Prasečí, vepřová....
30.4.09
Tak to máme, prasečí chřipku. Ptáci nakazily prasata a ty lidi. Jako by to nestačilo, máme problémy ještě jiné: islamisté a židé striktně odmítají tento název. Oni přeci vepřové nejedí, tak ani tu chřipku neuznávají. Proto se v Izraeli jmenuje tato chřipka Mexická. To se zase nelíbí Mexičanům.
Češi to mají jednoduché. Může to být prasečí chřipka, ale také vepřová. Avšak vepřová chřipka nezní tak lákavě, jako vepřová pečínka. Nevím jak je to v jiných jazycích, němčina má pro tento druh zvířat jen jedno pojmenování: Schweine. Tak tedy Schweinegrippe!
V čem to vězí?
28.4.09
Rozjel jsem s kamarádem Rudou takou diskuzi. Takovou akademickou. Rudovi se zalíbil, jak sám píše, vtáhl ho do sebe anglický seriál "The Office". Píše velice vtipně, že si v něm autoři všímají maličkostí, které se v kanceláři dějí.
Mám také rád anglické seriály. Poslední dobou se koukám na "Inspektor Barnaby". Jsou to vždy uzavřené detektivní příběhy. Zatím co americké detektivky jsou trochu povrchní, německé často přiblblé, české se nedokáží odvázat dědictví Švejka, jsou anglické plny humoru, hlubokých konverzací a neodolatelně popsaných charakterů jednotlivých postav. Na tomto místě si musím vzpomenout na dobu, kdy za totáče dávali v televizi "Ságu rodu Foreside", doufám, že se to tak píše.
Nemluvilo se druhý den o ničem jiném, než o tom co se v nejnovějším díle přihodilo a ulice byly při vysílání prázdné, asi jako dnes při mistrovství světa ve fotbalu.
Zrovna tak fascinující byl seriál "Co ze dne zbylo", jehož děj se odehrává ve sklepní kuchyni panského domu, jíž velí velevážený majordomus, sluha- čili butler.
Chybí nám ta perfektní konversace, jíž se Angličané jisté sociální vrstvy učí již od dětství? Co nás, české Švejky fascinuje na umění používat rodný jazyk kultivovaně? Všechny tyto seriály jsou dabované do naší řeči, tím pádem je nabíledni, že bychom mohli také tímto způsobem hovořit, debatovat, rozprávět, rokovat, diskutovat, rozmlouvat.........
Instinkt
28.4.09
Dnes jsem zašel k panu doktorovi, jako s tou nohou co mne bere. Syn tam nebyl, jen jeho otec. Nejprve dlouho a jedním prstem něco vyhledával na klávesnici počítače. Chtěl jsem mu nabídnout mého stopaře psa Pajdu, ale byl jsem radši zticha. Pak se zahleděl do mých spisů a prohlásil, že mi změří tlak. Povídám, to nedělejte, to nedopadne dobře....
A také jo. Mám takový instinkt, který ze mne udělá myš, po které se žene kočka. Myš nemá úniku a dostane paniku. Určitě má adrenalin a tlak před výbuchem. Takhle se chovám já, když spatřím v rukou doktora tlakoměr.
Když jsem byl před lety u jeho syna, naměřil mi skoro dvě stě. V následujícím pobytu v nemocnici, kdy mi měřily tlak více méně mladé či hezké sestřičky se mnou měly problém, že mám tlak nízký. To je totiž tak. Když si na měření tlaku zvyknu, tak se onen panický instinkt ztratí.
No, máte ho na hořejší hranici normálu, sdělil mi. A to mi bušila krev ve spáncích!
Když jsme vyřešili tento problém, počal se mnou hýbat tam a sem a pak povídá: to bude kyčel. Tyhle prášíčky co berete nemají žádný účinek. Napíši vám prášky! Pak si mne objednal na odběr krve a poslal mne domů. A tak jsem tam, kde jsem nechtěl být! Chodit po doktorech není v mé oblibě....
Na druhé straně: v čekárnách jsou časopisy, zadarmo..........
