U Řeka
27.2.09
U Řeka mají v koutě kulatý stůl a je tam skoro pořád narváno. Jídlo je dobré, není to sice žádný zázrak ale je to čerstvé a je to řecké. Zásadní půvab podobných hospůdek je její rodinný charakter. Jít na Václaváku do nějaký nóbl restaurace, není žádný zázrak. Perfektní servis, uniformně oblečený personál a nadstandardní kuchyň, to prostě očekáváš.
Ale do rodinné hospůdky, se chodí z jiných důvodů: máma většinou vaří, možná ten prostřední syn se někde vyučil kuchařem, tak jí pomáhá, dvě dcery obsluhují, za pípou točí pivo nejmladší syn, otec se baví s hosty a velice dbá na svůj řecký akcent, a nejstarší syn vše oblítá. Pak přijde manžel jedné dcery a stojí u výčepu, víme to z první ruky, (co tu otravuje, když mám službu), máma vyleze z kuchyně a skoro neumějíc německy, se tě zeptá, zda bylo jídlo dobré, majíc při tom utěrku v ruce, kterou si pak otře zpocené čelo. Jednoduše rodinu hospodského pojmeš do své! Prožíváš s nimi všechny dobré i zlé časy. Rodí se vnučky, někde v Řecku umírají tetičky, nejmladší dělá maturitu, prostě máš jejich starosti a radosti.
Nápoje objednat je jednoduché, pije se víno, pivo jednoduše co kdo chce. Je pátek, a to je vždy k dostání ryba. Takže jsme si dali všichni rybu. Jakou? No to uvidíme, až to bude na stole. A skutečně! Ve společnosti chutná, jeden nandává druhému, jídlo je totiž na teplých plotýnkách ve středu kulatého stolu a před nosem máme prázdné talíře.
Pak si zavzpomínáme na Aničku, připijeme jí na zdraví, ano, ona tam je s námi, všichni to cítí....
Dodatek: domů se jelo taxíkem.....
Básničky v pražském metru
Kamarádka mi poslal básničku. Takovou hezkou. Že prý ji četla v metru a to co si zapamatovala, mi poslala. Jo. Jo! Bylo mi jasné, že básničku napsala sama a nechce se přiznat. Když jsem na ni tvrdým mailem udeřil, řekla že jo, že my jste takový poetický národ a v metru máme básničky. Její kolega si zapamatoval jinou a tu mi také pošle, až kolegu uvidí.
No, ono samotné si básničku zapamatovat není nic snadného, a kamarádka je již požehnaného věku, byli v loni padesát, ale jelikož vypadá jako děvčátko, je možné, že používá nějaké ženské lsti. Nicméně, obě jsou hezké: kamarádka i básnička.
Dodatek: posuďte sami….
Někdy si připadám jak moje ségra
25.2.09
Moje starší sestra je něco jako teta Kateřina, pokud jste četli Saturnina, tak víte o co jde. Neustále chce někomu radit. Je to již stará dáma a tak ji bereme s rezervou. Ačkoliv nikdy neměla děti, ani své ani cizí, radí ve výchově, ačkoliv neměla nikdy potíže v manželství, její muž ji dodnes nosí na rukou, radí jak se v partnerství máš zachovat a ačkoliv jí ještě nikdo neumřel, ví spoustu věcí, jak a co zařídit, že se ti z toho chvějí kolena. Aby všemu dodala správnou patinu starých zatuchlých komnat, vyhodí příležitostně trumf z rukávu: to říkala moje babička. Pravděpodobně babička za celý život tolik pořekadel nevyslovila, co má ségra na skladě.
No a já jsem to samé co ona. Píši paní Daně, poděkuji za milá slova, požádám ji o korekturu a pak jako když v zimě hrom zaburácí, napíši úplnou a bezdůvodnou kravinu: taková manželská hádka vzpruží lásku… A co to mělo za následek? Ruda musel prohledat celý svůj deníček, co kde mohl něco takového napsat, protože on se nehádá. Klárka na něj dává pozor. Tak, jestli se Dana s Rudou ještě nepohádali, tak kvůli mně asi jo, aspoň trochu.
Poznatek dne: a přitom jsem to myslel dobře….
