpomeneme, že to nemáme, ale ono to vždy nějak dopadne.....
Podvečer s Paelou
25.8.09
Marie nám dlouho slibovala Paelu. Měla na ni nakoupeno skoro u všech obchodníků v Podbrdí. Tam měli to a tam zase ono. No vařte Paelu ve vnitrozemském státu, národu, co nevlastní moře. Takže se vše musí importovat. Nakonec to dopadlo dobře a Paela se Marii povedla. Abychom vám to mohli dokázat, na to máme jen prázdnou pánev. Podívej se ........
Pony Expres
24.8.09
Vždycky jsem si myslíval, že je to takové hraní dospělých, že ten Pony expres dojede tak ze Stříbrné Lhoty do Kytína. Letos jsem měl prvně po tolika letech možnost ho zažít. Dříve jsme měli s Aničkou kšeft a právě v tuto roční dobu jsme byli nejvíce vytíženi. Letos jsem si předsevzal, že se budu dívat i za Aničku. Jenomže moc jsem si toho neužil. Vzhledem tratě kterou letos Expres převážel poštu, bylo střídání na Lhotě od dvou do pěti noční doby. Chvilkami jsem se díval z ložnice, neboť celé se to dělo přímo na trávníku před domem, ale pak jsem šel spát. Ani hospoda nebyla otevřená. Avšak:
... Foto z Burzy České západní větve která se konala v hospodě ve Stříbrné Lhotě kde před 25. roky vyjel 1 jezdec Čs. Pony Expressu - Standa Voděnka
Lhotský trojúhelník
24.8.09
Jistěže není Lhotský trojúhelník tak proslaven jako ten Bermudský. Ale to je jistě otázka času, než se to ve světě prokecne.
Abych vám ho popsal: jeden roh tvoří naše zahrada, druhý cesta do Mníšku a třetí odbočka do hospody. A právě na rohu mé zahrady se dějí podivné věci. Stojí tam telefonní sloup a za ním je asi tak půl metru, nalepena na našem plotě rozvodová deska, taková ta šedivá bedna jež nebudí žádný zájem, jen tam straší. O tento sloup se před lety skoro omotal nějaký mladík s autem a následovně skoro zdemoloval na protější straně silnice malou kapličku. Pak se naskytlo, že jistá dáma jedoucí z hospody, kde se nabídla manželovi aby se klidně napil, že ho odveze na chatu, to napálila do plotu u Hanzlíků tím způsobem, že ho asi na patnácti metrech zlikvidovala. Ne, ona skutečně nepila, ale asi 30 let již neřídila auto. A nyní, jen co jsem tu pár dní nebyl, prolétla mezi sloupem a tou spojařskou bednou dívka na motorce, jíž tatínek, sedě za ní učil jezdit. Bylo to moc ošklivé, pohotovost tu byla i vrtulník musel přistát. Celá čtvrť byla bez telefonu a internetu. Jakoby tomu nebylo dost, našel si Pajda v tom Lhoteckém trojúhelníku díru v plotě a neustále je v čudu....
Noční rušitel
23.8.09
Tak jsme zase dorazili do Lhoty. Cesta byla celkem klidná, myslím na provoz, ale zato jsem projížděl změnou počasí, která se projevovala v neustálém dešti. Ve čtvrtek bylo ve Frankfurtu 36 stupňů a v pátek bylo místy jen 19°. Jednoduše na padnutí. Ale sotva jsem přejel Brdy, počalo být zase horko. Jednoduše jsem tu studenou frontu předjel. Stavil jsem se ve Voznici, pak jsem vyklidil auto a jel k Marii a Láďovi, protože pro mne měli židle a pak se již šlo do kulturního domu. Nával, horko, žízeň, kytary a vtipné řeči se linuly ze vchodu, kde přesně uprostřed překážel Pajda. Když jsem šel domů, nebyl jsem zdaleka poslední, pes nikde. Chvíli jsem ho volal a pak jsem šel domů a jednoduše naň zapomněl. Po té úmorné cestě z Frankfurtu jsem asi tak tvrdě spal, že jsem ho neslyšel ačkoliv jsem mělo okno do ložnice dokořán otevřené.