Britcom, Kancl, sitcom
28.4.09
Tady Ruda něco popisuje, a já naprosto nevím co to je. Přestože jsem poslední dobou často v Čechách, nemám zas tak dostatečný styk s mladou generací.
Slovník mi přeložil, že sitcom je situační komedie. Takže řada různých situací dá někdy
dohromady situační komedii. Normální komedie musí být podle toho ta, která žádné situace nemá. Tedy Komedie, kde se nic neděje, není to divné? Britcom slovník nezná. Vycházím jako starý luštitel záhad, že to bude britská komedie. A Kancl? Pokut to nebude z anglického- cancel, tedy
třeba zrušit let do Frankfurtu, nebo vlak do Mirošovic, mohla by to být kancelář. Takže
britcká, situační, kancelářská komedie. Takže slovy pana Homoli, tak mi to paní Valešová
přeložte do němčiny!
Měl on tam pan Homola v přepychovém obýváku obrovská dřevěná prsa jako skulpturu a na
ní štítek: Boženčiny
.
Poznatek: někdy se Čech s Čechem nedomluví.....
Já
27.4.09
V pátek jsem se díval z kuchyňského okna. Je zajímavé, co tam v tom neútulném, betonovém dvoře člověk všechno spatří. Například sousedova holčička má již dvacet let! A ten malý hošík, co nás nervoval, když si hrál fotbal o naší zeď! Ten je již tak velký, že když se naň podívám, mám pocit, že spadnu na záda. Jak ten život běží.
Když se podívám do zrcadla, vždy se divím, co je to za cizího člověka. Nenadálý pohled do výkladní skříně a to ještě z boku, mne přivádí k údivu: to přece nejsem já!
Ale jo, tak už to v životě bývá, ten si s námi nehraje. Když ráno vstanu z lůžka, je to docela velká procedura. Ani to válení v posteli není to, co bývalo dříve, člověk by snadněji vyjmenoval, kde ho to nebolí.
No, jak se tak koukám z toho okna k těm sousedům, vidím tam prkna a všelijaké dřevěné věci, povídám si, to by se dalo spálit. To je naše velká vášeň, posedět v zahradě u vínečka a hořícího krbu. Tak jsem se zeptal muže, co zrovna ve dvoře byl, co mají s tím dřevem v úmyslu. Muž nebyl vlastníkem oné hromady, byl to nový přítel sousedovi ženy, ale asi se zmínil, neboť do půlhodiny někdo zvonil: jo, to dřevo si můžete odvést, říká mi sousedky bývalý muž! Tak jsem tam poslal Adriána, což ochotně učinil. No a dnes v poledne jsem to nařezal. Teda, doploužil jsem se do zahrady, opírajíc se o pilu tak dlouho, až jsem to měl. Naskládat do kůlny, na to nemám již sílu. Jako na zavolanou přišla Annabella a dostal jsem vynadáno, že mám sedět a ne řezat dříví, když mám potíže s plotýnkami či s kyčlí. Pak odvlála větrem pěkného parfému. Tak jsem se šel osprchovat a teď sedím. Po oku pozoruji tu haldu dříví a mám Humell im Arsch (něm. příslový, když je někdo neposedný) Tak jsem zvědav, kdo to do kůlny složí....
Text jedné písně: stáří klepe na dveře.....
Rodiče a děti
23.4.09
Když mladí lidé dostanou děti, běží zpravidla vše jak na drátku. O děti je potřeba se starat, jsou na rodičích závislí. Když se zpravidla přečkají pubertální války, nastane nové období. Děti se mění v dospělé lidi. Jako dospělí si chtějí své zkušenosti a chyby sami najít a někdy i zaplatit. Ten poslední, jehož radu očekávají jsou rodiče.