Jak jsme přelstili italskou kuchyň
24.2.09
Kdo by neznal špagety Bolognese. V každé pizzerii je dostanete, oblíbené jídlo všech dětí. Ale hopla! V Itálii tento pokrm nikdo nezná. Pokud ano, tak jsou to hospůdky, které se na nátlak turistů přizpůsobily. (Totéž jsem před dlouhým časem udělal také: pražskou šunku zapečenou v chlebě jsem z domova neznal. Tady v Německu to považovali za naši specialitu. A tak jsem léta zapékal šunku do chleba).
Samozřejmě existuje ragů Bolognese, což je mnohem komplikovanější odrůda toho, co si normálně dáváme na špagety a mimo toho, že se k němu také mohou jíst těstoviny, je to základní jednotka při vaření Lasagne. Lasagne jsou takové široké plátky asi 6x11 centimetrů velkých nudlí, které se prokládají ragů Bolognese, bešamelem, sýrem a pak se to šoupne do trouby.
Náš Marek špagety Bolognese miluje, může se po nich doslova užrat. A bylo zvykem, když zbyla omáčka, že jsme s Aničkou udělali plech Lasagne.
Nová situace: uvařil jsem zase jednou špagety s tou omáčkou a ta omáčka zbyla. Koukám takhle na ni a zároveň si prohlížím krabici širokých nudlí a tu mne osvítil nějaký duch, zvaný nápad. Jednoduše jsem ty nudle do té omáčky nasypal, zamíchal posypal sýrem a šoupnul do trouby. Jelikož se v tomto případu dávají, ať ty pravé pláty nudlí na Lasagne, nebo ty široké, do omáčky zásadně syrové, musí pokrm strávit nejméně jednu hodinu v troubě.
Hodina utekla, přišel Marek: máme něco k jídlu? Jo, povídám. Takové Lasagne! Jak to takové?, divil se. No, takové jiné, ochutnej to. Netrvalo půl hodiny a byl u mne znovu: máme ještě? Jo, ty víš, že já to nejím. Byly dobrý, ty Lasagne? Jo, jako vždy, proč se ptáš? Tak jsem mu ten fígl vysvětlil. Smál se až se za břicho popadal. To by se mamince líbilo, povídá, takhle si zjednodušit práci. A skutečně, co jsme se navztekali u toho vrstvování těch pravých Lasagne.
Nabídka: chceš recept, napiš si…..
Adrian byl lyžovat
24.2.09
Předcházela tomu velká verbální akce, mnoho dotazů a sháněk. Ve firmě, kde Adrian pracuje se uvolnila nějaká finanční kapacita a asi devatenáct chlapů se rozhodlo jet na víkend lyžovat. Auta a hotel zaplatila firma. Zatím co šest opravdu šlo lyžovat, ostatní využili čas k ochutnávání rakouského piva. Měl jsem jisté pochyby. Adrianovi je 39 let a naposledy byl na horách než šel do učení, tj. asi v šestnácti. Boty a lyžařské oblečení si vypůjčil tady a lyže prakticky na jeden den pod sjezdovkou v Rakousku. www.hotelthaneller.at To vše se nacházelo v Rinnen pod Berwang.
Dovedu se vžít do jeho kůže: nejprve jsem pozoroval skupinu žáků v lyžařském kurzu a pak jsem se do toho dal. Táto, já vůbec nezapomněl lyžovat! A ty lyže, ty nebyly tak dlouhé, jako ty co jsem míval!
Jeho nadšení bylo bezmezné. Ani mu nevadilo, že musel spát v pokoji s kamarádem Badym, který váží 140 kilo a za neustálých zvuků, které lidské tělo dokáže dělat, byl vytlačen až na zem.
Na tomto místě si musím vzpomenout na dobu dávnou. Byli jsme v Německu pár let, když nás oslovili starší manželé, že bychom mohli jet společně na hory. Ve Frankfurtu je výprodej bot a lyží. Tak jo, souhlasil jsem a vydal se potřebné koupit. Trochu jsem sice šilhal na ty zrůdně velké boty, co tenkrát začínaly být moderní, ale nic si nemysle, koupil jsem to co jsem znal z domova. Lyžování bylo dobré, nicméně nic moc. Pak se naskytlo, že mne můj mladší brácha pozval na lyže a když viděl moji výzbroj, počůral se smíchy. Osobně mne doprovodil nakoupit správné boty a lyže! A teď se něčeho chytněte. Pomocí této nové, pro mne do té doby neznámé techniky, jsem lyžoval jak Tonni Seiler.