Tomáš z hospody nemohl spát, tak ho donesl do zahrady, ale on tam má někde díru a nechce prozradit kde. Teprve ráno v osm hodin mne probudil jeho štěkot. Šel jsem tedy dolů a lákal ho do zahrady, protože byl již zase na ulici. Ale nebyla s ním řeč. Za žádnou cenu tu díru neprozradí. Musel jsem odemknout a vpustit ho domů. Tak se celá ves kvůli Pajdovi nevyspala, až na mne....
Jak se Jürgen nechal píchat
19.8.09
Jürgen je kamarád od rybářů. On a i jiní z té party se u nás v klubu ženili.
Oproti jiným společnostem, jsme se s rybáři neztratili z očí. Jürgen mi přinesl na Strassenfest láhev červeného. Jen tak. Strašně jsem se radoval a on se radoval, že jsem se radoval. V neděli odpoledne jsem s ním seděl u stolu a vedl debatu: já jdu domů, jsem strašně nalitý! Říkám: hm. Jürgen na to: kdybychom se alespoň nenechali píchat, lamentoval.
Nějak mi to blábolení nešlo do hlavy a tak jsem počal šťourat. A tady máte ten příběh: Gerald, Monika a Jürgen byli v pátek u léčitele, který k nám do kraje zavítá jednou za osm týdnů a vpichuje něco do učních lalůčků abys mohl přestat kouřit. To jsme museli nechat dělat zrovna před Strassenfestem, teď nemůžeme kouřit, lamentoval Jürgen. Skutečně všichni tři nekouřili a byli v patřičné náladě: nervózní.
Celá ta legrace stála 50,00 € na osobu a v čekárně bylo na čtyřicet nešťastníků, čekajících na tento sporný zákrok. Posledně když jsme si to nechali vpíchnout jsme nekouřili šest týdnů, chlubil se Jürgen.
Tak takhle: dát hodně peněz za odříkání, to je trik onoho podvodníka. Do uší stříká jistě jen destilovanou vodou avšak obohacenou nadějí, že to tentokrát dobře dopadne. Tak mne vlastně ten léčitel naštval, že jsem v pondělí přestal kouřit.....
Kouzlo mincí
19.8.09
Volala mi tuhle Míla a vyprávěla o nepodařeném výletu. Avšak v jedné zámecké kavárně se něco přiučila a já měl možnost si to hned další den ověřit.
Seděli jsme s Hankou u Itala hned u lesa. Sotva jsme dosedli, přilétly vosy. Počal jsem Mílin poznatek Hance vyprávět a přitom, jsem z peněženky vyndával mince. Ty měděné! 1, 2, a 5 centů. Naštěstí je Euro ve svém programu má.
Tak se vraťme k tomu Mílinu příběhu. V oné zámecké kavárně se na ně sesypaly vosy. Je zcela zbytečné si stěžovat u obsluhy, protože ta za to nemůže. Avšak tentokrát tato absurdní stížnost nebyla marná: vyndejte si všechny centy, ty červené (měděné) a budete mít pokoj, poradil jim tamní číšník.
Hanka si tedy oddychla, když jsem dovyprávěl příběh, neboť si jistě myslela, že jsem padlý na hlavu. Nyní jsme si objednali jídlo a pití a přemýšleli, co tomu bude říkat obsluha, že máme na stole, malé centy. Ale číšník, co nám přinesl pití se usmál a povídá: to je proti vosám, že, ty mince. To jsme dělali u nás na Sicílii také, ale úplně jsem na to zapomněl.
Samozřejmě jsme byli středem pozornosti po celé terase a když ostatní hosté zjistili, že k našemu stolu vosy nelítají, počali také sypat z peněženek drobné....
Neštěstí šťastných
18.8.09
Mnoho zdánlivě šťastných lidí v našem blízkém okolí vůbec šťastní nejsou. Taková malá stresová situace tu pravdu vyplaví na povrh. Také každá zdánlivá nenávist nemusí být skutečnost. Muže to být křivda, láska a nebo nepochopení. I taková křivda má dvě pravdy: tu cítěnou a tu dělanou. A i to nemusí být fakt.