V tuto dobu se rodiče musí naučit žít svůj život, což pro mnohé a obzvláštně pro matky není jednoduché. Avšak není jiné cesty. Mladí lidé nejsou majetkem rodičů, jsou samostatné bytosti. S rodiči mají pouze příbuzenský vztah. Toto období, když jsou rodiče rozumní, může trvat třeba i 10 let. Za tu dobu mladí zjistí, že sem a tam, měli máma, nebo táta pravdu. Počínají se tiše vracet. Tento návrat je potřeba podchytit. Nevyptávat se na zbytečnosti, vyslechnout si jejich starosti a i když jsou pro nás někdy směšné, brát je vážně. Nevydírat je láskou, kterou by k nám měli cítit. Oni ji dají najevo jinak a sami od sebe, když o ni nebudeme škemrat.
Hlavně je důležité neusnout na vavřínech- my jsme vychovali děti- ! Je potřeba jít s dobou. Znát jejich zájmy, číst aby bylo o čem mluvit a hlavně nekecat prázdný a hluchý rozhovor. Jen společné zájmy dokážou opět navázat na před deseti lety ukončený rozhovor. Překvapit je nějakou znalostí, třeba počítače, či politickými událostmi, novou knihou, která se v současnosti čte, či znát nové filmy, herce, hudební skupiny. Příkladů by nebralo konce.
To, jak naše děti vedou život, nesmí být nikdy téma rozhovoru. Nám do našeho života také nikdo nekecal, nebo jsme si to nenechali líbit. Z vlastní zkušenosti vím, jak krásné je, když se mohu zapojit do rozhovoru s mladými lidmi, nebo když vyprávím něco, co je zajímá. A ještě něco je důležité: když jsme byli mladí, znali jsme většinou jen zdravé lidi. Dopřejme tohoto pocitu i našim dětem. Proto je důležité toto téma jen naťuknout (když je to nezbytné) a hned obrátit list. A hlavně se smát. Mládí se směje, je samý vtip a kdo zapomněl, že byl kdysi také mladý, nepatří mezi ně!
Hlavně neztrácet důstojnost. Být starý, nebo mladý se odehrává v našich hlavách. Pamatuji si, když jsem v mládí hrál ochotnické divadlo, co srandy jsme zažili se starými, rádoby zkušenějšími, herci. Nevnímal jsem, že byli často skoro sedmdesát let staří, vnímal jsem jejich smích, jejich veselé příhody, žertíky. Pro mne nebyli staří, byli mladí jako já. A tak se snažím, tento dobrý pocit dnešní mládeži vracet a mohu říci, že se mi to daří!
Abych nezapomněl: nikdo není dokonalý.....
Byl jsem na drbesu
23.4.09
Tak nějak jsme tomu, jako kluci, říkali! Znáte ten pocit, vlézt chatařům do zahrádky, natrhat tam puget květin a přinést ho mamince. Moje maminka se vždy radovala, zároveň jí blesklo v očích: nechytli vás? Jen pro ten úsměv a pro to dobrodružství jsme to dělali.
Jel jsem včera na kole, doprovázen Pajdou a najednou vidím- šeřík. Právě vykvetl! Tak jsem pár větviček utrhl a dal je Aničce na její skříň, kde má ukryty své poklady- vzácný porcelán. Stojí na ní její fotka a pozoruje nás. Lampa nad stolem zablikala. To dělá od té doby, co nás Anička opustila. Vždy, když se jí něco líbí, nebo snad i nelíbí, počne lampa vypínat a zapínat!
Jisté je: život je složitější, než se nám zdá......
Mníšecký zámek.
22.4.09
Když jsem byl ještě ve Lhotě, šli jsme jednou do pizzerie na zámek. Kája byl totiž ve Františkových lázních, v Karlových Varech a ještě se stavil za hranicemi v Německu, kde nakoupil pelargónie, protože tam jsou levnější. Byl tam s Monikou, Andreasem a s Rosi na jednodenním výletu. Když se blížili k Mníšku, volal, zda bych nechtěl na večeři na Zámek.
Vyprávěl jsem při večeři Rozi náš vztah k tomuto zámku.
Po komunistickém převratu v roce 1948 nakoupil otec pár obrazů, které komunisti ze zámku rozprodávali. Od dětství visí v mém rodném domě obraz, jež znázorňuje mníšeckou hraběnkou sedící na koni, obklopenou loveckými psy. Byla to vznešená, štíhlá dáma, s bradavicí na pravé tváři.