Jen ten blbý předpis, jak musí být lyže dlouhé, dnes již neplatí. Lyže jsou podstatně kratší tím pádem se dají lépe ovládat.
Poznatek: docela bych si ještě jednou zalyžoval….
Dnes volala Hanka Lulič
22.2.09
Hanka Lulič je skoro svatyně Frankfurtské české scény. Když jsem ji viděl prvně, byla ještě mladá holka. Pracovala tenkrát u hlavního nádraží v obrovské bavorské pivnici. Na podiu tam hrála vždy kapela očepená bavorskými klobouky a v pozadí byla louka, na které se pásly krávy a mrskaly oháňkami a kývaly hlavami, v neustále opakovaných pohybech, protože byly s papundeklu.
Hanka měla a stále ještě má, ráda lidi kolem sebe a tak je stále svolávala a ještě dnes, ten zbyteček co nás tu je, opatruje. Někteří emigrovali do Čech, jiní udělali kariéru velkou a koupili si nějaký ten obláček a potutelně se nám z nebe vysmívají.
Jo, a zároveň byla Hanka vždy spolehlivá zpravodajka české komunity. Akorát ty zprávy se poněkud změnily. Dříve to bylo: víš kdo se s kým dal dohromady? Víš že ona mu utekla a jo a tenhle ji podváděl, pak přišly na řadu děti, ty které se narodily a komu, pak že se oženily, provdaly, a teď kdo a proč umřel.
Zvěst o úmrtí se šíří rychlosti blesku a bohužel je těch blesků čím dál více. Hodná milá Hanka Lulič. Ona se již dávno tak nejmenuje, ale my si ji jen pod tímto jménem vždy vybavíme. Hanka pracovala jako servírka a pak měla spousty hospod, měla dokonce nabídku se bohatě vdát do Kanady, dělaly se u ní mejdany, a Hanka dokázala vždy na několik měsíců zmizet, někdy i let a pak se zase objevila ve vší upovídanosti, zvědavosti a nesmírné dobroty. Hanka by se rozdala. Kdyby jste náhodou postrádali někoho z českého podsvětí města Frankfurtu, zeptejte se Hanky. Moc mne její telefonát potěšil.
Poznání: v nouzi poznáš Hanku Lulič……
Středa u rybářů
20.2.09
Každou středu se slézají. Rybáři. Tedy, lépe řečeno rybářský spolek. Já je totiž ještě neviděl, že by chytali ryby. Ale to je spíš tím, že jsem tam ještě nebyl, když chytali. Jen když popíjeli. Někteří lidé jim říkají bojoví pijáci. Ale vesměs prima lidi.
Tuto soboru vrcholí karnevalová sezóna slavnostním průvodem masek. V sobotu a v neděli. Naši kluci si postavili z valníku pirátskou loď a traktor je pak poveze ulicemi. Ti, co jsou na valníku, rozhazují bonbóny a ostatní musí jít po obou stranách traktoru, aby nějaké dítě nevlítlo pod kola. Děti jsou vždy tak lačni cukrátek, co lítají z různých alegorických vozů, že je chytají do čepic a mají i jiné triky. No, půjdu se podívat na tu nádheru, ale asi s nimi nepojedu, to spíš přijdu navečer, když se vůz vrací.
Sobota a neděle je vyvrcholení masopustu, pak přichází pořádná oslava na masopustní pondělí a úterý a na popelečnou středu je vše skončeno. Tu začíná půst, to je ta doba, kdy Ježíš odešel na 40 dní do pouště. A přesně po těchto dnech půstu, přichází velikonoce.
Sliby jsou chyby
17.2.09
Chodím s pejskem na dlouhé procházky. Von taky jeden nemůže furt koukat do zdi a přemýšlet, jak byl šťastný. A můžu vám potvrdit přísloví, že všeho doceníš teprve když to ztratíš. Tak jdeme s Pajdou a potkáme paní Kamm. Vyplakala se mi na rameni, Anna byla taková primová ženská, (jako bych to sám nevěděl), pomazlila se s Pajdou a povídá: kdybyste potřeboval, tak já vám ho pohlídám. Slušně jsem poděkoval a jdu a přemýšlím si: ona mi ho pohlídá? Pejska? A co bych si bez něj počal? A to by jste neřekli co se stalo: nějaký čertík mi zašeptal do ucha: no třeba by sis dopřál tepla!!!