Vše by se dalo vysvětlit slovy. Lidem byly dány na jazyk, aby je používaly, ale v praxi to bývá mnohem těžší. Neříci patřičná slova, když jsou na místě je hloupost! Zbabělost nebo nerozum? Opravdu hloupost? Nemůže to být třeba ohled? Nechtít ublížit?
Jedno je jisté: dlouho polykaná slova se jednoho dne vyvalí jako bahno a páchnou a nadělají ještě větší škody v citových vztazích, než když je člověk ochoten je střílet neustále od boku.
Za svou povahu málokdo může. Nevím kdy ji člověk dostává do vínku! Bylo to při narození? Nebo za doby dětského vnímání? Nebo třeba je již zakódovaná v genech. Jediné co nám zbývá, se snažit naši povahu ovlivnit, tak říkajíc, být moudrý. Toto je však pro mladého člověka zcela nemožné, jednoduše to není k zvládnutí. Co nadělat s mladým člověkem, když s ním mlátí závist, cítí se být zneužit, určité lidi ve svém okolí se rozhodne nenávidět, a za každou cenu chce být středem pozornosti! Mám pocit, že asi nic. Možná, že mne později napadne něco moudrého. Nyní však chci jen míjet cesty toho neštěstí šťastných.....
Nakonec přišla bouřka
17.8.09
Tak a máme to za námi. Pátek, sobota, neděle tvrdé práce za děsného vedra. Ještě že má každý spolek takové dříče, kteří při každé slavnosti přijdou, postaví stánek, naplní dvůr lavicemi, nanosí spoustu produktů, ze kterých se pak od stánku ke stánku něco vaří, smaží či na housky maže.
Letos prvně dělala Kim s Ardianem pod hlavičkou "Rybářů" jarní rolky a thajské nudle. Prodávalo se po celé ulici v sobotu od 15:00 do 1:00 hodiny a v neděli od 10:00 do 22:00 hodin. Samozřejmě, že je se vším více práce, než návštěvník u stánků vidí. Jarní rolky se rolovaly již tři neděle před slavností. Zákazník však nakonec neocení práci ale množství co se na něj dívá z talíře. Takže nudle, jež Kim vařila před očima publika a které jsou relativně jednoduché na přípravu, se prodávaly lépe, než pracné a opticky menší rolky. Vše proběhlo v harmonii ale v neděli večer se přihnala bouřka s přívalovým deštěm. Sotva jsme udrželi stánek, na každém rohu visel jeden člověk a ostatním stánkařům se dařilo obdobně. Bylo to hodinu před ukončením a tak se poctivě splnil příkaz města: od deseti večer se zamykají pípy a krámy! Končíme!!!
Hodiny
14.8.09
Máme doma v každém pokoji ne jedny, ba i více hodin. Anička měla ráda hodiny, ještě dnes visí tento měřič času i na záchodě. Jenomže dnes již většina z nich nejde. Došly baterie a já o ručičky co stojí zavadím blikem jen málokdy. Zde se nabízí otázka, proč měla Anička tolik ráda hodiny?
Vědělo její podvědomí, že jí čas běžel rychleji, než jiným? No, všechno co bych tady napsal by byla jen spekulace. Jedno je jisté: hodiny jsou výmysl člověka, nikoliv čas. Čas je a bude a vždy tu v přírodě byl. Rostliny, zvířata, všichni se podle něj řídí. Čas je mocný a nesmlouvavý činitel. Akceptuji ho, nic jiného mi nezbývá, ale všechny ty hodiny, co si Anička všude pověsila natahovat či dobíjet nebudu. Byl to její čas a na její památku zůstaly stát.....
Blíží se slavný Straßenfest
13.8.09
Je tomu již třicet let, co byla tato pouliční slavnost zahájena. Největší pouliční slavnost v celém okolí. Této tradici předcházela sousedská pouliční slavnost v jedné malé uličce. Sousedi si prostě vynesli stoly na ulici, vařili, pekli, smažili a návštěvníků bylo na stovky. Dalo by se říci, že se našla díra v trhu. Rok na to, se této slavnosti ujalo město a počala se dělat v naší ulici, jež je srdce staré vesnice.