Když jsem se poznal s Aničkou, měl jsem dlouho pocit, že ji znám. Podobala se totiž oné hraběnce. Jednou jsem jí řekl o obraze z rodného domu a ona se počala smát. Když se přeptala, co to je za paní, říkám: mníšecká hraběnka! Anička se přestala smát a počala vyprávět neuvěřitelnou věc: její dědeček, měl ještě v rodném listě poznámku: odložené dítě hraběnky z Mníšku! A tak jsem měl od mládí doma obraz ženy na očích, jejíž dvojnice se stala mou velkou, věčnou láskou.
Poznatek: lidé umírají, láska ne.......
Zvonoklasy
21.4.09
Tak nějak se jmenuje román, který jsem kdysi dávno četl a v němž se mimo jiné pojednávalo o veřejných záchodech. Tak něco podobného máme na Lhotě na pánských záchodech. Pánové dělají svou potřebu a při tom se dívají z okna. Pohled z venku je docela sladký.
Proč to píši: posledně jsem také musel a jak tak přitom koukám z okna, vidím, že přilétly vlašťovky.
Když jsem přišel do výčepu, říkám: přiletěly vlašťovky! Jak jsi na to přišel, ptal se někdo u stolu a já: no čůrám, a vidím, jak do statku naproti přiletěly vlašťovky. Hospoda zaburácela smíchem. No, a tady v Bischofsheimu po vlašťovkách ani památky, přestože je tu tepleji. Když jsem odjížděl ze Lhoty, kvetly třešně. Tady jsou již odkvetlé a kvetou jabloně. Asi tu stále ubývá hospodářství s krávou a prasaty a letadla Frankfurtského letiště vyhubí všechny mouchy.
Dodatek: nová doba, nová pravidla....
Tomášův ptáček
21.4.09
Jak jsem již psal, na Velikonoce u mne byli Tomáš s doprovodem. Tomáš si všiml budky v třešňovém stromu a zjistil, že jí ulítla střecha. Někdo ji tam hala bala přidělal. Tak ji spravil. A sotva odjeli, tak asi ve středu se do ní nastěhoval pěkný páreček ptáčků. Kdybych jen věděl, co to je za druh....
V hospodě se střílelo.
19.4.09
Opěr se v hospodě za našim domečkem střílelo. On totiž Brabánek střílí často a nahlas a děsí nám mozkové buňky a plaší nevinné psi. Ovšem tentokrát bylo střílení oficielní: byla to jeho 60. střelba. Pozvaní byli kluci z osady Údolí děsu a ti hráli jako za peníze. O písničku jsi je nemusel prosit. Osm kytar, mandolína a bendžo, a valcha, prostě paráda. K pití bylo, co si kdo dal, vlastnoručně pečená sekaná a později výborný guláš. Všechna čest, oslava se povedla a já tady přeji dodatečně Jirkovi vše nejlepší!
Naměkko: chvilkami jsem myslel, že se rozpláči, jak mi chyběla Anička....
V pátek přijela tetička...
18.4.09
Měli jsme v pátek domluveno, že se tu staví Míla z Frankfurtu, má nejstarší kamarádka. Nejstarší jako to, že již dlouho znám, stará Míla není, ta by mi dala.
Řekl jsem to Pajdovi, že přijede tetička Míla, neboť Míla Pajdu adoptovala za synovce. Pajda zavil radostí a tak jsem dodal, že přijede ještě teta Eva strýček Martin. To už byl pejsek zcela bez sebe a počal nemravně dorážet na svou hračku, plyšového medvídka v jeho velikosti! ( Jak počal dorážet, to vám, pokud budete mít zájem, popíši v osobním Mailu).
Měli jsme domluveno, že uděláme snídani po jedenácté. Pajda bedlivě sledoval jak prostírám stůl a kdybych mu rozuměl, určitě by měl plno připomínek. Tak například jsem nenašel v domě jiné papírové ubrousky než vánoční a tak jsem se pejskovi omluvil. Bral to s nadhledem.