Tak to vidíte, paní Kamm mi bude hlídat pejska a já si poletí za sluníčkem. Během pěti minut jsem měl letenku na ostrov slunce již přemýšlel, co si zabalím. Zadrnčel telefon- paní Kamm: že se jí to nehodí, že zrovna ten termín budou dělníci dělat novou koupelnu, komín, kuchyň, brousit schody a pokládat v obýváku nové parkety. No, mně by stačilo jednoduché NE. A tak Pajda zůstane doma. Lidí tu ve dvoře bydlí dost a navařeno má..
Moudrost dne: Ať taky jednou zažije, že život není peříčko……
Dostal jsem vynadáno
17.2.09
Tak jsem to dnes schytal. Že prý flákám deníček. No docela asi jo, někdy si myslím, že není o čem psát. Ale to není pravda, psát je pořád o něčem. Tak třeba v neděli jsme byli domluveni, že Kim uvaří. Dalo-by se říci že to vždy je takový obědsvačinavečeře.
Adrian s Markem lítali celé dopoledne po zahradě tahali pneumatiky tam a pak zase támhle, chvilkami je fotili pak zase hnali nahoru k internetu. Sešli jsme se u mne doma protože, (tak jsem si trochu přestavěl byt, dal mu takový mládenecký fleer), zjistili, že mám najednou docela velký jídelní stůl, Kim přinesla pekáč, který předala Adrianovi a ten ho postavil rovnou na stůl. (Nebyl na něm ani ubrus) Zacpal jsem si uši, protože v tomhle okamžiku by Anička spustila famfáry, ale ticho, tak jsem se zase uklidnil. Kluci nanosili pití, já musel rychle udělat Dressing na salát, protože ten má Kim ode mne ráda a dali jsme se do jídla. Kim umí velice chutně vařit. Hlavně když vaří Thajsky.
Povídám, tak co? už jste prodali ty pneumatiky. Jo, máme plno zájemců, ale aukce v eBay ještě neskončila. Pak si Adrian odskočil a říká, za 100 € jsou prodané! Říkám: a to je budete posílat poštou? Ne, oni si je vyzvednou, ale musím jim napsat, kde bydlíme…..Zvonek u dveří: akorát si je vyzvedli. Tak jsme to pak docela šikovně zapíjeli a Kim dala Aničce cígo a ukápla do popelníku šňapsu.
Poznatek: Já jsem vždy rád, když nějaký krám opustí můj pozemek.
Stromy
16.2.09
Dnes jsem chodil s pejskem krajem a pozoroval, jak se již opět pokouší skulinkou v čase k nám nakouknout jaro. Máme tady kolem Bischofsheimu stráně, bývalé ovocné sady, o které se však již nejméně 40 let nikdo nestará. Asi je to takový způsob přírodní rezervace. Obdivuji ty stromy, které již jen málo nesou ovoce, mnohé vypadají v létě zrovna stejně jako v zimě.
Nějakým zajímavým způsobem jsou fascinující. Nesou hrdě své stáří a ještě slouží ptákům ku stavení hnízd, dětem na hraní a majitelům krbů teplem ohně.
Podívej se na ty krasavce…
Pátek 13.
14.2.09
Naše netušená láska, mezi Aničkou a mnou, vyvrcholila jednoho pátku 13. Je to již dávno a my jsme společně každý takový pátek slavili nějakou maličkostí, pozorností, či kytičkou. Jednoduše byl pátek 13. pro nás den štěstí. A skutečně, vše, co jsme zvali do rukou se nám povedlo. Nebyli jsme pouze muž a žena, byli jsme pár. Dvě těla s jednou duší. Co si jeden myslel, to druhý vyslovil. V soukromí i v práci jsme se neuvěřitelně dokázali doplňovat, s každé maličkosti jsme se radovali. Společně jsme obdivovali krásu barev jara, léta i podzimu a dokonce padlý sníh nám připravil romantické chvíle. Včera byl pátek 13. A tak jsem vzpomínal.
Ponaučení: ne každá černá kočka přinese smůlu….