Letos se koná po 30.
Včera jsme byli s Adrianem a Kim u rybářů u jezera. Vyjednal jsem s Geraldem, aby místo aby mi dával nějaký obolus za spotřebu vody a proudu, ať nechá mladé prodávat thajskou kuchyň. Kim to dobře umí: jarní rolky s pikantní omáčkou a thajské nudle. A tak již tři neděle rolují Kim s Adrianem ruličky do rýžového papíru a všechny mrazáky jsou naplněné. Ve vzduchu stojí velká otázka: mají jich dost, nebo jich bude málo. No to budeme vědět v pondělí, až bude po všem.
Ale co jsme se celkem náhodou dozvěděli, když jsme se u jezera bavili o tom co a jak bude, že město neakceptuje plastické talíře a právě ty Adrian nakoupil. Ještě, že měl vyjednáno, že nespotřebované obaly může vrátit. Tak jsme je byli dnes s Kim ve Frankfurtu vyměnit. Používat se smějí talíře, misky a tak dále, jen papírové. Protože ty se dají kompostovat!
Takže, aby bylo počasí tak akorát. Vyhrožují nám, že bude 32◦ a to je zase moc vedro.....
Malér
11.8.09
Sotva jsem po včerejší cestě z Čech vjel do dvora, hned jsem se o něm dozvěděl. Kim s Adrianem uletěl pták. Zrovna ten nejoblíbenější, tedy alespoň u Kim a zároveň nejdražší. Jmenoval se Tomy. Bohu dík, byla Kim u toho, když nabádala Diana aby otevřel dveře u vchodu a papoušek frnkl. Nejprve udělal kolečko nad dvorem a posléze přelétl vrata našeho skromného nádvoří a pak nějaký čas seděl na reklamně naproti nám sídlícího pekaře a nenechal se přemluvit, aby se vrátil do náruče milující maminky Kim. Pak jednoduše uletěl za pochybnou svobodou západním směrem. Pokud se ho někdo neujme, zahyne. Narodil se v kleci a celý svůj život žil v kleci na Příbrami, dokud si ho Kim nekoupila. Smutek byl veliký, alespoň u Kim. Adrian ho moc v lásce neměl, protože mu neustále rozhazoval CDéčka a okusoval gramofonové desky.
Nicméně mne tato příhoda napadla, když Ruda psal o pštrosím vejci. Nachytali jsme Kim, to bylo již v loni létě, jak zahřívá vejce, co koupila u Lidl. Ptám se jí: co to děláš? Na to ona pyšně: budeme mít kuřátka a pak slepice a pak nebudeme muset kupovat vejce. Ten detail, že z neoplodněných vajec kuřátka nebudou si nedala vymluvit. Této skutečnosti vděčím za to, že nemáme podělaný dvůr.
Zázraky se dějí: málokdy.....
Tak jsem zase doma
11.8.09
Ani člověk nevěří, jak to uteklo. Počasí nám přálo, cesta byla pěkná až na příjezd do Frankfurtské kotliny, kdy nás zasáhl onen pověstný přívalový déšť.
Odjez ze Lhoty bylo poněkud spektakulérní, neboť, když jsem otevřel braku zahrady, abych vyjel s autem a zamáčkl start, motor nenaskočil. No, měl jsem celou neděli otevřené všechny dveře, rádio hrálo, roztahoval a zatahoval jsem skleněnou střechu, tak se asi vybila baterie. Zavolal jsem v mé tísni Zdenka a ten, jako již častěji, mi přijel pomoci. Kabel jsem měl již připravený a tak motor hned naskočil. Pak jsme již jeli. Kočička Davle chvíli mňoukala ale pak po celou cestu spala. Všem se moc líbila a Annabella, pro kterou jsme jí přivezl se naštěstí moc radovala.
Říkala sice, že jsem jí převez, že kočku nechtěla, ale kouzlo Davle ji zdolalo. Tak máme zase ve dvoře kočku, jako za starých časů.
To co kotě poví jediným pohledem: to my lidi nikdy nesvedem...
Tak zase balím..