Pak zastavilo před zahradou auto a Pajda počal řádit. Přestože je náš dům dost robustní, jednou ho určitě zbourá, cvok!
Musel jsem rychle otevřít dveře, jinak by je vypáčil, asi tím stylem, jak se do bytů dobývají policajti v amerických filmech.
Míla s Evou přinesly konev vařeného kafe, což mě usnadnilo práci, neboť jsem ne-kafák a ani nevím, kde co v policích je. Pěkně jsme si popovídali a já pak šel s Pajdou na procházku, protože přestalo pršet. Ten vydatný déšť po tolika dnech krásného počasí nám určitě přivezla Míla s Martinem z Německa.
Poznatek: nejraději mají návštěvy psi…..
Rosi
17.4.09
Rosi je tetička z Vídně. Je to zkratka jména Rosemarie. Byla u bratra Karla ve Voznicích. Docela dobře jsme si popovídali. Vídeňský humor je velice podobný humoru českému. Ráda si dá pivo a několik šňapsů.
Mezi mnou a mým bratrem je stará nevypátraná záhada: jsme bratři nebo nejsme. Z matčiny strany nejsme, to víme na sto procent, máme totiž každý jinou. Otec by měl být stejný. Protože v době, kdy se bratr narodil měla matka poměr ještě s jiným mužem, ponechala nás ve víře, že je Valeš. Ovšem Křížovi ponechala v jistotě, že je Kříž. A tak se občas škádlíme, že vlastně ani bratři nejsme. Karla to občas žere, to pak vyhrožuje, že si nechá udělat DNA. Já se mu směji a vždy mu říkám: aby ses nedozvěděl, že nejsi ani Valeš ani Kříž.
Asi se na toto téma zavedla řeč, neboť se ozvala Rosi: A gell, alles schmarn! ( nepřeložitelná fráze s vídeňským dialektem) Ilse mi sama tenkrát říkala, že neví, s kým Karla má. A tak jsme se nechtěně z hlouby minulosti dozvěděli jistou věc: že na sto procent zase nevíme, zda jsme bratři! Ne, že by nám to vadilo! Dokážeme se spolu líznout, jako bychom byli jednovaječná dvojčata….
Poznatek: život jde dál….
Ve vizíru obrany proti teroristům
17.4.09
V před několika dny psaném příspěvku, To byla rána, popisuji, jak mi něco bouchlo pod autem, že to bylo jako výstřel z děla. Můj přítel Oliver čte můj deníček, ale samozřejmě pomocí překladatele Google. Ten ovšem přeložil vše jinak, mimo jiné, že jsme střílel z děla a to auto zastřelil. Toto jsou slova, která vyhledávají programy počítačů v boji proti terorismu. Po celém světě. Takže až se na Lhotě před domem zastaví vozy ozbrojených speciálních jednotek v černých uniformách, tak aby jste věděli o co jde. Nejsem žádný terorista, jen mi něco bouchlo pod autem. Asi to byla železná rohožka, kterou má bratr před schody a na kterou jsem najel.
Ovšem ve vizíru jsem stejnak. Jednou, že jsem něco napsal o mé bývalé ženě, což mi přineslo průšvih u mých dětí, nyní, že jsem něco napsal o mé sestře a ta se to zvěděla zase on mé švagrové z Čisovic, která mé stránky asi také bedlivě čte. Zajímavé je, že vždy nějaká kritická slova dovedou způsobit, že se poslušní čtenáři stanou donašeči. A tak se může stát, že mne tu příbuzní umlátí železnou tyčí. Dávám důraz na železnou tyč, neboť ta hraje v naší rodině velký význam. Manželé se mlátí navzájem železnou tyčí a kupodivu to přežijí. Je podivné, že tato vyslovená lež a výmysl stále žije. Asi si nikdo z těch, co tento nesmysl šíří neuvědomil, co by jedno praštění železnou tyčí z člověka udělalo, ne, ono se mlátilo asi jako pomlázkou. A tak přicházím k názoru, že čím je pomluva absurdnější, tím déle žije. Přece nebude nikdo šířit věc, jako že si muž s ženou dali polibek! Jo, to kdyby líbal soused sousedovu ženu, to by bylo něco jiného.