K čertu s Vistou
14.2.09
Tak jsem si koupil tu Vistu u Aldi, ale počáteční nadšení opadlo po dvou dnech. Neustále mi to hlásilo, že programy mám zapůjčeny na 60 dnů a že si je pak, nebo okamžitě můžu koupit. Ale ani to koupení nefungovalo bylo to nesmírně složité, dokonce to upozorňovalo, že v případě, když si koupím špatnou verzi nebude mi to nic platné. Scanner nebyl připojitelný, přestože to byla také slavná značka od Aldi. Tak jsem ho šel zase vrátit a teď se mazlím s Windows XP a jsem zase spokojený.
Jak se jmenuje ta německá nemoc?
14.2.09
Včera jsem dostal SMS ze Švýcar. Psala Marie s Láďou, že si zapomněli ve Stříbrné Lhotě svůj Laptop a tím pádem byli ve Švýcarech bez internetu. První kdo se to dozvěděl byli Ungrovi, když zbytečně čekali u Skype na hovor. Teprve SMS od Marie ojasnila situaci. Takže jsem to věděl, než jsem odjel. Ještě jsem přemýšlel, zda mi Láďa nezavolá, abych mu laptop vzal do Frankfurtu, ale nemám zdání, o kolik by si zkrátil cestu.
Dnes jsem již dostal E-Mail. Láďa píše, že je na příjmu, akorát nemůže poštu odesílat. Vyhrabal totiž ze sklepa starý počítač. Tak tedy děkuji za obě zprávy. Akorát jsem se divil, že zapomněl ve Lhotě laptop a ne Marii…..
A ta nemoc? Alzheimer………….
Adrian bankovník
11.2.09
Adrian pracuje ve velké firmě, která dodává všechny možné díly pro výrobu aut. Neuvěřitelný aparát, plnoautomatický sklad, kde palety projíždějí obrovskými regály a jakoby řízené nějakou zázračnou rukou nakupují tyto palety objednávky pro různé firmy. Samozřejmě vše řídí počítače. Firma Rassmusen se držela v Maintalu od konce války. Jelikož měl pan Rassmusen pouze dvě dcery a ty neměly o firmu zájem, stála před třemi lety na prodej. Nějaká anglická firma ji převzala a na štěstí si ponechala všechny zaměstnance. No, a nyní se neprodává tolik aut, tak se to řeší pomocí Kurzarbeit. Včera to počalo Adrianovi vrtat v hlavě a našel si onu firmu v internetu.
No a co myslíte, že tam našel? Kobylku. Kobylky jsou firmy, které nakoupí za neuvěřitelné miliardy firmy, které něco produkují, optimálně zvýší jejich zisky, (propouštění zaměstnanců, snížení platů atd.) a pak zase s velkým ziskem prodá. Přitom je pravidlem, že kobylky nikdy nic neprodukují, nevytváří žádné hodnoty. A také se můj syn dočetl, že ona firma prodělala na burze několik milionů a i jejich firma klesla vlivem krize na ceně a je momentálně neprodejná. Tak má Adrian zásluhou krize jisté zaměstnání.
Kurzarbeit
11.2.09
Kdybych si doslova přeložil toto slovo, tak to je asi v češtině nesmysl. Krátkopráce. Nicméně jsem při mé poslední návštěvě v Čechách nabyl dojmu, že to nebude trvat dlouho a slovo pro tento výraz bude. Lidé si dělají starosti zda budou mít práci a jak to vlastně s tou krizí půjde dále. Pokud si to dobře uvědomuji, Česko nebylo nikdy zemí nezaměstnaných. Za komunismu se do práce jednoduše chodit muselo a když zrovna ta fabrika, kam jsi docházel neprosperovala, byl jsi vyplacen z podniků, které vydělávaly. Pak přišlo porevoluční období, které přineslo všeobecný hospodářský výbuch. Ne, nemusíte po mně házet kamením, vím, že byli jedinci a sociální skupiny, kterým toto období nic nepřineslo. Většina národu však ano.
Nyní nastal čas, kdy nám kapitalismus ukáže jeho stinné stránky.
Kurzarbeit znamená, že podnikatel, když nemá tolik zakázek pošle zaměstnance na pracovní úřad. Avšak ne natrvalo, třeba jen jeden týden v měsíci. U stavbařů to v Německu bývalo již dávno. Ti chodili na pracák když mrzlo. Výhodu v tomto systému mají obě strany. Pracovní úřad má jistotu, že se nezaměstnaných v termínu zbaví, a podnikatel, že, až zase přijdou zakázky, bude mít lidi, kteří se ve firmě vyznají a svou práci umí.