9.8.09
Právě jsem se vrátil s Pajdou z lesa. Chodíme teď dost hluboko. Je tam klid a pěkný vzduch. Pajda si to šine stále několik stovek metrů přede mnou, nevím, kam spěchá. Na mé nabádání aby počkal nedbá. Tak jsem se mu schoval za strom. To jsem se načekal, než si všiml, že za ním nejdu. Ale vrátil se. Je to stále větší uličník. V pátek utekl na Písky do Zázrakova. Zdeněk mi volal, když se s Janou vrátili z hospody, kde jsem ještě seděl, že tam mají Pajdu, tak jsem ho tam nechal přespat. Včera večer jsem byl u grilu před hospodou, Tomáš se tam činil, lidé si dávali jeho dobré jídlo, i já si poručil. Pak přišli dva lidé s pěknou mladou čubičkou a Pajda se choval tak neslušně, že jsem ho odvedl do zahrady. Asi hodinu tam nadával a pak přišel. Ani nevím, že jsem mu dal klíče…..
Tak a jdu: zase balit auto a jedu domů….
Jak jsem byl nespravedlivý (něco o hovnech)
8.8.09
Našel jsem za gaučem u krbu hovínko. Strašné podezření padlo na Davle. Bylo mi to divné, neboť kočička chodí do písečku a je čistotná. Pozorně jsem prohlédl záchůdek a došel jsem k závěru, že tam hovínka nejsou, nebo že je jich málo či, že jsou malé. Dlouho jsem váhal a přemýšlel. Pak jsem došel k závěru, že bych měl pedagogicky zakročit. Vzal jsem kočičku do ruky a ukázal jí hovínko a pak ji donesl do písečku. Vehementně se bránila, ale trest musí být.
Přesto jsem pojal strašné podezření, obzvláště, když jsem v písku našel Davliny hovínka malá jako hrášek. Na příští procházce jsem tedy pozoroval jaké hromádky dělá Pajda. A ejhle, zločinec byl odhalen. Co jsem s tím měl dělat? Omlouvat se kočce nemá cenu a Pajda se musí potrestat na místě činu, jinak neví, proč mu nadávám. A tak jsem dospěl k Šalamounskému rozhodnutí: Pajdovi nic neřeknu a Davle tu dostane na www svou prezentaci.
Podívej se: kočička Davle
Pozorně si přečtěte přiložený letáček...
6.8.09
Já to neudělal a Ruda také ne. Pokud si koupíte solární plašiče na krtky, musíte vlastnit kočku. Postup je takový: plašič pípá a kočku to znervózňuje a tak krtka zakousne!
Tak totiž skončil krtek v Mirošovicích. Takže, buď jsme si nepřečetli pozorně návod, nebo je Vločka neobyčejně statečná kočička. Kolik by stál pronájem Vločky na dva dny? Měla by stravu a ubytování v ceně….
Soci v lásce..
6.8.09
Onehdy, když jsem se vracel z Davle, běhal po Lhotě Pajda. Trochu mne to zaskočilo, neboť měl sedět za mnou ve voze. A on v autě skutečně byl. I s kočičkou. Ten pejsek se jen Pajdovi podobal a to tak dokonale, že na mne sousedí zvoní, když se toulá. Ovšem, Pajda se netoulá, je to, jak dobře víme, pes z lepší rodiny. Jenže příčinou všeho zla byla Květa, tedy její fenka, ještě štěňátko, ve které se probudila ženskost a všichni psi v dědině šílí u Květy za plotem. Každý ten frajer tam má zamluvené místo, tak říkajíc v první řadě a fenka se producíruje v zahradě. Tu se jí zlíbí ten a tu onen. Jenomže jednoho dne, když jsme šli kolem na procházku, vrhl se onen dvojník na Pajdu a na mne také. Musel jsem ho odehnat košilí, kterou jsem si zrovna pro velké vedro sundal. Ještě že jsem ji mněl v ruce a byl jsem tudíž dobře vyzbrojen do boje.