Jisté je: že by se z toho stalo něco vulgárně absurdního…..
Prvními paprsky jarního slunce ušitá krajka...
14.4.09
Na velikonoce bylo překrásné počasí. Pátek se zase proslavil v hospodě, všichni nabytí energií, které nám daly sluneční paprsky. V sobotu přijeli Tomáš s Jiřinou a Lukášem. Jiřina poklidila vzorně v domě, Tomáš naštípal dříví a Lukáš seděl u laptopu. Mimo toho, že si hrál hry mne naučil dělat novou presentaci. Večer jsme seděli u krbu, venku ve Španělsku. (máme totiž všude plno koutů a zákoutí a tak jsme je pro jednoduchost pojmenovali) V neděli jme pokračovali na pozemku, Anička by měla radost, jak nám to odsýpalo. Pak volal Jarda, že se v pondělí otvírá jejich sklípek a abych přijel. Tomu jsem tedy nevěřil, vždyť to bylo teprve ve středu, co jsem tam byl, ještě staveniště. Byli jsme pozváni k Zuzaně na oběd a pak jsme se tam vypravili. Do Davle. Navigátor zase hlásil, že Jarda bydlí pod mostem, ale já se již nenechal zmást. Z Aniččiných pokladů jsem vzal mořskou dekoraci, kterou jsme naposledy použili u Robertových narozenin. Nejvíce se radovala Eva, Jardova manželka. To už tak u ženských bývá, že jsou spokojeny s maličkostí. Sklípek byl skutečně hotov, mně pak došlo, že vlastně chyběla jen podlaha a ta byla pěkná, kamenná. Po dlouhém vítání a představování vybalil Jarda kytaru a jeho kámoš, vlastně vyrobenou, basu. Pak zazněly staré písně při kterých jsem se snažil zpívat druhý hlas, jak jsme to dělávali před čtyřiceti lety. Jistá dáma, která tuto funkci převzala již dávno za mne, taktně mlčela, aby vzpomínkám ponechala patinu. Jarda se culil, ale nekritizoval. Pak zazpíval překrásnou píseň se svou ženou Evou: tak krásná slova jsem ještě neslyšel…
Co vnímá jen srdce: Prvními paprsky jarního slunce ušitá krajka...
To byla rána.
10.4.09
Rozjížděl jsem se ve dvoře u bratra Karla a pod autem rána jako z děla. Nic jsme ale nenašli. Koukal jsem se pod podvozek, i Zdeněk se koukal a nic tam nebylo. Jak jsme jezdili s Jardou po kraji, slyšel jsem neustále něco harašit a klimatizace nefungovala. A tak jsem zajel na Dobříš do opravny. Ještě před tím jsme se s Milanem, odborně a u piva samozřejmě dohodli, že to mohl být řemen od klimatizace, to abych nepřišel do opravny jako blbec. Pan vedoucí povídá: a nebo praskla hadice. Nicméně mne posadili do výstavní haly uvařili mi čaj a asi za deset minut měli výsledek. Vše v pořádku, laptop ukazoval pár závad a čidlo na teplotu ve voze ukazuje, že tam máte 180 stupňů, ale jinak vše funguje a klimatizace běží. 250 KC a již v autě nic neharaší. Takový případ v Německu by byl přinejmenším na výměnu motoru. Opravdu poctiví řemeslníci, to se musí nechat.
Poznatek dne: s poctivostí nejdál dojdeš…..