Co čeština neznala: Mehrwertsteuer! A jak si to přeložila? Daň z přidané hodnoty…….
Tak jsem se dal na Vistu
10.2.090
Ten šmejd dělal již takový kravál, že jsem si koupil nový počítač. No za 500set nech ho tam. Koupil jsem si také ten širokoúhlý monitor, ale ten půjdu vrátit, já se na to nemůžu dívat, jak tam jsou všichni rozpláclí jako žáby u potoka, když čekají na jarní vandrování. A ještě to má štych do zelena. Jinak mašinka běhá, to jsem ještě nezažil.
Včera tu byla Annabella s Mari a tak jsme probrali ošacení po Aničce. Chodil jsem kolem každého svetříčku potichu, jakoby se mi mohla vrátit. Vzpomínek mám plnou hlavu, obrázek na kredenci a dnes jsem jí koupil tulipány. Bílé a žluté. Ty by se jí líbily.
Byl jsem celý den zabraný do všech možných instalací s tím počítačem, že jsem se zapomněl najíst. Naštěstí přišel Adrian že jde do čínské restaurace a přinesl mi také něco.
Pravda: hladem jen tak neumřu……
U rybářů
8.2.09
Již v neděli, když jsem se vracel z Čech, jsem se stavil u jezera. Jednak jsem musel vyvětrat psa, protože jsme ráno na Lhotě před odjezdem neměli po ruce paničku, aby se s ním šla projít, a jednak jsem myslel, že tam někdo z rybářů bude. Nebyl tam nikdo a tak jsem obešel jezero a ještě kus dozadu k zahrádkářům a pak jsme teprve jeli domů.
V pátek jsem tedy šel, v doprovodu Pajdy k jezeru. Vždy mne fascinuje, jak ten náš moula, ten Pajda přesně ví, že se jede někam, kde to zná. A taky jo. Kontejner (tak se útulné hospůdce u jezera říká) byl oživen a ti, kteří jsou mně nejmilejší tam byli.
Anička již více jak rok nechtěla mezi lidi a tak byli všichni naši přátelé zanecháváni v nejistotě a nevědomosti. Proto byl Aniččin odchod pro mnohé nečekaný. Mluvilo se a vyprávělo, co vše se za tu dobu událo, atmosféra byla tak milá a srdečná a já pak, najednou a z nenadání, konečně mohl plakat. Děkuji přátelé.
Pak, při pokročilejším času, jsme najednou zjistili, že jsme všichni zhulánaní! Naštěstí tam byl Kay se svou ženou a Nikole čeká neplánované dítě a proto nepila. Tak nás všechny naložila do auta odvezla domů. Vozy jsme zanechali u jezera.
Chtěl jsem se tam v sobotu vypravit s Pajdou pěšky, ale lilo jako z konve a tam mne tam odvezl Marek, v jeho novém autě.
Oliver a Pajda
7.2.09
Večer tu byl Oliver. Pajda vždy výská radostí, stále cítí symbiózu mnohých známých, které zažil za přítomnosti Aničky. Vždy oběhne hosta a podívá se do dvora a pak zase upadá do letargie.
S Oliverem jsme vzpomínali na časy dávno vodou v řece odplavené, ale, jak mi napsala paní Guse, život má své hranice, avšak vzpomínky jsou nekonečné. Také jsme se dostali na tu haldu, co stále leží před domem, tak zvaný Sperrmüll. Je to služba města, pravděpodobně ještě ze starých dobrých časů, a jistě nebude dlouho trvat, kdy odstavení starého nábytku nebude zadarmo. Někdy se tam najdou docela dobré věci, my jsme s Aničkou tímto způsobem zařídili celý domek ve Stříbrné Lhotě.
Tentokrát jsme vyklízeli Petrův byt a mimo mnohého jiného vyhazoval gauč. To byl ale jiný, než ten co si Saša vyměnil. Gauč hned za tmy zmizel a zela tam po něm velká díra. Za dva dny se zase vrátil a čeká na odvezení. Takový Sperrmüll je obzvláště pro národnostní menšiny základnou k levnému vybavení bytů. A jak je vidět, může si člověk nábytek na dva dny vyzkoušet a pak ho zase vrátit.