Když jsme tam šli podruhé, přešel Pajda na druhou stranu silnice a to on nesmí, mám ho tak vychovaného. Počal jsem ho hubovat, ale pak jsem zjistil, že před zahrádkou Květy zaujal místo onen sok, a vrčel. Pajda je pes mírumilovný a tak ho prostě chtěl jen obejít.
Jak se zpívá v té písni: jak je ta láska krásná…..
Proč Praze chybějí turisté?
5.8.09
Dnes jsem četl v novinách konstatování, že Praze chybějí turisté. Prý je to zaviněno krizí. Jo a ne. Bohužel jsem zcela jiného názoru. Žiji již 41 let v Německu a tu odyseu německých turistů znám moc dobře.
Za totáče do Československa německé obyvatelstvo nejezdilo masově, konaly spíše jen autobusové zájezdy. Lidé, kteří se vraceli, byli plni nadšení a chvály nad stověžatým městem. Jídlo a pití bylo dobré a hlavně velice, velice levné ale…
Vždycky přišlo nějaké ale: jednou to byli nevlídní prodavači, či personál v hotelech, jindy špína a oprýskané budovy a později krádeže. Celkem dobře vymyšlené akce, které byly většinou umně prováděné jistou skupinou lidí. Matróna v dlouhých barevných šatech černé pleti spustila kravál a počala hádku, která byla slyšet po celém Václaváku. Malí šikovní kloučci pak turistům, co polekaně pozorovali co se stalo, ukradli co se dalo. Také taxikáři neměli slavnou pověst, každý byl již v německy tištěných průvodcích před nimi varován.
Tenkrát jsem se styděl. Nic si z toho nedělej, to se nám stalo v Itálii také, utěšovali mne známí. Skutečně trapné bylo, když se veksláci před skupinou němců domlouvali jak je natáhnou, netušíc, že v jejich středu se nacházel Čech, žijící v Německu. Když pak ze skupiny Němců dostali česky vynadáno, nic si z toho nedělali. Vrhli se na další oběti. Také často dostali Němci na ulici falešné peníze, protože toužili po lepším kurzu. No jo, to jsou skutečnosti, které nám jsou známy, je to o oboustranné ziskuchtivosti.
Avšak ta vekslácká mentalita Čechů neskončila sametovou revolucí. Ba naopak. Najednou se lidé mohli osamostatnit a teď teprve dostali šanci cizince odřít i s ušima. V té době již Praha počala hýřit září a leskem, mnohé, se opravilo a turismus nabýval jiných dimenzí. Bohatí restituenti požadovali horentní nájmy za domy, pozemky, stavební firmy se pakovaly a zcela na dlažbě se ocitl zákazník- turista.
Pokud mohu soudit podle sebe, byl jsem také turistou v mnohých zemích. Mimo krásy Grand Kaňonu mne zajímalo, jak lidé v zemi žijí. Jak se baví, co jedí, kam chodí. Může dnes Praha poskytnout turistům tu atmosféru, která je očekávána?
Velkým příkladem je třeba Paříš. Hrdí občané tohoto města na turisty kašlou a žijí si dále svůj život. V kavárnách ve vinárnách na tržištích a v kouzelných, malých obchodech. Zůstali svoji.
A co Pražáci? Otevřeli na každém rohu přepychové butiky se značkovým oblečením, které absolutně není pro turisty žádnou novinkou. Ještě by bylo zajímavé, kdyby zboží bylo podstatně levnější než doma, v našem případě v Německu. No tak blbý nemůže žádný turista být, aby si v Praze nakoupil dráž, než doma, tam to má u nosu a podstatně levnější. Broušené sklo, které v dnešní době již skoro nikoho nezajímá je dražší, než zlato! Navíc se okolí Václaváku hemží ruskými obchody s dřevěnými panenkami, no kde to jsme?
O víkendu Pražáci Prahu opustí a ponechá turisty Vietnamcům, Ruským obchodníkům. Takové hospody, po kterých Němci touží se již těžko hledají a do styku s domorodci se ani nedostanou.
Ano, navštívit Prahu, to je v Německé společnosti „muss“ ale vrátit se tam, když je tu tak draho, to už si málokdo může dovolit. Takže si musíme položit otázku: proč je tu tak draho?