Den s Jardou
8.4.09
Dnes jsem strávil celý den s Jardou Šestákem. Je to zvláštní, když se kamarádi z mládí sejdou po čtyřiceti letech, dost jsem o takové situaci slýchával ale sám ji ještě nezažil. Domluvili jsme se, že ho vyzvednu a dostal jsem i adresu do Davle, kde bydlí. Navigátor mne navedl na nový most, který jsem ještě neznal a na konci mostu mi oznámil, že jsem dorazil do cíle. Nabízely se jen dvě možnosti: buď přístroj měl ještě Obamovo blouznění, nebo Jarda bydlí pod mostem. Ta druhá možnost byla správná. Jardův dům skutečně stojí skoro pod mostem. Staví si tam a jednou tam bude také pěkná hospůdka, která se buduje součastně s obytnými prostory. Hospůdka, stojící bokem domu je bývalá ledárna, místo, kde se na léto uchovávaly ledy. Je klenutá a jak to teď již vypadá, bude to tam správné. Vše stojí kousek od břehu Vltavy, několik metrů pod soutokem se Sázavou. Pro Jardu je to strategicky důležité místo, protože vlastní loď a tak se na ni může koukat z obýváku.
Jinak jsme dokázali to, co se ještě žádnému fyzikovi nepovedlo: přelétly jsme 40 let jako vteřinku a počali v místě věty tam, kde jsme před lety přestali. Na něco jsem si vzpomněl já, na něco Jarda. Byl to hezký den.
Poznatek: čas je relativní….
Večer v hospodě
8.4.09
V neděli večer, když jsem konečně dorazil domů, jsem byl v hospodě. Bylo tam plno. Byl to dobře zakončený den samých útrap. Musel jsem vstávat brzo, protože jsme měli sraz u Stáni v Broumech již ve dvanáct, což je doba, kdy někdy dokáži teprve vstávat. A do té doby jsem musel urazit přes 500 KM. Ráno jsem ještě chytal rybičky, protože mne bratr Karel požádal, že je pro někoho potřebuje a sám je v jezírku nechytí. Takže jsem měl kýbl se zlatýma rybkami v autě, které jsem musel odevzdat ve Voznici a tam jsem se také zdržel. Když jsem ale zaparkoval auto v zahradě a vydal se těch pár kroků do hospody hned jsem tam pookřál. Bylo nás tam dost, i Švýcaři zrovna přijeli a byla sranda.
Zase jsem jel domů
6.4.09
Zase jsem balil auto a jel jsem domů. V neděli ráno jsem stával v půl sedmé a měl jsem namířeno do Čech. Marek byl se třemi kluky na Lhotě, a tak jsme se měli setkat na oběd v Broumech u Stáni. Nebylo mi zcela jasné, proč pánové odjíždí tak zavčas. Objednali si Zuzanu jako eskortu, protože jim navigátor sice vyhledaná města odsouhlasil, ale nikam je nedovedl.
Důvod časného návratu byl, že pánové jeli kolem Wertheim Vilage, který je vzdálen 80 KM od Frankfurtu a rozhodli se, že se tam při zpáteční cestě staví. Měli prý tuto neděli otevřeno. Prodávají se tak značkové obleky o něco levněji.
Nastavil jsem si v navigátor na Broumy, měl jsem je v oblíbených a jel. Ale ouha: nejen že mne navigátor vyhodil z dálnice o výjezd dříve a vedl mne hlubokými lesy, ne, on mi ještě v těch lesech tvrdil, že jsem dojel do cíle. Když jsem si dal chování Alexova a i mého navigátora dohromady, usoudil jsem, že to mohlo mít spojitost s návštěvou prezidenta USA Obama v Praze. Asi fumlovali tajní na systému GPS. Možné je vše, že ano.
Pak jsme se všichni sešli v hospodě a poseděli a pokecali. Stáňa se radoval, protože Marka, Aniččina syna samozřejmě zná, ale i Štefana a Tomase také, všichni totiž vyrůstali u nás na kurtech.
Pak se pánové odporoučeli a odjeli. Já přendal pytle oblečení, co jsem vezl po Aničce Zuzaně do auta a jel také. Pak mi volal Marek: na dálnici je chytli policajti pro rychlou jízdu a dostali pokutu 2500 KC a pak ještě, to již v Německu byli vyfoceni a nakonec stáli u Würzburgu tak dlouho v zácpě, že Wertheim Vilage zavřel.
Poznatek: spěch je někdy zcela na….nic….