Večer s Oliverem příjemně uběhl a já pak s ním šel kus pěšky se psem, jak do dělávala Anna. Když jsem se vracel, potkal jsem Harry Praxe. Tedy, já bych šel dále, kdyby on mne nepoznal. Zapředli jsme debatu o starých časech, je již také v důchodu. Vím, že znal Zdenka Boušků, když ještě dělal u Alianz. Jak tady koukám na to co píši, mohu k tomu ještě dodat: pamatuji si Mrtvé moře, když ještě marodilo……
Aničce
4.2.09
Ahoj Anní, dnes jsem byl za běžci, ve Frankfurter Hof, všichni tě moc pozdravují a dal jsem jim rundu šňapsu, jak jsi si to přála. Moc jsme na tebe vzpomínali Anny a Klas tě zdraví, Endží se zase chichotala, Hluchoněmý tam také byl a tvářil se jako vždy, Helga a Armien byli milí jako normálně a představ si, že tam byl Klaus Heidelberger. Bydlí již ve starobinci, jeho pejsek je širší než dlouhý a posledně, když si kupoval dort Sara Bernhardt posypali mu ho kakaem!!! To si dovedeš představit, jak byl rozčilený! Herečka Sara Bernhardt, již ke slávě dopomohl Alfons Mucha svými jedinečnými plakáty v Secesním stylu, byla, jak Aničko víš, dáma, která chodila oblečena pouze ve všemožných odstínech bílé barvy. Jak mohli posypat její slavný dort kakaem?? Klaus byl celý bez sebe. Byl to hezký večer, jen ty jsi mi chyběla, já běžce bez Tebe ještě neviděl. Doma mi Pajda vynadal, ale já jsem se mu omluvil a udobřil si ho dlouhou procházkou.
Povzdech: jsem ti blíže než kdy jindy……
Dvůr naruby
3.2.09
Dnes jsme se do toho dali. Peter umřel před vánocemi a Brigitte se odstěhovala. V hořejším bytě zůstal binec a zapomenutý čas. Peter byl dobrý kamarád, známý jak toulavý pes a navíc bývalý taxikář. Brigitte byla, je…jak bych to mohl říci, jednoduše Brigitte. Její výroky a myšlenkové pochody by se uchytily i v kabaretu. Chudák holka, žila s Petrem teprve tři roky, aniž by tušila, že je to dlouholetý sběratel, jednoduše člověk, který se nehodlal odloučit ani od novin, co našel na ulici. Podle toho byt vypadal, když se odstěhovala.
Tak jsme se do toho s kluky dali. Marek, Adrian a ještě přišel Saša. Mladí muži tahali nábytek a já, starý děda jsem plnil žluté pytle, vyšlo to na dvacet osm kusů. Nábytek se nosil hned před dům, ze zkušenosti vím, že firma s odpadky přijede na zavolání. Jo, na zavolání normálně přijede, ale tentokrát až v pondělí a dnes máme úterý.
No do té doby se halda, díky sběratelům Sperrmüllu, dosti zmenší. Kolem poledne jsem šel uvařit oběd a když se kluci najedli, tahali jsme staré krámy dále. Saša prohlásil, že si vymění Petrův gauč za svůj a tak pánové zmizeli mým autem a já se vydal se psem. To zvíře je vskutku neunavitelné. Šli jsme poli a louky až jsme se dostali k tenisovému klubu. Místo našeho dlouhého působiště stále vyzařuje jakousi přitažlivou důvěrnost, ale již velmi slabě. Bývalo to dříve horší. Nový hospodský nabízí kuchařský kurz pro muže. Když jsem došel k domu, byli kluci zpět a zase měli gauč. Dozvěděl jsem se však, že to je ten starý, Sašův gauč. Když bylo vše hotovo, pozval jsem všechny na pivo a kluci mi snědli zbytek nudlí od oběda, aniž by se ptali To se mi líbí, protože se cítí u mne jako doma. A oni doma jsou. Nakonec se přidala Kim a Saša se rozpovídal a jak známo, ten se dá zastavit jen litinovou pánvičkou. Ze své pokladnice, což je starodávná vitrínka, kde Anička má sbírku porcelánu, se na nás díval její obrázek vedle kterého hoří svíčka. Byla tu s námi. Poznal jsem jihoamerický zvyk, kdy přátelé při přípitku na památku zesnulých, ulijí trochu vína na zem. Kim ulila víno do popelníku:
Zvyky ze světa: Anna je tu s námi a takhle si sní připijeme a ona s námi.....