Nemohou Pražáci využít lidské ziskuchtivosti a dbát na to, aby bylo vše levnější než v Německu? Nevrátilo by se jim vše v kvantitě? Tímto principem si budovalo po válce turismus Rakousko. Desítky let tam jezdili Němci, často na jedno a to samé místo, protože tam bylo levně.
Praha je město, kde se peníze, tak říkajíc, válí na dlažbě. Jen to vzít za správnou stranu. Využít ziskuchtivosti lidské nátury a zlevnit. Ovšem v pravou chvíli. Dnes je již možná pozdě!
Něco pro zábavu!
4.8.09
Klikni na odkaz dole, potom vepiš své jméno do kolonky message bez diakritiky a čekej. Je to paráda!!!
http://www.star28.net/snow.html
Dům snů
3.8.09
Nevím, jestli znáte mít stále se vracející se sny? Já mám takový jeden. Je to sen o domu, který nikde nestojí a asi stát nebude. Je to patchwork ze všech domů, kde jsem byl, které jsem stavil a nebo stavět chtěl. Tuším, že jeho prapůvod je v jedné příhodě. Byli jsme tenkrát s Aničkou, Robertem a Karinou se podívat na nějaký domek v Hochstadtu, o který měli mladí zájem. Vchod byl rovnou z ulice, v pozadí měl dvůr a do místností nad vchodem, tedy do prvního patra se lezlo po kolenech z kuchyně, která byla zase dosažitelná jen ze dvora. Dům mi připomínal jakési pueblo vlaštovčího hnízda, když se vlaštovka pomátla na rozumu. A o takovém domu se mi zdá ve všech podobách, na různých místech s obyvateli které neznám. Někdy se mi ztratí a já tím pádem nemám kde spát. Do jisté míry má podobu našeho domu v Německu, ale to jen někdy. Mívá neustále nové místnosti, které neznám, sousedí s jinými pozemky a je nekonečně velký, když to není zapotřebí a malý, když by se hodilo aby byl větší. Je to prostě dům snů, sen, který mne provádí již mnoho let. Někdy se mi zdá, že mne sen již opouští, ale to je omyl. Zcela nečekaně se zase vrátí a já musím třeba tahat klavír do prvního patra, do místnosti, kam se ani nevejde. Když se počnu dohadovat, ba i hádat, že klavír musí zase dolů, radši se vzbudím. Jenže sotva zase usnu, mívá sen pokračování! Asi bych měl konzultovat nějakého odborníka, aby ten dům přestavil a aby se choval, jak se normální domy chovat mají….
Vstanu a jdu
3.8.09
Nemám po ráno moc času a tak udržuji účes vstanu a jdu! Je to jednoduché a rychlé a hlavně se tím člověk moc nezabývá. Kdysi dávno to bylo moderní a jmenovalo se to na ježka . Tady v Mníšku jsem našel paní holičku, která moji žádost okamžitě pochopila. To chcete tady to hnízdo?, zeptala se ukázala na módní účes nějakého manekýna, jehož fotka byla zasunuta za zrcadlo. Jo, přesně to, souhlasil jsem.
Paní holička mne pečlivě ostříhala a pak mne pečlivě rozcuchala a spokojenost byla na obou stranách.
Takže: ráno vstanu a jdu...
Víkend na Lhotě
2.8.09
Dny běží, soboty se střídají s nedělí, měsíc s měsícem. Prožili jsme tento víkend v družné zábavě, a různých malých starostech. Mladí v hospodě za domem chtěli skončit, domlouval jsem jim, aby se ještě jednou domluvili s Robertem, tak snad to dopadne dobře. Janu jsem vezl v pátek od kytar na chatu, protože se bála jít sama, Zdenka si nechali v nemocnici na nějaké pozorování. Tomáš a Jiřina byli u mne i s Lukášem. Spali tady. Jiřina se chytla nového mopu, který jsem si pořídil a Tomáš se strachoval aby neodlétla. Pak jsme se pokoušeli vyplavit krtka vodou a čekali, ze které díry vyskočí ale nic. Mladá rodinka, co si na konci Lhoty postavila domek šla kolem, tak jsem jim krtka nabízel zadarmo, jen když si ho chytí. Říkal soused, smějíc se, že měl krtka také a že zarazil železnou tyč do trávy a vždy, když šel kolem, praštil do ní kladivem. A krtek se odstěhoval. Tak jsme to udělali podle návodu a Lukáš každou chvilku vstal a šel mlátit sekerou do tyče. Koťátko Davle se prvně vypravilo před dům a za chvilku ho byla plná zahrada. Večer jsme grilovali, přijela Zuzana, Jirka a Zuzanka. Netrvalo dlouho a pohádali se, tak jsme je utěšovali. Dnes chtěli vyrazit do Českého Švýcarska tak jsem zvědav, zda to zvládli. Navečer po dni zběsilého horka se přihnal mrak a Pajda utekl. Květa má totiž fenku a ta má „Liebeskummer“, takt tam seděl u jejich branky a toužil. Šel jsem najisto, znám ho totiž….
Jak dlouhý je život?
1.8.09
Včera jsem se na popud kamarádky Jany Fučíkové díval na televizi, vzpomínalo se tam na Borise Rösnera. Byl to velice známý herec, kterého jsme my, emigranti roku 1968, nepoznali. V televizním medailónku mluvila i Jana, protože Boris byl její bratranec. Vyprávěla o osudu jeho rodu, který pocházel z ciziny a v dávné době naň někdo vyřkl kletbu: nebudou dlouho žít. A skutečně všichni umírali krátce po padesátce, jakož i Boris Rösner. V dnešní době bychom již o prokletí nemluvili, spíše o rodovém předávání genů, kde je zakódovaná i choroba. To mne přivedlo k zamyšlení: jak dlouho trvá život? Již samo slovo život napovídá, že se tu jedná o žití. Když pak je člověk nemocný a strádá, není to již život ale utrpení. Většina z nás si pokládá otázku: jak dlouho tu ještě budu? Někdy se vracíme ve vzpomínkách, zpět do minulosti co vše jsme v životě zažili. Avšak tyto povědomé vzpomínky nejsou život, jsou jen bohatou zkušeností, podle které podvědomí ztvárňuje naši bytost. Život je dnes a nyní. Přece snad nechce někdo žít deset i více let připojený na nějaké důmyslné přístroje. To již život není. Podle rodného listu víme, jak nám bylo, když jsme ještě nežili. Podle úmrtního listu jsme život ukončili jen s tím rozdílem, že si ho již nemůžeme přečíst. A v té chvíli se nám daří zrovna tak, jako před narozením. A takže spekulovat jak dlouho tu ještě budeme nemá cenu. Život je pouhá cesta, která někde začíná a někde končí. Naše štěstí je, že naň neexistuje navigátor, který ji zná předem. Příroda dokázala ztvárnit tvory, rostliny a i lidi, jejíž důmyslné funkce nikdy nepochopíme, jen je vytušíme a někdy je dokážeme i napodobit.
Takže: žijme nyní a dnes, jinou šanci nedostaneme….
Kabelka v umyvadle
1.8.09
Tomáš Hnilica je příjemný mladý muž, je to přítel Jany a dohromady vedou naší hospůdku. Umí velice dobře vařit a snaží se tady u nás zakotvit a vybudovat kšeft, což po tolika náletech různých nájemců není snadné. Udělal jsem mu webové stánky a i jinak se snažím radou. Dříve prý vařil v Barabizně, což má být na Zbraslavi. Odtud vyprávěl příhody. Jedna mi utkvěla v hlavě: jednoho dne
přišla do kšeftu starší dáma, velice pěkně ustrojena a po nějaké době se ptala na záchody. Tomáš jí samozřejmě ochotně ukázal cestu. Po chvíli ho zaujal křik
z oné místnosti. Běžel tedy mysle, co se mohlo hrozného stát. stará paní si postavila kabelku do umyvadla, přehlédla však, že tam bylo instalované bezdotykové spouštění vody. Tento důmyslný přístroj si myslel, že si chce
umýt ruce a naplnil celou kabelku vodou….
Zde stránky naší hospůdky: Hospoda Na náměstí
